Zavrtěla jsem se v modrém křesílku ve tvaru polokruhu. Naproti mně stál malý konferenční stolek v bílé barvě, stejně jako zbytek celé místnosti. Pravděpodobně to mělo působit uklidňujícím dojmem, ale já jsem akorát pokaždé znervózněla. Nohou jsem poklepávala o bílý koberec, obklopovaly mě bílé zdi a občas jsem měla pocit, že i Edithina tvář naproti mně je mrtvolně bezbarvá.

Sepjala ruce s mnoha prstýnky nejrůznějších tvarů a nacvičeně se na mě usmála. ,,Říkáš, že jsi ten přízrak pojmenovala?"

,,Ano. ... Vlastně ne," nadechla jsem se. ,,Nebyl to můj nápad. Vymyslela to Aria - nejlepší kamarádka. Řekla, že to je ,formální záležitost' a přijde mi to celkem chytré. Jde pouze o to, že kdyby se jich při spánkové paralýze objevilo více - těch bludů - tak vždy budeme vědět, o kterém zrovna mluvím."

,,Připouštíš, že by se jich mohlo objevit více? Nebo si to dokonce přeješ?" nadzvedla dokonale upravené obočí.

,,Ne, takhle to vůbec není," hlasitě jsem povzdechla a promnula si čelo. Snažila jsem se vyhnout jejímu přímému pohledu. Neustále jsem těkala očima po místnosti a hledala nějaký záchytný bod. ,,Když jsme to řešily s Ariou, šlo o pouhou polemizaci, ze které se stal zvyk. Celkem mi to vyhovuje. A co se týče toho, že by se takových přízraků při paralýze objevilo více... pochybuji o tom. Já... myslím si, že se z toho dostávám. Už vím, jak se úplně probudit."

Přemýšlela jsem, zda mám zmínit podrobnosti poslední Collinovy návštěvy. Živě jsem slyšela jeho naříkavý pláč. V srdci mě stále tížila ta podivuhodná lítost. Pravdou avšak bylo, že ani po několika týdnech sezení jsem Edith nedokázala věřit. Ne natolik, abych se ji svěřila i s tímhle.

Tentokrát nadzvedla obě dvě obočí. Ohromeně na mě zírala. ,,Eleonoro, úplně ti nerozumím. Říkáš, že jste to s tvou kamarádkou pojmenovaly pro případ, kdyby se jich objevilo více,... ale tuto teorii zároveň vyvracíš. Můžeš to upřesnit?"

,,Ano, přesně takový jsem k tomu měla důvod," přitakala jsem. ,,Ale když jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že to je prakticky zbytečné, už bylo pozdě, protože jsem si na to zvykla."

,,Dobrá," přikývla. ,,Myslím, že to nebyl úplně špatný tah a tvému stavu to nepřihoršilo. Souvisí to s tím, že - jak tvrdíš - víš, jak se úplně probudit?"

,,Ne, na to jsem přišla náhodou. Nikdy si nepamatuju, jak přesně vypadá. Není to tím, že by byla tma, na tmu si oči navyknou, navíc mám vždy pocit, jako by byl strašně blízko... Vím, že v tu chvíli, kdy se to děje, mu hledím přímo do tváře. Ale nepamatuji si ji. Až na jednu výjimku: jeho oči. Jeho zelený oči, pořád je mám před sebou. A vždy, když se do nich doopravdy zadívám, rozplyne se to. Stalo se mi to několikrát, ale člověk si až po nějaký době uvědomí, jak to vlastně funguje..."

Edith mě nečinně pozorovala. Vypadala, že vstřebává vše, co jsem řekla. Napřímeně seděla za stolkem, ústa měla stažená do rovné úzké linky a já musela odvrátit zrak, protože mě její pohled svrběl na celém těle.

,,To je skvělé," procedila. ,,Vypadá to, že jsme už velice blízko. Pomohlo by, kdybych ti předepsala tlumící prášky. Pak by jsi mohla mít už za týden klidné spaní."

,,Já nepotřebuju prášky. Právě jsem řekla, že se to lepší. Celou dobu jsem je nebrala a najednou mám začít, až když to mám pod kontrolou?" vyhrkla jsem.

,,Eleonoro, ty prášky ti-"

,,JÁ NECHCI ŽÁDNÝ ZKURVENÝ PRÁŠKY!" zakřičela jsem z plných plic, div se zdi neroztřásly. Automaticky jsem si rukou překryla vylekaně ústa a cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Netušila jsem, kde se ve mně náhle vzalo tolik zlosti.

Moje terapeutka naproti se křečovitě zapírala do židle a v jejím obličeji se odrážel čirý strach. Ona se mě bojí?

,,Pardon, já, já-" mumlala jsem. Musela jsem být rudá jako rajče. ,,Nevím, co mě to popadlo, už-"

,,Eleonoro, tvé sezení skončilo. Opusť ordinaci," přerušila mě rázně.

,,Ne, já se opravdu omlouvám, nevím co-" mluvila jsem strašně rychle. Snažila jsem se své chování napravit, ale bylo pozdě.

,,Odejdi."

Pomalu jsem vstala. Klepaly se mi ruce. Cítila jsem se jako zdrogovaná. Když jsem po terapeutce zakřičela, naplnilo mě obrovské množství adrenalinu v krvi - stále ho ještě trochu zůstalo. Nikdy jsem takhle přehnaně nereagovala. Teď jsem měla pocit, jako kdybych to ani nebyla já.

Mlčky jsem opustila dům. Venku jsem si dřepla na patník a založila hlavu do dlaní. Věděla jsem, že jakmile se to dozví rodiče, rozčílí se. Největší starost mi dělali právě oni. Měla jsem strach a netušila jsem, jak jim své počínání vysvětlím. Šlo o pouhé prášky, proč jsem to nemohla prostě přijmout? Edith mi chtěla pomoct.

Nevnímala jsem čas ani Roye, jehož auto zastavilo na protější straně. Zvedla jsem k němu zrak až po několikátém zatroubení.

Když jsem nastoupila do auta, zvídavě si mě prohlížel. Poznal, že jsem rozrušená? Nechtěla jsem, aby Roy věděl o mém výlevu při návštěvě terapeutky.

,,Zřejmě jsi to našel," pokusila jsem se o vtip.

,,Ano, našel," odpověděl. ,,Je všechno v pořádku?"

A do háje. Nervózně jsem si skousla ret. Sledovala jsem silnici před sebou a zvážila všechny možné odpovědi. Pořád jsem v nitru považovala Roye za kluka z vyšší třídy. Za někoho, kdo na mě zřejmě kouká s určitým opovržením, protože žije v odlišném světě.

,,Jen jsem se neshodla s terapeutkou. To je v pohodě," pokrčila jsem rameny a snažila se mluvit nad věcí. Nezabránila jsem roztřepanosti vlastního hlasu.

,,Dobře," prohodil. ,,Záleží mi na tobě, Ellie. A rád s tebou trávím čas a nevím proč, ale pořád u tebe vidím odtažitost vůči mně a... štve mě to. Vím, že vypadám namyšleně a musíš si o mě myslet, že jsem nafoukanej frajírek, ale chci, aby jsi věděla, že to tak není. Dej mi šanci. Šanci mě alespoň doopravdy poznat," chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stehně.

Prvně jsem jen tak strnule seděla a dívala se, jak řídí. Když jsem se trochu vzpamatovala, stisk jsem opětovala.

,,Jsem nedůvěřivá," pošeptala jsem a sklopila oči.

Z ruky, za kterou mě držel, proudilo do celého mého těla příjemné teplo. Royovi do čela opět spadalo několik pramenů a to mě donutilo se pousmát. Celá jsem byla napjatá a i přesto, že mi normálně Royova přítomnost nevadila, těšila jsem se, až budu doma.

,,Ukážu ti, že mně věřit můžeš," s touto větou přidal plyn a rozjel se vstříc slunečním paprskům a prázdné silnici.

Dobře, pokusím se dát ti šanci, Royi Walkere, pomyslela jsem si.