Poslední nádech - Černáslunečnice7

Běží temným lesem,
srdce mu zběsile tepe,
vojáci ho sledují druhým dnem,
dohonit ho je tak snadné.

Les je rozlehlé království,
dech mu v plicích pomalu dochází.
Slib své milé složil,
staví se na vratké nohy,
aby ji ještě naposledy spatřil.

Dívku jako poupě rozkvétající,
spanilou jak bílé lilie,
než uschne jako růže,
bez vody a lásky,
po které touží.

Marně vsadil život všanc,
smrt své kostky dávno hodila,
když tu temnou noc,
vběhl do hlubokého lesa.

Překrásná panna na něho čekala,
jezero slz vyplakala,
pro něho byla prednostnější hazardní hra.

Poslední nádech,
hřejivý úsměv,
drahocenou šanci promarnil,
když bez boje padl,
karmínovou krví zem zatřísnil.

Smrtka ho do svých sítí lapila,
jeho duši jako jednohubku pozřela,
do své sbírky neštasrníků přidala,
když moudrým hlasem pravila:

,,Smrtelníci nepoučitelní,
svého života si neváží.
Kostky se stařenou v kápi rádi hrají,
pokouší své štěstí,
dokud neprohrají vlastní duši.
Poslední nádech promarní,
zbabělým útěkem před agónií bolesti."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Posledný nádych - Nylien4

Posledný výdych patril Smrti. Ale posledný nádych patril jej.

Vždy, keď prišiel ten čas, obe sa objavili po stranách zomierajúceho. Zjavovali sa na rôznych miestach - posteľ, tvrdá ulica, rozbité auto, náručie blízkeho alebo trosky domu. Smrť tam stála s lampášikom, do ktorého vždy uzavrela posledný výdych aj dušu, ktorá vyšla spolu s ním. Ona tam stála s ušitými spomienkami. To bolo jej úlohou pri poslednom nádychu človeka – zošiť dokopy všetky tie spomienky zo života, ktorými mu prekryje oči a nechá ho v tom krátkom čase medzi nádychom a výdychom znovu ich prežiť.

Čas pre ňu a smrť plynul úplne inak ako pre ľudí. Keď sa zjavila pri zomierajúcom, čo sa práve poslednýkrát nadýchol a tým ju privolal, mala niekoľko dní na to, aby si so sebou odniesla všetky jeho spomienky domov a niečo z nich ušila. Niekedy to bol príjemný zážitok. Spravila si bylinkový čaj a pri jeho vôni prechádzala postupne všetkými zážitkami z niekoho plného života. Inokedy nechala čaj vychladnúť a namiesto toho si utierala slzy, keď sledovala jednu zlú spomienku za druhou a snažila sa vo všetkej tej tragédii nájsť niečo pekné, čo by tam mohla prišiť. A iní, tých ktorých obdivovala najviac, boli niečo medzitým – ich život bol smutný a ťažký a predsa keď sledovala ich spomienky, nachádzala veľa pekného. Pretože si o to viac vážili každú maličkosť a na každú sa plne sústredili. A ona im s radosťou ušila pokrývku na oči zo všetkých tých čarovných maličkostí čo prebili aj veľké životné traumy a nechala ich naposledy vidieť práve to a vyčarovala posledný úsmev na ich tvári.

Najhorší ale boli tí, ktorí morálne hlboko klesli. Manipulátori, zločinci, vrahovia. Vtedy jej šitie išlo len ťažko. Z čoho im mala ušiť spomienky? Z toho ako okrádali, vraždili, viedli ľudí do záhuby? A tí, ktorí z toho ani pri smrti necítili žiadnu ľútosť, práve naopak, boli tieto ich spomienky pretkané potešením... na to často nemala žalúdok, aby ich nechala tešiť sa z toho. Avšak bola to jej práca a tak musela vlastné pocity často prehltnúť a šiť to, čo šiť musela. Mala však aspoň trochu vlastného slova v tom, aby tam prihodila niečo, čo uznala za vhodné ona. A vtedy občas pridala aj spomienky ich obetí. Ich pohľad na život a situáciu a dúfala, že keď títo prehnití zomierajúci uvidia kúsok toho, aspoň pri smrti im to príde ľúto. Potom možno keď Smrť samotná uzná za vhodné dušu vložiť z lampášika do nového tela, bude z nich lepší človek. Aj keď si ľudia nikdy minulé životy nepamätali, ale niečo z nich občas zostávalo v ich podvedomí a toto bol jej malý príspevok tomu, aby sa z nich znovu nestali monštrá.

Niekedy Smrť prišla na návštevu a sedela pri čaji s ňou, keď čakala kým došije. Často bola jej morálnou podporou. Mala od toho celého väčší odstup ako ona a pomáhala jej získať trochu nadhľad. Nebola to ľahká práca a často sa to na nej odrazilo.

Občas sa Smrť prechádzala po jej domčeku a pozerala na vyšité pokrývky, ktoré viseli po stenách. Vždy, keď človek zomrel, brala si svoje výšivky so sebou naspäť a robila si zbierky – na jednom kúsku mala vždy zošité spomienky jednej duše a jej rôznych životov. Bavilo ich spolu rozoberať, akými inými ľuďmi sa stávali a aké iné životy viedli každý ďalší raz, čo sa ocitli medzi živými. Napriek tomu tam však niekedy nachádzali fascinujúce podobnosti a museli uznať, že spomienky mali obrovskú silu – niektoré sa v nejakej podobe preniesli aj cez životy.

Aj teraz Smrť stála pri jednej zo stien, ticho pozerala na vyšité spomienky a pila čaj, kým ona došívala posledný kúsok. Tento bol obzvlášť rýchly a o to ťažší – malé dieťa, ktoré tých spomienok ešte nestihlo mať veľa. To bolo vždy smutné... keď ich bolo tak málo a znamenalo to, že niekto zomiera priveľmi mladý.

„Pripravená?" spýtala sa jej smrť mierne, keď k nej obrátila svojich niekoľko pozorných očí.

„Asi áno," prikývla a obe sa zjavili po stranách malého chlapca. Choroba zožierala jeho telo a dohnala ho na koniec svojich možností. Bol to smutný pohľad. Zakryla mu preto oči niečím krajším – pokrývkou, na ktorej si dala záležať. Vyšila tam nie len všetky tie detské spomienky, ktoré vždy boli plné zápalu do vecí a života, radosti a zvedavosti, ale prišila aj niečo z vymyslených predstáv. O jeho dospelosti a splnených snoch, ktoré v tomto živote dostať nemohol, ale v tom ďalšom možno áno.

Chlapec sa v tom krátkom okamihu usmial a smrť uzavrela jeho dušu. A ona si povzdychla. Jedného dňa sa chlapec v inom tele nadýchne znovu, no vtedy tam nebude. Bude až pri jeho ďalšom poslednom nádychu. Bola to ťažká práca, ale keď sledovala ako mu na tváričke zotrval úsmev a ako s ním možno vďaka jej spomienkovej pokrývke vojde aj do nového života, tak vedela, že by svoj osud nemenila.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Poslední nádech - Hvězdář1

Hodiny tikají na stěně
Osude vyprávěj štěstěně
Jakýpak konec ses ráčil mi připravit
Před všemi měšťany nechat mě popravit

Štěstěna, matka má, dlouho mi sloužila
Celé dětství se vedle mě ploužila
Žádné štěstí však netrvá napořád
Otec se ukázal, zavedl nový řád

Můj otec, to byl osud sám
V okolí domova pro nemilosrdnost znám
Zatímco v dětství mě štěstěna hlídala
Teď z okna z dálky na mne se koukala

Jak osud vedl mě na cesty trnité
S jakýmsi posláním za dveře zamknuté
Tam za branou a živým plotem stála
Jediná jabloň za kterou skála

Vysoko tyčila se do nebe nad mraky
Na té skále hrad, ráj a zázraky
Tak pochopil jsem, co po mně osud žádal
Chytil se kamene, chvíli jsem lez, pak padal

V té chvilce naděje já totiž zapomněl
Že matku štěstěnu dlouho jsem neviděl
Naveden osudem chtěl vylézt na skálu
I když v rukách jsem síly měl pomálu

Pak hlavu rozbil si v zahradě zamčen
Bych k ránu strážemi bych v ní byl zatčen
Za vloupání do hradu cena je hrozivá
Jak soudce na stupni unaven zazívá

Vedou mě po lávce z dubových prkének
Lidi se klanějí ven z malých okének
Nacpané náměstí, každý se dívá
A bába v první řadě nebesa vzývá

Stal se tak ze mě před všemi špíny žok
Teď jenom poslední vzduchu si dopřát lok
Teď vzduchu dopřát si nádech poslední
Než kata upálí slunce polední

Konec

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Poslední nádech - Popelnice21

S posledním nádechem končí život - a máme to tak všichni, ne?

Pozoruji, že se rádi odlišujeme a segregujeme, zcela dobrovolně, ale mám myšlenku, která spočívá v tom, že je něco většího a krásnějšího, co nás spojuje, a to jest naše lidství. Nevím, jak moc a hojně oslavujeme lidství, ten fakt, že jsme na tom stejně, jelikož žijeme, dýcháme, milujeme, sice v jiných zemích a v jiných podmínkách, ale je to trochu stejné všude.

Nebo ne?

Čtu historické dokumenty, ráda sleduji současné i minulé politické dění. A v něčem to jsou pořád stejné hry. Stejné scénáře a situace, akorát se mění postavy a jména. Historie se opakuje právě protože jsme lidi s tím naším lidstvím.

Včera, dnes a zítra jsme se hádali, hádáme a budeme hádat, stejně jako před sto lety, ta výjimečná rodina neměla neshody? Právě, že měla neshody! Právě že si otec nerozuměl se synem, právě že rodiče nesouhlasili s rozhodnutím svých dětí, nastupovali nové generace a nápady, ale lidé zůstávali stejné se svým lidstvím.

Ženy se zamilovávaly a muži také, vždyť kolik je knih v červené knihovně, a kolik je nenapsaných příběhů v tisíce srdcích, které si plameny lásky pamatují?

Pozor, pozor, jde dozor, ve škole někomu něco nejde, a pak vynikne, ať už jedničkář, šašek nebo patolízal, jsme pořád banda lidí, točící se na této obrovské planetě, jež se otáčí různými směry po své ose, kolem Měsíce i Slunce, už mě z toho bolí hlava.

Ještě že vymyslely Ibalgin, teď se můžu smát a užívat život humoru a lidí s humorem, vstoupila jsem do těchto nebes a nebudu odcházet. Líbí se mi tam. Ráda si utahuju a řechtám se, moc a moc, radosti nikdy není dost. Opravdu ne. Tak to bylo - i bude.

A co ten pláč? Jé, to je nepříjemné, nejlepší je se neprojevovat, že? Ale to nejde, to se nezdaří, to se hned vše zmaří, emoce nejde zatlačit, nepříjemnými poznámkami jdou ale vytlačit. Achich ouvej, trošku se zasměj! Zapšklá bábo, kdy ses naposledy rozbrečela? Neříkej mi, že ten suchý obličej neskrývá vášnivou dračici.

Každopádně, tento fejetonek bude muset končit, ne že bych měla za pár minut se naposledy nadechnout, ale pointa je pointa a nemusí se rozmazávat.

Zamýšlím se nad tím, že stejně všichni umřeme, a zalapáme po dechu, každý má svůj poslední nádech. Tak proč stavět zdi a předstírat kdesi cosi, když jsme všichni právě - lidi?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Poslední nádech – havran2

Byla právě upoutána na nemocniční lůžko a napojena na přístroje měřící stále slábnoucí životní funkce jejího organismu.

Sestřičky z dané skutečnosti proto s jistotou usuzovaly, že brzy zemře. Dýchala přerývavě, hrudník se jí nepravidelně zvedal. Také ani monitory vedle ní neukazovaly ty správné hodnoty, spíš naopak.

Nakonec nedlouho nato k ženě přišel primář se slovy: „Je mi velice líto, paní Nováková, ovšem ani při nasazení veškeré dostupné léčby se váš stav nepodařilo stabilizovat." Tvářil se zkroušeně. „Zbývá vám tedy už jen několik hodin života."

Leč oslovená k překvapení všech reagovala naprosto smířeně. Tak se poté naposled nadechla, ale již nevydechla.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Poslední nádech – rebellious7

O zasvěcování do cechu čarodějek se toho říká hodně. Některé babské povídačky jsou pravdě na hony vzdálené, ale některé příběhy, které si lidé vypravují při ohni v temných lesích, když v korunách stromů fičí vítr a kolem panuje temnota, ve svém nitru až tak lživé nejsou.

Samy čarodějky nad lidskou hloupostí kroutí hlavou. Zasvěcování je pro ně tou nejposvátnější věcí v životě a jeho tajemství si pečlivě střeží. Nikdo jiný, než právě ženy obdařené mocí kouzel, neví, co se děje při temné noci, kdy je Měsíc v Novu a ve vzduchu jde cítit magie.

Já jsem ale vyvolená. 

S vlasy bílými jako čerstvě napadaný sníh, s očima zelenýma jako jarní tráva, jsem byla předurčena k tomu stát se hrdou členkou čarodějnického řádu a rozšířit tak řady tajemných žen, jež se ve stínech hor skrývají před lidmi.

Do rituálu zasvěcení patří několik bodů.

Čarodějky, které byly přijaty do společenství temných sester rok přede mnou, mi pomáhají s přípravami. Už od rána mi vlasy zdobí černá orchidej – květina temnoty, jež v sobě skrývá obrovskou moc a poskytne ji jen tomu, kdo jí na oplátku nabídne pohled do své duše.

Kolem šedých šatů z jemné průsvitné látky mám opasek z černých perel, který mě chrání před duchy, jejichž zlá moc by mi mohla v době, kdy budu při zasvěcování nejzranitelnější, ublížit.

Mé vůdkyně však nemluví o ničem jiném než o posledním nádechu. Těsně předtím, než projdu čarovným kruhem zasvěcování, budu mít možnost se čarodějkou nestát. Nadechnout se jako člověk, kruhem neprojít, a jako člověk zase vydechnout. Tak jako každá budu mít možnost volby.

Bosými chodidly, do kterých mě studí rosou pokrytá tráva, opatrně našlapuju a mířím ke kruhu zasvěcování. Před ním se vznáší kouzelný pohár z bílého stříbra, jenž je po kruhu jediným světelným bodem na míle daleko.

Vedle něj se v nicotě pomalu otáčí dýka z černého zlata s ještě černějším diamantem v jílci. Touto dýkou si musím do dlaně vyříznout znak cechu čarodějek – černou orchidej. Má krev, jež ulpí na čepeli dýky, musí skončit v poháru.

Když ostří začne tvořit krvavé cestičky po mé dlani, zkřivím tvář bolestí, vyjeknout si ale nedovolím.

Jemnými tahy kreslím orchidej. Ruka jako by sama věděla, co dělá a já jen přihlížela.

Když je cejch hotový, nahnu špičku dýky nad pohár. S každou kapkou čarodějnické krve, krve vyvolených, se v bezedné nádobě hromadí temnota, která bude vše čarodějkám, až bude jednoho dne potřeba, k dispozici.

Rudé kapky, které se po obvodu hrdla kutálí jako korálky, se za chvíli ztratí v temné tekutině černé magie. Pustím ostrý nástroj, který zůstane přesně tam, kde jsem ho předtím vzala.

Postavím se před kruh zasvěcení. Můj rituál se chýlí ke svému velkému závěru. Dlaň mě neskutečně pálí a po prstech mi stále stéká teplá krev. Dotknu se perlového opasku. Rozhlédnu se kolem. Jen sem tam zahlédnu temné postavy stojící okolo mě a přihlížející mému zasvěcování.

Nadechnu se a zadržím dech. Teď se můžu rozhodnout, jestli chci zůstat normálním člověkem, nebo přijmout osud temné čarodějky.

Celým tělem mi prochází chvění. Musím své rozhodnutí urychlit.
Začíná mi docházet dech. 

Jsem rozhodnutá. Toto je můj poslední nádech jakožto člověka. 

Se zaťatými pěstmi projdu čarovným kruhem a vydechnu. Od tohoto okamžiku jsem hrdou a právoplatnou členkou čarodějek temnoty.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Poslední nádech – Kalokaghatia0 

Přátelé, rodino, moji drazí, 

nadešel nevyhnutelný den, na který se s hrůzou těším. Leč vím, že po mně zbyde pouhá prázdnota, která se Vám vyhryže do truchlícího srdce jako červ požírající zkažené ovoce, cítím, že konám v tom nejlepším zájmu nás všech. Vím, že budete bezduše tiše plakat a přát si, aby se Vám toto dění odehrávalo pouze ve svém snění – a tak Vám musím odpřisáhnout, že se nejedná o žádný sen či noční můru, ale že já, Valentin Ferrell, jsem skutečně mrtev. Stejně tak Vám musím oznámit, že tak činím ze svého vlastního rozhodnutí a ze své čisté vůle, a ne pod nátlakem pečovatelů, kteří mě zde v sanatoriu bezvýznamně drží při životě, i kdyby to mělo být na pouhou sekundu nadcházejícího dne. Vždy jsem za to mohl já – to já jsem byl vždy viníkem svého žití a bytí – a tak se i já sám musím sprovodit ze světa živých do světa mrtvých, do světa těch neživých. Prosím, nepokoušejte se mě vrátit na tento svět, žít v něm vícekrát již nechci.

Snažím se utřídit si myšlenky před svým posledním nádechem. Bože, jak já se na své poslední nadechnutí těším! Má pobožná povaha mi dlouhá, ach, tak dlouhá léta odporovala v tom, co jsem se více jak polovinu svého nicotného života chystal udělat – odříznout se z tohoto života a podříznout tak pod svým těžkým tělem pomyslné lano, které mě na vlásku drželo při životě. Vím, že to nepřiznáte, ale byl jsem pro Vás jen přítěží. Jako balvan, který Vás táhl ke dnu do hlubin tmy, dokud by Vás neutopil. Nesmutněte, radujte se! 

Věřím, že i já se budu radovat, až ze mě vyjde poslední nádech, nikterak neproměněn ve výdech. Leč tuším, že jako ten, kdo zahodil svůj život (i když pomineme, jak bezvýznamný byl), nebudu přizván k svatopetrské bráně, kde mě božstvo přivítá, a netuším, zda nebudu temnotou bloudit v bludišti výčitek, smutku a tmy, cítím, že se dočkám vytouženého klidu. 

Mimo přiloženého seznamu věcí, které Vám všem odkazuju (a ano, myslel jsme opravdu na každého, i toho nejmenšího z naší rodiny), Vám odkazuji pouze další stařeckou životní radu:

Radujte se každičkou vteřinu svého života a radujte se i z těch nejmenších maličkostí všedního dne; z východu slunce značícího příslib nového a nepopsaného dne, z padajících hvězd toužících splnit Vaše nejtajnější přání. Radujte se z v jetelišti ukrytých čtyřlístků a z hejna kachen letících na nebeském koberci. Přejte a bude vám dáno. Milujte a budete milování. Naslouchejte a bude Vám rozuměno. Protože dříve, než se naposledy nadechnete, vydechnout již moci nebudete. 

Ať je Vám list tento památkou – vzpomínkou – na mne. 

S láskou

Váš děda, strýc a manžel

Valentin Ferrell

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.