A/N: Pro všechny milovníky Lokiho je zde kapitola, kde se váš oblíbenec vyskytuje více než kdy jindy.

Stála jsem mezi těly se zlámanými vazy, krvácejícími ranami, spálenými obličeji a v ruce svírala svůj kovový bič, jímž jsem právě škrtila dalšího nevinného člověka a libovala si v tom, jak elektřina proudící z mých rukou obepíná ocelová očka tvořící moji zbraň a smrtícími blesky a ionizujícími bílými výboji usmrcuje muže přede mnou. Na tváři mi hrál děsivý úsměv a oči mi opět potemněly, až byly černé jako eben.

„Nechte nás žít, prosím," ozvalo se vedle mě od zubožené ženy, jež mi byla nesmírně povědomá. V její krví poseté tváři jsem poznala svou matku.

„Nemám k tomu jediný důvod," odvětila jsem a chytila ji svou levou rukou za hrdlo a silně palcem tlačila, dokud se neozvalo známé křupnutí a její oči nepohasly mrtvolnou prázdnotou.

Za sebou jsem zaslechla pohyb a rychlé kroky, které se změnily ve zběsilý útěk. Zprudka jsem se otočila a spatřila malou dívenku s rozcuchanými plavými vlasy, jak se ode mě i přes časté zakopávání snaží utéct. V rukou držela plyšového medvídka bez nožičky a za běhu si utírala slzy. Její pokus mi přišel velice směšný a zbytečný. Švihla jsem paží tak silně, až se vzduchem ozvalo hlasité prásknutí mého biče, jenž se vzápětí obmotal kolem dívčina pasu. Trhla jsem rukou zpět a dítě ke mně s děsivým křikem dolétlo. Plakala tak silně a hystericky, což mi dodalo novou sílu a já se k ní sklonila.

„Chtěla bys, abych tě ušetřila?" zeptala jsem se a zadívala se do jejích vystrašených očí. V odpovědi jen zuřivě zakývala hlavou.

„Ale já ne." Hned co jsem to dořekla, zlomila jsem jí jedním rychlým pohybem vaz, až to křuplo.

Místností se nesl Ameliin uši drásající jekot. Snažila se tím vypudit onen obraz z hlavy, ale nešlo to. Na rukou cítila krev a v srdci ji tížil pocit, jenž jasně říkal, že je jen vraždící bestie. Hořké slzy jí smáčely tváře a prsty si snažila seškrábat kůži na obličeji.

„Tohle nejsem já!" křičela, „proč mi to děláte?!" Odpovědí jí byl jen štěkavý smích doprovázený burácivým zvukem, jak mimozemští věznitelé, kteří se jejím trápením tuze bavili, mlátili zbraněmi o podlahu.

„Vy Midgarrrďané jssste tak malicherrrní. Nedokážete ssnéssst bolesst," ozval se ten, jenž jí v době odporných halucinací promítal do mysli děsivé obrazy prostřednictvím svých dlaní.

„Tohle je kruté, proč mě nemučíte jinak? Proč musím trpět takhle?" dožadovala se odpovědi, ačkoliv její tělo křičelo únavou.

„Utrrpení ještě zažiješ. Tohle byl jen ssslabý začátek."

Dívka pootočila hlavou, aby pohlédla na boha, který se krčil v zadním rohu místnosti s pouty na rukou. Věděla, že ji stále nesnáší kvůli tomu, že jen díky jejímu emocionálnímu zhroucení poté, co se dozvěděla o smrti matky, ztratil kontrolu nad svými údajnými vesmírnými pomocníky, kteří ho následně spolu s ní zajali. Přesto kdesi v hloubi duše doufala, že by jí mohl pomoci.

„Loki," zašeptala a snažila se dát do svých slov co nejvíce volání o pomoc a co nejvíce omluvného tónu. On jen pohrdavě trhl hlavou a černovláska se svezla na kolena. Nohy ji už odmítaly nést.

„Ten ssskrček ti nepomůže. Nessnáší tě," zahalekal vrchní strážný a celá jeho skupina věrných přisluhovačů se rozesmála nanovo.

Dívka neváhala ani minutu. Potřebovala získat aspoň jeho na svoji stranu. Sice se tím pádem vzepřela Furymu a porušila veškerá pravidla S.H.I.E.L.D.u, ale musela to udělat. Nic jiného jí nezbývalo.

Rychle vyskočila na nohy a zaťala ruce v pěsti. Patami se odrazila od chladné kamenné podlahy a vrhla se hlava nehlava po strážci, jenž k ní byl nejblíže. Prudce do něj narazila, až pod tlakem jejího těla narazil lebkou do zdi, ozval se praskavý zvuk a on se bezvládně sesul k zemi. Amelie se nestačila ani otočit a už ji obklíčili. Do krku se jí zabodly zobáčky paralyzéru, který jí následně do těla pustil omračující dávku. Propadla se do prázdnoty s vědomím, že až se probudí, bude s Lokim v cele sama a bude ho moci požádat o dočasné příměří.

**

Oční víčka odlepila jen díky silné vůli, jak byla těžká. Jakmile se rozkoukala, padla na ni úleva. Celu obýval jen její spoluvězeň a ona, ostatní odešli. Vyškrábala se do sedu a přitom se snažila nehekat bolestí. Když byla zády opřená o ledovou zeď za sebou, odvážila se na boha podívat. Obezřetně ji pozoroval a schovával veškeré emoce za svou chladnou a nepřístupnou masku. Kdyby Amelie na Zemi nebyla jeho psycholožkou, tvrdila by, že nemá žádné city. Opak byl pravdou. I přes četná zranění a potem slepené vlasy tam jen seděl a působil autoritativně. Zřejmě se skutečně narodil proto, aby vládnul.

„Loki?" zašeptala dívka znovu a v tu chvíli jí došlo, jak zbytečné to bylo, když už měla jeho plnou pozornost dávno. „Je nějaká šance, že přijmeš mou omluvu?"

Jeho tvář proťal posměšný úšklebek a černovláska na kratičký okamžik zaváhala. „Omluvu? Od tebe? Pche! K tomu se nikdy nesnížím," odsekl podrážděně.

I tak to zkusila znovu. „Víš moc dobře, jak je pouto k rodičům silné. Nemůžeš mě vinit z toho, že jsem se nedokázala smířit s matčinou smrtí."

„Tvé výmluvy mě nezajímají. Marníš čas."

„Alespoň tady nebude ticho," pronesla dotčeně a tím si vysloužila další z jeho výsměšných pohledů. „Kdyby to bylo jen na mně, vůbec bych se do ničeho nemíchala. Avengers tě zvládli porazit už jednou, tak by to udělali i podruhé, a já bych se tak vyvarovala nepříjemnému objevu," začala znovu a jeho obličej brunátněl vzteky. Takže se neovládá tak skvěle, jak jsem si myslela.

„Jak se opovažuješ urážet svého krále?!" zakřičel směrem k dívce, která se leknutím ještě více skrčila.

„Nejsi můj král! Nejsi teď ničí král ale ubohý vězeň stejně jako já!" zasyčela v odpovědi.

„A kdo za to může?" Touto otázkou si ale pěkně naběhl.

„Kdo? Přece ty! Kdyby ses sám nepovyšoval nad tato stvoření, která nás teď hlídají na planetě miliardy kilometrů vzdálené a nikým zatím neobjevené, mohli bychom ještě stále bojovat v některé ze světových metropolí a snažili bychom se tě dostat."

Od té chvíle už ani jeden z nich nepromluvil a dívce začalo docházet, že už jim do dalšího mučení moc času nezbývá. Musela se opět chopit slova a zkusit to ještě jednou, tentokrát jinak než prve.

„Loki, omlouvám se. Nebylo to ode mě správné, ale jak jsem měla s bohem klamu a lsti jednat? Chtěla jsem být chvíli stejně podlá a vyžádat si chvilku pozornosti jen pro sebe," Tento plán vyšel na jedničku. Koutky úst mu zacukaly v jemném náznaku úsměvu, tentokrát upřímného. „Já, ačkoliv to bude znít divně, tě potřebuju." V tu chvíli k ní vzhlédl a tváří se mu mihlo překvapení spojené s údivem.

„Jakže?" zeptal se a Amelii nezbývalo nic jiného, než to zopakovat.

„Potřebuju tě, Loki. Ani jeden z nás se odtud sám nedostane." Propalovala ho pohledem, jak jen jí to třeštící hlava dovolovala a snažila se ho tímto přesvědčit. On tomu značnou chvíli odolával, ale stejně nakonec lehce svěsil ramena a zadíval se jinam.

„Máš pravdu, musíme utéct společně," pronesl vlídným tónem, který k němu vůbec neseděl.

„Ty jsi se mnou souhlasil? To se mi snad jen zdá."

„Také to mohu hned odvolat," odpověděl chladně, ale oči mu hrály pobavením.

„Ne, jen to ne. Máš nějaký plán, pokud možno královský?" optala se a snažila se nesmát. V tu chvíli působil tak uvolněně a zranitelně, až dívka uvažovala nad tím, že si ho snad oblíbí.

„Až nás přijdou mučit, pokus se je zase nějak urazit, ať jdeš na řadu jako první."

„Proč?!" skočila mu do řeči a on ji zpražil tak ledovým pohledem, až se otřásla.

„Až se budou tebou zaobírat, pomocí pár kouzel uvolním cestu ven."

„Proč jsi to neudělal už dřív?" nařkla ho, ale on ji uzemnil tím, že sám by jejich pozornost neodlákal, proto se mu dívčina pomoc hodí.

Zanedlouho se dveře cely otevřely a skrz ně dorazil oddíl nových strážců v čele se stejným velitelem jako předtím. Přejížděl pohledem z Amelie na Lokiho a každý jeho pohyb v mladé ženě vyvolával strach a úzkost. Zachytila lehký pokyn ruky, kterým jí její černovlasý spoluvězeň naznačoval, aby už něco udělala.

„Proč nás mučíte? Proč takhle? Proč ne fyzicky?" halekala a do hlasu se jí vkrádala skutečná bezmoc.

„Proč? Jsssi jak malé dítě, co sse na vše ptá."

„Tak proč?!" zakřičela o něco více a koutkem oka zahlédla, jak se Loki pohnul o malý kousek ke strážím.

„Protože tím váss zlomím. Jssou to vetší muka," osvětlil jí strážný a přiložil své nechutné slizké ruce na Ameliiny spánky. Hlavou jí opět proběhl obraz nevinného mladého děvčátka, kterému se zlomyslným úsměvem lámala vaz. Opět vykřikla a to přinutilo Lokiho k akci. Skočil po tvorovi, jenž k němu byl nejblíže, sebral mu dýku a proklál jí jeho srdce. Další z vojáků se po něm ohnal svou zbraní, která vypadala jako trojzubec, akorát prostřední čepel byla mnohem delší než zbylé dvě. Bodl Lokiho do hrudi a dívka vyděšeně zavyla. Její reakce ale pobavila skutečného Lokiho, jenž tento výjev sledoval z dalšího rohu cely, kam se pomocí kouzla přenesl, a na své původní místo vložil svou kopii. Sjela ho nenávistným pohledem a pozorovala, jak se s ladností a elegancí vyhýbal dalším smrtícím úderům.

Během krátké chvíle odzbrojil další tři strážné a vybavil se slušnou zásobou nožů a dýk všemožných tvarů. Amelie se také snažila vyprostit ze spárů velitele, ale její snažení bylo marné. Stihl ji vzít pod krkem a k hlavě jí přiložil jakousi laserovou pistoli. Tvarem připomínala revolver, ovšem svými náboji se podobala spíše zbraním ze Star Wars.

Bůh mu stanul tváří v tvář, a když spatřil, že se černovláska od nepřítele nedostane bez jeho pomoci, zlověstně se ušklíbl.

„Zkuss sse pohnout a je mrtvá," zahrozil mu ohavný tvor stojící za dívčinou maličkostí.

„Tak prosím, stejně mi na ní nezáleží," odpověděl mu povýšeným tónem a v tu chvíli Amelie pocítila, jak jí mezi spodními žebry projela ostrá čepel, a bezděčně zalapala po dechu. Lokimu se stáhla tvář bolestí a pomocí kouzla vytvořil svoji kopii za krutým věznitelem a bez mrknutí oka ho jejím prostřednictvím podřízl.

Jakmile tlak pod dívčiným krkem ustal, vyprostila se ze spárů ochablých paží a sama se svezla na všechny čtyři. Do látky jejího svrchního dílu kompletu ze S.H.I.E.L.D.u se začala vsakovat krev. Cítila její kovový a slaný zápach ve vzduchu, ale i přes bolest, jež jí pronikala celým hrudníkem, se přinutila postavit se zpět na nohy.

„Můžeme pokračovat?" zeptala se s křečovitým úsměvem.

Loki ale zůstal stát na místě a mladá žena si podle jeho výrazu všimla, že bojuje sám se sebou.

„Půjdeme?" zkusila to znovu a tentokrát se opravdu pohnul. Otočil se na patě a jako namydlený blesk opustil celu. Amelie se za ním kulhavě vydala a přidržovala si krvácející ránu, avšak když došla ke dveřím, zabouchl jí je před nosem. Udiveně se na něj podívala malým zamřížovaným okénkem a on měl opět tu svou ledovou masku. Pak se usmál tím svým zlověstným způsobem a řekl: „Díky za pomoc, bez tebe bych utéct nemohl." Poté odkráčel dlouhou chodbou dál.

Celá zaražená tupě zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Slepě věřila, že jí pomůže, ale on teď dokázal, že je skutečně bůh klamu a lsti. Vyčerpaně se svezla podél zdi a přerývaně dýchala. Rána, ze které jí tekla krev, ji vysilovala. V tu chvíli si nepřála nic jiného než umřít. Aby toho nebylo málo, dala se do ní zimnice a její tělo popadl chlad. Modraly jí konečky prstů a dívka nebyla díky stále ubývající životní síle ani schopná se obejmout pažemi. Víčka jí postupně klesala, až ztratila veškerou vůli udržet otevřené oči. Stejně umřu. Buď vykrvácím, nebo mě zabije nová vlna strážných. Nemá cenu bojovat s koncem.

Dovolila svému srdci, aby se z neklidného třepetání ustálilo do pomalého umírajícího rytmu, činnost mozku snížila na minimum. Poslouchala blížící se kroky a zcela se oddala posledním minutám života, jenž jí prokluzoval mezi prsty. Ještě než upadla do tmy úplně, zaslechla lehce vzdálený hlas. Působil tak, protože již byla na odchodu.

„Sakra, Carverová, já tě tady nemůžu nechat. Opovaž se mi umřít." Poté jen cítila, jak ji něčí paže vzaly do náruče, a opět ji obklopila tma.

A/N - 2:

Ačkoliv sledovanost, či jak to nazvat, stále klesá a každá má kapitola je slabší a slabší, baví mě to a jsem ráda, když si dokážu najít čas na psaní. Tahle část nebyla tak náročná, poněvadž jsem ji napsala dříve než úvodní kapitolu, hehe. :D Akorát byla vytvořena v ich-formě, proto jsem ji musela celou předělat do er-formy. Tahle úprava se mi moc nelíbí, nepřijde mi její čtení tak osobní jako prve, ale předělávat celou knihu kvůli jedné kapitole  se mi taktéž nechce. *stay lazy*. :D

Nicméně, co na to říkáte? Mám ještě pokračovat? Ruku na srdce, mrzí mě, že tahle tvorba jde tolik do kytek, ale jestli tady mám nějaké věrné a stálé čtenáře, budu kvůli nim namáhat svou šedou hmotu mozkovou, aby ještě něco zplodila. :)

Užívejte si slunečných dnů a neberte drogy, děcka! xD