Dokonalé probuzení - Hvězdář1

"Milost, prosím vás, milost!" křičel Jan zoufale na svého pána. Ten jenom zavrtěl hlavou, na tváři výraz sochy pomsty, a pokynul strážím. Ty Jana chytily pod pažemi a začaly jej vléct z místnosti.

"To nemůžete, prosím! Prosím vás pusťte mě!" naléhal na ně, ale když jej dále mlčenlivě vlekli ze sálu, začal se zuřivě bránit. Zmítal s sebou v jejich sevření, kopal, škrábal, zkrátka rval se jako zvíře. Teprve po dlouhé chvíli marného boje to Lucifera přestalo bavit, luskl prsty a Janovi klesla hlava na prsa. Teď bude spát.

Kníže ještě hodnou chvíli po jejich zavření sledoval dveře do potemnělého sálu, než k němu nejistě přicupitala ta, která to všechno způsobila.

"S tebou si to vyřídím později," vydechl vládce pekel a přivinul tu andělskou mrchu k sobě do vášnivého polibku. Ona věděla moc dobře, jak ho donutit si jí všímat.

Vojáci mezitím bezvládného Jana táhli kobkami hradu to takových hloubek, kam se slunce nikdy nepodívalo. Nechali ho v jedné z vlhkých tmavých děr, které kníže hojně využíval. Zdejší fialově světélkující houby a jejich pach vězněným zajistili sny hodné samotného pekla.

...

Když se Jan probudil, ihned ho do očí uhodilo jasné sluneční světlo. Nemohl tomu uvěřit. Že by si to přece jenom Lucifer rozmyslel? Co jiného by tohle mohlo být, než nefalšovaná realita? Přece pozná svoji světnici.

Pomalu se zvedl do sedu, protáhl se a ruku položil na něco, co by vedle něj po posledních událostech opravdu ležet nemělo. Škubl s sebou.

Vypadala jako anděl. Zlaté vlasy měla rozprostřené okolo sebe a její tělo jako vytesané ze živého mramoru bylo zahaleno pouze do průsvitné bílé košilky. Nechápal to.

Vstal z postele tak, aby ji nevzbudil, a poodešel o kousek dál. To musela být nějaká léčka! Zajel si rukama do vlasů a, jak už to tak bývá, začal chodit sem a tam.

"Copak se děje?" ozval se zvídavý medový hlásek a on se zarazil.

"Něco tady nehraje. Jak to, že jsi tady? A jak to, že jsem tady já? To mě Lucifer nepotrestal?" zeptal se a otočil se k ní čelem. Její rudé rtíky se zaoblily do jemňoučkého úsměvu a ona na něj upřela pohled svých blankytně modrých očí.

"Říkala jsem ti, že to s manželem umím," pronesla pobaveně a pomalu se posadila. Byla dokonalá. Fata morgana. Oáza v poušti s jediným rozdílem. Nezmizela a dalo se na ni sáhnout.

"Umíš to s ním až tak dobře, že ti odpustí nevěru?" řekl udiveně a posadil se vedle ní. Kývla.

"Řekla jsem mu, že jsi pro mě velice důležitý. Chvíli se durdil, ale znáš to. Umím být v přesvědčování skvělá," zašeptala šibalsky a namotala si na prst pramínek vlasů.

"To je dobře," vydechl Jan úlevně a stáhl si ji do objetí. Nádherně voněla. "Tohle bylo opravdu dokonalé probuzení," pousmál se. "Myslel jsem, že budu mrtvý, ale místo toho mám v posteli tebe," přiblížil se rty k jejímu krku, aby mohl políbit tu labutí jemnost, když se váha v jeho rukou změnila.

"Bože! Fuj, co to je?!" zaječel zděšeně. Žena se mu v rukou proměnila v hada. Snažil se ze sebe plaza shodit a vstát, ale těžké šupinaté tělo mu leželo na prsou. Had se k němu neúprosně tiskl, plazil se okolo jeho končetin. O chvíli později už měl hada i kolem krku. Jeho křik se změnil v chrčení a úplně ustal, až jej had s posledním zasyčením konečně usmrtil.

Poté Jana do očních víček náhle uhodilo jasné sluneční světlo. Byl ve své světnici.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení - crow7

Husí kůže se mi rozlévala po rukách, lehce jsem přes ni přejela dlaněmi.

Až příliš chladný se zdálo okolí, vzhledem k začínajícímu létu, obrovská mlha se rozpínala po celém okolí, nebyla jsem schopna cokoliv spatřit.

Zhluboka jsem si povzdychla.

Ve stejný moment jsem za sebou zaslechla lámání větve.

Zběsile jsem se otočila, zaklopýtala jsem, snažila se zaostřit skrz mlhu.

„Je tam někdo?" zašeptala jsem.

Popošla jsem pár kroků dopředu s doširoka otevřenýma očima, v naději, že naleznu alespoň jednu osobu, která by mě odsud mohla dostat.

„Haló!" křikla jsem.

Hlasitě jsem polkla. Nejspíš se tudy jen procházela veverka.

Zatřásla jsem s hlavou.

Netušila jsem, jak jsem se tady ocitla, ale musela jsem se dostat pryč.

Shlídla jsem dolů na oblečení, zalapala jsem po dechu.

Ty šaty určitě nebyly moje, já je ani nenosila, ale co mě vyděsilo nejvíc, byla rudá po většině látky.

Dokonce na rukou a i nohou se vyjímala červená barva.

Zvedla jsem ruku před můj obličej, zahýbala zlehka prsty.

Pevně jsem stiskla rty k sobě. Nemohla to přece být krev, však?

Přiblížila jsem ruku k ústům, špičkou jazyka jsem olízla barvu na prstu.

Po jazyku se mi rozlila příchuť železa.

Okamžitě jsem si odplivla, lapala jsem po dechu.

Krev.

Krev, jejímž jsem nebyla majitelem.

Hlasitě jsem oddechovala, snažíc se dostat krev z mých rukou i šatů, jejichž majitelem byl někdo úplně jiný.

Vytryskly mi slzy z očí, volně stékaly po tvářích dolů.

Marný se zdál můj pokus, krev jsem z rukou ani šatů dát dolů nedokázala.

Lapala jsem po dechu, narovnávajíc se do vzpřímené podoby.

Třeštila jsem oči do mlhy, snažila jsem se cokoliv v nejbližším okolí rozeznat.

Všude přesto převládala mlha, sotva jsem postřehla obrysy stromů.

Pomaličku jsem k jednomu z nich přešla, dotkla jsem se tvrdé kůry.

Krev ulpívala na kůře, zanechávala za sebou krvavou cestičku.

S doširoka roztaženýma rukama jsem postupovala dopředu, za zalezením cesty ven.

Chyběly mi boty, bolely mě nohy z šlapání na kameny a větve.

Přesto jsem pevně stiskla zuby k sobě, nic jinýho mi už nezbývalo.

Možná jsem takto šla pár minut, možná i hodiny.

Klížily se mi oči, začala jsem toužit po spánku.

„Nesmíš usnout, Sofie," říkala jsem si, „nesmíš usnout." Opakovala jsem stále dokola.

Podlamovaly si mi nohy, pomalu jsem pouštěla ruce dolů, opřela jsem se o nejbližší strom.

Hlasitě jsem oddechovala.

Naprázdno jsem polkla, ze všeho nejvíc jsem si přála i obyčejnou sklenici vody.

Opřela jsem se o kůru stromu, sklouzla jsem po ní dolů.

Slzy mi smáčely tváře, neodvažovala jsem se setřít je.

Hlava mi klesla na rameno, poddala jsem se spánku.

Netušila jsem, jak to bylo dlouho, než se mnou začal někdo třást.

„Sofie, vstávej!" slyšela jsem z dálky, „už jsi měla vstávat před půl hodinou! Přijdeš pozdě do školy!"

Zasténala jsem, zvedla jsem se po sedu.

Dokonalé probuzení, z onoho odpornýho snu. Mohla jsem jen doufat, že se mi onen sen nevrátí.

Zívla jsem, dala ruku před ústa.

„Máš barvu na rukou!" zahihňala se má mladší sestra.

S vytřeštěnýma očima jsem se podívala na mou ruku.

Polkla jsem, poodhrnula deku.

Stejné šaty jsem měla na sobě, jako ve snu byly pokryty krví.

Postel pode mnou však byla zcela čistá, krev už stihla na mém oblečení i kůži zaschnout.

„Děkuju za probuzení, Hanko," snažila jsem se pousmát, „já nějak školu stihnu, utíkej se připravit do školy i ty."

Usmála se, než utekla ven.

Dívala jsem se za ní, ke dveřím, jako kdyby do nich měl vstoupit někdo úplně jiný.

Sevřel se mi hrudník, když jsem znova shlídla na krev na mé ruce.

Byl to doopravdy sen, nebo realita? Čí krev i šaty mám na sobě, a kde jsem se vlastně ocitla?

Tolik otázek mi kolovalo hlavou, přesto jsem nedokázala ani na jedinou odpovědět.

Zdá se, že tohle nebylo zas tak dokonalý probuzení.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení - Krtek5

Iris ležela ve slámě, se zavřenýma očima poslouchala skřípějící štěrk pod koly rozvrzaného vozu, už si ani nepamatovala, kdy na něj vlastně naskočila, kdy se tajně zahrabala do zlatavých klasů a usnula. Jen tiše oddechovala, vnímala příjemný větřík, krákání havrana i hřejivý svit měsíce. Lehce se kolíbala v rytmu pochodujícího koně, snažila se nevnímat vozkovy nadávky a šlehání bičem, vše byl jen netečný šum vnitru jejích snů.

Mohlo se jí zdát o levandulových pláních, o honosných bálech, či dokonce mohla snít o svých letech na akademii, ovšem to nezastřelo pravdu, že jí něco uchopilo za tenké zápěstí.

Téměř bezhlasně vykvíkla, pokusila se posadit, rozeznat kolem ní poletující šmouhy. Už necítila lehké pohazování ořovy chůze, neslyšela skřípějící štěrk, jen havrana a nepříjemný mužský hlas.

Dívala se do černých pichlavých oček, do zašpiněné tváře vozky. Ačkoliv slyšela jen každé druhé slovo, věděla, že na povozu nebyla vítaná, že je pro obyčejnou mladou dívku nebezpečné jezdit nocí sama, naskakovat k cizincům do slámy a nechat se unášet krajinou. Jenže ona nebyla mladá, dokonce ani obyčejná.

Ten muž po ní něco chtěl, byl zaslepen její krásou, vůní květin i červeně zářícíma očima, něco ho na ní vzrušovalo. Prudce Iris uchopil za rameno, využil jejího zmatení a začal povolovat šněrování jejích šatů.

„Je nebezpečné takhle cestovat, je nebezpečné se bez dovolení válet v mojí slámě," chrčel na ní, načež svůj stisk nehodlal povolit. Nehodlal se vzdát krásného úlovku, čisté čarodějky i možného potěšení svého těla. Ani nepostřehl tichý šepot dívky v jeho náručí, nestihl ji zachytit, když se od něho odtrhla a spadla na cestu.

Tiše klela, naštvaně si z předloktí odlupovala černé kamínky a nyní již plně při smyslech poslala vozkova koně pryč. Tiše ho hnala po cestě, vyhrožovala i naváděla, aby jel dál i se svým pánem, aby se nezastavoval, aby uháněl jako pod prudkým šleháním biče.

Bezhlasně se postavila, potmě nahmatala svou kabelu, jíž si ostudně pověsila na rameno. Pomalým krokem, rozespalá, trochu potlučená, se vydala po stezce dál. Nasávala vůni pokácených stromů, borůvek, jahůdek i čerstvě sečené trávy.

Když se nad špičkami borovic objevily první sluneční paprsky, blahodárně vydechla, zahleděla se do zlatem ozářené krajiny.

Na křižovatce seděl obrovský pták. Lev, orel? Něco mezi tím, drápy si držel povaleného oře a jedl. Iris to vše se zaujetím sledovala, poznala povoz, koně i na zemi o pomoc prosícího muže, ale nic neudělala. Sklopila zrak, dívala se jinam a pomalu hodující zvíře obešla.

Osud je osud, pomyslela si, vždy se ti nějak odvděčí. Dobrý skutek oplatí dobrým, zlý špatným a na tom, kdy... nezáleželo. Vše každého dožene, dříve či později, osud si najde cestičku, zatáhne za nitku přírody a odmění ty, kteří si to zaslouží, potrestá ty, co ne. Jen mně se nějak vyhýbá...

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé prebudenie – sara15

Viktóriu prebudili jemné bozky na krku.

„Dobré ránko, láska," šepol Timo a pohladil ju po líci.

„Aj tebe," ospalo sa usmiala a natiahla sa k nemu aby ho mohla pobozkať.

„Všetko najlepšie k narodeninám," povedal Timo, keď sa od nej odtiahol.

„Ďakujem. A to ty si môj darček?" spýtala sa Viktória provokačne. „Alebo mám ešte nejaké ďalšie?"

„Ja," odpovedal bez zaváhania. „Môžeš si ma rozbaliť, ak chceš."

„hm, to znie lákavo," priznala Viktória a užívala si jeho bozky na odhalenom ramene. „No aj ja mám pre teba jeden darček."

„Pre mňa?" spýtal sa Timo nesústredene a pomaly jej vyhŕňal nočnú košieľku.

„Áno, pre teba. Vlastne pre nás oboch," šepla Viktória.

„A môžeš mi ho dať až potom čo sa s tebou pomilujem?" spýtal sa Timo s nádejou v hlase. Viktória sa sladko usmiala a prikývla.

„Tak to sa mi páči," priznal Timo a nočnú košieľku jej vyhrnul až ku krku. Potom ju trocha odokryl, aby jej ju mohol vyzliecť. Odhodil ju na zem vedľa postele a potom vzal Viktóriu opäť do náručia.

„Všetko najlepšie, princezná," šepol Timo a začal ju bozkávať. Tie jej pery boli ako stvorené na bozkávanie. Mala ich plné, mäkké a neuveriteľne sladké.

Otočil ju na chrbát a začal jej krk zasypávať bozkami. Dláždil si cestičku až k jej prsiam. Keď bol pri nich, vzal do úst jednu jej bradavku a druhú vzal medzi prsty. Viktória pod ním neskutočne vzdychala a vlnila sa.

„Si nedočkavá," zasmial sa a zosunul sa po jej tele nižšie, aby ju mohol ochutnať.

„Prosím," prosila Viktória a zarývala mu nechty do ramien.

Keď ju dokonalo urobil jazykom posunul sa nahor, aby ju mohol pobozkať.

„Si len a len moja. Ľúbim ťa, Viktória, princezná moja jediná," vyznal sa a opatrne do nej vstúpil. Chvíľu počkal, aby si naňho privykla a potom sa k nej sklonil.

„Priprav sa, miláčik. Budeš ma prosiť, aby som ti dal to, po čom budeš túžiť," prisľúbil Viktórii a začal sa v nej pohybovať.

Takmer ju priviedol k vrcholu, no tam spomalil a nedovolil jej vyvrcholiť.

„Veľmi ťa ľúbim, princezná," šepkal jej a pomaly sa v nej pohyboval.

„Prosím," zaprosila Viktória a pohla bokmi smerom k nemu.

„Ešte nie," zasmial sa Timo a znova sa v nej začal pohybovať rýchlejšie a rýchlejšie.

Takmer k vrcholu ju priviedol trikrát.

„Teraz budeš len a len moja!" zavrčal jej do ucha a začal znovu zrýchľovať. Viktória cítila, že sa v nej všetko hromadí. Vedela, že tento raz ju nechá Timo vyvrcholiť.

A aj tak bolo. Urobili sa takmer naraz.

***

„To bolo úžasné," priznala Viktória keď ležali v posteli. Ona bola v jeho náručí. „Bolo to skrátka dokonalé prebudenie a dokonalý darček. Teda takmer."

„Takmer?" spýtal sa Timo nechápavo. „Nestačilo ti?" živo sa zaujímal so zábleskom v očiach.

„Stačilo. Lenže to čo mám pre teba ja, je oveľa dokonalejšie," povedala Viktória.

„A čo také?" zdvihol Timo obočie.

„Som tehotná," šepla Viktória. „Čakáme dieťatko."

„To naozaj?" vypadlo z Tima po krátkom šoku.

„To naozaj," priznala Viktória.

My čakáme spolu dieťa," tešil sa Timo. „Mala si pravdu. Je to ten najdokonalejší darček aký si nám mohla dať," priznal a pobozkal ju na pery. „Milujem vás."

„Aj my teba," Viktória si zotierala slzy.

„Povedal som niečo zlé?" strachoval sa Timo.

„Nie. Len ja som teraz na všetko precitlivená," ospravedlnila sa Viktória.

„To je v poriadku. Veď ja ťa rozveselím," uškrnul sa Timo a znova Viktóriu pobozkal.

„Ach. Typický chlap," odfrkla si Viktória, ale poddala sa Timovým bozkom a dotykom.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení – havran2

Vzbudila jsem se, protáhla se a nestačila se divit, co kolem sebe viděla. Nejen, že já ležela v posteli s nebesy, ale zkrátka celý pokoj, nejen lože, vypadal jako na zámku.

Přitom jsem si pamatovala, že určitě v zámecké komnatě neusínala. Nebo se snad mýlila?

Počkat, zarazila jsem se. Nesním ještě náhodou? Vždyť přece tohle není možné!

Ale zároveň štěstím celá zářila, protože o něčem takovém už dlouhá léta snila – a teď se mi něco takového stalo realitou! Když jsem totiž vstala na nohy, přesvědčila se, že se mé probuzení nestalo iluzí, kterak se zprvu domnívala, nýbrž skutečností!

Kráčela jsem k velkému šatníku na druhé straně místnosti, abych se převlékla z noční košilky do něčeho civilizovanějšího. Div mně samým údivem nespadla čelist, jakmile otevřela dveře té skříně – rozhodně jsem nečekala, že by zde na mě čekaly stejně krásné šaty jako pokoj, v němž se nacházela, a taktéž vypadající jak ze starých časů – možná přesněji jako z historických románů, které já tak ráda četla před spaním!

Hned jsem si je oblékla, pak se ještě umyla a nalíčila, abych vypadala aspoň trochu k světu. Jen mi zklamáním klesly koutky, protože si vzápětí uvědomila, že k dokonalosti chyběla snídaně do postele. Bohužel už jsem byla nějakou dobu na nohách, takže by k ní ani dojít nemohlo.

Zato se mi však dostalo procitnutí se do nádherné komnaty, i vysněných šatů, dosud existujících pouze v mých romantických představách, tak co víc bych chtěla?

Hned, jak jsem se upravila, zaslechla za sebou hlas přišedšího lokaje v bleděmodré uniformě i uklonivšího se přede mnou: „Dobré ráno, má paní, snídaně pro vás už je na stole."

Poté chtěl, abych ho následovala. Šla tedy za ním z ložnice do místnosti, kde na mě čekala perfektně prostřená tabule i se vším servisem.

Tak mé probuzení bylo nakonec přece jenom dokonalé!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé prebudenie - Nylien4

Vždy si dala záležať na dokonalých veciach. Dokonalé šaty, dokonalý dom, dokonalý manžel, dokonalé deti, dokonalý život. No obzvlášť dôležitý bol začiatok dňa, na ktorom stál celý jeho zvyšok, a preto jej prebudenie muselo byť tiež dokonalé. Vždy.

A tak už od čias, kedy bolo jej telo v plnom rozkvete a jej dušou sa začal šíriť sladký pach hniloby, sa tomu muselo všetko a všetci prispôsobiť.

Slúžky v ich rodinnej vile sa vtedy postarali o každú maličkosť. Zobúdzala sa v dokonale pohodlnej posteli, do dokonalej čistoty a vône a čakali ju dokonalé raňajky. Na stole vždy stála dokonalá kytica čerstvých kvetov a nejaký malý darček, šperk alebo kus oblečenia, čo jej dokonale sadol. Vždy sa usmiala a začala deň dokonale naladená. Nič nemohlo pokaziť jej dokonalé prebudenia.

*****

Nič, až na jedného z poskokov. Osirotený chlapec, ktorý pracoval na ich obrovskej záhrade, mal do vnútra domu rovnako ako niekoľko iných vstup zakázaný. Nikto nechcel byť v prítomnosti jeho ufúľaných chodidiel a nízkeho pôvodu.

Ani to však nezabránilo jeho detskej zvedavosti, aby tam občas potajomky nezašiel. S otvorenými ústami hľadel na všetko to bohatstvo a luxus a jeho malá hlávka nedokázala spracovať, ako to všetko môže existovať. Ako to, že sú ľudia ako on, čo žijú v búdke na náradie na dvore a potom niekto vlastní toto všetko? A nie len toto všetko, všetky tie veci a majetky, ale dokonca vlastní aj ľudí? Sú to snáď bohovia? Vtedy mu tak prišli.

A to mladé dievča, anjelsky krásne, ktoré vždy videl iba z diaľky, ako jej v okne češú vlasy alebo obliekajú šaty, to bolo to najkrajšie, na čom jeho oči spočinuli. Ani tie zlaté a lesklé veci sa jej nevyrovnali, ani tie nádherné kvety v záhrade, o ktorú sa nevidený staral.

Roky ju sledoval – alebo aspoň to, čo z nej mohol zahliadnuť. Siluetu, kúsok chrbta, záblesk lesklých vlasov. Poznal tajné cesty v dome, cez ktoré sa vedel dostať dovnútra a občas sa mu cez nejakú medzeru v dverách podarilo zahliadnuť ju viac zblízka. Dokonalú tvár, dokonalé modré oči, dokonalé plné pery. Všetko na nej aj okolo nej bolo dokonalé a on sa s o to väčším zapálením staral o záhradu, aby aj tú pre ňu spravil čo najdokonalejšou.

A potom s radosťou videl, vždy skrytý niekde v bludiskách stromov a kvetov, ako ju tešia tie prekrásne kvety v záhrade. To on mal na starosti jej ranné kytice kvetov, a celé dni pri práci vymýšľal tie najlepšie kombinácie. Až jedného dňa, keď bol ešte stále veľmi mladý a naivne zasnený, ale tiež dostatočne odvážny, rozhodol sa, že jej tú najkrajšiu, najdokonalejšiu kyticu, akú kedy spravil, prinesie osobne. Že keď má tak rada jeho kvety, možno bude mať rada aj jeho.

Prešiel cez svoje tajné cestičky za svitania dovnútra a s chvejúcimi sa rukami zvieral zbierku tých najdokonalejších kvetov, aké sa mu podarilo vypestovať. Umyl sa, navoňal, zakryl ufúľané chodidlá najmenej ošúchanými topánkami aké mal a obliekol si oblečenie s čo najmenej záplatami. A keď prišiel čas, kedy zvyčajne vstávala a slúžky odišli z jej izby, čo pripravili na jej ranné prebudenie, a s panikou išli hľadať toho záhradníka, čo mal na starosti jej kytice a nedodal tú dnešnú, tak vošiel po nich potichu dovnútra on sám aj s chýbajúcou kyticou.

*****

Keď sa prebudila, usmiala sa ako vždy. Zacítila na tvári teplé lúče a pod sebou pohodlnú posteľ, videla na stolíku dokonalé raňajky a vedela, že to bude ďalšie dokonalé prebudenie. Iba... že by nie.

Zamračila sa, keď nezacítila vôňu čerstvých kvetov a čo viac! Ani jej kytica nikde nebola. Pobúrená vstala z postele, rozhodnutá spraviť so slúžkami krik. No odrazu stála tvárou v tvár nezvanému hosťovi. V starom oblečení, v ošúchaných topánkach stál v jej dokonalej izbe tento špinavý chlapec, z ktorého aj na diaľku smrdel jeho nízky pôvod. Spustila krik, a keď pribehli slúžky, dala ho odniesť na záhradu. S plačom prišla za otcom, traumatizovaná z tak veľkého narušenia jej dokonalého prebudenia aj z cudzinca vo svojej izbe. A nahnevaný otec spravil to, čo sa patrilo – chlapca surovo zbil s remeňom a vyhodil späť na ulicu. Z domu odchádzal krvavý s kľukatou ranou cez oko, ktoré bolo nenávratne poškodené. To za to, že pozeral tam, kam nemal, poučili ho.

Boli to už roky, a jej dokonalé prebudenia odvtedy plynuli bez komplikácii. Už mala vlastné sídlo a vlastnú rodinu a vlastných sluhov. A všetko bolo stále rovnako dokonalé. Aj jej prebudenia a ona sa vždy spokojne usmiala.

Jedného rána sa však prebudila a jej posteľ nebola pohodlná. Bola tvrdá a studená. Žiadna vôňa sa nešírila vzduchom, len zatuchnutý pach. A keď otvorila oči, nečakali ju ranné lúče, len temnota, záhradnícke nástroje na stene a končatiny priviazané ku stolu.

„Dokonalé prebudenie, že áno?" Usmial sa na ňu muž s kľukatou jazvou cez oko, držiac remeň v mozoľnatých rukách.

Tentoraz sa neusmiala. Kričala.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení – Kalokaghatia0

Jeho tělo bylo zatěžkané popelavými anděly, které mu svíraly jeho únavou semknuté oči. O drobounké tělíčko se opíral uhelný písek tvořící pálící duny, jež ho žhavě bodaly do obnaženého trupu. Přes všechnu tu palčivou bolest, která ho zužovala, cítil úlevu. Prožil již tisíce životů a pokaždé, když se schylovalo ke konci jeho bytí, byl vděčný svému osudu za to, čím je. Teprve na sklonku jeho životů se cítil naživu. Teprve, když pocítil onu známou ohnivou bolest, cítil, jak namísto vyprchávání života z jeho těla, ho naplňuje nová, čistá, neposkvrněná a nevinná duše. Cítil se jako nepopsaný papír, jemuž měl dát živoucí význam. Tehdy, až dopíše poslední kapitolu svého života, byl celičký a zároveň tak zranitelný. Zranitelný jako jemný kus papyrusu, jenž vzplane pod tíhou žáru. Stejně jako on vzplane pod tíhou času, jako poslední zrnko písku, který se dosypal v přesýpacích hodinách. 

Přesto, že věděl, že musí být silný, cítil se zeslábě. Byl paralyzován tíhou emocí, které v něm tančily jako tornádo. Nebylo to ničivé tornádo, které zničí vše živé i neživé. Bylo to tornádo, které po sobě zanechalo prázdnotu a příležitost začít od začátku. Začátek s čistým štítem. 

Miloval to. Miloval, jak svobodně se cítil, kdykoliv se takhle dokonale probudil. Zamrkal a z dlouhých řas mu do slzavých očích napadal chomáč popela. Při sebemenším pohybu cítil, jak v něm pulzuje krev – jak se v horkých vlnách valí od srdce celým tělem skrze prázdné žíly a cévy, aby mu dodaly potřebnou sílu. Byl již natolik moudrý a zkušený, takže věděl, že je zbytečné se snažit a tento proces násilně urychlit. Věděl, že to tak má být, a tak čekal. Tváře se mu zbarvily do růžova, když se do nich nalila krev. Zpod tenkou světlou kůži se mu na povrch vydralo pár rudých peří. Jen pár, protože byl mladý. Mládě. Tělo se napjalo pod návalem tvořícího se masa a svalů. Ucítil drobné bodnutí, když mu kůži probodl malý zaoblený zobák. Jeho pahýly nahradily černé drápy tvrdé jako kámen.

Fénix byl připraven čelit dalšímu z tisíce životů. Byl připravený opět žít poté, co se samotný spálil a opět vstal ze svého popela jako válečný hrdina. Válečný hrdina žijící v bájných legendách vyprávěných z generace na generaci. 

„A je to tady," vydralo se mu z úst přes vyschlé hlasivky, zatímco se mu rozevřela opelichaná křídla a fénix vzlétl vzhůru k nebi vstříc svému osudu.

Bylo to přesně tak dokonalé probuzení, které očekával pokaždé, když ve vzplanutí ohněm usnul a zemřel v naději, že se opět probudí a povstane jako fénix z popela.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení - Popelnice21

"Jsi vzhůru? Zíráš, jako kdybys ses blížil smrti."
"Ne, mami, jen jsem se probudil."
"No, vypadáš hrozně, to ti musím říct."
"Díky, mami."
"Já prostě nerozumím tomu, proč se ve svých 26 letech nedokážeš učesat."
"Mami, já mám ráno prostě jiné myšlenky..."
"Prosím Tě, Honzo, je půl druhé odpoledne, jsi v pyžamu, neučesaný, a co má jako být?"
"Vždyť tohle je naprosto dokonalé probuzení."
"Jak, naprosto dokonalé?"
"No, pro mě! Cítím se dokonalý takový, jaký jsem."
"Ty čteš nějaké ty pozitivní západní filozofie, ne? Nebudeš se stěhovat do Ameriky?"
"Mami, jen komentuji své pocity ohledně probuzení. Reaguji na tebe."
"A tomuhle teda říkáš dokonalé vstávání, jo?"
"Vždyť to tak je. Nejsem vyspalý, není mi dobře, potřebuji udělat množství věcí, se kterými nepotřebuji asistenci, začíná den, na který se netěším, přehrává se mi v hlavě noční můra, a pak jsi tu ty, mami."
"No a ještě že! Se vším ti pomůžu."
"Mami, já právě nechci - "
"Honzo, přestaň, vždyť se na sebe podívej."
"Nemůžu, sedíš mi před zrcadlem."
"Nevypadáš dobře -"
"JÁ VÍM, UŽ JSI MI TO ŘÍKALA."
"Honzíku, nekřič na mě."
"Proč mě prostě nenecháš být?"
"Honzíku, já chci, aby ti bylo líp..."
"Vždyť ti říkám, že mi je dokonale."
"Ne, ne, říkal jsi, kolik věcí tě trápí."
"Právě proto je ta situace dokonalá."
"To nedává smysl."
"Mami, ideál neboli dokonalost neexistuje, a proto existuje jen, když jsou věci nepříjemně realistické."
"Tím filozofováním si opravdu vyděláš, to bude ještě, na to se těším."
"Já také, dokonale se probouzím."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení – carodejnica3

Pomaly sa prebúdzala. Do romantického sna o veľkej láske sa jej vkrádali zvláštne zvuky, ktoré tam obvykle nemali čo robiť. Cinkot pohárov a tanierov, tlmená hudba. A... zabrechanie psa? Ale veď ona nemá psa...

Zvedavo otvorila oči a znovu ich zavrela, pretože ju oslepili ostré slnečné lúče dopadajúce na vankúš. Keď ich opäť otvorila, trochu zmätene hľadela na neznámu izbu, v ktorej sa zobudila.

Zamračila sa. Kde sa to nachádza?

Chvíľu jej trvalo, kým si pospájala udalosti predchádzajúceho dňa. Precitnutie bolo o to krajšie.

Alex. Kytica. Rande. Večera. Vášnivý sex.

Spokojne sa usmiala. Prežila nádherný večer presne podľa plánu a teraz je uňho doma. V jeho posteli.

Prekvapene zažmurkala, keď si uvedomila, že lôžko vedľa nej je prázdne. V momente, keď sa rozhodla, že vstane a pôjde svojho milenca pohľadať, vošiel Alex do dverí.

„Dobré ránko, princezná," usmial sa na ňu tým odzbrojujúcim úsmevom, ktorým ju dostal na lopatky už pri mestskej veži. „Nesú sa raňajky do postele." Položil pred ňu tácku s kávou, pomarančovým džúsom, croissantom, maslom a jahodovým džemom. A ako bonus jej na pery vtisol bozk. Voňal čistotou a citrusovým šampónom.

„Wow." Na viac sa nezmohla. Prekvapoval ju čoraz viac. A to bola voči nemu spočiatku skeptická. Teraz si už bola istá, že urobila dobre, keď mu dala šancu.

Usmiala sa. Toto bolo to najdokonalejšie prebudenie za posledných päť rokov. Snáď si to chlapec nepokazí a bude ju takto príjemne prekvapovať aj naďalej.

„Ale na takýto servis si nezvykaj," zazubil sa a schladil vzápätí jej nadšenie. „Obvykle nevstávam tak skoro, aby som stihol nakúpiť. Ale teraz, dobrú chuť, spokojne sa najedz, ja si musím ešte niečo vybaviť do práce a potom som až doobeda celý tvoj."

„Vďaka," nasilu sa usmiala. Keď už nič iné, ak to nevyjde, užije si aspoň raňajky, ktoré si konečne nemusela pripraviť sama.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení – rebellious7

Znáte ten pocit, když vám do pokoje skrz zatažené závěsy pronikají první paprsky slunce a dožadují se vaší pozornosti?

A nejen té vaší. S úsvitem se pomalu probouzí k životu i příroda. Ptáci si začínají prozpěvovat a navzájem se předhánějí, čí píseň je tou nejkrásnější.

Pod nimi se na zemi mravenci opatrně vyhýbají kapkám rosy, které se na tenkých stéblech trávy lesknou jako tisíce perel.

Opodál rostliny nesměle vyzdvihají svá drobná poupata, aby je slunce přimělo otevřít své náruče a oslnit tak svými pestrobarevnými okvětními lístky širé okolí. Jejich pronikavá vůně přivábí včely a různobarevné motýly, kteří jsou dalším důkazem, že vše znova procitá.

I stromy natáčejí své zelenavé lístky tak, aby ani troška slunečního svitu nepřišla nazmar. Jemný vánek, který víská vlasy každému, kdo se o té kráse přijde ven na vlastní oči přesvědčit, je tak čistý a osvěžující, že pokaždé, když se nadechnete, je to jako by vás sama matka příroda vítala ve svém království.

Všechno živé si s východem slunce uvědomí, že s novým dnem přichází nejen každodenní maličkosti, jako je třeba putování napříč krajinou či shánění potravy, ale svítání je jakýmsi příslibem naděje.
Naděje na nový začátek.

Že tohle neznáte? Já...

,,OKAMŽITĚ VYLEZ Z TOHO SVÉHO ZAVŠIVENÉHO PELECHU A MAZEJ MI UVAŘIT KÁVU, TY PRAŠIVÁ KRYSO!"

Já ten pocit taky neznám.
Namáhavě se zvednu z tvrdé rohože a protáhnu se.

Budu si muset na své dokonalé probuzení a nový začátek ještě počkat. Třeba to nebude trvat tak dlouho.

Možná, že když posbírám zbytek odvahy, která se vytratila už před několika lety, a konečně zakročím, už zítra se můžu procházet mezi stromy v rose a poslouchat, jak s novým dnem ožívá příroda.

Stisknu v kapse umouněných šatů malou lahvičku, kterou mi včera prodala vědma. Vytáhnu ji ven a prohlédnu si její stříbřitý obsah. Podle té vševědoucí to je rtuť. Stačí pár kapek a člověka to zabije.

,,KDE JSI? POHNI ZADKEM, POTVORO!" ozve se z kuchyně. Pousměji se a strčím ampulku zpět do bezpečí mé kapsy.

,,Už běžím, tetičko!" zakřičím nazpátek a v mysli mi pak už jen zůstane představa, jak se obsah lahvičky pomalu ztrácí v tetiném šálku kávy.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení - Sen1

K samostatnému světu, jakým většinou armáda bývá patří bouřlivé oslavy. A k oslavám zase řeky. Rozumněme řeky alkoholu.
Ri byl odmalička slabý hoch, to teprve trénink a síla vůle z něj udělaly takového válečníka, na kterého mohla být rodina hrdá a poprvé se zařadit do historie rodin, ze kterých pocházeli vyjímeční generálové.
Jenže jeho trénink a síla vůle mu nikdy nepomohly v jedné věci a tou bylo špatné snášení alkoholu.
Většinou si po dlouhé oslavě vítězství nebo jen nevinném přípitku nic nepamatoval a pak jen poslouchal trapné historky, jak se líbal s vojáky a snažil se někomu přelomit "meč".
To už k jeho životu prostě patřilo a nikdo ho za to nesoudil.
K jeho hýřivému životu plnému výčitek a prolité krve patřil také jeden zakázaný pocit.
Láska.
Láska k muži přirovnatelnému k jablku ze stromu poznání.
Byl to sám císař.
Ri byl mužem tělem i duší, ale jeho kolena vždycky ochabla, když se na něj Zachariach IV. podíval.
Když se jejich pohled střetl a na rtech se mu objevil jemný úsměv.
Bohužel, či bohudík... Rimu Zachariach jeden večer nabídl sklenku a jeho zamilované srdce by neustálo odmítnutí.
Tu noc se políbili, ale císařovi horké rty byly pro mladého generála řeka ledové vody.
Procitl. Jeho mysl zahalená láskou se vyjasnila a opojení alkoholu převážila ostrá bolest na hrudi.
To nemůže.
,,Lituješ toho?" Zeptal se jeho panovník s arogancí v očích.
,,Ne," odmlčel se Ri a nakonec poraženecky přiznal, ,,ale Vy potřebujete dědice a já mám srdce jenom jedno."
Ta slova do srdcí obou zaryla ostré dýky.
Opravdu dokonalé probuzení pro ty, kdo tápou v polospánku lásky.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení - Tallia8

Ležela na posteli svého drobounkého, avšak přesto útulného pokoje.
Její chrpové studny byly upřeny do bílého stropu, jež se prostíral nad ní a její myšlenky sbíhaly kdesi k nostalgickým radostem dřívějšího života, ke dnům, kdy ještě vše bylo v pořádku.
Ke dnům, kdy měla úsměv na tváři od ucha k uchu, bavila se vesele se sousedy a měla okolo sebe spoustu přátel.
Vše se však změnilo toho dne, kdy její matka onemocněla a záhy zemřela.
Uzavřela se do sebe, pomalu nevycházela ven z pokoje a odstřihla veškerý kontakt od přátel, kteří jí v těchto těžkých chvílích chtěli pomoci.
Dlouho přemýšlela nad tím, jak být zase v pořádku. Měla vůbec právo, se ještě někdy smát? Cítila se nepatřičně, kdyby si snad dovolila radovat se ze života.
Tolikrát si přála, aby tohle všechno byl jen sen, jen ošklivá noční můra, ze které by se druhé ráno probudila.
Tolikrát si přála, aby znovu mohla slyšet ten andělský hlas své matky, který ji chodíval uspávat a ráno ji budil ze spaní. Nedokázala si představit nic lepšího.
Bývalo to dokonalé probuzení, kdy jí její matka líbala na čelo jako znamení, že ji měla ráda.
A pak... pak už se jen budila s pláčem a zoufalým voláním jejího jména. A ona-tam nebyla.
Nebyla tam, když ji potřebovala, nebyla tam, aby se jí zeptala, jaký měla den, aby jí povyprávěla, co nového se dozvěděla v obchodě, do kterého společně a rády chodívaly nakupovat.
Ležela na posteli, v polospánku.
Bylo to den po jejích narozeninách. Týdny po tom, co ustavičně plakala a přála si, aby to všechno mohla vrátit, přála si, aby mohla zažít jedno jediné, další dokonalé probuzení od její matky.
Zašmátrala rukou po své velké posteli.
Nahmatala dlaní hladkou srst a roztomilý, studený čenich svého narozeninového dárku, jež se k ní s veselým štěkotem přihnal jako velká voda a začal její obličej obdařovat mokrými přivítáními svého jazyka.
A náhle si uvědomila...
Bylo tohle jedno z těch dokonalých probuzení...?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalé probuzení – Božidara22

Když jsem byla malá, často se mi stávalo, že jsem někde zabloudila. Ne proto, že bych neuměla číst v mapách, nebo že bych se někde potulovala bez rodičů. Bloudila jsem ve snách. Navštěvovala sem spoustu různých světů patřících různým bytostem. Znala jsem všechny vládce i vládkyně tvorů, kteří oplývali daleko mocnějšími schopnostmi, než mají lidé. Nejraději jsem navštěvovala světy víl, kde jsem se naučila moci bylinek, oblaka Andělů, kteří mě ve snech učili létat i bez křídel, a mořské vody plné kouzelných panen.
Ráda jsem ale cestovala i do jiných krajů plných mágů, trpaslíků, skřetů, i jiných tvorů. Všude jsem se cítila jako doma. Daleko víc než na Zemi, kde jsem se každé ráno probouzela. Jak já ta prozření nesnášela. V noci jsem se cítila jako princezna, která zachraňuje všechny světy, a přes den jsem byla zas ta obyčejná holka.
Kouzelní tvorové, ač byli sebemocnější, potřebovali lidskou pomoc. Díky jedné jediné kapce krve, kterou jsem každý úplněk darovala do tůně života, mohl ten magický svět existovat. Bez ní by se začal pomalu rozpadat a všechno živé umírat. Pro všechny jsem tak byla váženou bohyní, kterou každý miloval.
Když jsem ale dosáhla deseti let, přestala jsem bez upozornění a rozloučení bloudit ve snech mezi světy. Dlouho po tom jsem trpěla a smiřovala se s tím, že už se tam víckrát nevrátím. Nikdy jsem ale nezapomněla a všechny tvory a světy dál milovala, i když mě okolí považovalo za blázna.
Vše, včetně mých velkých obětí, se ale vyplatilo. Když se mi týden před mými osmnáctými narozeninami ve snu zjevila umírající královna víl a požádala mě, abych je zachránila a navždy se k nim přidala, neváhala jsem ani minutu. Dost už jsem měla lidského světa.
Dětské vzpomínky ale byly úplně odlišné, než realita, která mě zasáhla do očí hned, jak jsem opustila naši Zem. Všechno bylo šedé, rozpadlé, tvorové nešťastní a umírající. Královna mi vysvětlila, že dítě, které jim mělo darovat každý měsíc kapičku krve, odmítlo svou úlohu splnit. Zachránit je může jen někdo, kdo už kdysi kapičku daroval.
Mým úkolem tak bylo obětovat tůni veškerou svou krev a navždy tak zabránit tomu, aby byla potřeba další lidská krev. Milovala jsem všechny ty tvory celý život více než sebe, a tak jsem jim darovala svůj život.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem na oplátku zažila dokonalé probuzení. Místo lidského těla, které jsem nechala odejít, teď stojím před mým lidem jako ztělesnění jich všech. Jejich bohyně, která má z každého národa něco. Tělo víly tenké jako proutek, andělskými křídly na zádech, magií proudící v mých prstech, nejlepší dovedností každého rodu tvorů.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.