Bez dechu - Hvězdář1

Leží v lese na mechu
Lidská těla bez dechu
Unavené bledé tváře
V očích chybí živá záře

Byly tady meluzíny
Utančily čeledíny
Hoši mladí, bujné kštice
Nezatančí nikdy více

Smích se změnil na lapání
Na lapání po dechu
Nad ránem se meluzíny
Vrací k svému pelechu

Noc to dlouhá byla přeci
Teď na čase je jít spát
Nechat mrtvé ležet věci
Strach by lidé měli znát

Než se zase do lesíku
Bez ostychu vypráví
Zatančí si za úplňku
A zůstanou bezhlaví

Meluzíny totiž nejsou
Ty nejhorší příšery
Pověsti se šerem nesou
Hejkal přešel přes hory

A tak zůstaň ve vesnici
Ty človíčku bezbranný
Hejkalům a šedým vlkům
Chybí lidské zábrany

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dychu – sara15

Júlia nezaháľala. Zatiaľ čo Simonovi povedala, že ide do vydavateľstva, v skutočnosti zamierila za jeho bratom Alexom.

„Ahoj," pozdravila sa Júlia.

„Ahoj. Tak čo, zasa si prišla?" spýtal sa Alex.

„Prepáč, že neviem chodiť častejšie. Ale vieš že ľúbim iba teba. Však to vieš?" spýtala sa Júlia prosebne.

„Viem. No musíš mi to ešte dokázať," povedal Alex šibalsky. Pri jej slovách zostal bez dychu. Nedávno sa jej priznal že ju miluje a ona mu na jeho veľké prekvapenie povedala to isté.

„S radosťou," povedala Júlia a bez váhania sa vrhla na jeho pery.

***

„Ah, Bože. Je to... Ah, doriti!"

„Áno? Chcela by si mi niečo povedať, kvetinka?" spýtal sa Alex.

„Nie. Ah. Si..." Júlia nedopovedala.

„Som...?"

„Si..." Júlia vzdychla. „Ľúbim ťa. Ľúbim ťa, Alex. Ľúbim ťa viac ako Simona," vyznala sa Júlia.

„Vieš, že aj ja teba," šepol jej Alex pri perách a poslednýkrát pohol prstami v nej. „Ale keď sme my dvaja spolu, nechcem s tvojich úst jeho meno ani počuť! Rozumieš?"

Júlia prikývla.

„Aaach," zavzdychla Júlia. „Si úžasný, ľúbim ťa, Alex."

„Naozaj?" spýtal sa Alex. „Nepočul som to. Zopakuj to ešte raz, prosím ťa, kvetinka."

„Ľúbim ťa," zopakovala Júlia a pobozkala ho na pery. Alex ju vzal do náručia a prešiel s ňou do sprchového kúta. Tam ju znova oprel o stenu, pobozkal ju na krk a nasmeroval do nej svoj penis.

„Si moja. A o pár mesiacov budeš už len moja. Aj Bianca je mojou dcérou," horúčkovito jej Alex šepkal všetky tieto slová do ucha, zatiaľ čo sa v nej pohyboval.

A Júlia opäť raz pri ňom zostala bez dychu. Pri Simonovi vždy len vzdychala, no pri Alexovi bola zo všetkého čo jej robil a hovoril úplne bez dychu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu – rebellious7

Na poli, z něhož v důsledku nedávné bitvy stoupal kouř, zeminu barvila krev poražených a těla byla rozházená jako hadrové panenky, ležel muž, jenž jen čekal na svůj konec. Přerývavě dýchal a nemohl se pohnout. Oči měl však dokořán.

Díval se na modrou oblohu, kterou dnes vidí nejspíš naposledy. Ani slzný povlak, jenž mu ztěžuje vidění, mu nezabrání v tom, aby se pousmál při vzpomínce na svou rodinu, která teď už marně čeká, až se táta domů vrátí.

Už nikdy neuvidí ten nádherný úsměv plný lásky své ženy. Nenaučí svého syna, jak se bránit. Nepovede svou dcerku k oltáři. Už nikdy s nimi pospolu neposnídá. Neřekne jim, jak moc je má rád.

Když ho povolali na vojnu, bral to jako obrovskou čest. Mít možnost bránit svou zemi před nepřáteli bylo pro každého mladého muže něco velkolepého. Jenže jinak se mluví mladým jinochům, kteří toho ještě moc nezažili, a mužům, jež už si založili rodiny. Proto s pocitem cti se mísil i strach. Jak se o sebe rodina postará, když se hlava rodiny nevrátí?

Nedokázal si to představit. Rodina pro něj vždy byla na prvním místě a teď je – i když ne dobrovolně – opouští a nechává na pospas osudu.

Po líci mu sklouzne jedna osamělá slza. Není to z bolesti jeho četných zranění, ale bolest, která je hluboko v srdci. Říká se jí stesk.

Tam daleko na západě, kde v malé vesničce u řeky jeho rodina bydlí, se o výsledku bitvy určitě ještě nedozvěděli. Ženy stále upírají zrak k východu a nadějně očekávají návrat svých milovaných choťů. Ale jen pár z nich se bude moct radovat. Zbytek se bude muset přenést přes obrovskou ztrátu.

Kolik přátel viděl voják umřít. Musel přihlížet, jak se jejich bezvládná těla klátí k zemi, musel se dívat do jejich smrtí pobledlých tváří a čelit pohledům bez života. Bez dechu sledoval smrt, jak si k sobě bere stále více dobrých lidí.

A za chvíli si přijde i pro něj. Vždycky věděl, že na konci poutě jménem život na každého tato postava v kápi čeká, aby si ho odvedla do svého království. Nečekal však, že si pro něj přijde tak brzy. Doufal, že si užije se svými dětmi. A kdyby Bůh dal, i se svými vnoučaty.

Jenže teď, bez možnosti se pohnout, nedokáže již ničemu zabránit. Postupně jím prostupuje chlad, který je jen předzvěstí jeho skonání.

Voják si usmyslí, že když už má dnes zemřít, bude to ta nejhezčí smrt.

Bude myslet na svou rodinu. Na krásné modré oči své ženy. Na povyk svých dětí, které se prohánějí po návsi a děsí sousedovic slepice. Na dobrosrdečnost všech obyvatel vesnice, v níž se narodil a prožil notnou část svého života. Kde se zamiloval a našel své místo na zemi.

Při krásných myšlenkách na své blízké a beze strachu, se voják nechal unést na temných křídlech smrti do říše mrtvých. Pomalu zavřel oči. Na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Zemřel v míru.

A tak tam leželo jeho tělo, muž bez dechu, který se smířil se smrtí. Byl dalším poutníkem, kterého na konci cesty potkala smrt.

Ale on se jí nebál. Přivítal se s ní a šel po jejím boku až na konec světa.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dychu - Nylien4

Bol to už nejaký čas, odkedy sa naposledy nadýchla.

Pamätala si, aká samozrejmosť to bola. Prúdenie vzduchu cez telo, jeho čerstvosť a všetky tie vône, ktoré mohla zhlboka vdýchnuť. Čerstvé pečivo, pokosená tráva, opršaný asfalt. Chýbalo jej to.

Teraz žila bez dychu a síce mohla aj napriek tomu vzduch nasať, ale nerobilo to žiadne dobro. Všetko na nej hnilo a rozpadalo sa a tak čím viac niečo zo svojho tela používala, tým skôr to mohla hodiť do koša. Už sa tak rozlúčila s jednou rukou, nejakými prstami na nohách a kúskami mäsa z rôznych častí tela. Napríklad jej rebrá už začínali trčať – nie tak ako chudým ľuďom, ale doslova. Ani jej čeľusť už nedržala veľmi pevne a najnovšie to vyzeralo, že sa s ňou čoskoro rozlúči aj pravé ucho.

Bolo to rozhodne zaujímavé, žiť aj po smrti. Potom, ako ju na prechode zrazilo uháňajúce auto, jej duša protestovala proti odchodu z tela a tak zostala, ale už s ním nebola dobre spojená. Najskôr ním ani nebola schopná hýbať, a tak ju pochovali. Bolo to ako keď chcete kričať v nočnej more, ale nejde to. Len horšie, pretože to bolo skutočné a naozaj sledovala svoju pláčúcu rodinu a počula ako jej na truhlu hádžu kusy hliny a nemohla s tým nič robiť.

Až po niekoľkých dňoch, kedy si jej telo už veselo užívalo proces rozkladu a musela sa skamarátiť s niekoľkými červíkmi, čo sa v nej zabývali, sa jej konečne podarilo ho trochu ovládať. Zabralo to ešte ďalších pár dní, kým sa vyhrabala zo zeme. Práve vtedy za sebou nechala svoju ľavú ruku, ktorá toľko náporu a práce už jednoducho nezvládla. Ľútostivo jej zakývala s tou, čo jej zostala, a vybrala sa na svoje posmrtné dobrodružstvo.

Vedela, že sa nemôže vrátiť medzi živých. Síce sa živá vcelku cítila, ale rozhodne tak nevyzerala a sama vedela, že táto polovičná existencia, čo bola len protest jej nahnevanej duše, sa úplne za život považovať nedala. A že ju ten hnev raz obaví a vzdá to. Alebo sa predtým rozpadne a bude to musieť vzdať. A beztak, keby sa vráti, ako by im to vysvetlila?

„Čau mami, ešte sa mi nechce zomrieť, tak som tu zas. Len si zapchaj nos prosím."

Mala najskôr nádej, že sa proces rozkladu zastaví, keď sa so svojim telom spojí pevnejšie a že možno by to nejaké plastické operácie zvládli zachrániť. Ale vyzeralo to, že toto spojenie jednoducho už neexistovalo a jej chúďa telo, čo už len chcelo v pokoji zhniť, bolo nútené sa hýbať len čistou silou jej vôle. Tak si chcela užiť ten zvyšok času, čo jej zostával, než sa úplne rozpadne. Rozhodla sa brať to ako taký bonusový čas, čo ešte dostala pred úplným koncom.

Utiahla sa preto do lesov a užívala si pekné prechádzky cez malebné lúky a cestičky. Bola práve jar, všetko v rozkvete a niekedy to zvládlo aj ten jej smrad trochu prebiť – aspoň natoľko, aby to nelákalo dravé zvery v okolí. Už ju raz naháňal medveď a práve vtedy za sebou pri bežeckom výkone nechala zopár svojich prstov, čo ho zabavili a zachránila sa. Určite sa chudák čudoval, prečo tá mŕtvola uteká. Možno ho to šokovalo natoľko, že ju radšej nechal na pokoji, pretože podľa čuchu by ju dohnal. Alebo jej prsty chutili tak zle, že stratil záujem.

Po večeroch sa jej stávalo aj to, že keď ležala niekde v tráve, sadali na ňu niektoré druhy vtákov a snažili sa jej zjesť oči. Že je živá sa nechali presvedčiť až vtedy, keď im svojou zdravou rukou jednu vrazila. Mali smolu, ešte museli chvíľu počkať.

A aj keď sa snažila vyhýbať ľuďom, boli incidenty, kedy sa jej to úplne nepodarilo. Občas ich len počula, a tiež ich reči o tom zápachu, že odkiaľ to ide. Občas ju zahliadli aj oni, ale len cez stromy a potom sa presviedčali, že to sa im len muselo zdať. Len raz vyšla na lúke tak, že odrazu stála zoči-voči mladému chlapcovi, čo na ňu vypliešťal oči. Aj napriek tomuto výrazu mu to veľmi pristalo, a keby je vo svojom živom tele, určite by sa pekne zapýrila a možno ho aj očarila. Teraz jej namiesto toho len odpadol kus z líca aj s nejakými zubami a on chudák rovno odpadol. Bolo jej jasné, že od očarenia to asi nebolo. Tak si povzdychla, nechala ho, že si možno bude myslieť, že to bol len zlý sen, a radšej sa vzdialila ešte hlbšie do lesov.

Tak si žila nejaký čas a bolo jej vlastne vcelku fajn. Ale teraz už bola v štádiu, kedy len sedela opretá o strom, pretože aj zvyšok jej končatín to s ňou vzdal. Jedno oko vypadlo tiež, ale druhým videla krásny výhľad pred sebou. Už bola s koncom zmierená.

Len si priala, aby aj ako živá dokázala tieto veci viac oceniť a aby si vážila každý nádych.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu - Popelnice21

Vstupuji do místnosti, jež je natřená jemnými, uklidňující barvami, a okamžitě cítím, jak ze mě stres stéká jako slza, která potřebovala ven.

Přišla jsem na lekci jógy natěšená. Jóga je pro mě skoro nezbytnou součástí života - jde o nádhernou filozofii, jež umožňuje sjednocení těla, mysli i duše. Nejde o pouhé cvičení, nebo o drahé náramky, či legíny. To je obchod, ale jóga jako taková, je pocit blaha, a klidu, jehož dosáhnete právě po cvičení ásán, neboli pozic.

A jaké jsem měla štěstí na lektorku!

"Tak, všechny vás vítám!" Usmívá se moje rudovlasá lektorka tak, že je nemožné se mračit, její pozitivní energie je doslova fyzická, přenáší se vlnami...

"Pojďme se posadit do pozice se zkříženýma nohama. Chvíli tam buďte, a pojďte pozorností jemně, ale pozorně, ke svému dechu. Jen ho pozorujte. Nehodnoťte ho, netlačte to. Nechte ho - hlavně si ho uvědomte."

V místnosti bylo slyšet tiché dýchání všech cvičících.

"Uvědomte si každý nádech, i výdech. Sledujte, tu chvíli mezi nádechem a výdechem, kdy nedýcháte. Myslete na ni. Dnes o ní bude chvíli řeč."

Opět nastalo v místnosti ticho.

"Dnes se budeme věnovat dechovým cvičením, než ásánám jako takovým. Pojďte vnímat svůj dech takový, jaký je teď, v tomto okamžiku."

Zvědavě jsem pootevřela očko a koukla se po místnosti. Všichni měli oči zavřené, a obličeje jako v transu. Všimla jsem si své oblíbené sochy Buddhy, jež byla majestátní jako sám dech. Byla ze zlata, snad dovezena z Indie a já jsem se opět nesoustředila. Cítila jsem oči rudovlásky na mém obličeje, jež mě vyzývaly, abych se znovu připojila k sezení.

"Dnes vás naučím dech udždžají. Zůstaňte v pozici se zkříženýma nohama, pojďte pozorností ke svému nádechu, a pak ke svému výdechu. Budeme střídat nosní dírky, kterými dýcháme. Předvedu. Prstem si uzavřete pravou dírku, nadechnete se levou. Pustíte pravou dírku, uzavřete levou, a vydechnete pravou dírkou. Nadechnete se i pravou dírkou. Teď pustíte levou dírku, uzavřete pravou, a vydechnete levou. Chápeme se?"

"Nino, já jsem bez dechu!"
"No tak dýchej, dýchej!" Vykřikne temperamentní rudovláska. "Jde o to, že vždy nadechnete a vydechnete jen jedinou dírkou, střídáte zavírání nosní dírky."

Nemohla jsem dýchat. "Já - Nino - " lapala jsem po dechu.

"Terezko, jen jednu dírku uzavřít, jen jednu!"
"Necítím se tu jako na józe, když na mě křičíš!"

Všichni cvičící na nás zírali. Nina se nadechla, a vydechla velmi pomalu. "Zkusíme udždžají dech ještě jednou. Jedna věc je ale jistá -" S pohledem na mě. "Jen JEDNU dírku uzavřete. Jinak budete bez dechu."

Opět jsme se pustili do nadechování a vydechování, uzavírání a chápání.

"Nino?"
"Ano?" Nina se otočila k paní, jež seděla vzadu. "Je pravda, že člověku může žít bez dechu? Slyšela jsem o nějakých jogínech v Indii, kteří - "
"Martino, ty myslíš jogíny, které žijí právě z dechu! Ne, bez dechu nejde žít, ale oni žijí bez jídla a pití."
"To není možné - ." Vyhrklo několik lidí, zatímco se čím dál míň lidí soustředila na techniku nosního dýchání.
"Je." Řekla Nina jasně. "Ale je to velice extrémní životospráva, není to pro každého."
Martina pokračovala. "Z vědeckého pohledu to opravdu není možné."
Nina se šibalsky usmála. "Vědci nemají nad vším vládu." Řekla étericky. "I věda má své hranice, pak je určité nekonečno - "
"Které se lidstvo snaží definovat dodneška." Doplnila Terezka.
Nina se na Terezku otočila. "Velmi dobře řečeno." Pak se obrátila na cvičící. "Končíme s udždžají dechem, projedeme pozdravy slunce a pak si půjdeme odpočinout."

Následující půl hodiny Nina chodila ke cvičícím, všelijak nás rovnala, chválila i motivovala, až nakonec jsme mohli spočinout v pozici šavásány, neboli pozice mrtvoly.

"Pojďte se pomalu probudit a posadit do sedu se zkříženýma nohama." Nina pronesla uklidňujícím hlasem.

"Prosím vás, ale pořád mi nejde do hlavy, jak může někdo žít bez -"
"Dechu?" Přerušila ji Nina krátce. "To právě nejde. Vědci mají pravdu." Odpovědla se suchým tónem v hlase.

"Bez dechu prostě nejde žít. Stejně jako bez lásky." Skončila étericky, zatímco své ruce dala k sobě a k části mezi očima, jíž se říká "třetí oko".

"Namasté."
"Namasté." Uklonili jsme se všichni.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu – havran2

Bez dechu,
byla bez dechu.

Postihly ji mdloby
jen tak zničehonic,
dopad dlouhé choroby,
ticho, tma a nic víc!

Bez dechu,
byla bez dechu.

Tak najednou!

Zděšení, bílá tvář,
umíráčku zvony,
přesmutný to scénář,
už navždy bez vědomí.

Bez dechu,
byla bez dechu.

Infarkt myokardu,
vzkříšení bez šance.
Snaha jest, opravdu,
leč žel příchod konce.

Bez dechu,
byla bez dechu.

Tak najednou!

Ze mdlob se stala smrt
– očekávaná, či ne?
Holt teď nastala, holt,
již nikdy nevstane.

Bez dechu,
byla bez dechu.

Příhoda tak náhlá,
čekala se až déle.
Všechny zasáhla,
přišla mnohem dříve.

Bez dechu,
byla bez dechu.

Mrtvá!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu – Kalokaghatia0

Schoulená do klubíčka jsem se ukrývala před někým, o kom jsem si byla jistá, že je tu se mnou v baráku a že mě tu urputně hledá. Uchýlená v poloze plodu jsem tiskla svá kolena co nejblíž k tělu. Snažila jsem se nedýchat – snažila jsem své plíce proměnit v prostor bez dechu, jen proto, aby mě nebylo slyšet. Jen proto, aby nešlo slyšet, jak šíleně moc jsem vyděšená; jak moc zhluboka dýchám a dodávám tak čerstvou krev mému strachy skákajícímu srdci, který se ve mně rozbušuje jako kostelní zvony. Věděla jsem, že i kdybych byla malinkatá jako hlavička od špendlíku, můj dech by mě prozradil. Prozradil by mě tomu někomu, kdo se mě úpěnlivě snaží najít. 

Prostor, ve kterém jsem se choulila, byl příliš malinký a já doufala, že by ho ani nenapadlo mě tu hledat. Pravděpodobnost, že by se podíval zrovna sem, byla popravně mizivá. Ale i tak se v návaznosti na moji bujnou fantazii rozproudily dosti ohavné myšlenky. Co po mě vůbec ten někdo může chtít? A co se mnou udělá, když mě najde? Pokud mě najde... Nesmí mě najít!

Místností se nesly kroky – těžké, klidné a pomalé. Vstoupily do obývacího pokoje a pod koženou podrážkou bot líně zapraskaly dřevěné parkety. Kdybych tím hledačem byla já, pomyslela jsem si, tomuhle místu bych se vyhnula – věděla jsem totiž, jak zrádný kus dřevěné podlahy může prozradit něčí příchod. Pak náhle kroky utichly a já věděla, že se ten někdo rozhlíží po místnosti, aby mě našel. Pevně jsem věřila, že mé tělo je celé schované a že mě neprozradí třeba vyčuhující boty za gaučem. 

***

V mé fantastické mysli se udával strašný dějový spád – myšlenky v kolotoči nápadů vířily a kroužily kolem, skoro nebylo možné se jediné chytnout. Viděla jsem, jak ta osoba přistupuje k mé tajné skrýši, cítila jsem jeho pohled na mém těle a věděla jsem, že nastal konec, když jsem viděla jeho hrůzostrašně vyhlížející vítězoslavní pošklebek stočený do úsměvu. 

***

„Slyším tě, protože dýcháš jako slon!" zachichotal se hlas, „musíš být potichu jako myška, bez dechu, jinak to všechno pokazíš, Rachel!" Tentokrát se jeho smích nesl vzduchem až k mému úkrytu. 

„Nojo, nojoo pořád! Tak si mě našel a co má být? Kdybychom se hledali navzájem, dávno bych tě poznala, když jsi šlápl na tu parketu, co pod tebou tak hlučně zapraskala! Byli bychom vyhráli oba." Stála jsem si za svým, protože jsem nechtěla ustoupit a zavdat za vítězství svému otravnému bratranci.

„Tak já ti dám ještě šanci," pravil Thomas, „pokud mě teď najdeš, bude to remíza," vyzval mě ke kompromisu.

„Platí. Ale je to poslední kolo," vydechla jsem skoro poraženecky, „tak pikám do dvaceti!" křikla jsem na kroky, které se ode mne vzdalovaly dál a dál ve snaze najít to nejvhodnější místo na schovávanou.

Věděla jsem, že Thomas nemá šanci. Tenhle dům jsem znala jako své boty, odjakživa. Takže, když jsem se pořádně zaposlouchala – slyšela jsem, jak pod jeho vahou těla zapraskal schod uprostřed schodiště. Slyšela jsem, jak mírně skřípají dveře mého pokoje. Když jsem dopočítala do dvaceti, věděla jsem, že se můj bratranec ukrývá v mém pokoji pod postelí, protože jsem slyšela, jak jeho kalhoty šustí po mém koberci. 

„Už jdu!" vykřikla jsem a s vítězným výrazem ve tváři jsem přeskočila prostřední skřípějící schod a vydala se do svého pokoje pro výhru.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu - crow7

„Pojď do vody," neustále se mě Olivie snažila přemluvit, „voda je skvělá. Ani studená, ani teplá."

„Nechce se mi," zamítavě jsem zakroutila hlavou, „radši zůstanu tady, alespoň pohlídám věci."

Zasmála se. „Tady se nikdy nic neukradlo. A kdyby náhodou jo, jsou po celém areálu kamery. Viníka rozhodně dopadnou," ušklíbla se.

Povzdychla jsem si. Moc se mi nechtělo do vody, vždycky se mi zdála tak chladná, až po pár desítkách vteřin jsem si dokázala zvyknout. „Tak fajn," zamručela jsem.

„Super!" zazubila se, rozeběhla se a skočila do vody.

Ušklíbla jsem se, pomalým krokem jsem ji následovala. Opatrně jsem kráčela do vody, postupně jsem si zvykala na chladnější vodu.

„Voda je v pohodě, ne?" doplavala ke mně.

„Jo," odkývala jsem, „teplota akorát."

Zrovna k nám doplavali kluci ze třídy, zvesela se smáli. „Hej," zvolal jeden z nich, „nechcete se přidat do soutěže? Kdo nejdéle vydrží pod vodou," ukázal dozadu, kde byla shromážděna většina třídy.

„Soutěž?" ušklíbla se Olivie, „o co?"

„Pořádá ji učitel těláku," zkřivil rty do úsměvu, „kdo vyhraje se nemusí účastnit celodenního cvičení, co je příští týden."

Zablesklo se jí v očích. „Hraju!" vyhrkla. Nedivila jsem se jí, ani mně se nechtělo celý den cvičit, chtěla jsem se na ten den objednat k očařce. Bohužel měla plno, musela jsem jít.

„Taky jdu," kývla jsem s hlavou, „to přece nemůžu odmítnout."

„Tak pojďte," mávl rukou, začali plavat nazpátek.

„Doufám, že vyhraju," šeptla.

Společně jsme doplavaly ke zbytku třídy.

„Tak jsme tu všichni," tleskl učitel, „nějak se vám nechce, co?" zažertoval o příštím týdnu, „tak odpočítávám, až řeknu tři, všichni pod vodu."

Díky mé výšce jsem položila nohy na dno, čekala jsem na start.

„Jedna," začal odpočítávat, „dva," připravil si stopky, „tři!"

Zhluboka jsem se nadechla, zajela jsem pod vodu. Několik minut bez dechu pro mě nebyl problém, mohla jsem být alespoň pátá.

Mohlo to být sotva půl minuty, když na hladinu vyplulo pár lidí. Zavřela jsem oči, snažila jsem se vnímat vodu všude okolo. Během dvou minut vyplavala většina třídy. Zůstala jsem já, tři další kluci a jedna dívčina.

Sotva pár vteřin ubylo, vyplavali dva kluci. Zbývali jsme tři. Dívčina šla nahoru krátce po nich.

Podívala jsem se jeho směrem. Byl to ten kluk, který většinu času trávil v posilovně. Netušila jsem, proč soutěží, on cvičení miloval.

Zakroutil hlavou, zvedl palec, na znamení dobré práce a vyplaval vzhůru. Po pár vteřinách jsem ho následovala.

Zhluboka jsem se nadechovala, přijímala jsem kyslík.

„Ty kráso!" vydechla Olivie, plavající kousek ode mě, „tak dlouho bez dechu!" poplácala mě po zádech, „jsi dobrá!"

„Díky," zazubila jsem se na ni.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bez dechu – blackbird9

Bez dechu jsem z bezpečného úkrytu sledovala, jak běží. Řítil se po poli neuvěřitelnou rychlostí, podél křovin až ke slaměnému hradu. Byla to obrovská pyramida vystavěná ze slaměných kvádrů, připravena k vyzvednutí sedláky. Mládenec se ani neotáčel, věděl, že ho pronásledují jako lišku na honu za stejným účelem - zabít.

Za balíkovou pyramidou rostl rozlehlý tmavý háj, nebylo pochyb, že psanec poběží rovnou do jeho hlubin. Ale neudělal to. Jeho pronásledovatelé - rotu nepřátelských puškami ozbrojených vojáků už bylo vidět na obzoru, když balíky oběhl a vyšplhal po nich až k tajnému vchodu. A já byla bez dechu. Právě tam jsem se totiž krčila já. Oba jsme byli nespatřeni, zatímco když jsme se uzřeli my dva, skoro nám šokem spadla brada. Nicméně jsme měli společného nepřítele. Na poslední schod na vrchol útvaru jsem ho vytáhla za bledou košili a pak jsme se otvorem velký jako jeden balík skutáleli do útrob skrytu.

,,Co tady zrovna ty děláš?" udeřil na mě mladý muž, během toho co do vchodu zatáhl jeden z těžkých kvádrů. Uvěznil nás tam, což ovšem znamenalo, že nás odřízl od venkovního světa, což bylo momentálně jen dobře.

Nemyslela jsem si, že mě zná, ovšem já ho tak trochu ano. Vždyť byl od nás z vesnice. Proto mě více než dost překvapilo, že teď hlasitě vydechuje po dlouhém úprku před vojáky. Co udělal?!

,,Proč se za tebou ženou?" odhodlala jsem se otázat, ,,a jak to, že hned nestříleli, když mají na tebe tak spadeno?
Napadlo tě vůbec, co se stane, jestli se probijou až dovnitř, sem do skrýše?" rozmáchla jsem rukou v potemnělém prostoru velikém jako průměrná koupelna.

Povzdechl si. ,,Tak to ti sotva prozradím. Ale nestříleli, jelikož mě chtějí živého."

,,Takže rozvědka, ano?" nadzvdvihla jsem obočí. V tom okamžiku něco cvaklo. Ach ne. Uskočila jsem co nejdál mi stísněný úkryt dovolil. ,,Caspere Lerayi. Jestli mi budeš vyhrožovat, tak si buď jistý, že tvé tajemství bude celá vesnice vědět ještě před západem slunce. A pokud mě podřízneš, tak budeš vzhledem k lokaci vraždy první na listě obžalovaných."

Casper však neměl nůž, kterým by mi hrozil. Byla to ocílka, kterou zapálil pár stébel ve své dlani. Což bylo ovšem stejně nebezpečné jako nůž. Posvítil nám plamínkem do obličeje. ,,Nikomu nepovíš, že jsi mě tu viděla, a dostanu nás odsud bez rozpáranýho kožichu. Plus neprozradím, že chodíš chytat motýlky za hranici obce."

Odfrkla jsem si. ,,Tak motýlky, jo? Vsadím se, že moje práce je ještě černější než ta tvá." Jeho reakci už jsem nestihla. Venku se ozvala střelba ze samopalu.

Jedním fouknutím zhasl oheň. Opět jsem se ocitla bez dechu. ,,Nikomu ani muk, dobře?" zašeptal. ,,Tohle zvládneme, hlavně potichu."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.