Medúza – Kalokaghatia0

Po setmělé mramorové chodbě se plazili ohavní tvorové připomínající hady – připomínající proto, že jejich těla byla slizce kluzká, oči byly sevřený ve zlověstný pohled a z tlamy jim sem a tam vyčníval rozeklaný jazyk. Hadi se líně povalovali na chladné zemi do chvíle, než se v rytmických ozvěnách místností prolnuly kroky jejich paní. V mžiku se probudili a jejich těla vyslali vstříc domovu, po kterém prahli; na kterém byli závislí a který natolik milovali. Jejich paní vstoupila do jejich chýše a svým pudem je opětovně uvábila. Byla nahá, šat jí zdobily pouze svlečené kůže jejich miláčků. Hadi se jí od lýtek dál obtáčeli po celém vnadném těle, ale usadili se až na týlu její hlavy, kde jí vytvořili nevzhledné příčesky. Žena sama o sobě byla nádherná – její půvab prosakoval i přes hadí vzezření. Její plné rudé rty se semkly v nepřítomný výraz pokaždé, když se některý z hadů nepříjemně usadil na její hlavě. Povzdychla si, přála si, aby to utrpení konečně skončilo. Tak moc doufala, že se za ta staletí, která již prožila, zjeví šlechetný odvážlivec, který ji vysvobodí z jejího prokletí. A taky věděla, že je to více než nemožné – kdo by mohl milovat někoho jako je ona? Někoho s natolik odpornými hady tvořící smrtelnou svatozář kolem její hlavy?

***

Nepřítomně si povzdechla a donutila své hadí tělo vstát ze studených mramorových schodů. Postupovala po překrásné síni, která svojí majestátností ještě více zdůrazňovala, jak moc je Medúza osamocená. Přecházela po místnosti a napůl obdivně, napůl smutně pozorovala kamennou výzdobu její síně. V sochy proměněné muže, kteří sice byli odvážní, ale nedokázali ji milovat – nemohli ji milovat. Proto ji nemohli vysvobodit; to proto je hadí svatozář proměnila z lidských dýchajících bytostí v kamenně strnulé mrtvolné sochy.

Věděla, že její život byl proměněn v mýty – věděla, že lidské bytosti ji mají za zrůdu, když si z generace na generaci vyprávějí příběhy o jejím prokletí. O prokletí, o které neprosila, o něhož nežádala. Nežádala ani Neptuna, aby jí v Minervině chrámu ukradl to nejcennější – nevinnost. Nežádala ani Minervu, aby jí za jeho nemravné počínání potrestala v hady proměněné krásné vlasy. Nežádala nikoho a dostala všechno, oč neprosila.

***

Přistoupila blíž k její nejoblíbenější soše z celé sbírky. Mladík proměněný v sochu byl tak krásný, tak moc pohledný! Ještě předtím, než hadí svatozář dokázala proniknout do jejího srdce a vycítit, že Medúzu doopravdy nemiluje, prozradil jí, jak se jmenuje.

„Ach, Persee," vydechla ve vzpomínce na jeho krásné rysy v tváři. Myslela na jeho svaly zalité tělo, nad kterými vystupovaly žíly ukrývající udatnou krev bojovníka, myslela si na vlnité černé vlasy padající mu do modrých očí. Vzpomínala na jeho ladný krok, který k ní mířil, když konečně věřila, že je to ten pravý, „byl jsi má láska." Pohladila sochu po ztuhlých rysech, kde se dříve ukrýval krásný, u Dia, tak krásný a upřímný úsměv. Věděl tehdy, že se promění v kámen? Doufal snad, že se stane hrdinou, který Medúzu vysvobodí?

***

Tehdy, pamatovala si, byl oděn v šat lesklý a odolný vůči kopí, jako by očekával, že do snad Medúza napadne a zničí. Tehdy slyšela, jak se jeho kroky potulují síní a hledají ji a slyšela jeho srdce, které v těle bubnovalo jako jarní déšť. Tehdy cítila jeho dech, který se dotkl její ruky na znamení počestného přivítání. Tehdy cítila, jak její hadí svatozář zpozorněla, rozkmitala svými slizkými jazýčky, jak svá těla hadi napínali. A stejně tak tehdy procítila, jak z její lásky vyprchává život, když se jeho mozoly zalitá dlaň proměňovala v kamennou sochu. Tu bolest cítí ve svém srdci stále i po tolika staletích, které prožila bez lásky.

***

Hady hnízdící na její hlavě cosi zaujalo, protože svá těla natočila lehce na stranu a v napětí přestali pohupovat svými ocásky. Medúza slyšela, jak se mramorové dveře těžce otvírají, po tolika letech. Opět se vzduchem prohnal čerstvý vánek, který s sebou nesl novou naději na vysvobození. Síní se rozlehly sebevědomě znějící kroky dalšího odvážného lamače dívčích srdcí.

„Ne, na tohle ještě nejsem připravená," pronesla Medúza, polovičně s nadějí, napůl ze strachu, že se její sbírka soch zase rozroste o další přírůstek, „nechci další lásku proměnit v kámen."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medúza – sara15

„Tak? Máme niečo?" spýtala sa Karolína a pozrela sa na svojho kolegu.

„Nie," odvetil Patrik.

„Musí niečo byť," hádala sa Karolína. „Každý musí zanechať stopy!"

„Veď zanechal. Lenže neboli na nej žiadne otlačky."

„Medúzu?" spýtala sa Karolína uštipačne. „Vážne?"

„Áno, medúzu."

Medúza bola zapichnutá v tele obete. Bol to muž, ktorému chýbal pohlavný orgán. Na popŕhlenie medúzy nezomrel, medúza tam bola asi len na ozdobu. Niečo im tým vrah chcel povedať. Lenže oni neprišli na to, čo to má byť.

„Nezabil ho vrah. Teda zabil. Zranil ho dostatočne na to, aby zomrel, a potom sa pozeral, ako obeť zomiera," vyhŕkla Karolína náhlivo.

„Ako to vieš?" spýtal sa Patrik.

„Pretože medúza, ktorú máme, nezabíja. Vrah nám tým chcel niečo povedať. Som presvedčená, že nám chcel povedať toto. Nezasadil smrteľnú ranu, po ktorej by obeť hneď zomrela. Zasadil rany, ktoré obeť oslabia. A potom ju sleduje, až kým nezomrie," hovorila Karolína zapálene.

„Mohla by si túto teóriu predložiť aj nášmu šéfovi?"

„Mohla," povedala Karolína, „ale nie dnes. Musím ísť pre malú do škôlky."

Karolína svojmu kolegovi zamávala na rozlúčku, poslednýkrát sa pozrela na mŕtvolu s medúzou hlboko v bruchu a potom odišla z policajnej stanice. Odišla do škôlky pre svoju milovanú dcéru.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medůza – havran2

Dva hoši, Petr a Jan, se zrovna nacházeli v muzeu. Procházeli se mezi exponáty pocházejícími z dob nejrůznějších starověkých civilizací. Dosud se jen na nějaké podívali, načež šli bez jakéhokoliv otálení dál, dokud nenarazili na něco, co jednoho z nich právě upoutalo.

„Podívej, Petře, hlava Medúzy!" Nadšeně ukazoval na podivnou tvář jakoby patřící ženě, avšak s klubkem hadů namísto vlasů.

„Medúzy?"

„Ano, přesně tak," pravil Jan. „Četl jsem o ní v jedný takový knížce, ve který se psalo, že kdo se na ni podívá, ten prej rovnou zkamení!"

Druhý z hochů se najednou začal o sebe bát. Přestože už na sochu oné bytosti z řeckých bájí pohlédl, uskočil o pár kroků a přesvědčil se, jestli se s ním náhodou následkem dané skutečnosti něco nestalo. Podivil se však, že ne. Přesto se té příšery bál, ačkoliv mu samozřejmě nemohla ublížit.

„Doufám, že ji někdo zabil," řekl Petr. „Jenže... Na jednu stranu bych se nedivil, kdyby se to nikomu nepovedlo." Mezitím si zhluboka povzdychl. „Vlastně si ani nedokážu představit, že by to nějakej člověk vážně zvládnul."

„A víš, že jo?" zareagoval chlapec stojící hned vedle něj. „Jednomu takovýmu silnýmu hrdinovi! Myslím, že se jmenoval Perseus nebo tak nějak. Dokonce jí tu hlavu usekl!" čímž Jenda Péťovi vnukl nápad.

To bych si teda ten příběh měl taky přečíst, pověděl si oslovený v duchu po chvíli usilovného přemýšlení i vzpamatování se z prvotního šoku. Ať vím, o čem můj kámoš mluví. Zní fakt zajímavě!

Avšak nedokázal pochopit, proč se předtím tolik po informaci o zkamenění člověka při pohledu do Medúzina obličeje polekal – vždyť se jednalo jen o pouhou starou skazku, mýtus, pověru! Nic víc! Navíc ta nestvůra ve skutečnosti ani nežila, byla jenom obyčejnou sochou vystavenou v muzeu.

Tak z jakého důvodu se vlastně bál, až samým zděšením znatelně pobledl v obličeji, div neomdlel?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medůza - Popelnice21

"Čau Důzo."
"Medůza. Medůza je mé jméno."
"Jasně - ale pokud chceš být rapperkou, jméno Důza je mnohem chytlavější."
"Žraloku, můžeš mi říct, kde jseš? Mám skoro 10 tisíc sledovatelů na Instagramu, pochybuji, že by to bylo kvůli tomu, že nejsem dost dobrá."
"Důzo, říkám ti jen, že jméno Důza je prostě chytlavější než jméno Medůza. Rozumíš, vymykáš se konvencím, jseš individualitou, která se prostě nenechá nikým jako prostě - "
"Dobře, dobře, chápu." Medůza odpověděla netrpělivě. Že by přetransformovala celou svoji image? Přemýšlela, zatímco prohrabávala písek opálenýma rukama.
"Jsem tě přesvědčil, co?" Žralok se usmál šibalsky. Lehnul si na lehátko, jenž se pod ním podlomilo.
"Důza zní jako lůza." Medůza řekla prostě. Ignorovala nepříjemnou situaci Žraloka.
Žralok se smál, dokonce se řechtal. "Ale lůzo, teda Důzo, promiň -"
"Vždyť ti říkám, že nejsem žádná lůza!"
"Promiň, vždyť jsem se ti omluvil, jé, jsi nějaká pichlavá dneska - "
"Polyp mi, jo, Žraloku?"
"DŮZO!" Žralok se vymanil z podlomeného lehátka a lehnul si bokem k Medůze na hřejivý písek. "S novým imagem bys mohla mít 5ti násobek sledovatelů! Medůza je sice vtipné jméno, jo, moře, ty jsi člověk, haha, všichni to chápeme, texty máš chytlavé, ale kdyby ses převlékla jako -"
"Jako co, Žraloku, co?" Medůza odpovídala se znatelným hysterickým tónem v hlase. "Jsme na dovolené v Řecku a jediné, o čem dokážeš mluvit, je moje kariéra! Cožpak nechápeš, že potřebuji odpočinek a klid?"
"Samozřejmě." Odpověděl Žralok konejšivým tónem.
"Já - jsem - vyčerpaná!" Medůza vykřikla. "Vždyť jsi můj nejlepší Instagram kamarád, a stejně do mě pořád šiješ, já si připadám jako nějaká - loutka -"
"Prosimtě lůzo, uklidni se, to ne - "
"Já nejsem lůza!!!" Medůza křikla ještě hlasitěji.
"Můžeš se prosím, prosím, uklidnit?" šeptl Žralok.
"Ty ses mi ani neomluvil!! Fakt mi polyp." Medůza odfrkla.

"Madam!" ozval se hlas staršího pána, který se obrátil na záda, vyvalujíc své obří pivní břicho.
"Proč na mě mluví ten člověk?" Medůza se obrátila k Žralokovi.
"No - " Žralok se nadechnul.
"Mohla byste ztlumit to rádio?"
"Hele, asi podle Pupíka jsi moc hlasitá, Důzo." šeptl Žralok.
"Omlouvám se!" Medůza zakřičela na břichatého pána, jenž se zakabonil, a znovu zaujal pozici na břiše, kdy si opékal sádlovitá záda na písku. Vedle něho byly střípky a kousky již zníčeného lehátka.
"Měli kontaktovat Ikeu." Medůza zamrmlala.
"Cože?" Žralok se k ní nahnul.
"Že měli kupovat ty lehátka v Ikei!" Medůza znovu křikla.
"Proč křičíš a proč mluvíš o Ikei?" Žralok zjevně ztrácel trpělivost.
"Protože do mě šiješ a jsme na nějakém ostrově s pochybnýma lehátkama, myslíš si, že jsem lůza a já - chci - " Medůza začala hlasitě vzlykat.
Pupík se opět obrátil na záda, ale Žralok na něj mávnul. "Jdeme pryč - " mu mlčky ukázal.

Žralok, podpírajíc plakající Medůzu, se vydal směrem k chatkám, jež byly u břehu moře.

"Žraloku, ta není naše, přece!" Vzlykla Medůza, jakmile vešli do zchátralé chatky plné lehátek a špinavých ručníků.
"Promiň, já si to vždycky spletu - ale počkej!"
"C - co?"
"Vždyť to je naše chatka!"
"Žraloku, nemel nesmysly, prosim tebe, buď tak laskav, chci si jít lehnout, jsem unavená."
"Ne, fakt, je to naše chatka!" Zvolal Žralok nadšeně, než zakopnul a zlomil dvě lehátka.
"AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA." Medůza vřískala. "Nikdy jsem se neměla stát slavnou, nikdy, nikdy, ty nejsi můj kamarád, tohle je taková pakárna, panebože, POMOC!!"

Z dálky bylo slyšet hřmění, provázané křiky lidí na pláži. Bum, bum, bum! Do chatky vtrhl Pupík a další břicháči.

"Madam, můžeme se k vám přidat? Venku je děsivě." Pupík zahřměl.

Žralok nestihnul chytnout Medůzu - v tuhle chvíli bylo v chatce zlomeno celkem 5 lehátek.

"Na čem budeme spát?" Pupík se divil.
Medůza kníkala zespod rozlámaných lehátek. Žralok se otočil na Medůzu, na Pupíka, zpátky na Medůzu, a pak se vrhnul ven, do hřmějící bouřky.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medúza - Nylien4

Ten deň ju Perseus nezabil.

Odmietla sa znovu stať obeťou ďalšieho muža. Brali si čo chceli bez dovolenia, bez zastavenia a už toho bolo dosť. Vedela, že ju svet vidí ako monštrum, a dlho sa proti tomu snažila bojovať. Prečo by ona mala byť beštiou? Za to, že sa narodila s peknou tvárou? S telom, ktoré muži chceli a mysleli si, že naň majú nárok? Za to, že verne slúžila svojej bohyni, ktorá ju prekliala? Za to, že sa utiahla na ostrov, aby mala pokoj, a oni ju aj tak stále lovili?

Pošpinili jej telo, prekliali jej podobu, zničili jej život a udupali jej dušu.

Aj po tom všetkom, po všetkom násilí a zradách, sa snažila dožiť svoj život v pokoji. Spoločnosť jej tu robili len lesné tvory, ku ktorým chovala náklonnosť. Zvieratá nerobili zlo pre potešenie ako ľudia. Mala rada ich spoločnosť a trpela, keď zistila, že ju nemôže mať. Zo začiatku zabúdala na svoje prekliatie a keď malých tvorov vzala do rúk, s láskou na nich pozerajúc, ich srdce zastalo a zmenili sa na kameň. Ich neživé podoby potom so starostlivosťou rozložila po svojej jaskyni ako konštantnú pripomienku toho, že z nej spravili vraha a že musí byť opatrná.

Neskôr si oči začala preväzovať kusom látky a keď teraz sedávala v lese, nevidela čo sa jej obtiera o telo alebo sa ukladá do lona. Iba cítila mäkkú srsť alebo pierka pod prstami a šťastne sa usmievala. Lesné tvory za ňou chodievali samé, aj napriek hadom v jej vlasoch, ktoré vtedy vždy pokojne oddychovali. A po večeroch, keď bola v jaskyni sama, boli ony jej spoločníkmi. Syčali jej do ucha a ona jemne hladkala ich telá. Bola to spoločnosť, na ktorú najskôr nebola zvyknutá – iné tvory, ktoré boli súčasťou jej hlavy. Teraz už s nimi však zrástla nie len navonok, ale aj vnútorne a bola za nich vďačná.

Naučila sa žiť so svojim prekliatím, naučila sa tlmiť krik z nočných môr, kedy sa jej dotýkali nechcené ruky, naučila sa zniesť svoju vinu za kamenné tvory po jaskyni. A myslela si, že to konečne bude stačiť, že už trpela dosť. No teraz si z nej spravili trofej, vyhlásené monštrum, ktorého smrti sa dožadovali davy, ktorým nikdy neublížila. Ústa, ktoré patrili ľuďom, ktorých nepoznala, kričali nenávistne jej meno a chceli ju mŕtvu. A tlieskali odvážlivcom a hrdinom, keď pátrali po jej ostrove.

Najskôr sa im darilo zastihnúť ju nepripravenú. Teraz však žila v konštantnej paranoji a už ich čakala. A tak sa na jej ostrove v rôznych polohách, na rôznych miestach, kamenné sochy mužov, čo ju prišli zabiť. A čím viac ich bolo, tým viac ich chodilo, pretože tým preslávenejšie monštrum bola. Výzva, ktorú bolo treba zdolať. Rovnako ako ňou kedysi bola pre Poseidona, keď ho odmietla.

Keď pred ňou skamenel aj Perseus, ktorému nepomohli ani dary od bohov, vedela, že bol posledný, čo ju tu prepadol. Najbližšie pošlú celé vojsko alebo ju prídu zničiť samotní bohovia, ktorých krutosť ju priviedla až sem. A vedela by ju priviesť do ešte väčšieho utrpenia, kým sa budú zhora smiať. Odmietla čakať, kým znovu určia jej osud. Rozhodla sa ho vziať do svojich rúk.

Posledné roky trénovala v boji. Musela, inak by ju už dávno zabili. Mala svoj krik a svojich hadov a mala svoj smrtiaci zrak. A najskôr si myslela, že to bude stačiť. Potom však videla, ako sú chodiaci hrdinovia čoraz prefíkanejší a vynaliezavejší a tak sa rozhodla poistiť. A teraz, keď pred ňou stál porazený Perseus, vedela, že spravila správne.

Dlhšie neváhala. Vzala svoj luk aj svoje dýky. Všetko na seba pripevnila, luk ponechala v rukách a nechala za sebou svoj domov aj kamenné sochy, čo kedysi boli vražednými mužmi alebo nevinnými tvormi. Už dlhšie nechcela čakať, kým si po ňu prídu. Rozhodla sa im vyjsť naproti – nie len hrdinom, ale všetkým ľuďom, pretože aj oni ju chceli mŕtvu. Ak chceli monštrum, tak ho majú mať.

Išla mestami plnými ľudí ako prírodná pohroma. Jej prenikavý krik do nich zasial paniku, jej oči ich jedného po druhom menili na kameň a keď pred ňou začali utekať, nemohla byť šťastnejšia. To jediné od nich predsa celý život chcela – aby išli preč od nej, aby jej dali pokoj.

Nakoniec vyšla až do samotných nebies, kde už bohovia čakali. Krutí, vyžívajúci sa v násilí, berúci si aj to, čo im nepatrilo. Vedela, že proti nim nič nezmôže a napriek tomu kričala a strieľala šípy a hľadela na nich jej smrteľným pohľadom a videla strach. Pretože ich prekliatie sa otočilo proti nim a napriek tomu že ju zdolali, bojovala odhodlane a ich rany sa hojili dlho potom.

Sama sa stala sochou, ktorá teraz stála v jednej z ich sál. A ako rokmi kameň postupne opadával, dopadal do očí ľudským ženám a vkladal do nich niečo z kamenného pohľadu medúzy, aby aj oni dokázali odradiť neodbytných mužov.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medůza – rebellious7

,,Medůza 6 je připravena k ponoru, kapitáne!"

Odložím knihu – shodou okolností 20 000 mil pod mořem od Julese Verna – a vzhlédnu k mladíkovi, který v pozoru čeká na mé rozkazy.

,,Díky, kadete..." zamžourám na jmenovku, jež má září novotou.

,,Johnson," pomůže mi. ,,Kadete Johnsone," dokončím. ,,Vyřiď nadporučíkovi Smithovi, ať se ihned dostaví do velínu a přivede s sebou i Michaela Collinse," řeknu a sám se vydám k řídícímu panelu.

,,Ano, pane!" vykřikne nováček, zasalutuje a odběhne shánět nadporučíka a kormidelníka, jestli se v této moderní době dá říkat člověku, který se zasluhuje o to, aby byla ponorka stále v pohybu a nenarážela do překážek, kormidelník.

S úsměvem pozoruju, jak se zelenáči nervózně ošívají. Pro mnoho z nich je to první ponor. Posádka, jež mě doprovází na mé cestě hlubinami moře je naplněna novou, a hlavně mladou krví. Řekl bych, že kadetů je tady mnohem více než celého ponorkového personálu Medůzy 6 dohromady.

,,Kapitáne," vytrhne mě z myšlenek hlas dlouholetého přítele. ,,Sám Aron Smith," podám si s nadporučíkem ruku. Vřele mi ji stiskne. ,,Nedělej, jako bych tady nebyl po celou dobu tvé kariéry," zasměje se hlubokým hlasem tak nahlas, že se po nás pár bažantů zděšením otočí.

,,Klidněte se, nadporučíku, mladí z vás mají průvan," vloží se do toho náš kormidelník.

,,Michaeli, vítám tě na Medůze 6. Ještě jsi neměl tu čest být členem mé grupy," přivítám druhého muže.

,,Těší mě, kapitáne, že se můžu po Vašem boku vydat na v tak krásné ponorce objevovat hlubiny stále překvapujícího oceánu," odpoví mi kormidelník a usměje se. V očích mu vidím touhu po dobrodružství. Je mladý, nejspíš toho ještě hodně nezažil, takže pro něj bude tahle cesta výzvou.

,,Také se nemůžu dočkat naší spolupráce," poplácám ho po zádech a přivedu k jeho místu. Kývne hlavou a já zavolám na Matthewa, našeho strojního důstojníka, který Michaela o všem poučí.

Společně s Aronem se vydáme na druhou stranu řídící místnosti a zaujmeme pozici před velkým předním sklem. Právě odtud bude nejhezčí pohled na podmořskou faunu a floru.

Zasvěcení, jako třeba nadporučík nebo náš ranhojič Miguel, vědí, že nejvíce bere dech pohled z kapitánovy kajuty, ale tam nemá nikdo bez mého svolení přístup.

Být kapitánem má své výhody.

,,Která je tohle naše plavba?" pronese s přídechem Aron, aby naznačil, že nízké číslo to rozhodně nebude. Odtrhnu oči od zbytku velínu a podívám se na usměvavého přítele, jemuž se už do černočerných vousů vkrádají stříbřité prameny.

,,Bude to náš šestadevadesátý ponor," odpovím. Samotnému se mi nechce uvěřit, že se blížím ke stovce. No co, taky už nejsem nejmladší a hodnost kapitána mám pěkně oddřenou. Od mých kadetských let až po mou současnou pozici uběhlo už čtyřicet osm let. Za tu dobu jsem se o moři – a taky o lidech – hodně naučil.

Třeba to, že děsit nováčky je legrace, ale taky je lepší nechat si vtipy o poruše až když jsme pod vodou.

Nahnu se nad mikrofon a ujistím se, že je vše připraveno. Zahlédnu Michaelův palec nahoru.

,,Vážená posádko. Vítám vás na Medůze 6. Připravte se na změnu tlaku, za dvě minuty třicet vteřin už budeme hluboko pod hladinou," zahájím naši plavbu. Když se všichni usadí, aby se naše ponorka dala do pohybu, spokojeně se opřu. Tohle já totiž můžu. Moře je můj život.

,,Tak kdy se nám porouchá motor?" přisedne si vedle mě Aron. Uchechtnu se. ,,Vydrž aspoň čtyři hodiny. Pamatuju si, jak jsem to zažil na vlastní kůži. A nebylo to příjemné," zavzpomínám na chvíli, kdy se ponorkou Rejnok 12, na které jsem začínal svou kariéru, rozječely sirény a rozblikala červená světla.
To cvičení mě málem přivedlo do hrobu.

,,No jo, no jo. Ale beru si to na starost. Ti mladí kluci musí zažít aspoň jedno pořádné cvičení pod hladinou, a hlavně v ponorce, aby věděli, jaké to je. V tělocvičně je nenaučí, jak se vypořádat s problémy pod vodou." To má nadporučík pravdu. Nejvíce se člověk naučí praxí.

,,Kapitáne, jsme na šesti stech metrech."

Zvednu se z pohodlného křesla a přejdu k navigátorovi. ,,Klesněte ještě o dvě stě padesát metrů a pokračujte v kurzu," pobídnu svůj tým. ,,Ano, kapitáne," odpoví jednohlasně. V obličejích těch lidí, kteří se rozhodli zasvětit svůj život strojím pod vodou, vidím nadšení pro věc. Kdyby tam nebylo, na palubu Medůzy 6 bych si je nikdy nevybral.

,,Co teď?"

,,Ty nemáš co dělat, Arone?"

,,Jo, už si jdu po svých," protáhne obličej nadporučík. Však on dobře ví, že má i povinnosti.

Někdy je až nesnesitelně upovídaný. A otravný jako moucha.

Když konečně zmizí, rozhlédnu se kolem.

Všichni tihle lidé se snaží, aby vše klapalo, jak má. I ten nejbojácnější kadet ví, že musí přiložit ruku k dílu a mít co nejlepší výsledky.

Začínám věřit, že s touhle posádkou se dostanu 20 000 mil pod moře.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Medúza - crow7

„Dneska si nakreslíme živočicha, který žije ve vodě." Vybrala učitelka výtvarné výchovy dnešní téma. „Klidně maluje jen tužkou, pastelkami nebo suchým pastelem. Jiné varianty nepřijímám."
„To je zase nuda," zamumlala holka z lavice přede mnou. „Fakt se těším, až dá nějaké normální téma."

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou, taková slova měla vždy, žádné téma jí nikdy nesedlo. Zamyslela jsem se, jakého mořského živočicha bych měla nakreslit. Hlavou se mi motalo tolik nápadů. Žralok, velryba, delfíni, mořský koník...

„Víš, co budeš kreslit?" ťukla do mě kamarádka na vedlejší židli.

„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Vůbec. Můžu být ráda za dvouhodinovku. Co ty?"

„Asi mořský koníky," špitla, „dva, přes celou čtvrtku. Suchým pastelem." Ukázala k pomůckám na její polovině stolu. „Pastelky jsem zapomněla doma."

Ušklíbla jsem se. Byla bych překvapená, kdyby na něco někdy nezapomněla. Přikývla jsem, podívala jsem se k nástěnce, jestli tam nenajdu nějaký pořádný nápad.

„Kdo s mozkem dá tohle téma?" zrovna zamručela holka přede mnou.

Pozvedla jsem obočí. Vlastně... byl jeden mořský živočich, který dokázal žít bez mozku. Medúza.

Usmála jsem se, připravila si obyčejnou tužku i čtvrtku. Měla jsem rozhodnuto, co černobíle nakreslím. Medúzu, jednu obrovskou přes celou čtvrtku, v pozadí nezaujme místo jen voda, ale další medúzy, mířící jejím směrem.

„Tak co?" šeptla spolusedící.

„Medúza," usmála jsem se, „nakreslím medúzu."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.