Felix

Celý byt byl obklopen hromadou krabic, v kterých se nacházely moje věci. Jenomže ne všechny věci z bytu byly řádně urovnané v krabicích. Naštěstí jsem měl ještě pár dní na to je zabalit. Stěhovat jsem se měl až za tři dny, což dostatečně stačilo na zabalení i ostatních věcí. Tedy... nebyl jsem si ještě úplně jistý, zda si jeho věcí budu brát s sebou. Byl jsem zrovna v ložnici, když jsem při balení všech věcí z ložnice zrovna otevřel polovičku jeho skříně s oblečením, vyhrkly mi okamžitě slzy do očí. A když mi pak pohled spadl na šperkovnici na komodě, kde se třpytil jeho náramek, jenž jsem mu daroval k minulým narozeninám, slzy jsem nedokázal už vůbec zadržet, a tak mi stékaly po tvářích... I za pár měsíců by své narozeniny slavil znovu, jenže...

Už tu se mnou nejsi, Hyun-Jinie... už tu se mnou nejsi!

...

Usadil jsem se na naší manželskou postel a uslzený obličej jsem si schoval do svých dlaní. Místností se ozvalo několik mých bolestných vzlyků, než jsem pohled odvrátil směrem k zrcadlu... Po tvářích mi stékaly nové slzy, když jsem si vzpomněl na onen den, kdy jsi mě opustil... Bylo brzy ráno, když jsme oba dva ještě v pyžamech stáli v naší ložnici před zrcadlem a ty jsi tak jako vždy lichotil každičké části mého těla. Nikdy nezapomenu ty tvé krásné lichotky a už vůbec ne na tvůj úsměv, kterým jsi se na mě usmíval. Nikdy jsem ti to sice neřekl, ale každé ráno jsi mi svým úsměvem dělal den krásnější...

I tehdejší ráno bylo, jen díky tobě, krásné... Krásné bylo však jen ráno... Kdyby to šlo, přál bych si, aby tehdejší ráno trvalo na věky. Protože právě tohle ráno bylo to poslední ráno, které jsme spolu prožili. Vždy mě bolí uvědomění, že tehdejší ráno, bylo jedno z nejlepších rán vůbec a taky i z našich posledních... Moc dobře si pamatuji, jak jsi mě vzbudil svými jemnými polibky a řekl jsi mi, tak jako vždy, svým hlubokým hlasem: „Dobré ráno, zlato." Tak moc sladce jsi si se na mě usmíval, že jsem měl chuť tě celého zulíbat. Což se mi i částečně povedlo, dokud jsi se neodtrhl od mých rtů a neoznámil jsi mi, že nám vystydnou naše lívance.

To ráno jsi mě opravdu tímto sdělením překvapil. Protože jsem opravdu nic takového od tebe nečekal. Byl totiž obyčejný den jako každý jiný, a tak jsem tehdy nechápal, proč jsem si od tebe zasloužil tak výbornou snídani. Lívance jsem vždy měl rád a ty jsi to věděl. Taky jsi věděl, že je nejvíc miluju s javorovým sirupem a čerstvým ovocem. A tak jsi je připravil i tehdy. Byly opravdu vynikající a já jsem o to víc nechápal, za co jsem si to zasloužil. Neměl jsem totiž narozeniny a ani jsme dokonce neslavily naše další výročí... prostě byl obyčejný den jako každý jiný... nebo to jsem si aspoň tehdy myslel. Časem mi však začalo docházet, proč jsi tohle udělal... Proč jsi mi chtěl udělat to nejkrásnější ráno co jen to šlo. Bál jsi se, a dokonce jsi počítal s tím, že to nevyjde... že nevyjde tvůj plán, o kterém jsi tehdejší ráno věděl jen ty...

Po naší společné snídani, kterou jsi nám připravil, jsme pak oba dva skončili s vášnivými polibky v posteli. Oba dva jsme úplně ignorovali, že přijdeme pozdě do práce a dál jsme s vášnivými polibky ze sebe svlékli naše pyžama. Miloval jsem, když ses dotýkal svými prsty mé rozžhavené kůže a když si na ni tiskl své sladké rty, kterými jsi vždy tak bedlivě zkoumal celé mé tělo. Tak moc jsem vždycky z tebe šílel. Z tvé přítomnosti, z dotyků, z tvého sexy těla... a taky i následně z tvých precizních přírazů... Nemohl jsem hlasitě nevzdychat, když jsi dráždil mé nejcitlivější místo, nebo když jsi se strefoval do mého slastného bodu. Byla to vždy nepopsatelná slast, když jsi mě přivedl k mému vrcholu...

Jestli jsem pak bylo ještě něco víc kouzelnějšího a krásného byla to chvíle po našem milováním. Oba ještě zadýchaný a zpocený jsme se k sobě láskyplně tiskly a jeden druhému se snažili dát největší porci lásky. Něžně jsme se pusinkovali, objímali a říkali si jen samá hezká slova. I ten den jsme se zasypali hromadou hezkých slůvek, ale jen pár, jelikož už jsme oba dva dost meškali a pospíchali do práce. Přesto jsme ještě stihli rychlou společnou sprchu. Pak už jsme si oba dva museli po balit věci do práce a rozloučit se... Teď když se zpětně zamýšlím, mám pocit, že jsme se nerozloučili dostatečně, jenomže jak jsem jen měl tušit, co máš v plánu... Kdybych jen měl malé tušení, nikdy bych tě ze svého obětí nepustil, bohužel jsem neměl o tvém hloupém plánu sebemenší tušení...

Poté co jsme si dali krátký polibek a objali se, jsme se rozloučili. Řekl jsem ti ať se opatruješ... A víš, co jsi mi tehdy řekl? Řekl jsi: „Neboj, budu..." Proč jsi lhal? Proč jsi mi jen řekl něco, co jsi věděl, že nevíš, zda budeš moct dodržet? Proč Jinie? Proč jen jsi to dělal? Asi jsi tím chtěl ujistit i sám sebe, že vše bude ok a nic se na tvém hloupém plánu nepokazí... ale pokazilo, Jinie... pokazilo. A o to víc mě bolí tvá vyřčená slova, protože to sakra moc bolí! Chybíš mi, tak zatraceně moc mi chybíš! Proč jen jsi na sebe nedával pozor! Proč jen jsi tuhle celou hloupou věc vymyslel? Všechno jsme mohli vyřešit spolu a jinak... Hlavně bys tu teď byl se mnou. Nebyli bychom teď každý sám na druhé straně toho dle světa.

Bohužel se tak stalo a potom co jsme se rozloučili, jsem odešel do práce, a i ty jsi odjel do té své... tedy to jsem si tuhle alespoň myslel. Opravdu jsem si myslel, že jedeš do práce, jako každý zasraný den, ale teď už vím že jsi tam nejel a místo toho kůl pekle! Bože! Doteď si vyčítám, že jsem si na tobě tehdy nevšiml tvého zvláštního chování. Tak moc si to vyčítám. Jak jsem jen mohl být, tak hloupý a slepý? Měl bych shořet v pekle! Však bylo očividné, že tě tak moc trápí naše finanční situace, tak jak? Jak jsem to mohl vše přehlížet? Nechápu, že jsem mohl být tak moc slepí... Teď zpětně si všechno uvědomuji, víc než dobře, jenomže teď už nejde nic změnit, teď už je pozdě...

Kdybych si něčeho tehdy všiml, nic z toho by se stát nemuselo a teď bys tu se mnou byl! Byl bys tu vedle mě a usmíval by ses na mě, objal mě a taky políbil na mé rty... Jak moc mi tyhle věci chybí, jak moc mi chybíš ty. Tvá vůně, tvé světlé jemné vlásky, tvé paže, kterými jsi mě objímal... ale hlavně tvé tlukoucí srdce... Jenomže já jsem si ničeho tehdy nevšiml. Odešel jsem prostě do práce a ty jsi byl každou sekundou blíž ke smrti. Celé dopoledne i odpoledne jsem vůbec nic netušil. Neměl jsem vůbec žádné povědomí o tom, co máš za lubem. Mezitím co ty pracoval na svém plánu, já jsem se rozplýval nad tehdejším krásným raném. Taky jsem přemýšlel nad tím, jak ti to jen oplatím. Vymyslel jsem pro tebe překvapení ve formě večeře. Tak moc jsem se těšil až mi skončí práce a my se uvidíme zase doma u večeře...

Doma u večeře jsme se však už nesešli! Sešli jsme se někde úplně jinde, a to bez toho, aniž bychom chtěli. Vlastně se to stalo úplně omylem, aniž by jeden z nás chtěl. Bylo pozdě večer a já už jsem končil v práci, i ty jsi už měl za chvilku končit, a tak jsem měl v plánu jet domů a připravit pro tebe ono překvapení ve formě večeře. K tomu, aby večeře byla úplně dokonalá mi chybělo koupit tvůj oblíbený čokoládový koláč z tvé oblíbené kavárny, jako zákusek po večeři. Víš, chtěl jsem, aby to bylo perfektní, stejně tak jako tvoje snídaně tehdejší ráno. Víš to Hyun-Jinie? Proto ještě předtím, než jsem jel domů, jsem zašel do centra města, abych pro tebe mohl koláč koupit. Cestou jsem se ještě chtěl zastavit v bance pro pár peněz. Jenže...

...

Když jsem otevřel dveře do banky viděl jsem tam stát vysokou osobu v celo černém oblečení s maskou na hlavě. Osoba pistolí mířila na ženu za pultem. „Tak dělej," rozezněl se po hale hlas... Hlas, jenž mi byl víc než dobře povědomí. Hlas, jenž patřil právě tobě, Jinie. A i přestože jsi ke mně stál zády, ihned jsem podle rysů poznal, že jsi to doopravdy ty! „Hyun-Jine!" vyděšeně jsem na tebe zakřičel. Lekl jsi se. Vůbec jsi nepočítal, že bych se tam mohl ukázat, a tak nebylo divu, že jsi byl mou přítomností zaskočen. Hned jak jsi se otočil za mým hlasem, stál jsi na místě jako přibitý. Přes černou masku jsem ti do obličeje sice moc neviděl, ale do tvých očí ano. Tvé tmavé oči na mě vyděšeně hleděly a nejspíš měly dojem, že vidí špatně. Protože i mé oči měly takový dojem... Avšak nebyl to dojem...

Oba dva jsme byli z té celé situace v šoku a ani jeden z nás netušil, co tu ten druhý dělá. Pomatuju si, že mi v ten moment vůbec nic nedocházelo, a to ani to, co tam děláš a že jsi vlastně ozbrojený! Nechápal jsem to! Nerozuměl jsem tomu celému a ani jsem tomu rozumět nechtěl. Byl jsem tak moc v šoku, když jsem tě tam viděl a když mi to pomalu začalo celé docházet... Přesto jsem byl úplně mimo a vše ostatní kromě tebe, šlo mimo mě. Hleděl jsem jen do tvých očí, v kterých jsem viděl tvůj strach a zděšení. I já jsem byl zděšený... Sakra! Jak jsem taky neměl být zděšený, když jsi stál uprostřed banky se střelnou zbraní v ruce. První minutu jsem doopravdy netušil, co se děje, když mi to pak přeci jen došlo, zaskočený celou touhle situací jsem nevěděl co dělat.

A tak jsem tam ve vchodových dveří stál jako solný sloup a hleděl tvým směrem. I ty jsi stál nehnutě na svém místě a hleděl přímo na mě. Samozřejmě že tě můj příchod rozhodil a narušil celý plán, ale hlavně zapříčinil následující dění... Oba jsme byli úplně mimo realitu, byli jste jen my dva, a to co se dělo kolem nás, šlo úplně mimo. Takže jsme neměli ponětí o příchozí ochránce a ani o jejich zbraních, se kterými na tebe mířili. Ty ani já jsme nepostřehli jejich slova, kterými tě nutili sklonit zbraň a položit jí na zem... Všechno se to stalo tak rychle... Měl jsem dojem jako by to bylo několik dlouhých minut, ale vše se to stalo rychle během pár sekund. Kvůli mně jsi přestal být ostražitý a jen si vyděšeně hleděl do mých očí. A v moment, kdy jsi si to vše uvědomil, bylo už pozdě...

Během krátké sekundy jsi k sobě pevně přitiskl víčka a halou se ozvala hlasitá rána.... Jako bych se probral z transu, jsem se rozhlédl po místnosti... Kromě tebe jsem v hale banky zahlédl ochranku se zbraněmi v ruce. Mířili s nimi na tebe... stále jsi stál na to stejném místě, jen v tvých očích už jsem neviděl strach a zděšení, ale nové slzy a bolest.... Když jsem pohlédl níž, ruku sis tiskl na místo pod levým žebrem. „Hyun-Jine!" vykřikl jsem tebe, když jsem viděl, jak se ti podlamují kolena a z pod tvé ruky se valí krev.... Hned na to jsi byl na kolenou a než jsem k tobě stihl doběhnout, ležel jsi na zemi... Chtěl jsem se za tebou rozeběhnou, avšak něčí ruka mě popadla za rameno. Já jsem se však vymanil ze sevření nezmámeného muže a utíkal k tobě...

„Jinie!" křičel jsem na tebe hned jakmile jsem si poklekl k tvému tělu. Aniž bych jakkoliv přemýšlel přitiskl jsem svojí roku na tu tvojí, kterou jsi se snažil tisknou místo rány. Stáhl jsem ti z hlavy černou masku a vpil jsem se do tvých uslzených očí, do kterých jsem teď mohl vidět jasněji než předtím. „Felixi?" vydechl jsi zahleděn do mých očí, jež byly plné slz. „Co tu pro Krista děláš?" řekl jsem ti tehdy stále nechápající tuhle celou absurdní situaci. „Promiň mi to... promiň..." mumlal si potichu, avšak hned po tvých omluvných slovech jsem začal cítit, jak tvoje ruka pod tou mojí chabne... „Hyun-Jine!" křikl jsem na tebe, když jsem viděl, jak najednou vypadáš bledě.

„Feli-" nedořekl jsi a tvá ruka pod tou mojí podklouzla a spadla na zem. „Hyun-Jine! Hyun-Jine " začal jsem na tebe křičet jako smyslů zbavený. Ty jsi však nic neodpověděl a bez hnutí ležel na zemi... Několikrát jsem s tebou ještě zatřásl, ale ty jsi nijak nereagoval! Prostě si nehnutě ležel na zemi... V té chvíli jsem si rozhodně nepřipouštěl, že jsi umřel... To jsem si v tu chvíli opravdu připustit nechtěl, a tak jsem s tebou dál třásl a volal na tebe tvým jménem. Nejspíš bych tak dělal dále, kdyby mě policisté nepopadli za paže a neodtáhl pryč... Křičel jsem na tebe, křičel jsem na ně, jedna slzy po druhé mi stékala po tvářích a mé srdce se bolestí svíralo...

Nevině jsi ležel kaluži krve, která se dost rychle roztéká kolem tvého těla... To bylo úplně naposled ten den, co jsme se viděli... Teda přesněji, co já jsem viděl tebe. Pak už jsem tebe... tvé tělo viděl až na pohřbu. To, co se dělo pak když mě policisté odtáhly pryč banky si už moc nepamatuji, většinu mám v mlze. Pomatuju si jen své zakrvácené ruce a dav přihlíženích lidí. Taky vím, že jsem nemohl přestat věřit tomu co se uvnitř banky odehrálo. Ani do teď tomu nemůžu uvěřit, a to už je to skoro rok... Tak nepopsatelně moc to bolelo a pořád bolí. Můj svět se mi ihned začal rozpad pod nohama, protože ty jsi byl ten, kdo ho držel po hromadě a ten který byl největší součástí jeho samotného... byl jsi to ty Jinie! Jen a jedině ty!

Víš Hyun-Jinie ještě předtím, než jsem vstoupil do banky říkal jsem si, že byl ten den až moc podezřele krásný a také i zvláštně klidný... Ten den vlastně ani vítr nefoukal tak silně jako předchozí dny... Byl prostě až moc perfektní den... později jsem si uvědomil, že to byl klid před bouří, která pak převrátila celý můj život na ruby a připravila mě o tebe... Náhle z ničeho nic se krásný den stál tím nejhorším dnem, na nějž nikdy už nezapomenu... Stále mám občas pocit, že je tohle všechno hrozně špatný sen, z kterého se nemohu probudit... Jenomže on to žádný sen není! O to větší tíží cítím na srdci a o to hůř se každý den snažím zadržet slzy a popadnout dech, když si uvědomím, že už se mi nikdy nevrátíš...

Tohle uvědomění opravdu bolí, ale copak ti tohle celé můžu mít za zlé? Ne... Vím, že jsi to chtěl udělat pro mě, pro nás... To já jsem pořád nebyl spokojený i s tím malém co jsme si oba dva pracně vydělali... ono to vlastně ani takové málo nebylo, přesto jsem si občas stěžoval. Byl jsem to já, kdo si stále stěžoval, jak málo peněz máme... Teď už vím však že to pravda nebyla. Měli jsme dostaneme na vše důležité, a i na jiné menší drobnosti... Sice jsme si nikdy nemohli dovolit jít do kina, do luxusní restaurace nebo koupit letenky do teplých krajin, třeba do Austrálie, tak jak sis přál i ty, ale měli jsme jeden druhého... oba jsme chtěli víc... Chtěli jsme si zažít tyhle věci, avšak tenhle chtíč nás rozdělil.

Přišel jsem o tebe, a to jen kvůli takové hlouposti jako jsou peníze... Copak je však něco víc než mít milovanou osobu? Ne... teď už je však pozdě si tohle vše uvědomit... Vím, že to nebyla jen tvá chyba, že jsi chtěl tímto svým plánem, jenž byl tak hloupý, tohle vše změnit... Sakra... Nemůžu se na tebe zlobit, avšak tohle celé šlo přeci vyřešit nějak jinak ne? Mohli jsme to celé nějak vyřešit spolu... Tohle celé je i má chyba! Vím to! Měl jsem prostě něco udělat! Vyčítám si to, že jsem neudělal víc... I to, že jsem si na tobě nevšiml ničeho zvláštního... byl tak slepý a hloupý... Kdyby ne vše by mohlo být jinak!

Jinie chybíš mi! Už ani nevím, jak dlouho to je. Jak dlouho už tu vlastně se mnou nejsi. Všechno je bez tebe tak divné. Je zvláštní se každé ráno probouzet a nevidět tě ležet vedle mě. Snídat, obědvat i večeřet sám. Nejhorší je však bez tebe usínat... protože se k tobě nemůžu přitulit a být tak u tebe v bezpečí. Dělá mi velké problémy usnout a spát nepřerušovaně, protože na tebe nemůžu přestat myslet a už vůbec nemůžu přestat myslet na tu hrůzu... Ale když se mi pak povede přeci jen usnout, tak jsme zase spolu. Ty a já. Jen my dva a naše vzájemná láska. Sny a vzpomínky jsou však jediné místo, kde můžeme být spolu... v realitě jsem bez tebe a sám. Je těžké přijmout, že už tě nikdy neuvidím stát vedle mě... Už nikdy nebude spolu, ne v tomhle světě.

...

Vzpomínky na tebe a na nás mě bolí, ale copak se jich jde vzdát? Copak bych mohl jen tak na vše zapomenout? Ne! Ne když jsou jediné místo, kde můžu být s tebou, a ne bez tebe jako v tomhle světě...

Slibuju ti, že zůstaneš v mých vzpomínkách!

- Konec -

•••
Děkuji vám za přečtení i za případné hvězdičky. Také doufám, že se vám tento oneshot na Hyunlix líbil. ♡♡♡