Smrákalo se. Dívka o tom věděla díky okenním tabulkám jednoho z bytových domů Los Angeles, právě toho, po jehož schodech těžce vláčela velký, tmavý kufr. Mířila do šestého patra, konkrétně ke dveřím bytu číslo 24, kde měla údajně přebývat její dlouho ztracená sestra. Vlastně nevěděla, co si myslela. Vezme ji Jackie pod svá křídla? Nebude se jí štítit stejně, jako její rodiče? Chce ji tu vůbec?

Na to si dívka nedokázala odpovědět. Doufala jen v ty nejpozitivnější možnosti, i když se jí kladně myslelo docela těžko. Netušila, jestli udělala správnou věc. A teď ji ještě ke všemu stíhalo svědomí.

Nejhorší byla ta chvíle, kdy se odhodlávala k tomu, aby vůbec zmáčkla zvonek. Už stála u dveří, prst téměř na tom tlačítku, ale pořád se nedokázala rozhoupat k tomu, aby dokončila ten pohyb. Neměla by se raději vrátit? Ubytovat se na den nebo dva někde ve městě a koupit si za zbylé peníze letenku zpátky... Ne. To nemůže. Alespoň to zkusí.

Silně zavřela oči a opřela se prstem do zvonku, po čemž se ozval nepříjemný pípavý zvuk.

"Už jdu!" zaznělo zevnitř. Dívkou jakoby projel blesk - strnula na místě a rychle otevřela oči. To nebyl ten hlas, který si pamatovala od své sestry. Tenhle byl... Malinko hlubší, ale přece jen ženský. Rozhodně však nebyl Jackiin.

Než mohla dívka ryhle zmizet, dveře se otevřely. Za nimi se objevila vysoká postava mladé afroameričanky, které mohlo být zhruba stejně, jako dívčině sestře. Pod tmavými kudrnatými vlasy trčícími do všech stran se schovával pár nechápavě zviženého obočí. V čokoládových očích se jí nejprve odráželo překvapení, a poté ho vystřídala čirá radost, která se potvrdila povytažením obou koutků rtů nahoru.

"Ty musíš být Aimee," uvážila po chvíli afroameričanka mile a otevřela dveře úplně. Dívka si všimla, že má na sobě jen černé teplákové kraťásky a šedé tílko - byla bosá.

Chvilku na ni zmateně zírala, a když ta holka ještě z rozpačitosti odhalila řadu zářivě bílých zubů, došlo jí, že by taky mohla odpovědět. Vybrala si rychlé pokývání hlavou, zajela si rukou do vlasů, aby si je prohrábla a odbourala trochu nervozity.

"Je tu Jackie?" konečně promluvila, byť trochu kostrbatě.

"Je ve Philly," zavrtěla hlavou ta dívka a otevřela dveře dokořán. "Vrátí se na konci měsíce. Ale nechala ti tu dopis."

Aimee štěstím téměř zabrněly konečky prstů - konečně pozitivní zpráva, která jí mimochodem i vyčarovala úsměv na tváři.

"Pojď dál, ať tu jen tak nestojíš," pobídla ji afroameričanka mávnutím ruky a ustoupila dozadu do chodby. "Mimochodem, já jsem Keane."

Aimee kývla hlavou a i s kufrem se jaksi neohrabaně dostala dovnitř, do malé předsíňky. Ten zaparkovala za dveře a zavřela je za sebou, opřela se o bílou zeď.

Ani si nevšimla, že se Keane kamsi vytratila, když se už se slovy "Tady je to" vracela zpátky z místnosti napravo od chodby. Držela v ruce bílý, třikrát složený papír a natahovala ji směrem k Aimee. Ta se pro něj taky napřáhla, jenže když si ho brala, ucítila cosi zvláštního. Keaneiny a její prsty se na vteřinu dotkly, a i když se to zdálo jako malá věc, Aimee tak malá nepřišla. Vyhledala její pohled a téměř zapomněla dýchat, protože ona jí ho oplácela - vpíjel se do ní pár krásných tmavých očích, ve kterých by se mohla utopit jako v čokoládě. Bylo na ní něco zvláštního, něco, co jí donutilo zírat. Po prstech, kterých se Keane dotkla, jí začínaly lézt mravenci, a když si uvědomila, že zírá, zahanbeně se vrátila zpátky k dopisu.

Rozložila ho a začala číst. Jenže záhy zjistila, že ten ji už tolik nezajímá.