Otráveně jsem se podívala na sestru a s výsměchem k ní směřovala svou otázku: ,,Violet, jak dlouho s sebou všude chceš tahat to zvíře?"

,,Elo, nech ji," procedil otec skrz zuby. Přesně jsem si vybavovala jeho kamenný výraz, který se tenkrát odrážel ve zpětném zrcátku. ,,Vee říkala, že až pojedeme za měsíc do Californie, tak všechny plyšové věci necháme tady."

,,To je pravda, tam by se téměř šestnáctiletý holce s hračkami všichni vysmáli ... Jak jsi říkal, že se jmenuje to město, kam pojedeme?"

,,Greenfield," odpověděla za něj matka.

,,Cassandro, uklidni se!" vykřikla sestra.

,,Neříkej mi Cassandro!" vyskočila jsem tak rychle, že jsem pocítila zářezy bezpečnostního pásu.

,,A ty se mnou přestaň mluvit jako s dítětem jenom proto, že jsi o rok starší!"

,,Jsi dítě, Violet!"

Na plná ústa jsme po sobě se sestrou nekontrolovaně křičely. Každá se snažila přehlušit tu druhou a ani jedné se to nedařilo. Naše výstupy byly dětské a nesmyslné, ale v té době pro nás na malém vítězství v bezcenné hádce stál celý svět.

,,UKLIDNĚTE SE!" rozhněvaně zařval otec, který se na vteřinu otočil, aby zhodnotil situaci v zadní části auta.

Ten malý zlomek chvíle, kdy se táta přestal věnovat řízení, jsme zároveň projížděli křižovatkou. Slyšela jsem stupňující se tlumený zvuk klaksonu a v okénku po mé pravici jsem zahlédla dvě kulatá světla.

Mrknutím oka jsme křižovatku projeli, zatímco za námi prosvištěl sportovní vůz a těsně otcovo vozidlo minul. Během těch pár vteřin se mi hlavou stihl prohnat celý život, přesně jako hlavním postavám v amerických dramatech.

,,Jsi normální?!" vyjekla hystericky matka, která si rozklepaně otírala krůpěje potu z čela.

,,A jak se má člověk soustředit, když musí neustále poslouchat rozepře dvou nevyspělých puberťaček?!" rozčiloval se otec, přičemž strnule svíral volant a na jeho čele vyskočila nepatrná žilka. Viditelně se otřásal, akorát na rozdíl od ní vztekem.

,,Bene, já mám pocit, jako by jsi dneska dostal řidičák! Mě nechceš nechat řídit, ale přijde mi, že sám neneseš žádnou zodpovědnost!"

,,A dost!" zahulákal otec výhružně.

,,Uvědomuješ si, že vezeš naše dvě děti?! Jak se můžeš nechat takhle rozptýlit?!"

Hádka rodičů trvala celý zbytek dne a v momentě, kdy jsme dorazili domů, se akorát začala stupňovat. Mlčky jsme se s Violet odebraly do společného pokoje v horním patře našeho tehdejšího rodinného domu a vyčkávaly, až se situace uklidní.

Ačkoliv se čas táhnul, v jednu chvíli se vše obrátilo o tři sta šedesát stupňů a já náhle vyděšeně s vytřeštěnýma očima stála na prahu ložnice rodičů. Nečinně jsem pozorovala, jak otec drží surově matčin cop vlasů v zaťaté pěsti, zatímco se křečovitě zmítala v bolestech. Dokud nezaznamenali moji přítomnost, jí otec uštědřil nespočet nadávek a ran.

Sotva se otec otočil a obdařil mě překvapeným pohledem, dala jsem se do běhu. Stihla jsem si akorát nazout tenisky a vzít plátěnou bundu, než jsem opustila dům.

,,Eleonoro, stůj!"

Nevnímala jsem, jestli se mě snaží dohnat. Utíkala jsem, co mi nohy stačily a nezáleželo na tom, kam. Doufala jsem jen, že Violet neudělá stejnou chybu jako já a neopustí pokoj. Nechtěla jsem, aby se sestra stala svědkem podobné situace.

,,No tak, zastav se a vrať se!"

Na zlomek vteřiny jsem se otočila, abych spatřila siluetu vysokého silného muže, který postával na trávníku před mým domovem. Byla jsem na druhé straně ulice a když naplno řval, sotva jsem mu rozumněla, ale neběžel za mnou. Nepočítal s tím, že doopravdy zmizím.

Odvrátila jsem se a vydala se napříč městem.

,,Ty parchante, ihned se zastav!" bylo poslední, co jsem zaslechla.

Prošla jsem půl Spring Valley a protože jsem neměla kam jít, mým úkrytem se nakonec stala autobusová zastávka u obchodního domu Spring Valley Town Center. Uložila jsem si za záda svou plátěnou bundu, o kterou jsem se opřela a na lavičku jsem si natáhla nohy. V duchu jsem se zapřisáhla, že kdyby se objevil někdo s holí a bílými vlasy, pustila bych jej si sednout.

Zhodnotila jsem svůj nákup, který jsem držela v náruči. Jelikož jsem se rozhodla uvažovat racionálně, koupila jsem za pár drobných, které jsem našla po kapsách, dva toastové chleby a jednu litrovou petlahev čisté vody i přesto, že jsem pokukovala spíše po plechovce coca-coly. Pokud bych se nerozhodla vrátit domů dříve, mohla jsem s tímhle vystačit i na tři dny.

Abych zahnala myšlenky na mámu, která se stala obětí domácího násilí a na to, že já pouze zbaběle utekla, jsem přemýšlela spíše nad vlastním přežitím. Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec někdy dokážu vrátit a pokud ano, jak? Uvědomovala jsem si, že ať se stane cokoliv, nic nebude jako dřív.

Iluze malé holčičky o perfektní rodině se rozbila a už nikdy nešla slepit.

Až teď, když jsem se k těm okamžikům vracela, mi docházelo, jak obrovské rozhodnutí jsem v momentě, kdy jsem překročila hranici našeho pozemku, tenkrát učinila.

•

Odpoledne třetího dne mě přepadla krize a já poprvé během pobytu na zastávce brečela. Zapáchala jsem potem, připadala jsem si špinavá a vlivem horka se mi splihlé a již značně mastné vlasy lepily na čelo. Jediné, co mi zůstalo, byly dva toasty v papírovém sáčku a plastová flaška, jež od předešlého večera zela prázdnotou.

Nastal čas vrátit se domů, přesvědčovala jsem samu sebe. Upozorňovaly mě na to také má vyprahlá ústa a žízeň, která mě provázela od rána. Potřebovala jsem vodu a to co nejrychleji, avšak ani to jsem nevnímala jako dostatečný důvod k návratu. Usmyslela jsem si v hlavě kompromis - pokud do večera zastávku neopustím, naplním si vodu do lahve z kohoutku v obchodním domě těsně před zavíračkou, i když mi to připadalo nanejvýš nehygienické.

Divila jsem se, že mě ještě nikdo neodvedl domů. Policie po mně zřejmě ještě ani nepátrala. Nijak jsem se neskrývala, kvůli toaletám jsem již několikrát samotné Spring Valley Town Center navštívila, ale lidé mě doslova přehlíželi. Jednou jsem dokonce potkala starší sestru mé bývalé spolužačky, ale ani ta se netvářila jinak.

Večer téhož dne se nic nezměnilo. Připadalo mi, že teplotní čísla vůbec neklesají, jelikož mě stálé obklopovalo nesnesitelné horko a sucho.

Má touha po vodě se stupňovala a tělo postupně sláblo. Slíbila jsem si v duchu, že ráno si opravdu naliju plnou petlahev vody, ale věděla jsem, že v tu dobu bude teplo ještě nesnesitelnější a mé končetiny vyčerpanější.

Složila jsem se na úzkém dřevěném prkně do nepatrného klubíčka a přitiskla víčka pevně k sobě. Neuvědomovala jsem si, že stále pláču a že se cítím naprosto bezmocně. Že jsem zůstala úplně sama.

•

,,No tak, holka, prober se," ozývalo se tlumeně.

Můj krk byl v jednom ohni. Sebemenší nádechy drásaly celé hrdlo a mé plíce pískaly o pomoc. Nedokážu dojít pro vodu až do obchodního domu, prohnalo se mi hlavou jako jasná věc.

,,Uf, dobrý, jsi vzhůru," promluvil znovu cizí muž. ,,Dám ti napít, tak se nelekni."

Pootevřela jsem oči a zamžourala proti slunci, které mě úplně oslepilo. Natočila jsem obličej k neznámému muži, který klečel vedle lavičky a ozařovaly jej paprsky. Chtěla jsem ho poprosit třebaže o pouhou kapku, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

,,Prokrista, vždyť jsi ještě skoro dítě," zašeptal zhrozeně.

Pevně mě uchopil v podpaží a jako první mi v mysli vylétlo; ať se mě sakra nedotýká, že přece určitě strašně smrdím, ale jemu to bylo úplně jedno. Pohotově mě opřel a zaklonil mou hlavu.

Když přiložil hrdlo lahve k ústům, vnímala jsem to jako záchranu života. Voda mnou protékala a bolest, která mě doposud spalovala, se pomalu začínala vytrácet. Po vypití celého půllitru jsem byla stále poněkud dezorientovaná a zesláblá, ale neumírala jsem.

,,Dě-děkuju," vydala jsem ze sebe polohlasně.

,,Vypadáš hrozně. Nemůžu tě tady takhle nechat," konstatoval. Měl příjemný, mužný hlas. Když mluvil, poznala jsem z každého slova překypující charisma.

Zvedla jsem k němu oči, avšak kvůli slunci, které se vyjímalo přímo naproti nám, jsem jeho rysy nebyla schopná pořádně rozpoznat.

,,Můžu tě vzít k sobě, kde se můžeš umýt a napít nebo najíst kolik budeš chtít. Ale musíš mi potom říct, co se děje, ano?" pokračoval v jednostranné konverzaci, když mu došlo, že neodpovídám.

Mluvil dál, ale půl litru minerálky nestačilo, abych s ním dokázala vést plnohodnotný rozhovor. Potřebovala jsem se doopravdy vzpamatovat.

Neprotestovala jsem, když mě zvedl z lavičky a mou pravou ruku zahákl za svým krkem. Zvedl mě do náruče a pomalu vedl přes parkoviště k vysokému terénnímu autu značky Land Rover.

Zadívala jsem se mému záchranci tentokrát o něco pečlivěji do obličeje. ,,Vypadáte jako anděl," vydechla jsem. Myslela jsem to vážně a nepřemýšlela jsem nad tím, co jsem říkala, zatímco jsem sledovala jak sluneční paprsky prozařovaly skrznaskrz jeho světle nahnědlé vlasy. Otupěle jsem pohledem taky zkoumala ty přimhouřené oči, opálenou pleť a ostře řezanou čelist.

Jen nepatrně se uchechtnul a postavil mě na zem u dveří auta a nepřestával mé malátné tělo držet. Pevně mě jednou rukou zachytil kolem boku.

Zaznamenala jsem policejní auto, které zaparkovalo o pár míst dál. Vystoupili z něj dva starší muži a chvíli nás pozorovali, poté se spolujezdec přemístil ke svému kolegovi a nespouštěl z nás přitom oči. Když jeden policista domluvil, upřel naším směrem pohled i ten druhý.

Muž, který mě podpíral, otevřel dveře a s největší opatrností mě posadil na místo vedle řidiče.

,,Pomoz mi," vypískla jsem šeptem s upřenýma očima na pár policistů, zatímco se ke mně skláněl a zapínal bezpečnostní pás.

Mladý muž se ohlédl a chvíli je sledoval, zcela obeznámen s přicházející pohromou.

,,Pane, můžeme vás poprosit na slovíčko?" zahulákal jeden z nich.

,,Prosím, pomoz mi," žadonila jsem zoufale.

Dveře se rázně zabouchly a já přikrčeně pozorovala, jak se ten vysoký, opálený mladík přibližuje ke dvěma cizím chlapům a s největší pravděpodobností mě za pár okamžiků předá do rukou spravedlnosti.

Několikrát se ke mně všichni tři obrátili a já si byla jistá, že to je můj konec.

Mýlila jsem se. Netrvalo dlouho a zatímco se dva muži vydali opačným směrem, ten nejmladší a nejvyšší se vracel do svého auta.

,,Řekl jsem, že jsi sestřenice," oznámil mi. ,,Pomůžu ti. Mám ale podmínku: až ti bude dobře, opravdu mi musíš povědět, o co tady jde."

Zdrceně jsem se opřela o okno a sledovala cestu před námi. Snažila jsem se potlačit únavu a pokles víček, dokud se znovu nenapiju. Nemyslela jsem na nic jiného, než na pití a spánek.

,,Za chvíli budeme u mě doma. Tam se dáš do pořádku, slibuju. Jen neusínej, jinak tě už dost možná neproberu."

,,Já vím," zamumlala jsem. Jazyk se mi v ústech motal.

,,Jsi zřejmě dehydrovaná. Hádám, že nechceš, abych tě vozil do nemocnice ani mezi lidi, když se bojíš poldů. Hned se napiješ, ale vydrž pár minut."

,,Jo."

,,Jak se jmenuješ?" pokoušel se mě udržet při vědomí.

Snažila jsem se správně artikulovat své jméno, ale moc mi to nešlo. Věděla jsem, že bez přísunu dalších tekutin každou chvíli můžu omdlít.

,,Nora?" zopakoval po mně.

,,Ele-Ele-," rozkašlala jsem se. ,,Eleonora."

,,Hm, to je na nic," pokrčil rameny a přidal plyn, čímž zrychlil. ,,Nora je kratší a hlavně pěknější, budu ti říkat takhle. Nevadí ti to?"

,,Ne."

,,Těší mě, Noro. Já jsem Daniel. Daniel Evans."

Prudce zaparkoval na příjezdové cestě malého bungalovu a pohotově mě odnesl dovnitř.

Položil mě na sedačku a přinesl mi první sklenici vody, kterou mi celou dobu přidržoval u úst a přemlouval mě, abych pila i přesto, že už jsem nechtěla. Celou dobu mě hladil po paži a když jsem první sklenici vypila, přinesl další. A potom ještě jednu.

•

Během dvou dnů mi Daniel pomohl naprosto se zotavit. Jakmile se mé tělo zavodnilo, ihned jsem se osprchovala a vůbec mi nevadilo, že jsem si vlasy musela umýt pánským šampónem. Taky mi půjčil čisté věci a odhadem koupil nové spodní prádlo.

Smála jsem se při představě, kdy mladý pohledný muž, kterým on rozhodně byl, vybíral v dámském oddělení podprsenku a kalhotky. Faktem bylo, že jsem v jeho triku plavala a i když jsem si tepláky naprosto utáhla, tak padaly a poprsenka měla o číslo větší košíčky, avšak ničeho jsem si nevážila víc, jako právě jeho snahy.

,,Děkuju za všechno," přerušila jsem ticho, když jsme spolu seděli u stolu a večeřeli boloňské špagety, které Daniel sám uvařil. ,,Pravda je taková, že jsem utekla z domu. Já vím, že to zní hloupě a je to nezodpovědné, ale... Dokážeš si představit, že celý život žiješ v iluzi o dokonalé rodině a pak zjistíš, že otec mámu bije? Když jsem to viděla na vlastní oči, nesnesla jsem v tom baráku už ani vteřinu. Vlastně jsem nad ničím nepřemýšlela, prostě jsem se otočila a běžela. Bylo mi jedno, že promeškám poslední týden ve škole před prázdninama, nebo že sestra zůstane beze mně. Nezáleželo mi na ničem."

,,Je to nezodpovědné," přitakal a věnoval mi přímý pohled. Vpíjela jsem se do těch zelených zářivých očí naproti mně a nepřipouštěla si, že tady nemůžu zůstat navždy. ,,Ale není to hloupé. Upřímně bych na tvém místě reagoval asi stejně, sám si to nedokážu představit. Moji rodiče zemřeli před dvěma lety při pádu letadla a nikdy se ani nehádali, natož aby se bili..."

,,To mě mrzí," přiznala jsem upřímně. ,,Nechtěla jsem-"

,,To je v pořádku," přerušil mě. Opět mluvil zcela upřímně. ,,Já se s tím srovnal. Co tím chci říct je, že si naopak myslím, že jsi statečná. Možná nejstatečnější, koho jsem poznal. Normální lidi by se v takové situaci zavřeli do kouta a dělali, že nic neviděli... Učili by se s tím žít. Ale ty ne. Dala jsi najevo, že je něco špatně. To, že jsi nezůstala stát na místě a utekla jsi je jen způsob tvého projevu. Na to, jak jsi mladá, je to obdivuhodné. Kolik ti vůbec je, Noro?"

,,Na podzim mi bude sedmnáct," polkla jsem. ,,A tobě? Co děláš za práci?"

Papírovým ubrouskem si otřel ústa a příbor pečlivě složil na talíř. Poté se zvedl a začal nervózně přecházet po místnosti.

,,Bojíš se, že tě teď zavřou, viď?" vypískla jsem a prudce jsem vstala.

,,Ano, bojím," odpověděl a zadíval se na mě. ,,Ale věděl jsem, do čeho jdu, už v momentě, kdy jsem lhal těm policistům. A upřímně bych tě ani nedokázal vydat zpět tvému otci, ne hned. Jedině, že by sis to sama přála. Po tom, co jsem tě skoro dostal ze světa mrtvých, jsem si slíbil, že se o tebe postarám."

Mé srdce poskočilo radostí.

,,Bude to jen na chvíli, přísahám. Za měsíc se stěhujeme do Greenfieldu v Californii."

Daniel vytřeštil oči, ale neodpovídal. Působil poněkud přepvapeně, ale nedal to na sobě znát.

,,Řekneš mi teda, co děláš, kolik ti je, a tak?"

Skončili jsme s lahví vína na gauči u televize. Daniel sice povídal, že si můžu dát jen dvě skleničky, ale stejně jsme se zabrali do konverzace natolik, že vůbec nevěděl, kterou mi nalévá.

,,Je mi dvacet šest," povídal zamyšleně. ,,trénuju mužstvo amerického fotbalu v Hendersonu, ale za rok bych chtěl konečně učit. Jednou chci být profesorem na nějaké univerzitě, ale nejdříve mi bude stačit, když budu učit někde na střední. Taky chci hodně cestovat a poznávat svět, nechci zůstávat příliš dlouho na jednom místě. Nechci si nechat život protéct mezi prsty."

,,Já bych se někdy chtěla podívat třeba do Evropy. Nebo do Kanady. Těžko říct, jedno z toho."

,,Ty musíš nejdřív hlavně dostudovat," šťouchl mě do ramene a vytvořil nejširší úsměv, který jsem na něm doposud spatřila. Možná to bylo kvůli tomu vínu, možná ani jeden z nás dlouho s nikým tak otevřeně nemluvil.

,,Až já dostuduju, ty budeš starej dědek s kupou nemanželských dětí a nezaplacenejma šekama na alimenty," zavtipkovala jsem.

Oba dva jsme se upřímně rozesmáli. Venku mě zřejmě spoustu lidí hledalo, máma se o mě určitě bála a otec byl vzteky bez sebe, ale tady jsme seděli jen my dva. My dva a naše sny.