Amelie Carver:

Poslední týden měla dívka jako v mlze. Od té doby, co ji přistihl Stark v Rogersově náruči, se na ni šklebil na každém rohu. Ostatním členům Avengers tento fakt neunikl, proto se postupně každý z nich dozvídal, proč se pohledný filantrop baví nasupenými pohledy černovlasé ženy. Tony si ve vyprávění liboval, nikdy totiž neřekl skutečnou verzi. Natasha od něj odcházela mírně pobouřená, když se doslechla, že Amelie ukazovala Stevenovi osmý div světa. Stark to vylíčil tak precizně, že jeho tvář zkroucená do grimasy if you know what i mean zavedla celou debatu do nepatřičných mezí. Banner lehce zezelenal poté, co mu Iron man ve verších odrecitoval zakládání nové populace mezi dívkou a kapitánem. (Zbytek týmu se od úterního večera základně S.H.I.E.L.D.u pro své vlastní bezpečí vyhýbal.)

Fury si Amelii několikrát zavolal k sobě a důrazně jí kladl na srdce, aby se srovnala. Nejprve to zkoušel svým autoritativním přístupem, ale když se černovláska už potřetí pustila do nekontrolovatelného pláče, kdy vykřikovala, že je vrah a stvůra, zkusil to po dobrém.

„Musíte pochopit, že vás potřebujeme, slečno Carverová. Nemůžeme čekat, až vaše trápení odezní. Kapitán se mimo jiné nabídl, že vám pomůže se základním výcvikem, což bych uvítal. Neumíte se nijak bránit a já vás žádám, abyste se alespoň pokusila hodit emoce za hlavu a stala se na chvíli rozumnou dospělou ženou."

To se vám řekne, prolétlo Amelii hlavou. Její chmury ale odezněly již za tři dny po jejím prvním zabití. Zbylý čas, který od té doby již utekl, však věnovala zarytému mlčení a opakování si, co za monstrum se z ní stalo. Nutila sama sebe věřit v něco, co nebyla až tak úplně pravda. Každý večer za ní totiž chodil Rogers a přesvědčoval ji, že mu skutečně zachránila život, nicméně černovláska byla natolik paličatá, že tomu odmítala uvěřit.

„Poslouchej mě, Amelie, už nemám ani chuť ti vysvětlovat, jak to skutečně bylo. Pokud si chceš stát za svou verzí, tak prosím, ale já mám jinou práci." Toto jí dnešního rána Steven vpálil do tváře a zabouchl za sebou dveře tak prudce, až se na zdi vytvořila mozaika prasklin. A měl pravdu. Chovala se jako malá, ubrečená, hloupá holka, jež zbytečně trucuje nad rozlitým mlékem. Zhluboka se nadechla, nahodila svou profesionální neměnnou tvář, kterou používala, když u sebe doma vedla psychologickou kancelář, a podívala se na ředitele.

„Máte pravdu a omlouvám se. Musím se začít znovu chovat jako rozumná dospělá žena a věřte mi, že udělám maximum, abych nebyla pro Avengers ani pro S.H.I.E.L.D. příteží." Takhle odrecitované to znělo poměrně hezky, ale na Furym se dalo jasně poznat, že o tom značně pochybuje. I tak ji ale propustil s tím, že jí dá šanci, aby mu svá slova dokázala.

*

„Takže říkáte, že si musím důkladně osvěžit většinu poznatků z fyziky, chemie, biologie a mechaniky? K čemu mi to v boji bude dobré?" tázala se dívka doktora ve flanelové košili. Ten se na ni jen laskavě usmál a pokynul jí, aby se posadila k prosklenému stolu, na němž se holograficky zobrazoval průběh děje jednoho z Bannerových pokusů.

„Dejme tomu, že s bojovým uměním ti pomůže kapitán, Natasha nebo Clint. S vědami, které jsi vyjmenovala, se setkáš pouze v mé nebo Starkově laboratoři a abych ti odpověděl, budeme čas od času potřebovat tvou radu. Pročítal jsem si totiž tvé záznamy a jsem skutečně ohromen množstvím vyhraných soutěží, které jsi absolvovala na základní i střední škole."

„Tím se mi snažíte naznačit, že vám budu moct pomáhat při řešení prapodivných neznámých?" vydechla vzrušeně a cítila, jak se v ní probouzí její staré vědecké já.

„Ovšemže. Už jsem ti dokonce vytvořil rozvrh, kdy budu mít čas na výuku, nebo spíš praxi. Vzhledem k napjaté situaci a nabitému programu ostatních Avengers jsem se s ředitelem Furym domluvil na tom, že se dopoledne budeš věnovat mému nebo Tonyho bádání a odpoledne můžeš relaxovat fyzickým cvičením," zanotoval Bruce hravě a pobaveně sledoval dívčinu blednoucí tvář.

„Tvrdíte mi, že mám sportem relaxovat? No to potěš koště." Ta představa v ní budila hrůzu, ale pokud chtěla získat zpět svůj status rozumné mladé ženy, musela podstoupit vše – i za cenu kolapsu z vyčerpání.

Přesně jak doktor Banner řekl, tak se také stalo. Každé ráno ji chodil budit jeden z nespočtu agentů, přičemž dívka si jejich tváře ani nestihla zapamatovat. Vlastně na tom ani nezáleželo, všichni byli stejní – černé obleky a brýle nebo upnuté tmavě modré kombinézy a kamenný neprostupný výraz ve tváři.

Po vydatné snídani pak spěchala do laboratoří a jeden den se věnovala teorii, druhý poté praxi. Tony jí dokonce dovolil podrobně prozkoumat jedno ze svých brnění – hotový technologický zázrak. Podařilo se jim i zlepšit mezi sebou vztahy – ono to ani jinak nešlo. Amelie Starkovi vyhrožovala, že mu model Mark XI rozloží na tak malé dílky, že je ani Jarvis nedokáže pospojovat, pokud neodvolá všechny vykonstruované příběhy o ní a kapitánovi.

Odpoledne dále strávila v kapitánově přítomnosti – Natasha i Barton dostali naléhavý úkol, kdy měli dohlížet na jisté vládní a vlivné hodnostáře. Významní lidé se totiž ztráceli stále víc a víc.

Rogers černovlásku nešetřil. Nejprve ji poučoval o správné stravě, vysvětloval jí techniku dýchání při fyzické činnosti, a až po třech dnech se s ní vydal do terénu. Běh v parku se zpočátku dívce velice zamlouval, poněvadž doufala, že to bude zábava a že si zlepší svou mizernou kondici. Jakmile však z kapitána viděla jen rozmazanou šmouhu, která zmizela dřív, než člověk stihl mrknout, zachmuřila se. Měla nakázáno, že musí pro začátek běhat alespoň půl hodiny. Normálně by se to zdálo jako krátká doba, ale po 10 minutách nepřetržitého rychlejšího tempa se Amelie svalila do trávy a snažila se to rozdýchat. Modlila se, aby se kapitán zaběhl a nevšiml si jejího podvádění, ale jako na povel se vedle ní zastavil a vypadal úplně svěží.

„Tohle jsme si nedomluvili," pronesl naoko přísně a založil si ruce na prsou.

„Jestli mě chceš zabít tím svým cvičením, tak mi raději utrhni hlavu, protože já už nikam neběžím," hekala pobouřeně, když lapala po dechu. Nemohla své srdce zklidnit a mimozemský virus její tělo unavoval mnohem rychleji.

„Beru na vědomí, ale teď si dej další kolečko." Steve se vypařil opět pekelně rychle, ale i tak zaslechl hromadu nadávek na svou osobu.

Cvičení se zdálo jako peklo na zemi, ale za dva týdny toho Carverová zvládla opravdu hodně. Banner důkladně přezkoumal její DNA a zjistil, že se virus zakódoval již do všech buněk, tudíž mohla dívka své schopnosti ovládat samovolně. Už nehrozilo, že by se spustily vlivem nějaké příliš nevyzpytatelné emoce, teď už záleželo čistě na majiteli těla.

Kromě toho si jejích zlepšujících se výsledků všiml i Fury, který si ji zavolal k sobě na kobereček. Byla z toho setkání celá nervózní, protože se bála, že nesplnila jeho představy, ale poněkud se mýlila.

„Slečno Carverová, musím říct, že jste mě skutečně překvapila. Nečekal jsem, že se dáte dohromady tak rychle, ale abych byl upřímný, zapadá mi to přesně do mého plánu." Pozdviženým obočím ho dívka vybídla, aby pokračoval.

„Od doktora Banner jsem se dozvěděl, že jste již začala pracovat na ovládání svých schopností a jde vám to bravurně, proto jsem se rozhodl, že vám udělím vaši první misi."

Tuhle novinu Amelie nečekala, proto na černocha před sebou vykulila oči a zalapala po dechu. Čekala, že ji využijí až za delší dobu, až se z ní stane profesionál nebo až projde základními testy, které musí absolvovat každý uchazeč o post agenta. Ovšem Fury byl ztělesněné překvapení. Evidentně nedbal na předpisy, na jejichž tvorbě se sám podílel. Jako hlava S.H.I.E.L.D.u si zjevně mohl dovolit tu a tam překročit nějakou tu hranici.

„Chci po vás jen jednu jedinou věc. Infiltrujete se do jednoho soukromého a vysoce střeženého komplexu a přinesete mi jisté dokumenty, které nám byly odcizeny. Víc po vás nežádám," zestručnil celou operaci jednooký ředitel.

„A jak to podle vás mám jako udělat? Nemám žádnou praxi s krádeží, neumím přesvědčivě lhát a pochybuju, že bych se nějak přirozeně dokázala vmanipulovat mezi zaměstnance nějaké super střežené budovy. Za co mě máte?" Dívka si připadala pobouřená a polichocená zároveň. Fury byl totiž jeden z mála lidí, kteří dokázali v člověku probudit protichůdné emoce najednou.

„Nechtějte po mně, abych si to rozmyslel. Kdybych o vašich kvalitách nebyl přesvědčen, nesedíte tady, ale u sebe doma u předpotopního počítače a posloucháte nářky čerstvě opuštěné roztleskávačky," uzemnil černovlásku ředitel. „Podrobné informace dostanete od Hillové, teď se jděte připravit, vyrážíte za dvacet minut."

*

Amelie stála v upnuté tmavě modré kombinéze se znakem S.H.I.E.L.D.u na pravém rameni ukrytá v živém plotu před šedou betonovou budovou, jež připomínala německý bunkr. Zbylá část rozlehlého komplexu se totiž ukrývala pod zemí, jak jí obeznámil agent, který ji dovezl na místo určení.

„Za půl minuty kolem vás projede hlídka a kamera se natočí opačným směrem. Budete mít tedy přesně patnáct vteřin na dosažení cíle," ozvala se do sluchátka Hillová. Dívčino srdce se rozpumpovalo adrenalinem a vehnalo jí do žil novou sílu.

Přesně jak Maria řekla, tak se také stalo. Jakmile kolem úkrytu projel džíp s dvoučlennou posádkou, vyrazila černovláska sprintem k postrannímu vchodu do budovy. Hned vedle něj našla malý ovládací panel se skenerem duhovky a čidlem na otisk prstů. Uchopila okraje kovového krytu a jedním rychlým škubnutím ho odtrhla od stěny. Poté stačilo mezi drátky a čipy propustit pár elektrických výbojů z prstů a díky zkratu se dveře se zasyčením otevřely.

„Dobrá práce," pochválila její počínání Hillová. Amelie se nad tím pousmála a nepozorovaně vklouzla dovnitř. Našlapovala velice potichu a díky svým schopnostem dokázala své černočerné oči přimět k nočnímu vidění. Před sebou měla dokonale ostrý obraz chodby, v níž nebylo ani živáčka. Tedy až do chvíle, než za její hlavou cvakla ruční pistole.

„Otoč se a nedělej žádné prudké pohyby, jinak ti vystřelím mozek z hlavy," zazněl rozkaz a černovláska se naježila. Radu svého nepřítele však poslechla, poněvadž svou hlavu měla ráda a nechtěla z ní mít cedník během desetiny sekundy. Postavila se tedy tváří v tvář svalnatému vojákovi s ostře řezanými rysy, který zatínal čelisti a mířil jí hlavní přímo na hruď. Zdá se, že průstřel srdce se mu nakonec zamlouvá více než mozek na kaši.

„Mám silný pocit, že tě budu muset zatknout," zabručel hrdelním hlasem a zkontroloval, zda nemá dívka zbraň.

„Eliminuj hrozbu," přikázala Hillová ze sluchátka a dívka se přepnula do bojového módu. Levou paží prudce vystřelila dopředu a uchopila hlaveň mířící na její osobu. Pravou pěstí pak uhodila vojáka do tváře, zakroutila mu zápěstím a vytrhla mu z ochablé ruky pistoli, jejíž pažbou ho následně udeřila zezadu do krku. Nepřítel padl k zemi a Amelie jeho bezvládné tělo odvlekla za drnčící generátor za rohem.

„Hillová? Řekněte kapitánovi, že se mi to Krav Maga začíná líbit."

Dívka zkontrolovala zbytek chodby, jestli na ni ještě někde nečíhá nebezpečí, vzala si pro jistotu vojákovu plně nabitou zbraň, a poté svižným krokem vyrazila po schodech dolů ke skladišti, kde se měly ukrývat Furyho dokumenty.

Vešla do laboratoře a začala prohledávat zásuvky jednu po druhé. Dále se vrhla na knihovnu a v jedné z polic našla skříňku s elektromagnetickým zámkem. Vyslala do něj po pěti párech výbojů, než se jí podařilo bezpečnostní systém vyřadit z provozu. Dvířka se otevřela a Amelie popadla do rukou plochý externí disk, který si pečlivě uschovala do dekoltu své kombinézy.

„Hillová, získala jsem subjekt hlavní priority, jsem na odcho-" V tu chvíli do laboratoře vtrhla po zuby ozbrojená čtyřka, jež se snažila Carverovou rozstřílet jak řešeto. Dívka jednoho rychle trefila do hrudi, druhému skočila kolem krku a strhla ho s sebou k zemi, kde udělala kotrmelec, aby se schovala za kovový stolek. Voják, jehož hlavu stále svírala mezi svou paží a hrudníkem, nejevil žádné známky života. Evidentně mu zlomila vaz, ale nad tím se odmítala pozastavit. Kolem jejího úkrytu prolétla smršť kulek a některé se zavrtaly hluboko do pracovní desky. Jeden z vojáků nedbale nakročil vpravo a poskytl Amelii perfektní příležitost pro střelbu. Zasáhla ho s děsivou přesností, ani se jí netřásla ruka. Čtvrtého poté zlikvidovala dvěma výstřely, když vylezla zpoza stolu. Já jsem snad přirozený talent!

„Dostaňte se ven!" zazněl rozkaz do černovlásčina ucha. „Čeká tam na vás odvoz."

„Já se snažím," zavrčela dívka naštvaně a rozeběhla se zpět po schodech nahoru. Po celé budově se rozezněl výstražný alarm a za Amelií dusalo komando s jediným cílem – zneškodnit vetřelce.

Mladá žena zjistila, že ji svrbí dlaně, proto poslechla svůj instinkt a za běhu za sebou vytvářela neprostupnou síť z elektrických výbojů. Ta dokázala zastavit její pronásledovatele, ale kulky si razily cestu dál. Jedna ji dokonce škrábla do nohy a druhá projela jejím levým bicepsem jako máslem. Chodbou se rozezněl bolestný sten, ale na nic víc se díky adrenalinu v krevním řečišti nezmohla.

Z betonové budovy vystřelila jako raketa, překulhala se přes pečlivě střižený trávník a díky odvozu, v podobě neprůstřelného Chevroletu, se dostala z palebné zóny.

Řidič auta jí dozadu podal vakcínu v kovovém obalu. „Anestetikum," řekl prostě a Amelie si celý obsah vděčně vymáčkla do stehna.

A/N: Zdravíčko, předem se omlouvám, že tahle kapitola byla tak trochu hektická a hodně jsem poskočila v čase (dva týdny ale není zas tak moc), ale i tak nemám tyhle přesuny moc v lásce. Nicméně jsem potřebovala děj dostat tam, kde jsme teď.

Nuže, co říkáte na Ameliiny schopnosti? A jaký máte názor na vývoj situace?

Chtělo to už zase nějakou akci, ne jen obyčejné tlachání, jak se kdo cítí. Začínáme nabírat na obrátkách, tak vydržte, čekejte a příběh se bude vyvíjet dál. :)