Odpočet - crow7

Poprvé, když jsem zmínila existenci čísel nad hlavami lidí, považovali mě za potrefené dítě, které má příliš bujnou fantazii. Ze všech sil jsem se je snažila ignorovat. Jako kdyby nikdy neexistovaly. Krátce po šestnáctinách jsem pochopila pravý význam čísel.

Má mamka umírala, doktoři jí našli rakovinu. A čísla nad její hlavou se každým dnem blížila k nule. Netušila jsem, jak můžu zvýšit čísla, snažila jsem se nějak sundat ty mé, darovat je ženě, která mě vychovávala. Každý další den jsem cítila obrovskou bolest. Nemohla jsem se dívat do její tváře, kvůli číslům, která mi jasně křičela do obličeje datum její smrti.

Pár dní před její smrtí doktoři oznámili značné zlepšení. S nadějí jsem se dívala těsně nad její hlavu, očekávala jsem nárůst čísel. Jak mohla zemřít, když se vše zlepšovalo? Jenže zemřela, nedokázala jsem zastavit ubíhající čísla. Ten den jsem se dívala do její tváře, jako kdyby se měla probudit, říct, že to je jen neškodný žert. Ale odpočet jejího života dosáhl ke konečné nule.

•••••••

Stála jsem za mladíkem, jehož čísla se zdála až moc velká. Pousmála jsem se nad tím. Přesto mi zmrzl úsměvná rtech, když jsem pohledem sklouzla k dívce po jeho boku. Měla k životu posledních pár měsíců.

Stiskla jsem víčka k sobě, jako kdybych mohla vymazat všechnu jejich existenci.

Pomalu jsme postupovali v řadě, dnes byla otevřená jen jedna pokladna. Za nějaké tři minuty jsem mohla položit mé věci na pás.

Nákup páru předemnou byl větší, proto jsme z obchodu odcházeli nastejno. Vydali se po levé straně, na kterou jsem původně mířila i já. Jenže jsem zatočila na druhou, rozhodla jsem se jít delší cestou. Nechtěla jsem vidět její čísla, nechtěla jsem vědět, kdy zemře. Protože jsem odpočet nikdy nedokázala prodloužit.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Odpočet - Nylien4

Tik tak.

Ozval sa prvý zvuk hodín, ktorý začal odpočítavať čas. Plynutie storočí, rodenie detí, čas do ďalšieho stretnutia milencov aj pád kráľov. Všetko prebiehalo za tohto konštantného zvuku niekde v pozadí. Zaryl sa ľuďom do podvedomia. Niekedy nevnímali, že ho počujú, ale vždy im niekde vzadu v mysli tikali hodiny a odpočítavali všetko, každú jednu udalosť, život aj smrť.

Tik tak.

Ich dunivé odbíjanie sa ozývalo mestami aj kráľovstvami, znelo medzi pobožnými aj pohanmi, budilo ranné vtáčatá aj sprevádzalo nočné sovy, keď ich odbíjanie znelo prázdnymi ulicami, zatiaľ čo zlodeji a opilci a dobrodruhovia zdvíhali hlavy za tým zvukom.

Tik tak.

Sledoval doktor ručičku hodín, keď určoval čas smrti a iný doktor, keď zapisoval čas narodenia. Mladí zaľúbenci odpočítavali čas, kedy sa budú musieť oddeliť a ľudia so zlomeným srdcom pri fľaške vodky pozerali, koľko času teraz musia dožiť bez toho druhého.

Tik tak.

Kričali ľudia, keď ručička prešla do nového dňa a nového roka a šampanské sa lialo a hrdlá kričali a telá tancovali a obloha sa rozžiarila ohňostrojmi. Nový rok, nové možnosti, nové nádeje, nové tragédie. A ručičky sa nedotknuto hýbali, nerozlišujúc dni a noci, roky a storočia, iba poslušne oznamovali ich plynutie.

Tik tak.

Utekali deti so zvonením zo školy a iní odchádzali z práce a na druhý deň, keď zvonili budíky, sa ponáhľali zase späť. Ponáhľali sa zo stretnutí a ponáhľali sa preč, ponáhľali sa stihnúť jednu vec za druhou a ponáhľali sa byť sami alebo byť s niekým a ponáhľali sa a ponáhľali a hodiny tikali a oni sa zaujímali iba čo ďalšie musia ešte stihnúť.

Tik tak.

Znelo za kuchynským stolom, kým matky robili večeru a otcovia čítali noviny. Deti dospievali a rodičia starli a tá kuchyňa bola stále rovnaká a tie hodiny stále vydávali ten istý zvuk. Vyzeralo to, akoby sa nič nemenilo, akoby tu mali byť večne, ale plynuli sekundy a minúty a dni a mesiace a roky a hodiny tikali. A ľudí prepadla nostalgia, keď zavítali späť domov po rokoch a pozerali na to známe zariadenie a na stene tikal ten známy zvuk a rodičia tam už neboli.

Tik tak.

Znelo po stáročia a znelo vo vnútri ľudí a znelo svetom a každým dňom a každou sekundou. Konštantný zvuk, pripomínajúci ľuďom, že čas je krátky a že čas plynie a že koniec sa blíži. Stále tam niekde v pozadí a často ho prestali vnímať, rovnako ako prestali vnímať to, čo znamená.

Tik tak.

Znelo keď horeli lesy, keď náboje zabíjali ľudí, keď sa topili ľadovce a vymierali druhy, keď pandémie ovládli svet a keď zem a oceány zostali prázdne. Až teraz ľudia pozerali na hodiny a na dni a uvedomovali si to tikanie, ktoré odrazu znelo všade, na každom kroku a nechápali ako ho mohli doteraz nepočuť, ako mohli nevnímať čo znamená, ako si nikdy nevážili čas, keď im ho ručičky neustále odpočítavali v pozadí. Nepočúvali ho a nevážili si ho a ponáhľali sa toľko, až bolo neskoro a čas sa už vrátiť nedal.

Tik Tak.

Zaznelo naposledy a potom zostalo ticho. Ručičkové hodiny plne nahradili tie digitálne, ktoré boli ako upokojujúce morfium. Žiadne tikanie, žiadne odpočítavanie, len vecné ukazovanie času. Čas stratil hodnotu a ľuďom v pozadí neznelo žiadne tikanie na to, aby si uvedomili, že plynie a že niečo sa blíži – možno iba noc, možno ráno, možno návšteva a možno smrť.

Nechali sa učičíkať tichom a keď prišiel koniec, bol tichý tiež.

Tik tak.

Zazneli prázdnotou rozbité hodiny v starom dome, ktorý bol už celý obrastený a po civilizácii zostalo len málo. Opustené mestá a staré rozbité hodiny.

Tik tak.

Odbili nový vek bez ľudí a odpočet začal nanovo.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Odpočet – havran2

Tři dny, dva dny, jeden den,
odpočítávám do naší schůzky.
Tak rád bych tě zas viděl z lásky,
povyrazil někam ven.
Jdu pak s tebou na rande!

Zbývají pouhé tři dny,
odpočítávám do naší schůzky.
Pociťuji určité závazky,
kupuji ti květiny.

Zbývají pouhé dva dny,
odpočítávám do naší schůzky.
Najednou si pokládám otázky,
zřím se u hezké ženy.

Zbývá již den jediný,
odpočítávám do naší schůzky.
Maluji si scénářů obrázky,
jen počítám hodiny.

Tři dny, dva dny, jeden den, ...
Náhle přichází Den D,
kromě květiny i čokoláda,
ta, kterou ty máš velice ráda.
Jdu teď s tebou na rande!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Odpočet – Kalokaghatia0

Sedíme doma obklopeni pouze ozvěnou vybuchlých granátů, bomb a všelijakých zbraní, které jsou připraveny zabít každého, kdo se jim mihne do cesty. Připraveny vymazat z povrchu zemského každého, kdo se jim nehodí – ať už by mohl představovat nebezpečí pro onen islámský stát, či jen nezastává stejné názory, hodnotu a kulturu jako radikální nábožensko-politické hnutí Talibán. Padla na nás temnota a celý nás zahalila pod rouškou šedých dní; zahalila naši mysl, duši i srdce. Cítili jsme, že jsme v nebezpečí. Věděli jsme, že musíme prchnout ze země pryč do bezpečí. Pod smrtelnou střelbou se tiše nesly naše hlasy. Jako bychom mohli zabránit neodvratnému, pomyslela jsem si, když jsme se tiše skrývali v domě, o kterém všichni věděli, že v něm bydlí rodina zrádců – afghánská rodina, která dobrovolně pomáhala s překladatelskou činností pro státy EU. A nyní se z té rodiny stali psanci. Psanci nebezpeční pro stát, který hodlá vytvořit "lepší život". A proto ta rodina – proto jsme my – byli odsouzeni ke strašnému osudu povstalců. Byla nám předurčena smrt.

„Myslím, že by měl prchnout můj muž Hamid," ozvala jsem se a byla jsem první osobou, která vyřkla myšlenku, která nám všem visela v mysli, „musíme vzít v potaz, že má největší předpoklady, aby to dokázal a přežil," dodala jsem, když se na mě pohledy všech krutě stočily. Věděla jsem, že jsme se této chvíle báli a oddalovali ji, co to jen šlo. Oddalovali jsme naši osobní Sophiinu volbu; kdo má žít a koho odsoudíme do věčné temnoty. Ale teď, když se výbuchy a střelba ozývala nebezpečně blízko našemu domovu, nebyl čas ztrácet čas. Ten nehrál v náš prospěch a věděli jsme, že ačkoliv stojíme před otřesným rozhodnutím, nějak se rozhodnout musíme. V srdcích jsme cítili, že žádné rozhodnutí není správné ani špatné. Jen jsme hledali jakékoliv řešení, které bude nejmenším zlem.

„Souhlasím, měl by jít Hamid. Přece jen má v zemích pár vysoko postavených lidí a třeba," odkašlala si, „třeba by nám, až bude v bezpečí, mohl nějak pomoct se odsud taky dostat." Pravila Celina a já byla hrdá na to, že dokázala vznést svůj názor. Ačkoliv se její hlas třásl, protože věděla, že dala další hlas k záchraně jednoho člověka, dokázala ho pronést s vážností a s podloženými důvody, proč si k záchraně vybrala zrovna svého syna.

„No počkat," vyzval nás Hamid, „to, že jsem se naučil pár cizích slovíček neznamená, že mám větší nárok odtud odjet!" Bouřlivě vstal, až jsem ho rychle stáhla zpátky k zemi, aby ho někdo z ulice nezahlédl. „Podle mě," dodal a objal mě kolem ramen, „by měla jet Fatima." Ale já nechtěla jet; nechtěla jsem jet bez něj a bez naší dcerky Zohry.

„Rozhodně ne! Buď pojedeš ty nebo nikdo!" Založila jsem své ruce na prsou, abych dodala svým slovům potřebnou váhu.

„Jedno je jisté," vkradla se do rozhovoru Celina, „já zůstávám tady. Nemá cenu plýtvat místo na tak starou ženu." Nebylo příjemné to slyšet napřímo z úst ženy, která se sama pohřbila. Přitom mi ale ze srdce spadl obrovský žulový kámen, když jsem věděla, že se naše volba zúžila. Vřele jsem její semknuté ruce přiložila k ústům a políbila je. Byla jsem jí vděčná. Ještě předtím, než se situace v Afghánistánu vymkla z rukou, nám s Hamidem slíbila, že se o naši dcerku postará, co to jen půjde, pakliže by se s námi něco stalo.

„Jedeš ty," zvedl se Hamid a do nedaleko opřeného batohu naskládal pár mých čistých hidžábů, „konec debaty. U Alláha, už o tom nebudeme debatovat!" vydechl zcela zlomeně, „prostě jedeš." A rozhodně zapnul zip na batohu.

***

Vítr z motoru letadla si hrál s našimi vlasy. Jindy bych za takový den dala cokoliv, ale dnes ne. Chtělo se mi plakat, řvát, kopat kolem sebe a zároveň mé nejbližší objímat, líbat je, milovat se s nimi. Protože jsem věděla, že je vidím naposled a že už nic nebude takové jako dřív. Že vše, co jsme dřív dělávali, jsme společně dělali naposledy.

„Jsi připravená?" S uslzenými oči se mě zeptal můj manžel. Tiskla jsem dcerku k hrudi a políbila ho na tak dřív statečné rty, které se nyní třásly zármutkem. Přes to všechno jsem kývla na znamení souhlasu. Věděla jsem, že mě bude nenávidět za to, co hodlám udělat. Věděla jsem to, přesto jsem to udělat musela.

***

Zbývalo pár sekund do odletu letadla, když jsem stála na prvním schodu a váhala, zda své tělo donutit ke kroku vpřed. Myšlenky mi kroužily v hlavě jako nenažraní supi. Nezasloužíš si to, pravil cizí hlásek v mé hlavě, ty si nezasloužíš žít. Těsně předtím, než se dveře kokpitu definitivně zavřely, malý nevinný a neposkvrněný uzlíček štěstí ve svém náručí jsem podala do náručí cizí zahalené ženě a vyskočila z letadla. Snad se ta neznámá žena o naši Zohru postará.

Odpočet mého zničeného života odezněl ve chvíli, kdy se letadlo vzneslo k nebesům...

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Odpočet - Černáslunečnice7

Odpočet. Odpočítává se ledacos - sfouknutí svíček na narozeninovém dortu s karamelovou polevou a oříšky, vzestup rakety do vesmíru, nový rok, který klepe na dveře a přebírá žezlo vlády. Odpočítáváme i nepříjemné chvíle, kdy čekáme na osvobození od prince na bílém koni ve vysoké kamenné věži, příjezd záchranářů při nehodě nebo když umíráme a čekáme, než si pro nás přijde zubatá.

Ox odpočítával každý okamžik, kdy se měla pro něho na vesmírnou stanici vrátit jiná jednotka vyslaná do vesmíru. Jenže nikdo se už rok nevracel.

Když Ox zrovna neškrtal provizorní kalendář, jež se skládal z kartonu od cereálií a fixou vyznačených políček bez čísel, tak si povídal se svým morčetem.

Morče jménem Kugo byl jeho nejvěrnější přítel, jenž ho nevysadil na liduprázdné vesmírné stanici, kterou někdo postavil na hoře cereálií a neponechal osudu.

Cereálie, lupínky, müsli různých příchutí - s čokoládou, sušeným ovocem, ztvrdlým sirupem a mnohdy neznámým exotickým druhem ovoce - se staly jeho záchytným lanem v hluboké propasti, jež vedlo do poloviny strmé průrvy v zemi. Postupem času začal tento druh jídla nenávidět. Lupínky na sto druhů se ukázaly jeho největší noční můrou.

Ox, který seděl v mohutném koženém křesle ve skafandru, škrtl nacvičeným pohybem další den. Třista šedesátý pátý den mu byl osudný.

Zásoby docházely, ani kyslíkové bomby nebyly bezedné. Kugo už ani nepřecházel po svém teritoriu. Oba byli neskutečně unavení, zesláblí. Především ale neměli naději.

Ještě před měsícem, týdnem, víkendem, dnem doufal, že už pro něho někdo letí. Namlouval si, že ho jen nemůžou najít, něco se jim na kosmické lodi třeba porouchalo, proto je proces záchrany tak zdlouhavý. Jo, přesně tak to bylo. Muselo být.

Jenže s každým zdlouhavým dnem se jeho vysněná záchrana stále neblížila. Zažitý stereotyp se neměnil. Naděje mu protékala mezi prsty jako kdysi voda ve sprchách v malém bytě, kde vedl svůj osamocený život.

Nedokázal - nechtěl - si přiznat krutou realitu. Zapomněli na něho. Opustili ho jeho bratři, přátelé, kolegové, se kterými se smál večer co večer u láhve piva, dívali se na baseball či jiný sport, jemuž Ox nevěnoval sebemenší pozornost.

Chyběli mu. Všichni a všechno. Jeho lednice, jež po chvíli začala blikat a vydávat otravné pískání, když ji nechal moc dlouho otevřenou. Jak rád by si k snídani dal spálený toust s míchanými vajíčky, a celou snídani do žaludku spláchl černou kávou. I ten nejhorší zvuk na světě by si rád poslechl, jen aby ho vzbudil z tohoto hrozného snu. Budík by byl osvobozením, když jeho druhové a vedení základen na Zemi selhali.

Tento den neodpočítával návrat jeho jednotky do vesmíru, ale svůj konec.

Stěží uzvedl popraskaný zelený hrnek s nápisem: EVERYTHING IS BE OKAY. Nic není v pohodě. Věděl to lépe, než kdokoli jiný.

Přišel o vše, co měl. Ne že by jeho život před vysazením na vesmírné stanici byl bůhvíjaká hitparáda, ale byl spokojený. Měl se kam vrátit. Vybudoval si vlastní útočiště. Knihovny nejrůznějších druhů poezie, malá kuchyň se zelenými obklady a nesnesitelně hysterickou lednicí. Obývák s koženým křeslem, knihami všude po zemi, plakáty raket a vesmíru na stěnách. Cítil se tam doma.

Blížil se jeho konec. Potichu se snažil odrecitovat svou oblíbenou část básně díla Havran, jehož autorem je Edgar Allan Poe.

,,Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne."

Slova se mu zadrhávala v ústech, když je vypouštěl do nekončícího vesmíru, tmy a těles. ,,Bylo mi ctí, kamaráde." Pohladil naposledy Kuga po zrzavé srsti morčete ve skafandru, než započal svůj poslední odpočet.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Odpočet – rebellious7

,,Deset!"

Stále jsem myslí v okamžiku, kdy se to všechno semlelo. Stále nedokážu pochopit, proč si vybrali jako subjekty pro experimenty zrovna mě a mou rodinu. Nikdy jsme nic proti vládnímu systému nic nepodnikli. V životě bychom si nedovolili na naši vládu či současný stav země nahlas nestěžovat a neorganizovali odboje.

Moje rodina je nevinná.

,,Devět!"

Když přišly Šedé šátky, organizace utajovaných agentů, kteří prodlouženou rukou vládců země likvidují odpůrce systému, zrovna jsme se chystali k obědu. Máma vařila, já se sestrou prostírala stůl a táta s malým bráškou leštil příbory. Všechno vypadalo tak krásně. Sem tam jsme se po sobě podívali a usmáli se jeden na druhého.

Věděli jsme totiž, že ne všichni mají to štěstí žít ve šťastné rodině.

,,Osm!"

Vtrhli tam a já leknutím upustila talíře. Sestra vypískla a objala mě kolem pasu. Bráška přiběhl k mámě a ta ho se zděšením v očích vzala do náruče. Táta se před nás postavil, ale jeho obranný postoj členy Šedých šátků nijak nepřekvapil.

Po pár minutách, kdy nás agenti bez jediného slova, ale za výkřiků strachu všech členů mé rodiny, sešikovali k sobě a nechali nás s rukama za hlavou klečet na podlaze, jsem už jistě věděla, že je něco špatně.

,,Sedm!"

Řekli nám, že v hlavním stanu Šedých šátků se spoluprací prezidenta Clarka, se rozhodli eliminovat případné hrozby společnosti. A my jsme podle nich hrozbou byli. Nechápala jsem to. Táta byl doktor, my jsme ještě chodili do školy a máma zůstávala doma, aby se o všechny starala.

Nenacházela jsem jediný důvod, kvůli kterému by nás měli zatknout.

,,Šest!"

To mi však Šedé šátky hned zodpověděly. Táta párkrát pomohl zraněným buřičům, kteří ke svým bolístkám přišli při protestech. Vím, že někteří by bez tátovy pomoci zemřeli, protože jsem mu sama při zákrocích asistovala. Ale on přece neměl jinou možnost.

Jako doktor složil přísahu, že komukoliv, kdykoliv a kdykoliv poskytne pomoc. Tak proč ho teď chtějí odvést za to, že jen konal svou povinnost?

,,Pět!"

Samozřejmě, že se táta hned dovolával spravedlnosti. Šedé šátky si ale stále mlely svoje. Tátova pomoc těm lidem, kteří podle prezidenta narušují chod a řád země, se vnímá jako vlastizrada. Proto nás musí všechny do jednoho pozatýkat, aby ostatní už neměli tu drzost pomáhat těm nesprávným.
Ani já už nevím, kdo je dobrý a kdo špatný.

Nemyslím si však, že ti lidé, co nám míří hlavněmi zbraní doprostřed čela, budou ti dobří.

,,Čtyři!"

Když nám všem vysvětlili naše práva – žádná jsme už neměli – jednomu po druhém nám na zápěstí připnuli těžká kovová pouta a zavázali oči. Viděla jsem jen tmu. Přesto jsem si dokázala představit uslzené tváře mých sourozenců, jejichž pláč nabíral na síle.

Lámalo mi to srdce. Vztekala jsem se, kopala kolem sebe a snažila se vykroutit ze železného stisku agenta Šedých šátků, který mě držel v šachu.

Naposledy si pamatuju, jak mě hodili na podlahu dodávky. Někdo už měl dost mého vyvádění, protože jsem dostala ránu do hlavy. Celou cestu jsem byla v bezvědomí.

,,Tři!"

Probudila jsem se v cele. Měla čtyři špinavé stěny a jen jedno malé okýnko. Šáhla jsem si na temeno hlavy, jenž mi bolestivě pulzovalo. Když jsem ruku stáhla, na prstech jsem měla krev. Neměla jsem tušení, jak jsem se sem dostala. Pak jsem pohlédla nad sebe a uviděla, že mé vězení nemá strop – je tam jen díra. Tohle bude asi místo, odkud mě sem dolů spustili.

Byla jsem tady sama. Nikoho jsem neviděla, nikoho neslyšela. Má rodina byla pryč. Stejně jako mé naděje na poklidný život.

,,Dva!"

Po dvou dnech, kdy jsem dostala k jídlu pouze dva suché krajíce chleba, jedno jablko a nádobu s vodou, pro mě někdo přišel. Podle uniformy mi došlo, že je to člen Šedých šátků. Bez jediné odpovědi na mé otázky mě odvedl do jiné místnosti. Tam mě převlékli, dali mi pořádně najíst, ale o mé rodině se ani jedinkrát nezmínili.

Mohla jsem jen doufat, že jsou stále naživu. Ani to jsem ani nestihla, protože mě zase táhli pryč.

,,Jedna!"

Postavili mě před kovové dveře. Jediné, co mi řekli, byla tahle věta: ,,Zkus vydržet co nejdéle naživu." Hned mi došlo, že drby o experimentech Šedých šátků, ve kterých nechávají vězně v nelidských podmínkách bojovat o holý život, nebyly falešné. Byla to pravda. A já jsem se měla o tom sama na vlastní kůži přesvědčit.

A tak jsem tady, označená jako subjekt 12, a čekám, až se přede mnou otevřou kovová vrata a vypustí mě do neznámého prostředí, abych zápasila o přežití.

,,Start!"

Bude to těžký boj. Ale já se nevzdám. Vím, že tak by to moje rodina chtěla. A já je nezklamu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.