Milá Jackie,

Myslela jsem si, že když to nechám vyplavat na povrch, bude to pro mě úleva. Škoda žes mi nestihla říct, jak moc se pletu.

Máma se okamžitě rozbrečela. Ale ne že by vzlykala, to by možná bylo lepší. Ona se dívala kamsi za mě a po tváři jí jedna za druhou tekly slzy. Táta na mě začal nejdřív pohoršeně hulákat, že si vymýšlím, ale když pochopil, že to myslím vážně, kompletně ztratil řeč. Prostě jen seděl, zíral s pootevřenou pusou střídavě na mě a na zem.

Jenže když jsem si myslela, že to je všechno, začalo to pravý peklo. Tátovi jako kdyby všechno došlo. Začal na mě křičet jak nikdy předtím. Začal mi vyčítat, že dělám špatný příklad Brianovi. Chápeš? Ne že by se zajímali o mě. Jak to třeba nesu. Oni se vždycky zajímali víc o něj. Já jsem přece ten nepovedený pokus o kluka, kterého chtěli už od začátku. Neuvědomila jsem si to do té doby, co jsem to takhle podělala.

A pak tu byla škola. Nevěřila jsem, že to tu dopadne líp, chtěla jsem to prostě mít z krku. Nezajímalo mě, jestli se proti mně otočí Leah. Nezajímala mě ani Jenny. Jediný člověk, na kterém mi záleželo, byla Sarah.

Ale i ona se ke mně otočila zády.

Jsem víc sama, než kdy předtím. A navíc jsem ztratila mobil a s tím i tvoje číslo. Nevím, jak bych ho měla získat zpátky. Potřebuju se někomu vybrečet do telefonu.

Tvoje naprosto zdrcená
Aimee