Klasický den - crow7

„Tak povídej!" pobídla mě Martina. „Jsi úplně zničená, co se stalo?" Usadila se hned naproti.

Povzdychla jsem si. „Vůbec jsem nemohla usnout," promnula jsem si oči, „spala jsem nějaký čtyři hodiny?" Upila jsem z kávy. „V práci jsem napůl spala, převrhla jsem na sebe kávu u kuchyňce." Musela jsem rychle vytřít tu potopu, co jsem způsobila a ještě stihnout včas dojít do kanceláře. Ani jsem netušila, jak jsem to mohla stihnout.

Martina zakroutila hlavou. „Co se dělo dál?"

„Spletla jsem si papíry," zašeptala jsem, „na schůzku jsem měla úplně jiné, než které byly potřeba," zašeptala jsem. „Neměla jsem žádný podklady, jen amatérskou prezentaci, kterou jsem stvořila týden nazpátek a nechala jsem ji v práci. Musela jsem všechno vymýšlet z hlavy." Promnula jsem si spánky. Odpověď sponzorů měla dorazit do dvou hodin, ale já jsem nemohla vydržet. Bála jsem se zamítavé odpovědi, zaměstnavatel by asi nebyl zrovna spokojený.

„Tak ty jsi tedy číslo," zakroutila hlavou. „Ale snad něco dobrého bylo, ne?" snažila se mě povzbudit.

„Ne, byl to prostě klasický den," sarkasticky jsem řekla.

„Koukám," ušklíbla se.

Mrkla jsem se na mobil, blikala mi tam zpráva. Kousla jsem se do rtu, při jméně. Odpověď sponzorů zřejmě dorazila.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den - Černáslunečnice7

,,Eleonoro Charlotto Estonová, máte problém," rázný, nekompromisní a krev v tepnách - žílami totiž proudí kyslík, tepnami krev - tuhnoucí hlas doktorky Alanové se nesl po pitevně. ,,A to velký problém."

Zůstala jsem přimraženě stát u svého stolku s jehněčím srdcem, které jsme ve dvojicích pitvali. Sterilní pomůcky a prostředí mě lapily do svých pastí, které vysávaly kyslík z místnosti. Hrudník se mi sevřel úzkostí. Nic jsem neprovedla - pokud tedy vím.

,,Budete dál dělat, že jste s panem Onerym neposlali podle vás zřejmě vtipný dopis, kde jste žertovali o vážných tématech, jež jste odeslali na adresu jednoho z našich profesorů do jejich kampusu, nebo se konečně přiznáte? Přišel z vaší koleje, pane Onery, ale byl napsán na vašem dopisním papíře, slečno Estonová. Domnívali jste se, že se na to nepřijde," stoupla si před katedru, o kterou se nenuceně opřela. Dlouhými prsty s francouzskou manikúrou, jež jsem moc dobře poznávala, si uhladila nachové kalhoty s vysokým pasem. ,,Jenže jste udělali chybu. Rukopis jasně sedí na vašeho spolupachatele, pana Oneryho. Oba z toho budete mít problémy."

Koukala jsem na ní jako na mrtvou myš, co leží na mé posteli - naštěstí se mi nic takového nestalo, ale mému partnerovi při anatomii ano. Netušila jsem, o čem to naše vyučují hovoří. V žádném dopise jsem prsty neměla. Je pravda, že mi zmizelo pár dopisních papírů, ale nijak jsem to neřešila. Byly to stále jen papíry.

,,Nic jsem neudělala." Mluvilo se mi těžce. Nikdy mě nikdo nenařkl z něčeho takového. Anatomie patřila mezi mé oblíbenější předměty. K učitelům jsem chovala jistou úctu. Nedovolila bych si něco podobného. Ale jiní spolužáci se nezdráhali snad žádných lumpáren.

Mezi ně patří i průšvihář Onery. U něho byly incidenty naprosto normální. Jeho klasický den se skládal z vyrušování v hodinách, občas přidal i nějaký ten vtip či nemístnou poznámku, ale jinak se tvářil jako andílek s ďáblem pod maskou hezounka a drsňáka, jež nosil. Své přetvářky střídal jako ponožky. Podle toho, která se mu momentálně hodila více.

Vrhla jsem kradmý pohled na usmívajícího se Alexandra, který se mnou měl bohužel společnou anatomii. Alexandr se netvářil nijak zkroušeně, naopak se usmíval. Nařčení a obvinění z poslání dopisu mu evidentně žádné vrásky nedělalo.

Doktorka Alanová před plnou třídou anatomie tiše zuřila. Zcela určitě jí už v bílém plášti a elegantních kalhotech docházela trpělivost. Její pohled byl nepřístupný a tvrdý jako ocel.

V místnosti z ničeho nic zhasla všechna světla. Zvuk děsivého smíchu rezonoval místností. K jednomu smíchu se přidal další, hlubší. Za chvíli učebnou doslova otřásala ozvěna mnoha hlasů.

Prudce jsem se zvedla z postele. Rozdýchávala jsem jeden z mnoha zlých snů, jež se mi zdávaly průběhem celého týdne. To byla náplň mého klasického dne - vzbudit se přehnaně brzy, snít o stipendiu, které jsem nedostala a do toho všeho se vždy zakomponovala nějaká postava z mého života, ne-li více osob najednou.

Vstala jsem z postele, vypotácela se do kuchyně, abych si připravila svůj obvyklý čaj s příchutí granátového jablka. Můj klasický den mohl začít. Psychicky jsem se připravovala u hrnku horkého čaje na to, že budu muset přetrpět literaturu s Alexandrem Onerym a hodinu biologie s doktorkou Alanovou.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den – Kalokaghatia0 

Každý den vstávám v sedm hodin ráno. Ne proto, že bych měl kdovíjak důležité povinnosti, ale prostě proto, že musím. Nevstávám ani proto, že bych se na celý následující den tak moc těšil, vstávám jen proto, že nemám dovoleno spát déle než ostatní a vyhnout se tak svým povinnostem, které – aby bylo mezi námi jasno – nejsou nikterak důležité, ale vykonávat je zkrátka musím. Vykonávat je ve výkonu trestu. Tresu, za který jsem byl odsouzen a který – jak mi nikdo nevěří – jsem nespáchal. 

Údajně jsem se měl dopustit ohavného zločinu spáchaného na malém dítěti. Na dítěti, které jsem v životě neviděl. Byl jsem obviněn na základě nepodložených důkazů, že mě nějaká ženská viděla dvě hodiny před tím únosem projíždět městem, kde se to děcko ztratilo. Jako by člověk ani nemohl beztrestně projíždět jakýmkoliv městem. Jako by si ani nemohl dovolit odjet na prodloužený víkend na svoji chatu. 

Od toho dne, kdy mi vtrhli do bytu, beze slova mi nasadili pouta a přes hlavu mi natáhli pytel, jsem to už nebyl já. V očích sousedů jsem byl nebezpečný psychopat, kterému je přáno jen vyhnanství a smrt. V očích mé rodiny jsem byl zrůda, které je třeba se vyhýbat, aby jim nepřinesla potíže a nenávist ze strany ostatních. Jen proto, že jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě...

Ze zločinu, který jsem nespáchal, ale za který mě odsoudili, jsem to tady ve věznici měl velice těžké. Nikdo, včetně mě, nemá zrovna v oblibě násilníka, který si zlost vylévá na dětech. A nemají je v oblibě ani samotní vrazi, zloději a vykradači, se kterými jsem sdílel střechu nad hlavou našeho pomyslného domova. A komu záleží na pravdě? Komu záleží na nevinně odsouzené lidské duši? 

***

Světlo ze stropní žárovky mě oslnilo a vštípilo do mých nevyspalých očí nesnesitelnou bolest. Ještě, že spím na dolní palandě, napadlo mě, když to otravné světlo skrze stínící vrchní palandu dopadlo na moji tvář a donutilo mě tak se napůl probudit. 

„Budíček! Ranní ptáče dál doskáče!" ozval se protivný hlas Velkého Bratra z rozhlasu, který se nesl prázdnými chodbami přímo ke každému vězni do jednotlivých cel. Proklel jsem sám sebe i ten pekelný hlas a donutil jsem se vstát. Nohy mé tělo nechtěly podpírat, a tak jsem se svalil zpět na matraci.

„Vstávej, jinak dostaneš k té nakládačce přídavek!" zahřměl hlas mého společníka, který si hrdě nechával říkat Rozparovač. Ze včerejší rvačky s ním mi jako vzpomínková pohlednice po celém těle zbyli krvavé podlitiny. „Nebo se ti nechce, ty mrňavá perverzní bestie?" A svým slovům dodal váhu kopancem do mého břicha.

„Hej ty," zvolal basař nahlížející skrze mříže do naší cely, „pokud hned nevstaneš, budeš celý týden mýt latríny!" Posměšně se zašklebil, protože patřil k vůdcům šikany, která tvrdě dolehla i na mě. Neměl mě rád už jen z principu, protože měl moc. Neměl žádný důvod k nenávisti, ale měl moc. A tu on velice rán využíval a znevažoval. Nejednou jsem za prohřešek, který se k němu prý donesl, musel každý den vypomáhat v kuchyni. Ne párkrát jsem byl zbit do bezvědomí jeho poskoky – basaři i vězni – jen proto, že se mu zachtělo. 

A já jsem chtěl, ach Bože, jak já jsem toužil vyslat své tělo vzhůru a nezasít další, byť jen nepatrný důvod k mému trýznění. Tak moc jsem si přál, aby mé tělo bylo schopno čehokoliv – obhajoby, bránění, útoku. Ale nebylo s to se ani pohnout. Jen jsem tam tak polomrtvě ležel na špinavé matraci a doufal, že mě postihne smrt dřív, než mě oni uvězní ve svých drápek a roztrhají mě na kusy. 

„Doufám, že jsi připraven na tvůj další klasický den tady," zlomyslně vypustil z úst muž v uniformě, která symbolizovala moc, kterou nade mnou má, „protože my jsme připraveni," pohledem stočil k mému spoluvězni, který mu ďábelský pohled plný chtíče po potížích oplatil, „a kdo ví – třeba, kdybys měl štěstí – to bude tvůj poslední den vůbec." 

Společnými silami vstali, chopili se mého bezvládného těla, které rychlým pohybem shodili tváří dolů na chladnou zem. Pak jsem neslyšel nic. Ale cítil jsem všechno; kopance, rány, krev prosakující z mého nosu – všechno. A ano, basař měl pravdu, jak já toužil, abych prožil už jen tenhle jediný klasický den, jen proto, aby mé utrpení bylo ukončeno a mé volání o pomoc bylo vyslyšeno. Svým způsobem jsem doufal, že má duše vzejde do nebe, kde se setká s tím dítětem, které někdo zabil a za jehož vraždu jsem byl odsouzen – věřil jsem, že to dítě ví. Že mi zavdá za pravdu moji nevinu. Doufal jsem, že při pohledu na něj, všechna bolest opadne, když mi bude požehnáno jeho odpuštěním a pochopením.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den - Hvězdář1

Zas lezu do práce, tma jako v pytli. V myšlenkách ztracená a spánek lákavě volá zpoza přivírajících se víček. Je přece léto, tak jak jinak ho prožít, než za pár šupů makat v gastru. Prostě klasickej den.

V tomhle podniku dělají všichni všechno. Ráno vstanu, du uklidit pokoje. Samo, že zapomenu na popelník před vchodem, jinak to ani nejde. Vlastně už to dělám skoro schválně. Pak si dám oběd, kterej si platím, a kuchařka mě ojebe, jak jenom to jde.

Chce se mi strašně spát, fakt hrozně. Spánkovej deficit klepe na dveře, zatímco zalízám do kuchyně namejt tu horu nádobí, co vznikla za obědy. Nice. Pak trochu cibule. Hlavně červenou, tak vybrečím moře slz. Ještě česnek a brambory, utřít poličky, vyleštit ledničky, a když už fakt není co dělat, naskládat ubrousky na rok dopředu.

Důležitý jsou zastávky na záchod. Tam se totiž dá sedět. Když zhasne světlo, člověk by se měl vrátit.

Pokud je velkej kšeft, tak kuchařce začne hrabat. Chodí s nožem po kuchyni, řve, ať zavíraj holky od baru dveře, mluví sama se sebou a random vybuchuje v záchvaty smíchu. Takovej klasickej večer. Není divu, že se za těch pár měsíců můj slovník automaticky přesunul množstvím sprostejch slov do gastro poměrů.

V osm se s mírnou úlevou přesouvám za bar, protože někdo musí domů v osm. Jo, taky bych chtěla tak přísný rodiče. Sice to za barem nesnáším, ale lepší, než bejt další dvě hodiny s kuchařkou. Vyleštím sklo a lítám mezi kuchyní a barem. Chodím sem a tam, protože ze stání mě bolí chodidla.

Konečně konec. Umejt poslední nádobí, vynýst koše, zamíst bordel, vyčistit dřezy i kávovar. To už je zas tma. Napsat si hodiny. Nakonec se vytratím na bus o půl hodinu dřív, než by bylo třeba, abych si mohla sednout.

V buse mám strach, že přejedu zastávku. Ven do tmy není nic vidět a raději se postavím. Aspoň neusnu. Pak se doplazím domů, umeju se s depresí z toho, jak málo hodin spánku mě čeká, a jdu do postele, kde hnedka usnu.

Takovej klasickej letní den.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický deň - Nylien4

Odkedy prišla apokalypsa, klasické dni sa zmenili. Teraz už ale prešlo dostatočné množstvo času na to, aby si na to plne zvykol a nebolo na nich nič nezvyčajné. Pamätal si ešte život predtým, aj to ako vtedy vyzerali klasické dni. Káva, práca, vzťahy, výlety a posedenia, upratovanie a peniaze. Prišlo mu to už celé zvláštne. Niečo z toho mu chýbalo, ale väčšina vecí mu prišla ako taká zbytočná vata a nechápal, čím to trávili čas a aké problémy to vtedy riešili.

Najväčšou zmenou čo sa odvtedy udiala bolo to ticho. Žiadne autá, žiadna elektronika a žiaden krik detí alebo šum ľudských rozhovorov. Všetko bolo zničené alebo prestalo existovať. Aj ľudia. Z toho čo za tie roky videl, to vyzeralo akoby bol posledným človekom na zemi. Jedinou jeho spoločnosťou bola jednooká čierna mačka, ktorá sa k nemu cestou pridala a už neodišla. Občas si svoje dni oživili jeho hraním na takmer rozpadnutej harmonike, kým mu pokojne priadla v lone a inokedy si upiekli niektorého z potkanov alebo vtákov, čo sa jej podarilo uloviť.

Vždy sa na čas niekde usadili – v opustenom dome, vo vyrabovanom obchode, v stane vedľa jazera. Už si za ten čas stihol do svojho vozíka, ktorý za sebou vždy ťahal, pozbierať všetko podstatné. Veci na varenie, na spanie, na lovenie zvierat aj chytanie rýb, zopár konzerv jedla čo zostali v obchodoch, nejaké kúsky oblečenia a kníh a svoju harmoniku. Občas, keď sa jej nechcelo kráčať, ťahal v ňom aj svoju mačku, čo sa uložila na spánok medzi jeho vecami.

Byť posledným človekom na zemi bolo rozhodne osamelé, ale tiež veľmi pokojné a vôbec nie také zlé. Nikto ho nerušil, nikto doňho nekecal a mohol si robiť, čo len chcel. Obzvlášť prvé roky sa s tým trochu vybláznil. Vyhodil do vzduchu zopár budov, len preto, aby videl, aké to je naozaj. Čítal si tajné spisy, ktoré už nemal kto strážiť a obočie mu len tak vyskakovalo, čo sa všetko dozvedel. Kedysi by to mohlo rozvrátiť spoločnosť a zničiť svet tak ako existoval, ale to už sa dávno stalo, a tak to teraz bolo len zábavné čítanie. Samozrejme neodolal ani tomu, aby našiel nejaké poklady, čo mali uložené bohatí v bankách alebo aby si nespravil posteľ zo všetkých ukradnutých peňazí. Na nič poriadne mu však neboli, tak ich nakoniec nechal za sebou. A ako inak, kým jedlo ešte bolo dobré, prepchával sa jedna radosť. Rozhodne sa vedel zabaviť. To boli jeho klasické dni vtedy, po „konci sveta".

Teraz už na tom celom oceňoval skôr ten pokoj než všetky tie možnosti, ktoré boli len chvíľkovým rozptýlením. Nebolo to vždy jednoduché byť sám a často z toho mal krízy. Obzvlášť keď sa vybúril a zostalo ticho aj v ňom. Čakal ho celý proces toho, aby sa s tým naučil žiť. Mohol to vzdať, ale rozhodol sa, že ak už bol tak výnimočný, aby to prežil, aspoň si to užije, kým to ide. A potom až sa pridá ku všetkým pozostalým. Raz si predsa smrť musí nájsť aj jeho.

Teraz si to už užíval teda klasicky – pokojne. Jednoočko – tak pomenoval svoju mačku – bola tou najlepšou spoločnosťou akú si mohol priať a plne mu stačila. Mal všetok čas sveta na to, aby prečítal všemožné knihy, ktoré preňho teraz boli zadarmo. Písal svoje memoáre, pestoval si záhradku tam, kde sa zrovna usadil a zistil, že aj lesné tvory a zvieratá všeobecne sa ho akosi neboja a často sa na chvíľu pridali a robili im spoločnosť. Nevedeli už čo to je hrozba ľudí – ľudské obydlia často tiež vyzerali akoby zrástli s prírodou a tak si užíval novú úroveň spolunažívania s ňou. Nie vždy to bolo ideálne, občas sa pobil s nejakým medveďom, ale naučil sa zvládať aj to.

Tento deň teda nebol iný. Objavili s jednoočkom pekné zarastené sídlo, v ktorom sa teraz usadili. Malo za domom vlastné jazierko, pri ktorom občas čítal knihy, ktoré si z okolia postupne znášal do domu. Okopával si záhradku, uložil si do izby kaktus, ktorý posledné mesiace tiež nosil so sebou, pretože si ho obľúbil. Bol totiž jediný, ktorý to pri ňom dlhšie prežil, takže bol rovnako špeciálny ako on medzi ľuďmi a teda k nemu mal citový vzťah. Venoval sa dnes postupne zariaďovaniu, okopávaniu, čítaniu aj písaniu aj len obyčajnému oddychu. Klasický deň.

Ale nie klasický večer. Keď s jednoočkom na kolenách odsledoval západ slnka, spokojne si otvoril pivo a oprel sa do lehátka. „Svet bez ľudí vôbec nie je zlý," zamrmlal si popod nos svoju klasickú vetu a privrel oči.

„A pritom si sa nikdy nezamyslel, prečo tu ty stále si," ozvalo sa v odpovedi a on vypleštil oči. Nepočul iný hlas už celé roky. No keď sa pozrel okolo seba, jedinou jeho spoločnosťou bola jeho mačka, ktorá naňho upierala svoje jedno oko a takmer to vyzeralo, že sa usmieva.

Jeho klasické dni sa mali náhle znovu zmeniť.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den – rebellious7

Byla klidná, teplá srpnová noc. Na obloze zářily hvězdy a ti, jež ještě nezamhouřili oka, mohli sem tam vidět jednu z padajících slz svatého Vavřince.

Temně modré nebe poseté miliony zářivých jisker dodávalo lidem naději. Naději, že už to bude jen dobré.

Následujících dvacet čtyři hodin, které měly za chvíli spustit svůj odpočet, měly být jen dalším klasickým dnem. Lidé by šli do práce, po cestě by zdravili své sousedy a známé. Děti by se vydaly do škol, matky by se staraly o svá děťátka. 

Jenže dvacátý první srpen roku 1968 se zapsal do historie jako den, kdy do Československa vpadla vojska pěti komunistických zemí a začala okupace.

Když nevinní lidé ulehali dvacátého srpna ke spánku, netušili, že ještě tuto noc se jejich životy začnou radikálně měnit. Netušila to ani Anežka Pavlánová, jež s mladším bratrem Otou a rodiči bydlela nedaleko Starého Jičína.

Anežka byla ráno probuzena obrovským rámusem. První, co ji napadlo, bylo utíkat k oknu. Její otec ale rychle zareagoval a od jejího záměru ji okamžitě odtáhnul pryč. On už totiž věděl, co se venku děje.

Už v brzkých ranních hodinách byly obsazeny všechny slovenské kraje a vojska Varšavské smlouvy rychle pokračovala přes severní Moravu. Nedalo se to zastavit. Tanky brázdily ulicemi, jako by to bylo normální. Ale každý cítil, že z vpádu komunistických zemí nemůže vzejít nic dobrého.

,,Tatínku, proč jsou tady ty velké stroje?" chytila Anežka svého otce za ruku a s doširoka otevřenými kukadly plnými strachu na něj upřela zrak. 

,,Víš, beruško, ono se to těžce vysvětluje," pohladí táta dcerčiny zlaté kadeře. Pomalu zvedne hlavu a podívá se na svou ženu, ke které se tiskne malý Ota a vzlyká. Chudák je vystrašený a nedokáže přestat plakat. Maminka k tomu taky nemá daleko. Jen stěží zadržuje slzy, když vidí, co se venku děje.

Anežka by se ráda ptala dál, ale usmyslí si, že už je přece velká holka a pozná, když se rodičům nechce mluvit. Jen se přivine k tátovi do náruče a zavře oči. Kéž by tohle byl jen sen.

Ještě téhož rána se k Pavlánům a ostatním Čechoslovákům donesly zprávy o sovětské invazi, o útoku jednotek Varšavské smlouvy i masakru civilistů na Vinohradské třídě. Později toho dne už měli Sověti rozhlas částečně ve svých rukou.

Celý den se Anežka místo toho, aby venku dováděla s ostatními dětmi, krčila v rohu postele a objímala brášku. Táta Pavlán seděl u rádia a snažil se naladit na správný signál, aby mohl poslouchat ilegálně vysílané zprávy, jež se podařilo pracovníkům rozhlasu zprovoznit.

Maminka se snažila něco poklidit, ale často jen stála, opírala se o stůl a hleděla do dáli. Nevěděla, jak s tímhle budou moci žít. Měla strach o budoucnost svých dětí.

Anežka počínání svých rodičů sledovala. Dívala se na ně ve chvílích, kdy si byla jistá, že ji nezahlédnou. Přemýšlela. Opravdu hodně a snažila se nalézt jakékoliv řešení této bezvýchodné situace. 

Jenže když si ještě před chvíli myslela, že je velká, teď už si tak vůbec nepřipadala. Nejradši by se zmenšila do velikosti mravence a zalezla někam hodně hluboko, kde by na ni nikdo nemohl. 

Hned co jí to ale napadlo, tuhle myšlenku zapudila. Nemohla tady nechat Otu, ani maminku s tatínkem.

Dala sama sobě slib. Bude silná a držet rodinu nad vodou. Jestli mají tohle být temné a těžké časy, ona se bude snažit být jasnou hvězdou.

Tvrdý komunistický režim, který byl po následující roky označován jako období normalizace, Anežku Pavlánovou zocelil. Své dospívání prožila ve strachu. Otec při jednom nepodařeném protestu přišel o život. Matka se z jeho odchodu nikdy nevzpamatovala, tak musela Anežka vzít věci do svých rukou.

Jen co dosáhla plnoletosti, začala bojovat. Věřila, že svobody dosáhnout, je tak, že o ni skutečně budou všichni usilovat. Teď už nebyla jen malou dívenkou, jež pozorovala tanky SSSR, jak stojí v jejich ulici. Byla dospělou ženou, která mohla něco dokázat. Něco změnit.

A měla pravdu. Sedmnáctého listopadu roku 1989 se společně s dalšími studenty vysokých škol vydala na pochod, který měl být protestem proti komunistickému režimu. Pražské ulice se rozezněly cinkáním klíčů a štíty pohotovostního pluku dívky zdobily květinami.

Dav se podařilo jen několikrát zdržet, nikoliv zastavit. Anežka byla hrdá. Hrdá na všechny, kteří se k protest přidali a nahlas skandovali protikomunistická hesla. 

Nikoho by nenapadlo, že se z obyčejného dne 21.8.1968 vyklube první den invaze. A už vůbec nikdo netušil, že klasický den 17.11.1989 se stane dnem, kdy v Československu padnul komunismus.

Když se teď Anežka Pavlánová – teď už Anežka Malá – podívá na svá vnoučata vesele pobíhající po zahradě, ví, že její rozhodnutí byla správná. Někdy sice bolela, často bylo vše proti ní, ale její práce se vyplatila. Zajistila svým dětem a jejich dětem dobrou budoucnost. 

Co si předsevzala, to také dokázala. Anežka Pavlánová se stala pro své okolí jasnou hvězdou, která zářila v době temna. A stále září.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den – havran2

Zase ten otravný budík! Po chvíli převalování se v posteli nakonec chtě nechtě vstanu, protože musím do práce, ta se beze mě samozřejmě neudělá a co by řekl šéf, kdybych nepřišel včas na směnu?

Takže si udělám ranní očistu, beru na sebe sako, košili, kalhoty, ještě si kolem krku uvazuji kravatu. Pracuji totiž pro jednu firmu, kde se dodržuje určitý dress code, proto si na svém oblečení nechávám tolik záležet. Poté se obuji, vezmu do ruky kufr s pracovními složkami a vyrážím z domova.

Snídani i kávu si dávám až v kanceláři. Mezitím sedím u počítače, prohrabávám se nejrůznějšími dokumenty, ... Prostě dělám nudnou kancelářskou práci, nic, co by stálo za řeč. Nechápu, proč si nehledám jiné a lepší zaměstnání, když na tohle pořád nadávám. Ale aspoň mi vydělává spoustu peněz, to jediné mě tady drží.

O polední pauze obědvám v jídelně společně s kolegy. Stejně si ovšem vždycky připadám tak sám, protože se oni baví jen mezi sebou, zatímco o mne nezavadí ani pohledem. Jakmile se najím, jdu do kanceláře, kde pokračuji v rutině až do konce směny.

Poté se mi velice uleví, div neskáču radostí, že mé utrpení pod vládou dost přísného šéfa hned vystřídá domov, sladký domov. Už se nemohu dočkat vřelého přivítání se s manželkou i večeří, kterou má pro mne uvařenou.

Jakmile se ženou během jídla prohodím pár takových těch normálních slov typu jak bylo v práci, no, nic moc, jako vždycky, těším na sprchu i postel. Pokaždé totiž jezdím z práce velmi unavený, protože dělám dvanáctky.

Zpocená košile hned míří do koše na špinavé prádlo a už se na mě valí proudy osvěžující vody. Paráda! Pak si vyčistím zuby, obléknu do pyžama, ... Ale než ještě zalezu pod deku, doufaje, že se mi podaří usnout, řeknu: „Dobrou noc, lásko!" Načež jí vzápětí dám pusu na tvář.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Klasický den - Popelnice21

"Terezie, kde je Wolfgang?"
"Hraje Madam. Obávám se, že s vámi nebude snídat."
"To snad ne! Vždyť mi říkal, že nebudu tuto noc flámovat! Okamžitě ho najděte!"
"Madam, prosím, nehněvejte se, ptala jsem se Franze, jenž se zná s vrchním sluhou Schwarzenbergů, a váš pan manžel baví celou společnost v jejich vile."
"Ten darebák! Slibuje, a slibuje, a nakonec jsem v naší krásné vile sama celé dny." Rozbrečela jsem se, zatím co jsem sáhla po jahodách a šlehačce. "Mám to s ním těžké, Terezie."
"Přejete si ještě nějaké jídlo?"
"Wolfganga si přeju!" Křikla jsem, odhodila zdobený ubrousek a zamířila k východu jídelní síně.
"Madam, ale vy jste se ničeho nenajedla!" Za mnou cupitala Terezie. Zatracené střevíce. Ty vyrobil nějaký sadistický Francouz.
"Madam!"
Vrazila jsem do dveří, jež vedly do komnat našeho služebnictva. "Franzi!"
"Madam, Franz je na zahradě..."
"Doběhni pro něj, Terezie! Ihned."
"Ano, madam."
"Budu čekat v jídelní síni."
"Madam - ?"
"Mám hlad!" Vřískala jsem. "Wolfgang nikde, Franz v luftu..."
"Madam, klid, doběhnu pro Franze, hlavně se najezte, máte tam šest druhů palačinek."
Fňukla jsem. "I ty malinové?"
Terezie se usmála. "Obzvlášť ty malinové."

Popadla jsem svoji objemnou róbu a vydala se zpět do jídelní síni. Se vztekem jsem si všimla, že v té místnosti je více fotek Wolfganga samotného než mě. Řeknu to Franzovi.

"Madam, ptala jste se po mě?" Přišel rudovlasý mladík do síni. Hluboce se uklonil. "Čím mohu posloužit?"
"Dojím palačinku a hned vám to povím. Zatím přemýšlej nad tím, jak vměstnat více fotek mě do této haly. Wolfgang tu je všude a přijde mi, že to je od něj sobecké, mě takhle vystrnadit."
"Ano, madam."
"Jééé Franzi!"
"Ano, madam."
"Ten pomerančový džus má v sobě dužinou. Tu já nepiju."
"Terezie, přines Madam pomerančovou šťávu bez dužiny."
"Jistě." S úklonem Terezie odešla.
"Franzi."
"Ano, madam?"
"Potřebuji, abyste mě zavezl do Swarzenberské vily, musím najít Wolfganga."
"Madam, bohužel mě Jeho Výsost informovala, abych vás nikam nevezl, pokud byste měla takové nápady. Je mi to líto." Franz sklonil hlavu.
"TO SNAD NE! Wolfgang ti toto nařídil, Franzi, rozumím tomu správně?"
"Ano, madam."
"JÁ TU ŽIJU TAKY, ten sobecký, ničemný, nafoukaný - !"
Do dveří vstoupila Terezie s menším, hubeným mužem, jenž měl široký úsměv na obličeji. Byl z něho cítit víno a oči měl rozjařené, jako kdyby nespal celou noc.
"Miláčku! Constance!" Dramaticky se uklonil. "Jak rád se k tobě vracím, můj sne - !"
"DAREBO!" Křikla jsem, zatím co jsem popadla sklenici a hodila ji po něm. Ještě že by opilý a potácel se, jinak bych ho trefila.
"Ale lásko, tohle není potřeba - Franzi!"
"Ano, Vaše Výsosti." Franz přistoupil.
"Připrav kočár, rád bych si vyjel."
"Jistě, pane." Franz se uklonil.
Změkla jsem. "My pojedeme na výlet?"
Wolfgang na mě nechápavě zíral. "Ale miláčku, ty jsi nějaká mimo dnes. Já pojedu, potřebuju pracovat na jedné symfonii - ."
"TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!" Tentokrát jsem po něm házela vše možné.
"DOST, CONSTANCE. UKLIDNI SE!" Zařval Wolfgang. "To ne, s tím neházej, to je porcelán mojí maminky -!"
"ZNIČÍM HO, STEJNĚ JAKO TEBE, TY, TY, TY JEDEN. TY-" Křičela jsem manicky.
"Není možné s tebou žít, takhle u nás vypadá klasický den, a jediné, co chcí, je jíst se svým choťem v jídelní síni v naší vile -! "
Wolfgang přiskočil a klekl si. "Constance! Vždyť tě tak miluju! Jednoho dne se to stane, ale teď mám termín a - !"
"A - a - co? Co já?"
"Slibuju ti, že jednou spolu prožijeme klasický den - !"
"Mám plné zuby tvých slibů, Wolfgangu."
"Constance, má drahá - ."
"Odcházím." Odstrčila jsem ho. "V tak velké lásce by měl být každý den klasický, a krásný. Nevěřím ti. Najdi si jinou."
"Constance, neopouštěj mě!" rozbrečel se Wolfgang. "Constance! CONSTANCE!" Volal za mnou, zatímco jsem utíkala do svých komnat si sbalit - na klasický život.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.