Silák – havran2

Kdysi dávno na Vyšehradě pobývala krásná a moudrá kněžna Libuše. Ujala se vlády nad krajinou, co zemřel její otec Krok. Přesto na svém hradě nikdy nebývala příliš sama, protože ji často navštěvovaly sestry Teta a Kazi. Zrovna na hrad přijela druhá z nich.

Tou dobou ale zemi sužoval velký kanec napáchavší už mezitím spoustu škod – ničil sedlákům úrodu, napadal pocestné, ...  Naštěstí se v dáli objevil mládenec, který si se škodnou hravě poradil – jmenoval se Bivoj.

Když sestry uslyšely z nedaleká hlasitý ryk, vyšly z hradu. A hle, uviděly mladého lovce, kterak šel k nim se silným divokým prasetem, ještě živým, přehozeným přes záda.

Statný hrdina pozdravil Libuši i jejího sourozence, načež pravil: „Přinesl jsem sem to škodné zvíře. Chceš-li, nechť zhyne před tvýma očima!" Vladařka kývla, že ano. Bivoj tedy neváhal ani chviličku, prudce mrštil lapenou zvěří o zem, hned nato ji probodl oštěpem.

Libuše hrdinu za odměnu obdařila prošívaným ozdobným pásem, poté jej pozvala na svůj hrad a nechala na jeho počest vystrojit velkou hostinu. Mladík se však nazítří chystal se vrátit k sobě domů, v ten samý den odjížděla i Libušina sestra. Opustili pak Vyšehrad spolu, Kazi se do Bivoje záhy zamilovala a vzala si ho za muže.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Silák - Nylien4

Démoni mali rôzne schopnosti. Niektorí hýbali s predmetmi, iní dokázali aj posadnúť človeka. Silák patril medzi tých, čo dokázali plne prebrať kontrolu nad dušou, ale tým si svoje meno nezaslúžil. Zaslúžil si ho svojou schopnosťou telekinézie, ktorá bola tak obrovská, že dokázal hádzať celými kamiónmi. Medzi démonmi toľko sily nemalo obdoby.

Vedenie démonov ho preto nie len zakomponovalo do ich plánu na ovládnutie ľudstva, ale zohrával v ňom jednu z hlavných úloh. Tou bola posadnúť slávnu ženskú celebritu, ktorá mala značný vplyv na ľudí a veľmi jej dôverovali, takže mohli pomocou hromadných stretnutí s fanúšikmi tvoriť svoju armádu. A potom cez to päťdesiatkilové dievča ničiť celé mestá.

A tak sa stalo. Malo to byť ľahké a aj bolo, ale Silák si veľmi rýchlo uvedomil... že to bolo až podozrivé. Stál odrazu v ženskom tele uprostred sídla a v zrkadle videl ako sa jeho pekná tvár mračí, keď premýšľal, prečo žena nekládla žiaden odpor. Vždy bol aspoň nejaký. Namiesto toho cítil... úľavu? No akonáhle do tela aj mysle plne zapadol, odrazu tento pocit prebili tie silnejšie a veľmi rýchlo pochopil.
Zavalilo ho obrovské množstvo temnoty, ktorá prekvapila aj jeho ako démona. Nebola to temnota v zmysle zlých skutkov, morálneho úpadku a podobných vecí... bola to depresia, únava, prázdnota života, nezmysel existencie. U každého človeka tieto pocity niekde boli, niekedy výraznejšie a niekedy potlačené v úzadí, no to, čo ho zavalilo teraz, ho takmer zhodilo z nôh.

„Ďakujem za pomoc. Budem rada, ak to ponesie niekto iný," počul ako sa mu ozvalo v hlave a prekvapilo ho, že žena si zvládla ponechať svoje vedomie. Nemusel sa jej ani pýtať, čo si má poniesť – cítil to ako horu na svojich pleciach, ako Atlas keď držal samotnú zem. Všetku tú negativitu a hlbokú depresiu, ktorá sa ho držala ako kliešť. O toľko radšej by bol, keby mu radšej na chrbát položia kamión. Ten by vedel odhodiť, na to bol silný dostatočne. Ale na toto... to bolo iné.

A tak Silák pochopil, aké ťažké je existovať s takouto depresiou. Mal svoju úlohu a poslanie na tvorenie armády a pritom jeho najväčším úspechom bolo vôbec vstať z postele. Každodenné fungovanie bolo odrazu tá najťažšia vec, akú si kedy zažil. Žena tam niekde v pozadí stále bola a sledovala ho a on cítil tú nepatrnú zmenu v nej – keď sledovala jeho ako s tým bojuje, dokázala sa od toho trochu odosobniť a cítiť sa lepšie.

Neskôr sa na ňom začala zabávať. „Ak sa budeš tváriť ako mŕtvy kapor, tak rýchlo zistia, že sa s tebou niečo deje. Ja som to vedela maskovať oveľa lepšie, ty slaboch." Neposmievala sa mu, nebol v jej hlase zlý tón, bolo to takmer priateľské rypnutie. Démona však zaskočilo aj tak – slaboch? On bol predsa Silák, ten najväčší akého démoni mali. A napriek tomu musel proti svojej vôli uznať, že sila ktorú si žiadalo niečo takéto, bola niečo úplne iné.

„Občas mi pomohlo prečítať si dobrú knihu. Pustiť obľúbenú hudbu alebo si dať teplý čaj. Alebo proste len... oprať prádlo. Keď ležíš v čistých návliečkach, na chvíľu sa cítiš lepšie," začala mu radiť a Silák jej rady počúvol, keď už mal pocit, že to nezvládne. Čítal knihy čo mu odporúčala, počúval hudbu z jej playlistov a občas si aj v zástere niečo upiekol. A naozaj to tak bolo znesiteľnejšie. Naučil sa takto o nej veľa, o jej obľúbených veciach aj pocitoch z nich. Odrazu sa mali o čom rozprávať.

Snažil sa ju na oplátku tiež rozveseliť – pri sedení v reštaurácií nechal levitujúci zákusok naháňať muža, čo ho obťažoval a počul jej smiech, keď vydesený a s krikom utekal od nich preč. Ukázal jej, aké to je lietať a cítil jej úžas nad svetom, keď naň pozerala z vrchu. Dokonca občas chodili na vrakovisko hádzať autami, čo ju veľmi bavilo.

Stali sa z nich priatelia. Ona bola rada, že jej bremeno niekto pomáha niesť a on zabudol na celý plán ovládnutia ľudstva. Naopak, ľudia sa mu odrazu zdali super. Ich každodenná existencia bola väčší boj, než hocijaká vojna akú dovtedy videl a jemu pripadlo obdivuhodné, ako to zvládajú. S tými krehkými telami a mysľami a predsa mali v sebe viac sily, než ktorýkoľvek z démonov – dokonca aj on. Pochopil, že tá skutočná sila sa skrýva inde. Vo vnútri.

„Ty siláčka!" pochválil ju, keď pomocou jej tela zahodil ďalšie auto a ona sa smiala. A on si ju práve tak pre seba pomenoval – Siláčka. Bola preňho oveľa silnejšou než bol on sám. Mentálna sila mu odrazu prišla oveľa podstatnejšia.

Tak zostal. S ňou aj v nej, aj keď sa postupne vymenili – ona mala väčšinovú kontrolu a on bol viac v úzadí, ako jej podpora. Plán na vojnu nateraz zlyhal a ak sa obnoví, vedel, že bude stáť na strane ľudí. A dovtedy jej pomôže niesť to najťažšie, čo kedy na jeho ramenách spočívalo – bremeno existencie.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Silák – rebellious7

Bílé polstrované stěny. Svěrací kazajka. Občasná návštěva doktora v bílém plášti spojená s podáním léků na zklidnění. To je vše, co se v psychiatrické léčebně za celý den děje.

Jenže já tady už dlouho nebudu.

Svůj plán útěku jsem začal skládat už v den mého nástupu do léčebny. Ze začátku se mi vždy mé nápady po pozření barevné pilulky vypařily z hlavy, ale teď mám jasnou mysl jako nikdy. Došlo mi, že se mě rodina chtěla jen zbavit. 

Nikdy mě nebrali vážně a když mi vinou mých třesoucích se rukou spadlo zrcadlo a pořezalo mi paže a hrudník, využili mou nemotornost jako záminku k mému izolování od zbytku světa. Plus mi přikládali závislost na cvičení. Co je na tom, že jsem na sobě makal a chtěl mít pekáč buchet na břiše?

Nutno dodat, že se matka zná se zdejšími doktory. 

Ve tmě čekám, až uslyším vzdalující kroky. Každou chvíli by měl strážce, který stojí před mými dveřmi odejít. Při poslední návštěvě se mi podařilo mezi futra a dveře vložit knoflík z peřiny. Měly by tedy jít otevřít i bez klíče.

Klap, klap, klap...

Přišla moje chvíle.
Co nejtišeji dojdu ke dveřím a jemně do nich strčím. Knoflík vypadne a mě se začíná otevírat cesta pryč odsud. Vedle dveří udeřím zaťatou pěstí do alarmu, který by jinak oznámil můj útěk. 

Utíkám temnými chodbami. Neměl bych nikoho potkat, probíhá střídání strážců. Mířím na východ, ke schodišti pro uklízečky. Už jsem si to při pochodu k doktorům a zpět stačil všechno omrknout. Když uvidím známé dveře, neubráním se úsměvu. 

Potichu je otevřu a zase zavřu. Schody seběhnu jako nic. Když jsem cvičil, bylo běhání do schodů jedním ze cviků. Ještěže jsem nevyšel z formy. 

V přízemí ticho ruší jen pračky, které jedou na plné obrátky.

Před sebou zahlédnu další dveře. Tentokrát ty ke svobodě. Zkusím kliku. Samozřejmě že nic.

Pokrčím rameny. Ta svalová hmota mi přece k něčemu je, ne? Udělám krok vzad a vší silou do dveří vrazím ramenem. Rychlost, s jakou vypadnou, mě zarazí. Mám větší sílu, než si pamatuju.

Podívám se doleva a pak doprava. Pomalu položím jednu nohu na studený kamenný chodník. 

Nemůžu uvěřit, že se mi to daří, já vážně utíkám.

Vydám se podél zdi k zadní kovové bráně, která je už mou jedinou překážkou.
Už zahýbám za roh, když do někoho vrazím.

,,Sakra!" sykne vedle mě někdo. Nic neriskuju, přitlačím osobu ke stěně a chytím ji pod krkem. 

,,Co jsi zač?" zašeptám.

,,Když mě přestaneš dusit, tak ti to povím," zasípe postava. Stisk jejího krku povolím, ale stále ji držím při zdi.

,,Děkuju ti vřele." Odfrknu si. ,,Shoď tu kapuci," nařídím, protože stále nevím, jestli to není nějaký strážce. ,,Nejprve chci vědět, kdo jsi," odpoví mi osoba.

,,Já se ale ptal první," dodám a už ji chci zase nechat trošku přidusit.

,,Ne! Dobře, dobře," zvedne ruce v obranném gestu.

Sundá si kapuci a mě se překvapením sama otevře pusa. Stojí přede mnou holka, asi dvacet let, s jizvou táhnoucí se přes celou levou stranu tváře, včetně oka, které má smrtelně bílé. 

,,No, jsem Abigail a utíkám z téhle cvokárny, protože tady nemám co dělat," řekne, aniž by okomentovala mou reakci. ,,Teď ty."

Odkašlu si a konečně Abigail pustím, aby se mohla hýbat. Odtrhnu oči od její fascinující jizvy. ,,Já jsem Josh a taky utíkám," řeknu jednoduše.

,,To mi tak nějak došlo. Jen nechápu, jak ses přes ty stráže dostal v tomhle hávu," ukáže na mé nemocniční oblečení. Trochu se zastydím, že tady jsem bosky v bílých hadrech, zatímco ona v oblečení, ve kterém není tak nápadná jako já.

,,Šel jsem po chodech do prádelny," pokrčím rameny.

,,Moment," vztyčí Abigail jeden prst. ,,Jak ses dostal přes venkovní dveře? Ty od cely jsou v pohodě, ale..."

,,Vyrazil jsem je," skočím ji do řeči. Otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale zase ji sklapne. Sjede mě zkoumavým pohledem. ,,Jo, to mi mohlo taky dojít," usměje se. Pak ale stáhne obočí.

,,Co je?"

,,Pokud jsi vyrazil ty deset centimetrů hrubé dveře z pantů," přemýšlí nahlas, ,,to bys mohl vyhodit i tu železnou bránu, ne?" podívá se na mě. Shlédnu na ni. Je až legrační, jak je podle mě drobná. ,,Jo, to mohl. Mám to v plánu," odpovím s úsměvem.

V tom se ozvou sirény. Abigail leknutím přiskočí ke mně a zavadí svou rukou o mou. Na místě jejího doteku ucítím mravenčení. ,,Musíme jít," šeptne a rozběhne se k bráně se mnou v patách.

Když jsem u ní, rychle se podívám na její stavbu. To nebude problém. Zatnu svaly na rukou a chvíli nato je brána fuč. Abigail obdivně hvízdne. Rozběhne se hned ven. Já chvíli váhám.

,,No tak, poběž vstříc svobodě, siláku," usměje se na mě a natáhne ke mně ruku. Vezmu ji do své a společně se ztratíme ve tmě.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Silák – Kalokaghatia0

V labyrintové síti odboček, uliček a podivných cestiček se ukrývala desítka nejstatečnějších mužů a žen, které svět spatřil. Ukrývali se – ne proto, že se báli – ale protože vyčkávali na nejvhodnější chvíli. Podium z keřovitých tvarů tvořící bludiště se rozrůstalo do dobrých pěti kilometrů, kam až oko diváků dohlédlo. Uvnitř něj – jak jsem již pravila – se nacházela desítka nejstatečnějších lidí, kteří byli ochotní darovat svůj život ve jménu vlasti. Ve jménu vlasti, která je vyhodnotila jako ty nejnevhodnější, jako ty, kteří jsou hodni této cti. 

Legenda praví, že jen ten nejudatnější bojovník, se srdcem na správném místě, s myslí moudrých mágů, duší čistou jako lilie a neposkvrněným životem, je hodem výhry, kterou představuje život ve vlasti, kterou reprezentuje. Pravidla jsou velice jednoduchá – dříve na světě existovalo dvě stě šest států. Dnes jich ale nalezneme pouhých deset. Deset malých, ustrašených, nijakých státečků. Každý rok, první den v měsíci ledna, se uskutečnil výběr zástupců jednotlivých států – mohl jím být kdokoliv; novorozeně, dítě, muž či žena, stařešina; a to na základě rozlosování náhodného čísla, které postupně sestavovalo rodné číslo vyvoleného z každého státu. Ti se utkali v boji o svůj vlastní život a život svého lidu. Každoročně byl vybrán vítěz; což byl ten, který dokázal přežít své soupeře. Stát, ze kterého vítěz pocházel, byl ve jménu ochrany a uchování stability ve světě obětován Matce Země – padl do jediného nedůležitého človíčka. Ostatní padlí z poražených států byli Zemi obětováni jako dar jednoho člověka vyměněného za možnost dalšího roku bezstarostného života. Mocnosti nemohli dopustit, abychom naši zemi zahubili a byli shodni v jedno; že raději dopustí, aby v rovnoprávném boji sami lidé zničili sebe. Teprve, až zkažené lidstvo zahyne, planeta Země se vyčistí od špíny, kterou jsme do ní zaseli a bude moc po tolika, ach, tolika milionech let opět svobodně dýchat, rozkvétat do svých blahodárných stromů a výhonků, zmocnit se vzduchu a darovat mu jeho mentolový dech, rozezpívat zmlklé ptactvo a rozvířit stojaté vody. 

Vyhrát Den karmy byla pocta. Každý toužil vyhrát a uvrhnout tak svůj stát do područí temnoty a smrti – to proto, že nikdo, ani ten nejmenší státeček, nechtěl být tím, který svět zničí. A hlavně: nikdo nechtěl být tím posledním státem, který zbyde. Který zbyde naprosto a nenávratně sám v samotě osamění. 

Za náš malinkatý evropská stát byl zvolen muž, který si nechával říkat Silák. To jméno k němu zkrátka sedělo – byl vysoký, svaly pokrytý a mohutný, nad ostatními se tyčil v nadlidské výšce jako socha z mramoru. Byl tichý, až tak, že za celičkou dobu nepromluvil ani slůvkem. Jen věčně šeptal cosi tajného do keřů, které ho obklopovali. A byl také velice vychytralý. Usídlil se na pokraji labyrintového bludiště, kde si navrchu mohutného silného keře vybudoval něco jako přístřešek, který na první pohled připomínal hnízdo orla. Tam se zabydlel, přichystával a vyčkával, jak se ostatní vyvolení zachovají.

***

Někteří měli pramalou šanci vyhrát a vzdát svému státu poctu. Někteří byli od svého vyvolání odsouzeni k záhubě – byli mezi nimi děti ne starší než pěti let, stejně tak jako staré ženy i muži. Většina z dalších vyvolených zahynula pod náporem stresu, který na ně působil a také pod nepříznivým počasím, které na ně bylo uvrhnuto – ne všichni byli zvyklí na tak vysoká horka, která dávala zabrat i těm, kteří v nich žili celý svůj život. 

***

Zbýval už jen jeden vyvolený a Silák. Toho situace ale nevyvedla z klidu. Ze svého orlího hnízda dobře viděl, že je vyvolený se jménem Diamant zraněn. Při skoku z vysokého stromu mu při dopadu lýtkem projela kost. V tu chvíli Silák věděl, že je jen otázkou času, kdy se stane vítězem. 

***

Diamant padl, sesunul se k zemi a s pláčem ulehl do stydna svých pocitů prohry. Silák vůbec poprvé sestoupil na travnatou plochu labyrintu. 

„Teď budete muset zničit všechny lidské tvory ve všech zpropadených státech. Ohlašuju všem, že nikdo nevyhrál! Nikdo se nestal vítězem! Všichni jsme prohráli a zároveň jsme vyhráli to nejcennější – život pro naši Matku Zemi a možnost života pro lidstvo, které si ho zaslouží; pro lidstvo, které bude čisté a neposkvrněné, bez sobeckých vlastností a pro lidstvo, které životu bude hodno." Tak zněla poslední slova Siláka, než si ostnatou větví, kterou vybrušoval ve svém hnízdě, probodl krk. Spolu s vyplavením rudé krve z jeho mrtvého těla na svět vydechla i jediná možnost, že lidstvo bude zachováno tak, jak ho známe dnes. Lidstvo padlo.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Silák - Černáslunečnice7

,,Šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna." V hlavě mi běžel pomyslný odpočet, jak dlouho ještě budu muset držet plank. Já si spíše užíval silové cviky, než posilovací, ale svaly jsou pořád důležité. Zahřívací kolo s Jáchymem jsem měl už za sebou; jedině dobře, protože teď přijde má silná stránka, a to hrazda.

,,Hej, Jáchyme, dem na tu hrazdu?" Přes hlavu jsem si přetáhl zpocené bílé tílko. Zápěstí jsem si začal omotávat červeno-černými bandážemi a čekal, až se Jáchym vymáčkne nebo vytáhne nějaký triumf s dalším kolem, tak ho asi zabiju. Kdybych si chtěl dát do těla, zašel bych si rovnou za trenérem gymnastiky.

,,Jojo, ne že se ale budeš vytahovat. Schválně pak můžem jít k nám na bench, ty siláku." Uchechtl se, ale nemyslel to zle. Nestihl jsem nic říct, protože to už visel na hrazdě stejně bezmocně, jako si já počínal na benchi.

Ladně jako lasička jsem se pomocí výmyku vyšvihl na vysokou hrazdu. Svaly na zádech se mi napnuly jako plachty na lodi, když jsem zůstal ve vzporu.

Když jsem se podíval na Jáchyma, už seděl na pevné zemi se sluchátky. Hudba i přesto byla slyšet až na street workoutové hřiště, které se rozprostíralo na gumovém podkladu pár metrů od lavičky obložené sportovními taškami, ručníky a láhvemi na pití od dalších sportovců.

,,Víš co, Marty?" zahulákal na mě ze svého místa, kde se slunil jen do půl těla a užíval si pohledy slečen, co šly zrovna kolem.

,,Do hlavy ti naštěstí nevidím." Ani jsem se na něho nepodíval, a dál se marně snažil udělat další shyb.

,,Dáme si soutěž?" to už jsem mu věnoval plnou pozornost. Seskočil jsem dolů, pot se mi leskl na kůži, kudrnaté vlasy mi padaly do obličeje. Jestli chtěl se mnou v něčem závodit, tak to bude stoprocentně nějaká ptákovina. Co stoprocentně! Dokážu to s jistotou a přehledem určit na dvě stě procent, že to bude velká hovadina.

,,Poslouchám," hltavými doušky vody jsem se napil studené vody z plastové láhve. V hlavě mi to tak šrotovalo, div že to neslyšel i ten pošuk vedle mě, co rád soutěžil a vyhrával.

,,Co takhle kliky na čas? Kdo jich udělá víc za minutu, platí pivo dnes večer," zubil se od ucha k uchu, když volil časovač na svém telefonu, aniž bych na to kývl.

,,Pojď do toho, siláku." Ta přezdívka mě už dost vytáčela, protože dřív jsem byl dost velká casořitka, proto mi tak začali říkat, když jsem vyrýsoval svůj pekáč buchet jako mí kamarádi.

,,Když vyhraju, přestanete mi tak říkat?"

,,Chceš to říct popravdě? Už ti to zůstane, kámo."

,,Tak to jsem happy jak dva grappy."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Silák - Popelnice21

Nevím, kdo nás stvořil, ale ženy jsou silná stvoření. Doufám, že toto zamyšlení nevyzní jako feministická propaganda, ale spíš jako reálné uznání životů a cest žen.
Ráda bych ženám dála název silák.
Ráda bych, abychom je oslavovali každý den.
Ráda bych, abychom si uvědomovali jejich důležitost v naši společnosti, a tu uctívali.

Mrzí mě, že ženy byly tolikrát nárazníkem na krutost. Mrzí mě, že si tolikrát myslely, že právě ony mají být boxovacím pytlem. Mrzí mě, že z katolické víry pramení filozofie povyšování utrpení.

Mrzí mě to, protože ženy jsou sice cyklická stvoření, ale jsou zajímavá stvoření. Fungují jinak. Fungují cyklicky. Ale jinak není špatně! Jinak je jinak.

Asi každá nechceme být kuchařkou. Některé z nás jsou siláci v komunikaci s lidmi. Některé z nás preferují čísla a rácio, než šaty a účesy. Stejně jako mezi muži, i mezi ženami jsou povahové rozdíly, opravdu velké.

Ale pořád musíme, a jsme, siláci. Některé z nás si rády zafňukají a naříkají, ale jsme silné. Řešíme a vnímáme svět jinak než muži, ale musely jsme za naši rovnocennost bojovat. Ještě dnes existují kultury, kdy rovnocennost žen není uznaná. Tady si dovoluji říci, že to nedává smysl. Nedává.

Kdo vymyslel, že ženy jsou níž?

KDO?

Ráda bych si s ním/nim promluvila. Možná by to nebylo rozumné - jsem silák v ráciu, ale emoce mám silné a nosím velmi ostré podpatky. Jsou víceúčelové.

Každopádně, ať už je poslušnost a iluze, že jsme níž, protože jsme ženy, do nás vybičován odmalička, nebo jsme nešťastnou iluzí obklopeni, musíme to ignorovat a být tím silákem.

Nemůžeme se vzdát a nechat život, aby nás převálcoval. Tohle není o mužích. Tohle je i naše rozhodnutí.

Jsme silné, ale také jsme zranitelné. Musíme ale vědět, jak moc jsme silné. Jak moc.

To, čemu věříme, je ta nejsilnější energie, která existuje. A my jí máme.

ŽENY JSOU SILÁCI

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.