Amelie Carver:

Slovo akce v ní vzbuzovalo téměř posvátnou úctu, neboť si od doby, co osobně poznala členy týmu Avengers, přála toto komando vidět v boji. Kam se na skutečný adrenalin a nebezpečí hrabou filmy z Hollywoodu.

Stark stál před ní s černou komunikační čelenkou na hlavě a diktoval Jarvisovi, co vše má připravit. Diskutoval s ním, který z obleků se zdá pro nadcházející akci nejlepší. Na jednu stranu se UI snažila svého pána přesvědčit, aby dbal na využitelnost a pohotovost svého arsenálu, na druhou se zase podřizovala Tonyho rozkazům.

„Mark VII je ale pohotový, pane. Kdybyste ho musel opustit, a poté se do něj opět obléct, zabralo by vám to méně času než u jiných modelů," konstatoval mechanický hlas. Při zmínce o rychlosti zmiňovaného kovového brnění dívce zahořely tváře, až se musela odvrátit. Ještě se tak úplně nevzpamatovala z toho, co před několika okamžiky zažila. UI ale zachovala mlčení a její tajemství tak nebylo ohroženo.

„Jenže design jeho helmy mi nepřijde pro dnešní misi vhodný, Jarve. A navíc je spíše zlatý než červený a já mám dnes chuť na tmavší verzi. Připrav k okamžitému použití Mark VI."

„To si vážně musíš sladit barvy i do bitvy? Vždyť se ti oblek stejně poničí!" vytkla mu černovláska a nevěřícně zakoulela očima. I jeden z největších a nejúspěšnějších géniů světa zřejmě musel mít své mouchy.

„Nikdy nevyjdeš z domu, pokud nejsi se svou vizáží stoprocentně spokojený. To je mé pravidlo číslo jedna," řekl na svou obhajobu, a když už se chtěla dívka přít o jeho naivitě, zachránil situaci Rogers, jenž málem vyrazil dveře.

„Vy dva jste ještě tady? Měl jsi ji připravit do boje, Tony!" vytkl mu, přičemž popadl nic netušící Amelii za zápěstí a vyrazil sprintem pryč.

„Zpomal, sakra!" zavřeštěla černovláska, jež se snažila zabránit hrozícímu pádu. Neměla sebemenší šanci udržet s kapitánem tempo. Sérum super vojáka by netrumfnul ani Usain Bolt.

Rogers se pohotově zapíchl chodidly do země a ve stejný moment se zastavil na místě. Zpomalení bylo tak nečekané a rychlé, že mu Carverová vší silou narazila do zad. Ozvalo se jen nepatrné křupnutí a Steve cítil, jak mu cosi tekutého kape na triko.

„Au!" zavřískla Amelie, „Můj nos!"

A skutečně se po jejích rtech řinula rudá krev. Tekla proudem a dívka se ji snažila zastavit hřbetem své ruky.

„Tohle jsem nechtěl! Moc se omlouvám," zakoktal se kapitán a popadl dívku pod koleny. Byl rozhodnutý ji co nejdříve dopravit k doktorovi, aby jí zastavili krvácení a ona tak mohla splnit Furyho rozkaz.

„Postav mě zpátky na zem, Steve. Za chvíli to přestane," zahuhlala se zakloněnou hlavou. Snažila se znít vyrovnaně, ale bolest byla tak pekelná, až se jí třásl hlas.

Rogers její slova vůbec neposlouchal. Klusal bludištěm kovových chodeb téměř bez přemýšlení, až nakonec dorazil do laboratoře doktora Bannera. I on měl stejně jako Stark v místnosti neskutečný nepořádek. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Papíry nakupené v neúhledných hromadách se nacházely jak na stolech, tak na zemi. Bílé pláště hrdě visely přes opěrky židlí a o všemožných nástrojích ani nemluvě. Tuhle se válela nádobka s vykrystalizovanou solí, tamhle zase bublala nazelenalá tekutina.

Při jejich příchodu zvedl doktor hlavu od rozdělané práce, a jakmile spatřil dívčinu zakrvácenou tvář, přispěchal k nim se starostí v očích.

„Co se stalo, kapitáne?"

Steve slečnu Carverovou opatrně položil na jednu z mála nepříliš zaplněných židlí a s vyděšeným výrazem ji přelétl pohledem. „Já ... Zlomila si nos o má záda, doktore," zachrčel a jal se černovlásce omlouvat. Ta ho stále odbývala rukou, že se nic nestalo, ale Rogers si stál za svým. Nebýt jeho zbrklosti, nic by se nemuselo stát.

„Tak se na to podíváme." Doktor Banner si promnul ruce a pokynul Amelii, aby mu svůj poničený obličej odhalila. Jak se ukázalo, pokrývala ho jen zaschlá krev, ale po modřině nebo zlomenině nebylo ani vidu. „Jste si jistý, že si ten nos skutečně zlomila?" zeptal se Bruce pochybovačně a dívka přikývla na souhlas. Sama moc dobře věděla, jaká bolest ji sžírala. Dokonce zaslechla i křupnutí.

Banner si založil ruce na prsou, dvakrát přešel před nešťastně se tvářícím super hrdinou a vyděšenou holčinou. Nakonec se zhoupl na patách a převezl dívku v křesle pod rentgen. Výsledky neukázaly žádnou frakturu, proto se rozhodl nabrat krev pro další otestování mimozemského viru. Přiložil jehlu k Ameliině ohbí lokte, propíchl kůži a žílu, která se pod ní rýsovala a pulsovala vlivem nepravidelného tlukotu srdce a vyššího tlaku. Naplněnou zkumavku vložil do spektrometru a nastavil ho na potřebný program.

„Testy budou probíhat několik hodin, ale prozatím mohu ze svého pozorování vyvodit jen to, že slečna Carverová obdržela s tímto cizokrajným virem i hojící schopnost. Uzdravuje se možná ještě o něco rychleji než vy, Steve." Oba dva na něj vykulili oči překvapením. Situace se zdála s každým přibývajícím dnem podivnější.

„Jak je t-to vůbec možné?" zakuňkala černovláska a schoulila se do klubíčka. Vzpomněla si na své černočerné oči, když neovládla jenu z emočních vln, na pozměněné obličejové rysy a vysokou psychickou nestabilitu. Připadala si najednou jako parazit, který by se měl co nejrychleji odstranit. Nedokázala se ovládat a bylo jen otázkou času, než vybuchne a napáchá nenapravitelnou škodu.

„Konečné výsledky ti budu moct sdělit, až je vyhodnotí spektrometr. Do té doby tě však mohu prohlásit za plně bojeschopnou. Myslím, že nás ještě překvapíš." S těmito tajemnými slovy je vyprovodil z laboratoře a vydal se s nimi v závěsu na místo setkání celého týmu.

*

V tryskovém letadle bylo doslova narváno. Jednotliví členové Avengers se na sebe mačkali jako sardinky v konzervě. Vzduch se poměrně lehce vydýchal a hustá atmosféra a dusivé napětí by nejednomu člověku nadělaly vředy.

Amelie se krčila vedle přeplněné lavice a motala si prsty dohromady. Pokud si někdy připadala jako odpadlík, tento okamžik by všechny ostatní předčil. Seděla na tvrdé zemi a vysílala nenávistné myšlenky ke všem pasažérům. Chápala, že ji museli ochránit před zrakem Lokiho, ale tohle bylo příliš. Těsnou tmavomodrou kombinézu si na sebe navlékla docela ráda, i když zdůraznila její nepříliš vypracované tělo. Cítila se díky ní, jako by mezi super hrdiny alespoň z části patřila. Nechat si vlasy rozpuštěné podél obličeje jí nedělalo už vůbec žádný problém, chodila tak poměrně často. Ovšem nikdy v životě by si nepomyslela, že Fury přijde s něčím tak nevkusným, jako byla kukla. Prachobyčejná, vlněná, černá kukla, kterou Amelii na hlavu nasazovali celkem tři lidé. Původně jich bylo pět, ale Stark se mohl počůrat smíchy, Bruce ho nutně musel zavést do letounu a uklidnit ho, takže na zkrocení vzpouzející se dívky zůstali jen zbylí tři hrdinové. Steve spoutal její ruce a horní polovinu těla do ocelové klece svých svalů, Hillová ležela mezi jeho nohama, což vypadalo opravdu divně, kde se pověsila za černovlásčina chodidla. Držela je zuby nehty, poněvadž kdyby tak neučinila, přišel by chudák Rogers o jisté partie, díky nimž se řadí mezi muže. Natasha poté zápasila se zmítající se hlavou a snažila se na ni za každou cenu dostat onu kuklu.

„Nechápu, jak mě může tohle," dívka zakroužila prstem kolem své hlavy, „ochránit před Lokiho zrakem. Je to naprosto stupidní nápad!"

„Možná vypadáš stupidně, ale byl to ředitelův rozkaz," zachechtal se Tony.

„Starku! Jestli sis toho nevšiml, je opravdu hodně naštvaná. Sám moc dobře víš, co napáchal Banner, když se nedokázal ovládat, nic ve zlém, doktore."

„To je v pořádku, kapitáne," odmávl jeho poznámku Bruce. „Nicméně s vámi souhlasím. Musíš ji přestat popichovat, Tony. Je to nebezpečné."

Zbytek jejich rozpravy už Amelie raději vypustila. Soustředila se na své vlastní myšlenkové pochody. Ani ve snu by si nedokázala představit, že bude s někým bojovat. Neměla na to povahu. Zpočátku sice toužila, aby si jejích kvalit S.H.I.E.L.D. cenil, ale jakmile se tak stalo, raději by couvla a schovala se někam hodně hluboko pod zem.

Bála se. Ještě nikdy v životě neublížila živé osobě a nyní se dostala do situace, v níž bude muset zranit nebo zabít, aby zachránila svůj holý krk. Jak se má vůbec bránit, když jí nedali žádný nástroj? Sice by se ona sama dala zařadit mezi zbraně hromadného ničení, pokud se neovládne, ale vědomí, že si má pomoct jen holýma rukama, ji děsilo k smrti.

Letounem otřásly turbulence a Amelii se sevřel žaludek. Do výsadku zbývalo jen necelých pět minut. Pokud se ale jejich plavidlo ocitne pod palbou, budou muset vyskákat okamžitě. Další vzdušné proudění narazilo do spodní části křídel a dívka si málem překousla jazyk. V tu chvíli vzduchem cosi zasvištělo a kovový trup se na několika místech vyboulil. Zasáhla je první várka střel. Ještě že se nejednalo o granáty.

„Musíme skočit!" křikl Steve, který si spolu s Natashou navlékl postroj s padákem. Stark otevřel nákladový prostor a za hukotu svých trysek vyskočil ven. Ještě stihl strčit do Bannera, který se zakymácel na samém okraji plošiny, a pak se propadl do tmy. Černovláska zděšeně vykřikla, ale v odpovědi se jí donesl jen Hulkův zuřivý křik. Doktorovi se tedy nic nestane.

„Neboj se, Am. Stark ho takhle vyhazuje skoro pořád. Je to snadnější než ho prosit, aby si vzal padák," konejšil ji kapitán a poplácal ji po rameni.

„Musíme jít!" zvolala Natasha a skočila. V letounu tedy zůstal jen Rogers a Carverová, jež se na něj bezradně podívala. Neměla nejmenší tušení, jak se má odsud dostat, ale jedno věděla jistě. Nikdo ji nedonutí opustit bezpečí letounu tak, jak to dělali ostatní.

„Věříš mi, Am?"

„Cože? Já tě neslyším," zahulákala, jak se snažila překřičet hukot rotoru a skučení větru. Odpověď žádnou nedostala, místo toho ji kapitán popadl kolem pasu, připnul její opasek karabinou ke svému a poponesl ji k východu. Pohled dolů by každému normálnímu člověku zmrazil krev v žilách. I Amelie ztuhla na místě. Představa, že se s Rogersem za zády propadne do tmavé hlubiny, tváře jí ošlehá studené vzdušné proudění a nakonec dopadnou doprostřed bitevní vřavy, jí do těla vlila adrenalin. Dvakrát se zhluboka nadechla a ztratila pevnou půdu pod nohama. Kapitán se odrazil a skočil po hlavě dolů. Dívka neměla ani sílu ječet nebo zavřít oči. Děsivý pád jí v tom bránil. Srdce jí bolestivě tlouklo a ruce jí zalil prudký žár. Pokud nezpomalí, zasáhne ji jedna z nekontrolovatelných vln a ona někomu nešťastně ublíží.

Tvrdý povrch matičky Země se blížil stále rychleji, když v tom Rogers škubl kovovou sponou, jež dosud držela padák pevně smotaný v batohu na zádech. Látka se rozvinula, zespoda se do ní opřel vzduch a s oběma visícími pasažéry to škublo. Amelii ten nečekaný tlak na okamžik vyrazil dech. Jakmile hladce dosedli na místo přistání a kapitán ji od sebe odpoutal, klesla na kolena a zasmála se.

„To bylo skvělý, dáme si to ještě jednou?" Steve nad ní jen pobaveně zakroutil hlavou a pomohl jí zpět na nohy. Po jeho boku pak dívka poslušně klusala ke zbytku týmu a hltala každý jeho rozkaz.

„Starku, ty dostaneš Bartona na střechu té vysoké budovy naproti Pentagonu, pak vyklidíš vzdušný sektor. Hulku," křikl a zelený obr se na něj zvědavě zadíval, „ty nič vše, co ti přijde do cesty. Natasha a já vnikneme do budovy bočními vchody. Kdyby se objevil Thor, ať se vydá dovnitř ze střechy." Poté se Rogers rozeběhl s agentkou Romanovovu kupředu a dívka zůstala na otevřeném prostranství zcela nechráněná.

„A co mám dělat já, Steve?" zavolala za ním a přikrčila se, když kolem ní proletěl pomuchlaný nárazník, který za sebe hodil Hulk.

Kapitán se na ni bezradně podíval a Amelie ihned poznala, že s ní ve svém plánu nepočítal. V tu chvíli naprosto očividně bilo do očí, že je tam navíc. Akorát jim bude překážet. Nic neumí, bojí se, nemá žádný výcvik, nedokáže se ovládat a je zcela závislá na ochraně od ostatních. Co si vůbec Fury myslel, když mě sem posílal?

„Pojď s námi a snaž se udržet tempo," rozkázal kapitán a rozeběhl se. Dívka musela těch dvacet metrů sprintovat, aby se k nim vůbec přiblížila. Cestu jí stěžoval proměněný doktor Banner, který skutečně ničil vše, co mu přišlo pod ruku. Jednou kolem ní proletěla i telefonní budka, z níž se ozývalo „911, s čím vám mohu pomoci?"

Dovnitř se super voják s elitním zabijákem dostali velice snadno. Jejich práci však zpomalovalo závaží v podobě černovlasé holky, která každou chvíli někde zakopla, nebo se schovávala, když zaslechla střelbu.

Kapitán s Natashou odpravovali nepřátele na onen svět jedna báseň, skoro se při tom nezadýchali. Byla to pro ně jen rutina. Celou dobu se potýkali jen s lidskými protivníky, ale čím dále do budovy pronikali, tím obtížněji nepřátele likvidovali. Jakmile se jim podařilo vyčistit první pavilon, postoupili do druhého. Místnosti, jimiž prošli, byly zcela vylidněné. Nikdo je neobýval. Nezdálo se, že by jimi někdy někdo vůbec prošel. Veškerý nábytek zaujímal hrdě svůj vyhrazený plac.

„To ticho se mi nelíbí," ozvala se Amelie znenadání. Kéž by byla držela jazyk za zuby. Rázem místností otřásl výbuch tak silný, že se všichni tři skáceli k zemi. Natasha zapadla pod trám a Steve se ze sebe snažil shodit pracovní stůl. Jakmile se vydrápal zpět do stoje a prach z exploze se začal usazovat, spatřila dívka, že z jeho levé paže trčí dřevěná tříska. Nebylo to jen tak obyčejné párátko, ale pořádný kus dřeva. Z rány se valila krev, ale kapitán bolest nevnímal. Padl na kolena, podebral kovový trám, který držel Natashu u země, a snažil se ho zvednout.

Znenadání však do místnosti vtrhlo komando jakýchsi zakuklenců a začalo po nich střílet. Kapitán jednou rukou držel svůj štít a kryl jím rusovlasou hlavu agentky, druhou se pak snažil nadzvednout těžké břemeno, aby svou spolubojovnici vysvobodil. Romanovová střílela ze svých ručních pistolí přímo do čel nepřátel. Ani jednou neminula.

Protivníků však přibývalo, a aby toho nebylo málo, už nepřicházeli lidé. Tito tvorové se pohybovali po třech šlachovitých nohách. Každá z nich byla zakončena dvěma chodidly, přičemž jedno směřovalo dopředu, druhé vzad. Silný trup, urostlá ramena a velmi svalnaté ruce měli zakryté podivnými tunikami z kroužkového brnění, skoro jako ve středověku. Jejich výška dosahovala dvou metrů, přičemž dalších deset centimetrů jim dodávaly podivné přilbice s vystouplými rohy. Ve zkroucených pařátech s dlouhými drápy svírali zbraně na bázi plazmy. Jedna střela mohla člověka rozpustit na lepkavou louži – nechutná smrt.

Natasha s kapitánem si vizáže těchto potvor nevšímali, poněvadž si navzájem kryli záda. Amelie si je na rozdíl od nich prohlédla dokonale. Krčila se za hromadou sutin, klepala se jako osika a snažila se na sebe nepřilákat pozornost. Rogers se ohnal štítem a síla Vibrania přeťala nejbližšího netvora v půli. Odpadajícím polovinám jeho těla se ostatní zrůdy vyhnuly, a tak získal Steve čas, aby konečně agentku Romanovovou vyprostil ven. Postavili se na nohy a připravili se k boji.

Rázem je však k zemi poslalo zlaté kopí, které v rukách třímal samotný Loki. Amelie si vůbec neuvědomila, kde se tam vzal. Až do této chvíle nikde ve své blízkosti nespatřila žádnou zlatou zbroj, zelený plášť, ani jeho netradiční helmici.

Rogers se pokusil zvednout, ale jeden z tvorů ho poslal zpátky do lehu jediným úderem do spánku.

„Je tak snadné vylákat vás na bojiště," zasmál se bůh. „Ale abych se nepřipravil o veškerou zábavu, začnu vás odpravovat postupně. Mého bratra přece daleko víc zraní, když jeho přátelé zemřou jeden po druhém, než kdyby zahynuli najednou."

„Nikdy nás nedostaneš," odporoval Steve, ale sotva se dokázal opřít o třesoucí se ruce. Natasha vedle něj ležela bez hnutí, zřejmě ji rána do hlavy poslala do stavu bezvědomí.

„Už se stalo, kapitáne. A vám, mí věrní bojovníci, přeji dobrou chuť." S těmito slovy se Loki vypařil, jak své holografické já zrušil, a jeho hladové bestie zpod svých přileb vyplázly dva nechutné fialové jazyky s jedovými ostny.

Amelie pocítila oheň ve svém nitru a tentokrát to bylo poprvé, kdy za něj byla ráda. Nikdo jejím přátelům neublíží, o to se postará! Jizvy na pravé ruce se jí rozžhavily. Bělmo očí se změnilo v černočerný dehet a čočka se zúžila do pouhé škvíry. Už se nebála, že by se jí něco mohlo stát, teď musela od svých přátel odehnat ohavné obludy, které se připravovaly z kapitána a rusovlasé agentky vysát život.

Dívka jediným ladným pohybem přeskočila rozbitý konferenční stolek, jenž jí překážel v cestě, a když na sebe upoutala pozornost několika potvor, natáhla ruce před sebe. Mezi prsty jí létaly jiskry a během dvou vteřin místnost zalilo světlo, jak smrtící pařáty elektrických výbojů hladily nepřátele po obnažených hrdlech a přetrhávaly nitě jejich životů. Vzduch nasákl pachem smrti, spáleniny a krve.

Jakmile všechna těla nepřátel ležela bez hnutí, virus stáhl svou sílu zpět do dívčina těla. Amelie si z hlavy strhla kuklu, aby se mohla pořádně nadechnout. Poté doklopýtala ke kapitánovi, jenž na ni hleděl se strachem v očích. Neměla tušení, jestli se bál jí nebo o ni, ale sílu přemýšlet v tu chvíli zcela postrádala. Ještě než se stihla zeptat, zda jsou v pořádku, omdlela.

Poslední myšlenka, kterou jí Lokiho hlas pronesl v hlavě, byla: „Vítej ve světě vrahů."

A/N: Wohou! Další kapitola se ve světě Wattpadu objevila již po pěti dnech a to si žádá ovace! ( Ale jděte, takový potlesk si ani nezasloužím. :') :D )

Doufám, že se vám tato část líbila, poněvadž jsem ji psala hrozně ráda - možná to dělá ten nový notebook, možná za to mohl začátek prázdnin. Snad vám nevadí, že má více jak 2500 slov. ^^

Těm, kterým tímto víkendem končí jarní prázdniny jako mně, upřímně třesu pravicí a přeji vám, aby vás nepřepadl splín z blížícího se návratu do školy. Těm, jimž prázdniny teprve začínají, přeji, aby si je pořádně užili!

Secret P.S.: Na dalších kapitolách se již pracuje! :)