První kapitola nového příběhu je na světě. Předem se omlouvám za to, že začátky mých stories nejsou nikdy akční, ale jinak to neumím. Snad vás tedy předem neodradím od čtení, v tom jsem profík. ^^

(Na obrázku Amelie.)

Seděla za mohutným stolem své skromné domácí pracovny a nervózně vyčkávala na jí vytoužené drnčení telefonu. Pečlivě udržovanými nehty poklepávala o vysouvací desku, na níž byla ukotvená klávesnice patřící k žalostně pomalému a zastaralému počítači. Vysokoškolská studentka, která kvůli práci, díky níž si vydělávala peníze na dokončení studií, si nemohla dovolit příliš velký luxus.

Na pojízdné židli nevydržela sedět už ani minutu, proto vstala a odešla do kuchyně, aby si udělala něco k pití. Ze skříňky vyndala vysokou sklenici a napustila do ní vodu. Jakmile však otevřela ústa, aby svlažila vyschlé hrdlo, bytem se rozkřičel telefon ohlašující příchozí hovor. Leknutím trhla rukou a docílila akorát toho, že si polila svoji novou bílou halenku. Od rtů jí vylétlo několik nevhodných nadávek, zahodila sklenici, ignorujíc fakt, že dopadla na dlaždice a její střepy se spolu s tekutinou rozprchly po podlaze, a utekla zpět do pracovny, kde okamžitě přijala hovor.

„Prosím?" ohlásila se do sluchátka a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech.

„Slečna Carverová?"

„U telefonu," odvětila a vyčkávala, co po ní volaný chce.

„Amelie! Do telefonu zní váš hlas zcela jinak než na přednáškách," zaslechla a v tu chvíli identifikovala svého profesora.

„Pane Cippertone! Tak ráda vás slyším. Jak se máte?" optala se ze slušnosti a oči jí jiskřily radostí.

„Mám se výborně, děkuji za optání. Jak se daří vám, Amelie?"

„Více než dobře, taktéž děkuji. Co vůbec děláte?"

„Nedávno jsem přijel do města, a tak obvolávám své bývalé studenty, abych se s nimi sešel," na chvíli se odmlčel, poté však pokračoval, „ neměla byste dnes čas? Jsem poblíž vašeho bytu, pokud jste se nepřestěhovala."

„Kdepak, stále si své hnízdo držím," odvětila a odpovědí jí byl profesorův smích.

„Pokud by vám to tedy nevadilo, mohl bych váš kurník dnes navštívit."

Náhle vyprskla smíchy a třikrát se za svou reakci omluvila, než mu jeho návrh potvrdila.

„V tom případě jsem u vás do pěti minut," řekl a sluchátko bylo v mžiku hluché.

Nevěřícně nad tím zakroutila hlavou a vzpomněla si, že v kuchyni nadělala spoušť. Se svou šikovností doklopýtala ke dřezu a praštila se do čela. Tolik vody z jedné sklenice! Do rukou popadla lopatku se smetáčkem a pustila se do sklízení střepů. Hadrem poté podlahu vysušila a oprášila si z kolenou na svých nažehlených společenských kalhotách prach.

Bytem se rozezněl zvonek a černovláska utíkala panu profesorovi otevřít. U dveří si ale vzpomněla, že má na košili mokrý flek, tudíž proběhla obývacím pokojem do ložnice a ze skříně vytáhla černé sako nepříliš známé a drahé značky. Spěšně se do něj nasoukala, přičemž jí z pevného ohonu vyklouzlo několik pramínků neposlušných vlasů, na nose si urovnala brýle a šla otevřít svému bývalému učiteli, který právě dorazil do třetího patra a opět mačkal zvonek vedle dveří. S vřelým úsměvem je otevřela a na prahu potřásla profesorovi rukou na přivítanou. Toto gesto jí opětoval, a poté vešel do nepříliš zařízeného bytu.

„Jak to jen děláte, Amelie, že vypadáte pořád tak dobře?" zalichotil jí a dívka nesouhlasně protočila očima.

„Spíš mi povězte vy, pane Cippertone, jak je možné, že i po sedmdesátce aktivně projíždíte celými státy na kole a ještě zvládáte navštěvovat své bývalé studenty?" oplatila mu se stejným lišáckým úsměvem.

„Učíte se velmi rychle, Amelie, to je pravda. Mě žene vpřed touha poznat něco nového a také fakt, že si svůj věk nepřipouštím." Jeho odpovědi se zasmála a zavedla ho do obývacího pokoje, kde oba usedli na pohovku.

„Dáte si něco k pití?"

„Kávu bych prosil." Pokývala hlavou a odešla do kuchyně, kde zapnula kávovar a připravila tu silnou tureckou. Do malých sklenic pak nalila pro každého vodu, položila je spolu s mlékem a cukrem na tác a vrátila se zpět. Nápoje vyskládala na stůl a do každého hrníčku vhodila kostku cukru a silnou příchuť poté zjemnila mlékem. Pan Cipperton jí pokývnutím poděkoval a usrkl.

„Málem bych zapomněla na zákusek!" zahalekala a opět profesora opustila. Napotřetí usedla do křesla a natáhla se pro svůj šálek, přičemž svého hosta vybídla, aby si vzal jablečný závin, který s sebou přinesla.

„Je vynikající," pronesl Cipperton uznale.

„Tato pochvala mamku určitě potěší."

„Amelie! Vy jste se ještě nenaučila péct? Tím pádem jsem vyhrál sázku, dlužíte mi deset babek!" S psíma očima hleděla před sebe a snažila se svůj dluh tímto výrazem zamluvit, což se jí také povedlo.

„Tak si ty peníze nechte. Máte vrozený talent přesvědčovat lidi," řekl profesor a mávl nad sázkou z prvního semestru rukou.

„Nejspíš proto jsem se rozhodla otevřít si něco jako amatérskou psychologickou poradnu," kvíkla nejistě a tím upoutala jeho veškerou pozornost.

„Opravdu? Ale proč amatérskou? Vždyť psychologii studujete, tak proč najednou taková kritika?"

„Víte, vzhledem k tomu, že nemám všechny ročníky hotové a neobdržela jsem diplom, nemohu si otevřít opravdovou poradnu. Nemám na to potřebný titul a hlavně praxi," pronesla se smutným úsměvem.

„K čemu je člověku titul? Podívejte se, Amelie, kolik jich mám já. Stejně si s sebou neustále nosím kartičku, abych věděl, které mám napsat před jméno a které za něj. Mám tituly přes padesát let a ještě jsem si je nezapamatoval." Vděčně se na něj usmála, protože věděla, že jí tím chtěl zvednout sebevědomí, což se mu také podařilo.

„Jen nedokáži pochopit, proč zrovna psychologie. Co vás k tomu vedlo? Ze střední školy nám dali doporučení, že jste velice zběhlá v matematice a přírodních vědách. Duše člověka a sociologie má od toho poměrně daleko, nemyslíte?" optal se s vážnou tváří a tentokráte se kávy pořádně napil.

Popadla svůj šálek a vykonala totéž, vděčná za to, že teplota nápoje klesla na přijatelnou hodnotu. „Samozřejmě že to není totéž, ovšem tenhle předmět mě na předchozí škole také velice bavil. Dlouhou dobu jsem se rozhodovala, kterou cestou vykročím, ale zatím jsem toho názoru, že jsem se vydala správně. Pokud jsem udělala chybu, mohu se z ní poučit a navíc matematika je věc, která se nezapomíná," pronesla zvesela a profesor protáhl obličej. Ihned jí naskočila do mysli první hodina s ním, kdy se zasekl při počítání nepřítomných studentů.

„To sice ano, ale stejně jste mi neodpověděla. Co vás přimělo k tomu, abyste šla na psychologii? U Alana jsem pochopil, že se zaměřil na biologii, vždyť má v každém pokoji ve vitrínách brouky. Ale u vás stále tápu," řekl zamyšleně a věnoval dívce jeden ze svých hlubokých pohledů.

„Je to na velmi dlouho, zkusím to zkrátit. Kolem jedenáctého roku věku se z naší do té doby bezchybné rodiny stala rozhádaná rodina, poté už jen poloviční. Můj otec nás opustil, protože si našel podle jeho slov „vhodnější" partnerku pro život, a téměř bez rozloučení odešel. Nastalo velmi krušné období života, kdy to ani jeden z nás neměl lehké a život se k nám natočil spíše tou špatnou stranou.

V prvním ročníku na střední škole, kdy jsme probírali psychologii, jsem zjistila, že mi tenhle předmět může hodně nabídnout, proto jsem si ho zvolila pro další studium."

Pan Cipperton soucitně pokýval hlavou a hostitelka ho nechala sedět v tichosti, dokud si nově nabyté informace neutříbil v hlavě. Opatrně se zvedla a odnesla dopité šálky do kuchyně, kde ukrojila nové kousky závinu a vrátila se s lehkým úsměvem na rtech zpět za svým hostem.

„Je mi líto, co se stalo. O ničem z toho jsem neměl ani tušení, Amelie, ale děkuji za osvětlení. Nyní už vaše rozhodnutí chápu a jsem velice rád, že jsem mohl mít mezi žáky někoho, jako jste byla vy."

„Prosím, nelitujte mě. Nemám to ráda, ale nesouhlasím s vámi. Já jsem vděčná vám, že jste byl mým profesorem," řekla a přinutila tak oba k přátelskému úsměvu.

„Když to říkáte, každopádně dost děkování, ať příliš nepodléháme sentimentu," uzavřel celé téma Cipperton. Chtěla ještě něco namítnout, ale z toho ji vyrušil mobilní telefon v pracovně. Věnovala staříkovi omluvný pohled a svižným krokem opustila místnost.

Na stole poskakoval mobil díky zvýšeným vibracím a ohlašoval patnáct minut do příchodu klienta. Vrátila se zpět s ještě smutnější grimasou než prve a profesor ihned pochopil, oč se jedná.

„Máte práci, že?" zeptal se a očka mu za dioptrickými brýlemi zazářila.

„Ano, můj první potenciální klient si žádá pohovor," odvětila a nervózně sebou ošila. Pan Cipperton jí nabídl rámě, které vděčně přijala, a šla ho vyprovodit. Neustále se mu omlouvala za tak rychlé vyhození, ale on jen vše odmávl rukou a na prahu dívčina bytu se rozloučil se slovy „brzy na viděnou". Tato věta jí připomněla jeho vysokoškolské hodiny, kdy právě jejím prostřednictvím ukončoval hodinu.

***

Bytem se opět neslo řinčení zvonku, což prvních několik týdnů znělo jako příjemná melodie, ovšem teď z toho měla takříkajíc „nervy na pochodu" (a levá, pravá, levá, pravá, zastavit stát a otevři dveře!). V hlavě se jí rodily bláznivé myšlenky, díky nimž jako vždy zastírala nervozitu, jež prostupovala celým jejím tělem stále silněji. Na svého prvního klienta musela udělat dojem, aby ji doporučil dalším lidem.

V zrcadle si ještě poupravila brýle, srovnala si sako v ramenou a s přívětivým úsměvem na tváři otevřela dveře. Na rohožce s netradičním nápisem „Welcome" podupával podle typu postavy muž.

„Dobré odpoledne," přivítala ho velmi přátelským hlasem a sama se divila, kde se to v ní vzalo. K cizím lidem nikdy nebývala až tak příjemná, ovšem jakmile se klient otočil, brada dívce málem padla dolů úžasem.

Před její maličkostí postával vysoký černovlasý mladý muž oděný v už od pohledu velice drahém koženém kabátě a na tváři mu pohrával úšklebek.

„Dobré?" odfrkl si, „ach, kde jsou mé způsoby, ovšem že dobré i vám," odpověděl melodickým hlasem, který černovlásce ještě dlouhou chvíli rezonoval v uších.

Jako profesionál si udržela tutéž grimasu a pokynula mu, aby šel dál. Když kolem ní proplul ladným krokem, opatrně začichala a ucítila velice příjemnou vůni kolínské, která jí polechtala čichové buňky. Koutky rtů automaticky vystřelily do úsměvu, až si dívka připadala jako hloupá školačka.

Pokračovali dále přes obývací pokoj až do pracovny, kde si muž odložil kabát a usadil se do velice pohodlného křesla pro pacienty, na které studentka šetřila nejméně půl roku. Stejně jako předtím profesora se klienta zeptala, chce-li něco k pití, a poté odešla do kuchyně pro pomerančový džus. Chvíli jí trvalo než ho našla a když se vrátila, viděla černovlasého muže, jak si prohlížel její dosud získané diplomy a ocenění.

Lehce zakašlala, aby věděl o její přítomnosti a odpovědí byl dívce překvapený pohled.

„To jsou vaše diplomy?" tázal se.

„Och, ano, ale nemají příliš velkou váhu. Jsou spíše z doplňkových aktivit než ze samotných studií," odpověděla a v duchu se napomenula, aby tolik nevyprávěla o sobě, ale věnovala se jemu.

„Kolik vám je?" vyhrkl najednou, čímž ji zaskočil.

„Dvacet čtyři," vykoktala a raději šla odložit nápoj na konferenční stolek, aby se vyhnula jeho udivenému výrazu.

Opět ho vyzvala, aby si udělal pohodlí a sama si tentokrát sedla do své pojízdné židle a posunula se ke svému dubovému stolu, který celé místnosti vévodil. Klient si zabral křeslo a upřel na ni své pronikavě modré oči. Oplácela mu stejnou silou pohledu a rozhodla se prolomit ticho jako první, ovšem nejprve zapnula diktafon, aby si celý rozhovor nahrála.

„Tedy, naše první sezení považuji za zahájené. Nejprve bych potřebovala několik základních informací jako je jméno, bydliště a tak dále, však to znáte. Je to stejné jako u doktora."

Pacient se elegantně vyšvihl do stoje, došel k pracovnímu stolu a se stále upřeným pohledem na její maličkost dívce podal veškeré potřebné doklady. Přebrala je od něho a ihned vypsala potřebné formuláře, uložila jeho složku do počítače, poupravila si brýle na nose a pokračovala ve vyplňování.

„Ty brýle jsou pravé?" vytrhl ji z práce a černovláska na něj vykulila oči.

„Ne, ale jako doplněk větší věrohodnosti poslouží skvěle," odvětila a opět se věnovala papírování. Stále na sobě cítila jeho nyní pobavený pohled, ale nedala nic znát. Přísahala by, že zaslechla, jak muž zašeptal: "Takže jedna malá lež, jak příhodné."

Jakmile bylo vše hotové, opřela se o židli.

„Tak tedy, pane.." „Thomasi, nebo Tome," skočil jí do řeči.

„Pane Thomasi, byla bych ráda, kdybyste mi osvětlil, proč jste tady."

„Prosím, tykej mi a používej jen Tome, Thomas je příliš formální a to já nechci," pronesl klidně a dívka jen souhlasně kývla.

„Co tě sem tedy přivádí, Tome?" Udivilo ji, jak jí to samo z úst vylétlo tak přirozeně.

„Rodinné a politické problémy, smrtelnice," odpověděl. Studentka nad posledním slovem vykulila oči a nebyla schopna promluvit.

Vaše Unknown Person