Nedalo se určit, jak dlouho jsme s Violet stály uprostřed mého pokoje plného rozházeného oblečení a nepřetržitě po sobě křičely. Od okamžiku, kdy jsem odjela z Watsonville s kusem papíru promáčeného slzami, jsem nepřestala brečet a sestra na tom nebyla o moc lépe.

,,Nemůžeš mě tady nechat!" zopakovala křikem po několikáté v řadě. ,,Vezmi mě s sebou, Elo, prosím! Já to tady s nima sama nezvládnu!"

Na Violetiném drobném obličeji se mezi obočím rýsovaly vrásečky zoufalství a beznaděje, které jasně podtrhovaly vážnost jejích slov. V místech, kterými stékaly slzy se vytvářely rudé stopy a rty se nepatřičně klepaly.

,,Violet," pošeptala jsem roztřeseně a odvrátila od drobné dívky zrak, zatímco jsem si hřebetem ruky otřela tváře. ,,Nedělej to ještě těžší. Nemůžu zůstat."

,,Ta-tak mě nech jet taky, p-prosím! M-moc tě prosím!" v záchvatu paniky a hysterie, kterou jsem poznala z jejího hlasu a jednotlivými vzlyky, jež se nepravidelně vyjímaly mezi slovy, mě prudce chytila za paži. ,,Ne-nedokážeš si představit, ja-jaké t-to bylo, když jsi by-byla pryč." 

,,Ne!" vytrhla jsem ruku z jejího sevření. ,,Už jsem ti říkala, že je nebezpečné, aby jsi jela se mnou."

Pokoušela jsem se neposlouchat zbytek setřiných slov a ignorovat vlastní scénáře, které má hlava vytvářela. Měla jsem před sebou představu Violet na nemocničním lůžku, čelící osudu zapomnění pomocí elektrokonvulzivní terapie.

Zakroutila jsem hlavou, jako kdybych od sebe všechny negativní myšlenky chtěla odehnat a nemyslet tak na fakt, že Violet doopravdy zůstane úplně sama.

,,Prosím. M-moc tě prosím," popotáhla. ,,J-já vím, chovala jsem se ja-jako totální-"

,,Ne, Violet," zarazila jsem ji a posadila se na postel. ,,O to nejde. Ty musíš žít normální život. Musíš chodit do školy, potom se dostaneš na nějakou dobrou univerzitu a najdeš si skvělou práci. Ty máš budoucnost, ale já-"

,,Ale ty taky!" blondýnka se na mě vrhla a zabořila hlavu do mého ramene. ,,Můžeš Daniela prostě nechat jít a žít úplně stejně."

,,Vee..."

,,Je nějaká šance, že tě přemluvím?" Violet ke mně prosebně vzhlédla. Stále plakala, ale její dech se zklidnil a koktání se proměnilo v souvislé věty.

,,Žádná. Promiň. Já jsem se rozhodla už dávno," sklopila jsem zrak.

,,Zůstaneš alespoň chvíli? Dokud jsou rodiče v práci?"

,,Dobře," přikývla jsem.

Předtím, než jsem znovu usedla za volant, sbalila jsem do kufru co nejvíce potřebných věcí, několikrát se prošla po celém domě a stihla jsem otci zvednout telefon, aby mě informoval o zítřejším sezení u Edith. Jen já a Violet jsme znaly skutečnost, že žádné sezení se konat nebude.

,,Až to jednou půjde, ozvi se mi. Prosím," zamumlala sestra, když přešlapovala na přijezdové cestě.

Naposledy jsem Violet objala a vklouzla na místo řidiče. ,,Slibuju. Co nejdřív to bude možné," zapnula jsem si bezpečnostní pás a proplétla si s ní na pár vteřin prsty. ,,Uvidíš, čas uteče jako voda a zase se uvidíme."

,,Slibuješ?" probodla mě pohledem, přičemž mi dala najevo, že to myslí vážně.

,,Slibuju," pevně jsem ji stiskla a následně pustila.

Nesledovala jsem její siluetu ve zpětném zrcátku, když se auto řítilo napříč silnicí. Nepřipouštěla jsem si, jakému riziku a problémům jsem ji vystavila. Myslela jsem, že když se vyhnu pohledu na ni, uniknu také výčitkám.

Všechno své kapesné jsem utratila za plnou nádrž benzinu a dostatek jídla a pití na týden. Zachvacovala mě vlna nostalgie, která mi připomínala loňský rok a můj první útěk z domova.

Nejdříve jsem zavítala do nedalekého Soledadu, ve kterém jsem našla nejbližší motel. Na recepci seděla mladá dívka, která si lakovala nehty a v rádiu poslouchala předmanželskou poradnu.

,,Ehm," odkašlala jsem si a rozhlédla se. Prostory se pyšnily starodávným stylem obohaceným o několik moderních prvků, mezi něž se řadil venkovní bazén či posilovna, která se vyjímala na spoustě fotografií na zdi naproti mně.

,,Ano?" vzhlédla. ,,Přejete si? Máme volné všechny pokoje."

,,Všechny?" podivila jsem se. ,,Víte, já hledám jednoho muže... Mohl se tady objevit včera večer."

,,To vás asi zklamu, slečno," pokrčila rameny. ,,Poslední návštěvníci odjeli před dvěma dny."

Poděkovala jsem a vydala se k dalšímu cíli. Rozhodla jsem se, že postupně navštívím všechny ubytovny v okolí, dokud Daniela nenajdu. Dřímalo ve mně rozhodnutí, které mi zakazovalo to vzdát.

,,Potřebuju, abyste mi pomohla," vydala jsem ze sebe, když jsem nervózně postávala v Silver Saddle Motelu v King City. ,,Mohl se tady včera večer nebo dnes objevit mladý muž. Možná tady ještě je. Jmenuje se Daniel. Daniel Evans. Má vysokou sportovní postavu, opálenou pleť, světle hnědé vlasy,..."

,,Nikoho takového jsem neviděla," zněla odpověď.

,,Ne, nikdo takový tady není," bylo mi řečeno zase v hotelu Quality Inn.

Než jsem projela dalších deset ubytoven, dávno se setmělo.  V krku se mi vytvářel knedlík a na srdci mě tížilo břemeno. Daniel může být dávno v jiném státě, křičel hlásek v hlavě.

Dostala jsem se až do Campbellu, což bylo poslední místo před legendárním San José. Měla jsem tu čest mluvit s přátelskou dámou středního věku, která mě zprvu nedokázala pustit ke slovu a několikrát mě přemlouvala, abych se ubytovala.

,,Já tady nechci spát," trvala jsem na svém. ,,Já jen potřebuju najít jednoho muže, víte? Má dvacet sedm let, zelené oči, je vysoký a opálený,..."

,,Och, zlatíčko!" rozzářila se a natočila si na prst jednu šedivou loknu. ,,Zrovna jeden takový sem přijel dnes nad ránem. Můžu se podívat do databáze a zjistit jeho jméno. Bude ti stačit křestní?"

Zaplavila mě vlna štěstí a neskutečné euforie. Chtěla jsem začít jásat a skákat na místě. Rázem jsem se o svou radost toužila podělit s celým světem. ,,Samozřejmě!"

,,Tak chvilku počkej," žena si nasadila brýle a zahleděla se do počítače. ,,Hned ti to povím."

,,Ano?" netrpělivě jsem vyčkávala, až zaslechnu Danielovo jméno.

,,Jmenuje se ten tvůj milovaný Josh?"

,,Cože?!" zarazila jsem se. Stála jsem na místě jako opařená. ,,Nespletla jste se? Nespletla jste si ho třeba s někým jiným? Nepřečetla jste jiné jméno? Určitě je to Josh?"

,,Ano, určitě," kývala hlavou s pohledem upřeným do monitoru. ,,Mrzí mě to. Mladík, kterého jsem měla na mysli, se opravdu jmenuje Josh."

,,A co třeba včera večer? Nezaplatil si někdo pokoj včera večer? Nemáte tam jméno Daniel Evans?"

,,Ne," odpověděla po chvíli s empatickým výrazem. ,,Žádný Daniel Evans tady není."

Mou nedávnou radost vystřídalo zklamání. Břemeno, které mě tížilo, se rozšířilo a hlásek v hlavě křičel mnohem hlasitěji. Nenechávala jsem se pohltit strachem, věděla jsem, že to nemůžu vzdát. S každým dalším místem jsem však měla pocit, že se od Daniela stále vzdaluju.

V motelu Friendship Inn ve městě Sunnyvale jsem už ani nedoufala. Bylo pozdě v noci, bolely mě oči a nohy, chtěla jsem spát a zároveň jsem si neustále opakovala, že nesmím.

,,Je jedna hodina ráno," oznámil mi muž na recepci - starý vyhublý pán s nespočtem vrásek a bílými vlasy. ,,V tuto hodinu nikoho nepřijímáme."

,,Já vás jen žádám, abyste mi řekl, jestli je tady muž o kterém jsem mluvila. Daniel Evans," zvýšila jsem hlas. Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou už pár desítek minut a stále jsem se nic nedozvěděla. ,,Nechci se ubytovat, přeju si akorát vědět tuhle jedinou věc. Podívejte; jsem unavená a jezdím celý večer napříč městy v okolí. A nic víc po vás nechci, jen jednu informaci."

,,Sakra, děvče, ty ses zbláznila," chytil se za čelo a v náznaku pobavení nadzvedl levý koutek úst.

,,Tak je tady nebo ne?!"

,,Pokoj číslo tři," prohlásil nezaujatě. ,,Počítej s tím, že ti to ráno naúčtuju."

,,Panebože," vydechla jsem. ,,Moc vám děkuju!"

Když jsem se rozběhla chodbou, nad ničím jsem nepřemýšlela. Vytratila se Violet, otec i matka, Roy, Aria, nebo třeba celý Greenfield. Celou mou mysl zaplnil Daniel a fakt, že je kousek ode mě. Že budeme opět spolu.

Opatrně jsem zaklepala, načež má ústa vyletěla do širokého úsměvu. Když jsem nic nezaslechla a nikdo neotevíral, zaklepala jsem podruhé a tentokrát o něco silněji.

Klika se pohnula a dveře se rozrazily.

Jen pár centimetrů ode mě ve mžiku oka stál Daniel, jehož oči na mě shora rozespale shlížely. Všimla jsem si, že má na sobě pouze tepláky a pokoušela jsem se odolat pokušení opět obdivovat jeho polonahé tělo. Jakmile si uvědomil, že jsem to opravdu já, zorničky se mu rozšířily a nevědomky v údivu pootevřel rty.

,,Noro...," zašeptal. ,,Co tady děláš?"

Napřáhla jsem k němu dlaň, v níž jsem stále svírala vlastnoruční dopis. Zároveň jsem pociťovala novou várku slaných kapek slz, které mi kanuly z očí. Tentokrát se však jednalo o slzy štěstí.

,,Minulou noc jsem měla sen," vysoukala jsem ze sebe polohlasně. Jeho oči se vpíjely do mých a já v nich viděla celý svět. ,,Sen o muži, který mě našel na zastávce a zachránil mi život. O muži, se kterým jsem náhle poznala štěstí a který se o mě několik týdnů staral nejlépe, jak mohl. Potom, když mě odvezl jeden z policistů, se ten muž vydal na vlastní pěst do nemocnice, aby mě zachránil a udělal pro to maximum. Ten sen byl skutečný. Byl o nás."

,,Ty sis vzpomněla," konstatoval. Stále na mě šokovaně civěl a nepřetržitě mrkal, jako by si myslel, že to není skutečné.

,,Ano," přitakala jsem a přiblížila se k němu. Nedokázala jsem odvrátit pohled od jeho úst. Chtěla jsem ho začít líbat a už se neodtrhnout. Potřebovala jsem se ho dotýkat, cítit jej u sebe a nikdy nepustit. Celou dobu mi scházela jeho blízkost a teď, když jsme stáli naproti sobě, jsem si myslela, že se ho nikdy nedokážu nabažit.

Couvnul a já strnula.

,,Neměla jsi sem jezdit," otočil se ke mně zády a udělal několik kroků do tmy zahalující místnost. Vydala jsem se za ním a zavřela za sebou dveře. ,,Opravdu nechci, aby se minulost opakovala, Noro."

,,Ale... ale,..." žalostně jsme se rozplakala. ,,Přece jsi psal, že sis přesně tohle přál!"

,,Přál. A pak mi došlo, že jednou znovu nechci být svědkem situace, kdy mě nepoznáš. Nezvládnu tě sledovat, až budeš znovu ležet v nemocnici a přitom křičet o pomoc. To by byl můj konec. Proto jsem se rozhodl, že bude lepší, když zapomenu já a začnu život někde jinde," otočil se. Ve tmě jsem nedokázala rozpoznat jeho grimasu, pouze jsem slyšela bolest odrážející se v hlase.

Přistoupil ke mně a položil dlaně na má ramena. Celé mé tělo se rozechvělo.

,,Nemůžeš uvažovat nad budoucností. Musíme uvažovat nad tím, co je právě teď a jediné, čím jsem si nyní jistá, je to, že tě neopustím. Nebojím se toho, co se mi stane. Bojím se akorát, že budu bez tebe. Protože tě miluju, Danieli."

Nečekala jsem na odpověď. Zvedla jsem se na špičky a obmotala ruce kolem jeho krku, přičemž se naše rty spojily a já nevnímala nic jiného, než vášeň ukrývající se v jediném polibku. Připomínalo mi to okamžik, kdy jsme se poprvé políbili při hraní karet.  Jenže teď to bylo jiné. Byl to smutek, který se dral na povrch. Potřeba, která nás nutila být tomu druhému na blízku. Láska, která v nás každým dnem sílila.

Danielovy prsty se proplétaly v mých vlasech, zatímco mě druhou rukou mě hladil na zádech. Nezaznamenala jsem, kdy jsme skončili na posteli a já zůstala bez většiny oblečení.

,,Slib mi, že mě už neopustíš," zamumlala jsem mezi polibky.

,,Noro, to nejde," vydechnul a odtáhnul se do takové vzdálenosti, aby se mi mohl podívat do očí.

,,Slib mi to. Nesmíš myslet na to, co se stalo. Je to pryč."

,,Slibuju," políbil mě na čelo. ,,Ale teď bychom měli jít spát. Vstáváme brzo a čeká nás náročný den."

Usnuli jsme v náručí, kdy mě Daniel objímal kolem pasu a držel se u mě jako klíště. Proplétla jsem si s ním prsty a snažila se vrýt si tento okamžik hluboko do paměti.