Ameliino tělo se otřásalo v Lokiho náruči v důsledku rychlé chůze. K zemi spuštěné končetiny se pravidelně komíhaly a narážely do stěn. Dívka však těmto vjemům nevěnovala sebemenší pozornost, vlastně ani nemohla. Ještě se neprobrala k úplnému vědomí, ale moc dobře si uvědomovala, co se kolem ní děje. Bodná rána mezi žebry stále silně krvácela a vysávala z černovlásčina těla sílu. Její čelo pokrývala vrstva ledového potu a čas od času její páteří proběhly bolestné křeče.

„Vydrž, Carverová, budeš v pořádku," ozvalo se nad její hlavou. V hlase však zaslechla jistý podtón, kterým se bůh lsti ujišťoval, že vše dobře dopadne, ačkoliv tomu sám zcela nevěřil.

Přes pevně zavřená víčka se míhaly prapodivné stíny, jejichž pařáty se po Amelii sápaly. To dosáhla stavu plného blouznění. Oční bulvy se jí protáčely ze strany na stranu, díky čemuž se tenká vrstva kůže nad nimi vzdouvala jako vlny na rozbouřeném moři. Její mysl zaplavila panika a strach. Jistě si uvědomovala, že ji zranění připraví o krev, a ona pak zemře na cizím měsíci tisíce světelných let daleko od Země a přátel. Věděla, že se nechce svého života vzdát, a proto se rozhodla proti neúprosnému konci bojovat. Pokud se jí podaří Lokiho upozornit na pokračující krvácení, mohla by se zachránit.

„Kchrr..." z dívčina vyschlého hrdla se ozvalo jen jakési zachraptění, ale Asgarďan se na místě zastavil.

„Amelie, jestli mě slyšíš, musíš vydržet. Nějak nás odsud dostanu. Chce to ale ještě trochu času."

Černovláska se prudce nadechla a otevřela oči. Ve tmě jeskyně spatřila jen Lokiho bledou a vystrašenou tvář, která na ni shlížela z výše pouhých patnácti centimetrů. Jeho zářivě modré duhovky svítily jako dva majáky na pobřeží, rty se mu chvěly vyčerpáním a starostí. Opatrně natáhl ruku a svou dlaní spočinul na dívčině čele. Jakmile se její pokožky dotkl, stáhl paži s bolestným syknutím zpět. Horečka nadále stoupala a pomalu dívku stravovala.

„Rána... krev," soukala ze sebe Amelie s obtížemi.

„Co s krví? Jaká rána?"

„Pít," zašeptala a opět se jí oční bulvy protočily, až bylo vidět jen bělmo.

Loki se rozhlížel, zda v jeskyni nenajde nějaký zdroj světla, aby se na dívčinu ránu mohl pořádně podívat, avšak marně. Rozhodl se proto, že nejprve sežene trochu pitné vody. Z hlubin jeskyně přinesla ozvěna čas od času zvuk rozbíjející se kapky o hladinu podzemního jezírka. Bůh lsti proto neváhal a šel téměř poslepu najít životadárnou tekutinu. Po několika minutách hledání našel z poloviny vyschlou louži. Opatrně vodu ochutnal a málem se štěstím rozplakal nad faktem, že byla pitná. Vždyť se voda nacházela na mnoha planetách i měsících ve vesmíru, ale ne všude pak v kapalném stavu.

Loki utrhl pruh ze své hedvábné tuniky, namočil ho, aby do sebe absorboval co nejvíce tekutiny, a rychle se vrátil zpátky k dívce, z níž už na dálku sálala horečka. Nejprve jí pravým ukazovákem lehce potřel rty, aby je neměla tolik rozpraskané. Když z nich slízala poslední kapičku, pootevřela ústa a jindy netečný a chladný bůh lsti z látky vymačkal všechnu vodu. Ještě dvakrát zopakoval stejný postup, než se rozhodl utišit i svou vlastní žízeň.

„Děkuju," zamumlala Amelie. „Ale ta krev," řekla a ukázala na bodnou ránu na hrudníku. Loki pochopil a jal se znovu trhat svou blůzu. I přes své zranění, bolest, vyčerpání a horečku, zabloudila dívka svýma očima na jeho obnažený hrudník. Ve tmě jeskyně svou bledostí téměř zářil. Vždy, když se černovlasý bůh pohnul, zavlnily se jeho svaly i šlachy způsobem, jako by na ně někdo drnkal jako na harfu. Amelie nedokázala potlačit obdivný vzdech, ovšem Loki si ho vyložil jako bolestný sten. Svou bývalou tuniku opatrně přiložil na krvácející ránu a vzápětí na ni silně zmáčkl. Doufal, že dívka šokem ztratí hlas a nebude schopná křiku, ale mýlil se. Jeskyně tloukla mezi svými stěnami až nelidský skřek a nesla ho ven do otevřeného prostoru.

„Carverová, tiše. Vím, že to bolí, ale musíš mlčet, jinak nás najdou," šeptal Loki a znovu přimáčkl svůj provizorní obvaz. Amelie se v duchu čertila, že se mu to lehce říká, ale i přesto se snažila své tělo přemluvit, aby do žil vlilo trochu adrenalinu, který by bolest ztišil. Vše bylo marné.

„To tak bolí," zavzlykala a zazmítala sebou, jak chtěla své tělo vyprostit na svobodu.

„Já vím, ale jinak mi vykrvácíš."

„Slyšela jsem dobře? Že tobě vykrvácím?" Černovláska nevěřila tomu, co řekl. Kéž by to mohla přičíst horečce, která ji stravovala. Nebo to už nebyla horečka ale posmrtné blouznění? Taková bolest přece nemohla být skutečná a starostlivý bůh lží už vůbec ne.

„Podívej se na mě, Carverová." Dívka neposlechla, neměla rozkazy ráda. Loki však věděl, jak její pozornost získat. Přestal tlačit na její ránu a sklonil se k jejímu obličeji. Jeho delší černé vlasy zašimraly Amelii na tvářích, díky čemuž odlepila svá dosud pevně semknutá víčka od sebe. Bohova blízkost a jeho dech, který ji laskal na lících, ji lehce děsily.

Loki se naklonil ještě více, až jeho rty spočinuly na jejím ušním lalůčku. Mladá psycholožka se nekontrolovatelně roztřásla, ovšem strach za to nemohl.

„Musíme odsud pryč, ale ty jsi v tomto stavu bezmocná. Potřebuji si vzít část tvých sil, abych sám mohl požívat magii. Oslabí tě to a jistě omdlíš, ale pak ti budu moct zastavit krvácení," na chvíli se odmlčel a odtáhl se. Amelie ho pozorovala vytřeštěnýma očima a srdce jí tlouklo v hrudi jako zvon na kostelní věži. „Dovolíš mi, abych ti úmyslně sebral životní energii a možná nás tak zachránil, Am?"

„Am? Řekl mi Am? Ale vždyť mi chce vzít život, aby se sám zachránil!" V dívčině mysli převládala panika, ale poté, co ji lehce pohladil po tváři, zašeptala pouhé ano.

„Pak ti přeji dobrou noc, sladká Am."

***

Po probuzení se dívka cítila neuvěřitelně unaveně. Hrozně dlouho jí trvalo, než si vzpomněla, kde je a co se vlastně stalo. Bez toho aniž by si cokoli uvědomila, si sáhla na žebra. Po bodné ráně tam zůstala jen natržená kombinéza s logem S.H.I.E.L.D.u a tenká růžová jizva na kůži. Její pokožka však měla barvu zažloutlého papíru a místy ji pokrývaly pigmentové skvrny. Žíly na rukách vystupovaly více než kdy dříve. Vlasy, s nimiž si pohrával lehký větřík, zářily jako stříbro.

Amelii do očí vstoupily slzy. Nechápala, co se děje, a proto se otočila. Jakmile tak učinila, spatřila polonahého Lokiho, který zářil božskou krásou. V obličeji měl však ztrápenou grimasu a čelo se krabatilo vráskami. Ten kontrast dívku dojal.

„Mrzí mě to," zahučel a vztáhl k ní ruku. Černovláska však ucukla. „Am, vážně mě to moc mrzí, ale bylo to nezbytné. Kdybych ti neukradl pár let života, vykrvácela bys."

„Pár let?! Vždyť se na mě podívej! Zestárla jsem přinejmenším tak o padesát let. Pro tebe je to asi nic, protože ty nejspíš žiješ věčně, ale já jsem ze Země a tam se jen výjimečně lidé dožívají vysněného stého věku. Bylo mi dvacet a tys ze mě udělal snad sedmdesátiletou ženu!" Amelie se tentokrát skutečně usedavě rozplakala. Nechápala, jak se její poklidný a nudný život mohl změnit v něco tak dramatického a zlého. Za vše mohl ten, který se vrhl směrem k ní a nyní ji objímal tak pevně, až se bál, aby ji nerozmačkal. Hladil ji po vlasech jako malou holčičku a pozorně sledoval stříbřité nitky, které mu prokluzovaly mezi prsty. Moc času jí nezbývalo a on ji hodlal za každou cenu zachránit. Litoval, že svým počínáním ohrozil tak mladou a bezbrannou ženu.

„Pojď si na chvilku sednout a já slibuji, že ti vše vysvětlím." Dívka neochotně poslechla. Vlastně jí nic jiného nezbývalo, protože její tělo se odpočinku dožadovalo víc než kdy dřív.

„Již ve tvé kanceláři jsem ti vyprávěl o tom, jak jsem s bratrem od dětství soupeřil, že jsem ho chtěl překonat, získat královský titul a stát se vládcem Asgradu a potažmo i celého vesmíru. Byl jsem neskutečně sobecký a naivní hlupák. Používal jsem kouzla, kterým jsem příliš nerozuměl, a to se nakonec vymstilo." V tu chvíli se zadíval na alespoň duší mladou psycholožku, která zírala kamsi do prázdna.

„Chtěl jsem bratrovi ublížit, když byl na Zemi, a tak jsem na něj seslal kletbu ze zakázané knihy. Teď už vím, že se jednalo o jakýsi virus, jenž se usídlil v tobě a který tě stravuje zaživa. Pokaždé, když svou nově nabytou sílu použiješ, pácháš tím nevědomky sebevraždu. Zabíjela jsi sama sebe, když ses snažila pomoci přátelům v New Yorku."

„Bránila jsem je před tebou! Vytvořil jsi smrtící zbraň, která sama spustila svou sebe-destrukci. To je geniální!" houkla Amelie vyčítavě.

„Máš plné právo mě nesnášet, ale věř, že to nebylo úmyslné. Nejdříve jsem si myslel, že bych tě mohl využít proti Thorovi, pak jsem tě nechtěně zaprodal Ezgiům, když vycítili mé kouzlo."

„To jsou ty potvory, co protahují sykavky?" zeptala se černovláska, zatímco se jí na tváři vyloudil kyselý úsměv.

„Ano, to jsou ty, které tě unesly a mučily - mou vinou, to nepopírám. Teď se ale musíme dostat pryč. Vezmu tě potají na Asgard, přesvědčím matku, aby tě uzdravila, a pak tě vrátím domů." Při posledních slovech však Lokimu zakolísal hlas.

„Jsi si jistý, že to bude tak jednoduché?"

„Kdepak, nejprve se totiž musíme dostat támhle," řekl bůh lsti a ukázal na dva ze země vystupující kamenné bloky, mezi nimiž zrovna vycházela jakási cizí planeta. „Nachází se tam ukrytý tajný teleportační tunel. Kdysi dávno sem vedla stopa Duhového mostu, ale po příchodu Ezgiů sem Thorův děd zrušil přístup."

„Jak je tedy možné, že zde ta stopa zůstala?" ptala se udivená Amelie. Moc jeho slovům nerozuměla. Duhový most jí připadal jako vymyšlená pohádková stavba, kterou jí do složek S.H.I.E.L.D.u připsal Stark, aby se bavil na její konto. Dřív by vlastně nevěřila ani na mimozemšťany a teď seděla vedle jednoho, jistě velmi přitažlivého, který ji držel za ruku a na dlani jí palcem kreslil vlnky a kolečka. Kdyby se jí takto dotkl kdokoliv jiný, vzedmula by se v ní vlna nepotlačitelné energie a určitě by elektřinou sežehla vše v okruhu dvou metrů. Tohle bylo jiné.

„Jak dlouho mě vlastně držíš za ruku?"

„ Dlouho. Je to... příjemné a,"

„Uklidňující," dokončila dívka a lehce se začervenala. Lokiho lidskost ji odzbrojovala a zaháněla nenávist, kterou vůči němu ještě před chvílí cítila.

„Teď musíme vyrazit, dokud Ezgiové nevypustí další pátrací oddíl. Prohledávají celý měsíc, aby nás našli, ale to se jim nepodaří. Musím tě odsud dostat do bezpečí." Jakmile to dořekl, popadl dívku do náruče, aniž by čekal na její svolení, ovšem Amelie stejně během chvíle usnula.

Je to více než rok, co jsem vydala poslední kapitolu, ale neměla jsem čas sem chodit a být jakkoli aktivní. Vím, že je 365 dní (minimálně) dlouhá doba nečinnosti šibeniční, ale i přesto doufám, že si někteří tento příběh s novou aktualizací opět připomenou. :)