Po celém domě se táhl pach spáleniny a nad sporákem se vznášel obláček černého kouře. Otevřela jsem všechna okna, aby se vyčistil vzduch a já tak dostala šanci se pokusit usmažit alespoň průměrnou snídani na podruhé.

Rozbila jsem další tři vajíčka a skořápky hodila do koše. Zároveň jsem k nim přimíchala slaninu a žampiony. Pootočila jsem kolečkem na nejnižší výkon a posolila obsah pánve.

Zavrzaly dveře a z ložnice vyšel Daniel, který se zastavil raději na prahu kuchyně. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě - měl na sobě jen volné tepláky a jinak nic, což si zřejmě vůbec neuvědomil. Jako bonus se tvářil roztomile rozespale a jeho vlasy trčely do všech stran. Promnul si oči a překvapeně na mě zamrkal.

Nevědomky jsem v údivu slintala nad jeho vypracovou postavou, která se neskládala jen z vánočky na břiše, ale i z širokých ramen a silných rukou.

,,Dobré ráno, Noro. Co to děláš?" nakrčil nos a vyšpulil horní ret v náznaku úsměvu.

Pokrčila jsem rameny a omluvně sklopila oči. ,,Chtěla jsem tě překvapit a udělat míchaný vajíčka. Jen si nerozumím s tímhle sporákem."

Nepředstíraně se z plných plic rozesmál a vydal ke mně. Ocitl se u mě tak blízko, že se o sebe naše těla lehce otírala.

,,No vidíš, tohle už vypadá dobře," zhodnotil moje dílo a vzal mě za ruku, ve které jsem držela vařečku. ,,Teď to budeš jen chvíli míchat. Stačí pár vteřin, aby se to zase nespálilo."

,,Dobře," poslušně jsem ho poslouchala a doufala, že si nevšiml, jak jsem v jeho blízkosti automaticky strnula. Zároveň jsem nedokázala přestat myslet na vůni kolínské, jejíž aroma na Danielově pokožce zřejmě lpělo ještě ze včerejška.

,,Tak," vytáhl z poličky dva talíře a jídlo na ně téměř rovnoměrně rozdělil. ,,Hotovo. Příště to zvládneš i bez mojí pomoci."

Docházelo mi, že Daniel neměl soužití se mnou zřejmě úplně lehké, hlavně proto, že byl zvyklý bydlet sám. Občas musel trpět dny, kdy se mi něco nepovedlo - jako třeba snídaně - a občas mu určitě scházelo soukromí. I přes to všechno se ale choval nejlíp, jak uměl a snažil se, aby mi nic nechybělo za všech okolností.

Na mysli mi vytanula myšlenka, že bych tady třeba mohla zůstat. Za nějaký čas bych si našla brigádu a přispívala na jídlo, nájemné a ostatní věci. Nebo jsme spolu mohli odcestovat, přesně jak Daniel chtěl. Odebrali by jsme se do nejvzdálenejšího koutu Ameriky, kde by mě už nikdo nehledal.

Všechno jsem si představovala naprosto idylicky, skutečnost však byla krutější a mnohem realičtější. Zbývaly už pouhé tři týdny a potom jsem musela Daniela opustit a zároveň čelit stěhování s mou rodinou do Greenfieldu v Californii. Při tom pomyšlení mi běhal mráz po zádech.

Vždy, když se mé vzpomínky zatoulaly k rodině, měla jsem před sebou obraz matky, nad jejímž křehkým tělem se otec skláněl s ohonem vlasů v pěsti. Vybavovala jsem si její naprostou bezbrannost a řev, který se dral z jeho hrdla.

,,Děje se něco?" vytrhl mě z myšlenek Daniel, zajímco jsem se vidličkou přehrabovala ve směsi z vajíček.

,,Co?" vyhrkla jsem zcela nepřítomně. Muž sedící naproti na mě upíral tázavý pohled s nadzvednutým obočím a velkým otazníkem v obličeji.

,,Říkal jsem," vložil si sousto do úst. ,,Že odpoledne pojedu na nákup a koupím ti ještě nějaké oblečení. A ptal jsem se, jestli by sis přála něco speciálního."

Pořád jsem na něj koukala jako v transu. Jeho slova mi procházela jedním uchem dovnitř a druhým ven, skoro jsem ho nevnímala. V hlavě mi dokola křičela jediná věta: ZA TŘI TÝDNY ODJEDU DO CALIFORNIE. ZA TŘI TÝDNY ODJEDU DO CALIFORNIE. ZA TŘI...

,,Noro?"

,,A-ano?" zakoktala jsem a zabrala se zpět do své snídaně.

,,Copak tě trápí?" promluvil nejistě, přičemž sklopil oči, aby zamaskoval posmutnělý výraz.

,,Já... Já ani nevím. Nic konkrétního," zalhala jsem. ,,Chtěla jsem tě poprosit o nějaký dívčí šampón."

Když Daniel po obědě odjel a vrátil se o tři hodiny později, přivezl pro mě dvě plné tašky. V jedné se nacházelo nejrůznější oblečení včetně ponožek nebo pyžama a druhá překypovala drogerií.

,,Nevěděl jsem jestli vybrat šampón s vůní vanilky nebo lesních plodů. Tak jsem nakonec koupil oba. A taky nějaký sprchový gely. A tělová mléka a našel jsem i sadu na čištění pleti a..."

Aniž bych se ovládala, jsem radostí vyskočila a pevně Daniela objala kolem krku. Včas jsem se zarazila a cudně o dva kroky ustoupila.

,,Jen js-jsem chtě-chtěla říct, že ti moc děkuju. Za všechno. Ani nevíš, jak si toho vážím," vysypala jsem ze sebě koktavě a pocítila krev, která se mi hrnula do tváří.

Daniel mě pozoroval s nepatrným úsměvem na rtech, díky kterému jsem v jeho výrazu poznala i značné pobavení. Nyní měl vlasy sčesané na bok a voněl svěže po ranní sprše a citrusech.

,,Je příjemný, když najednou nejsem sám. Těžko se to popisuje," vypravil ze sebe, když se usadil na černé semišové sedačce a odsunul několik knížek, které se kolem něj povalovaly. ,,Ale za ten týden se toho hrozně moc změnilo. Najednou mám důvod, proč se těším domů. Od doby, co umřeli rodiče, jsem neměl nic-"

,,Ty nemáš přátele?" přerušila jsem jeho povídání.

,,Mám, ale to je jiné," plynule pokračoval. ,,Můj život neměl žádný řád nebo smysl. Ve volném čase jsem dokázal jen číst nebo studovat mapy. Snil jsem o tom, kam všude se chci jednou podívat. Ale teď mám pocit, že zase žiju, víš? I přesto, že to je jen na chvíli. Takže já chci poděkovat tobě. Děkuju ti, že nejsem sám."

Dívala jsem se na muže, který byl zřejmě ztracený stejně tak jako já. Seděl s obličejem v dlaních a upřímnost z něj doslova sršela, ale já jsem nedokázala najít vhodná slova.

Ačkoliv jsem rychle mrkala, abych se nerozplakala, v mých očích se stále odrážely slzy. Ztratíme se ve vlastních trápeních, až odjedu? napadalo mě. Dokážu zase normálně žít s rozbitou rodinou, zatímco Daniel o tu svou nadobro přišel?

Přisedla jsem si k němu a nechala ho, aby mě objal a zabořil hlavu do mého ramene. Jakmile jsem svůj obličej opatrně přiložila na Danielův hrudník, postupně mu slzy promáčely triko.

•

Pomalu a neodvratně se blížil začátek srpna. Necelou polovinu letních prázdnin jsem strávila u Daniela a i když jsem nikdy za žádných okolností nesměla vylézat z domu, nemohla jsem si stěžovat. Často jsme něco podnikali - učil mě vařit, dívali jsme se na filmy, hrávali karty a nebo plánovali, kam spolu jednou vycestujeme.

Oba dva jsme již nemluvili o faktu, že ho budu muset opustit a to co nejdřív. Zřejmě jsme si mysleli, že když to nevyslovíme nahlas, oddálíme tak nevyhnutelné.

,,Máš přítelkyni?" zeptala jsem se jednou z čisté zvědavosti.

Jeho koutky vylétly vzhůru a ve stejnou chvíli se pobaveně pousmál. ,,Máš ten pocit? Všechen volný čas trávím s tebou, pokud zrovna netrénuju kluky v Hendersonu."

,,Jen mě to napadlo," pokrčila jsem rameny a přejížděla pohledem po znacích všech karet, které jsem držela v levé ruce. Než jsem se odhodlala k další otázce, dlouze jsem se napila ze své skleničky šampaňského. ,,Proč s nikým nechodíš?"

,,Měl jsem pár známostí," polknul. Náhle jeho obličej zkameněl, čemuž jsem se spíše sama pro sebe uchechtla. ,,Všechny vztahy, které jsem zažil, byly prostě bezbarvé. Nevím, jestli proto, že žádná z těch dívek neměla dostatečně ráda mě,... nebo já neměl rád je."

,,Ó, to je smutné," melodramaticky a již mírně přiopile jsem protočila panenky a zachichotala se. ,,Žádná holka tě neměla ráda."

Daniel se na chvíli při mém pokusu o vtip rozesmál a vypil vše, co zbývalo v jeho sklenici. Když začal mluvit, nasadil zpět svou vážnou masku. ,,Jedna jo. Možná jich bylo víc, ale o těch nevím. Ta jedna mě má asi ráda do teď, což mě občas mrzí. Jmenuje se Kimberly a známe se odmala. Vždycky jsme byli čtveřice kamarádů - já, Jack, Harry a ona. Všichni jsme bydleli v jedné ulici, dva bloky odtud, a Kim byla jediná holka v tlupě kluků, takže pochopitelně z ní Jack i Harry vždycky byli úplně paf. Jenže Kim se už jako malá holka zamilovala do mě..."

,,A ty jsi zjistil, že jsi na kluky?"

Náš smích se během pár vteřin rozléhal napříč obývacím pokojem. Hleděli jsme si upřeně do očí a nekontrolovaně se smáli mé poznámce, která možná nevyzněla tak směšně, jak jsem doufala. S dostatečným množstvím alkoholu v naší krvi na tom však vůbec nezáleželo.

,,Kdyby ano," přerušil smích Daniel a naklonil se ke mně, zatímco svou dlaní spočinul na mém krku těsně pod čelistí, kde mě jemně uchytil. ,,Tak bych neudělal tohle."

A jeho ústa se propojila s mými a svět kolem nás přestal existovat. V tom momentě moje pocity téměř explodovaly - dral se na povrch velký balvan smutku, který mě celou dobu tížil na prsou a pociťovala jsem taky neskutečný nával štěstí, touhy a lásky.

Musela to být láska, o tom jsem nepochybovala. Jen ta by mě totiž dokázala roztrhat na kousky.

Když mě Daniel pevně chytil za boky a se vší náruživostí posadil na sebe, líbal mě nejdříve jemně a opatrně, jako by se bál, že se rozpadnu. Postupně polibky nabíraly na intenzitě a zatímco se jeho jazyk proplétal s mým, v pravidelných intervalech se prodíraly ven naše nádechy a výdechy.

Tehdy jsme zůstali jen my dva a na ničem jiném nezáleželo.

•

,,Do večera budu zpátky, slibuju Noro," uklidňoval mě Daniel další den odpoledne, když se chystal do Hendersonu. Stál ve vchovodých dveřích a tvářil se provinile, protože si vyčítal, že mě musí byť jen na pár hodin nechat samotnou.

,,Já vím," předstíraně jsem se pousmála.

,,Budu spěchat, vážně," spěšně mě políbil na čelo a už teď se mi po něm začínalo stýskat.

Pokusila jsem se nasát co největší množství vůně kolínské a připomněla jsem si, že je zbytečné smutnět; Daniel se přeci za chvíli vrátí.

Stála jsem na verandě a sledovala Land Rover, který se řítil pryč. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel úplně.

Rozhodla jsem se, že se pokusím něco uvařit. V poslední době se moje kulinářská dovednost hodně zlepšila a chtěla jsem, aby měl Daniel radost, až se vrátí.

Zpívala jsem si u televizní stanice MTV, zatímco jsem připravovala maso na hovězí steaky s grilovanou zeleninou, když jsem zaslechla zvuk zvonku. Zprvu jsem jej přes hlasitou hudbu nezaznamenala, ale později se ozval znovu.

Daniel si asi zapomněl klíče, pomyslela jsem si tenkrát.

Vydala jsem se zcela rozradostněná ke dveřím a ani mě nenapadlo zkontrolovat, kdo za nimi stojí. Automaticky jsem otevřela a zůstala stát na místě jako opařená, když jsem spatřila muže v policejní uniformě.

Hlas se mi v krku zaseknul, moje nohy se nedokázaly pohnout. V šoku jsem pootevřela ústa a celé mé tělo polévalo horko.

,,Dobrý den, slečno," policista středního věku si odkašlal a založil jednu ruku v bok. Působil nesympaticky - podezíravě mě probodával pohledem, uhlazoval si hustý knír a v kuse vraštil obočí. ,,Můžu hovořit s panem Danielem Evansem?"

,,Není doma," odvětila jsem prostě, aniž bych se obtěžovala s pozdravem.

,,Pak je vše v pořádku," řekl suše.

Chystala jsem se co nejdřív dveře zase zavřít, ale byl rychlejší. Povedlo se mu na místě mě znehybnit a ruce za zády zamknout v poutech.

,,Co to-"

,,Mám příkaz vás odvézt, slečno Hillová."

Křičela jsem, mlátila a kopala kolem sebe, ale policista se mnou zacházel jako s peříčkem. Bez sebemenších problémů mě naložil do auta a jel se mnou pryč.

Snažila jsem se vzpírat, ale věděla jsem, že mé šance jsou nulové. Daniel byl v jiném městě a já teď zůstala sama.

Když jsem seděla připoutaná v policejním autě a horké slzy mi stékaly po tvářích, zatímco já se zmítala v hysterickém záchvatu, policista zcela poklidně s někým hovořil pomocí vysílačky. Zřejmě byli zvyklí i na horší případy, protože jsem s ním nedokázala ani pohnout.

Celou cestu jsem se nezvládla uklidnit. Řvala jsem tak moc, až jsem myslela, že to moje hlasivky nevydrží. Celý svět se mi hroutil.

Několik týdnů jsem se připravovala na návrat k rodičům a došlo mi, že má příprava ve všech směrech selhala.

•

Probudila jsem se, uvědomila jsem si.

Následně jsem si uvědomila taky to, že překvapivě stále žiju.

Slyšela jsem spoustu hlasů. Hlas otce, hlas matky. Ozývaly se i cizí hlasy, které pravděpodobně patřily řadě doktorů.

Vybavilo se mi, že mě ten nesympatický policista odvezl do nemocnice, kde jsem se setkala se svými rodiči. Poté, co jsme po sobě v hale několik minut křičeli a následně mě navlékli do svěrací kazajky, mě nečekaně jeden z lékařů uspal.

Když jsem se probrala poprvé, nebylo to na dlouho. Ihned mě podrobili elektrickým šokům, přičemž jsem se znovu ocitla ve zvláštním stavu mezi životem a smrtí.

Podruhé to probíhalo stejně, takže jsem počítala s tím, že znovu už se nevrátím.

,,Eleonoro, slyšíš?" nakláněla se nade mnou matka.

,,J-jo," vypravila jsem ze sebe. ,,Myslím, že jo."

,,Doktore, opravdu si myslíte, že ta elektrokonvulzivní terapie může mít nějaký účinek?" zaslechla jsem rozhovor v pozadí. ,,Moje dcera byla podrobena elektrošokům už dvakrát a zdá se, že výsledek stále není znát. Poněkud mě to znervózňuje a obávám se, aby to nezpůsobilo nějaký větší dopad."

Rozhlédla jsem se kolem. Nacházela jsem se na lůžku v nemocničním pokoji, kolem mě pípaly nejrůznější stroje a na mém levém předloktí se vyjímala kanyla připojená ke kapačce. Shlíželo na mě pět párů očí včetně rodičů.

,,Pane Hille, ujišťuji vás, že se není čeho bát. Jediným klíčem je komunikace, veřte mi. Vaše dcera si za chvíli bude myslet přesně to, co vy si budete přát a pak už nebude dělat žádné problémy," řekl zřetelně jeden z doktorů.

,,Co když si vzpomene?" otázal se rozrušeně otec.

,,Když zavedete patřičná opatření, nevzpomene si. Může docházet k terapeutce, která ji patnáct měsíců po provedení ECT terapie nasadí tlumící léky a vzpomínky se potlačí."

,,Co všechno si pamatuješ?" ozval se po mé pravici další doktor.

,,Já nevím," zamumlala jsem a vzápětí se rozplakala. ,,Nevím, proč tady jsem."

,,Pššt," pokoušel se mě muž v bílém plášti uchlácholit. ,,Řekni mi, co si pamatuješ, Eleonoro."

Plakala jsem. Vodopád slz se řítil z mých očí závratnou rychlostí a moje rty se třásly spolu se vzlyky plnými zoufalství. Necítila jsem nic, jen obrovské prázdno.

,,Eleonoro, co si pamatuješ?" zvýšil hlas.

Daniela, křičel hlásek v mojí hlavě. Daniela.

Všechno se seběhlo moc rychle. Dveře do pokoje se rozrazily a v nich stál Daniel, zcela neupravený a s opuchlým obličejem. Byl rychlý, ale dva doktoři ho stejně stihli chytit dřív, než se ke mně dostal. Každý z jedné strany ho popadl za paži a pokoušel se odvléct pryč.

Když jsem jej zahlédla a došlo mi, že se pro mě vrátil - že musel překonat několik překážek, aby se dostal až sem - srdce mi poskočilo a v břiše tancovali motýli.

,,Danieli!" vyhrkla jsem, připravená vyskočit a utéct s ním. Dřív, než jsem tak stihla učinit, mě otec spolu se zbývajícím lékařem přišpendlili k nemocničnímu lůžku.

,,Noro!" vykřiknul zoufale. Snažil se bránit přesile dvou chlapů a vymanit se za každou cenu z jejich sevření.

,,Sakra, tohle nám chybělo," zanadával táta.

,,Danieli, prosím, pomoz mi! Neopouštěj mě!" ječela jsem a přitom ze sebe vydávala nezastavitelnou hromadu vzlyků.

Lékaři vysokou Danielovu postavu postupně soukali ze dveří. Pomalu se ode mě vzdaloval.

,,Noro, já tě neopustím! Rozumíš?! Jsi moje a tohle neskončí dobře, ale já se tě nevzdám!" žalostně plakal. Jeho slzy dopadaly na podlahu a promáčely jeho oblečení.

,,Neopouštěj mě, prosím!"

,,Tohle neskončí dobře, rozumíš? Noro, ty tady zemřeš. Zemřeš, pokud se se mnou neutečeš! Možná ne hned, ale časem ano. Nemůžeš žít v tomhle!" zastavil se na prahu a vší silou kladl odpor. Několik vteřin jen stáli na místě, než se jim povedlo s Danielem hnout.

Chtěla jsem se za každou cenu vyprostit ze sevření otce a cizího muže, ale moje šance byly ještě mizivější. Jediné, na co jsem se zmohla, byl křik. ,,Danieli, prosím, ne!"

,,Uspěte ji!" zahulákal otec na doktora na protější straně postele.

,,Už není moc času, příště si mě nebudeš pamatovat," zamumlal mezi vzlyky Daniel. ,,Odpusť mi to. Prosím, odpusť mi to."

,,Ne, Danieli!"

Dveře za třemi muži se s hlasitým prásknutím zabouchly.

,,Noro!" zaslechla jsem tlumeně jeho volání.

,,Neopouštěj mě, prosím! Prosím, neopouštěj mě, nenechávej mě tady!"

,,Slyšíte, doktote?! Uspěte ji, sakra!"

•

Do nosu mě udeřil typický odér sterilního prostředí a spousty dezinfekce. Slyšela jsem hlasy - měla jsem pocit, že jeden patřil mámě a druhý tátovi a možná, že jsem zaslechla i Violet. Zasáhla mě tupá omamující bolest hlavy a spánků.

Když jsem se pokusila otevřít oči, oslepilo mě nepříjemné množství záře. Několikrát za sebou jsem rychle zamrkala a rozhlédla se.

Nade mnou jsem spatřila bílý strop.

,,Eleonoro," vydechla matka.

Pootočila jsem hlavu a vyjekla bolestí. Všude okolo byly přístroje, na ruce jsem měla kanylu připojenou ke kapačce a na celém předloktí téže ruky se rýsovala fialová modřina. Máma, která svírala tátovy ruce, mě pozorovala s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. Viděla jsem několik míchajících se emocí - strach, nervozitu, nejistotu, vinu.

Teď už jsem chápala, z čeho se vinila. Myslela si, že mě otec nechal podrobit elektrokonvulzivní terapii kvůli ní.

,,Co-," téměř jsem samu sebe neslyšela, absolutně jsem ztratila hlas. Rozkašlala jsem se. ,,Co se stalo?"

Máma se hluboce rozvzlykala. Táta ji podal papírový kapesníček a s neutrální grimasou ke mně přistoupil. Až teď jsem si všimla sestry, která celou dobu seděla vedle mámy a sledovala mě v šoku s pootevřenými ústy. Co se jí asi prohánělo hlavou?

,,Jeli jsme všichni do Las Vegas," začal otec. ,,Nabouralo do nás auto z vedlejší cesty, přímo na tvoji stranu. Všichni jsme přežili bez vážných zranění, až na tebe a mámu... Máma si zlomila nohu a ty,... ty jsi měla otřes mozku a museli ti zašívat zátylek."

,,A... a... už nemám otřes mozku? A proč teda mamka nemá sádru? Proč všichni vypadáte úplně zdravě?" rozplakala jsem se.

,,Ne, Elo, už nemáš. Mámě sundali sádru před týdnem. Byla jsi v bezvědomí sedm týdnů," vyprávěl otec příběh plný lží.

Celý svět se hroutil. Sedm týdnů. Přitom jsem neměla sebemenší ponětí, kolik se toho za tu dobu stalo.

,,Propásla jsem Violetiny narozeniny? A co naše plány? Co dům, který jsme si koupili v Greenfieldu v Californii?" ustavičně mi z očí tekly slzy.

,,Jo, už jsem měla narozeniny," Violet se taky rozbrečela, ale u ní mi to připadalo jiné, žalostnější. Violet totiž věděla celou pravdu. ,,Ale-ale mně to nevadí, budu mít narozeniny ještě tolikrát."

,,Elo, my,..." otec přemítal, jak pokračovat. ,,Museli tě přeložit. Jsme v Californii, ležíš v Greenfieldské nemocnici."

Čím více otázek jsem kladla, tím menší smysl mi cokoliv dávalo. Až teď mi však přišlo absurdní, jaké nepravdy jsem musela poslouchat. A veřit jim.

,,Takže vy za mnou každý den jezdíte ze Spring Valley do Greenfieldu? Nebo,... nebo...,"

,,Ne, El," otec si otřel čelo, na kterém se třpytily kapky potu. ,,Ten dům, který jsme koupili, ten je náš. Přestěhovali jsme se před třemi týdny. Už nebydlíme ve Spring Valley. Je druhý týden v sprnu a v září se sestrou obě dvě nastupujete do nové školy."

Vše se ukázalo být jasné, průhledné. Moje otázky nyní konečně byly zbytečné.

Vykřikla jsem ze spaní a opřela jsem se o čelo sestřiny postele.

,,Co se děje?" lekla se Violet. ,,Zase jsi měla zlej sen, ségra?"

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou a stále přerývaně dýchala. ,,To nebyl sen. To byla skutečnost."

Violet se ihned naprosto probrala a potvrdilo se, že jsem měla ve všem pravdu.