Tony Stark:

Amelie ležela připoutaná na lůžku, přísavky na hrudníku snímaly její životní funkce a přístroj vedle postele ukazoval stav EKG. Její pobledlý ženský obličej téměř splýval s nemocniční přikrývkou, až z toho člověku mrazilo po celém těle. Doktoři, laboranti a všemožní odborníci ze S.H.I.E.L.D.u se mezi sebou proplétali a obskakovali nehybnou dívku, aby zjistili, co zapříčinilo její předchozí kolaps. Po zkušebním tréninku, kdy bylo naším jediným úkolem zjistit, jakými schopnostmi vládne, upadla do hlubokého spánku, který hraničil s kómatem.

Za zády jsem zaslechl kroky přicházející osoby a vedle mě se objevil Rogers s pytlíkem ledu v ruce. Snažil se zchladit levou tvář, která svítila jasně červenou barvou od té doby, co sebou plácnul o zem po Ameliině zásahu.

„Není to náhodou ostuda, když super vojáka položí k zemi tak neškodná holka?" rýpnul jsem si do něj. Jeho reakce mi formovala na jazyku další salvu peprných připomínek.

„Ona není neškodná a ty to moc dobře víš, Starku," poznamenal chytře a autorita, jež se mu promítala v hlase, mě donutila pokračovat v pošťuchování. Po událostech v New Yorku se možná zdálo, že my dva spolu začneme vycházet, ale já se své záliby nehodlal vzdát za žádnou cenu. Potřeboval jsem někoho, koho bych mohl zesměšňovat, patřilo to ke mně stejně jako mé obleky.

„Ať je jaká chce, stejně si myslím, že bys potřeboval další dávku séra. Nějak nám slábneš, hochu." Rogers mi věnoval jen jeden varovný pohled, jímž mě chtěl umlčet alespoň pro dalších deset minut, jenže já se nesmírně bavil. Kdyby nestálo štěstí na jeho straně a do místnosti nepřišel Fury, pokračoval bych.

„Hillová, chci informace, hned teď," rozkázal pevným hlasem. Jeho velení mě začínalo unavovat. Vždy jsem si mohl dělat, co jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Nyní mi nezbývalo nic jiného, než poslouchat jednookého černocha v černém koženém oblečku s plnou pusou rozkazů.

Maria zvedla hlavu a pokynula vyšetřujícímu doktorovi, aby pokračoval se zaznamenáváním výsledků. Prošla přes dvoje dveře, za nimiž se vysvlékla z ochranné žluté kombinézy a došla k nám. Pohled upřela zpět do pokoje, z něhož vyšla před několika okamžiky. „Stále netušíme, jaký virus její tělo napadl, proto byla dána do karantény. Doktor Banner pořád testuje její krev a zkoumá nepřirozenou mutaci DNA. Nemáme nejmenší tušení, co se s ní stalo," odříkala Hillová nezúčastněně a já ji podezříval, že se to učila nazpaměť.

„Ale co její stav?" zajímal se kapitán.

Fury pozvedl obočí nad svým zdravým okem a kývnul na agentku, aby pokračovala. Rogers se prostě vždycky musel zajímat o to, aby všichni přežili. „Její stav je v tuto chvíli stabilizovaný, alespoň prozatím. Největší potíže nám ale dělá její srdce. Bije tak nepřirozeně a zvláštně, že si to ani jeden z přítomných doktorů nedokáže vysvětlit."

Atmosféra pomalu houstla, což se nelíbilo ani jednomu z nás. „A Viking na nic nepřišel?" vyhrkl jsem, aniž bych přemýšlel, zda se to hodí, nebo ne.

„Pokud vím, Thor zatím netuší, co by mohlo být původcem viru, ale je toho názoru, že je jistě mimozemský," odpověděla Maria věcně. „Jako bychom tohle nevěděli už dávno. Řeknu ti, Rogersi, i ty jsi po těch sedmdesáti letech v ledu nezískal tak dlouhé vedení jako náš Asgardský spojenec."

„Starku, nezačínejte zase. Víte, že se snažíme dělat vše proto, abychom Carverové pomohli. Bylo by mnohem lepší, kdybyste také přispěl nějakou spásnou myšlenkou a ne jen vašimi lacinými vtípky," odpálkoval mě Fury.

„Kdyby to bylo čistě jen na mě, a tím vám teď říkám, že mi nikdo nedal prostor projevit se, nabil bych ji."

„Řekl bych, že se projevuješ až moc," procedil Steven naštvaně přes zaťaté zuby, načež jsem teatrálně pokrčil rameny a zakroutil očima. Vážně byl studený jako psí čumák. Možná ho měli z ledu vytáhnout o něco dřív.

„Co jste myslel tím nabitím?" zeptala se Hillová. „Vidíte! Aspoň někdo má zájem o moje nápady," křikl jsem, ukázal na Mariu a mrkl v náznaku „jsi můj člověk". „Všichni jste viděli v tréninkové hale, že se z ní na chvíli stalo něco jako Teslův transformátor. Dokážete si představit, kolik energie taková věc sežere?" Žádné odpovědi se mi nedostalo. „Je to prosté. Pokud chcete něco, co funguje na elektřinu, použít, musíte tomu dát zdroj, který by to rozchodil. Amelie tím sama byla, ale pochybuju, že by mohla být obnovitelným zdrojem energie. Vezměte si ji jako galvanický článek, akumulátor. Tyhle věcičky jsou znovu dobíjecí a já vsadím deset babek, že Amelie bude taky potřebovat šťávu."

„Starku, Amelie je člověk a lidi nefungujou na elektřinu," ozval se Rogers. Jeho pochybovačný obličej mě přímo odrazoval od toho, abych se zrovna jemu pokoušel tento nápad znovu vysvětlovat.

„Kapitán má pravdu, Tony. Nemůžete člověka zapojit do zásuvky. Ta dívka, co tam leží, není jako vaše obleky. Zkuste to pochopit." Evidentně se i Hillová rozhodla zastat negativní názor.

„Dobře, ale pokud mám pravdu a jí se něco stane, neste si za to vinu sami," prskl jsem a odpochodoval z místnosti. Nemělo cenu, abych se ještě víc snažil. Když mě budou potřebovat, ví moc dobře, kde mě najdou.

*

Ještě než jsem stihl nastoupit do výtahu a odjet do sklepení, abych si vyšperkoval své obleky, musel jsem uskočit zdravotnickému týmu, který se hnal chodbou přímo proti mně. Utíkali právě tím směrem, kde ležela Amelie. Nedalo mi to, proto jsem se musel rozeběhnout za nimi. Mému příchodu bránil Fury celým svým tělem, jak byl vytlačován lékařským personálem ven z místnosti.

„Co se děje?" křikl jsem mu do ucha, aby mě přes jekot přístrojů zaslechl.

„Má zástavu," vydechl a jeho tmavá pleť o odstín zbledla. „Defibrilátor!" zaječela vrchní sestra a druhá se ho snažila podat hlavnímu doktorovi.

Pohledem jsem těkal z jednoho člověka na druhého a snažil se najít někoho, kdo by Amelii mohl skutečně pomoct. Nikoho takového jsem však neviděl. „Kde je Rogers?" vykřikl jsem a hledal kapitána, kde se dalo.

„Běžel pro elektrické kabely. Asi uvěřil vaší pohádce o nabíječce pro Carverovou." Tato Furyho věta mě přiměla k zamyšlení, že Steven možná neměl mozek naplněný svalovou hmotou. Jeho příchod mi zvedl náladu a i přes protesty doktorů jsem se za ním procpal až k nemocniční posteli, na níž ležela černovláska bez pulsu.

„Je to marné. Nepodařilo se nám nahodit její srdce," naříkala sestra. „Je mrtvá, už ji nemůžete zachránit," snažil se nám vyvrátit jeden z laborantů, načež ho Rogers prudce odstrčil a vrazil jeden z kabelů do zásuvky.

„Co teď?" zeptal se mě a já v tu chvíli opravdu netušil, jak bychom ji mohli nabít. Pokud jsem se mýlil, bylo to stejně jedno. Mrtvému tělu bych tím nijak neublížil. „Zkus jí ten kabel položit na srdce, ale pozor! Nesmíš se toho kabelu držet, protože tu největší ránu bys dostal ty," varoval jsem ho.

„A jak to mám podle tebe udělat?!" Rogers musel být v tu chvíli zcela bez nervů. „Prostě to na ní hoď a jdi od postele dál!" přikázal jsem a urychleně zatajil dech. Steven držel obě ruce zaťaté v pěst a potichu se modlil, aby můj nápad vyšel. Zavřel jsem oči, abych se nemusel na mrtvolu před námi dívat, ale po půl minutě se místností znovu ozývalo pípání přístrojů. Fungovalo to, i když jsem absolutně netušil jak.

Amelie:

Po dlouhé době pocítila, jak mrazivý chlad pomalu vystřídalo teplo, které se rozlévalo od dvou bodů na hrudi do celého těla. Konečně mohla vnímat puls i v koncových článcích prstů. Připadala si jako znovuzrozená, až na skutečnost, že ji mučil příšerný bolehlav a malátnost. Nezmohla se ani na zvednutí očních víček, aby se podívala, kam se dostala. Nejvíce jí však vadilo neustálé pípání čehosi vedle její hlavy. V pravém uchu jí už bubnovalo a stupňující se migréně to vůbec nepomáhalo.

Věděla, že bude muset dát o sobě nějak vědět a už chtěla mít kolem sebe vysněné ticho. Pokusila se alespoň pohnout rty, což byla velice namáhavá věc, i přesto se dál snažila. „Mohl ... vypněte," chrčela jako špatně promazaný stroj.

„Slyšels to? Ona mluví!" zaslechla vedle sebe hlas, ale její mozek byl tak zpomalený, že nedokázala určit majitele. „No tak když ani předtím nebyla němá, proč by s tím začínala," odpálkoval ho druhý zvuk, opět muž.

Znovu zatřepala víčky a řasy se konečně nadzvedly, tudíž přes ně viděla alespoň malou škvírkou. Spatřila radostí téměř zářícího svalnatého mladého muže s jiskřícíma modro-šedýma očima a vedle něj menšího muže s potutelným úsměvem a perfektně střiženou bradkou. V hlavě jí prolétla dvě jména: Rogers a Stark. Okamžitě je přiřadila ke každému z nich a lehce nadzvedla koutky. Dvakrát nasucho polkla a pokusila se promluvit. Tentokrát jí to naštěstí vyšlo. „Vypněte to hrozný pípání."

Mezi jejími návštěvníky to lehce zašumělo, jak nejistě přešlápli na místě a vyměnili si ustarané pohledy. Náhle se otevřely prosklené dveře oddělující dívčino lůžko od zbytku místnosti a vstoupil doktor v bílém plášti. Přístroj vedle její hlavy začal pípat mnohem rychleji, což se přihlížejícímu Rogersovi nelíbilo.

„Doktore, proč jí tak rychle bije srdce?" zeptal se. „Já mám fobii z bílých plášťů," přiznala neochotně černovláska a zavrtala se více do polštáře, jako by mohla na chvíli zmizet. Nově příchozí se jen usmál a rychle ji prohlédl, aby ji netrápil ještě více.

Po jeho odchodu přiběhl Fury spolu s Hillovou po boku. Šeptem si vyměnil několik informací s Kapitánem a obdivně povytáhl obočí nad Tonym. Amelie zaslechla jen jediné: „Nevěřil jsem, že by se dala nabít, ale očividně jsem se mýlil." „Teď jste mi poděkoval, nebo jak?" ohradil se Stark, načež ho Hillová vyvedla z omylu, že Fury nikdy neděkuje.

Dívka se opatrně porozhlédla kolem sebe, až pohledem spočinula na své hrudi. Hlasitě zaječela, když si uvědomila, že má v nemocničním mundůru propálená dvě kola. Sledovala kabely až k zásuvce a fakt, že byla zapojena do střídavého proudu, ji vyděsil ještě více.

Rogers k ní přispěchal a chytil ji za ruku, aby ji uklidnil. Jakmile se jí dotkl, projel jím proud tak silný, až ho odmrštil do protější skleněné stěny. Ta se pod náporem jeho váhy a síly nárazu rozsypala na malé střípky, které Kapitána pokropily.

„Steve!" křikla Amelie, ale koutky úst jí vystřelovaly vzhůru. Ta situace byla tak absurdní, že se jí musela smát. Její dobrou náladu však přerušil černoch s páskou přes oko, jenž ji napjatě sledoval a dlaní pravé ruky svíral svůj Glock. „Odpojit od kabelů, zajistit a s ochrankou převézt do cely," štěkl po Hillové a opustil místnost.

Vaše Unknown Person