„Já jsem, no.. to už vlastně víte," pronesla tiše a v duchu se pohlavkovala za to, jak se dokáže během deseti vteřin znemožnit. Rogersovi jen lehce zacukaly koutky v nepatrném úsměvu a dívka se nad jeho reakcí zamračila. Nepřišlo jí správné, že se hned od samého začátku bavili na její účet.

Měla strašnou chuť ho nějakou chytrou poznámkou odpálkovat, když v tom se za nimi opět otevřely prosklené dveře a do místnosti vstoupila štíhlá rusovlasá dívka menšího vzrůstu. Kdyby neměla podpatky, dovolila by si studentka tipnout, že by byla minimálně o pět centimetrů vyšší než nově příchozí agentka.

„Nepozorujte ji tak, copak nevidíte, jak je nervózní?" pronesla medovým hlasem, ve kterém černovláska rozpoznala přízvuk východních zemí.

„Slečno Carverová, právě nás svou návštěvou poctila agentka Romanovová," ohlásil Fury, ačkoliv se jeho výraz ve tváři nijak nezměnil.

„Вы приехали из России?" (Pocházíš z Ruska?) tázala se Amelie opatrně a vzápětí přemýšlela, zda byla věta správně položená.

Agentka Romanovová překvapeně povytáhla obočí, a poté se lehce usmála. „да. Меня зовут Наташа Романовова." (Ano, jmenuji se Natasha Romanovová.)

„Těší mě Natasho, jsem Amelie," odvětila a šla jí potřást rukou. Už od pohledu jí připadala nejsympatičtější ze všech právě přítomných nejspíše proto, že byla žena stejně jako ona. Dívčinu ruku sevřela poměrně silným stiskem a lehce kývla hlavou na pozdrav.

„Netušil jsem, že umíte rusky. Budete velmi cenným nováčkem pro náš tým," pronesl Fury najednou velmi naléhavým hlasem a Amelie k němu překvapeně otočila hlavu.

„Víte, neumím rusky. Na škole jsem byla jen na dvou hodinách, kde jsme se naučili jen pár základních frází," odmlčela se, ale poté se opět ujala slova, než někdo něco stačil říct, „navíc tady nejsem, abych se stala jedním z vašeho týmu."

V tu chvíli k Furymu Steve i Natasha otočili hlavu s tázavým pohledem v očích. Proběhla mezi nimi krátká komunikace beze slov, načež se zpátky všichni zadívali na dívku.

„Měli bychom se posadit a probrat všechny detaily, možná ještě změníte názor."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale následně byla nucena se posadit a pohodlnost židlí ji překvapila. Takové by si měla pořídit do své skromné pracovny.

„Carverová, řekněte mi, proč jste změnila názor a šla mě hledat? Říkala jste, že se náš pozorovatel nemýlil, když vás zahlédl, jak likvidujete zločince," vyzval ji Fury a dívka na sobě okamžitě ucítila pohledy Romanovové, Rogerse i jednookého černocha. Nasadila svou profesionální grimasu a vydatně se nadechla.

„Váš špion, nebo kdo to byl, viděl, jak se mi podařilo odvrátit jakýsi pokus o útok nějakého pouličního kapsáře. Netuším, jak se mi to podařilo, ale dnes dopoledne se něco podobného opakovalo, až na to, že jsem místo zloducha zničila svoji pohovku," začala a poslední větě se sama zasmála. Jenže byla jediná, komu to přišlo vtipné, proto se rychle uklidnila a zavrtala pohled do naleštěné desky stolu.

„Co přesně se stalo?" zeptal se Fury.

„Já nevím. Připadala jsem si jako prskavka. Z prstů mi létaly jiskry, až jsem nakonec propálila pohovku." V tu chvíli jí neušly úzkostné a udivené pohledy Rogerse, který na ní přímo visel pohledem.

„Kdy se to projevilo poprvé?" opět se slova ujal Fury.

„Ten den, kdy mě viděl váš špeh."

„Dříve jste nepocítila žádné náznaky?"

„Ne."

„Nevíte, co to mohlo spustit?"

Opět zavrtěla hlavou v nesouhlasném gestu, ale vzápětí zvedla prst ve smyslu, že ještě bude mluvit. „Víte," na chvíli se odmlčela, „když u mě byl před několika dny klient na pohovoru, o přestávce jsem šla vařit kávu, myslím. Jelikož nejsem zrovna dvakrát šikovná, podařilo se mi při zapínání kávovaru vytvořit zkrat, a poté mi zástrčka uštědřila pěknou ránu. Od té doby mám na paži takovéto jizvy a právě ony nejvíce brní, když začínám být prskavka." Poté vyhrnula rukáv a ukázala své pravé předloktí. Místnost v tu chvíli vyplnila atmosféra napjatá k prasknutí. V očích se jí vytvořily slzy, když pohlédla na zvláštními vlnkami zohyzděnou paži, a několik jich nechala skanout na ledovou desku stolu.

„Myslíš, že tvá schopnost má souvislost s touto nehodou?" optal se Steve a černovláska na něj plaše pohlédla.

„Jak to mám vědět? Nic jiného mě nenapadá. Navíc to brnění, které cítím, jsem zažila v okamžik, kdy mnou projelo přes 250 voltů," odpověděla ztrápeně a ruku stáhla zpět do svého klína, zatímco se jí třásla kolena.

„Dovolíte nám, abychom vás zavedli do naší špičkové laboratoře a udělali vám několik testů? Zjistíme příčinu a vyvodíme závěry, souhlasíte?" navrhl Fury.

„Stejně mi nic jiného nezbývá," hlesla rezignovaně a s pomocí Rogerse přešla ze sedu do stoje, lehce zavrávorala, ale poté nepříliš jistým krokem šla za červenými vlasy agentky Romanovové.

Zatímco se prodírali přes bezpočet zabezpečených dveří, tucty ostrah a vyzbrojených vojáků, kteří zdejší komplex hlídali, Ameliino srdce tlouklo jako o závod. Jenže něco na jeho úderech bylo divné. Nejprve bouchlo jednou silně a hlasitě, poté se na nepatrný okamžik odmlčelo, aby sebou následně třikrát zatřepotalo v nenormální rychlosti. Celé se to opakovalo a dívka se v hlavě napomenula, aby zklidnila své nervy.

Celé vrchní patro, kam dorazili po několika úmorných okamžicích cesty výtahem, bylo vymalováno a stylizováno do bílé barvy a moderních záhybů. Pracovníci S.H.I.E.L.D.u pobíhali z jedné strany na druhou v přiléhavých tmavomodrých kompletech z high-tech vláken; jejich pevné, černé, vojenské boty duněly o podlahu, což narušovalo poklidné pípání veškerých přístrojů. 3D projekce vyhotovených prací, grafů a poznámek se vznášely ve vzduchu, dokud si je některý z laborantů nepřevzal na svůj přenosný tablet.

Synchronizované hučení větracího systému počítačů a klimatizace místnosti přepnulo dívčino psychologicko-filozofické já na vědecké. Myšlenkami se vrátila k zábavných školním projektům, vyhraným chemickým, biologickým a fyzikálním soutěžím; k nocím, které strávila sehnutá nad mikroskopem, a pak celá nadšená budila osazenstvo bytu, že vyřešila zadaný problém.

Se zájmem vyrazila na obchůzku všech sekcí patra. Obsah jednotlivých pultů zkoumala do všech detailů a podivovala se všem nezvyklostem a hlavně nejmodernějším technologiím, které zde hojně využívali.

Když procházela kolem jednoho ze zaměstnanců, jenž se halil do bílého pláště a nesouhlasně vrtěl hlavou nad svým projektem, vzhlédla k jeho monitoru, na němž se červeným písmem odráželo slovo NEKOMPATABILNÍ. Chemický vzorec mu neseděl se zadanou reakcí, jež nešla díky této chybě vypočítat, a počítač neposkytoval nápovědu. Dovolila si mu nahlédnout přes rameno a během několika desítek vteřin spatřila ohnisko problému.

„Zapomněl jste zkontrolovat čtyř-vaznost uhlíku, tady vám nesedí počty," řekla a ukázala na dané místo.

„Jak triviální chyba!" hekl muž a ihned se zaobíral opravou, po níž systém hlásil úspěch.

„Nejen že umíš rusky, ale jsi expert i na přírodní vědy?" drkla do ní Natasha vzápětí a Amelie se lehce usmála.

„Vlastně jsem jimi byla odmala posedlá," osvětlila situaci a nechala se vést dál mezi přístroji až k menší oddělené pracovně z plexiskla. Dveře se opět automaticky otevřely, když senzory zmerčily pohyb, a dámy vstoupily do rytmu poklidné hudby. Dívka hádala, že se vzduchem nesou tóny smyslné ukolébavky, avšak dříve než se stihla zeptat, co je to za skladbu, zpoza velkého monitoru na ni vykoukl muž menšího vzrůstu. Jeho černé vlasy protkávaly světlé našedivělé pramínky, které díky světlu z rozžhavené zářivky vrhaly stříbřité odlesky. Na tváři mu pohrával nervózní úsměv a za brýlemi se schovávaly čokoládové oči. Jeho oděv tvořila košile vínové barvy, jejíž rukávy si majitel vyhrnul až nad lokty, světle hnědé kalhoty s širokými nohavicemi a obyčejné lehce okopané tenisky na nohou.

„Kdo to je, řediteli?" zeptal se a nejistě si prsty přejel přes jemné strniště.

„Slečna Carverová je zde, abychom jí udělali několik testů," odpověděl oslovený.

„Je to ta, o níž jste psal v ranní zprávě?" V tu chvíli se Amelie prudce otočila za sebe a stanula tváří v tvář vysokému černochovi.

„Stihl jste o mně uvědomit své zaměstnance?" prskla dotčeně směrem k Furymu.

„Bylo to nutné a navíc jsem si byl jistý, že se ozvete. Dávám na svůj instinkt."

Pro studentku zatím ještě neznámý muž na sebe hlasitým odkašláním přebral veškerou pozornost. „Můžeme přistoupit k vyšetření?"

„Jistě, nebudeme překážet." S těmito slovy ji Fury, Rogers i Romanovová nechali napospas doktorovi.

„Mimochodem mé jméno je Banner, křestním mě tady stejně nikdo neoslovuje, ale pro vás jsem Bruce." Přijala jeho napřaženou ruku a lehce ji stiskla, přičemž se doktor lehce ušklíbl. Zjevně mu mezilidské kontakty a vztahy nesvědčily. „Já jsem Amelie Carverová."

Nejprve se doktor ujal odebrání krve. Karmínově rudou tekutinu pomocí jehly usměrnil do menší zkumavky, již hned nahradil druhou o něco větší. Ruka zaškrcená gumovým páskem dívce pomalu začala tuhnout díky zmenšujícímu se množství okysličené krve. Jakmile byl Bruce hotov, vložil menší nádobku do spektrometru, na číselníku na displeji vyťukal požadovanou operaci a vrátil se zpět k černovlásce. Do uší si zastrčil špunty a rukama jí posunkoval, aby se nechala poslechnout. Jeho obočí se svraštilo ve chvíli, kdy se zaposlouchal do nepravidelného rytmu jejího srdce. Jeho údery byly stejně rychlé a zvláštní jako prve, ale nyní se rozléhaly celým dívčiným hrudníkem mnohem intenzivněji.

„Amelie, srdce vám bije vskutku nepřirozeně," ozval se ztrápeně.

„Já vím. Je to tak od mé nehody, o ní vás Fury určitě také stihl informovat." Banner jen lehce zavrtěl hlavou, a tak mu ve zkratce popsala, jak k jizvám přišla. Palcem jí lehce přejel přes vlnkovité a popálené útvary na pravé paži, což jí v nitru rozdmýchalo ono známé mravenčení. Ruku mu ihned vytrhla a zakryla ji rukávem.

„Promiňte, ale jakmile se těchto jizev jakkoli dotknu, cítím, že se začíná něco dít. To něco by také nemuselo pro všechny skončit dobře." Doktor k ní zvedl pohled, ale jakmile se střetl s jejíma očima, okamžitě mu ztvrdly rysy a odstoupil o několik kroků dál.

„Já čekal, že uvidím Shakespeara ve vašem podání a vy od sebe tak chladně odstoupíte. Měl jsem přijít dřív," ozval se za Amelií ironický hlas, proto sebou trhla, až se jí lehce zamlžilo před očima.

„Starku," pronesl Banner pobaveně a na jeho předchozí poznámku nic neřekl, jen se znatelně uvolnil. V tu chvíli už se dívka otočila směrem k nově příchozímu a spatřila muže s ostře řezanými rysy, moderně střiženými ebenovými vlasy, stylově udržovanou bradkou a knírkem a v tričku Black Sabbath.

„Páni, holka, nemáš náhodou nějakou vadu zraku?" ozvalo se z jeho úst a černovláska na něj zůstala vyjeveně civět.

„Nestresuj ji, radši jí podej to zrcátko," odpověděl mu Banner a ona celá vyjevená přijala nabízený předmět.

V jeho odrazu si nejprve všimla, že její lícní kosti opět vystoupily a vzápětí ztuhla děsem, když pohled upřela o něco výše. V odrazu na ni hleděl pár černých očí, zorničky se nedaly rozeznat od uhlově zbarveného bělma. S hrozivým výkřikem pustila kosmetické zrcátko k zemi a rukama si skryla obličej. Stalo se z tebe monstrum!

Vaše Unknown Person