Nejkrásnější žena – Kalokaghatia0

Nejkrásnější žena není ta,
žena jak perla překrásná
Nejkrásnější žena je ta,
co je vinna –
Apoštoly odsouzena
Hříšníky zapuzena
Lidmi obdivována

Nejkrásnější žena je ta,
která je vinna –
Bohy stvořena
Smrtí zkrocena
Smrtelníky zničena

Nejkrásnější ženou je ta,
co srdce ti ukradla –
Ukradla a políbila
Pohltila a uchovala
Uchovala v hrobce
Hrobce svého srdce

Není to žena,
co je tak jiná,
Není to žena totožná,
ani žena tak nemožná
Svůdná, ano, to možná
Žena nebesky hříšná
Duše je andělsky čistá
Duše – její, vaše – tvá
Duše vaše je spojena
Napořád

Žena mnohdy tak opatrná,
která nemohla přestat –
přestat se dívat,
dívat,
líbat,
snívat,
svlékat
Ta, která nemohla přestat –
přestat tě milovat

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nejkrásnější žena - crow7

„Šup, Leo!" šťouchla do mě Julie. „Za chvíli začíná svatba!"

„Neboj, všechno stíhám," odkývala jsem, přesto jsem za dnešek nestíhala pomalu nic. V rychlosti jsem odložila mé věci, popadla kytici a spěchala jsem dopředu k oltáři.

Trvalo pár minut, než se dveře na protější straně otevřely a vstoupila má sestra v nádherných svatebních šatech, zaháknutá do otce, který se usmíval na celý sál.

Dívala jsem se na mou sestru, jak kráčí k oltáři. Její snoubenec měl slzy v očích, přesto se usmíval. Oba čekali celý rok na tento den, kdy se budou moci vzít. Volnější bílé šaty vlály všude okolo, jejich malá snaha zamezit jasnému náznaku jejího těhotenství. Rodiče o ničem nevěděli, pravdu řekla jen mně a jejímu snoubenci.

Usmívala se, kráčejíc vedle otce, který ji vedl ke snoubenci. Otec měl na sobě tmavě modré sako, pod ním maje bílou košili a tmavě modré kalhoty k saku. Slušelo mu to, rozhodně bych mu netipovala padesát pět. Na to, že jeho nejstarší dítě mělo nedávno třicet let, rozhodně nevypadal.

Předal svou dceru snoubenci, společně se chytli za ruce, postavili se čelem k oddávajícímu.

Mlčky jsem na ně hleděla, hlavně na tu nejkrásnější ženu, která dnes měla přenádhernou svatbu. Na mou sestru, mé dvojče.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nejkrásnější žena - Popelnice21

"Bello? Půjdeš se mnou v sobotu nakupovat?"
"Mmmm."
"Bello? Slyšíš?" Lili se přiklonila s Belle. "Haló!" Zařvala na ni.
Bella s sebou cukla a sundala si sluchátka. "Lili, co děláš?" Ozvala se naštvaně.
"Ptala jsem se tě, jestli se mnou půjdeš nakupovat v sobotu."
"Kam nakupovat?" odpověděla Bella zmateně.
"Do Primarku! Teď ho otevřeli nově, na Václaváku."
"Dobře, dobře." Bella si znovu nandala sluchátka.
"Co tam děláš?" ptala se Lili. "Bello? BELLO?"
"Co zas?" Bella strhla sluchátka. "Co?"
"Ptám se tě, co tam děláš!" Lili zvídavě koukala na mobil Belly, jež si ho z bezradnosti strčila do podprsenky.
"Lili, nech mě."
"Ale já chci vědět, co tam děláš!"
"MAMI! LILI ZASE OTRAVUJE!"
"Máma je na nákupu." Lili se vítězoslavně usmála. "Tak uka."
Bella zakoulela očima. "Ty si dělej starosti s Primarkem, jo? Nech mě být." Otočila se a přikryla se peřinou.
Lili neustoupila. Šla k reprákům, které měly v pokoji, a pustila na plné pecky techno hudbu.
"LILINO, DEJ MI POKOJ." Vřískala Bella, zatímco běžela repráky vypnout.
"Tak mi tu ukážeš? Bello, prosím!" Lili si klekla a dala ruce tak, jako kdyby se chtěla modlit.
Bella se na ni podívala dlouze. "Neříkej to mámě, jo?"
"Jasně, že ne."
"Jinak ji řeknu, že jsem tě vzala do Božího hříchu."
"Ale tys mě tam -"
"TY SIS TO VYDUPALA STEJNĚ JAKO TOTO. TAKŽE TEČKA."
Lili poslušně kývla hlavou.
"Objevila jsem appku, kde ti pomůžou ze sebe udělat nejkrásnější ženu." Bella si sedla do postele.
"Jako fakt?"
"Jo a nemusíš znít tak překvapeně, vím, že jsi závislá na těch Instagram modelkách."
"Já nejsem - "
"Tahle appka je jiná, Lili." Přerušila ji Bella. "Je lepší, individuálnější..."
"Jak jsi na ni přišla?"
"Můžeš si tam najít vše od stravy po oblečení, makeup, cvičení, různé guru..."
"Uka!" Vztáhla Lili ruku.
"Ne!" Bella se držela mobilu zuby nehty. "Já - ti - to - budu - jen - ukazovat - zatím - co - ty - poslušná - budeš - KOUKAT!"
"Dobře..."

"Appka se jmenuje 'Největší kráska', normálně ji najdeš na Google Play."
"Aha."
"Přihlásíš se tak, že slíbíš, že budeš dodržovat ty pravidla, které ti řeknou."
"Jaká?"
"No tak třeba, co máš jíst, jak se máš oblékat, jaký máš používat makeup a tak...!"
"No a pak?" Lili dychtivě řekla.
"Pak když to odsouhlasíš, tak ti přidělí osobního guru, kterému vylíčíš různé osobní údaje, a on, či ona, ti začne radit."
"A pak je z tebe nejkrásnější žena. Jé, to zní jako sen."
"Jako je to sen, ale pro tu medaili musíš makat, Lili."
"Pro jakou medaili?"
"No ta medaile, kde je napsáno, že jsi nejkrásnější žena, tu dostávají jen ty nejkrásnější, nejvíc fit, nejlépe oblečené, to není jen tak." Bella si odfrkla.
"To zní jako pěkná makačka, Bello."
"Jako jo, musíš tu appku furt hlídat, abys náhodou nezmeškala nějaké připomenutí, upozornění a tak, ale stojí to za to."
"Taky si myslím." Lili přitakala.
"A nesmíš zapomínat hlídat ostatní holky, jak na tom jsou."
"Ale to je jako na Instagramu, Bello."
"Není, to hlídání je propojené s Instagramem, a to i provádíš na Instagramu, ale samotná ta appka 'Největší kráska' je samostatná a soukromá, kde můžeš jen ty."
"Takže ty musíš hlídat dvě appky zároveň, chápu to správně?"
"Chápeš to výborně, Lili."
"A pak ze mě bude nejkrásnější žena?"
"Pokud zamakáš a budeš mít štěstí - tak ano."
"Jo! Jdu se připojit." Lili zajásala.
"Lili?" Bella se podívala na Lili přísným sesterským pohledem.
"Ano?"
"Žádné nahé fotky!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nejkrásnější žena – rebellious7

Bydlet v jednom domě s ženou, která se v žebříčku nejvlivnějších žen světa drží na předních příčkách, vlastní světoznámý módní časopis, a jako první má v telefonu číslo na Armaniho, se může zdát jako sen. Ale já vás vyvedu z omylu. Je to noční můra. Ještě když je ta ženská vaše matka.

,,Alicio! Pospěš si!" 

Už je to zase tady. Alicio sem, Alicio tam. Doběhnu k černému SUV, na jehož zadní sedačce si máma v zrcátku kontroluje stav své rtěnky. Jen zakoulím očima a kecnu vedle ní. Tohle já nikdy nepochopím. Když si představím, kolik vrstev na tváři má, začínám se dusit.

Po půlhodině jízdy zastavíme před centrem módy. Nějaká nová módní návrhářka, jejíž jméno jsem zapomněla hned, co mi ho máma řekla, má dnes premiéru své první kolekce.

A moje milovaná matička si vydupala, že nebude tuto zatím neznámou osobu sponzorovat, jestli mě nezahrne do modelek právě pro svůj první počin.

Řeknu vám, ještě nic mě neštvalo tak, jako právě tohle. Jak se asi budu vyjímat já, holka plných tvarů, milovnice čokolády a mátové zmrzliny, mezi těmi dietu věčně držícími gazelami s kilometrovými řasami a rty jako kačer Donald?

Abyste to nepochopili špatně, já modelky neshazuji. Jen si myslím, že se mezi ně prostě nehodím.

,,Tak, jsme tady. Pamatuj na to, co jsem tě učila a nedělej mi ostudu. Hlavu vzhůru, prsa vystrčit!" smete mi matka z ramene neviditelné smítko a na jehlových podpatcích si odkráčí dovnitř. S povzdechnutím ji následuju.

Když se tiše jako myška vkradu do šatny, málem ohluchnu. Hned mě totiž jako vlna tsunami zaplaví švitoření a vysoké hlásky, které štěbetají všude kolem. Bezděčně se mi zatočí hlava a vrávoravě se opřu o futra dveří.

,,Dámy, tohle je má dcera Alicia," strhne na mě máma nechtěnou pozornost a já bych se nejradši propadla k protinožcům. Chvíli mě skenují pohledem a já si připadám spíš jako pod rentgenem než vedle holek stejně starých jako já.

Asi po minutě a půl je přestanu zajímat a vrátí se ke svým činnostem. Matka mě chytne za zápěstí a zatáhne za paraván s tím, že ona už musí jít a že mám poslouchat vše, co se mi řekne.

,,A svlíkni se," dodá, než se zářivým úsměvem zamíří do hlediště pod molo. 

Zanedlouho ke mně přiskočí paní, která může být asi stejně stará jako máma a představí se mi jako Mary. Hned mi je jasné, proč ji přiřadili ke mně. Se svými sto padesáti centimetry by asi těžko těm dvoumetrovým žirafám zapínala šaty. Ke mně je ale tak akorát.

Pomáhá mi nasoukat se do křiklavě oranžových šatů prapodivného střihu.

Musím říct, že když jsem se na sebe podívala do zrcadla, nebyla jsem si jistá, jestli jsem si je neoblíkla naopak.

,,Sluší Vám to, slečno," upraví mi s úsměvem Mary jeden volán. Já se spíš než jako modelka cítím jako dopravní kužel. ,,No, děkuji," pokrčím rameny. Po očku sleduju, jak zasněně Mary pozoruje holky, které se po řadě vydávají na molo. 

,,Jsou krásné," zašeptá. ,,Taky bych chtěla mít tolik šatů," uchechtne se a otočí se k věšáku, na kterém jich několik ještě visí. Jemně po nich přejede dlaní. ,,Jo, šaty dělají člověka."

V tom mě to trkne. Přesně vím, jak se chci zachovat. Udělám to kvůli Mary. Kvůli sobě. A kvůli každé ženě, která se cítí míň, když vidí krasavice v drahých šatech.

Jestli mámu po tomhle neodvezou do nemocnice s infarktem, bude to zázrak.

...

V rukou drtím mikrofon. Přišel můj čas. Opatrně si sundám vysoké boty a odkopnu je stranou. Pak se bosky rozběhnu po mole.

Sálem se ozve hromadné vydechnutí zděšením. Pak je zase ticho. Ujistím se, že jsou kamery namířené na mě a pustím se do své řeči, kterou jsem si připravila.

,,Dobrý večer," začnu opatrně. ,,Dnes jsme tady, abychom se koukali na nejkrásnější ženy, jak na sobě mají jedny z nejhezčích šatů, jaké kdy svět poznal," pokračuju. Na některých tvářích vidím, že jsem zaujala.

,,Jenže já si nemyslím, že nejhezčí ženy jsou tady se mnou. Měřítko krásy přece nejsou hezké šaty nebo tuna šminek na obličeji," mrknu po modelkách, z nichž některé studem klopí hlavu, jiné hrdě čelí mým slovům.

,,Nejhezčí je totiž každá z vás. Ať už jste kdokoliv, odkudkoliv... Já věřím, že nejkrásnější žena je každá. Každá, která se umí usmát. Každá, která má radost ze života. Každá, která je sama sebou," ukončím svůj monolog.

Chvíli je takové ticho, že byste slyšeli špendlík na zem spadnout. Pak ale sál propukne v jásot a začne vstávat. A tleskat. A výskat.

Teatrálně odhodím mikrofon a než se s úsměvem rozběhnu zpět do šatny, abych ze sebe mohla sundat ty šílené šaty, podívám se na matku. Sedí jako přimražená a nehne ani brvou. Z očí jí šlehají blesky. 

S tímhle nic neudělá. Protentokrát jsem vítěz já.

A ona to dobře ví.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nejkrásnější žena - Hvězdář1

Probudila ho ostrá bolest hlavy. Nechtěl otevírat oči. Do uší ho mlátil zvuk vln. Stejných vln, které převrhly jejich loď, umlátily ho do bezvědomí a vyvrhly tady. Cítil  rukama pod sebou vlhký, teplý písek s příměsí větších kamínků. Obličej měl opuchlý a pálil ho, stejně jako zbytek těla. Slunce bylo nelítostné.

V ústech i nose měl sucho a při pokuse se hlouběji nadechnout dosáhl akorát toho, že se chraplavě rozkašlal. Jakmile byl schopen alespoň trochu přemýšlet, zpod zavřených víček mu utekla horká slza. Bylo by lepší, kdyby se utopil. Teď byl neznámo kde neznámo kdy úplně vysílen bez nejmenší naděje na návrat domů. Čekala ho smrt žízní, nebo možná na úpal. Zkusil pohnout rukou a zastínit si obličej, ale nedokázal ji zvednout.

Nevěděl, jak dlouho už tam ležel. Všiml si, že se ke zvuku vln občas přidal křik mořských ptáků, ale to byly jediné zvuky, které ležení v písku vytrhly z jednotvárnosti. Hlava ho bolet nepřestávala a cítil se doslova na umření. Když ale začínal slábnout sluneční žár, přece jenom se mu alespoň trochu ulevilo. A krátce po západu slunce usnul.

Uprostřed noci ho probudila zima. Pokožka spálená sluncem sice pálila, ale to nebránilo nočnímu chladu zalézt pod jeho tenkou košili a celého ho rozklepat. Asi blouznil. Konečně se mu podařilo otevřít oči, které upřel na hvězdnou oblohu nad sebou, a viděl v ní výjevy, které mu nic neříkaly. Mezi souhvězdími se míhaly siluety zvířat, barevné šály a básní tvorové. Někteří z nich k němu dokonce promlouvali a zvali ho nahoru na oblohu. Opravdu se k nim chtěl přidat. Těšil se, až vypadne z tohoto pekla.

A pak přišlo ráno. Měl pocit, jako kdyby noc trvala několik let. Ale zároveň měl pocit, že od chvíle, kdy se probudil, neuběhlo víc, než vteřiny. Slunce se opět začalo zvedat, ptáci začali létat a on sledoval světlající oblohu. Opět se zkusil zvednout, alespoň rozhlédnout po nějakém stínu, ale neměl nad svým tělem žádnou vládu.

Když se stal námořníkem, věděl, že ho to nejspíš bude stát život. Myslel si ale, že smrt bude rychlá. Zabijou ho piráti, nebo se utopí. Rozhodně nečekal dlouhé ležení na pláži a čekání na smrt, jako na smilování. Opět zavřel oči. Mysl měl v mlze. Nebylo to daleko.

A potom to přišlo. Uslyšel hlas a kroky v písku. Věřil tomu, že pro něj přišel jeden z nočních přízraků. Hlas ale neslábl, on neumíral a kroky se zastavily vedle něj. Otevřel oči.

Vedle něj klečela žena. Taková, o jaké slyšel jiné námořníky jenom vyprávět. Nádherná olivová pleť se leskla na slunci a obličej s jemnými rysy lemovaly husté černé vlasy. Mandlové oči se zlatou jiskrou se na něj starostlivě koukaly a rty šeptaly slova, kterým nerozuměl. Byl ztracen.

A zůstal ztracen už na vždy. V mandlových očích, dlouhých vlasech, milém úsměvu a obrovském srdci, které ho toho dne zachránilo před jistou smrtí.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nejkrásnější žena – havran2

Byla nejkrásnější ženou široko daleko. Měla totiž zlatavé vlasy spadající do půli zad, které se převelice třpytily. Jenom ty bohatě stačily k její nádheře – také jí je každá princezna, a nejen ta, z okolních království záviděla.

Mimoto ženin obličej zdobily i modré oči s výraznými řasami, roztomilý malý nosík a plné, rudé rty.

Také nosila diadém korunující kadeře nádherné už samy o sobě, bohaté šperky, krajkované rukavičky i drahé střevíčky.

Zároveň si dávala velice záležet na výběru šatů. Přestože se v jejím šatníku nacházel oděv snad pro každou příležitost, i tak si jedny oblíbila, dokonce natolik, až nechtěla chodit v žádných jiných. Takže ji každý ze dvora skoro vždy viděl v šatech vínové barvy. Milovala je právě proto, že ty jediné ladily s její poměrně výraznou barvou vlasů.

Rozhodně se za vlastní půvab nestyděla. Ba naopak, ještě jím ráda provokovala. Často se procházela zámeckou zahradou, přičemž si úmyslně před dvorními dámami provokativně natáčela pár svých pramenů na prst. Nebo si před nimi věčně narovnávala šaty či tančila natolik horlivě, až se sukně se spodničkami ladně otáčely okolo ní.

Proto se pak dvořanky mezi sebou radily, jak by se královské dcery jednoho dne zbavily, protože k ní chovaly zášť přímo ukrutnou.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Najkrajšia žena - Nylien4

V časoch, keď sa viedla vojna v mene trójskej Heleny, ešte nebola považovaná za najkrajšiu ženu. Bola celkom obyčajná – v tvári zapadala do davu iných, bola nízka, bacuľatá a neoplývala ani výnimočnou inteligenciou. Človek by takých Helien v gréckych uliciach našiel tucty.

Výnimočná bola svojou láskavosťou a tým ako sa pri nej ľudia cítili. Každý sa pri nej dokázal uvoľniť, vyrozprávať sa a vždy sa cítil ako znovuzrodený po niekoľkých jej slovách, uvarenom obede alebo chvíľkovej starostlivosti. Mužské srdcia tým nikdy nevyhrala, nikdy o nej nikto nepísal básne, ani sa nestalo že by niekto nemohol zaspať z toho ako veľmi na ňu myslel. Ale ako spoločníčku ju mali ľudia radi. A ona spokojne žila svoj skromný život a vlastne bola celkom rada, že nepriťahuje pozornosť mocných mužov. Pretože už veľakrát videla, ako sa za takú pozornosť platí.

Jedného večera obsluhovala a pomáhala práve pri takomto stretnutí tých najmocnejších a ich oslave. Kráľ Menelaus to prehnal s vínom a jej pripadla starostlivosť o jeho osobu. Svoju prácu poctivo vykonala. Postarala sa o jeho pohodlie, čistotu, všetko mu oprala, umyla ho od vlastných zvratkov a keď zaspával a požiadal ju o to aby ho zabavila, tak mu pekne zaspievala. Možno si pod „zábavou" predstavoval niečo iné, no ju to ani nenapadlo a akonáhle začala spievať, ani jeho už nie. Mala krásny hlas a než ho ním uspala, prvýkrát vtedy videla muža pozerať sa na ňu s údivom. Vždy si myslela, že keď taký pohľad zažije, bude šťastná, no jediné čo cítila teraz, bol strach. Pretože na seba pritiahla práve tú pozornosť o ktorú nestála.

Na druhý deň si ju dal kráľ zavolať znovu a spravil z nej svoju osobnú slúžku, ktorá sa oňho starala, spievala mu, počúvala jeho príbehy z bojísk a on sa ako veľa iných pri nej cítil tak príjemne, že sa rozhodol spraviť z nej svoju manželku aj napriek chudobnému pôvodu a nevýraznému vzhľadu. Krásnych mileniek mohol mať predsa koľko chcel, ale žena ktorú mal po boku musela vedieť plniť aj iné jeho potreby a Helena tento konkurz nechcene vyhrala.

Skončil tak jej pokojný a skromný život a tento nový znenávidela. Nepotrpela si na bohatstvo, ani na prázdny vzťah a už vôbec nie na všetky tie zbytočné stretnutia, na ktorých nechcela byť a počúvať, kto ďalší padne a bude porazený. A zo všetkého najviac nechcela byť po boku vraha, ktorý nerozprával o ničom inom iba o boji a o vojne. Byť jeho manželkou znamenalo byť jeho slúžkou a jej dobrá nátura začínala postupne vyprchať, keď od nej bola vynucovaná. Bola nešťastná a keď to videl a mal pocit, že sa dostatočne nestará, že sa pri nej necíti dostatočne uvoľnený, začal ju trestať.

Stala sa z nej len prázdna škrupinka, ktorá žila nešťastný život. A tak keď na ďalšej z osláv sedela v noci na opustenom balkóne a pozerala na hviezdy a nečakane sa tam objavil trójsky princ Paris, bol jej jeho prístup vzácny. Nebolo medzi nimi nič romantické, ale ako dvaja osamelí ľudia sa navzájom vyrozprávali a veľmi zblížili. Paris nedokázal zniesť pomyslenie na to, že by takú dobrú ženu ponechal na pospas Menelaovi a tak jej pomohol ujsť. Obaja dúfali, že si jednoducho nájde viac vyhovujúcu manželku a ona dostane šancu na nový život. A šancu na nový život dostala, ale len za cenu toho, že Menelaus vyhlásil Tróji vojnu. Ani jeden z nich si neuvedomil, ako veľmi tým urazia jeho hrdosť. Nie len že od neho ušla žena, ale ako sa vtedy ešte medzi ľuďmi hovorilo, aj vcelku nepekná a chudobná žena, a tak si z neho robili žarty, že ani takú si nevie udržať.

Helena sa chcela vrátiť, no Paris jej vysvetlil, že kráľ len využíva svoju urazenú hrdosť na to, aby si podmanil ďalšie územie, ktoré aj tak plánoval získať. Stalo by sa to aj tak, tak nech aspoň využije šancu žiť normálne.

A tak tak spravila. A bola šťastná. Žila medzi kráľovskou rodinou, ktorá sa k nej správala s láskou, našla si dobrého partnera – ktorým však nebol Paris, s tým boli len najlepší priatelia – a zažívala najkrajšie obdobie svojho života. Nič už nemohlo byť lepšie, keď sa jej ešte narodila vysnívaná dcérka. Vojna bola vyhratá a život bol krásny. Kôň na námestí toho bol symbolom.

Avšak len do momentu ako sa stal symbolom konca. Keď mesto horelo a po uliciach vraždili grécki vojaci, vedela, že je stratená. Že ju čaká hrozný osud a utrpenie a jej dcérku možno ešte horší. Manžela jej zabili pred očami a ona odmietla znovu trpieť alebo tomu vystaviť svoje dieťa. A tak sa postavila za zábradlie balkóna aj s bábätkom v rukách, kým okolo nej vlasy divoko viali a v očiach jej horeli plamene. Vyzerala majestátne, odvážne a tragicky, a vojaci, ktorý tam vtedy s vytiahnutými mečmi stáli, prisahali, že tej noci odtiaľ zoskočila najkrajšia žena, akú kedy videli.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.