Amelie:

Vyděšeně pozorovala záda odcházejícího ředitele a přála si, aby se nedělo nic z toho, co nakázal svým lidem. Její modlitby však vyslyšeny nebyly, jelikož se do místnosti nahrnuli čtyři po zuby ozbrojení strážní a bedlivě ji sledovali. Na místě, kde hlasitě a nepravidelně bilo dívčino srdce, svítily červené laserové tečky. Stačil jeden špatný pohyb a byla by děravá jako cedník.

Za vojáky nejistě přešlapoval Banner a svíral v levé dlani injekci. I na tu dálku bylo vidět, jak moc se potil. Na to, že patřil mezi super hrdiny a měnil se v Hulka, jak se Amelii podřekla agentka Hillová, své chování stále jen stěží ovládal.

Rogers se pomalu začal sbírat z hromady střepů a se zamračením si prohlížel místy roztrhané tričko. Stark se lopotil s jedním kabelem, jenž ho neustále odháněl elektrickými výboji. Chvíli se na něj soustředěně díval, načež natáhl ruce před sebe a během deseti vteřin se příchozí chodbou prohnal kovový uzlíček. Zastavil se před svým majitelem, rozložil se na červeno-zlaté pláty a omotal se Tonymu přes obě paže. Hned na to se dostavil i pár rukavic a upevnil se mu na prsty a dlaně. Ty věcičky jsou tak chytré, musí mít svůj vlastní mozek, pomyslela si Amelie. Stark na nic nečekal a kabely bez jakýchkoli problémů odstranil. Dívka okamžitě pocítila, jak zeslábla. Příval energie ustal, tudíž se její tělo nemělo z čeho regenerovat.

Bruce postávající u dveří se zavrtěl a nejistými krůčky přistoupil k nemocničnímu lůžku. V ruce žmoulal injekční stříkačku a namířil ji na dívčino pravé rameno. Amelie sebou ošila a odtáhla se.

„Doktore, pospěšte si, ať TTX zabere co nejdřív. Máme naspěch," pronesl Fury, jehož hlas se šířil radiovými signály a ozýval se z vysílačky jednoho z vojáků. Černovláska střelila pohledem k prosklené zdi a spatřila ředitelův obličej opět s nečitelným výrazem.

„Opovažte se do mě píchnout Tetrodotoxin!" sykla dívka směrem k Bannerovi a ten nad její otázkou udiveně povytáhl obočí.

„Vy to znáte? Jak-?" „Ovšem že znám smrtelné jedy. Vážně mě chce Fury zabít jen kvůli tomu, že neví, co se mnou je?" Dosud přihlížející Rogers se naklonil ke dvěma diskutujícím a upozornil je, že jejich šéf začíná být netrpělivý.

„Buďte ráda, že jsem ho přemluvil k aplikaci TTX, původně vám chtěl podat koňskou dávku morfia. Na to byste umřela."

„Ale proč?" dožadovala se Amelie a začínala se bát o svůj holý život.

„Aby zajistil váš bezpečný převoz. Věřte mi, že jsem látku upravil tak, aby vás jen na několik hodin uspala. Nic víc se vám nestane." Při svém proslovu doktor vpíchl špičku jehly do bledé kůže a obsah stříkačky do poslední kapky vyprázdnil. „Snad," dokončil svou poslední větu Banner, načež dívka ztěžka zamrkala a upadla do prázdnoty.

*

Probuzení bylo mnohem příjemnější než předchozí uspání. Amelie očekávala, že bude připoutána k lůžku silnými koženými řemeny a každý její pohyb budou monitorovat kamery. Nic takového se ovšem nestalo. Její tělo jako by se vznášelo na obláčku, tak pohodlná byla pohovka, na níž ležela. Opatrně se protáhla, protřela si oči, a když se pomalu posadila, uvědomila si, že se na ní upírá mnoho párů očí. Zdálo se, že místnost obývají všichni členové týmu Avengers včetně jejich velitele.

Amelie se vyšvihla do stoje a rázným krokem zamířila k ředitelovu stolu. Pěstí praštila do desky, až nadskočila plechovka s propiskami. „Proč jste mě nechal tak paralyzovat?!" vyštěkla nahlas a pocítila, že se jí okamžitě ulevilo. Od své nehody toužila někomu vyčinit za to, co se s ní stalo. Teď si mohla vybít vztek na Furym a ta představa se jí moc zamlouvala.

„Byl bych mnohem radši, kdybyste respektovala hodnosti a posty v této organizaci. Tím si možná zajistíte, že vás nikdo neeliminuje pro své vlastní pohodlí," odvětil Fury v klidu a v očích mu hrála pobavená jiskra. Určitě věděl, že se do něj pustí jako hladová zvěř. Amelie jen naštvaně přivřela oční víčka a mermomocí se snažila vymyslet něco, čím by ho urazila nebo alespoň trochu popíchla. Přece nemůže být tak smrtelně klidný.

„Nemusel jste ale svým lidem poroučet, aby do mě pumpovali Tetrodotoxin. Uvědomujete si vůbec, že je to smrtelný jed?"

„A uvědomila jste si vy, Carverová, že jste mi při zkoušce schopností málem zabila dva lidi? K tomu všemu způsob vašeho dobíjení hodil se super vojákem, jako by nebyl o nic těžší než tenisák. Měl jsem pádné důvody k tomu, abych vás paralyzoval tak, že budete na pokraji smrti."

Černovláska zlostně zavrčela a založila si ruce na prsou. Rázně přecházela po místnosti sem a tam a v zádech cítila pohledy všech přítomných. Odmítala se jim však podívat do očí, protože by v nich spatřila, že se chová jako malá holka. Nemohla si však pomoci. Nakonec se přeci jen rozhodla vzhlédnout k Rogersovi a lekla se, když jeho levou tvář zdobil zarudlý šrám od rozbitého skla.

„Omlouvám se," pípla roztřeseně a litovala toho, že ji resuscitovali pomocí kabelů. Kdyby to neudělali, nemusel Steven přijít k zranění, které na chvíli zohyzdilo jeho tvář. Kapitán jen pokývl hlavou a lehce se usmál. Očividně jí to prominul.

Fury se znovu nadechl, aby dívce cosi řekl, když v tom jí zavibroval mobil v kapse, načež se ozvala i melodie – zvonění hřbitovního zvonu, krákání vran a umíráček. Tuto hudbu přiřadila pouze jednomu jedinému člověku. Na displeji svítilo velkými písmeny slovo OTEC. Nechtěla ten telefon vzít, ale musela, když už je jednou vyrušil. Věděla, že stejně jako každý jejich hovor ani tenhle nedopadne dobře. Přešla do rohu místnosti a váhavě přiložila mobil k uchu.

„Otče," odsekla a ihned se napomenula, aby i přes všechnu nenávist, jež k němu a jeho ženě chovala, byla slušná a rozumná mladá žena.

„Amy," oslovil ji znovu jako malou pětiletou holku. „Sally čeká miminko, budeš mít nevlastního brášku nebo sestřičku!"

V tu chvíli by se v Amelii ani krve nedořezal. Zavrávorala a rukou se opřela o chladnou zeď po své pravici. Těžko se jí dýchalo a začínala se potit. „A ko-kolikátý nevlastní sourozenec to vlastně bude? A vůbec, nemluv přede mnou o své nynější rodině, nepatřím tam," zahřměla a potlačovala rostoucí nevolnost.

„Měj v sobě aspoň trochu úcty. No ano, tvá matka ti o mně jistě napovídala různé věci, že? Ani se nedivím, vždycky taková byla." Amelie nechápala, jak po tom všem může ještě někoho obviňovat.

Vzedmula se v ní vlna nevybouřeného mladistvého vzteku, až zakřičela: „Skončil jsi! Nemáš sebemenší právo ospravedlňovat své chyby tím, že je hodíš na druhé. Je to podlé a slabošské." Poté s mobilem mrštila o podlahu a snažila se ovládnout třes těla. Neměla se nechat natolik vytočit. Cítila, že jí pravá ruka posetá mnoha vlnkami jizev pěkně brní a nezvladatelná síla se dere ven na povrch. Musela něco udělat, aby nikomu z přítomných neublížila, ale zároveň, aby sama sobě ulevila. Zjistila, že když náhlý proud energie potlačovala, mozek, plíce i srdce odnesly veškerou zadržovanou dávku proudu, čímž se nenávratně poškozovaly.

Do rukou uchopila kovový odpadkový koš a proměnila ho v ionizující kouli. Tu pak prohodila otevřeným oknem ven, kde dopadla na trávník a sežehla stébla v okruhu tří metrů od místa přistání. Tento způsob vypořádání se s nepěknými věcmi se Amelii velice zamlouval. Mohla si tak ventilovat, co chtěla. Ovšem ostatním, kteří stáli v místnosti, se to zdaleka nelíbilo.

„Co ti ten koš udělal?" vyhrkl Stark zděšeně a rozdýchával počáteční zděšení. „Vždyť byl úplně nevinný." Fury k němu otočil hlavu s nevěřícím výrazem. Koho by také napadlo, aby člověk Tonyho postavení, inteligence a zkušeností s nebezpečnými lidmi a schopnostmi litoval obyčejného odpadkového koše za pár dolarů? Výše jmenovaný se však necítil nijak zvláštně, ba naopak se ještě rozešel k oknu a uronil několik hraných slz i pro ohořelý trávník.

Důležitější byla jiná otázka a to, proč se černovláska tolik rozčílila? Rogers si ji pohrdavě měřil, jelikož se mu vůbec nelíbil její přístup k otci. Myslel si o ní něco víc, ale evidentně se spletl. „Co to vůbec mělo znamenat?" řekl Fury a stočil pohled zpět na Amelii.

„Rodinné problémy jsem odmítla řešit i s psychologem, když mi bylo patnáct. Opravdu si myslíte, že po sedmi devíti změním názor? Můj otec ničí jednu rodinu za druhou, víc vědět nemusíte." „Rodina a láska jsou nebezpečné věci, které patří do osobního života. Nemáme právo zasahovat do Ameliina soukromí, pokud ona nechce, takže bych tuto debatu odložila na dobu neurčitou a vrátila se k původnímu tématu dnešní porady." Dívka jen vděčně stiskla agentce Romanovové ruku, že ji zachránila před zdlouhavým vysvětlováním svého předešlého chování.

Fury si během chvilky zjednal pořádek, Avengers se usadili na pojížděcí židle a před každého položila Maria složku s dokumenty, hlášeními a fotografiemi. „Hillová, pusťte ještě projekci," rozkázal panovačně ředitel a na monitoru zavěšeném na zdi se spustila prezentace.

Amelie se mermomocí snažila pochytat veškeré informace, čísla, poznámky a další věci, aby se příštích několik hodin nemusela topit mezi stohy papírů. Spoustu jí toho unikalo, protože zapamatovat si každou misi a úkol všech členů týmu Avengers se opravdu nedalo. Fury navíc chvíli mluvil o speciálních taktikách rozhovorů agentky Romanovové, poté se bez žádného oslího můstku přesunul k laboratorním pokusům doktora Bannera a jeho snaze ovládat své pocity až ke Starkovi a jeho obloukovému reaktoru. Carverová se po hodině a půl ztrácela a její mysl přepadla otupělost. Tolik látky po ní nechtěli ani ve škole na zkoušky.

„A co se týče agenta Bartona, o něm vám podám přesnější informace, až se vrátí z mise. Teď by bylo předčasné, abych vám něco říkal, když by mě Hawkeye nedoplňoval." S těmito slovy Fury dívku propustil a doporučil jí, aby si s sebou odnesla i některé zapečetěné materiály a dávala na ně pozor. Ještě ve dveřích se však otočila na podpatku a zeptala se: „Řediteli, ještě jste mi nic neřekl o tom muflonovi, tedy Lokim. Jak vypadá a proč je tak nebezpečný?"

„To se vás netýká. Vaším úkolem je poznat členy týmu a stát se JEN konzultantkou. Dokud se neovládáte a my si nejsme jistí, jak budete na různé podněty reagovat, nedáme vám víc informací. A teď už jděte. Mám práci." Kdyby však Fury v tu dobu věděl, co se stane v průběhu nadcházejících dní, svůj názor by změnil.

Vaše Unknown Person