Případ mého života - Černáslunečnice7

Enara se potichu plížila ubikacemi, dokud se nedostala až ven do části lodi 320. Našlapovala doslova po špičkách, jako by snad chtěla být neviditelná. Zatím ji žádné hlídky nenahlásily, a to jen její zásluhou, opatrností a řádným výcvikem, jímž prošla.

Rudá nezkrotná hříva za ní vlála v neexistujícím větru na palubě lodi Terosta. Na to, že to je jen prachobyčejná pilotka vojenských letadel, jež jsou na lodi, si počíná o dost lépe, než subjekt 17. Bývalý přítel Enary je ztracený případ, ale především případ jejího života.

Casto se z ubikací vykradl několik minut po své spolupachatelce. Casto byl výtečný hacker, ale příšerný agent. Elánu i síly měl na rozdávání, přesto je jak slon v porcelánu.

Kdyby se pro něho Enara nevrátila, stihl by zbořit polovinu Terostu. To by pak šla ke dnu celá podvodní posádka na této lodi.

Dostali jednoduchý úkol; dostat se do hlavního křídla lodě, aniž by je někdo nahlásil, chytil a tajný úkol zhatil. Cestou se museli vyhýbat nastraženým pastím. To byla panečku podívaná pro přiděleného navigátora Enary a Casta.

Enara se proplétala lasery se vší elegancí, jako by to vůbec nebyli za normálních okolností smrtelné rudé provázky. Naštěstí pro Casta to bylo pouhé světlo, takže by při neúspěšném zdolání této disciplíny zůstal se všemi částmi těla. Ve skutečném terénu by zřejmě nepřežil, ale cvičení museli podstoupit postupně všichni.

U Casta nikdo nezapře jeho práci hackera, protože v terénu byl marný. Jeho vysoká a svalnatá postava mohla vypadat v jistých situacích výhružně, ale s počítačem, klávesnicí a kódy si přeci jen rozuměl o něco lépe.

,,Rozcestí za deset metrů," hlásil navigátor Enaře a Castovi, kteří jeho hlas slyšeli díky handsfree. ,,Odbočte doleva, v pravé chodbě je hlídka, ale míří na opačnou stranu," jejich oči na cestě před nimi byly spolehlivé díky kamerám na chodbách, kterým se Enara s Castem zatím úspěšně vyhýbali, ale že to dalo zabrat, aby se Casto na nich neobjevil.

,,Casto," hluboký, avšak melodický hlas třetího člena jejich party byl varováním pro mladého programátora, ,,na konci té chodby budete v cíli. Doufám, že máš ten disk."

Na druhé straně konverzace v terénu bylo ticho. I když hrobové ticho zcela nenastalo, protože i tak bylo slyšet namáhavé dýchání po běhu chodbami od obou členů posádky Terostu.

,,Ty idiote," v komunikačním zařízení jasně navigátor rozlišil hlas impulzivní pilotky vojenských letadel na palubě Terostu. Zněla hodně naštvaně. ,,Ty případe mýho života, přísahám, že tě zabiju."

Navigátor stále nechápal, co se to v chodbě na křižovatce děje, ale náramně si tento výlev své kolegyně užíval. Nestávalo se totiž moc často, že by nadávala nahlas.

,,Hele, já za nic nemůžu," bránil se Casto. ,,Ty ses se mnou rozešla a já ti dal jasně najevo, že s tebou chci zůstat. Pokud vím, tak to, že jsme skončili v rukou hlídačů není moje vina, ale toho brejlouna, co sedí za počítačem."

,,Ti dám brejlouna!" obořil se na Casta mladý navigátor.

,,Oba buďte zticha," naštvaná Enara byla hodně nebezpečná Enara. ,,Budu vás v noci strašit ve snech."

,,Budu tě očekávat, lásko," pronesl klidným hlasem její ex-přítel. Na to si vysloužil od Enary dloubnutí do žeber, ale usmívala se, i když jí za patami stepovala ochranka. Ačkoliv je chytili, nevypadala, že by někoho chtěla přejet po ranveji.

,,Cukrování si nechte do soukromí, ano? Jako navigátor oči potřebuju."

Enara to nekomentovala, jen se přitulila ke Castovi, který se usmíval jako měsíček na hnoji.

,,Stejně tě ale zabiju," prohlásila Enara s ďábelským úsměvem.

,,A já vždycky budu případ tvého života."

,,Tak to ať při mě stojí všichni svatí."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

blackbird9 - Případ mého života

Rozklikl jsem vyhledávač a začal brouzdat po internetu. Hledal jsem konkrétní termín. Bylo to jedno sousloví, docela krátké, ale podivně zapletené. Nazvala mě jím kolegyně v kuchyňce, když se mě ptala, proč se vždy vyvleču z nakládání společného nádobí do myčky. S výmluvou jsem si dal dost záležet. Nemám po práci ani minutu na zbyt, auto je v opravně a doma čeká sestra s dvěma malými dětmi, abych je pohlídal, zatímco ještě vařím večeři na své malé randevu a venčím sousedova psa. Bájivá lhavost, tak to nazvala. Že prý jsem s tím už nemocný.

Vymýšlení si spletitých promyšlených lží tak, až v ně sami věříme, stálo v popisku zkráceně. Aha. A kdo jim jako věří? Snad ne já? Nemyslete si, že jsem cvok, abych běžel domů za neteřemi, které nemám, a venčil psa, který starému pánovi umřel před mnoha lety. Ale je pravda, že jsem spěchal. Chvátal jsem domů, abych si vzpomněl, že na mě vlastně popravdě nikdo nečeká. Přivítal mě prázdný tichý byt.

Když jsem i dnešní večer, téměř identický od ostatních, obzvláštnil sklenkou suchého Chardonnay, vtěsnal jsem se na malý balkon a sledoval potichu hvězdy. Ani noc Perseid mi nedokázala vyžehlit melanchonicky smutnou náladu, a když jedna spadla, přál jsem si, abych se oné bájivé lhavosti zbavil. Za pozoruhodným názvem ve skutečnosti stálo jediné - lež, plus strach z toho říkat pravdu. Byl to případ mého života.

Tato lež mě připravila o tolik. Partnerku, důvěru rodičů i banky, dala naopak mi falešný titul a pár nepřiznaných zakázek. Přál jsem si, abych už nic, co řeknu, nebyla lež. V balkoně kus ode mě zavyl zlatý retrívr a přání bylo odesláno.

Ráno mě vzbudilo neblahé drnčení starého zvonku. Apartmán jsem měl soudobý, ale zvonek moderní dojem velice narušoval. Zase jsem usnul na gauči. Osoba, které jsem otevřel dveře, se musela mého zjevu poměrně poděsit. Ale nedala nic znát. ,,Brookesi, prosím," vyhrkla a hrudník se jí zvedal rychlými nádechy. Tváře měla červené od rychlého běhu do schodů, brýle se jí trochu mlžily. ,,Moje fenka měla celou noc kontrakce," pokračovala velmi rozrušeně. ,,A víš, jak jsi říkal, že jsi vždy venčil toho sousedovic mopsíka... Potřebovala bych pomoc od pejskaře."
Obočí mi zděšeně vyletělo vzhůru. ,, Já myslel, že máš psa, jako chlapa psa. A vůbec, nejsem žádný veterinář, nerodím malý zvířata. A to venčení... To bylo jen maličkost. Vlastně se to událo úplně jinak..." Takže jakoby vůbec.
,,Zvěrolékaře jsem tam už měla. Jenže nám dnes muzikálový konkurz. Takže mě napadlo, když už mě tam dneska vezeš, že bys mi je poté pohlídal... Jako ty štěňátka. Je jich osm."
,,Já tě tam vezu?" zamrkal jsem.
,,Slíbil jsi to před týdnem. Nebo to byla výmluva? Lhal jsi? Už zase?" Moje aktivní příliš všímavá sousedka by mi bývala byla protivná, kdyby se nestala přímo tím vysvobozením.
,,No jistě, že jsem nelhal! Jen jsem zapomněl. Jak se jmenuješ křestním, Streetsová? Margaret? Skvěle. Hoď na sebe pěkný hadříky a jedem. A pak pohlídám štěňata. Já už nelžu." Tu poslední větu jsem pronesl potichu k sám sobě.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Případ mého života – rebellious7

Pohlédla jsem na dílo přírody před sebou. Takové škody.

Tak příšernou bouřku, co byla před třemi dny, nepamatuje ani moje babička. Obloha byla temná, zahalená mračny. Blesky každých pět vteřin rozzářily černé nebe a dunivé hromy roztřásly zemi. Byl to děs.

Vzrostlá borovice tady stála, co si pamatuju. Možná její krása mě přinutila začít se stromy zabývat více.

,,Vy jste ta stromoložka?"

Odtrhnu zrak od rýhy, která zasahuje hluboko do středu kmene, a otočím se na nově příchozího. Muž v montérkách a žluté přilbě mi podá ruku

,,Když už, tak dendroložka. Nora Klevisová."

,,Jack Ryan, těší mě. Už jste na něco přišla?" ukáže na zničený strom.

Pokrčím rameny. ,,Upřímně netuším, na co bych měla přijít. Tady se nejedná o žádnou nemoc lýka či narušení struktury už v raném stadiu růstu. Popravdě si myslím, že tady nemám co na práci," pokusím se vysvětlit, že udeření blesku do vysokého stromu není nic neobvyklého.

,,Pojďte se na něco podívat," řekne po tom, co si mě změří nedůvěřivým pohledem.

Přistoupí ke kmeni a strčí do praskliny ruku. Po chvíli urputného mračení se mu na tváři objeví vítězoslavný úsměv. Podá mi rukavice. ,,Dejte si je na ruce a pak do té díry. Schválně, co nahmatáte," řekne.

Je to blázen. Rozhodnu se mu ale vyhovět. Třeba pak už dá pokoj. Vyhrnu si rukávy své flaušové bundy a natáhnu si rukavice na ruce.

Kůru a strukturu kmenů už jsem zkoumala tolikrát, že bych ji poznala i poslepu. ,,Nevím, co to-" začnu, ale zarazím se v půli věty. Protože se mé prsty dotknout něčeho, co lýko nepřipomíná ani zdaleka.

Chytím na omak oválné pouzdro a snažím se ho dostat ven. Pracně ho natáčím, že si při tom málem vykroutím zápěstí. Po pěti minutách snahy se na světlo ukáže kovový předmět.

,,Teda," vydechnu, když si schránku prohlížím. Podle lehkosti bude určitě dutá.

,,No teda. Zjišťovat, co je uvnitř není moje práce," řekne John Ryan, kývne na rozloučení a vydá se k ostatním pracovníkům. Budu si muset poradit sama. 

V práci moc lidí nebylo. Kdo by taky trávil sobotu odpoledne v laborce. Sednu si ke svému stolu a začnu zkoumat povrch pouzdra. Po chvilce naleznu malý otvor.

Vezmu párátko a zatlačím do něj. Ozve se cvaknutí a horní část válce se otevře. Zvědavě do ní nahlédnu. Vyklepnu z ní zažloutlý lístek. Když škrabopis rozluštím, přečtu vzkaz ještě jednou.

,,Žil jsem zde a taky tady umřel. Ty, kdo držíš tento vzkaz a stojíš na místě mého skonání, skončíš stejně..."

Měla bych to nejspíš někomu nahlásit, místo toho najedu na Google a dám se do hledání, jestli tady někdo pod borovicí zemřel. Díky známosti v kriminálce mám přístup i tam, kde by se normální člověk nedostal.

,,Joseph Carlson. Zabit bleskem," vydechnu. Ke zprávě o úmrtí je přiložena i fotografie samotného pana Carlsona a mladé borovice. Okamžitě zvednu telefon a vytočím číslo na Emu Woodovou.

,,Kriminální policie, nějaké přání?" ozve se na druhé straně. V rychlosti Emě vyklopím to, na co jsem přišla. Po celou dobu mě ani jednou nepřeruší a poslouchá. Když skončím, je ještě chvíli potichu.

,,Za deset minut jsem tam a ten vzkaz si do tebe vezmu," řekne prostě a zavěsí. S knedlíkem v krku čekám, kdy ji uvidím na venkovní kameře. 

,,Bylo to zarostlé v tom stromě, jo?" ujišťuje se znova Ema. Kývnu. ,,A myslíš si, že to tam dal chlap, co při té borovici před třiceti lety zemřel," podívá se na mě. ,,Ano. Ale nemám tušení, jak to tam dostal. Ta schránka je malá, ale divím se, že strom prostě dál rostl a..."

,,Dobře, dobře. Hoď se do klidu, vezmu to k nám a prošetřím to," vloží Ema papírek do uzavíratelného sáčku a odejde. Vydechnu úlevou. Teď už to není má starost. Než dojedu domů, mám hlavu plnou něčeho jiného. Včetně nadcházející bouřky.

Další den ráno mě místo budíku vzbudí zvonění telefonu.

,,Nora Klevisová," zívnu.

,,Zdravím, tady Eddie Manor z kriminálky. Prý jste se znala s Emou, je to tak?" zeptá se mě hlas. 

,,Ano, včera jsem s ní byla, dala jsem ji něco, co jsem našla," odpovím.

,,Bohužel vám musím oznámit, že Ema dnes v noci zemřela."

Polknu. ,,Co prosím?"

,,Mezi první a druhou hodinou ranní do ní udeřil blesk. A měla u sebe ten důkaz, který jste ji – jak jste sama řekla – dala. Můžu počítat s vaší spoluprací? Potřebujeme zjistit, co se vlastně stalo a jestli to byla jen náhoda. Něco nám tady totiž smrdí." Eddie se rozloučí a položí.

Když jsem do budovy policie vešla, ještě jsem netušila, že se ta věc s papírkem v kmeni stromu stane případem mého života, ani že přesedlám na dráhu detektiva. 

Byla jsem jen otřesená vědkyně, která v hloubi duše cítila svůj podíl viny na kamarádčině smrti. Co kdybych ji ten vzkaz nedala a šla ke stromu sama?

Udeřil by blesk do mě?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Případ mého života – Kalokaghatia0 

Mé tělo leželo na kovově chladné a mrtvolně studené desce. Bílé kachličky obklopující místnost až do poloviny výšky stěn nevzhledně kontrastovaly s mísami, ve kterých plavala rudá tekutina. Rudá tekutina – krev. Má krev. Ležela jsem pod sněhově bílou přikrývkou, pod kterou leželo již nespočet dalších nešťastníků. Cítila jsem z ní i přes květinový aviváž pach několika dalších potů, kůže, příběhů, případů, smutku a konců. Cítila jsem pod tou přikrývkou veškerou tíhu těl, která přede mnou ukryla. Na prstě jsem pocítila podivné svědění; jak se mi po palci mírně v závanu průvanu cedulka se jménem mihla a zase se vrátila na své původní místo. Byla jsem tak lehká – jako pírko, a tak čistá a nevinná – jako perly z lilie. 

Bylo to příjemné; ležet a cítit vše, co jsem dřív považovala za samozřejmost. Být si vědoma všeho – chladu z kovové desky, které mi postupovalo celým tělem, i ten drobný zachvět větru, který si hrál s kůží na palci. Příjemné bylo i to, když má duše opouštěla tělo. Když se lehce vznesla do vzduchu jako lístky ve větru. 

Shlížela jsem na své tělo kdesi v koutu té zvláštní místnosti. Jsem tak krásná, pomyslela jsem si, jsem tak svobodná a vysvobozená. Leč se do mého těla vtiskovala krví nasáklá dečka, z pod těla mi vyplouval do neznáma rybník rudého moře, věděla jsem, že líp mi už být nemůže. Už mi znovu nemá kdo ublížit, sem – do světa mrtvých, do světa těch neživých – za mnou už nikdo nemůže. Zde jsem byla chráněna.

„Doktore, jak se to stalo?" vkročila do místnosti žena oděná celá v bílém a muži, který v roztřesených rukách držel chirurgické náčiní, vznesla tuto otázku, „byla tak mladá, tak moc krásná, tak nevinná a čistá." 

„Ztratili jsme ji. Moc mě to mrzí," leč se nejednalo o první smrt pod jeho rukama, tahle – moje smrt – jím silně otřásla, „ten parchant, co jí to udělal, by měl shořet v pekle!" Doktor popotáhl, došel k nedaleko stojícímu umyvadlu, kde odložil náčiní a umyl si ruce. Stočila jsem k němu pohled. Dojal mě. Dojalo mě, jak mu mohlo na mně tak záležet, i když se se mnou setkal teprve dnes.   

Měla jsem chuť ho obejmout a říct mu, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Říct mu, že to není jeho vina. Že není jeho vina, že jsem zemřela. Mohla jsem za to já – že jsem byla na špatném místě v nesprávný čas. Ale především za to mohl ten neznámý muž, který si na mě počíhal v setmělé uličce, než jsem stihla z kabelky vylovit klíče od domu, kam se už nikdy nepodívám.

„Ten hajzl v tom pekle shoří," slíbila jsem sama sobě, „až policie vyřeší případ mého života, shoří v pekle – o to se postarám ze záhrobí!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Prípad môjho života - Nylien4

Hrnček kávy som položila na kopu starých papierov. Periférne som znovu raz zaregistrovala, že už na sebe majú niekoľko odtlačkov, ktoré prekrývajú text. Nemalo by tam ale byť nič podstatné, tak to bolo jedno. Káva a jej blízkosť mi bola prednejšia – udržovala ma po nociach pri vedomí aj pri živote. Vedela som ale, že tie kopy dokumentov budem musieť pretriediť, inak sa to tu na mňa raz všetko zosype a pochová ma to zaživa pod kopou zbytočných informácií.

Ale to počká. Na nič som posledné týždne nemala čas, pretože som to preháňala s prácou. Väčšinou som si ako súkromný detektív vedela rozložiť čas o niečo lepšie, no nabrala som si aj nejaké externé práce, kedy som pomáhala polícií, a bolo toho naozaj dosť.

Pár mesiacov dozadu som takmer vyhorela. Už ma nebavilo dokola riešiť manželské problémy a zisťovať, či niekoho jeho polovička podvádza alebo nie. Ak si na to niekto najal súkromného detektívna, znamenalo to, že sám mal dostatočne veľké podozrenie a to neprišlo samé od seba. Väčšinu času teda ani nebolo čo dokazovať, trvalo to krátko a bolo to celkom deprimujúce, vidieť čo si ľudia robia za chrbtom. Chvíľu som to brala ako osobnú výzvu, aby mi niekto dokázal, že je verný partner, ale väčšina ma v tom sklamala. Bolo to to isté dokola a prestalo ma to baviť.

Vlastne to celé vôbec nebola taká zábava, ako si iní predstavovali - ako som si kedysi aj ja predstavovala. Neriešila som žiadne svetové záhady, tajné sprisahania, nevysvetliteľné úmrtia ani nič podobné. Moja práca nakoniec bola presne toto – kopa kávy, nekonečné množstvo zbytočných dokumentov, uplakaní manželia a sledovanie niekoho obyčajných činností.

Často som dúfala, že keď budem sledovať niekoho manžela alebo manželku, odhalím okrem ich nevery aj niečo zaujímavejšie. Tajné úkryty, podozrivé osoby, veľké peniaze predávané v skrytých obálkach. Nič také sa však nedialo. A ak sa mi ušlo iného prípadu, bolo to väčšinou riešenie finančných podvodov. Občas stratených ľudí. To bolo možno najzaujímavejšie a často aj najsmutnejšie.

Chcela som to zahnať tým, že nájdem niečo väčšie – preto som si nabrala toľko práce, pretože som stále čakala, kedy natrafím na nejaký poriadny prípad. Ako to moji kolegovia volali: „prípad môjho života". Niektorí mali šťastie a našli ho a iní nie a boli zaseknutí v stereotype. Ja som bola odhodlaná byť z tých, ktorý ho nájdu.

A konečne to vyzeralo nádejne. Hlboká noc posunula ručičku hodiniek na tretiu ráno a ja som pred sebou mala papier plný poznámok, ktorý nebol tak ľahko vysvetliteľný. Bol to prípad z môjho mesta, takže som bola ešte osobnejšie zaujatá jeho vyriešením. Niekto po nociach kreslil záhadné znaky na ulice aj na budovy. Zopár občanov hlásilo, že videli po okolí pohybovať sa ducha, ktorý v bielej košeli blúdil cestami. Svedectiev však bolo málo a výpovede sa už líšili – raz bol svetlovlasý, raz tmavovlasý, raz to bola žena, raz muž. Ľudia si začali vymýšľať a pravdu bolo ťažké zistiť. Ale to bolo dobre – chcela som konečne niečo, kde musím pravdu naozaj hľadať.

Cítila som sa konečne ako hrdinka z filmu alebo knihy. Tajné znaky, vydesené mesto, rozprávanie o duchoch a zbieranie svedectiev pri hľadaní vysvetlenia. Malo to ten správny náboj. Odrazu ani to ponocovanie a hory poznámok nevyzerali tak nezáživne ako inokedy. Žeby prišiel prípad môjho života?

***

O pár dní neskôr som sa dozvedela, že sa pridali nové objavy – nôž od krvi na mieste, kde pani z bytovky prisahala, že noc predtým prechádzal daný duch. Krv poslali na rozbor, odobrali odtlačky a mesto dalo do okolia nainštalovať kamery. Všetci boli v panike. Vraždiaci duch? To bolo niečo. A ja som sa tešila ako dieťa, že sa deje niečo zaujímavé.

***

Netrvalo dlho, než som s policajným tímom sedela v miestnosti. Poznámky so sebou, výsledky odtlačkov a rozborov zase s nimi a mali sme na kamerách pozrieť spoločne náš prvý záznam a zistiť, kto je ten záhadný duch. Keď som však vošla do miestnosti, všetci sa tvárili akosi kyslo. Usadili ma a pustili mi záznam kamier z dnešnej noci.

A aké bolo moje prekvapenie, keď som tam v bielej košeli videla samú seba. A aké ešte len, keď mi dali rozbor odtlačkov a tam bolo moje meno. Najskôr som sa vydesila, potom to však všetko začalo dávať zmysel a mohla som sa od hanby prepadnúť.

Celý život trpím námesačnosťou, ktorú som sa však naučila zvládať zamykaním sa. Posledné týždne bol môj zámok pokazený a ja som cez horu práce nemala čas dať ho opraviť. Ani sa zamyslieť, aké to bude mať dôsledky. Tak to vyzeralo, že som po nociach mala výlety, nechávajúc za sebou vymyslené znaky z toho množstva detektívok čo som čítala a tiež krvavý nôž, s ktorým som sa pokúšala v spánku odkrojiť si krajec chleba a aj to tak dopadlo.

Taká som bola posadnutá nájdeným prípadu svojho života, až som ho spravila sama zo seba.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Případ mého života – havran2

Jsi případ mého života,
moje největší jistota.
Jsi světlo na konci tunelu,
jasné hvězdy zář na severu.

Jsi případ mého života,
v něm snad největší hodnota.
Zkřížil jsi mi cestu jedenkrát,
však srdce rozbušil na stokrát.

Jsi případ mého života,
jak nejsladší dort dobrota.
Tvůj první polibek mám v hlavě,
jak tenkrát prožívám ho právě.

Jsi případ mého života,
tak rád mě líbáš na ústa.
Miluji, když se nám rty spojí,
cítím naší lásky chemii.

Jsi případ mého života,
už přestala být samota.
Každý den myslím jen na tebe,
jenom ty mě vedeš do nebe.

Jsi případ mého života,
známe se už dlouhá léta.
Čas snad utíká příliš rychle,
i tak se milujeme stále.

Jsi případ mého života,
nikdy víc není temnota.
Připadala jsem si sama,
v nitru zela bezedná jáma.

Jsi případ mého života,
již odezněla prázdnota.
S tebou se cítím spokojená,
jak váza s vodou naplněná.

Jsi případ mého života,
neposkvrněná čistota.
Chtěně přicházím k metaforám,
kterými tě v mysli přivolám.

Jsi případ mého života,
středobodem mého světa.
Doufám v to, že jsme si souzeni,
nechci osamění zranění!

Jsi případ mého života,
snad už nebude samota.
Kdy přijde o mou ruku žádost,
abych obrovskou měla radost?

Miluji tě!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Případ mého života - Popelnice21

A jsem tu zas
Vem to ďas
Ta neklidná mysl
Ten spisovatelský nesmysl

Ty myšlenky, ten chaos
Můj život je multifunkční kiosk

Dnes vytáhnu typický produkt,
případ všedního já, ten klasický hluk

Tím, že jsem splozená ze dvou divočin
Cítím se rozervaná, a ani se nedivím

Mluvím anglicky, miluji své americké kořeny,
I když můj život tam je zbořený, zbořený

Ten stesk, ta radost i jazyk
Už aby si člověk zvyk'

A tady, v rozkošném Česku
vidím stíny komunistického blesku

Nesu s sebou americké sebevědomí
A v Česku užívám bezplatné zdravotnictví

Jsem stále schopna cítit smrad letadel
A neskutečnou úzkoprsost českých pravidel

Někdy si říkám dost,
chci klid, ne chaos

Ale to bych nebyla já
Navíc vím, že jsem milovaná

Ať už tam, nebo tady
Mám dar, vytvořila jsem si kamarády

Navždy a pořád
Kteří mě drží skrz ten neřád

Ten neřád pocitů,
I zatracených nervů

Jsem obojí, jsem svá
Jsem tak, ach tak vášnivá

A toť můj případ,
Případ mého života

Sama jsem to úplně nepochopila

Snad vy ano, snad jo, to jo
A kdyby ne, co by se stalo?

Chráním si srdce, neboť z něho vychází vše,
aspoň to říká ta všemocná Bible

A to už je vše, nic víc dodat nemůžu
Ani nechci, to nezmůžu

Člověk ví jen sám, co prožil, co žije
Zapomněla jsem říci, že jsem vlastně vděčná -

Za to vše

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.