Předvečer Vánoc – rebellious7

K zemi se pozvolna snášely sněhové vločky. Tiše, bez jakéhokoliv úmyslu slétávaly k zemi a pokrývaly svou bělostnou září chodníky, zdobily nahé větvě stromů a dělaly na střechách bílé čepice. 

Byl večer, k tomu ještě velká zima, která si našla každou skulinku v hrubém kabátě odvážlivce, který se vydal ven, a lechtala ho svými ledovým i jazyky.

Proto bylo udivující, že se zde procházel stařec.

V bílé tmě, která v ulicích panovala, byste si malé postavy ani nevšimli. Na cestě, jež byla už přikryta vrstvičkou bílého poprašku, zanechával své stopy a pomalu šel svou cestou bez cíle.

Při každé zastávce zvedl zrak k temnému nebi a nechal ty studené zázraky padat na svou tvář. Vždy mu připadaly jako zázraky. Každá je jiná, dvě stejné by člověk nenašel, ani kdyby chtěl. 

Přestože to na sobě nedával znát, byl muž promrzlý až na kost. Zima už obklopila celé jeho tělo a razila si cestu i k jeho mysli a k jeho srdci. Ale on se nehodlal vzdát. Ne do té doby, až najde to, co hledá.

Podíval se na dům, který právě míjel. Před očima mu blikala barevná světýlka. Muž doufal, že radost panuje i uvnitř tohoto stavení. Ještě aby ne, když je zítra Štědrý den. Usmál se a přistoupil k jednomu z oken.

Opatrně nahlédl dovnitř. Jako první se podíval na krb, kde plápolal oheň. Jako by tančil, radoval se z Vánoc jako rodina, která zde žije. Vánoční stromeček zářil na druhé straně místnosti a jeho zelené větvičky zdobily baňky. 

Vánoční girlandy, betlém a svíce byly po celém pokoji a dokreslovaly tak vánoční atmosféru, kterou se obyvatelé krásné vily snažili vytvořit. Z části se jim to opravdu povedlo, to ano, ale přesto stařec cítil, že tady není něco v pořádku.

Nikde nikoho neviděl. Před krbem si nehrály děti. V křesle s polštářem neseděla hlava rodiny a nečetla žádnou z knih, na které se prášilo v knihovničce vedle dveří. Ani jednou do pokojíku nenahlédla maminka v zástěře, aby svým úsměvem ještě povzbudila své smějící se ratolesti a milovaného chotě.

Muž jen zakroutil hlavou. Už se neusmíval. Jeho oči byly plné smutku, tak jako jeho duše. Šouravými kroky se vrátil zpět na cestu a pokračoval ve své procházce. K vydatnému sněžení se přidal i vítr, takže byla jeho cesta o něco méně pohodlná.

Přesto si narazil huňatou čepici více do čela, přitáhl si šálu a nenechal se kouzlením matky přírody odehnat od svého záměru.

Stejně se mu už šlo mnohem hůř, začínaly se tvořit závěje. Musel se však usmát. Konečně to budou ty pravé bílé Vánoce. Zítra, na Štědrý den, už bude pod sněhem celá vesnička a děti budou stavět sněhuláky, koulovat se, dovádět v bílém nadělení a svým smíchem vytvářet úsměvy na tvářích všech kolemjdoucích. 

Stále nemohl dostat z hlavy obraz, který se mu u vily vyjevil. Tolik radosti, a přesto tolik smutku. Jen přetvářka. Jako když je krabice, zabalená v krásném papíře a zdobí ji pestrobarevná stuha s mašlí, prázdná. Přesně takový pocit měl tulák z toho domu.

Čekala ho další zastávka. Stál před ním menší domek, který nebyl zdaleka tak nazdobený jako honosná vila o ulici dál. V oknech visely věnce poseté hvězdičkami, nad vchodovými dveřmi se houpalo jmelí. 

Přestože okolí vypadalo poněkud pochmurně, starce skoro převrátila vlna nadšení a lásky, která z domku vyzařovala. Smutné vzpomínky na předchozí stavení odnesl vítr a nahradila je radost.

Přikradl se k okénku, které bylo nejblíž. Nakouknul dovnitř a neubránil se úsměvu.

V místnosti, která byla poloviční na rozdíl od té, jež viděl předtím, se tísnilo snad patnáct lidí. Seděli všude, kde se dalo – na sedačkách, v křeslech, na zemi – a nezdálo se, že by jim to vadilo. Naopak. 

Smáli se, jeden druhého objímali a povídali si o všem možném. Děti poskakovaly kolem, všem ukazovaly papírové hvězdy, kterými měly v plánu ozdobit stromeček. Ten stál na skříňce v samém koutě pokoje.

Nebyl zatím slavnostně vystrojen, ale jak muž pochopil, to se mělo co nevidět změnit. Každý člen rodiny totiž v rukou držel ozdobu. Ať už to byla baňka, slaměná hvězda nebo perníkový mužík, všechny zdobila červená stuha, za kterou měly být dekorace pověšeny.

Stařec se usmál. To je to, co hledal. Předvečer Vánoc má být radostným okamžikem, který by se měl trávit v rodinném kruhu.

Proto neváhal a rychlým pohybem ruky chytil vločku. Věděl, že tito lidé si zaslouží trochu kouzla Vánoc.

Zavřel oči a představil si velkou a zářivou jedli. Když zevnitř uslyšel zalapání po dechu, opět oči otevřel.

Všichni se seběhli k vánočnímu stromečku a obdivovali ten zázrak. 

,,Kdo jste?" překvapil starého muže tenký hlásek.

Otočil se ke dveřím a uviděl malou dívenku v kožichu a bačkůrkách. Usmál se.

,,Duch Vánoc," zašeptal a než se stačila holčička zeptat na něco jiného, sám se proměnil ve sněhovou vločku a zmizel. 

I on je totiž – jako ta vločka – jedinečný.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Predvečer Vianoc - Nylien4

Predvečer Vianoc sedel Teddy sám pred krbom. Sledoval tanec plameňov, ktoré zohrievali jeho kožu. A predsa bol v jeho srdci kúsok, kam ani oni nedosiahli. Kúsok chladu a prázdna, ktorý cítil ešte viac počas týchto sviatkov rodiny. Harry a Ginny mal veľmi rád a vďačil im za to, že sa ho ujali a vychovali ako vlastného. A napriek tomu, keď sa pri večeri stretli aj s celou Weasleyovskou rodinou, cítil sa ako votrelec. Akoby mal byť niekde inde a s niekým iným.

Vedel, že túto možnosť už nedostane a predsa sa s tým nevedel zmieriť. Svet jeho rodičov oslavoval ako hrdinov. Bojovali za budúcnosť ich všetkých, aj svojho syna. Aby mal možnosť študovať a splniť si sny a žiť. A on ich za to miloval. A predsa bol niekedy tak veľmi nahnevaný. Prečo tam po jeho narodení museli ísť? Prečo nemohli zostať s ním? Držať ho v náručí a tíšiť jeho plač a možno potom, keď by mu zostali na blízku vtedy, nemuseli zomrieť a mohli mu byť na blízku aj teraz. Rozprávať mu vianočné rozprávky, strapatiť vlasy a tešiť sa s ním z darčekov.

„Ja viem," prehovoril George, ktorý sa stihol zjaviť vedľa neho a on nadskočil. „Tiež som takto sedával v kresle, kým sa ostatní chystali a premýšľal som na tým, prečo tu Fred nemôže byť s nami."

Teddy naňho chvíľu ticho hľadel. Možno to pre Georgea bolo ešte ťažšie. On svojich rodičov ani nedostal možnosť spoznať, no George so svojim dvojčaťom prežil život. Bol jeho druhá polovica, bol v každej jednej jeho spomienke.

„Ako si sa s tým zmieril?" spýtal sa opatrne.

„Dostal som možnosť rozlúčiť sa," odvetil George, keď veľavýznamne pozrel do svojej otvorenej dlane. „Kameň oživenia. Harry sa poň vrátil, keď pochopil, že aj iný potrebovali svoju šancu na rozlúčku. Komu ďalšiemu ho dám, nechal na mňa. Tak som si povedal... že sa ti zíde."

Teddy naňho hľadel s rozšírenými očami. Kameň bol iba legendou. A napriek tomu, keď si ho prebral do ruky, srdce mu búšilo a cítil toľko očakávania a obáv ako už dávno nie.

„Pozdravuj ich. A odkáž Lupinovi, nech sa tam neprežiera čokoládou. To, že je mŕtvy ešte neznamená, že musí byť aj tlstý." George so žmurknutím zmizol pomáhať s prípravami. Alebo do nich pridať svoje neplechy.

Teddy nevedel ako sa kameň používa. Nevedel ani, ako sa má pripraviť na to, že uvidí rodičov, čo nikdy nepoznal. Zamyslene ho pretáčal v ruke a myslel na tváre, ktoré videl v novinách a na podoby zo spomienok, ktoré si vytvoril z rozprávania iných ľudí. Čo im mal povedať?

„Teddy..." počul zašepkanie a zamrzol. Ten hlas, jemný a hrejivý, doňho vohnal všetko to teplo, čo ani plamene ohňa nedokázali. Keď zdvihol hlavu, stáli pred ním. Lupin a Tonksová. Tak ich volali v novinách, tak ich volalo okolie. Otec a matka. Tak ich mal volať on, keby na to dostal možnosť.

„Tak veľmi ma to mrzí," prehovorila jeho mama. „Chceli sme bojovať za tvoju budúcnosť, za teba, a plne si neuvedomili koľko bolesti ti spôsobí, ak v nej potom nebudeme."

„No nech to vyzerá akokoľvek, vždy sme pri s tebou," dodal Remus. Na jeho strhanej a zjazvenej tvári sa zjavil úsmev, ktorý ho na chvíľu omladil.

Nevedel, čo povedať. Mal poďakovať? Vyčítať? Pýtať sa? Nevedel. Vedel iba, ako veľmi si užíva ich prítomnosť a ako veľmi chcel, aby zostali.

Lupin pozorne sledoval jeho výraz a akoby chápal všetky pocity za ním, povedal: „Zostaneme na večeru. Tieto Vianoce strávime spolu, budeme rodina. Ale potom nás musíš nechať ísť."

Teddy nechcel, ale prisvedčil. Prisvedčil by na čokoľvek, len aby s nimi mohol sedieť za stolom. A keď sa zdvihol a vošiel do pripravenej kuchyne, našiel vedľa svojho miesta ďalšie dve prázdne. George, vedľa ktorého bolo už celé roky jedno prázdne miesto nachystané tiež, sa zľahka usmial.

Tak túto večeru strávil v kruhu rodiny. Úplnej rodiny. Svojej rodiny. Rodičia sedeli po jeho stranách a mal pocit, akoby tam naozaj boli s ním. Smiali sa na vtipoch, pridávali vlastné poznámky, ktoré vyčarovali úsmev na tvári len jemu a krútili hlavou, keď z Georgeových výmyslov začali rásť chlpy a farbiť sa vlasy. Boli tam, boli s ním. Boli toho súčasťou. A on sa prvýkrát vo vnútri cítil úplný. Prvýkrát cítil radosť bez toho, aby ju niečo zahmlievalo.

Vedel, že bude o to ťažšie ich nechať ísť. Že si bude priať, aby to takto bolo vždy. Že bude chcieť, aby cítil dotyk svojej matky a aby mu otec pod stromček dal darček, ktorý musí mať každý správny muž. Vedel toľko vecí a chcel ich ešte viac No teraz bol šťastný, že tu sú a že dostal možnosť s nimi stráviť aspoň jeden, aspoň tento, predvečer Vianoc. Videl ich smiať sa a s láskou naňho pozerať a to bol jediný darček, o ktorý kedy naozaj stál. A čokoľvek bude potom, bude potom.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Předvečer Vánoc – Kalokaghatia0

Mým tělem projela nepopsatelně silná bolest, která proplouvala přímo ze středu mého lidského bytí. Byla jsem vyděšená. Takovou bolest jsem nikdy předtím nezažila. Samozřejmě že jsem věděla, že mě takový tlak v mém těle čeká, ale i tak jsem na něj nebyla – především – psychicky připravená. Bolestně jsem vykřikla bolestí do tmy naší ložnice, až jsem vzbudila svého manžela. Rychlostí blesku se posadil v posteli, jeho siluetu ozařovaly pouze tlumená barevná vánoční světýlka, která se ladně ovíjela kolem tyče držící bělostné záclony. Za oknem hravě padal sníh a jeho andělští tvorové elegantně tančily ve vzduchu, než se snesly na zem, kde se připojily k nespočtům dalších krásných sněhových vloček. Skrze škvírky v žaluziích dopadalo na jemný koberec příjemné měsíční světlo, které pomalu sláblo, když se sluneční paprsky připravovaly k jeho vystřídání na stráži. Přes ticho, které se vytvořilo díky všem spícím lidem, kteří ulehli do svých duchen, se ulicí rozléhal můj křik, který se v ozvěnách opět vracel ke mně. A já si přála té křičící a plačící ženě pomoct. Kdyby ten hlas nepatřil mě, pomyslela jsem si, kdyby zrovna z mých úst nevycházelo volání o pomoct. 

„Už?" ozval se napůl unaveně, zpola zděšený hlas mého muže.

„Už," přikývla jsem. Byl čas posunout se dál. Byl čas skončit něco starého a začít něco nového. Něco dlouhodobě očekávaného. Něco, co tolik měsíců vedlo k tomuto momentu. Všechny kroky našeho života kráčely k dnešnímu dni. 

„Pomůžeš mi, prosím, do sprchy?" vyzvala jsem ho, zatímco si na nohy nazouval papuče. 

„Samozřejmě," uklidnil mě, i když se mu hlas třásl neznámem, obešel roh postele, sedl si ke mně a něžně mi vtiskl polibek do rozcuchaných vlasů, „moc ti to sluší." Dodal a zavedl mě do koupelny. Poctivě čekal, až ze sebe smyju všechnu špínu, která ze mě ze středu těla pulzovala. Dychtivě čekal a byl mou oporou. Při každé další křeči, která mě celičkou stahovala, přiběhl co nejblíže ke mně, stiskl mi do dlaně ruku a opět čekal – dýchal se mnou, abych neztratily rytmiku v dechu, vydechoval se mnou, aby nás nový život spojil ještě víc. Společně jsme byli u zrodu, společně také budeme u narození.

***

„Myslím, že doktorovi se nedovoláš přes tu vichřici, co venku řádí." Ležela jsme opět v posteli a marně se střídavě dívala z okna ven a na mého muže, který zcela sporadicky už podesáté vytáčel číslo našeho doktora, který nám přislíbil, že až nastane čas, bude tu s námi a se vším nám pomůže. „Zbytečně jsme balili i tu tašku – nemáme šanci se kamkoliv autem dostat v tom počasí, všude jsou minimálně tři metry sněhu." Vydralo se mi z úst při kratičkých pauzách, kdy jsem nekřičela.

„Zpropadený prosinec!" Zahřměl Václav a zcela provinile se podíval z okna. Já si to ale nemyslela. Jistě – situace se sešly blbě, ale i tak je dnešní den nejdůležitějším v našem životě. 

„Bude to pro nás takový malinký vánoční zázrak." Láskyplně jsem se mu zadívala do třpytících se očí, které jen stěží skrývaly slzy. Slzy lásky, slzy dojetí, slzy štěstí. Slzy rodiny. 

„Ano, stane se z něj náš malý zázrak v době předvečera Vánoc." Utvrdil moje domněnky. 

***

„Vendulko, jsi ta nejstatečnější žena, kterou znám!" Zalapal po dechu, když jsem už osmou hodinou trpěla, plakala, křičela, krvácela. Osmou hodinou, co jsem se snažila porodit našeho prvorozeného syna.

„Zvládneš to! Ty to zvládneš! MY to zvládneme!" Věděli jsme, že se blíží konec i začátek. Konec utrpení a začátek něčeho krásného. Začátek nového života. Našeho života. Jedinečného života, který jsme si po tolika letech vymodlili.

Nesnesitelná bolest náhle polevila. Mým zpoceným tělem projela vlna úlevy, dech se mi pomalu uklidnil do mělkého oddechování. Tlak v mém podbřišku se uvolnil a splaskl. Krev se vsakovala do ručníků, na kterých jsem ležela. 

***

„Jsi připravený poznat maminku?" Zašeptal můj muž uzlíčku štěstí, které držel v náruči. Poposedl si ke mně a do objetí mi vtiskl naše dítě. Byl tak krásný – tak čistý a nevinný – byl z nás a byl náš. 

„Vítej na světě, Adámku." Do jeho rozčepýřených vlásků jsem mu věnovala sladký polibek.

„Adámku?" Podivil se můj manžel.

„Ano. Vždyť se nám jako vánoční zázrak narodil v předvečer Vánoc."

Od dnešního dne až na věky se z nás stala rodina.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Předvečer Vánoc - Popelnice21

Lili se koukala na tabuli v metru. Teprve v tuto chvíli si uvědomila, že bylo 23. prosince. Slzy jí stékaly po snědém obličeji. Kolem ní byl chaos - tedy lidé. Pospíchali na metro s obřími taškami, zatímco se Lili nemohla odtrhnout z místa, kde stála. Přesně před rokem se rozešla se svým milovaným. Nerozuměla té pseudo šťastné, předvánoční atmosféře, vyhýbala se plakátům a obchodním centrům.
Nebylo to tak, že by celý rok probrečela. Lili se uměla zaneprázdnit. Dodělávala školu, a pomáhala na chlalupě, kde přestavovali kuchyň.

Ale dnes, na předvečer Vánoc, se to k ní vše - vše vrátilo. Vše - poslední objetí, pusa, smazání čísla. Vánoce i Silvestr probrečený, zatímco rodina ji povzbuzovala k tomu, aby to tak "neprožívala".

James nebyl její první kluk, ale nikdy k nikomu necítila to, co k Jamesovi. Rána z rozchodu byla hlubší kvůli tomu, že James ji oznámil, že se s ní rozchází kvůli tomu, že si bude brát angličanku. Lili nejprve nechápala, o co jde. James ji vysvětlil, že to musí udělat kvůli statutu své vysoce postavené rodině.

"To snad nemyslíš vážně! My spolu chodíme přes šest měsíců, s tím, že jsme si řekli, že se milujeme, a ty ODJEDEŠ ZA NĚJAKOU CIZÍ ŽENOU.."
"Lili, prosím, věř mi, že kdybych to mohl udělat, tak si ji nevezmu - !"
"Copak jsme v 19. století, že se musíte brát kvůli statutu?"
"Lili, prosím, pochop mě, mluvil jsem o tom dlouze s rodiče, přemlouval jsem je, říkal jsem jim o tobě!"
"Ale stejně si ji budeš brát!" Zařvala Lili hystericky.
"Lili, já nemůžu - !"
"Jamesi, nikdy jsem si o tobě nemyslela, že jsi srab!" Lili ho udeřila.
"Lili! Já tě miluju!"
"Ale budeš si brát někoho jiného!! Dokážeš si vůbec představit - co - já - jak - bolet!" Lili vzlykala.
"Lili, no tak, neplač, zlato!" Jamesovi také tekly slzy.

"Slečno, uhněte!" Vytrhl Lili z bolestivé vzpomínky muž, spěchající na metro. "Stojíte blbě!"
Pražáci. Nemůžou prostě počkat na další metro, jsou otrávení a drzí. Myslela si Lili otráveně. S nostalgií vzpomínala na čas strávený na jejich chalupě, kde vládl klid zapadlé vesnice.

Lili se nadechla, napřímila, a nastoupila do metra. Byla rozhodnuta. Nebude smutná celý život kvůli klukovi, který se neuměl odtrhnout od rodinných očekávání. Navíc se ji smutek nehodil - sestře se narodilo mimino v lednu, a jelikož rodiče byli v práci, musela právě ona obstarat dárečky.

"Pro nechápavý kus masa!" Lili křikla. Lidé v metru na ni koukali, zatímco jim padaly tašky a zabalené krabice k zemi.

Ať si trhnou! Lili se zachumlala do své černé zimní bundy. Nasadila si sluchátka. Vytáhla mobil, kde najela na složku "Vztek".
AC/DC začala poslouchat přesně před rokem - tedy, v předvečer Vánoc.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Předvečer Vánoc – havran2

Je předvečer Vánoc.

Peče se poslední cukroví,
jeho druhů obrovské množství.

Je předvečer Vánoc.

Vánoční stromek je vystrojen
a tatínek dětí spokojen.

Je předvečer Vánoc.

Maminka však svátky nerada,
chybí jí ta správná nálada.

Je předvečer Vánoc.

Dětičky už shání Ježíška,
leč musí počkat do zítřejška.

Je předvečer Vánoc.

Vše se chystá velmi horlivě,
dárky vyhlížejí dychtivě.

Je předvečer Vánoc.

Prý Vánoce jsou svátky klidu,
proč pak tolik příprav dopředu?

Je předvečer Vánoc.

Už aby byl obyčejný den,
což je pro mámu zatím jen sen.

Je předvečer Vánoc.

Ten nezbytný shon nenávidí,
radost z blízkých Vánoc nevidí.

Je předvečer Vánoc.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Předvečer Vánoc - Hvězdář1

Čekala jsem na autobusové zastávce zachumlaná to svojí huňaté pastelové šály. Ruce jsem měla v kapsách, aby tenkými rukavicemi nepronikl ledový vzduch, a rozhlížela jsem se přes mlžící se brýle do okolního hustého šera. Sněžilo.

Bílé chumly sněhových vloček vypadaly jako peříčka. Pomalu se snášely k zemi, aby přidaly další vrstvu na běloučké dece přikrývající cestu. Autobusu se v tomto počasí nepojede nejlíp, dokonce už měl zpoždění, jak mi řekla mobilní aplikace, než se ta elektronická krabička poddala studeným teplotám a konečně mi chcípla baterka.

Teď mi nezbývalo, než čekat, až se v dálce konečně ukážou autobusová světla, odkázána na jejich přítomnost. Byla opravdu velká zima, a i když jsem měla teplý kabát, nechtěla jsem jít domů pěšky.

Po chvilce jsem opět vyhrnula rukáv a zkontrolovala hodinky. Už měl deset minut zpoždění. Povzdechla jsem si a zabořila červený nos do šály. Další vlna teplého vzduchu mi zamlžila brýle. Už abych byla doma. Takhle se toulat za tmy venku v předvečer Vánoc sama? To nezní jako nejlíp strávený čas.

Jak jsem měla zamlžené brýle, i svět za obroučkami vypadal měkčeji a tepleji, než předtím. Cítila jsem, jak se mi chce spát a moje myšlenky byly zaplněné představou zítřejšího večera. Na stole svíčky, v aromalampě ten fajn olejíček, co voní jako perníčky, spousta cukroví, smažený kapr, všichni veselí a šťastní u jednoho velkého stolu. Budou hořet všechny čtyři adventní svíčky a táta jako vždycky pronese slavností přípitek.

Z bloumání mě vytrhl až ostrý poryv větru, který mě okamžitě vymrštil na nohy. Viděla jsem v dálce červená zadní světla autobusu a praštila se do čela.

"Ty tele," zašeptala jsem, když se vozidlo ztratilo za zatáčkou. V ruce mi visela igelitka s dárky pro zbytek rodiny, já stála ve tmě na opuštěné zastávce hodinu chůze od domova a sněžilo. Stála jsem uprostřed cesty, zírala před sebe, a uvažovala, jestli se mi ten telefon opravdu nepodaří zapnout, abych si zavolala taxi, když jsem zezadu opět uslyšela zvuk kol.

Slezla jsem z cesty a pochmurně se chtěla vydat domů, když se zpoza zatáčky vynořil autobus. Přibrzdil u zastávky, otevřel dveře a já překvapeně nastoupila. Byl sedmnáct minut pozdě. Koupila jsem si lístky od vysmátého řidiče a pokračovala dál vyhřátým autobusem. Díky brýlím, okamžitě zamlženým, jsem viděla houby, ale ve vzduchu visela vůně skořice. Usmála jsem se.

Jak jsem si tak užívala příjemnou cestu za zvuků koled, vůně koření a ujídaním perníčků od nějaké staré paní z protější uličky, nebyla jsem si už vůbec jistá, jestli to byl ten autobus, na který jsem čekala. Věděla jsem ale, že tohle je ten, kterým jsem měla jet.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Předvečer Vánoc - Černáslunečnice7

Postarší žena seděla v houpacím křesle před krbem, který zahříval celou místnost. Bílá kožešina ji oddělovala od studené parketové podlahy. Vánoční stromeček se třpytil v rohu obývacího pokoje ve starém domě. Rudé ozdoby, zlaté řetězy a na vrcholku té přehlídky vánočních barev se po místnosti rozhlížela slaměná betlémská hvězda.

Cukroví vonělo z kuchyně až sem, jak chladlo. Světýlka kolem oken svítila hřejivým žlutým světlem, zatímco paní opuštěného domu zapálila poslední svíčku na adventním věnci.

Vánoce byly připravené zítra vejít hlavními dveřmi do osamoceného starého domu se dvěma byty. Jen jeden z nich byl ale útulně zařízený, obydlený a připravený pohostit svou rodinu o Štědrém večeru.

Předvečer Vánoc, kdy jediná obyvatelka tohoto velkého domu pletla šálu, se začaly dít podivné věci.

Na kamenných schodech, které vedly do mezi patra, v němž žena bydlela, se daly zaslechnout kroky. Kroky v těžkých botách přehlušily poklidnou a mírumilovnou atmosféru v malém bytě.

Pletení nepletení, rozdělaná šála musela počkat. Bylo to vskutku podivné. Žena neslyšela odemykání starého zámku na dveřích dole ani drnčivý zvonek. Bylo ticho a najednou, jako kdyby se někdo s obtížemi vláčel po schodech.

Pád pletacích jehlic utlumila kožešina před krbem. Potichu se zvedla z křesla, které zavrzalo. Žena se nebála, naopak to bylo něco k vyřešení - záhada.

Sherlock Holmes, slečna Marplová nebo Hercule Poirot by se šli podívat, co se to na chladné chodbě děje.

Možná neměla dlouhý kabát, nebo klobouček a nebyla slečnou do důchodu ani si nepěstila elegantní knírek či snad belgický přízvuk. Za to měla bystrou mysl, jež jí radila se nevrhat do věcí po hlavě.

Mohl to být lupič nebo zloděj vánočního cukroví, které měla položené na schodech do sklepa pěkně v chládku.

Žádný detektiv se nevrhá do akce bez ozbrojení. Ona neměla žádný revolver ani pánvičku jako oblíbená princezna s dlouhými vlasy její vnučky. Za to ale měla váleček na těsto, který bude stoprocentně účinnější než pletací jehlice, které si původně chtěla vzít.

Když se opatrně vyzbrojená válečkem na těsto podívala kukátkem ven, nikdo na chodbě nebyl. Otevřela pomalounku dřevěné dveře, na kterých zvenku visel věnec s červenými kuličkami, zlatými stuhami a dalšími ozdobami v podobě zvonečků, které zacinkaly.

Starší žena byla puntíčkářka a ráda měla vše pěkně na svých místech. Pozorně obhlédla terén, ale nic nebylo ani o píď jinak.

Vrátila se tedy zpět do bytu, kde na ni už čekal chlupatý kocour, pletení a vánoční atmosféra.

O hodinu později se to opakovalo, nikde nikdo, vše na svých místech.

,,To mě asi paní domácí opatruje," řekla si.

Dále to neřešila, protože ji čekal ještě poslední plech cukroví, který musela ozdobit. Přesto si vzpomněla na ženu, která to zde kdysi zprávcovala, než to předala jí.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.