A/N: Pokud jste milovníky MM jako já, doporučuji si pustit písničku v médiích. ^^ Taková menší pomoc při autorském bloku.

Amelie Carver:

Steve se po celou dobu černovlásčina dobíjení mračil, a i když ho dívka upoutaná v křesle několikrát napomínala, že si neustálým vraštěním obočí vytvoří vrásky, odmítal svůj výraz změnit. Byl tvrdohlavý jako malé dítě, které se rozhodne, že bez svého plyšového slona neodejde do školky.

„No tak, já jsem v pořádku, jenom to hrozně lechtá!" utěšovala ho snad posté.

„To vidím. Kroutíš se a občas ti mezi prsty vytryskne elektrický výboj," odsekl.

„Kapitáne, jsou to jen doprovodné efekty, kterým se nedá zamezit. Můžu sice ubrat napětí dobíjeného proudu, ale celý proces by pak trval dvakrát tak déle," oznámil Banner věcně a zkontroloval jeden z monitorů. Stark se pyšně kochal svým trůnem, jehož vizáž sladil se svým oblekem Mark IV. Tvářil se jako novopečený otec a sledovat Carverovou ho náramně bavilo. Kdyby se na něj nedívala, ukousala by se buď oním lechtáním, nebo nudou. Představovala si, jak bude dobíjení záživné a že ji bude fascinovat, ale bohužel se tak dělo jen v prvních deseti minutách.

„Jak vůbec pokračuje pátrání po Lokim?" otázala se po chvíli. Odpovědi se však nedočkala. Místo toho ji všichni přítomní – Tony, Bruce, Natasha, Steve – probodli nevraživým pohledem. Jakmile přes její tvář přelétl stín bolesti, snažili se své grimasy změnit. Nebylo to však nic platné.

„Tak jo, chápu. Jste na mě naštvaní, že se s tím rádoby bohem znám? Pro mě to byl taky šok, když jsem to zjistila, ale to na mou obhajobu evidentně nestačí, že?" Natasha okamžitě nesouhlasně zavrtěla hlavou jako chladná Ruska, kdežto Stark se pro sebe ušklíbl.

„Zkus se trošku rozohnit. Když jsi připoutaná na křesle, mohla by to být dost dobrá světelná show."

„Tony, nejsem si jistý, jestli je to vhodné," ozval se nejistě Banner a raději popošel k hlavnímu vypínači zlato-rudého křesla.

„Chceš, abych se rozohnila? Myslíš si, že to bude zábava? Tak si uvědom, že ti ani ta tvoje chytrá plechovka nepomůže!" prskla Amelie naštvaně a vrhla na chechtajícího se filantropa jeden ze svých divokých pohledů. Připadala si jako v kleci. Nemohla se hnout z místa, v tom jí bránily všemožné kovové přezky a ocelové pláty, mohla jen křičet, čímž by dala najevo svou slabost. Rozhodla se spalující oheň ve svém nitru prozatím uhasit. Musí si zachovat zdravý rozum a emoční stabilitu. Přece není malá holka.

„Doktore, vypněte mě. Cítím se již dost silná a chtěla bych si promluvit s ředitelem."

„Natasho? Myslím, že bys měla se Stevenem projít nově příchozí informace o unesených či pohřešovaných osobách," prohodil Bruce a významně se na rudovlásku podíval. Vyměnila si s ním několik pohledů, poté popadla lem kapitánovy košile mezi prsty a táhla ho za sebou do tmavé chodby vedoucí k řídícímu středisku. „Tony? Byl bys tak laskav a zkontroloval moji laboratoř? Obávám se, že jsem v ní zanechal otevřené plány tvého obloukového reaktoru, když jsem je zkoumal."

„To mi říkáš až teď? Vždyť je někdo mohl vidět!" rozohnil se Stark.

„Říkám, že se omlouvám. Vzpomněl jsem si na to až teď. Ten shon ohledně dobíjení mi to úplně vymazal z pracovní paměti."

Unavený miliardář si již za chůze vyhrnul rukávy svého saka a vykřikoval poznámky typu „jestli to někdo našel, roztrhnu tě na dvě menší, ošklivější a ještě zelenější polonahý obludy". Banner se jeho poznámkám jen tiše pochechtával, když vypínal přívod proudu a propouštěl dívku na svobodu.

„Jste vážně mizerný lhář, Bruci," zašeptala. „Divím se, že vám na to skočil."

„Když se jedná o jeho tajemství a celoživotní práci, nehledí na pravdivé informace." Amelie se jen vědoucně usmála. Doktor Banner jí právě prozradil tajný lék na to, jak Starka umlčet. Možná by nebylo na škodu využít podobnou taktiku v různých bojích.

„Jak jsi vůbec poznala, že lžu?" otázal se a dívka za jeho brýlemi spatřila jiskru zvědavosti. Díky tomu vypadal o pět let mladší. I ty vrásky starostí a místy propadlé tváře díky vyčerpání, nebo absolutnímu bojovému nasazení, se rázem ztratily.

„Za prvé se vám lehce třásly ruce, což značí nervozitu, za druhé jste téměř neustále šilhal doleva dolů. To je ten hlavní znak, díky kterému jsem vás odhalila."

Pohled, který jí doktor věnoval, ji uzemnil. Díval se na ni jako na chápavou, chytrou a inteligentní dívku, nikoliv jako na malou holku. Tvářil se, jako otec, jenž si právě uvědomil, že jeho dcera vyrostla a dosáhla dospělosti. Takové pochopení a lásku černovláska od svého otce nezažila. Utekl od ní, když byla malá holka a ona se musela trápení a bolestem světa postavit sama. Neměla svého rytíře, který by ji ochránil, ale možná to bylo dobře. Možná ji tak připravil na něco, co teprve mělo přijít.

„Bruci? Věříte mi?" Banner jen zmateně nakrčil obočí. „Věříte, že jsem nevěděla, kdo Loki skutečně je?"

Muž před ní si hlasitě povzdechl. Rychlým pohybem si z kořene nosu sundal brýle a promnul si unavené oči. „Abych byl upřímný, obávám se, že ti nedokážu nevěřit. Možná k tomu přistupuji z lékařského hlediska, ale jsem si jistý, že nevykazuješ žádné známky zrady a lži jako já před několika minutami," zasmál se, ale dívka stála s kamennou tváří. „Víš, možná dělám chybu, ale já ti skutečně bezmezně věřím, Am."

Am? On mi řekl Am?! To je- Děkuji vám, Bruci, řekla si pro sebe černovláska, ale navenek se jen vděčně usmála. Nic nemohlo její srdce tak ukonejšit jako toto.

Natasha Romanoff:

Ne nadarmo patří Stark k nejméně oblíbenému členovi týmu, alespoň pokud nejsme v akci. Jeho narážky na Carverovou by byly vtipné, kdyby situace uvnitř helikariéru nepřekračovala hranice nebezpečí.

Pokračovali jsme se Stevenem přímo do řídícího střediska, jak mi navrhl Banner. Nechtěla jsem ho tam nechávat o samotě s Tonym, ale něco mi říkalo, že i slavný Iron man dobíjecí místnost brzy opustí. A také že ano. Proběhl kolem nás a nadával, jak může být Bruce tak lehkomyslný. Rogers se vedle mě jen lehce pousmál, poněvadž stejně jako já tušil, že ho doktor pouze podfoukl.

V řídící místnosti na nás čekalo nemalé překvapení. Fury udával rozkazy téměř všem zaměstnancům sedícím u počítačů. Tato činnost obvykle spadala do kompetence Hillové, ale tu jsem nikde neviděla. Pokud se opět něco stalo, nebo pokud Loki unesl jednoho z politiků, začíná se kolem S.H.I.E.L.D.u stahovat klec. Nesmíme dopustit, aby tato organizace padla vlivem jednoho egoistického boha. Už jednou napáchal až mnoho škody, nyní ho musíme zastavit.

„Agentko!" zavolal na mě Fury a já jako poslušná dívenka přiběhla. „Za deset minut očekávám všechny, vyjma slečny Carverové, v zasedačce."

„Kam ji mám odklidit?"

„Zavřete ji ke Starkovi do laboratoře, ať se seznámí s jeho umělou inteligencí," rozkázal ředitel a já šla splnit svůj rozkaz.

*

„Je slečna Carverová zajištěna?" zeptal se Fury a já jen kývla na souhlas. Sice se cestou lehce vzpouzela a vůbec se jí nelíbila představa, že by měla být v cizím prostředí zcela sama, ale nakonec se podvolila. Stejně jí nic jiného nezbývalo. Navíc oproti nám zaujímala menšinu a museli jsme na nic dávat mnohem větší pozor než dříve. Její přátelství s Lokim mohlo zcela fatálně ohrozit jakékoli útoky proti jeho osobě.

„Nechci být hrubý, ale zdá se mi, že jsme na ni tvrdí až příliš," ozval se Rogers.

„Kapitáne, pokud jste si to ještě neuvědomil, slečna Carverová pro nás představuje poměrně velké riziko. Je nestabilní, nevíme, co dokáže, a navíc se přátelí s naším úhlavním nepřítelem. Pochybuji, že by světová rada vůbec souhlasila s tím, že ji máme na palubě. Vzpomeňte si, co se stalo minulý rok, když Loki rozházel morálku vašeho týmu tak, že se Hulkovi téměř podařilo zničit celý helikariér. Uvědomujete si vůbec, jaké je to riziko, kapitáne?"

„Při vší úctě, řediteli, za války jsem se setkal s mnohem horšími případy, než je Amelie. Chápu, že může kdykoliv napáchat škodu, ale neměli bychom se k ní chovat jako ke zvířeti. To, že jí v žilách koluje mimozemský virus, ještě neznamená, že nemá city."

„No páni, Steven i po sedmdesáti letech v ledu dokáže rozmrazit srdce a projevit soucit!" zahalekal Tony, ovšem tentokrát na jeho poznámku nikdo nereagoval.

„Uklidněte se a vy si taktéž dejte pohov, kapitáne. Chtěl jsem vás tady všechny mít, abychom spolu probrali stav slečny Carverové. Podle průběžných zpráv doktora Bannera neprodělala Amelie žádný záchvat zuřivosti, až na popichování pana Starka. V tu chvíli byla velice nestabilní a bezpečnost lodi se dala považovat za diskutabilní. Nejsem si jist, na kolik procent jí můžeme důvěřovat, ale Maria Hillová zjistila, že ji Loki kontaktoval coby obyčejný pozemšťan. V tomto ohledu nám tedy nelhala. Otázkou ovšem zůstává, jestli před ním dokáže udržet tajemství, že se o ni zajímá S.H.I.E.L.D."

„Nakonec jí nic jiného nezbude," řekla jsem možná až moc děsivým tónem. Všechny pohledy se rázem stočily na mou maličkost. „Pokud ji chcete poslat domů a necháte ji nechráněnou, zůstane naživu jen za pomoci štěstí. Pochybuji, že je Loki hloupý, aby si neuvědomil, že se něco děje. Pokud mu jeho psycholožka často mizí na neznámé místo, může si mnoho věcí domyslet. Navíc podle výpovědi samotné Carverové byl u toho, když se poranila. Určitě zaznamenal její fyziologické změny a už to mu muselo být podezřelé."

„Máte pravdu. Možná bychom její dům měli nechat hlídat některým z agentů, ale ..."

„Jsme pod útokem! Potřebujeme okamžitou leteckou podporu. Opakuji, Pentagon byl napaden, potřebujeme posily!" rozkřičel se hlas Marii Hillové z vysílačky.

„Vezměte Carverovou s sebou. Její síla se nám bude hodit!" štěkl po nás a rozeběhl se do zbrojovny.

Amelie Carver:

Připadala si sama. Natasha ji odvlekla do Starkovy dílny téměř násilím. Na to, že nebyla ani o pět centimetrů vyšší, měla neskutečnou sílu. Málem jí vykloubila zápěstí, jak ji za sebou táhla. Neřekla ani důvod, proč ji zamyká. Jen na ni přes zavřené dveře zavolala, aby se seznámila s Jarvisem.

Amelie neměla nejmenší tušení, co nebo kdo to je. Zírala na kovovou stěnu a přála si, aby zůstala připoutaná na svém dobíjecím křesle. Tam jí dělal společnost alespoň doktor Banner, který se s ní bavil jako s vlastní dcerou. Možná že si ho ještě oblíbí natolik, aby se u něj ucházela o stáž, pokud budou její schopnosti pro S.H.I.E.L.D. i nadále důležité.

Kéž by tak měla s sebou alespoň křížovku. Nemusela by tak kličkovat mezi poházenými součástkami a různými holografickými grafy. Jednou dokonce prošla skrz strukturu atomu. Po chvíli ji naopak zaujaly dva kovové náramky. Leskly se a svou vizáží člověka přímo lákaly, aby se jich dotkl. Byly chladné a hladké. Kdyby nepatřily Starkovi, troufla by si tvrdit, že je to poslední výkřik módy. I když u někoho, jako je Tony, člověk nikdy neví.

Jedna z Ameliiných špatných vlastností byla zvědavost. Váhala jen chvilku a už měla náramky pevně obemknuté kolem svých zápěstí. Na pohled se zdály těžší, proto před sebe natáhla ruce a po chvíli už s nimi máchala ve vzduchu a usmívala se, jak se od nich odráželo světlo.

Tyhle vymoženosti musí mít i praktické využití. Co když právě jejich pomocí vytváří holografické obrazy? Nápad to byl naprosto šílený, ale Amelie se nebála. Roztáhla ruce od sebe a vykřikla: „Teď!"

Čekala, že se jí před nosem vyobrazí nějaký program, místo toho za sebou však zaslechla rámus, hukot trysek, a pak do ní vší silou cosi narazilo. Přimáčklo ji to čelem k podlaze a roztáhlo se to po celé délce zad. Další kus jí vrazil do nohou a zafixoval její stehna i lýtka. Poté ji tah trysek vytáhl do stoje a zbylé dosud nezakryté části těla utrpěly náraz kovových částí o vteřinu později. Jakmile dívka zpozorovala, že se k její hlavě řítí další podobný předmět, dala se na útěk pozpátku. Balíček byl blíž a blíž a nezdálo se, že by zpomaloval, spíše naopak. Amelie v poslední sekundě zaječela a zavřela oči. Po chvíli její křik ustal, poněvadž by si mohla poškodit ušní bubínky. Její jekot se totiž odrážel v poměrně malém uzavřeném prostoru. Jakmile povolila stisk víček a opatrně se rozhlédla kolem, zjistila, že je její hlava zavřená v helmě. Srdce jí začalo zběsile tlouct, a aby toho nebylo málo, ozval se z přilby mechanický hlas.

„Gratuluji, právě jste důvěrně poznala model Mark VII, slečno Carverová." Amelie zaječela znovu a snažila se alespoň trochu dýchat. Tohle se jí ale vůbec nelíbilo.

„Zpropadené náramky. Co to k čertu je?!"

„Toto je plně automatický oblek z dílny pana Starka. Jeho výhodami jsou okamžité připravení k boji a plná výbava, mezi nevýhody se dá zařadit pouze občas tvrdá až bolestivá aplikace."

„Nepovídej! Ještě nezapomeň říct, že ten oblek mluví," odsekla černovláska naštvaně, když se snažila helmu sundat.

„Tuto výsadu mám jen já. Mimochodem jsem Jarvis, umělá inteligence pana Starka," ozvalo se hrdě.

Amelie byla emočně tak vyčerpaná, že se začala smát, až jí slzely oči. Nemohla si pomoct. „Ráda tě poznávám, Jarve." Proč mě nic z toho nepřekvapuje? Měla jsem to čekat. „Byl bys tak laskav a sdělil mi, jak se z toho mám dostat?" zachrčela a rozkázala si, aby se co nejrychleji uklidnila. Musí si jít co nejdříve lehnout. I když by díky dobíjení neměla trpět únavou, její tělo nebylo na takovou zátěž zvyklé. A to nezažila téměř nic zvláštního.

„Spusťte ruce k tělu, zvedněte hlavu a Jarvis se o vše postará." Přesně to, co UI řekla, se také stalo. Oblek se kousek po kousku rozložil na původní části, které pak zamířily na své místo. Dívka z rukou rychle strhla náramky a vrátila je zpět na stůl.

„O ničem, co se tady stalo, Tonymu nic neříkej, prosím."

„Vaše přání je mi rozkazem," odpověděl Jarvis a Amelie by dala ruku do ohně za to, že v jeho mechanickém hlase zaslechla náznak smíchu. Stark si své hračky prostě uměl vyšperkovat.

Když se chystala usednout na jednu z blízkých židlí, rozletěly se dveře laboratoře dokořán a dovnitř vpadl jejich zadýchaný vlastník.

„Žádné lelkování, Carverová, jdeš s námi do akce!"

A/N: Tak jo, moje závěrečná řeč by se dala rozdělit na několik bodů:

+ tuto kapitolu jsem napsala za jedno odpoledne (yaay!)

+přidala jsem ji na své poměry po překvapivě krátké pauze

- vůbec, ale vůbec se mi tato část nelíbí. Měla bych na tom zapracovat, ale bohužel to ze mě leze tak, jak vidíte.

- nemám ráda, když vás svými kapitolami nudím :D

Když to vezmu kolem a kolem, snaha se cení a to bude mým heslem pro tuto kapitolu.

Každopádně bych byla ráda, kdybyste se vyjádřili ať už kladně, nebo záporně (nebo oboje najednou) v komentářích. Děkuji za přečtení a sbohem u další části!