Když jsem snila o idylickém ránu, nenapadlo mě, jaké to ve skutečnosti bude. Tenhle okamžik přesahoval hranice veškerých představ. Mimo všechny pocity plné euforie mě zároveň zachvátila vlna vzpomínek na doby minulé, kdy jsem u Daniela bydlela a takové chvilky pro mě zdaleka neznamenaly tolik, co dnes.

,,Zlato, budeme muset vstávat," zašeptal Daniel, přičemž mě konečky prstů pohladil po tváři a vyslal tak do celého mého těla nespočet elektrických signálů.

,,Já nechci," zaprotestovala jsem a přitáhla se k němu, načež jsem jej obdarovala krátkým polibkem a nasála svěží vůni pokožky obohacenou o kolínskou, která se na jeho kůži usadila. Moje rty dopadly jako dílek skládačky nad klíční kostí. ,,Chci takhle ležet věčně."

,,Já taky," Daniel mě mrknutím oka překulil pod sebe a vzepřel se na loktech, které se bořily do matrace vedle mých paží. Cítila jsem, jak se do tváří hrne nával tepla ve spojitosti s mužným tělem, které mě pod sebe uvěznilo, očima, které planuly vzrušením a horkým dechem, který mě k sobě vábil. ,,Ale pokud chceme mít náskok, než se po tobě vyhlásí pátrání, měli bysme vyrazit."

Jediným plynulým pohybem se vyhoupnul do sedu a natáhl ke mně ruku. Stále roztoužená a rozhozená jeho nenadálou nepřítomností jsem jej propichovala pohledem a pokoušela se rozluštit šibalský úsměv pohrávající uprostřed týdenního strniště.

Propletla jsem si s Danielem prsty a nechala se zvednout.

Ačkoliv sem přes zatažené závěsy neproudil dostatek denního světla, všimla jsem si, že Daniel vybral zřejmě jeden z nejmenších a nejskromnějších pokojů. Sotva se do malé místnosti vešla manželská postel a zchátralý noční stoleček. Vlastní toaleta zde byla zřejmě považována za nedosažitelný luxus.

Ani jsem netušila, kolik je hodin. Mobil jsem stihla ještě v noci pro jistotu vypnout a od té doby jsem se žádného elektronického zařízení nedotkla. Tušila jsem, že se schyluje k poledni a že jsme spali dlouho, ale jistá jsem si být nemohla.

,,Jak jsi se do Sunnyvale dostala?" svraštil obočí.

,,Autem," skouskla jsem si ret při představě matčina vozu, který jsem zaparkovala přímo před motelem. ,,Máminým autem."

,,To je skvělé," prohlásil ironicky a založil si hlavu do dlaní. Slyšitelné podráždění lpělo ve vzduchu a ničilo růžový obláček, na kterém jsme se až doposud vznášeli. ,,Takže už vlastně máme zpoždění. Jestli chceš jet se mnou, musíme vyrazit. Ihned."

Vyskočila jsem z postele a začala sbírat všechny své věci válející se na koberci a postupně si je oblékala. Skláněla jsem obličej k zemi a pokoušela se nedat najevo značné zahanbení, které mě pohltilo jako bublina.

Přetahovala jsem si přes hlavu pletený svetr, když se ozvalo silné zaklepání.

,,Sedni si do rohu postele," poručil mi Daniel šeptem. ,,Tak, ať nejsi v zorném poli."

Udělala jsem, co mi řekl. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a připadalo mi jako věčnost, než se dveře se zaskřípáním otevřely.

,,Přeji vám dobrý den, pane," promluvil muž. Ihned jsem poznala pána z recepce a mé napjaté svaly povolily. Oddechla jsem a dlaní si odhrhnula vlasy z čela. ,,Nerad vás ruším, ale musím vás poprosit, abyste se odebrali z pokoje. Měl jste ho pronajatý do deváté hodiny ranní a rád bych vám oznámil, že už je téměř půl desáté. Budete to muset doplatit stejně jako nocleh pro dívku, která se v noci objevila."

Mladší a vyšší z mužů si založil ruce v bok. ,,Doplatím cokoliv, co budete chtít. Dejte mi pět minut, ano?"

Daniel zavřel starci téměř před nosem, když znovu promluvil. ,,Chtěl jsem vám ještě oznámit, že slečna z vedlejšího pokoje na vás dávno čeká venku."

Poté se dveře s hlasitým bouchnutím zavřely.

,,Cože?!" vyhrkla jsem vyplašeně. Nepřetržitě jsem mrkala, jako kdybych se snažila ujistit, jestli jsem se nepřeslechla nebo se nenacházím v další z nočních můr. ,,Slečna?"

,,Ano, slečna," postava, která postávala nanejvýš dva metry ode mě a mně připadalo, že je náhle strašně daleko, přitakala. ,,Kimberly jela se mnou."

Polévalo mě nesnesitelné horko. Duchem nepřítomně jsem hleděla před sebe, můj pohled se prolínal s Danielovým, ale mé oči jej neviděly.

Viděla jsem akorát vidinu Daniela a Kimberly, dívky, se kterou jsem se setkala jenom jednou v životě na diskotéce a o níž a její nepřekonatelné lásce mi Daniel kdysi dávno vyprávěl.

Kimberly. Ta Kimberly, která je do Daniela bezmezně zamilovaná už od dětství.

Právě ona se nacházela zde.

I přes tehdejší alkoholový opar jsem si do detailů vybavovala ženu s kaštanovými vlasy, jejichž nejdelší konce sahaly k dolní čelisti, protáhlými úzkými rty a malým špičatým nosem.

,,Pojede s námi?" rozhořečeně jsem si založila ruce na prsou a seskočila z postele. ,,I když nemám absolutní tušení, kam."

,,Ano, pojede," přikývl. ,,Do Kanady."

,,Nechápu to. Teď spolu plánujete žít, nebo o co tady jde? Proč jede zrovna ona, proč tady je?"

Přistoupil ke mně a pokusil se mě pohladit po vlasech, ale ucukla jsem.

,,Celou dobu jsi to hrál na dvě strany?! Tak takhle to bylo?"

,,Noro, uklidni se, prosím. Jela se mnou a klukama i do Greenfieldu...," odmlčel se a nějakou chvíli přemítal, jak pokračovat. ,,Když jsme byli v pubertě, Harry se rozhodnul, že pojede autobusem přes celou Nevadu. Jen tak napříč státem. Zjistili jsme to dřív, než stihl nastoupit a hned jsme běželi za ním. Neprosili jsme ho, ať se vrátí - naopak - každý z nás, včetně Kimberly, si připravil vlastní batůžek a byli jsme připraveni čelit dobrodružstvím společně. Sice jsme se autobusem dostali maximálně na konečnou zastávku, kde na nás čekali rodiče a každej dostal minimálně měsíční zákaz chození ven, ale tenkrát jsme si něco slíbili. Slíbili jsme si, že ať se kdokoli z naší party rozhodne někam jet, pojedou ostatní s ním. Takže když mi bylo dvacet dva a Jack chtěl na měsíc do Austrálie, všichni jsme ho následovali. To je důvod, proč se mnou jeli do Californie a proč je Kim tady se mnou."

,,Když jste si to slíbili všichni, proč jela jenom ona?" zvídavě jsem nadzvedla obočí. Klepala jsem se, ale ne zimou. Strach mě obklopoval, trýznil a vysmíval se mi.

,,Protože ji potřebuji a tahle cesta je i na Jacka a Harryho moc dlouhá. Nechtějí opustit státy a žít v Kanadě, já ano. Ty by sis to taky měla promyslet. Už se nebudeš moci jen tak vrátit," znovu se mě pokusil dotknout a já tentokrát neucouvla. Nechala jsem Daniela, aby mě přivinul k sobě a zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudi.

,,Kimberly chce zestárnout v Kanadě?" zamumlala jsem nepřítomně.

,,Kimberly tam nezestárne. Domluvili jsme se, že tam se mnou pojede, podívá se na pár míst a odjede zpátky. Navíc, jak jsem řekl, potřebuju ji."

Na více detailů jsem se raději neptala. Nic mi nedávalo smysl, zároveň mě v nitru hlodal zárodek žárlivosti a znepokojení. Danielovi jsem věřila víc než komukoli na světě, dokonce víc, než sobě samotné. Stejně jsem se však neubránila částečné panice.

Kimberly stála na parkovišti u Danielova Land Roveru, přesně jak jsem očekávala.  Levou rukou si podpírala pravou, v níž mezi ukazováčkem a prostředníčkem svírala cigaretu a pravidelně potahovala.

,,No konečně. Už jsem myslela, že-," Kimina věta se ztratila ve vzduchu hned, jakmile zaznamenala mou přítomnost. Automaticky pootevřela ústa a a bezmyšlenkovitě vykulila velké oříškové oči. Poznala jsem, že tady už zřejmě nějakou chvíli postávala, jelikož se třásla zimou i přes skutečnost, že na sobě měla koženou bundu.

,,Nora pojede s námi," oznámil Daniel, přičemž se ji dlouze podíval do očí.

,,Hm," zamručela na projev rezignace a nakrčila nos. ,,Když to zaplatíš."

Zaplatí? Co by měl Daniel platit?

,,O to se neboj," vytáhnul z krabičky cigaretu, kterou si zapálil. ,,Nemusíš se mnou mluvit jak s blbcem."

,,Mně to je jedno," ironicky se zasmála, pokrčila rameny a odhodila nedopalek do blízkého kanálu. ,,Ty se ženeš do průšvihu. Víš to moc dobře. "

Brunetka sebejistě nasedla na místo spolujezdce a s hlasitým bouchnutím za sebou zavřela dveře.

,,Máš v autě ještě nějaké věci?"

Danielova otázka měla být mířena pravděpodovně na moji osobu, ale já ho nevnímala. Hleděla jsem na dveře, za nimiž Kimberly seděla. Bez jakéhokoliv otálení si to místo vybrala, dávala mi jasně najevo, kdo má navrch.

Pořád jsem mohla nasednout do volva a vrátit se do Greenfieldu.

Mohla jsem vůbec?

Dokázala bych Daniela opustit?

,,Noro?"

,,A-ano?" zamrkala jsem a pohleděla do jeho smaragdových duhovek, které zářily vysoko nade mnou. ,,Jo, věci,... Mám v kufru ještě dvě tašky. Rychle pro ně skočím."

,,Dej mi klíče a sedni si do auta."

,,Čekala jsem, že se objevíš," řekla suše Kimberly, když jsem se uvelebila na svém místě přímo za ní. ,,Buď, že se objevíš, nebo že se za tebou dřív či později Daniel vrátí. A už jsi tady. Zajímavé, viď?"

,,Co chceš, abych ti řekla?"

,,Vlastně nic. Nakonec můžeme být i kamarádky, ačkoliv tě nikdy nebudu mít v lásce. Bohužel je před námi dlouhá cesta," prohlásila s neskrývanou špetkou zklamání v hlase. ,,Ale zajímá mě jedna věc. Proč bys hledala nějakého náhodného profesora po celým okolí? Vzpomněla sis?"

Odpovědi se jí nedostalo, protože nás Daniel obohatil svou přítomností. Hodil do kufru Land Roveru moje zavazadla a když dosedl za volant, otočil se na mě.

,,Musíš mi dát mobil," omluvně sklopil oči.

Vylovila jsem svůj iPhone z kapsy a s těžkým srdcem jej vložila do Danielovy dlaně.

,,Brzo ti pořídím nový, neboj se," ujistil mě předtím, než mobil vyletěl z okýnka vstříc osudu. Jaksi mě píchlo na hrudi, když jsem slyšela jej dopadat na asfalt. ,,Teď můžeme jet."

,,Co jsi udělal s klíčky od máminýho volva?" mimoděk jsem se otázala, jakmile jsme se dostali z parkoviště a Land Rover uháněl napříč silnicí.

,,Nechal je na sedačce. Jestli se to auto pokusí nějakej blázen řídit, daleko se s aktuální poznávací značkou stejně nedostane."

,,Hmmm."

,,A schválně, Noro, jestli uhádneš, co je naše první zastávka!" vyjekla Kim neočekávaně a obrátila se ke mně.

Hádala jsem, že se jedná o jistý druh hry, které rozumí pouze ona. Připadalo mi, že se mnou zápasí v nevyrovnaném souboji. Nemohly jsme se snažit být lepší než ta druhá, každá z nás byla úplně jiná.

,,No, sice je to trochu zajížďka...," pokračovala v dialogu a upřeně hleděla na své nehty. ,,Ale aspoň se na chvíli podíváme do teplých krajin. Tak zkus hádat!"

,,Kim, nech toho," napomenul ji Daniel. Jako vždy vypadal úchvatně - s nynějším mírným strništěm se jevil alespoň o dva roky starší než skutečně byl, černé triko zvýrazňovalo jeho proporce a světle nahnědlé vlasy se vlivem sluníčka opět leskly. ,,Noro, jedem do Arizony."

,,Ty zkazíš veškerou srandu, Dane!" vypískla. ,,No, dobře. Noro, čeká nás supr výlet - jedem do Arizony, konkrétně do města Flagstaff. Mám tam strejdu, je to drsnej chlap, se kterým si není radno zahrávat a k tomu véééélkej kovboj a nezlomnej kriminálník, ale jinak je fajn. Jen mu musíš vždycky úplně všechno odkejvat a předstírat, že sdílíš stejný názory."

Ve zpětném zrcátku jsem zaznamenala, že Daniel protočil panenky.

,,Arizona je docela dost z ruky," odpovětila jsem na její povídání.

,,To je fakt. Jak jsem říkala, je to zajížďka," souhlasila. ,,Kdybysme nemuseli, na strýčka bysme se vykašlali. Ale to nejde. My ti to pak nějak vysvětlíme, taky že před sebou ještě máme deset hodin cesty. Osm, když Daniel pojede rychle."

,,Můžeš sakra přestat mluvit v množným čísle? Vytáčí mě to," vylétlo ze mě. Daniel na mě v mžiku přes zrcátko upřel zrak.

,,Jasně," položila si dlaň na několik vteřin na čelo. ,,Nebuď tak vztahovačná."

,,A ty provokativní," pronesla jsem šeptem spíše jen pro sebe.

,,Co?" otočila se ke mně. ,,No nic, posádko, vypadá to na super cestu. Doufám, že se na ni těšíte stejně jako já a že se všichni budeme bavit."

Uvolnila jsem svůj bezpečnostní pás, nohy jsem natáhla na sedačku a opřela se o chladné sklo okýnka. I přes několik hodin spánku má víčka byla ztěžklá a hlava mě bolela, jako by na ní tancovali sloni.

Kimberly ještě prohodila pár vět s Danielem, načež při každém slově, které Daniel vypustil z úst a nebylo adresováno mé osobě, hleděl do mých očí a snažil se z nich vyčíst mé pocity.

Brzo si Kimberly nasadila sluchátka a Daniel se začal věnovat pouze řízení. Já jsem sledovala okolí, jímž jsme projížděli a města, která jsme postupně míjeli.

Naše osudy se staly nevyzpytatelnými. Nevěděli jsme, kde budeme za týden, za dva. Nevěděli jsme, kde budeme za rok. Jediné, co nám zůstalo, jsme byli my samotní a jistota, že se neopustíme.

P. S.: Muhehe, konečně je tady další část a mě opět naplňují radostné pocity! :-D Řekla jsem si, že během prázdnin chci WOP opravdu dopsat, stihnout opravit a zároveň vyřešit ten samonáklad... :-D Takže mě vždycky šíleně těší, když se do toho teda pustím a nejen, že mi to jde, ale během jednoho dne tu kapitolu i napíšu.

Jako vždycky budu moc ráda za jakékoli komentáře a za každou jednotlivou hvězdičku! <3 Miluju vás, xoxoxooxoxoxo