Vůně šeříku - Černáslunečnice7

9.5.1945

Stálá jsem u kuchyňského pultu, krajéla cibuli a po tváři se mi kutálely slzy. Možná té cibule bylo už moc, ale já potřebovala něco dělat, zaměstnat ruce.

Hřbetem ruky jsem si utřela slzy. Můj pohled padl na voňavý keř šeříku, jehož vůně se nesla až ke mně do kuchyně oknem ven do ulice s výhledem na babiččiny záhony.

Fialové květy tvořily obsypané hrozny připomínající krásu, eleganci a další zapomenuté věci, jež nám válka vzala. Toto byla ta nejmenší oběť.

Rozplakala jsem se na novo při vzpomínce na svého milého. Padl před měsícem, ale stále to bylo tak čerstvé, že... Nedokázala jsem o tom mluvit ani s babičkou, u které jsem bydlela. Byla to má jediná rodina, která mi zbyla.

Nůž jsem položila na prkýnko, se vší vervou si setřela zbloudilé slzy. Prsty jsem zaryla do dřevěné linky ve snaze ji rozlomit nebo se jen zachytit? Těžko říct, ale nehty jsem od velkého náporu síly měla polámané.

Povzdechla jsem si, a vrátila se k představám naší svatby, ze které zbyla akorát nevěsta a z blízké rodiny babička. Ten den jsem měla mít šaty po mamince s vlečkou, dlouhý rukáv prošívaný fialovou nití znázorňující květy šeříku. Svatební kytice se měla skládat z fialek, šeříku a bílých růží ze zahrady mé budoucí tchýně. Velký výstřih na zádech s krajkou byl jedinou zvláštností na prostých, přesto velice elegantních šatech. I ty lehly popelem, když nám Němci zapálily dům a v něm uhořela polovina mé židovské rodiny.

Po nehodě, co se stala začátkem války, jsem se přestěhovala k babičce, díky níž jsem byla se starší sestrou křesťanka. Bohužel z naší velké rodiny jsem přežila jen já, vůně šeříků a vzpomínky na ně.

Ruka se mi klepala, když jsem shrnula cibuli na starou, místy rezavou pánvičku. Z našich skromných zásob jsem opekla několik brambor na másle s cibulkou - s hodně velkým množstvím cibulky.

Dohlížela jsem na cibulku, když se země začala třást.

Znovu už ne. Toto dunění jsem znala moc dobře. Předvídal příjezd tanků, vojáků a někdy nepřátel, jindy zase spojenců.

Vnuk od naší sousedky zadýchaně nakoukl do okna vedoucího do kuchyně.

,,Přijeli!" vykřikl radostně dětským hláskem. Než jsem se stačila zeptat, kdo přijel, už mě zahlcoval radostnými informacemi. ,,Rudá armáda, přijeli nás osvobodit!"

Sesunula jsem se pod okno. Radostně jsem se rozvzlykala. Přijeli nás osvobodit.

,,Slečno, je vám dobře?" ptal se starostlivě, nakláněl se ještě více dovnitř do malé místnůstky.

Zvedla jsem se na roztřesené nohy a přikývla. ,,Běž to říct ostatním." Láskyplně jsem ho pohladila po vlasech. 

Chlapec se svou plavou kšticí zmizel jako blesk. Slzy mi tekly po tvářích jako Schwarzenbergský kanál na Šumavě. Na krásné Šumavě, kde jsem od války nebyla.

Vyběhla jsem ven. Vojáci jásali z kabin tanků, usmívali se, další dívky z města jim házely květiny. Utrhla jsem několik květů šeříku, jehož vůně byla omamná, a hodila je vojákům. Jeden ji chytil, usmál se na mě a jel dál.

Před měsíci jsem přestala doufat, že se nebudu bát chodit ven, trhat šeřík, aniž bych se strachovala, že mě někdo zastřelí.

Válka byla u konce, naděje na lepší zítřky se blížily. Jednoho dne třeba najdu někoho, kdo se bude rovnat Petrovi, který nasadil život za svou vlast. Vůně šeříku mi ho ale bude navždy připomínat.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vôňa orgovánu – sara15

Každý deň som sa tešila do školy. Na autobusovej zastávke som sa vždy stretla so Sofiou a odtiaľ to bola vždy sranda. Nehovoriac o tom, že sme chodili do rovnakej triedy, takže sme boli v škole spolu celý deň.

„A zasa cítim vôňu orgovánu," povedala som Sofii.

„No to je asi môj parfum," povedala Sofia. „Vieš, že teraz orgovány ešte nerastú. No pre naše cesty do školy je to už zvyk. A tak som si povedala, že skúsim parfum s vôňou orgovánu," priznala Sofia.

„To je TOPKA," vyhŕkla som nadšene. „Ty si proste dokonalá."

„Ja viem. No musíme si pohnúť. Ak budeme meškať na matiku, tak nás učka roztrhá," zasmiala sa Sofia a potiahla ma za ruku. Spolu sme začali bežať po rovnom chodníku. Tu sa mi nemohlo nič stať. A okrem toho, Sofii som dôverovala.

„To chceš bežať aj do toho kopca?" spýtala som sa zadychčane tesne pod kopcom.

„Je to výzva, ale my dve to dáme. A napokon, ty musíš športovať. Chceš lyžovať, tak do toho daj všetko!" zvolala Sofia a tak sme sa rozbehli.

Chvíľu sme bežali keď Sofia povedala: „Budeme zabáčať doprava. Budú tam schody. Hore na tých koľajničkách môžeme spomaliť."

Bez slova som prikývla a bielou palicou som nahmatala prvý schod. Potom som zatla zuby a spolu so Sofiou sme dobehli tých pár metrov ku koľajničkám z betónu.

„No do riti!" zanadávala Sofia.

„Čo sa deje?" spýtala som sa.

„Pred vchodom stojí matikárka a meria teplotu. Takto nás asi do školy nepustí. Sme rozhorúčené po behu," povedala Sofia.

„To nevadí. Ja mám studenú vodu. Na čelo to pomôže a ostatné nerieš," povedala som prefíkane a priložila som si na čelo fľašu s vodou. Potom som si pár kvapiek frkla do tváre a podala som vodu Sofii. Tá si ju vzala a podľa kvapiek, ktoré občas dopadli aj na mňa som usúdila, že aj ona sa osviežuje.

„Dám ti z môjho spreja," povedala Sofia a nastriekala okolo mňa príjemnú orgovánovú vôňu.

„Túto vôňu milujem," priznala som.

„Aj ja," odvetila Sofia a znova ma chytila za ruku. Bez problémov sme prešli meraním teploty. Až keď sme boli v šatni Sofia mi šepla: „Vidíš? My dve spolu vyriešime všetko." Pousmiala som sa a prikývla som.

„Máš pravdu."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vôňa orgovánu - Nylien4

Jej obete vždy voňali ako orgován.

Nevedela, ako to celé funguje, ale ak na svete existovala jedna istá vec, proti ktorej nikdy nemohla bojovať, bolo to zabíjanie vždy, keď sa jej do nosa dostala jeho vôňa.

Nepoznala svojich rodičov a nepamätala si veľa zo svojho detstva ani mladého života. Boli to len zahmlené spomienky. Záblesky veľkej vane naplnenej neznámou tekutinou a lupienkami orgovánu. Hadičky pripojené na hlavu a ihly v žilách. Zbrane a meče a pästné súboje, ktoré boli súčasťou výcviku. Telá bez tvári, ktorých mená boli neznáme.

A tiež zopár faktov, ktoré v jej hlave akoby vždy boli. Vedela, že prešla výcvikom, vedela, že patrila do spolku „sesterstva" voňavých vrahýň, ktoré boli naprogramované zabíjať pri zacítení určitej vône. Každá z nich mala inú, ale nikdy žiadnu z jej sestier nevidela, alebo si ich iba nepamätala, a nepoznala ani žiadne vedenie. Netušila, prečo tie vône cíti alebo ako sa na ľudí dostanú.

Jediná jasná vec bola, že vôňa orgovánu znamenala smrť. A že tú smrť odovzdá ona.

Od veku kedy dosiahla oficiálne dospelosť, viedla normálny život. Mala svoj byt aj svoju prácu a ani pri týchto veciach netušila, odkedy v jej živote boli alebo odkiaľ ich má. Ako veľa iných vecí, jednoducho to tak bolo. A ona nemala dôvod to spochybňovať alebo proti tomu protestovať. Rovnako ako pre iných ľudí boli normálne iné veci, toto bolo prirodzené pre ňu.
Toto bol jej život a tak ho žila. Splývajúc s davom chodila každé ráno do práce, oblečená v slušnej blúzke sedela na svojom mieste v kancelárii, po večeroch sedávala na drinkoch s kolegami alebo ho trávila s priateľkou, a cez voľno sa venovala svojim záľubám. Vždy do momentu, ako zacítila vôňu orgovánu. Niekedy jej udrela do nosa, vychádzajúc z človeka blízko, niekde v dave alebo v reštaurácii, inokedy ju musela nasledovať cez veľa ulíc než našla jej zdroj.
Vtedy jej mozog pracoval automaticky.

Najvhodnejším spôsobom pripravila svoju obeť o život, bez ohľadu na to, kto to bol. Či mladý alebo starý, muž alebo žena, dieťa alebo dokonca aj zviera. Čo bolo označené, to muselo zomrieť. Stávalo sa jej, že jej to prišlo ľúto. Nebola bezcitná, aj ona žila normálny život a tak ju mrzelo, keď ten niekoho iného musela ukončiť. No celé to bolo prirodzené, a tak ľútosť nikdy netrvala dlho. Jednoducho to tak muselo byť.

Bolo však aj zopár chýb a tie ju strašili v snoch. Pretože tie tak byť nemali. Ako keď okolo nej prešlo mladé dievča s tou osudnou vôňou na sebe. Pamätala si jej svetlé oči a pekný úsmev, ktorý vlastnými rukami uhasila. A sledovala, ako padá k zemi a ako sa z jej tašky kotúľa von flakónik voňavky s arómou čistého orgovánu. Alebo keď ju vôňa priviedla k starčekovi, ktorého poslala smrti do náruče o niečo skôr, ako mala – keď zašla dozadu na jeho dvor, bol plný kvitnúceho orgovánu, ktorého pár čerstvo ostrihaných konárov sa nachádzalo na zemi. Stačilo tam stráviť chvíľu a silná vôňa by sa usadila na každom.

Na tieto nehody sa snažila nemyslieť. Niekedy to však nešlo ľahko a vtedy hľadala útechu v náručí svojej priateľky. Nikdy jej o sebe nepovedala pravdu, a ona to nikdy nežiadala. Obe mali zahmlenú minulosť a možno preto sa chápali a rešpektovali svoje tajomstvá. Vo svete nejasností a vrážd a vecí, ktoré jej jednoducho boli dané a naprogramované, bola pre ňu pevným bodom, ktorý si zvolila sama. Nebola rozmazanou spomienkou z jej minulosti a nebola ani nič, čo v jej živote proste bolo bez voľby. Našla ju počas svojho života sama, vybrala si ju a všetko ostatné dokázala tolerovať, kým ju mala po boku.

Niekedy sa však budila z nočných môr, ktorých bola ona zdrojom. Nočných môr o tom, ako spolu ležia a odrazu jej koža vonia ako orgován. Vedela, že by ju musela zabiť a nič ju nedesilo viac, ako to, že sa jedného dňa tá vôňa objaví aj na nej.

Aj túto noc sa prebudila s trhnutím a spotená. Otvorená náruč jej priateľky už na ňu čakala, keď si ju privinula na útechu k sebe. Úľavne sa nechala zovrieť jej rukami a s nosom opretým o jej krk sa zhlboka nadýchla jej prirodzenej vône. Žiaden orgován.

Počula, ako sa zhlboka nadýchla aj jej priateľka. „Voniaš ako narcisy," hlesla ticho.

Najskôr sa usmiala, no keď sa ruky jej polovičky zovreli okolo nej pevnejšie, odrazu pochopila. Snažila sa brániť a podarilo sa jej pri tom vykrútiť aspoň tak, aby na ňu videla. V očiach jej priateľky boli slzy, no zabrániť prstom obkrútiť sa okolo krku pevnejšie neodkázala. A ona to chápala a cítila úľavu, že z nich dvoch nemusí byť ona tá, kto zabije tú druhú.

Preto si tak rozumeli, preto sa chápali. Žili rovnaké životy, len o tom doteraz nevedeli.

Nebránila sa. Keď jej na tvár dopadla slza, utešujúco sa usmiala a nechala sa pohltiť temnotou.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku – Kalokaghatia0 

Odjakživa jsem neměla ráda květnové období, a to i přesto, že desátého dne tohoto měsíce slavím své narozeniny. Ne, že by se mi nelíbilo májové počasí – vyhovuje mi, když není ani horko, ani zima, a to platí dvojnásobek v mých stařešinských letech. Neměla jsem ráda dobu, ve které jsem coby sotva desítiletá dívenka žila. A nesnášela jsem stát, ve kterým jsem musela přežívat. Žila jsem ve státě, který nám nepatřil a který nám pokaždé vzali, sotva, co nám jej na nepatrnou chviličku darovali zpět. A nenáviděla jsem lidi, kteří to dopustili – zbabělce sedící na Hradě v polstrovaných křeslech, kteří nás a naši zem prý v rámci "většího dobra" s úsměvem na rtech vyměnili z nacistických spárů za utlačování pod tíhou sovětů. 

***

Den před mými narozeninami maminka napekla sváteční koláčky, aby se krásně odležely a na oslavu měly vynikající chuť, jakou dokáže vykouzlit jen má maminka. Celých šestaosmdesát let mého života jsem se mohla snažit upéct tak vynikající koláčky, které pekla ona, ale marně; k jejímu pekařskému umu mám daleko, i když jsem jako malá den co den stála v kuchyni po boku mé milované máti a nahlížela jí pod ruky, abych jedou – až budu velká – dokázala v kuchyni stejné divy jako ona. 

Při dopadu posledních zrnek drobenky na jablkový koláč, se z okna mířícího na severní stranu ulice ozval povyk. Z rádia stojícího v obývací místnosti se ozval hlasatel se zprávou, která milionu lidem změnila život, převážně ale k horšímu – což nikoho v době brutality nacistických vojsk ani nenapadlo.

„Pražané svádí boj s německými vojsky o své vlastní město! Proslýchá se, že naší zemi přispěchaly na pomoc vojska Rudé armády a také američtí vojáci. Vskutku!" mužův hlas se odmlčel, zatím co četl z papíru nejnovější informace, „a máme tady nové zprávy – Rudá armáda osvobodila Prahu, osvobodila naši zemi! Unikli jsme ze spárů nacistického Německa!" Hlasatelův hlas se tyčil do výšky s každým dalším slovem – jeho hlas byl radostný; to proto, že neznal budoucnost. To proto, že nevěděl, že stateční Pražané, kteří vzali osud do vlastních rukou, si svoji svobodu vybojovali samostatně, bez pomoci jakékoliv armády, na úkor početných obětí. To proto, že nevěděl, že Rudá armáda je předzvěstí velice dlouhé, kruté a krvavé doby pod vládou komunistického Ruska. To proto, že neměl ponětí, že jsme v tu chvíli opět o svoji zem přišli – že jsme přišli o vlast, o tradice, o hodnoty a kulturu. 

„Maminko, co se to tam venku děje?" Do dneška si pamatuji, jak jsem celá rozklepaná položila matce nespočet zmatených otázek. 

„Nevím, Maruško, nevím..." místní rozhlas utnul maminky hlas a já začala plakat, až se mi slzy koulely po tváři jako nechtěné perly, které každou sekundou ztrácejí na hodnotě. 

„... Rudá armáda osvobodila naši vlast," zněl vzduchem posmutnělý hlas hlasatelky z místního rozhlasu, rodačky z naší krásné vesnice, pojmenované po vůbec prvních založených vinicích Karlem IV. – Vinoři, „pojďme je na naše nádvoříčko společně přivítat, poděkovat a vzdát jim hold..." její hlas tuhnul ve hmotu připomínající tuhé těsto matčiných koláčků. To proto, že ona věděla. To proto, že věděla, že jsme právě přišli o vlast, o tradice, o hodnoty a kulturu. Že jsme přišli o vlastní zemi. 

***

Přes zmatek a chaos v mé hlavě se vynořuje stále dokola jediná vzpomínka, se kterou jsem vešla do nového života, ve kterém jsou přetvářky, podvody a lhaní prioritním předpokladem k úspěchu. Ačkoliv jsem tyto vlastnosti nikdy nevyužila, natož abych je využila ve svůj vlastní prospěch, nikdy jsem s režimem neměla větší problém. Na rozdíl od mé maminky, která byla jako "co na srdci, to na jazyku" a která mě varovala před mými vlastními názory proměněnými ve slova. Nikdy jsem nezaznamenala větší přestupky, které bych měla zapsané u soudruhů po zbytek života. To proto, že jsem uměla hrát – dokázala jsem zahrát jakoukoliv roli; včetně ženy věrně oddané komunistickému režimu, který zde nastolila Rudá armáda. 

***

Má poslední šťastná vzpomínka před okamžikem, kdy jsem pochopila, k čemu jsme odsouzeni, patřila mé matce, která ve své náruči svírá malý keříček fialových šeříků.

„Ničeho se nemusíš bát," pravila maminka, „jsem tu přeci s tebou," posmutněle se na mě usmála, jako by věděla, že tu už dlouho nebude, a darovala mi jednu větvičku krásně rozkvetlého šeříku, „musíme je něčím přivítat, ne?" pronesla a volnou rukou mě objala kolem drobných dětských ramen. Vyrazily jsme s šeříkovým doprovodem vstříc náměstí, po kterém hrdě pochodovali sovětští vojáci s přehlídkou svých mohutných tanků.

***

V jejich tmavých uniformách se leskl přízrak sobeckého vítězství, díky kterému se na úkor ztráty našeho vlastenectví rozšíří jejich zem – jejich vlast, tradice, jejich hodnoty a kultura. Pevně jsem se přitiskla k matčině sukni, protože jsem věděla, že touto chvílí ztrácím domov takový, jaký jsem ho doposud znala. 

Pod sladce chlácholivým nánosem vůně šeříku, který nás s matkou konejšivě objímal, jsem cítila kysele zvrácený dopad sovětské uniformy na naši matku zemi.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku – havran2

Bylo jaro. Mladík právě odcházel ze hřbitova, kam své tetičce položil na hrob její oblíbené květiny. Hned nato zamířil domů, kde na něj čekala jeho milá a pekla mu buchty s povidly.

Cestou jej však udeřila do nosu pronikavá vůně. Tušil, že určitě musela pocházet z nějakého rozkvetlého keře, avšak nevěděl, jakého. Šel tedy, okouzlen tím pachem, až na místo, odkud se linul.

Dorazil přímo ke vzrostlému šeříku. Ten nejen, že krásně voněl, ale i jeho nádherným květům se nedalo odolat – dokonce až se mládenec vzápětí rozhodl natrhat pro svou největší lásku pár větévek.

Jakmile si jich několik vzal, hned se zarazil.

Jak to, že jsem si něčeho takového nevšiml dřív? podivil se v duchu. Šeřík se přece nedá jen tak přehlédnout!

Leč posléze si uvědomil, že na pohřebiště šel úplně jinou cestou než nyní. Nebo snad nevnímal okolí kolem sebe, když se předtím zaměstnával myšlenkami i vzpomínkami na nedávno zemřelou příbuznou?

Pak si ale řekl: Musím si pospíšit, aby se moje nejmilejší po mně nesháněla. Určitě mě už nedočkavě vyhlíží.

Tak pospíchal až ke skromnému stavení, kde žil se svou družkou. Přesto se několikrát zastavoval, aby si přičichnul. Již brzy se tou vůní bude moct pokochat i jeho dívka.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku - Popelnice21

"Andulko?"
"Ano?"
"Kdy odcházíš do té práce?"
"Za čtvrt hodiny."
"Prosímtě, nemohla bys po ní nakoupit? Potřebuji upéct dort, babička má svátek v neděli."
"Jasně, mami." Odpovídám vesele, zatímco si oblékám černou uniformu. Zatímco si nanáším jemný make-up, vyjadřuju vděk za svoji práci tím, že zpívám písničku "Jsem tak vděčná." Protože jsem! Svoji práci v parfumerii miluju, vím, že mnoho lidí chodí do práce jen pro peníze, nemají z ní radost, pocit uplatnění...
"Mami, napíšeš mi, prosím, seznam?" Volala jsem na mámu, zatímco jsem si dávala klíče do tašky a hledala své oblíbené, černé balerínky.
"Tu máš." Máma mi podala lístek, na němž se třpytily její malůvky i požadavky.
Lístek jsem popadla a v rychlosti nandala balerínky.
"Papa, mami." Letěla jsem k výtahu, jenž jako obvykle stávkoval.
"Tys mi nedala pusu..." Mi znělo v hlavě, zatímco jsem běhala po schodech dolů. Činžáky jsou nejlepší trenéři na běh.

V parfumérii Parfémy života

"Andulo! Pospěš si! Prezentace začíná za 2 minuty!"
"Už běžím!" Andula opatrně popadla 3 krabice, jež obsahovaly výstavní parfémy. "Terko, pojď mi pomoct, prosím, všechny nezvládnu vzít."
Terka vlítla do zadní místnosti. "Kterou mám vzít?"
"Třeba vůni šeříku. Díky."

Slečny se vydaly klikatou cestou šatnami a malinkatými místnostmi, až nakonec došly do výstavní části obchodu, kde byla připraveno pódium, na němž stála jejich šéfová, Markéta Soukupová. "Holky, ty parfémy tu už měly být." Zasyčela na ně, zatímco děvčata rychle nastavila parfémy na vyznačená místa. "Mazejte na svá místa, pan Lavoisier tu bude každou chvíli!"

Terka s Andulou se každá postavily ke stojanu s parfémem, který měly za úkol propagovat. Stály rovně, s americkými úsměvy na obličejích. Pan Lavoisier a šéfová Soukupová se chystaly předvést nejnovější kolekci parfémů delegaci z Kalifornie.

"Á, pane Lavoisiere, jaká čest." Terka s Andulou stály reprezentativně, zatímco si jejich šéfová přivítala s bělovlasým, arogantním Francouzem. "Merci, merci." Slyšela děvčata, zatímco cítila sken jeho očí.

"Kdy dorazí ti tlusťoši?" pan Lavoisier pronesl s těžkým francouzským přízvukem.
Šéfová Markéta se ujala odpovědi. "Za 15 minut, pane Lavoisier, nechcete se zatím posadit a odpočinout si? Kávičku, čajíček?"
"Ne!" Vztekal se Francouz. "Seděl jsem 5 hodin v letadle. Chci koukat na své úžasné parfémy. Kde je vůně še - šerí - "
"Vůně šeříku, ale jistě, pane Lavoisier!" Šéfová Markéta ho vedla k Andule. Andula se napřímila a usmála se extra americky.
Pan Lavoisier přistoupil ke stojanu s levandulově vypadajícím parfémem s výrazem podobným věřícího člověka, jenž vstoupil do kostela své církve.
"Úchvatné." Pronesl. "Můžu - "
"Bohužel ne, pane Lavoisier, tato verze "Vůně šeříku" je pouze výstavní, testery máme uklizené."
"Ale to je nesmysl! Vždyť si ti tlusťoši budou chtít přičuchnout!"
"Pane Lavoisier, mluvila jsem s americkou kolegyní, jsou připravení na takzvanou "show" - "
"Markéto! Musí tu být i tester!"
Šéfová Markéta se obrátila k Andule. "Od všech vůní testery, prosím. Vezmi Terezku. Pospěš si. Budou tu do - "

"HELLO EVERYONE!"
"Pane Bože - "
"Mon dieu - "
"Paní šéfová, mám jít pro - "
"Ne! Zůstaň, zkusíme je ukecat." Odpověděla Šéfová Markéta úzkostně.

Šéfová Markéta přistoupila k mikrofonu. "Zdravím vás, všechny." Usmála se širokým, americkým úsměvem, ne však přirozeným.

"Ve jménu společnosti Vůně života je mi ctí přivítat pana Lavoisiera, charismatického zakladatele naši společnosti - " Nastal nadšený potlesk. "A také naše americké hosty!" Nastal ohromný potlesk. "Letos se chlubíme parfémy ročních období - "Zimní krystal" je vystavena po mé pravé straně, symbolizuje čistotu a útulnost zimních časů." Terka se usmála na obecenstvo, jež poslušně tleskalo.

Šéfová Markéta pokračovala. "Vedle zimního parfému vám představujeme "Listy tajemství", jenž dodávají smyslnost i při chmurných podzimních večerech." Opět nastal tleskot velmi poslušný. "Vedle "Listů tajemství" si všimněte "Nádechu lásky" - naše letní pýcha." Potlesk byl tentokrát čipernější.

Pan Lavoisier přistoupil k Markétě a šeptl ji do ucha. Šéfová Markéta se znovu ujala slova.

"Promiňte, s panem Lavoisierem jsme právě konzultovali produkt, na nějž jsme pyšní obzvláště v Česku. Jmenuje se "Vůně šeříku", a je mi ctí ji představit právě vám, Američanům, jako českou, kouzelnou vůni. Prosím, přivítejte naši princeznu parfémů - "Vůni šeříku!"

Lidé tleskali a tleskali, Andula stydlivě zamávala, zatímco si tajně užívala okamžiky slávy. Až tleskot ustal, Šéfová Markéta pokračovala.

"Prosím, neváhejte, rozhlížejte se, děvčata vám ráda poradí. Už můžete slézt." Obrátila se Šéfová Markéta na děvčata.

Andula se společně s Terkou vydaly na svá stanoviště - jaro a zima.

"Vune se- se - seri -" koktal pohledný Američan, přistupujíc k Andule.
"Vůně šeříku." ho Andula vesela opravila. "Čichněte si!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku – rebellious7

Falconský palác.

Další den zavřená za zdmi tohoto honosného sídla. Opět jen bloumání přepychovými pokoji a tiché našlapování chlupatými běhouny, jež s obrazy ve zlatých rámech dodávají každé chodbě přepychu. Můžu si dělat co chci, přesto jsem vězeň.

Sňatek s dědicem Hornského trůnu, který mi domluvil už můj děd, se zpočátku zdál jako opravdu dobrý tah. Nejenže by se tak spojily dva významné rody, Galsworthovy z Rodinie a De Siellovy z Hornu, ale mladý Carter De Siell byl má spřízněná duše.

Stačila nám jedna schůzka, abychom si s Carterem padli do oka. Naše rodiny se den ode dne stále sbližovaly a já se nemohla dočkat, až budu mít na prsteníčku zlatý kroužek označující mě za Lady De Siellovou a manželku Cartera. Byla jsem šťastná.

Osud mi byl nakloněn a čekala mě zářná budoucnost.

Avšak právě osud (nebo to byla náhoda?) si to na poslední chvíli rozmyslel. Carter byl měsíc po našem zasnoubení zavražděn na diplomatické cestě na sever. Má jediná láska vypustila duši v dalekých krajích a nechala mě samotnou.

Dědičný titul panovníka Hornu přešel po Carterově smrti na jeho mladšího bratra Abernathyho. Ale to nebyla jediná věc, která se na něj převedla. S titulem následníka trůnu se totiž poutala i smlouva mého dědečka s praotcem Cartera – a tedy i Abernathyho.

Mou povinností bylo vstoupit do svazu manželského s De Siellem. A nikomu nezáleželo na tom, který to bude, hlavně ať má jistý trůn.

Smutek jsem mohla jako Carterova snoubenka držet měsíc po jeho pohřbu. Pak mi byl sundán zásnubní prsten a navlečen druhý – od Abernathyho. Nikdy jsem neskrývala zášť k jeho osobě a on se nikdy nesnažil chovat se ke mně mile. Nevole byla oboustranná.

Den naší svatby se stal mou noční můrou. Měla jsem své srdce dát muži, jehož jsem nemilovala a slíbit, že budu po jeho boku v dobrém i ve zlém. Ale já mu neměla co dát. Mé srdce totiž zemřelo společně s Carterem.

Už je to půl roku, co mi Abernathy navlékl snubní prsten. Čím déle spolu trávíme čas, tím chladněji se k sobě chováme.

Zatímco Abernathy čeká, až jeho otec skoná a on se mohl chopit vlády nad zemí, já se snažím udržet při smyslech a nepropadat temnotě.

Abernathy mě nechává na pokoji. Ví, že jsem milovala jeho bratra a jeho nikdy zahrnovat láskou nebudu.
Podle něj bych měla jen splnit úkol jeho družky – porodit dalšího následníka trůnu. Jenže na to musí být dva, takže jestli se mi bude vyhýbat, žádné dítě se jen tak neobjeví. Tím lépe však pro mě – já s ním žádné dítě mít nechci.

Jenže i Abernathy má strach. Obává se toho, že bych všude roztrubovala, jak příšerně se ke mně chová, že s ním nemůžu vydržet v jedné místnosti. Arogance, jež by se u něj dala krájet, by mu neudělala u poddaných pěkný obrázek. Proto mě drží v paláci, pěkně pod zámkem.

Nenávidím to. Šperky, které mi dává jen kvůli tomu, aby mě udržel u sebe, jsou jako zlaté okovy, které mě drží v šachu. Jsem vězněm ve vlastním domě.

Má komnata má velké okno. Když se nikdo nedívá, sednu si na parapet, spustím nohy ven a jemně s nimi pohupuji ve vzduchu. Při tom vdechuji vůni šeříku, který roste ve falconské zahradě. V těchto chvílích, které si ukradnu sama pro sebe, si připadám jistým způsobem volná.

Fialový keř si roste, jak se mu zlíbí. Zahradníci mu šeptají laskavá slovíčka a děkují za každý nový květ, který se mezi zelení jeho lístků objeví. Hned jsem si tuto květinu zamilovala. Větvičky šeříku zdobí každou komnatu, ve které pobývám.

Abernathy se mnou přestal kvůli omamnému odéru květiny snídat, což bylo malé vítězství, které jsem však nesměla nikomu přiznat. Byl to můj kousek svobody.

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Představovala jsem si, jaké by bylo stát se samotným keřem. Svými květy bych dělala radost všem, kteří by kolem mě prošli. Svou vůní bych mámila zahradníky a mladé hlavy plné snů. Starali by se o mě a neříkali mi, co mám dělat. Já bych rostla, šplhala k nebesům, abych se v noci, kdy se nikdo nedívá, dotkla hvězd.

To, že stojím na okenní římse, si uvědomím, až když mi začnou klouzat nohy. Pevně se chytím rámu a podívám se na fialový hrozen květů přede mnou. Tohle je má cesta z vězení.

Jdu za Carterem. Stanu se šeříkem a společně s mou jedinou lásku budu dělat radost lidem.

Poslední, co vidím, je Carterův úsměv mezi větvemi šeříku. Zavřu oči a skočím. Obklopí mě jeho vůně.

Vůně svobody.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku - crow7

„Šup, lez přes tu zídku!" šeptem volala Amanda.

„Uhh," hlasitě jsem vydechla, hodila jsem na druhou stranu batoh. „Nemůžeme jít jak normální lidi? Přes vstupní bránu?" sykla jsem.

Nespokojeně mlaskla. „Zapomínáš, že by nás viděla mamka? Však víš, jaký má názor na chození ven v noci."

„Jo no," odfrkla jsem si. Naše mamka strašně milovala šeříky a za pár hodin měly nastat její třicáté páté narozeniny. Samozřejmě, že jsme pro ni měly naprosto úchvatný dárek, který skrýval její dlouho vytouženou kočičku. Dostane černé a zrzavé koťátko, které jsme koupily od starší sousedky. Navíc jsme přidaly obrovskou bonboniéru a poukázku na masáž, o níž neustále mluvila.

A jak jsme kupovaly dárky, nezbyly ani jedné peníze na kytici. Jediná možnost, jak je získat, byl park, kousek od něhož stál náš malý rodinný domek.

Seskočila jsem ze zídky dolů, dopadla jsem na kolena. Vstala jsem, očistila je, a začala hledat batoh. „Kam mohl spadnout?" zamračila jsem se.

Sestra, mnohem zdatnější než já, dopadla na nohy kousek ode mě. „Co hledáš?" optala se.

„Batoh," sykla jsem, „někam jsem ho hodila a nemůžu ho najít." Rozhodla jsem rukama.

Zachechtala se. „Hledáš na druhé straně, tady je." Přešla pár kroků a vzala do ruky můj batoh.

Plácla jsem se do čela. „Díky." Převzala jsem si ho, „tak pojď."

Ušly jsme několik metrů, než přišla zatáčka. Přímo za ní se skrýval záhon plný šeříků. V mém batohu se skrývaly nůžky, s nimiž jsme plánovaly pár stonků ustřihnout.

Amanda se zhluboka nadechla. „Cítím tu vůni, voní nádherně."

Začichala jsem. „Pravda," přikývla jsem.

Pár krůčků přes zatáčku, měly jsme šeříky přímo před sebou. Jejich vůně naplnila všechny mé čichové buňky, dávaly najevo, kdo je v těchto místech zasazený.

„Tak," přikývla Amanda, „podáš mi nůžky?"

Zalovila jsem v batohu, vytáhla nůžky, se kterými jsem normálně stříhala papír ve škole. „Tady," natáhla jsem s nimi k ní ruku, ostří k mému směru.

„Díky," převzala si je a začala vyhlížet nějaké pěkné květy.

Byla jsem si jistá, že s vůní šeříků, které určitě naplní celou kuchyň, to budou nejlepší narozeniny.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vůně šeříku – carodejnica3

V polovici augusta sa Stela unavene vliekla domov z práce. Ovešaná nákupnými taškami z blízkeho supermarketu, v teniskách, ktoré nemala obuté aspoň tri roky a s nervami v koncoch. Mala toho za celý deň dosť. Bola vyčerpaná z písania článku v dusnej kancelárii s pokazenou klimatizáciou a umierala od hladu. Už aby bola doma, uvarila si rýchlu večeru, pustila príjemnú hudbu a len tak relaxovala vo vani. Ako vždy, keď mala za sebou náročný deň.
Usmiala sa pri spomienke na novú penu do kúpeľa s vôňou orgovánu, bezpečne ukrytú v jednej z tašiek. Nevedela sa dočkať, kedy si napustí vaňu a ponorí sa do tej najdokonalejšej vône na svete.
Vôňu orgovánu milovala od detstva. Čo jej pamäť siahala, vždy v období apríla až júna mala na detskej izbe nonstop otvorené okno a nevedela sa nasýtiť tej najdokonalejšej vône. Dokonca vo voľných chvíľach sedávala na trávniku neďaleko bytovky kde vyrastala a doslova tú vôňu fetovala. Často sa pri tom aj učila do školy alebo si len tak čítala. Nie raz sa jej kvôli tomu vrstovníci vysmievali. Vraj "Ako sa ti môže tá vôňa páčiť? Veď to smrdí!" či "Správaš sa ako šialená. Mala by si sa dať liečiť."
Ona na ich posmešky nedbala. Jednoducho ich púšťala jedným uchom dnu a druhým von. Boli jej ukradnutí. Mala svoj orgován a to jej k šťastiu stačilo.
Neskôr, keď sa odsťahovala z rodičovského bytu a vôňa orgovánu jej bytostne chýbala, začala si kupovať najrôznejšie kozmetické výrobky a produkty s vôňou orgovánu. Keď jej už nerozvoniaval pod oknami, nech rozvoniava doma. V byte.
Odomkla dvere bytu. Vyzula sa, vyzliekla, narýchlo vyložila nákup a v kúpeľni pustila kohútik.
Keď ležala vo vane plnej voňavej peny a spomínala na detstvo, bola spokojná. Aj dlhý náročný deň v práci bol zabudnutý.
Bola tu len ona a vôňa orgovánu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.