27.

Zavřel jsem oči a nastavil tvář teplému podzimnímu slunci.

Park zel touhle dobou ještě prázdnotou.

Bylo tu ticho.

Žádní lidé, žádné hlasy...

Jen já a brzký ranní opar vznášející se těsně nad zemí.

Alespoň jsem si tedy myslel, že jsem tu sám.

Dokud si někdo nesedl na lavičku vedle mě.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top