První kapitola se zdála klidná, jaké slovo se tedy hodí pro tuto? Snad se vám bude číst lépe než mně. ^^

V hlavě se jí opakovaně přehrávalo slovo smrtelnice a bezradně se snažila přijít na to, co tím myslel. Celkově na ni působil, jako kdyby přišel ze zcela jiného světa, ale ihned se napomenula, aby nesoudila podle prvního dojmu.

„Nuže abychom mohli pokračovat, budu potřebovat, abys mi své problémy více popsal," oznámila stroze.

„Není na tom nic složitého. Pocházím z velmi letitého rodu, stejně jako zbytek mé rodiny. Mám bratra, který je o něco málo starší než já, ale jako prvorozený má právo ujmout se vlády, což mi přijde trochu urážlivé vůči mně samotnému," začal a pohrdavě se ušklíbl. Napnula uši a snažila se jeho vyprávění porozumět.

„Ještě než budeš pokračovat, musím tě obeznámit s několika pravidly, která jsem si vytyčila. Mohu ti skákat do řeči a to kdykoliv, když ti nebudu rozumět, nebo když vycítím, že jsem našla bod daného problému," řekla pevným hlasem a tím mu nedovolila nijak oponovat.

Odpovědí byl však jen pohled skrz přimhouřené oči a kamenná tvář. Bylo jí jasné, že se mu to nelíbilo, ale také se z jeho výrazu dalo vyčíst, že to bude respektovat.

„Dobrá, vyrušuj mne dle libosti." Trhl zápěstím a zhluboka vydechl veškerý zadržovaný vzduch. Toto gesto dívku utvrdilo v tom, že se střetla s člověkem, jenž má velmi vysoké sebevědomí. „Jako malý jsem byl s bratrovým prvenstvím smířený, ale čím více jsem se blížil k dospělosti, tím více mi to vadilo. V den jeho slavnostního uvedení do úřadu se mi povedlo zorganizovat nepříliš společensky korektní vyrušení," zašklebil se a ve vzduchu naznačil uvozovky. Svraštila obočí a mozek jí jel na plné obrátky.

„Díky svým schopnostem jsem dokázal onen přeslavný den spolu s obřadem překazit a to jen proto, že jsem mu svým způsobem záviděl. Neměl právo na to být první, také jsem měl jistá privilegia, ovšem i ta mi po mých několika dalších kouscích sebrali!" Frustrovaně rozhodil rukama a zabodl se do ní ledovým pohledem plným nenávisti.

„Ehm," vydala ze sebe chytře a následně si odkašlala. „Myslím, že jsem z toho mála, co jsi mi řekl, dokázala vyvodit první jádro problému." Pohledem ji vybídl, aby pokračovala. „Neseš si s sebou jisté komplexy z dětství, je tomu tak?" tázala se a jeho obočí vylétlo vzhůru.

„Komplexy?" zopakoval a znatelně černovláskou pohrdal. „Špatný závěr."

„Odborníkem jsem zde já, tak mě, prosím, nech dokončit myšlenku," prskla a opět se snažila uklidnit své nervy. Jeho výraz se znovu až příliš rychle změnil, což ji začalo velice mást.

„Troufám si říct, že nejsi zcela vyrovnaný s tím, že se tvůj bratr narodil dříve než ty. Vyrůstal si v jeho stínu, je to tak?" položila jednoduchou otázku a v očích se mu krátce zableskl náznak bolestné a hořké pravdy.

„Nikdy jsem neměl možnost ukázat, co umím. Dělal jsem to pro dobro lidu, ale vždy jsem za to jen pykal. Vidí v mých skutcích jen to špatné," řekl zamyšleně a jeho slova ji vyvedla z míry.

„Lidu? A jak jsi to myslel s daným uvedením tvého bratra do úřadu?" probodla ho zkoumavým pohledem a pokusila se zjistit, zda si z ní nedělal legraci. Celý příběh zněl jako pohádka pro malé děti o nešťastném princi, který se mstil za život ve stínu někoho druhého.

Jakmile si toto pomyslela, okamžitě ji na židli přišpendlil pár pronikavě modrých očí, které jako by prozrazovaly, že na to přišla. Víčka se jí rozechvěla, až začala zběsile mrkat. Když znovu vzhlédla, díval se z okna s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. On snad umí číst myšlenky! lekla se v hlavě a ihned si všimla jeho nepatrného úsměvu. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Ačkoliv ti to může znít jako nesmysl, za uvedení do úřadu považuji, jak bych to jen nazval," na kratičký okamžik se zamyslel, „ ach ano, přebrání rodinné firmy. Víš, ten podnik je takovou tradicí a vždy se funkce ředitele logicky ujme ten nejstarší syn. Jenže toho druhého to velmi mrzí, když se celý život tak snažil." V jeho hlase byl znát výsměch, který směřoval k dívčině maličkosti. „A tím lidem myslím třeba zaměstnance, chápeš?" otočil se k ní čelem a ona jedním trhnutím hlavy dala najevo svůj souhlas.

„Takže jsi vyrůstal ve stínu bratra a mstíš se za to celé rodině," konstatovala, ale on i přesto souhlasně přikývl.

Do záznamového sešitu si napsala nově nasbírané informace, které bylo poté potřeba založit, a s nově nabytým sebevědomím na něj pohlédla. Seděl ve svém křesle s hlavou opřenou, dlaněmi svíral okraje ručních podpěrek, až mu bělaly klouby a vystupovaly žíly, hrudník se mu pravidelně zvedal a nohou poklepával do neslyšného rytmu svého dechu. Aniž by to postřehla, kousla se do spodního rtu. V tu chvíli jeho tvář prozářil široký úsměv a černovláska semkla rty do pevné čárky.

„Baví tě mě pozorovat?" zeptal se se stále zavřenýma očima. Hlavou jí prolétla myšlenka, jak to mohl zjistit, ale raději ji ihned zahnala pryč.

„Je to má práce. I z držení těla člověka mohu posoudit, co ho trápí," odvětila a snažila se, aby její hlas zněl co nejpřesvědčivěji.

„Jsi vážně dobrá," konstatoval a tím ji přivedl do rozpaků.

Zavrtěla nad tím hlavou a potichu se zvedla ze svého místa.

„Dáš si ještě něco k pití?" tázala se s pohledem upřeným na jeho prázdnou sklenici od džusu.

„Po dlouhé době mi chybí pozemská káva," pronesl a zasmál se své vlastní větě. „Dal bych si tureckou."

„Stejně jako Cipperton," řekla si pro sebe, ale i tak to slyšel.

„Tvůj přítel?"

„Můj bývalý univerzitní profesor," odbyla ho a odešla z jeho dosahu.

V kuchyni rozepnula své sako, aby se trochu uvolnila a svěsila ramena. Sedět celé odpoledne rovná jako tyčka jí moc nesvědčilo. Ze skříně vyndala poslední dva čisté hrníčky a připravila je na dříve použitý tác. Nakrájela zbytek závinu a lehce ho posypala moučkovým cukrem a ozdobila svítkem máty, protože nic jiného zeleného už doma nebylo.

Když se pokusila zapojit kávovar, způsobila zkrat, až jejím tělem projela rána ze zástrčky. Zrychleně dýchala a rukama se chytila kuchyňské linky, aby neupadla. Snažila se uklidnit zběsilý tlukot srdce a strhla si z kořene nosu zamlžené brýle. S vytřeštěnýma očima se napodruhé mnohem opatrněji rozhodla zapnout onen přístroj a s vítězným výdechem sklopila hlavu, když se jí to povedlo bez potíží.

Na zpocený obličej si z kohoutku nastříkala několik kapek vody, a poté ho utřela do papírové utěrky. Zapnula si sako, nalila tekutinu do hrníčků a spolu s potřebnými ochucovadly a závinem je odnesla do obývacího pokoje, kde ji klient netrpělivě vyhlížel. Vděčně od hostitelky přijal talířek se zákuskem a dezertní vidličkou a okamžitě jej ochutnal. Spokojeně přivřené oči dívce bohatě stačily, aby posoudila, zda mu chutnalo.

„Chceš pokračovat, nebo si nejdřív vypiješ kávu?" zeptala se a usedla ke stolu.

Dožvýkal sousto a hlasitě polkl, než odpověděl. „Můžeme pokračovat."

Znovu si připravila notes pro zápis poznámek, ale jakmile spatřila svoji ruku pod lehce vyhrnutým rukávem saka, ztuhla na místě. Bříška prstů měla rudě zabarvená a kůži na nich popraskanou od předchozího zkratu. Okamžitě ji do nosu udeřil zápach spáleného masa a žaludek se jí nebezpečně zhoupl. Pohledem pokračovala přes karmínově zabarvenou dlaň, která ji nepříjemně svrběla, až k zápěstí, od něhož se směrem k lokti táhly tenké vlnovky, stejné barvy jako bříška prstů, po celém obvodu paže.

V očích černovlásku štípaly slzy, ale okamžitě je zatlačila. Prudkým pohybem strhla rukáv zpět do původní polohy a s kamennou tváří se zahleděla vpřed na svého klienta, který si ji zvědavě prohlížel.

„Děje se něco?" zeptal se a odložil talířek stranou. Zvedl se na nohy a pomalu přešel po světle hnědém koberci až k jejímu stolu.

„Ne, vše je v pořádku," odpověděla příliš rychle.

„Něco přeci, jsi bílá jako křída. Je ti dobře?" vyzvídal, zapřel se rukama o okraj stolu a hleděl dívce zpříma do očí. Taková blízkost jí nebyla příjemná, proto se odtáhla a zkřížila si ruce na prsou.

„Je mi skvěle," odsekla a začala se věnovat počítači. Jakmile se však dotkla myši a pohnula s ní, aby zavřela aktivní okénko na ploše, systém nahlásil chybu, a poté se samovolně vypnul. Ruce stáhla zpět do klína a přistihla se, jak se jí zrychlil dech a před očima roztančily hvězdičky.

„Nevěřím ti. Co se děje?" Položil otázku znovu a v jeho tónu bylo jasně patrné, že se dožaduje odpovědi.

„Když jsem připravovala kávu, podařilo se mi zkratovat zásuvku. Jsem z toho mírně rozhozená, protože se mi ještě nikdy nestalo, abych dostala ránu elektrickým proudem," odpověděla a zahanbeně sklonila hlavu.

„V tom případě by sis měla jít okamžitě odpočinout. Sezení si mohu domluvit jindy," pronesl chladně.

„Omlouvám se. Neplánovala jsem, že se něco takového stane," hájila se přiškrceně, zatímco ho pozorovala, jak si oblékal svůj černý kožený kabát.

„Omluvy jsou zbytečné. To se může stát každému. Důležité je, abys byla příště v pořádku, protože jsi jediná smrtelnice, u které mám pocit, že mi může pomoct." S těmito slovy prošel vchodovými dveřmi a bez rozloučení studentčin byt opustil. Chvíli se dívala, jak pospíchal po schodech a v duchu mu děkovala za to, že se i přes tuto trapnou situaci nerozhodl s jejími sezeními skončit.

Opatrně zavřela dveře a na věšák uchytila své sako. Z předsíně šla do koupelny, aby se na sebe podívala a svého obličeje se v zrcadle zděsila. Pokožka téměř průsvitná a oči nepřirozeně vykulené a zarudlé. Slzy na nic nečekaly a draly se ven, aby jí připomněly, že nikdy nedokáže působit bezchybným dojmem, protože se vždy najde něco, co vše pokazí.

Natáhla se přes vanu pro sprchovou hadici a pustila vodu, kterou si následně smočila celou hlavu, aby ji zchladila. Ignorovala fakt, že jí po krku stékaly ledové pramínky pod triko a studily ji na zádech. Pod proudem stála snad celou věčnost, a proto se opět natáhla po kohoutku a příval vody zastavila. Rukou pátrala po visícím ručníku, do něhož si pak utřela obličej a na jeho čistě bílém povrchu zanechala černé šmouhy od řasenky. Pokrčila nad tím rameny a omotala si jím své havraní vlasy, ze kterých ještě předtím strhla gumičku.

Opět zkontrolovala svoji vizáž a smutek ji objal stejně jako prve. Nic se nezměnilo, jen se jí pod očima rozmazaly zbytky černé barvy jediného kosmetického přípravku, který používala.

Celá nahrbená vyšla z koupelny a po cestě do ložnice si prohlížela svá zranění. Pravá ruka se od levé velmi lišila. Zdobily ji čerstvé jizvy, ze kterých se dívce opět udělalo nevolno. Opatrně si po prapodivných vlnkách přejela konečky prstů druhé dlaně, avšak jakmile se toho místa dotkla, zamotala se jí hlava a padla k zemi.

Ze zraněné paže vystřelovala palčivá bolest, jež pomalu spalovala veškeré dosud neponičené buňky, proplétala se svalovinou až ke kostem, útočila na nervy, které vysílaly signály mozku, a dále se rozlévala celým tělem, až měla černovláska pocit, že hoří. Spalovala ji tak silně, že nebyla schopná jediného výkřiku, jen naprázdno otvírala pusu a nutila se zavřít oči.

V křečích se svíjela na podlaze a marně se snažila nahmatat mobilní telefon, aby si zavolala pomoc. Po čtvrt hodině utrpení upadla do hlubokého spánku, možná do bezvědomí, kde naštěstí necítila nic.

Stála kdesi v poušti uprostřed armády nestvůr s kovovým brněním. Cenily na ni zuby a snažily se ji svým plechovým skřípáním zastrašit, ale ona se jich nebála. Rozhlédla se kolem a spatřila dívku se zářivě červenými vlasy, která se jako kočka mrštně vyhnula smrtelným úderům nepřítele. Kus od ní proletěl šíp od záhadného lukostřelce a zasáhl prapodivně vyhlížející napodobeninu člověka přímo do mechanického srdce.

Nad hlavou jí proletěl muž v železném obleku a energickými paprsky, které mu vystřelovaly z otvorů v dlaních, propálil cizince. Po dívčině pravici se napřáhl svalnatý blonďák ohromným a nebezpečně působícím kladivem, a poté jím udeřil do extrémně pevného štítu svého kolegy v přiléhavé americké uniformě s bílou hvězdou. Ohlušující rána a k ní patřící zvuková vlna odrazila každého nepřítele v okruhu dvaceti metrů. Jeden z nich však vylétl do vzduchu, kde ho zachytil zelený obr a přetrhl na dvě poloviny.

„Teď se předveď ty," vyzýval ji černoch s jednou páskou přes oko.

Černovláska se zaměřila na své ruce, v nitru zažehla nabytou energii, kterou přesunula do své zbraně v podobě biče, ten se okamžitě obalil elektrickým polem spolu z něho tryskajícími výboji, máchla s ním a jediným prásknutím rozsekla pět nepřátel.

„Dobrý pokus, teď konec hry a do práce," zavelel chlápek se štítem a dívka se smíchem za běhu vyrazila vstříc boji.

Vaše Unknown Person