Boží hřích – rebellious7

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Byl tak nádherný. Každá jeho křivka si ukradla kousek mého zájmu. Studovala jsem každý záhyb jeho krásného tvaru. To, co jsem viděla doteď, bylo podle tohoto krasavce jen sbírkou starých ponožek. Tohle je totiž jiný level.

Prohlížela jsem si ho zpoza skla výlohy, jež byla jedinou zábranou, která mi nedovolila se k němu dostat. Nejradši bych ho popadla oběma rukama a zasypala ho polibky. Sladkými polibky, jež si takový úžasný kus, jako je on, zasloužil.

Představuju si, jaké by bylo, kdyby byl mým vlastnictvím. Opečovávala bych ho, byl by u mě jako v bavlnce. Jen se natáhnout... a byl by můj. Jen a jen můj a já bych se o něj nemusela s nikým, s žádnou další osobou, dělit.

,,Moniko, už na ten dort koukáš snad patnáct minut. jdeme dovnitř, nebo jim budeš pořád slintat na okno?"

Ach jo. Už jsem se zase nechala unést. Ale já ty čokoládové dorty opravdu naprosto zbožňuju! Ten, co je vystavený ve výloze všem na očích, mě úplně uchvátil. Ta čokoládová poleva, ty krásně hnědé okvětní lístky a kakaový poprašek, který tomu dodává šmrnc. To je prostě sen.

,,Vždyť už jdu," houknu na kamarádku Radku. ,,Budeš můj," šeptnu rychle k zákusku a jako by nic se vydám za Radkou do kavárny. ,,Ty jsi pošuk," kroutí hlavou, ale její oči i pusa se usmívají. Zná mě jak své boty. Ví, že čokoládovému moučníku nikdy neodolám.

Sedneme si do útulného koutku kavárny a já už nervózně začnu vyhlížet servírku. Snad co nejdřív přijde, abych si mohla ten čokoládový skvost dát. A, už se k nám blíží.

,,Zdravím, tak co to bude?" zeptá se nás mladá slečna – nejspíš brigádnice – a vřele se na nás usměje. Než stačí Radka otevřít pusu, jsem v polovině objednávky.

,,Jo a k tomu cappuccinu pořádný kus čokoládového dortu, který máte za výlohou," ukážu toužebně na svůj dnešní objev. Servírka se zasměje. ,,Samozřejmě, nedát si náš Chocolate Dream by byl hřích!"

Loktem drknu do Radky. ,,Slyšíš to? Objednej si taky ten jejich čokoládový sen. Neochutnat ho by nebyl jen hřích, to by byl přímo božský hřích!" snažím se Radku přesvědčit.

,,Tak pro mě jedno latte a taky ten dort. Jen ne tak velký kus jako pro tuhle milovnici čokolády, to bych asi nezvládla," vrátí mi úder s úšklebkem na tváři Radka. ,,Hned to bude," zapíše si slečna naši objednávku a zmizí v kuchyni.

,,Kdybys už vážně nemohla, u mě v břiše by se na nějaký ten kousek, třeba kdyby na něm byla extra porce polevy, určitě místo našlo," narážím na to, že si objednala malou porcičku.

,,To je mi jasné. Ale právě kvůli tomuhle tě musím držet na řetězu. Kdyby ses mi utrhla, ve městě by nezbyl ani gram čokolády, natož nějaký dort," rozchechtá se Radka a ukáže své bílé zuby. Rozhodně je nemám tak krásné jako ona. Hold, když je člověk čokoholikem, tak to nezůstane bez následků.

Jsem taky mnohem více kypřejších tvarů, než je má pohublá kamarádka. Kvůli jejímu zdraví bych ji měla přenechat i svůj kousek, ale to neudělám. Když jde o čokoládu, neznám bratra. Natož pak nějakou potrhlou kamarádku.

,,Už ti to nesou," kývne hlavou Radka k servírce, která míří k našemu stolu. Začnou se mi sbíhat sliny.

,,Tady to je, cappuccino, latte a dva kousky Chocolate Dream," položí před nás naši objednávku a já se láskyplně zadívám na kousek dortu. Jen co se slečna otočí, popadnu vidličku a pustím se do dezertu.

Slastně přivřu oči. Cítím, jak se mi báječná chuť čokolády rozlévá pusou a dotýká se každého chuťového pohárku na mém jazyku. Asi takhle se cítil Karlík, když ochutnal ve Wonkově továrně čokoládu mísenou vodopádem.

,,Moniko, objednat si dort nebyl hřích. Sníst tohle bude teprve boží hřích!" lamentuje Radka. Ona a ty její věčné diety. Jen zakoulím očima a hledím si své nové lásky. Po očku však sleduju, jak Radka opatrně ochutnává.

Když spolkne první sousto, hned si dá další. Spokojeně se usměju. Neodolala.

Čokoláda je prostě nadevše. Včetně čokoládových dortů, které se sluní ve výlohách a lákají lidi, jako jsem já.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Boží hriech - Nylien4

Sedem smrteľných hriechov sedelo v honosnom sídle Chamtivosti. Bola to už stará pani, ktorá však stále vyzerala veľmi dobre a za svoj život stihla nahromadiť hory bohatstva. Často nie veľmi morálne vhodnými spôsobmi, ale to ich netrápilo. Teraz im nalievala dobre voňajúci čaj do zlatých šálok.

„Stále si myslí, že je lepšia ako my," odfrkla si Závisť na niekoho adresu a zastrčila za ucho dlhé pramene vlasov. „Len preto, že sa ľudia stále oháňajú tým, aká je úžasná a Boh za ňou stojí ešte neznamená, že je niečo viac. Správne by k nám mala patriť tiež. A dala by som ju rovno na vrch zoznamu."

Lenivosť nepovedala nič. Nestálo jej to ani za vydanie zvuku na súhlas. Bola natiahnutá cez jednu z pohoviek a spokojne driemala. Bolo mladá a štíhla a vlastne aj celkom pekná, ale nič sa jej nechcelo a do ničoho sa nezapájala a tak väčšinou ani na nič nebola. Volali ju na svoje stretnutia viac-menej už len z princípu.

Obžerstvo na tom nebolo lepšie, pretože väčšinu času mal tento malý tlstý mužíček ústa plné, a tak nemal čas rozprávať. Ani on sa veľmi nehýbal. Na rozdiel od Lenivosti to však nebolo preto, že by sa mu nechcelo, ale preto, že už bol taký objemný, že sa to nedalo. „V jej mene sa usporadúvajú dobré hostiny," podarilo sa mu tentoraz zapojiť, pričom vyprskol niečo zo svojho sústa do okolia a hneď to aj pozbieral a vrátil naspäť do úst.

„Môžeš sa už konečne naučiť aspoň žrať normálne?!" vybehol naňho Hnev, keď sa postavil a odsadol si ďalej, aby k nemu ďalší objem z niekoho úst nedoletel. Bol to starší muž s dlhšími tmavými vlasmi aj tmavou pleťou. Jeho oči boli čierne a často vyzerali hrozivo. Veľmi často, pretože stačilo málo na to, aby ho niečo vytočilo a okolie si to často odnieslo.

Obžerstvo sa trochu prikrčil a pokúsil sa jesť o niečo civilizovanejšie. Za to Smilstvo, ktorý bol tiež muž, a veľmi atraktívny, odsledoval presun Hnevu aj so zvodným úsmevom a komentárom: „Pristane ti to, keď sa hneváš." Vzápätí sa tiež musel uhnúť letiacemu poháru, ale ani to nevyzeralo, že ho úplne odradilo od toho, aby si Hnev premeriaval ďalej.

„Závisť má pravdu," pridala sa Pýcha. Tie dve si vždy chvíľu vychádzali ako najlepšie kamošky a potom boli zase inú chvíľu úhlavné nepriateľky. Vyzeralo to, že momentálne sa zdržovali v hraniciach toho prvého. „Neviem, prečo je taká ospevovaná a my takí zatracovaní, keď v jej mene sa páchali aj páchajú ďaleko horšie zverstvá než v akomkoľvek z tých našich."

„Hovoríme o Viere?" podarilo sa zo seba vydolovať Lenivosti.

„Nie, o tej sme hovorili včera. Aj pri nej to platí. Všetko im je prepáčené, všetci ich milujú," poslednú vetu Závisť precedila pomedzi zuby a namiesto šálky čaju do rúk vzala čašu s vínom. Odpila si a až potom upresnila, s hlasom plným nenávisti: „Teraz hovoríme o Láske."

„Nie len že sa v jej mene páchajú horšie zverstvá, ale často aj naše hriechy pochádzajú od nej," naviazal na rozhovor Hnev, keď sa znovu začal sústrediť. Nezabúdal pri tom však aj tak stále hádzať nepeknými pohľadmi po Obžerstve. „Koľko závisti a hnevu spôsobila? Koľkokrát ľudia so zlomenými srdcami upadli do obžerstva, do lenivosti, do smilstva, aby sa zahojili? A aj tak budú všetci pozerať na nás, akoby to všetko nepochádzalo od nej. Fakt ma to serie."

„A ešte lepšie... na rozdiel od nás ovplyvňuje snáď každého," pridala Pýcha a pohoršene pokrútila hlavou, takže sa jej krátke vlasy obtreli o líca. Nosík mala maličký a trochu zdvihnutý hore. Aj teraz vynikol, keď nadvihla bradu. „Každému vojde nejakým spôsobom a v nejakej podobe do života a zanecháva za sebou ďaleko viac zlého než dobrého. Ženie nám ľudí rovno do náruče, ale my sme tí zlí, keď ich prijmeme. A ona sa tam niekde v diaľke načahuje za ďalším srdcom, ktoré prepichne v tých ostrých nechtoch."

„Tie nechty vyzerajú vážne dobre," povzdychla si Závisť sama pre seba, než trochu pokrútila hlavou a vrátila pozornosť k rozhovoru. „A počúvať to, ako ju všetci stále ospevujú je na zabitie. Každý ju hľadá, pre každého je to najlepšie čo existuje. A Boh sa na ten svoj hlúpy hriech, čo vypustil do sveta a pobláznil ľudí, len milo usmieva a tvári sa, aká je Láska úžasná vec. On dobre vie."

„Vždy to tak bolo," pridala sa Chamtivosť, upíjajúc z čaju. „Nás stvoril Diabol, ich stvoril Boh. Sú to jeho hriechy, preto ich má rád, preto sa tvári, že sú niečo lepšie ako my, nech po sebe nechajú akúkoľvek spúšť. Pretekajú sa, kto cez ne uloví viac duší. Takže čím viac ľudí nám naženú do náruče, tým lepšie."

„Aj tak ma to serie, keď ľudia nevidia, že sú rovnaké ako my," pridal svoje Hnev.

„Láska," vypľula zo seba Pýcha, „veď raz prídu na to, čo to je za mrchu."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Boží hřích - Hvězdář1

Bolest, které nás nikdo nezbaví a bude nás provázet i samotným koncem. Nic jako bezbolestnost neexistuje.

Odvaha, taková lidská vlastnost která nás nutí vrhat se do bezvýchodných situací, i když nám nezbývá naděje.

Život, největší dar a prokletí v jednom. Bývá naplněn všemi ostatními hříchy a neustále provázen strachem, že ho ztratíme.

Individualita, protože i když si jí společnost cení, tak se jí nás neustále snaží zbavit a zařadit do svých kategoríí.

Hodnota, něco, co do určitého věku máme a potom si to musíme znovu získat, aby nás někdo bral vážně.

Řeč, měla by spojovat a pomáhat, místo toho tvoří nedorozumění a dala cestu lži.

Inteligence, ať už jí máte moc nebo málo, budete si připadat prokletí.

Chyby, se kterými se narodíme a kterým se nejde vyhnout. Nikdo není bezchybný, pokud nás tvořil k obrazu svému.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Boží hřích – popelnice21

"To jsi neviděla, takové divoké tance, Lili."
"Viděla, vždyť jsem ti říkala, že jsem posedlá muzikálem Chicago."
"Tohle je něco jiného, tohle je prostě - skoro živočišné." Bella odpověděla zasněně.
"Jako ty latinskoamerické tance, myslíš?"
"No, nejsou to nutně vyhrazené styly, ale každá holka ví, že se takhle tancuje jen v Božím hříchu. "
"Pamatuju si, žes mi říkala, že se to nesmí vynášet ven. To, co se tam stane, zůstává uvnitř."
"To si pamatuj, Lilino."
"Kdy mě - "
"Nevezmu tě tam, Lili, je to moc divoké." Bella řekla pevně.
"Ale no tak, Bello, nejsem dítě, je mi skoro 20..."
"A přesně proto tě tam nevezmu."
"Vždyť jsi do Božího hříchu chodila od svých 18ti! Pamatuju si, jak ti to máma zakazovala."
"A proto to zakazuju tobě! Poníčí to tvé čisté, krásné - "
"Bello - já - nejsem - malá - holka -!"
"Lili, prostě ne."
"Víš, že jsem tě sledovala, když jsi tam chodila ještě přes zákaz mámy?"
"Věděla jsem to Lili, a proto tu cestu neznáš, šla jsem schválně blbě."
"Ty jedna - "
"Co? Co jsi mi chtěla říci, Lili? Ty mi snad budeš nadávat? Za to, že tě chci chránit? To si vážně nech." Obličej Belly ztvrdnul vztekem.
"Bello, prosím, jen jednou, slibuju, že už tam nikdy jindy nepůjdu..."
"To jsem taky říkala. Víš, holt mám víc zkušeností - "
"Tvoje zkušenosti mi lezou na nervy, Bello."
"Víš, že ty mi lezeš na nervy, Lili? Myslíš si, že tě chci mít na krku? Já - "
"Na krku? Na krku? Ty - mě - nemáš - na krku - jsem dospělá!!" Zakřičela Lili. Lidé se za nimi začali otáčet, zatímco šly klikatými, pražskými uličkami.
"Víš co, Lili?" Otočila se na ni Bella.
"Co?" Odpověděla Lili se slzami v očích.
"Vezmu tě tam. Stejně bys ses tam nějakým způsobem dostala, vím, jak jsi tvrdohlavá. Aspoň tam budu, abych -"
"Mě hlídala?" Lili znovu zakřičela.
"Lili - buď RÁDA, ŽE TĚ TAM BERU."
Lili se na chvíli odmlčela. "Tak díky, Bello. Už nebudu mluvit o Božím hříchu."

Později

"Lilino, pospěš si!"
"Bello, vždyť ti říkám že se nemůžu rozhodnout mezi drdolem a rozpuštěnýma vlasama! Dej mi ještě chvíli." Lili volala z koupelny.
"Stejně se ti během večera rozpustí." zamumlala Bella. "Lili, musíme jít, nech ty vlasy být. Věř mi." Dodala uhihňaně.

Při cestě do Božího hříchu z Lili tryskaly otázky jako Niagarské vodopády. "A s kým se mám bavit? Co se tam tancuje za styl? Kdo tam bude? Co -"
"Říkala jsi, že nebudeš klást otázky, Lili. Jinak nikam nejdeme."
"Jsem zticha!" Lila špitla vystrašeně. Po chvíli se jí vykulily oči. Stály na náplavce, u Vyšehradského železničního mostu. Bella vytáhla píšťalku, jemně do ní foukla, a jedna z lodí, která stála u břehu, začala plout k ním, ačkoli zdálky nebyl vidět kormidelník.

"Slečno, Bello! Dlouho jsem vás neviděla!" Ozval se energický ženský hlas. "To je vaše sestřička, Lili, že?"
Lili zírala. Loď, jež se nikdy nehýbala, paní, která se jakoby magií objevila...
"Hopsněte, tak, držím tě, neboj, slečno Lili, musíme si pospíšit, čekají holky ještě na Karláku, U Mánesa, Most Legií..."

Pluly dlouho, ale dělo se tolik věcí, že cesta do Božího hříchu proběhla velmi rychle. Lili neměla slov. Nastupovaly ženy oblečené jako řecké bohyně, turecké tanečnice, americké pretty woman. Obzvlášť obdivovala kormidelnici Petru, které se dařilo je vše krotit. "Bys mohla do MHD, Peťulo!" Křikla na ni Bella, která si bohyně a tanečnice užívala, s některými si i tykala.

Přijely ke břehu ostrovu Štvanice. "Výstup!" Křikla Petra.
"Drž se mě, Lili." Šeptla ji Bella, zatímco následovaly všechny ženštiny přes travnatou pláň, jež vedla ke staré, skoro zchátralé budově.

"Poprosím průkaz ženskosti." Stála před Lili a Bellou přísně vyhlížející paní, jež měla na sobě uniformu recepční.
Lili se koukla nejistě na Bellu. "Zvedni triko." Bella jí šeptla.
"Slečny, nebudu vás prosit vícerokrát!" Madam recepční se nad nimi tyčily jak Mount Everest. "Ukázat prsa prosím!"
Lili s Bellou se obě odhalily.

"Vítejte v Božím hříchu." jim přísná recepční oznámila, zatímco otevřela dveře do zchátralého domu.

"Ženy jsou krásné a divoké a smutné a divné a ochotné, rodí děti a tančí salsu, staletí se vymaňuji z patriarchátu a hledají si nezávislou cestu, tančí s božskou silou a hříchem, jsou nezkrotně a obětavé, jsou nenahraditelné bytosti, jež tu máme, pojďme je oslavit, ty ženštiny, ty baby, mladice i krasavice, pojďme do tohooooo -!"

Lili se nemohla nadechnou, ani se přestat usmívat. Zrovna tady - v Božím hříchu - si uvědomila sílu, krásu a realitu svého ženství. Ať to bylo tancem, oblečením, konverzací, uměním či filozofií, karnevalem všeho, tady - tady se stala ženou.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Boží hřích – Kalokagathia0 

Muž a žena oděni pouze v tajemství fíkových listů se procházeli Rajskou zahradou, jako by jim patřila. Ruku v ruce se kochali krásou, kterou jim přinášel nespočet dokonale symetrických rozkvetlých rostlin, stromů a keřů. Každý by nám mohl závidět, pomysleli si pokaždé, když spatřili hejno kolibříků, jak poletují svými křidélky vzhůru do oblaků. Kde kdo by si přál být na našem místě, špitli potají, kdykoliv míjeli včelstvo opylující květy voňavých rostlinek. Ostatní by toužil vidět to, co vidíme my, prolétlo jim hlavou pokaždé, když sedívali v trávě a nechávali svá těla zaplnit energií při východu i západu slunce. Každý by toužil cítit to, co cítíme my, vzdychli pokaždé, když se v milostném opojení políbili. 

***

„Evo, podívej se támhle!" křikl Adam a vztáhl rukou směrem ke krásnému stromu, na kterém se hrdě tyčil rudý plod čehosi – ta zvláštní barva, která nepatřila ničemu, co doposud viděli, je omámila. Vábila je svým půvabem a táhla jejich těla stále blíž k mohutného stromu, který ve své koruně skrýval slizkého tvora, jenž toužil zhatit boží plán. Toužili se mu přiblížit, to proto, že byl jaksi záhadný, tajemný a lákal je do svých spárů svojí neznámou vizáží. Inu vykročili k němu, aby si ho prohlídli zblízka se všemi těmi detaily, které ho zdobily. 

„No není to nádhera?!" švitořila Eva, „jen se podívej, jak krásný je!" a rozhodla se strom pohladit po dřevité kůře kmene. Bříšky prstů cítila jeho mohutné ranky tvořící jeho oděv. Cítila, jak chladný ten strom je a cítila, jak se něčím liší od stromů, které doposud viděli. Vzhlédla a zahlédla v zeleném moři listů rudě zářit jablko. 

„Adame, támhle něco je!" nadšeně žena zavýskla a vyzvala tak svého druha vzhlédnout do koruny stromu. Adam se zamračil. Bylo to zvláštní; vidět něco tak odlišného, tak moc jiného... něco, co se zdálo, jako by sem do Rajské zahrady ani nepatřilo.

„Pojďme zpátky do chatrče," vyzval ji, „něco se mi na té rudé věci nezdá." Svěřil se.

„No tak, Adame, nebuď zbabělec! Jen se podíváme blíž. Možná ochutnáme. A půjdeme..." žadonila jej, toužíce se zakousnout do plodu, když si představovala, jak jí jeho sladká šťáva vteče do úst.

***

„Jen jej utrhni a ochutnej jeho sladkou chuď, uciť měkkou vůni jeho šťáv," z korun stromu se slizce obtočil šupinatý tvor, jenž svými ďábelskými úmysly lákal Evu do područí hříchu. Had se připlazil až na větev, která byla nejblíže prvním lidem, které Bůh stvořil. „jen ochutnej a pociť nepocítěné, miluj nemilované, znič nezničitelné, stvoř nestvořené, dítě."

Eva vzrušeně vztáhla ruku k jablku. Leč věděla, že Stvořitel je žádal, ať nekonají, co nemají konat, touha po poznání nepoznaného jí přemohla. Toužila být něco víc, než je teď a toužila se vyrovnat Bohu, když měla tu možnost. Ačkoliv Adam – udatnější a silnější – se snažil Evu od Ďáblova stromu odtáhnout, její pud posilněný hadím jedem, který jí koloval v žilách, byl silnější. On věděl, že lidstvo odsoudila k bloudění ve věčném labyrintu chtíče, zlozvyků, zla, temnoty, naivity, jáství a nebezpečí. Věděl, že lidé budou odteď zranitelní kvůli svým sobeckým potřebám. A věděl, že ačkoliv toužil poslechnout Boha, někde hluboko ve svém nitru toužil jablko utrhnout první a pocítit nepocítěné, milovat nemilované, zničit nezničitelné a stvořit nestvořené.

***

„Původce všech hříchů jsem já, sám Bůh, to proto, že jsem stvořil bytost naplněnou nespočtem hříšných myšlenek, slov a skutků – stvořil jsem člověka." Pravil Bůh plačíc nad svým dílem.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Boží hřích – havran2

Že by Bůh nikdy zhřešit nemohl? Přesto se ale už při stvoření světa se dopustil něčeho, co by se hříchem nazvat dalo.

První ženu nestvořil až po prvním muži, jak se tradovalo, nýbrž zároveň s ním – jmenovala se Lilith. Ta spokojeně žila se svým druhem v ráji až do okamžiku, kdy se jejich dosud idylický vztah začal komplikovat.

V Adamovi se jaksi zničehonic ozvala horlivá, ba přímo majetnická žádostivost po své společnici. Muž jinak mírné povahy si totiž znenadání počal přát, aby se mu partnerka plně podřídila.

Ona si samozřejmě nechtěla nechat nic líbit. Protože byla divoká snad už od přirozenosti, vzepřela se: „Vždyť jsem se zrodila zároveň s tebou, proč bych ti tedy najednou měla dělat služku? Jsme si přece rovni, ne?!" Při posledních slovech již doslova křičela, vzteky celá rudá, načež z Edenu utekla pryč.

Nelitovala, že mládence nechala v zahradě samotného, ba naopak – upřímně se zaradovala ze svého troufalého kroku.

Bůh se poté v duchu za důsledek vlastního činu div neproklínal: Proč jsem ji vůbec stvořil tolik vzpurnou? Navíc tak nádhernou, až měl co dělat, abych se do ní vášnivě nezamiloval? Nepromítal jsem si náhodou nějaké své touhy skrz Adama, než si začal přát si Lilith zotročit?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.