Amelie Carver:

Pokud si dívka přála strávit alespoň pár dní v klidu domova, nikdy se neměla vydat za pochybným černochem v koženém plášti. Když o tom tak přemýšlela, neměla si vlastně do bytu pouštět ani pohledného boha lží z cizí planety. Kdyby mohla vrátit čas, vybrala by si den, kdy se rozhodovala pro otevření psychologické poradny. Takovou hloupost by si už nikdy nedovolila odsouhlasit.

„Am! Pane bože, jsi v pořádku?" zavyl Steven hned poté, co po rozkopnutí vchodových dveří zanechal otisk svého chodidla i ve stěně vedoucí předsíní.

Dívka mu ovšem neodpověděla. Místo toho dál zničeně seděla v křesle, které jako jediné odolalo rozkládajícímu se mimozemskému tvorovi, a kousala se do rtu. V hlavě jí běhaly tisíce myšlenek. Co všechno si Loki odvodil? Využije mě? Jak zareaguje Fury, až zjistí, že jsem jediný triumf proti bohovi lží prozradila? Proč se vůbec Rogers stará, když se mnou předtím nemluvil? A vůbec, kdo mi koupí nové dveře?!

„Amelie, poslouchej mě. Musím vědět, jestli jsi v pořádku, tak alespoň kývej hlavou," řekl kapitán, zatímco ji uchopil obličej do svých dlaní a starostlivě si ji prohlížel. Ten vřelý dotek donutil černovlásku polknout. Najednou byla nervóznější více, než kdy dřív. Ani výprask od Furyho by nepřiměl její srdce škobrtnout jako Stevenův pokřivený úsměv, když si všiml ruměnce v jejích tvářích. „Hned máš lepší barvu."

Jejich soukromá šťastná bublina však do nebe neletěla, místo toho praskla a uvrhla je do ponuré reality. V místnosti totiž přešlapovalo několik agentů S.H.I.E.L.D.u, kteří svými ostřížími zraky pročesávali pokoj a hledali případné nebezpečí. Marná snaha, největší hrozbou byla stejně mladá dívčina choulící se vedle super vojáka v důchodovém věku.

„Řekne mi už konečně někdo, co se tady stalo?" zahřměl z chodby Furyho hluboký hlas. Amelie se ošila zimou a snažila se zavrtat hlouběji do měkkého houpacího křesla. Její vzdorovitá slupka dospělosti se z ní svlékla jako hadí kůže, tudíž zůstala jen malá bezbranná holka.

„Byl tady," zašeptala a oči se jí zalily slzami.

Steven se zatvářil nechápavě a už se chystal zeptat, když ho černovláska popadla za ruku a pevně ji stiskla. Potřebovala ho jako oporu, i když její srdce vypovídalo službu nadšením, že se ho dotýká. Emoce jsou vážně peklo.

„Byl tady Loki a zjistil, co jsem zač. Nemáme žádné eso v rukávu, kdyby došlo k boji, protože já to tajemství vyzradila."

Fury přimhouřil své vědoucí oko a cuknul levým zápěstím. V mžiku byla dívka vytažena na nohy, dva agenti jí surově popadli za ruce a sepnuli jí je za zády ledově chladnými kovovými náramky. Přitáhli je více, než bylo nutné, jako kdyby je to mělo ochránit před Amelinými schopnostmi. Stejně se odmítala bránit, akorát by si svou situaci zhoršila.

„Už od začátku jsem věděl, že vám nemáme věřit. Nejste vycvičená, děláte akorát potíže a my je po vás musíme uklízet. Převezeme vás tentokrát do Triskelionu, kde vám zajistíme celu." S tím černovláska počítala, a proto se podvolila a nechala se odtáhnout do neprůstřelného auta.

Triskelion byla honosná budova, která svou architekturou a celkovým provedením člověku vyrážela dech. Každý by se tam rád podíval, pokud by na rukou neměl želízka a do žeber mu z každé strany netlačila chladná hlaveň nabité zbraně. Jak se to vlastně stalo, že se z obyčejné dívky, která uměla pomáhat lidem, stala nebezpečná zrůda, jež měla představovat riziko pro celou planetu? Jednoduše, věřila bohovi lží a intrik a chtěla mu jak jinak než pomoct.

Kdysi dávno byla Amelie na exkurzi ve státní psychiatrické léčebně, proto ji vizáž její cely nijak nepřekvapila. Na stěnách, stropě i podlaze se vyjímal měkký bělostný materiál, který měl zajistit bezpečnost budovy před elektrickými schopnostmi zajatkyně. V celém pokoji, jehož rozměry mohly čítat maximálně dva a půl metru čtverečního, se nenacházel jediný kousek nábytku. Ani toaleta, ani zrcadlo, zkrátka nic, co by mohlo rozptýlit pozornost.

Blonďatý agent neznal soucit ani jemné zacházení, proto dívce strhl náramky, až jí sedřel kůži na zápěstích, a surově ji strčil dovnitř cely. Nestaral se o to, jestli zakopla a něco si udělala, pro něj to byla prachsprostá zrádkyně. Nejraději by ji odpravil na onen svět, aby snížil riziko, jako to v S.H.I.E.L.D.u a ostatních vládních organizacích s nepohodlnými lidmi dělají, ale nemohl porušit rozkaz svého velitele. Musel si počkat na jinou příležitost.

Jakmile se za ním zavřely polstrované dveře a ozvalo se několikeré cvaknutí zámku, spatřila dívka svůj odraz v malém okénku. Hleděla na ni žena se starostmi staženým obličejem posetým několika vráskami. Některé pramínky vlasů se u kořínků zdály světlejší než ostatní uhlově černé. Bylo to velice divné. Když nechala chvilku probíhat proud mezi prsty, zpozorovala nepříliš vítanou změnu. Vybrané prameny vlivem její síly ztrácely pigment a měnily se v šedé až stříbrné nitky. Dokonce oči, jindy po celém povrchu zbarvené do tekutého dehtu, teď přes sebe měly jakýsi matný zákal, jenž jejich čistotu kazil.

V pozorování sebe sama ji vyrušilo otevření okénka a Stevenova ustaraná tvář za ním. Pohlížel na ni a nezmohl se na jediné slovo. Amelie k němu vztáhla prsty a chtěla se dotknout alespoň jeho líce, když v tom ucukl. Cosi zamručel směrem ke strážnému, jenž hlídal dveře, a poté i přes vojákovy protesty vstoupil. Lehce dívku objal, aby ji uklidnil, a pohladil ji po vlasech. Pokynul jí, aby si sedla vedle něj na zem a dychtivě skenoval každý kousek jejího obličeje.

„Steve, chci, abys věděl, že jsem to neudělala schválně. Vážně jsem Lokimu nechtěla prozradit, co jsem, ale bála jsem se ho. Chtěl mi vymazat vzpomínky, protože u mě v bytě přechovával jednu z těch nestvůr, které na nás poslal v Pentagonu. Nemohla jsem jinak." Hlas se jí třásl a oči se plnily slzami. Chtěla se mu vyzpovídat a očistit tak své jméno, ale nemohla. Zajíkala se vlastními slovy.

„Zařídím, aby tě Fury pustil. Nezasloužíš si tady být, protože jsi nevinná. Loki si s tebou hrál, protože tušil, že jsi jiná, ale vzpomínky by ti nakonec nevymazal. Na to jsi pro něj až moc vzácná," zamumlal Rogers s potutelným úsměvem. Vypadal, jako by věděl něco víc.

„Jak si můžeš být tak jistý? Je to bůh lží a dokáže s lidmi skvěle manipulovat! Klidně by mě zabil, kdybych mu k tomu dala příležitost. Jsem pro něj nic jako všichni lidé na Zemi."

„To se pleteš," zasyčel Steven a probodl ji naštvaným pohledem. V jeho očích však bylo něco jiného. To něco dívku paralyzovalo na místě. Duhovky měl totiž zářivě modré. Jejich jindy šedomodré hřejivé teplo zmizelo a nahradila je nepřirozená záře. Tohle nebyl kapitán. Amelie se nepatrně odtáhla, ale nepravý Steven ten pohyb zaznamenal.

„Carverová, o tomto setkání budeš mlčet, když tě odsud dostanu. Jak jsi řekla, dokážu s lidmi skvěle manipulovat, proto se mohu postarat o to, aby tvůj oblíbenec Rogers zařídil tvoje propuštění," zanotoval teď již mimozemský nepřítel svým panovačným tónem a věnoval jí jeden ze svých širokých úsměvů. Dívce po zádech přeběhla vlna strachu a zděšení a zatemnila jí mozek. Ani si nevšimla, kdy Loki v kapitánově těle opustil celu, ale byla si jistá, že právě zažila infarkt.

**

Ještě téhož večera ji několik agentů odvleklo do kanceláře Furyho, kde musela podat plné hlášení o tom, co se u ní doma stalo. Amelie své vyprávění chtěla co nejvíce zestručnit, aby se mohla vydat za Stevenem a zjistit, jestli je v pořádku, ale ředitel ji odmítal propustit. Ověřoval si její věrohodnost a loajalitu stále dokola a dokonce se pokusil o chatrnou omluvu. Všechno bylo stejně málo platné, dívka se zkrátka nedokázala soustředit.

Nakonec ji z veškerého utrpení vysvobodila Natasha, která se přiřítila do místnosti bez zaklepání. Na sobě již měla oblečenou svou bojovou kombinézu a spěšně hlásila, že Loki zaútočil na Manhattonu.

V celém Triskelionu rázem panoval nepořádek a téměř panika. Jedni agenti běželi tam, druzí sem a všichni na sebe pokřikovali rozkazy a připomínky o tom, co mají dělat. Natasha popadla Amelii za ruku a vlekla ji jednou chodbou dál od ředitelovy kanceláře. Fury se stejně odebral do svého vrtulníku a letěl napřed spolu s Hillovou, která mu hlásila dění v počátečním boji.

„Nat?" zahučela dívka, když probíhaly kolem skupiny těžkooděnců. „Ty mi věříš, že jsem nevinná?"

„Vím, co Loki před dvěma lety udělal Clintovi, takže je to pro mě zkrátka parchant, který chtěl obelstít i tebe."

„Ale, takhle to přesně nebylo, jen mě ohrožoval, já se bránila a u toho mu vše o svých schopnostech vyzradila."

„To je mi jedno!" štěkla agentka nervózně a škubla s černovlásčinou rukou, aby běžela rychleji. „Je to můj nepřítel a já jdu po jeho krku. Je mi jedno, co jsi mu řekla, stejně by to zjistil," zahučela a prolétla zavírajícími se dveřmi Starkovy dílny.

Uprostřed toho všeho haraburdí postával Tony již ve svém rudo-zlatém obleku a dělal dřepy. Jakmile nově příchozí zpozoroval, ozval se jeho robotický hlas. „No co, občas to v rozkroku trochu táhne."

„Stačí!" zasmála se dívka a ukončila tak Iron Manovu obhajobu, kterou stejně raději nechtěla slyšet. „Co tady vlastně děláme?"

„Připravujeme se do boje," odpověděl za ní stojící Steven. Amelie se prudce otočila a pohlédla mu do očí. Už to zase byl on, žádný Loki, proto se neovládla a prudce ho objala. Vypadalo to velice nemístně, a tak ji od sebe Rogers omluvně odtáhl a za ruku ji dovlekl k jedné z kovových figurín, na které si Stark věšel své takříkajíc kokony. Na tomto stojanu však visela tmavě modrá až černá kombinéza S.H.I.E.L.D.u z přiléhavého materiálu a pevných vláken, která by měla chránit před odřeninami a nárazy a měla by udržovat stálou lidskou teplotu. Na místě pravé náprsní kapsy se stříbrným písmem blyštělo černovlásčino jméno a na levém rameni se stejnou barvou vyjímal znak Avengers.

„Nikde žádná kukla?" zašeptala Amelie.

„Nikde žádná kukla," přitakal Steven se smíchem a pokynul jí, aby se šla převléknout.

Kombinéza na dívku padla jako ulitá, dokonce si v ní připadala jako spořádaná agentka začátečnice a cítila se, jako by konečně zapadla do týmu. Sice se super hrdinou stát nechtěla, ale pomoci svým přátelům v bitvě musela a lákalo ji to.

Když se vrátila zpět s vlasy rozpuštěnými a díky chvilkovému odpočinku opět černými, nikoli šedými, získala od Starka deset bodů z deseti. Kapitán se hrdě poplácal po rameni, že tu kombinézu navrhl dokonale, a s potutelným úsměvem dal Amelii do rukou zbraň. Nebylo to nic obyčejného, právě naopak. V dlaních dívce ležel kovový bič, který ochotně prskal a prohýbal se, když do něj dívka pustila dávku proudu. „To je přesně jako v mém snu!" zaradovala se a s pokorným výrazem poděkovala. Na další formality nebyl čas, poněvadž je vyzvedl Hawkeye, že už musí jít.

Tým Avengers se opět tísnil v letounu S.H.I.E.L.D.u a vyčkával na pozemní výsadek. Manhattan byl vidět již z dálky a pohled na něj nebyl nikterak hezký. K obloze stoupaly sloupy kouře, z výškových budov občas vyšlehl nějaký ten plamen a vzduch se otřásal výbuchy. Až děsivě to připomínalo New York před dvěma lety.

„Můj bratr nikdy nepodléhal nostalgii, proto jsem zděšen tím, co z tohoto jeho počínání může vzniknout," strachoval se Thor.

„Klid, Vikingu, prostě stárnete," utěšoval ho Tony přes vysílačku a obratně se vyhnul jeho letící pěsti. Plášť letounu se promáčkl, ale naštěstí až do přistání vydržel.

Ulice však byly liduprázdné, žádné výkřiky, žádný pláč, žádný boj. Nikde nebylo živé duše, proto celý tým dal Thorovi za pravdu, že na ně Loki seslal cosi strašného.

Jakmile se trochu rozkoukali, spatřili lesklou zlatou zbroj na střeše protilehlého domu.

„Vítám vás, mí drazí hosté!" zaburácel Loki zesíleným hlasem, až Amelii zapraskalo v uších. V hrudi se jí zvedla příšerná nenávist, kterou si na něm chtěla co nejdříve vybít. „Jsem rád, že jste se dostavili na dnešní představení, protože to bude stát za to. Jsem rád, že ve vašich řadách vidím i nováčka," ukázal na černovlásku, která se třásla vzteky, „ale musím říct, že mě zklamala. Čekal jsem, že mi ukáže něco víc, ale nechám to ne náhodě. Bavte se, vy smrtelníci!"

Po těchto slovech se nad Manhattanem zlatě zablesklo a Loki zmizel. Místo toho se ze všech ulic vyřítil dav po zuby ozbrojených politiků, jiných důležitých osob a dalších lidí, kteří byli Lokim za poslední měsíc uneseni. V očích jim i na tu dálku zářilo modré světlo, jímž je bůh lsti zmanipuloval jako tenkrát Bartona. Každý oddíl těchto cvičených opic byl pak veden jedním Lokim, přičemž se ten skutečný nedal od svého hologramového já rozeznat.

„Nemůžeme je zabíjet!" ozval se Steven a měl pravdu. Nesměli jim ublížit, poněvadž všichni měli své vlastní rodiny a navíc nevěděli, co dělají.

„Pokud jim chceme pomoct, musíme jim způsobit otřes mozku. Alespoň to mi pomohlo," pronesl Clint a obratně se vyhnul spršce kulek.

„Nebo je omráčíme slabým proudem," zasyčela Amelie a vyslala několik výbojů po silnici směrem k nejbližší skupině. „Dobrou noc, lidičky," zamumlala a koutkem oka viděla, jak se celý tým Avengers vydal bez jakékoli domluvy obrat nynější nepřátele o zbraně. Ještě že jim nechal Fury nainstalovat izolační pláty do bot, abych jim neublížila, pomyslela si dívka a spálila jeden z Lokiho hologramů. „Výborně, tak ještě deset dalších a pravý Loki je můj."

A/N: Zdravím lidičky.

Uznávám, že mi to zase trvalo (tentokrát jen 15 dní!), ale důležité je, že je další kapitola na světě. Už mě nebaví děj nikterak natahovat, proto se začínáme blížit k mé nejoblíbenější části, kterou jsem napsala dokonce ještě dřív než první kapitolu.

Co si vůbec myslíte, že se stane? A dokáže Amelie vůbec bojovat, když zjistila, že při používání schopností lehce stárne?

Budu ráda, za každý ohlas. Tak u příštího dílu čaute! :D