Osmička - Popelnice 21

TĚLOCVIČNA

"Tak, holky, dnešní hodina tělocviku bude věnována magickému číslu 8. To znamená, že každý cvik, ať už se rozhodneme pro klasický kruháč nebo bodyforming, budete opakovat osmkrát. Je to jasné?" Zvolala naše energická, rudovlasá tělocvikářka.
"Proč zrovna osmička?" Ptala jsem se zvědavě.
Rudovláska se zasmála. "Mám pocit nekonečnosti dnes."
Všechny cvičící se zasmály - miluji chození do fitka. Vládne tu skvělá atmosféra a všechny jsme tu kvůli lásce k sportu.

"Rozběh!" Křikla Terezka. "Osmkrát ke stěně a zpět."
Rozběh byl klasicky šokující, s tím, že jsem se musela zastavit, abych si upevnila vlasy.
"A kolena! Osmkrát dopředu, osmkrát dozadu! Jedeme!"
Adrenalin. Miluji to. Ještě že nám k tomu hraje hudba z osmdesátek.
"A na zem! Protahujeme klasicky ruce, trup, nohy, stehna, záda, a všechna protažení držíme osm vteřin!"
Ufff. To byla teprve rozcvička.
"Vyklepejte! Napít!"
Na to, jak jsme se ze začátku smály, se už některé z nás mračily. Terezka nás uměla pořádně prohnat.
"Tak holky! Co to bude dnes, kruháč, nebo pojedeme masakrový bodyforming?"
"Kruháč!" Vypískla jsem.
"Ale ne, dejme bodyforming." Prosila moje kamarádka Lenka.
"Tak dáme hlasování! Kdo je pro kruháč?" Terezka byla fakt rázná osoba.
Pět rukou.
"Bodyforming?"
Tři ruce.
"Jedeme na kruháč!" Terezka vesele zvolala, zatímco nastavovala chod písniček.
"Bude osm stanovišť!"
"Překvapivě." Zaslechla jsem Lenku, zatímco ještě oddechovala.
"První stanoviště! Osm kliků s tím, že mám nohy opřené o balón." Terezka předvedla. "Držte střed těla, to je hlavní! Nebojte, budu k vám chodit."
"Druhé stanoviště! Činky - zvedám je nad hlavu, zatímco udělám osm výpadů na obě dvě nohy!"
"Třetí stanoviště! Provazy. Držím se provazů, zatímco se osmkrát vytáhnu nahoru. Celé tělo zpevněné, celé tělo!" Terezka křičela vesele. "Otázky?" Obrátila se k nám zatímco visela ve vzduchu, jako kdyby to byla zcela normální poloha. 
"Zatím nic."
"Čtvrté stanoviště! Ležím na břiše a plavu! Po dobu osmi vteřin!"
"Páté stanoviště! Lehnu na záda, nohy vytahuju nahoru, tahem, po dobu osmi vteřin!"
Terezka na nás koukala pevným zrakem. "Nehlaste se všechny!"
"Proč to všechno souvisí s tou osmičkou?" Ptá se drobná blondýnka, ze které lije pot.
"Kosmično. Nekonečno. Je to ve hvězdách." Terezka odpověděla neobvyklým éterickým hlasem.
"Šesté stanoviště! Sedy lehy! Vytahuju se úplně nahoru! Osmkrát na každou nohu!"
"Sedmé, předposlední stanoviště, to dáme holky! Sedmé stanoviště bude výdrž v planku, osm vteřin."
"To je jednoduché." odvážila se Lenka.
Terezka se opět zasmála, tentokrát šibalsky. "Poprvé ano..."
"Tak - osmé stanoviště! Výdrž ve dřepu! Osm vteřin! Máme to?"
"Asi jo.." Odpověděla jsem ji, zatímco ostatní tiše kývaly.
"Budu cvičit s vámi, nebojte. Tak akce!" Terezka zvolala. "Každá na své místo, pítí a ručník s sebou, po každém kole bude pauza, ale krátká, tak si hlídejte samy, kdy se potřebujete napít!"
Terezka hopsla k počítači, kde začala hrát slavná píseň "Maniac".
"Jedeme osmičkový kruháč!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička - Nylien4

Osmička.

Nie, to nemôže byť pravda. Nádychom sa pokúsila skrotiť paniku stúpajúcu jej do hrdla. Spočítala ich ešte raz.

Osem.

Nechápala, čo sa deje. Vždy ich bolo sedem, vždy. Sedmička vyvolených, tak to malo byť. Číslo magické od pradávnych vekov, ktorého počet sa opakoval po celé generácie ich existencie. A predsa pred ňou teraz stála osmička vyvolených. Nedávalo to žiaden zmysel. Prečo by sa duchovia takto rozhodli? Mohli sa mýliť? Mohla sa ona mýliť? Kde je vôbec pre ôsmeho miesto?

Zovretím prstov sa pokúsila ukryť trasúce sa ruky a nariadila celý proces overovania zopakovať znovu. A znovu. A výsledok bol stále rovnaký. Ostatní Starší krútili hlavami. Pochopila že nie nad ňou, ale aby jej dali najavo, že spravila všetko čo mala, tak ako mala, a musia sa všetci zmieriť s výsledkom.

Bolo to priveľmi dôležité, žiadna chyba sa nemohla dopustiť. Od počiatku vekov chránil ich rád ľudstvo. Boli tam, ešte keď anjeli viedli vojnu s démonmi, čo už boli medzi civilizáciami len dávne mýty. A mylné mýty. Nemalo však cenu náboženstvám vysvetľovať, že anjeli mali ďaleko od dobrých. Že ich krídla boli ostré ako meče, s ktorými prerezávali hrdlá. Ich krása desivá a smrteľná a falošná, iba umelo vytvorené telá v ktorých sa skrývali monštrózne stvorenia, ktoré ich ovládali ako stroje a ničili nimi celé svety.

Ona aj všetci zúčastnení, celý ich rád, boli potomkami toho, čo cirkev a povesti volali démonmi. A predsa aj ľudia vzišli z ich odnože – neboli to žiadny démoni, boli chiméry. Časom sa jedna rada oddelila a vznikli ľudia, tak ako ich poznáme dnes. Bez zvieracích nôh a hláv a pazúrov, iba jednotné telo, rovnako ako už existovali chiméry, ktoré boli celé jedným zvieraťom. Evolúcia sa nedala zastaviť ani medzi ich rasou a evolúcia znamenala, že niektoré rasy prestali byť také pomiešané. Tým boli ľudia kedysi, chimérami. Démonmi, čo bojovali proti krásnym strojom anjelov, aby zachránili svoj svet.

Ako jediný z ich druhu na to však zabudli. Ostatné chiméry žili v iných svetoch, iných realitách, do ktorých prechádzali cez niekoľko portálov v oblohe. Bolo sedem planét, ktoré boli súčasťou rasy chimér a každú obývalo niekoľko z nich. Ľudstvo však už bolo tak rozsiahle, že malo jednu celú zem pre seba. Možno preto zabudli na vlastnú históriu, možno preto teraz obdivovali monštrá, ktoré ich kedysi takmer všetkých vyhubili. Pretože stratili spojenie s ostatnými. Ale Starší rozhodli, že tak to bolo lepšie. Ak aspoň jeden z ich svetov zostane v sladkom nevedomí, jeden svet bez vojny.

Každý Vyvolený bol ten najlepší z najlepších zo všetkých svetov a rás. A každý mal za úlohu chrániť jednu z ich planét. Anjeli sa ešte stále, aj po tisícročiach čo od ich vojny prešla, snažili dostať späť. Hľadali diery, cez ktoré by mohli prejsť dnu, cez ktoré by mohli svojim oslepujúcim ohňom spáliť svety a nasypať si ich popol do úst. Tým sa živili – popolom. A to jediné po nich zostávalo. To a ich krvilačné ale slabšie deti, s ktorými ich planéty ešte stále viedli boje a oni sa stále rodili znovu.

Možno práve to bolo spomienkou, čo sa v ľuďoch zachovala. „Prach si a na prach sa obrátiš." Poznala tie slová a videla cez svoje zrkadlá do svetov, ako si cez sviatok popolcovej stredy mazali čelá. Znelo to ako pripomienka dávnej vojny, keď ich predkovia horeli na prach a iné stvorenia si popolmi ich mŕtvych tiel kreslili bojové znaky a sypali si ich do úst. Ak tam toto vedomie však niekde bolo, tak len veľmi hlboko zapadnuté prachom. Vždy v tento deň sledovala ich oči, či niekomu z nich cez ne prebleskne spomienka, keď bude mať tvár zamazanú popolom, ale márne. Ľudia zabudli.

Teraz ale hľadela na posledného vyvoleného v rade – ôsmeho. Bolo to dievča s krátkymi vlasmi farby ohňa, nízke a štíhle a v rukách držala dýky v tvare kosáku mesiaca. Mala uši, nohy, aj chvost čierneho pantera, krídla netopiera, ale trup aj tvár ľudskú. Hľadela na ňu späť a čakala... čo s ňou bude, kam ju zaradia. Pre ôsmeho nebolo miesto.

A ona pozerala do jej očí a nevedela. Nevedela čo s ňou, nevedela prečo tu stojí. Prečo si duchovia mysleli, že bude potrebná.

No skôr, ako by stihla niečo vymyslieť, dostali všetci odpoveď.

Na oblohe sa objavila škvrna. Čierno-fialová ako modrina. Počuli údery a škrípanie a niečo sa pokúšalo dostať dovnútra do ich sveta, vytvoriť dieru a portál, cez ktorý to prejde. Nebolo žiadnych pochybností o tom, čo na druhej strane čakalo. Vyzeralo to, že Anjeli našli spôsob ako narušiť ochrannú vrstvu. To znamenalo, že už nepotrvá dlho kým nájdu spôsob, ako ju zničiť úplne.

S pochmúrnym výrazom sa tú noc rozišli. Vyvolení išli zastať svoje pozície v rôznych svetoch a poslať ich vyslúžených predchodcov preč. A posledná, ôsma, vzlietla k oblohe. Jej úlohou bolo strážiť vchod.

Anjeli prichádzali. A ona sa s nimi stretne ako prvá.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička – Kalokaghatia0

Ocitl jsem se uprostřed mlhou zalitého lesa, v jehož šedivých korunách stromů se dychtivě ozýval nářek havraních bratří. Jejich křídla polétávala vzduchem, který nám čechral naše zpocené vlasy. V lesním údolí se ozývaly hlasy nočních slov, které lákalo dění odehrávající se uprostřed malého kamenného kolosea. Zvuky, pachy, hlasy, ševelení a obřadnost přilákali nespočet nočních tvorů – netopýry, veverky, vlky i krysy. Všichni čekali, co nastane. Ticho se neslo suchou půdou, po které se lehce nesly kroky těch, kteří byli přizváni. 

Zpod skalnatého převisu se vyplížil muž, kterému jeho černé vlasy sahaly až ke kotníkům. Jinak se zdálo, že je nahý – obnaženost mu překrývaly jen prameny jeho splihlých vlasů. V rukách držíc knihu, prošel kolem skal a položil ji na kamenný stůl. Opětovně zašel za skálu a tiše šeptal slova připomínající modlitbu:

Tvé hříchy byly sečteny,
jako strupy byly sedřeny
Tvá duše bude osvobozena,
nová osoba se tady narodila.

Tvůj den přijde, ano, dnes přijde
V ten den povstane z nás utopie 
Voláme tě k sobě – voláme tebe!
Voláme tebe – ty Ďáble! 

Kolemstojící v jednotě hlasu zvolali: 

Víckrát již nejsi sám, 
nyní jsi náš –
jsi svůj, jsi jeho, jsi náš.

***

Polonahý muž se vynořil zpoza skály a na starou knihu přiložil ruku dlaní dolů. Kniha se zachvěla, rozzářila a sotva, co muž stáhl svoji paži opět k tělu, zjevila se na ní v plamenech zachvácená osmička. Cítil jsem, že nadešel můj čas. Vyšel jsem z kruhu stojícího kolem kamenného stolu, na kterém ohnivě zářila kniha. 

Přistoupil jsem k ní a odrecitoval jsem přísahu kultu Osmička, abych se k ní po tolika dlouhých letech mohl připojit, jako můj otec. 

Slibuji náklonost k naší harmonické Osmičce,
poruším-li příslib – oběste mé tělo na smyčce 
Slibuji náklonost k našemu mocnému kultu,
poruším-li slib – do tepny vražte mi tu kudlu.

Slibuju náklonost naší spravedlivé společnosti,
poruším-li příslib – ať mě stihne čas smrtelnosti
Slibuji náklonost naší bojechtivé společnosti,
poruším-li slib – ať nedočkám se boží věčnosti.

Inu, vyzval jsem své tělo a vyslal ho do područí víry v nejmocnější číslo, které kdy tento svět zažil; vložil jsem svoji víru, duši, tělo i srdce do symboliky moci, majetnictví, slávy a síly, cílevědomosti a panovačnosti. Přistoupil jsem k plamenům a zcela jsem se do nich ponořil, skrze palčivou bolest pulzující z ohnivé knihy, mě mrazily pochyby, zda jsem natolik hoden, aby se mi dopřálo té cti a mohl se připojit k Osmičce. Chvíle rozhodnutí nastala – buď mé tělo uhoří, nebo moji nečistou duši spálí plemeny a zrodí se ze mě nový člověk, člen Osmičky. Kéž bych shořel a opět se v plamenech narodil jako bájný fénix!

***

Ocitl jsem se v plamenech, kterého mě celého pohltily jako tajemná, rozškvařená pouta, která mě nechtěly pustit. Tělem mi projel zmatek – o takové situaci se v legendách nepíše. Mělo to být jednoduché, ach, tak moc jednoduchý! Projít plameny a vyjít z nich jako člen společenstva. Ale něco bylo špatně... Něco.

„Není to náš člověk! Není hoden! Je zapuzen!" ozval se hlas muže, který obřad uváděl. Mým tělem prostoupil náhlý chlad – odplouvala ze mě duše, ale po jejím prázdném místě nepřišla žádná další, která by ji zastoupila. Byl jsem prázdný. Byl jsem zranitelný. Byl jsem nepřijat. Byl jsem mrtev.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička - Černáslunečnice7

,,Hej ty, Osmičko!" Dívka s modrými dredy se prudce otočila za nakřáplým hlasem volající její číslo přiřazené během podrobení její země. Jejího království, kde musela snášet pohled na svůj dvůr, jak nedobrovolně slouží novým pánům.

Popravy jejího lidu jí lámaly srdce na malé kousky, bičování jí z plic bralo vzduch, když ze všech sil křičela a snažila se tomu zabránit, avšak marně.

Tetování na pravém zápěstí v podobě čísla osm jí bude navždy připomínkou, že selhala. Už nikdy nebude svobodná, bezstarostná dívka, která ze dne na den měla převzít korunu, vládu, své dvořany a zodpovědnost nad jejich životy.

Nikdo se jí po dlouhé měsíce úmorné práce neobtěžoval oslovit jejím pravým jménem. Stala se postradatelným článkem v jejich řetězci pracovních sil, jež měly za úkol vybudovat honosné sídlo.  Nebyla nikým důležitým, jen otrokyní s číslem osm.

Mladý muž, který ji oslovil se vzdorem vepsaným v bledě modrých očích, jí podal v těžkých okovech na rukou i nohou zmuchlaný list papíru.

,,List od královny Jižních moří, Osmičko. Má královna Vám chce pomoct. Řekněte mi, co jí mám vzkázat, aby jste ji přesvědčila, že stojí za to bojovat," zašeptal chraplavým hlasem.

Zotročené královně se udělaly mžitky před očima. Nevěřila svým uším, že se to děje.

Opřela se rozedřenou dlaní od práce o hrubý kámen. Nevěřila, že existuje naděje. Svůj lid zklamala. Její jméno zaniklo, zůstala po něm jen prázdnota a Osmička. Nevypadala jako královna, ani se tak nechovala.

Kdysi krásné a hebké modré vlasy byly její pýchou. Teď se z nich stal uzlíček šmodrchanců a dredů. Dlouhé jizvy na zádech od bičování, její slabé tělo sotva schopné práce, se připravovalo na pomalou a mučivou smrt od krutých nepřátel, ne na povstání.

Neměla právo žádat o pomoc vzkvétající království, aby zachraňovalo trosky toho jejího, kdysi zářivého a magického území Osmi jezer, jemuž měla vládnout.

,,Vyřiď své královně," rozkašlala se z prachu, který poletoval všude kolem. ,,Řekni jí, že budeme bojovat. Já, mí lidé, mé království jsme nezlomní." Hlas se jí třásl, přesto se pokusila v okovech narovnat.

V roztřesené ruce nadále svírala list papíru od toho mládence, kterému se ještě téže noci podařilo utéct z tábora, aniž by ho hlídka zahlédla, mučila a zabila.

Nastal čas, aby se z Osmičky stala královna Osmi jezer se sílou, nezkrotnou povahou a svéhlavostí v čele povstání.

Válka se blížila. Byla připravená zemřít. V boji, ne na stavbě nebo při práci. Zemře na bojišti jako královna s osmičkou vytetovanou nejen na ruce ale i v srdci.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička – rebellious7

Ve světe bezpráví, kterým se Evropa po krachu celosvětových společností, mezistátních obchodů a všech dopravních tras bezesporu stala, neexistuje něco jako dobro.

Přátelství, loajalitu, otevřenost nebo snad důvěru či lásku byste tady hledali opravdu marně.

Stačí se projít po ulici. Do nosu vás udeří neuvěřitelný pach zpocených nemytých těl a kouře, před očima máte jen chaos a v hloubi duše doufáte, že nenarazíte na krvelačnou bestii, která kdysi bývala člověkem, jež by vás byla schopna zabít jen kvůli tomu, že jste.

Lidé už dávno nejsou tím, čím bývali. I mě už odmala učili jedné věci. Nikomu nevěř. Jediný, na koho se můžeš spolehnout, jsi jen ty sama. A možná právě kvůli tomuto heslu jsem stále naživu.

Představte si, že se do tohoto bordelu narodí dítě. Něco tak čistého a nevinného. Jako by to tady ani nepatřilo. Jenže tím vše krásné končí. Najde se opravdu minimum matek, které si nechají dítě aspoň do pěti let jeho života. Ještě méně rodičů dítko vychovává po celou dobu jeho růstu. To jsou podle mě ti, kteří se nenechali strhnout společností a stále umí používat svou vlastní hlavu.

Takových štístek, které mají rodinu, je pomálu. Malé děti končí na ulici, schovávají se v sutinách domů a opuštěných budovách.

Často hledají své vrstevníky se stejným osudem a pak se potloukají životem společně. Neojediněle se stává, že při prohledávání starého obchodního domu narazíte na skupinku dětí, jejichž věk nepřesahuje hranici dvanácti let.

Kvůli růstu počtu nálezů těchto dětí se dalo dohromady pár vcelku chytrých, a hlavně rozumných hlav a vymysleli Proměnné.

Tahle utajovaná organizace měla za úkol tyto skupinky hledat a vodit jen a bezpečné místo, kde jim bylo poskytnuto vše, co potřebovaly. Někdy se našla i nová rodina. 

Jenže jak to bývá, vše tajné jednou tajným být přestane. A tak to bylo i s Proměnnými. Narůstaly případy, kdy pracovník Proměnných přišel na místo, kde na něj mělo čekat pár dětí a nikdo tam nebyl. V horším případě na něj čekala zohavená a zkrvavená těla.

Čím dál více dětí bylo unášeno a Proměnné začínaly být zoufalé. Pak ale přišly s nápadem. Každý agent Proměnné měl přidělené číslo od jedné do devíti. Stalo se to heslem, podle kterého děti zjistily, že je to přítel a můžou vylézt ze svého úkrytu. V opačném případě ani nedutaly nebo se daly na útěk.

Nejednou se však stalo, že ti hajzlové, kteří si říkají Lovci a hledají děti stejně jako Proměnné, byli na místě dřív a ty chudáky malé unesli. Nebylo to po zavedení čísel tak časté jako dřív, ale stávalo se to pořád.

Kvůli těmhle parchantům jsem vyrazila o hodinu dříve. Přestože jsem si byla jistá, že mě nikdo nemá šanci předběhnout, ozvěna, která doprovázela každý můj krok budovou, ve které by se měla nacházet má zásilka, mi naháněla strach.

Věřím, že já své děti najdu
živé a zdravé a nebudu se muset rovnat s traumatickým zážitkem, že jsem zklamala. Podle zdrojů by se tady mělo schovávat dětí pět.

Poslední schody beru po třech. Na patře se na chvíli zastavím, popadám dech a zaposlouchám se. Ticho jako v hrobě. Tak snad je to dobře. Se zbraní připravenou k okamžitému použití, kdyby bylo třeba, se začnu rozkoukávat po patře.

Opatrně kladu nohu před nohu. Pod tlustými podrážkami pod mu praská vysypané sklo z oken. s největší ostražitostí dojdu do středu místnosti, kterou jsem si vybrala jako první. Skloním pušku k zemi.

,,Jsem osmička," řeknu a čekám, jestli se něco bude dít. Když už se nadechuju, že svou větu zopakuju, za mými zády se ozve zavrzání. Se zbraní v rukou se bleskurychle otočím, ale její hledí hned sklopím zase dolů.

Z pološera na mě kouká pět párů strachy vykulených očí. Když uvidím, v jakém žalostném stavu děti jsou, je mi do breku. Teď už jsou ale v bezpečí. Stačí dát jen vědět Proměnným, že má mise byla úspěšná a do půl hodiny je tady odvoz.

,,Nemusíte se bát, patřím k Proměnným," usměju se.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička - Hvězdář1

Osmička byla moje šťastné číslo. Narodila jsem se v roce čtyři tisíce osm, osmého osmý v osm hodin osm minut ráno, s pořadním číslem čtyřicet osm. A to jsem ještě neřekla, že jsme tehdy žili na osmé platformě města No.08 v bytě o rozloze přesně osmdesát metrů čtverečních. To je bejvák, co?

K mému štěstí jsem se narodila do rodiny předních výzkumníků zaniklých civilizací s perfektním genetickým předpokladem ke splození potomka, díky tomu jsem si také mohla užít tolik prostoru. Dětství jsem měla, zejména díky našemu domovnímu systému Suzie, prakticky dokonalé. A na mé osmé narozeniny jsem dostala ten nejlepší dárek, brášku.

Byl druhé dítě v naší rodině, což je nevídaná vzácnost. Díky tomu jsme se taky mohli přestěhovat do ještě většího bytu, a já měla někoho, kdo byl doma se mnou, kromě Suzie. Měla jsem ještě skvělejší život, než dřív.

Zkrátka a dobře, osmička pro mě vždycky znamenala něco extra, nějakou změnu nebo novou šanci. Na každého osmého jsem se těšila, myslela jsem, že mě čeká něco skvělého. Až do teď.

Přišly mé osmnácté narozeniny a s nimi jednoznačně nejhorší věc, která se mi kdy stala. Bylo to mnohem horší, než když jsem ve svých deseti letech spadla ze schodů a zlomila si krční obratel. Bylo to horší, než když mi bráška řekl, že mě nemá rád a dva týdny se se mnou nebavil kvůli tomu, že jsem ztratila jeho plyšáka. Bylo to dokonce horší, než když jeli rodiče kdysi dávno na půl roku pracovat na jiné podlaží a já zůstala doma se Suzie úplně sama.

Zjistili jsme, že jsem neplodná. Naprosto. A nejde to vyléčit. Narodila jsem se s interní mutací vaječníků, jak bylo čím dál častější.

Celý večer jsme doma strávili v tichu. Žádné dojemné loučení, žádné výkřiky o nespravedlnosti a o tom, že mě nedají. Viděla jsem to jasně. Moji rodiče měli ve tvářích zklamání a smutek. Budou se muset stěhovat zpátky do toho osmdesáti metrového bytu. Ani Suzie už neposlouchala, co jí říkám. Ztratila jsem právě v očích společnosti veškerou hodnotu.

Další den ráno byl čas se naprosto rozloučit s celým svým životem. Když jsem se vzbudila, už jsem měla u nohou postele malý kufr a hromádku šedého oblečení. Muselo mi to stačit.

Na sběrné místo mě odvezl otec, abych neutekla, a odevzdal mě bez okolků personálu. Tam mi sebrali všechny věci, dali nové šedé oblečení a oholili vlasy. Nebyla jsem tam sama. Potom nás všechny nahnali do malé haly, kde nám muž v podobné uniformě, jako byla ta naše, pustil dlouhou prezentaci o tom, jaký teď bude náš život, a jak být nápomocný společnosti, i když jí už téměř nic nemůžeme dát. Bylo to k vzteku. Hodně lidí brečelo.

Nakonec nás postavili do řady a rozdávali nám naše nové identifikační karty. Teprve, když jsem chytila tu svoji a na zadní straně spatřila identifikační číslo, rozbrečela jsem se i já.

Osmička.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Osmička – havran2

Proklatá osmička, vytetovaná na rameni jako cejch! Proč zrovna tahle cifra? Nechápu.

Ovšem si pamatuji černočernou mlhovinu mě obklopující, z ní vystupující rudé oči se na mne upřeně dívající. Vybavuji si i pentakl namalovaný na podlaze přímo pod sebou, sebe svázaného řetězy, též svůj výkřik během obdržení té ohavné značky.

Od této doby jsem připoután k jednomu démonovi i chodím s jeho otiskem navždy vrytým do mé kůže na znamení uzavřené smlouvy.

Jen nechápu, proč mám tu pitomou osmičku. Mnohem více bych totiž pobral, kdybych namísto ní dostal třeba ďábelské číslo o třech šestkách. Vždyť přece patřím temným silám, ne?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.