Když slunce zhaslo – rebellious7

Přesně před třiceti lety jsem se přihlásil do výzkumného programu NASA. V životě by mě nenapadlo, že za několik let už nebudu chodit po povrchu zemském, ale pozorovat modrou planetu z vesmíru.

Nutno říct, že let do kosmu nebyl jen turistickým lákadlem, jenž se stalo v průběhu dvacátého prvního století oblíbenou atrakcí. 

Ještě když jsem pobýval na Zemi, začínalo se mluvit o neobvyklých anomáliích na Slunci. Každodenní erupce na jeho povrchu měly stále větší intenzitu a dosahovaly daleko větších vzdáleností od místa, kde vznikaly. Nejhorší bylo, že ani ti nejchytřejší z nejchytřejších neměli ponětí, proč se to děje.

Tři roky nato, kdy už bylo dávno v provozu samostatné oddělení pro studium těchto slunečních podivností, sluneční soustava přišla o planetu Merkur. A tehdy se začalo lidstvo bát.

Následující měsíce nehlásaly titulky virtuálních novin a internetu nic jiného než naše zničení Sluncem, které nás pohltí přesně tak, jako chudáka Merkur.

Jen pár vyvolených, nebo spíše těch, kteří problematice jménem slunce opravdu rozuměli, věděli, že spálení touto hvězdou je to poslední, čeho bychom se měli obávat. Já byl mezi nimi.

Po erupci, která nechala zmizet Merkur, jsme v NASA zpozorovali něco, co nám opravdu začalo dělat vrásky na čele. Slunce sláblo. Jeho zářivost byla rok od roku nižší a klesající hodnoty děsily stále více vědců. Čeho se tedy měli lidé bát? Toho, že slunce jednoho dne zmizí.

Ihned, co jsme k tomuto závěru přišli, začaly přípravy na záchranu lidské rasy. Započala stavba největší kosmické rakety, která kdy byla vůbec navržena, trefně nazvaná Arcani Noe – Noemova archa.

Její zhotovení trvalo přes šest let, ale díky spojení všech největších firem na výrobu oceli z celého světa byla nakonec úspěšně dostavena. Za tu dobu se strach každé bytosti na planetě ještě ztrojnásobil.

Já jsem měl to štěstí, že jsem si v každé situaci dokázal zachovat chladnou hlavu. Asi kvůli této mé vlastnosti jsem měl tu čest nastoupit na loď mezi prvníma.

Samotné naloďování trvalo více jak čtyři měsíce. Ono dostat na jedno místo více jak devět miliard lidí není zrovna jednoduchá záležitost. Ještěže byli inženýři NASA vybaveni takovými prostředky, že vše proběhlo plus minus hladce a na palubu se dostala i zvířata.

Samozřejmě se našlo pár jedinců – co pár, celé dvě miliardy lidí – které se rozhodly na Zemi zůstat. Já sám jsem se řídil heslem: komu není rady, tomu není pomoci a nezapojoval se do soudních pří. Přece nebudu nikoho nutit, aby šel s námi.

A právě teď, kdy jsem v prostoru kosmu už deset let a sedmdesát světelných let od Země, pomalu sleduji, jak se naše vize naplňuje.

Zatímco jsme tady, na stanici Noe vytvořili novou Zemi, kde lidé pracují, učí se, navštěvují sousedy či jezdí na dovolené, Slunce, tak jak jsme ho znali, za pár minut přestane existovat.

Našel jsem si klidné potemnělé místo v nejvyšších patrech archy, hned před velkým oknem namířeným právě na zmiňovanou hvězdu. Opřel jsem se o zábradlí a pomalu vydechnul.

Pozoroval jsem pomalu vyhasínající kouli. Přes čtyři miliardy let tady bylo. Později díky němu vznikl život na Zemi. Už malé děti vždy věděly, že sluníčko je něco dobrého.

Možná právě kvůli tomuhle mi skanula jedna slza a razila si cestu po mé stářím zvrásněné tváři. Má vnoučata a pravnoučata už Slunce nikdy neuvidí. Nezažijí, jaké to je, když vás hřejivé paprsky Slunce hladily po odhalených pažích. Nebudou mít tušení, co je to probudit se do slunečného dne. Jako zdroj světla budou znát pouze LED žárovky.

Před mýma očima ten světlený bod v dáli stále více bledne. Trvá to jen chvíli a z ohromného
Slunce, které kdysi zářilo a čišelo energií, není najednou nic víc než neviditelný bod někde v dáli. 

Tento den bude v záznamech NASA ARCANI NOE a v lodních denících zapsán jako den, kdy zhaslo Slunce.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když slunce zhaslo - crow7

„Koukej na ten nový film," kývl Honza k zastávce, na které byl nalepený obrovský plakát.

„Když slunce zhaslo," přečetla jsem, „co to má být? Horor?"

„Asi jo," mykl rameny, „odehrává se v městečku, kde se každou noc najde mrtvé tělo. To zní zajímavě, co?" otočil se mým směrem, „půjdeme?"

„Nevím," zamručela jsem, „kdy dává?"

„Dnes. Začínají v osm večer."

Zamračila jsem se. Zítra jsme měli psát test, který jsem vůbec neuměla. Ne, že bych se hodlala učit, možná jen na nějakých deset minut. Pravděpodobně ani sešit do ruky nevezmu. „Tak fajn," mykla jsem rameny, „půjdu na ten film taky."

„Vidíš, sestřičko," zašklebil se.

Protočila jsem očima. „Kdy tě ty kriminálky přestanou bavit?" povzdechla jsem si.

„Nevím," zasmál se, „ale název filmu zní fajn, ne? Když slunce zhaslo," zopakoval název.

„Slunce zhasne až zase nenapíšeme ten test," ušklíbla jsem se, „rodiče zase budou muset poslouchat stížnosti od učitelky."

„Mám dvě náhradní nabíječky, až mi zas tu mou vezmou. Pro jistotu," mrkl na mě.

Povzdychla jsem si. Stejně jsem neměla v plánu se učit, zase se budu šprtat látku těsně před hodinou. „Tak fajn," kývla jsem hlavou, „půjdeme na 'Když slunce zhaslo,' ať se máme alespoň na co vymlouvat zítra na testu."

„Hele, to je ale dobrá výmluva," zachechtal se.

Jo, pomyslela jsem si, to bude.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Keď slnko zhaslo – sara15

Minerve sa zdalo, že so smrťožrútmi bojujú už niekoľko hodín. Bála sa o študentov. Vedela, že tu niekde je aj Fenrir Greyback, a to jej naháňalo ešte väčšiu hrôzu. Nehovoriac o tom, že pred rokmi pohrýzol aj Remusa Lupina.

„Pozor, pani profesorka!" skríkla Ginny Weasleyová. Minerva odskočila a hneď ako to urobila, miestom, kde len pred chvíľou stála preletel pás zeleného svetla. Chcela slečne Weasleyovej poďakovať, ale v dave bojujúcich ľudí ju stratila.

„Mali by ste si ísť oddýchnuť," zakričal na ňu Remus, keď v zápale boja prebehol okolo nej. „Sotva sa držíte na nohách."

Minerva ho ignorovala. Musela brániť študentov. Nevedela, kde presne je Albus, no bála sa oňho.

„Ale, ale. Pani profesorka," povedal mrazivý hlas až ju striaslo. „Už nemusíte bojovať. Študentov už aj tak neochránite. Teraz to tu preberieme my!"

„Vážne, Greyback?" Minerva zdvihla pochybovačne obočie. „A vy si myslíte, že vám Albus školu dá?"

„Áno, pretože už nám ju nemusí dávať. Už je naša. Váš milovaný ochranca muklov je mŕtvy!" vypľul zo seba Greyback a potom sa rozbehol preč z hradu.

Minerva sa nedokázala nadýchnuť. Nemohla to byť pravda. Vymýšľal si.

No potom pocítila prudkú bolesť na hrudi. Zamračene si odtiaľ vybrala retiazku so srdcom. Srdce sa pomaly roztápalo. Uprostred neho žiarili slová.

„Zachráň školu. Postaraj sa o študentov, Minerva. Prosím."

Minerve sa zdalo, že stráca pevnú pôdu pod nohami. To srdce jej pred rokmi daroval Albus. A to že sa roztopilo, mohlo znamenať len jediné. Albus bol naozaj mŕtvy.

„NIE!" zúfalo vykríkla Minerva. Muž, ktorého sa Voldemort vždy bál bol mŕtvy. Muž, ktorý nadovšetko miloval Rokfort a študentov bol mŕtvy. A muž, ktorého nadovšetko milovala ona ju opustil. Možno nie dobrovoľne, ale predsa ju opustil.

***

„Teraz bude všetko temné. Keď zabili Albusa, zavládne tu len temnota," povedal profesor Flitwick.

„Musíme školu ochrániť. Sľúbila som mu to," vzlykla Minerva. Už nedokázala byť silná. Musela byť silná pred študentmi, no teraz už skrátka potrebovala oddych. Aspoň na chvíľu.

„Školu aj študentov chrániť budeme. Len či po tomto tu nejakí študenti vôbec zostanú," povedala profesorka Sproutová.

„Pred Albusovou smrťou bol svet, akoby sa slnko len na chvíľu schovalo. No teraz," povedala Minerva nevnímajúc svojich kolegov, „teraz to bude ako v minulej vojne. Keď slnko zhaslo..."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když slunce zhaslo - Černáslunečnice7

Když slunce zhaslo, svět obklopila tma, ulice spolkl chaos jako jednohubku, ale především se krajinou neslo ticho. Ohlušující ticho, jako v hrobě.

To ale předbíhám. Tato katastrofa byla poslední v řadě, co se týče předešlých dnů. Živly se na nás domluvily a to doslovně.

Jeden den přišly obrovské deště, jež neměly ustání. Dešťové kapky padaly ve dne v noci, hladiny jezer, řek, potoků i moří a oceánů se rychle zvedaly. Ve zprávách nedávaly téměř nic jiného než upozornění na blížící se povodně. Celý svět byl zahlcený vodou, jež povětšinou spíše chyběla. Voda s sebou ke dnu vzala ne jedno vozidlo, dům, nábytek či domácího mazlíčka, zatímco zde řádila po několik dnů.

Problémy s vodou, deštěm a mraky se zdály jako nic, když přišla na řadu zemětřesení. Vědci už nevěděli, kde je předpokládat, protože všechny dosud známé metody selhávaly. Několik stanic se dokonce i zhroutilo, přístroje se zničily a vše šlo do bahnitých kaluží a propastí ve městech.

Když náš dům voda nevytopila ani neskolilo zemětřesení, těžká zkouška nastala u tornád. Jenže teď se ani nám nepoštěstilo. Vítr nám vzal střechu, auto a mojí oblíbenou školní tělocvičnu se školním areálem. Ukázalo se, že je jedno, kde bydlíte. V údolí blízko vody - potopa. Na kopci blízko skal - zasypání a zemětřesení. Na planině - tornáda.

Zkáza pohltila celý svět ještě před katastrofálním vyhořením slunce.

Světelné erupce se z pouští přesunuly do celé Afriky, kde nadělaly pořádnou neplechu. Dráty, připojení na Wi-Fi a další ,,životně" důležité věci pro každého teenagera najednou nebyly. Přežívali jsme za normálních dnů na brambůrkách, protože nám chutnali, ale teď jsme je jedli běžně, protože se jedlo, co dům dal. Obchody fungovaly jen někde a někdy, spousta jich byla zničená. Vlastně člověk mohl být rád, že se vůbec dostal na ulici.

Zátarasy suti už nikdo neuklízej, jelikož to bylo zbytečné plýtvání silami, pro než se dalo najít daleko lepší využití.

Když slunce zhaslo, seděla jsem v obývacím pokoji na pohovce a četla jeden ze svých oblíbených románů od Agathy Christie. Rodiče se vydali na nákup, kde chtěli koupit nějaké zásoby na další krušné dny, pokud se na ně dostane řada. Už teď totiž naše čtvrt byla dost odřízlá od civilizace.

Žárovka na stropu do patra zablikala, než zůstala rozsvícená. Slunce zahalil mrak a já dál četla o vraždách, detektivech a márnicích, kde uchovávali mrtvoly.  Jenže on to nebyl žádný mrak. Venku se začalo smrákat, televize se sama od sebe zapnula. Vyděšeně jsem se podívala na starší sestru, která seděla vedle mě a také si četla.

Zprávy ze světa nehlásily nic příjemného. Další fatální následky přírodních živlů se neustále opakovaly.

Jak se plazmová obrazovka sama zapla, tak se také vypla. Spolu s televizí si dovolenou vzalo veškeré osvětlení. Lustr nad námi zhasl, venku nastala tma.

Bylo teprve půl druhé odpoledne, když tma pohltila celý svět. Nastal čas na opravdovou paniku.

Svět se řítil vstříct zkáze, chaosu a řádu přírody, jež toto vše zosnovovala, aby se zbavila lidského druhu. Ničili jsme přírodu, káceli jsme lesy z rozmaru a ona nám to jen teď vracela. I s úroky.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když slunce zhaslo – Kalokaghatia0 

Nikdy jsem se necítila více naživu než ve chvíli, když slunce zhaslo. Má rodina se toho dne bála, ale já jej nervózně vyhlížela od chvíle, kdy jsem pochopila význam slov. Když jsem pochopila význam a naléhavý dějový spád nekonečné tmy. Věděla jsem, že teprve tehdy dokážu žít naplno. Jako malá jsem byla často nemocná – mé tělo sužovaly nevzhledné puchýřovité rudě zalité boláky, které se mi objevily kdykoliv, když se má kůže v nepřátelském objetí zachumlala do hřejivé náruče slunečního světla. Nevěděla jsem, co znamená slovo "diagnóza", ale pan doktor léčící speciální případy, jaký jsem byla i já, mi ve třech letech mého bolestivého života "diagnostikoval" alergii na slunce. Neměla jsem ponětí ani, co je to ta "alergie" – věděla jsem jen, že díky ní nezapadám mezi ostatní děti. Že jsem kvůli ní odlišná; že jsem natolik divné dítě, kterému do vínku nebyla věnována žádná přátelství. 

Na pobyt v sanatoriu jsem se pokaždé těšila. Ne proto, že jsem byla mezi svými – mezi dětmi, které mají různé prazvláštní alergie – ale proto, že jsem nebyla jiná a nikdo si na mě neukazoval, nikdo se mě nesnažil nenápadně prohlížet, když si myslel, že se nedívám. A především ode mě nikdo nic neočekával. Nepozorovali mě, jako by čekali, kdy v mé kůži puchýře prasknout, jako by mě svým výbuchem měly snad krutě otrávit. Neodvraceli ode mě tváře, když jsem si uvědomila, že mě zhnuseně pozorují a pohled jsem jim oplácela. Nesnažili se předstírat, že neexistuju při jakékoliv příležitosti, kdy hrozilo, že by se mnou mohli přijít do kontaktu; jako by se báli, že ode mne tu "nemoc" snad chytí a budou poseti šupinatými, do krve mokvajícími ranami po celém těle jako já. Ne, v sanatoriu se mě snažili udržet co nejdéle na živu, co to jen šlo. Tady, v betonovém podzemním bunkru, jsem byla chápána a ochraňována. Tady, kde jsem prvně cítila lásku k někomu jinému než ke svým rodičům, mě opečovávali a ochraňovali jako diamantový poklad. Diamant, který ale na slunku zářit nedokáže.

Milovala jsem večerní procházky, které byly v programech sanatoria na denním pořádku. Na večerním pořádku – nočním pořádku. Milovala jsem tu svobodu, se kterou jsem se mohla volně procházet na povrchu našeho bunkru, na kterém byla vypěstovaná střešní zahrada – byla plná krásně vonících květin, a já u většiny z nich ani nevěděla, jak jejich název správně přečíst. Zbožňovala jsem vánky čerstvého vzduchu, který mě a mé bolavé tělo, mysl, duši i srdce ozdravně ovíval a léčil. Ale ze všeho nejvíc jsem milovala noční oblohu; její zářící třpyt, který začínal všude a končil nikde. Hvězdné souhvězdí svítící tam daleko v dáli, tak daleko, tak v neznámu. Pokaždé jsem bádala nad tím, jestli je možné, aby ta tajemná souhvězdí mohla padnou dolů – zda hvězdný body tvořící souhvězdí mohou zemřít a spadnout. Kdykoliv jsem byla svědkem magického okamžiku padající hvězdy k zemi, lehce jsem přenesla váhu na špičky, překřížila ukazováček s prostředníčkem na obou rukách, vznesla je lehce k očím a za doprovodu mírně nakrčeného nosu a zavřených očí jsem si přála stále jedno přání stále dokola: Prosím, ať noc nikdy neskončí! Ať to slunce už nikdy nevyleze! Prosím... 

***

„Mayo, víš moc dobře, že na tebe nemůžeme čekat věčně. Honem se oblékni, ať jsi hned připravená!" zahulákala na mě paní sestřička. Jindy bych se urazila, že na mě zvýšila hlas, ale dneska jsem za to byla ráda. Nerada bych přišla o představení, na které celý život čekám.

„Už letím!" vykřikla jsem, zatímco jsem si přes hlavu stahovala teplou mikinu. Rychle jsem se sklonila a zavázala si rozvázanou tkaničku a bez zpoždění následovala naši skupinku ven.

***

Byl večer a slunce – ano, vidím slunce – zapadalo. Snad už naposledy. Snad už nenávratně.

„Děti, jste připravené?! Jste připravené na nekončící zatmění slunce, které nás svým stínem zahltí po zbytek lidských životů?" Dav nervózně přikývl. Někteří z nich vidí slunce poprvé, prolítlo mi hlavou, ale společně ho vidíme naposledy, doufala jsem. 

Poslední sluneční paprsky mě vpálily bolest do očí, až jsem instinktivně vztáhla ruku před oči. Jen zalez a nevracej se, chtělo se mi na něj křiknout. A pak už byla tma – pak si pamatuju jen krásu nekončících nocí, kdy mé tělo – kdy mé pravé já – bylo svobodné. 

A kdo ví, když je možné zhasnout slunce, může být možné, aby k nám dolů na zem odevzdaně padla i hvězda některého ze souhvězdí.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Keď slnko zhaslo - Nylien4

Jedného dňa slnko zhaslo a zostala tma.

Bolo zimné ráno ako každé iné. S unavenými očami sa ľudia chystali do práce a študenti do školy, kým obloha bola čierna a na cestu im svietil mesiac. Nebolo na tom nič nezvyčajné. Nezvyčajné to začalo byť až vtedy, keď hodiny plynuli a mesiac odišiel, ale žiadne slnko ho nevystriedalo. Ani v ten deň, ani ďalšie roky potom.

Malé deti, ktoré už vnímali svet, ho za svetla nepoznali. Nevedeli čo je slnko. Nikdy necítili nádej pri jeho východe, ani ho so žiaricimi očami nevideli zapadať. Nesedeli na zemi rozohriatej od jeho tepla, nesledovali ako ich koža mení farbu, žiaden rodič ich neupozornil, aby doňho nepozerali priamo. Poznali svetlo lámp, ale nevedeli si naživo predstaviť ako to vyzerá, keď svieti celý svet. Bol im prirodzený tento, plný tmy a chladu, hviezd a mesiaca a zvláštnych vecí.

Veľa ľudí si na to nezvyklo a veľa vecí zaniklo – niektoré práce a tým aj živobytie, ročné obdobia, rastliny aj tvory. A tiež niektorí ľudia, ktorí to celé nedokázali zvládnuť. Obzvlášť v prvých rokoch, keď svet ovládol chaos a apokalypsa. Veľa vecí sa však aj objavilo, čo predtým nikto nepoznal. Kvety, ktoré tlmene svietili, neznáme tvory a tiež nový mesiac, ktorý na oblohe vystriedal zmiznuté slnko. Svietil jasnou modrou farbou a za jeho svetla sa diali nezvyčajné veci.

Svet sa nakoniec ustálil, no zostal iný. Ulice ovládli túlavé mačky a oblohu netopiere. Všade horeli ohne a pri niektorých sa tancovali rituálne tance, pri iných sa obchodovalo s ich teplom. Čoraz viac ľudí sa uberalo k mágií, pretože odrazu bolo tak ľahké uveriť niečomu neuveriteľnému. A tak v izbách horeli sviečky, kreslili sa magické znaky, cinkali krištále a hovorilo sa neznámymi jazykmi.

A ľudia sa menili tiež. Aj navonok - začali si obliekať teplé plášte, tváre si zakrývali obrovskými kapucňami a vyzerali ako postavy z filmov, čarodejníci, assasini... a práve tým sa stávali. Za tmy sa ľahko robilo zlo a obzvlášť v zmätenom svete, kde prestali platiť základné pravidlá prírody. Kriminalita všade prudko stúpla a každý už so sebou nosil zbraň alebo dýku, učil sa bojovať a prežiť. Vznikali nové práce a povolania a aj nové schopnosti. Ľudské mysle neboli viazané hranicami svetla, ktoré ich držalo v tom „normálnom" a tak sa začali rozpínať. Odrazu sa stávalo, že zaklínadlá občas fungovali, alebo že ich zmysly nabrali iný rozmer. Zrak sa v nočnom svete stiahol do úzadia a vynikal čuch a sluch a hmat.

Astrid bola jednou z tých, ktorej sa obzvlášť zlepšil sluch. Posledné mesiace si dokonca začala všímať, že aj tvar jej uší sa začína meniť. Predlžuje, trochu špicatí. Už ju to neprekvapovalo – vo svete, ktorý sa tak náhle zmenil, toľko vecí tak náhle zmizlo a toľko sa objavilo, to nebolo nič, čo by ju rozhodilo. Vedela, že veci len budú pokračovať v menení sa a že všetko bude len zvláštnejšie.

Bola severanka, preto ju chlad aj tma trápili o niečo menej než ľudí z iných častí sveta. A vždy mala rada noc aj zimu, preto sa jej myseľ ľahšie prispôsobila novému životu. Aj teraz kráčala ulicami osvetlenými studeným modrým svetlom nočného mesiaca zabalená vo svojom teplom plášti. Na stehná jej tlačili pripevnené dýky a ona sa zľahka usmiala – mala rada ich dotyk.

Patrila medzi ľudí, ktorý sa do novej reality ponorili s radosťou. Tá predtým ju nebavila, táto malo konečne poriadne čaro. Túlavé mačky sa jej obtierali o nohy a ona sa často pristavila, aby im prstami zľahka prešla po srsti. Niektoré ju nasledovali až k jej pracovisku, kde sa spokojne uložili pri horiaci krb. Patrila medzi tých, čo nemali núdzu o teplo, pretože sama nelegálne obchodovala s ohňom.

To však nebola jej práca, iba zárobok navyše, ktorý väčšinou odbavila cestou za iným cieľom. Hlavnou náplňou jej nocí bolo zistiť, prečo sa stalo to, čo sa stalo. Nielen preto že bola zvedavá, ale za akúkoľvek informáciu, ktorá mala aspoň nejakú kvalitu, vláda veľmi dobre platila. Všetci tam hore sa ešte stále snažili o to, aby celú túto udalosť dokázali zvrátiť. Ona pre nich informácie rada zisťovala, pretože tiež chcela vedieť čo za tým je... a uistiť sa, že to tak zostane. A jej výsledky ju len čoraz viac tešili.

Podľa všetkého čo zatiaľ zistila - z čoho si veľa nechávala pre seba - to vyzeralo, že sa žiadneho vrátenia do normálnu báť nemusí. Vyzeralo to, že slnko bolo mŕtve. A jeho vrahyňou bol presne ten modrý mesiac, ktorý teraz osvetľoval ulice. Nebeské planéty vraj boli bytosti s vlastnými vojnami a vzťahmi a modrý mesiac bol bohyňou, ktorú slnko pošpinilo. Rozhodla sa zničiť ho, prebrať jeho svet a celý ho zmeniť. Preto všetko postupne menilo podoby a objavovali sa nové existencie. A keď bude zmena kompletná, zostane tu planéta nočných bojovníkov, čo sa za ňu postavia proti deťom slnka.

Astrid sa usmiala. Keď slnko zhaslo prišiel jej čas.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když slunce zhaslo - Hvězdář1

Když slunce zhaslo a ztratilo se za nazlátlý pahorek, seděla sama. Seděla na kameni u temného jezera na jehož hladině se zrcadlily poslední růžové mraky, jakási připomínka toho, že obrovská ohnivá koule ještě před chvílí brázdila nebeský oceán. Na opačné straně horizontu začínaly zpoza obzoru pomaličku vykukovat první hvězdy a třpytily se na tom tmavě modrém plátně.

Povzdechla si a rukou pohladila heboučký mech, který byl na kameni jejím jediným společníkem. Už to bylo dlouho, co potkala jiné víly.

Smutně si přejela dlaněmi po zbytcích polámaných křídel a otřásla se zimou. Blížil se konec léta a noci byly chladné. Mnohem chladnější, než byla zvyklá. Před dvěma týdny ji sem zavála strašná vichřice a znemožnila jí vrátit se domů.

Napila se sice jezerní vody a najedla slunečního světla, ale jakmile se po krajině rozlezla noční tma, začala chřadnout. V rodném stromě by ji zahřálo velké světlo, možná by dokonce královna zahojila její křídla, ale tady jí zbývalo jenom o samotě čekat, která noc bude poslední.

Nakonec se schoulila do klubíčka uprostřed lůžka z mechu, přikryla se listem, který odpoledne našla na zemi, a chystala se spát, když v tom ji něco vyrušilo. Zdálo se jí, že slyší tiché kroky v trávě. Opatrně se posadila a vykoukla z pod listu.

Směrem od lesa se blížilo malinké světélko. O chvilku později bylo možné rozeznat i siluetu malého človíčka, který světélko nesl. A o pár dalších kroků blíž už víla viděla i lucerničku, ve které hořela svíčka. Její plamínek mihotavě tančil uvnitř skleněné klícky a zářil jasněji a hřejivěji než vyhasínající stvořeníčko v mechu.

A vílu světlo přitahovalo. Nakonec se chlapec s lucernou zastavil kousíček od kamene, na kterém víla seděla, a koukal se na hvězdy odrážející se v jezeře. Byla na vážkách. Má se ozvat? Třeba by ji nechal se ohřát. Ale co když ne? Potom se zhluboka nadechla, překonala strach a odkašlala si.

"Ehm, ehm," ozvalo se tenoučkým hláskem zpod listu. Chlapec se otočil dokola, ale byl zmatený tím, že nikde nikoho neviděl. Víla ze sebe shodila list a znova zavolala.

"Tady dole, prosím!" zamávala na kluka a ten si jí konečně všimnul.

"Páni! Ty záříš! Ty jsi víla?" zeptal se, oči údivem široce otevřené.

"Jsem, ale už zářím jenom trošičku. Je mi strašná zima," pokrčila rameny a sledovala, jak si lidské dítě kleká naproti ní.

"Aha. Hele, co kdybych tě vzal domů? Moc toho nemám, ale můžeš se posadit ke svíčce a zahřeješ se," navrhl s širokým úsměvem. Chyběl mu jeden zub.

"Tak dobře. A ostatním lidem to nevadí?" zeptala se ho ještě, než vlezla do ruky, kterou jí nabízel.

"Nevadí. Já žiju sám. Zítra ti můžu pomoct hledat rodný strom. Ostrov přece jenom není tak velký," řekl a postavil se.

"Děkuju moc. Ale nevím, jestli ho najdeme. Všechno mi bez křídel připadá tak strašně veliké," schoulila se v chlapcově hřejivé dlani.

"Zas tak strašné to není. A jak se vlastně jmenuješ?" zajímal se klučina.

"Nemám jméno. Víly ho nepotřebují," pokrčila rameny.

"To je hloupost. Budu ti říkat Cink, protože když mluvíš, zní to jako rolničky," pronesl rozhodně chlapec.

"A co ty? Jak se jmenuješ?" koukla se Cink na chlapce.

"Petr," řekl a pomalu se vydal na zpáteční cestu. Mihotavý plamínek svíčky osvětloval zdánlivě stejnou siluetu. Až na to, že v Petrově dlani se choulilo malé svítící stvoření  a vesele se smálo jeho historkám. Jak tak mizeli v dálce, bylo jim najednou úplně jedno, že pro dnešek už slunce zhaslo, protože jejich přátelství bude zářit navždy.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když zhaslo slunce – havran2

Když znovu zhaslo slunce
královna Luna oděla svůj háv.
Neb nastala její šance,
aby se mohla nést pyšně jak páv,
shlížíc se v měsíční tůňce.

Hned nato usedla na trůn
– naneštěstí pouze dočasný.
Před ním leží černý běhoun
ze tmy nejtemnější utkaný.

Milovala všechny chvíle,
kdy směla poroučet černotě.
Leč chovala se k ní mile,
ke svojí největší jistotě.

Žádala si již mnohokrát,
by její moc neměla konce.
Nerada nechávala hrad
pro panování krále Slunce.

Když znovu zhaslo slunce
královna Luna oděla svůj háv,
Neb nastala její šance,
aby se mohla nést pyšně jak páv,
shlížíc se v měsíční tůňce.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Když slunce zhaslo - Popelnice21

Větře, nezvedej mi tu sukni!
Já si vezmu lidlovskou větrovku,
tak do toho - cukni!

V práci jsem do nevidím,
dorážím domů, znavena.
Smysl pro humor měním,

nemám totiž žádný.
Jsem excelovská tabulka,
lidi k ráciu naháním.

Vítr mi vadí, bouřky jsou časté,
cítím se osaměle, noci jsou totiž dlouhé

Bez milého, bez šeptání
Bez potřebného milování
Západ slunce chci zřít

Jsem zakopaný pes,
jenž tlí v přírodní bažině
kdo by to byl řek'

Já magistr, pan důležitý
jsem akorát slepý, když slunce svítí

Má milá mě prosí
a já ji vyhovět ne a ne
Čekám na chvíli, kdy mi ji západ slunce

Ukradne

Nemůžu víc, prostě ne a ne
Čekám se slastí na chvíle, kdy panika pomine

Z věčného stresu,
kolem těch peněz
a presu

Zhasínám tu lampu
Jíž má milá říká slunce
Stromy, nekřičte na mě
Mám toho dost v hlavě

Vyrazila jsem, bez milého,
Zrovna když slunce zhasínalo,
Co krásnější si přát?

Míti málo, cítit vše
A zakopaný pes - kde?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Tak jak jste přežili pátek třináctého?