Min-Ho

Jeho rty byly tak neodolatelné, že jsem je prostě musel políbit. Nahnul jsem se proto o něco blíž. Stále nás však dělil velký kus. Byl jsem pořád na vážkách. Přeci jen jsem to nechtěl mezi námi nějak uspěchat a hlavně pokazit. Než jsem se však stihl ještě víc naklonit, náhle jsem pocítil, jak mi něco spadlo na hlavu a začalo mě to studit za krkem. Aniž bych si stihl uvědomit, že je to sníh, Ji-Sungův hlasitý smích se už rozléhal všude kolem. „Co to má být?!" zaklel jsem a smetl jsem si z hlavy nemalou kopu sněhu, jež mi zapadal i pod bundu, kde mě nepříjemně studil. Pohlédl jsem pak směrem nahoru, abych se podíval odkud to na mě spadlo. Vůbec jsem si to předtím neuvědomil, ale celou tu dobu jsme leželi přímo pod stromem, jež byl sněhem celý obalený. „Kdyby ses viděl," dál se smál jakoby to bylo něco vtipného. Což možná i bylo, kdyby mi to jen vše nepokazilo!

„Co je?" přestal se smát a tázavě na mě pohlédl, když si zřejmě všiml mého výrazu. „Nic," povzdechl jsem si. „Myslím, že bychom se moc neměli válet na zemi," řekl jsem s úsměvem ve snaze na sobě nedat znát frustraci a nemalé naštvání. Zvedl jsem se tak na nohy a smetl ze sebe zbytek sněhu. Ji-Sung souhlasně přikývl, a tak jsem k němu tentokrát já natáhl ruku a pomohl mu zpět na nohy. Trochu mě překvapilo, že mi moji lumpárnu neoplatil, měl jsem ale tak trochu dojem, že si odplatu nechá na jindy. „Nejsou tohle náhodou moje rukavice?" zarazil jsem se, když jsem si všiml jeho rukavic, které však patřili mně. Byl jsem si tím jistý, protože jsem si je koupil kvůli malé roztomilé výšivce s kočičkou, jež byla na straně rukavic. „Není tohle náhodou krádež?" pohlédl jsem na něj.

„Říkal jsem si kam se mi poděli." „Půjčil jsi mi je a už mi asi zůstali v kapse," ohradil se, že přeci za nic nemůže. „Takže to je krádež, když jsi mi je nevrátil," řekl jsem hned na to s úsměvem na tváři, neboť mě pobavilo, jak vážně se tváří. „Neříkal jsi, že ti je mám vrátit, vlastně jsi neříkal nic a jen mi je dal!" bránil se. „Můžu ti je ale vrátit," dodal hned na to a začal jsi je sundávat. „Jen si je nechej," zarazil jsem ho a sevřel jeho ruce v těch svých, aby toho nechal. „Nevyčítám ti to přeci. Jsem rád, že tě nezebou ruce jako minule," zasmál jsem se, jelikož se Ji-Sung tvářil pořád stejně vážně. „Tak si je zase navlékni," řekl jsem a pomohl mu navléct zpět rukavici. Vlastně mě potěšilo vědomí, že je stále měl a nejspíš i celou tu dobu asi z nostalgie nosil. Bylo to roztomilé. Přeci jen je mohl dávno někam zahodit, ale on je stále měl, což znamenalo mnohé...

Alespoň něco mi vykouzlilo opět úsměv na tváři, neboť ten blbý strom vše pokazil. Mohl jsem si však za to sám. Kdybych tak moc dlouho neotálel a políbil ho, sníh by spadl na hlavu nám obou anebo taky vůbec. Měl jsem chuť si nafackovat. Sakra! Možná jsem nad tím opravdu neměl až tak moc přemýšlet! Jenže nechtěl jsem to pokazit... ne teď po tom všem. Také jsem na Ji-Sunga nechtěl nijak spěchat. Přeci jen to bylo před několika hodinami, co jsme společně seděli na gauči a snažili se mlčky vstřebat, co jsme si navzájem řekli. Byl jsem si vědom, že bych ho mohl políbit i klidně teď, ale to už všechna atmosféra byla dávno pryč. Ji-Sung stejně svou pozornost věnoval telefonu. „Páni, ono už je skoro půl třetí?" vydechl překvapeně. „Taky mi psal Felix," zamumlal si spíš sám pro sebe se skloněným pohledem k displeji.

„Mně v celou jede autobus," řekl jsem na hlas, když jsem si uvědomil, co mi říkal Felix. Autobus zpět, jezdí vždy v celou hodinu. „Půjdu s tebou," vyhrkl hned na to a mobil uklidil zpět do kapsy. „To akorát stíháme," dodal a oba jsme se rozešli směr autobusová zastávka. „Děje se něco?" otázal se po chvilce ticha, kdy jsme oba jen mlčeli. „Ne, jen mám pak večer večeři s rodiči, tak se mi tam moc nechce," vysvětlil jsem mu, neboť to bylo zrovna to nad čím jsem přemýšlel. Nejraději bych totiž nikam nejezdil. „Aha, tví rodiče vypadají ale docela mile." „Myslíš?" nechtělo se mi moc věřit, že to myslí vážně a neříká to jen ze slušnosti. „Jo," přikývl s úsměvem. „Vím, že jsi říkal, že na tebe většinu času kašlou, ale teď když jste tu spolu určitě bys na večeři s nimi měl jít. Rodina je přeci to nejdůležitější, co člověk může mít... tedy pokud jí má," řekl a ke konci smutně sklopil pohled k zemi.

Zamrzelo mě, když jsem si uvědomil jak to Ji-Sung vlastně měl se svými rodiči. Živě jsem si vzpomněl, jak mi tehdy vyprávěl, že pro svoje rodiče zřejmě nic neznamenal, když ho jako malého opustili a nechali ho jeho babičce, po jejíž smrti pak skončil v dětském domově. Bylo mi líto, že ani on nemůže strávit vánoční večeři s rodiči tak jako já s těmi svými. Kdyby to bylo možné udělal bych všechno, aby to tak mohlo být. Aby měl aspoň z polovičky hezčí vzpomínky na své rodiče a dětství. Sám jsem věděl, jaké to je, když vám rodiče nevěnují tolik pozornosti a času, kolik by stejně jako malý chtěli. On však neměl ani zlomek toho kolik jsem jí měl já od svých prací neprázdněných rodičů. Věnoval jsem mu tak soucitný pohled a pohladil ho po jeho zádech.

Mlčky jsme jen vedle sebe kráčeli a ani jeden z nás nic neříkal. Na Ji-Sungovi bylo vidět, že ho to trápí a nejspíš i mrzí. I mě samotnému to bylo líto. Nemohl jsem však nic než s ním soucítit. Netušil jsem, co bych mu měl říct, protože pouhé Je mi to líto. mi v hlavně vyznělo plytce. „Ty umíš lyžovat, že?" řekl z ničeho nic a já jsem tak na něj překvapeně pohlédl. „Jo, proč se ptáš?" otázal jsem se, stále myšlenkami u toho, co mi tehdy Ji-Sung vyprávěl o jeho rodině. „Protože já ne. Nauč mě to prosím," koukl na mě s prosebným kukučem. „Chceš abych tě to naučil?" „Jo," přikývl s úsměvem na tváři. „No nevím, jestli jsem zrovna ten správný, ale proč ne," souhlasil jsem, protože proč vlastně ne. Už jen při představě, jak ho učím lyžovat mi to přišlo vtipné a zábavné. Navíc jak bych mohl někomu jako je on říct ne.

„Já tě můžu naučit sáňkovat," nabídl mi se smíchem svou protislužbu. „Super," zasmál jsem se, neboť jsem si byl dobře vědom, že to myslí ze srandy. Sáňkovat snad umí skoro každý nebo ne? „Nebo třeba stavět ze sněhu," navrhl druhou možnost a potichu se zachichotal. „Moc vtipné," protočil jsem na tím očima, neboť jsem moc dobře věděl kam tím směřuje. Pořád jsem si velmi živě pamatoval, jak mě Ji-Sung donutil něco postavit ze sněhu a jak o vítězi rozhodla kolemjdoucí holčička, která tomu vůbec nerozuměla. Neboť můj výtvor byl prostě lepší než Ji-Sunga... „I když myslím, že všechno bude lepší, než když bys mě vzal znovu na ruské kolo," zasmál jsem se, když se mi při vzpomínce na naše blbnutí ve sněhu vzpomněl i na jízdu na ruském kole.

I teď když jsem si na to jen vzpomněl, přeběhl mi mráz po zádech. Fuj... ta výška! Ani jsem na to nechtěl znovu myslet! I když to jak se mě Ji-Sung snažil uklidnit a zpříjemnit jízdu, bylo vlastně celkem roztomilé. „Ruské kolo tu bohužel, nikde není," řekl zklamaně avšak na tváři měl stále pobavený úsměv. „Jaká to škoda," řekl jsem s ironickým tónem v hlase, neboť další jízda na ruském kole, by nejspíš byla moje smrt. „Víš, co bys ale mohl?" pohlédl jsem na něj, když mě zrovna něco napadlo. „Ne," zakroutil hlavou a zkoumavě se na mě zahleděl. „Naučit mě na kytaru," řekl jsem to, co mě napadlo. „To bys chtěl?" překvapivě na mě zamrkal a pak se na jeho tváři vyrojil malý roztomilý úsměv. „Tak sáňkovat a stavět ze sněhu umím, ale hrát na kytaru ne," vysvětlil jsem.

Umět hrát na kytaru mi přišlo jako cool myšlenka a když jsem si pak představil, jak mě učí držet správně kytaru, korigovat mé prsty těmi svými, hned se mi má myšlenka zalíbila ještě o něco víc. „No nevím, jestli jsem zrovna ten správný, ale proč ne," řekl a hned na to se zasmál, neboť ten vtipálek po mně zopakoval přesně ty stejná slova, jež jsem řekl před pár minutami ohledně učení na lyžích. Musel jsem se tak zasmát i já jaké je to telátko. „Ale ne..." zvážněl, hned co jsme se přestali smát. „Když mě naučíš lyžovat, tak já tě naučím na kytaru, souhlasíš?" „To beru," přikývl jsem na souhlas a věnoval jsem mu úsměv, tak jako on mně. Znělo to jako výhodná nabídka, kterou samozřejmě nešlo odmítnout a to hlavně, když byla od Ji-Sunga.

„Tak jsme tady, téměř na čas..." prohlásil jakmile jsme dorazili na zastávku a Ji-Sung zkontroloval nakolik je hodin. Do celé zbývalo už jen pět minut, a tak se tu autobus měl ukázat co nevidět. Rozhodli jsme se proto ani nesedat na lavičku a tu chvilku počkat na nohou. Nakonec jsme ale na autobus čekali o něco déle, a tak mi aspoň mezitím Ji-Sung vyprávěl vtipnou historku, co se mu přihodila hned první den v práci tady v rezortu. Oba jsme se smáli, když Ji-Sung popisoval moc trapné to bylo, ale teď zpětně mu to přišlo už jen vtipné. Já jsem se zároveň nemohl vynadívat na jeho krásný úsměv a oči plné malých jiskřiček. Ani jsem si to neuvědomil, ale cítil jsem najednou takový příjemný klid, radost a i hřejivý pocit na srdci. Po dlouhé době jsem konečně měl pocit, že cítím štěstí a jak by taky ne, když jsem teď mohl hledět do očí toho stejného kluka jako před rokem.

„Už jede," vydechl, když si v dáli všiml přijíždějícího autobusu a já jsem tak od Ji-Sunga odvrátil pohled a věnoval ho autobusu. „Ne že na mě zapomeneš zítra s tím lyžováním," řekl výhružně, ale i tak se na mě usmál. „Neboj," řekl jsem, neboť na něco takového nemůžu přeci zapomenout. „Malíček na to," natáhl ke mně ruku s maličkém. „Slibuju, že nezapomenu," pousmál jsem se a propletl jsem si s ním malíček a pak jsme k sobě následně přitiskli své palce a zpečetili tak náš slib. „Tak se měj," vydechl, když autobus zastavil hned přímo před námi. „Tak ahoj," řekl jsem a rychle jsem se k němu naklonil. Ani jsem nad tím nepřemýšlel a vtiskl jsem mu pusu na čelo. Pak jsem se od něj odtáhl a rychle se vydal do autobusu. Ještě jsem mu stihl zamávat a pohlédnout mu i do jeho překvapené tváře s malými ruměnci... jak sladké.

Cesta zpět pak utekla docela rychle. Většinu času jsem však přemýšlel nad tím, co se to vlastně všechno událo. Musel jsem se usmívat, když jsem myslel na ten jeho výraz, co jsem ho políbil na čelo. Bylo jasné že něco takového nečekal. Vlastně ani já ne, ale jakmile mi to přišlo namysli, prostě jsem to udělal. Nechtěl jsem už znovu promarnit šanci tak jako předtím. Ještě stále mě štvalo, že jsem nesebral tolik odvahy, abych ho předtím bez otálení políbil. Kromě toho mě tak trochu štvala i večeře s rodiči. Nejradši bych totiž vůbec nikam nejel a zůstal s Ji-Sung. Věděl jsem však, že by byl proti nebo aspoň podle toho co říkal, když jsem večeři s rodiči zmínil. Rozhodně by protestoval, že bych neměl štědrovečerní večeři s nimi zmeškat. A nejspíš by měl i pravdu. Tohle byla jedna z několika věcí, jež jsem na něm miloval. Byl tak ohleduplný k druhým, a tak laskavý.

Když jsem zrovna vcházel dovnitř budovy, v budově bylo tentokrát o hodně živěji než ráno. „Ahoj Min-Ho!" vybafl na mě nečekaně blondýn, kterého jsem si vůbec nevšiml, a tak jsem úlekem nadskočil. „Lekl jsem se tě," vydechl jsem. „Jak to dopadlo?" vyhrkl a zvídavě na mě pohlédl, celý žhavý, co mu povím. „No vlastně celkem dobře. Vše jsme si vysvětlili a... zjistili, že šlo tenkrát jen o blbou náhodu, za kterou vlastně ani jeden z nás nemohl." „Aha. Je super, že jste si promluvili," usmál se na mě, nejspíš celý štěstím bez sebe. „Takže ti Ji-Sung odpustil?" dál zvědavě vyzvídal, jakoby mu má předchozí odpověď byla málo. „Jo, myslím že jo," řekl jsem trochu nejistě. „To je dobře," radostně se usmál. Bylo na něm vidět, že má z toho radost. Felix se zdál jako opravdu super kamarád do každé pohody i nepohody.

„Měl bych se mu taky omluvit," povzdechl si, když si nejspíš uvědomil, že to mezi sebou nemají úplně tak urovnané. „Určitě ti to promine. Sám mi připustil, že kdyby ses do toho nepletl, nejspíš by vše bylo při starém." „Vážně?" nechtěl tomu věřit, že opravdu jeho hloupé nápady, kterými se nás snažil dat zpět dohromady, přeci jen měli nějaký význam. „Stejně se mu musím omluvit," stál si za svým. „Jinak i ty promiň," omluvně na mě pohlédl. „V pohodě, už je to stejně jedno. Sice jsem si myslel, že jsi totální idiot, ale nakonec si mi docela pomohl a ukázalo se, že jsi strašně fajn," pousmál jsem se na něj. „To i ty," oplatil mi úsměv. „Jen to s Ji-Sungem neposer," dodal a věnoval mi varovný pohled. „Neboj, to se stát totiž už nesmí... A jestli jo máš právo mě zabít," řekl jsem na což jsme se oba dva za nahlas smáli.

Jelikož už bylo docela dost hodin a na večeři s rodiči jsem nechtěl přijít pozdě, tak jsme se s Felixem rozloučil a zamířil jsem na svůj pokoj. Cestou po schodech jsem přemýšlel nad tím, jak se ještě dnes musím zastavit za Ji-Sugem. A to hned po večeři! Nemohl jsem dovolit, aby byl dnes na Vánoce sám. Sice jsem s ním strávil celé dnešní dopoledne a kus odpoledne, ale přál jsem si s ním usínat v objetí, tak jako před rokem. Navíc bych asi ani nedokázal usnout sám jen se svými myšlenkami a touhou být s tím. Kromě toho jsem cítil hroznou potřebu mu říct vše, co k němu cítím... to vše, jsem mu předtím nestihl říct. Taky jsem měl nutkání napravit své fiasko s polibkem, a tak bylo víc než jasné, že ihned po večeři zamířím zase zpět za ním. Nejspíš jsem ho neměl ani opouštět a na večeři s rodiči se vykašlat!

Teď už jsem však byl zpět v rezortu, takže už to bylo stejně jedno. Navíc když jsem to předtím zmínil před Ji-Sungem nebylo by stejně cesty zpět a já bych tak či tak odjel zpět do rezortu... Jenže já bych opravdu raději byl s ním než s mými rodiči, ale když jsem se nás tím vším zamyslel, došlo mi, že vlastně nebýt nich, nebyl bych ani tady v rezortu, ale trčel sám doma. S Ji-Sungem bych se tak neměl šanci vůbec setkat. Ani jsem nechtěl myslet na to, jak bych se asi cítil úplně sám doma a jaké myšlenky by kolovaly mou hlavou... Řekl jsem si tak, že obětovat pár hodit mým rodičům, jež mi, i když nevědomě, umožnili znovu setkat se s mým zlatíčkem, byla vlastně maličkost. Takže poté, co jsem si z odpočinul a trochu se zkulturnil, vydal jsem se společně s otcem a matkou do jídelního sálu.

Večeři jsem si nakonec užil víc, než jsem si sám původně myslel. Kdo ví, co za to mohlo. Nejspíš to však bylo tím, že se vše ohledně Ji-Sunga a i jeho blonďatého kamaráda vyjasnilo a já jsem se tak dokázal naladit na vánoční náladu, ale taky na vlnu nadšení mých rodičů. Ti si s úsměvy užívali jednotlivé chody, jež chutnaly víc než výborně. Z jejich úst sršely nadšená slova nejen o jídle na jejich talířích ale i o včerejším bále, který si dva zřejmě opravdu užili. Nakonec ani nebyla má přítomnost na včerejším bále tak moc důležitá, jak si má máma myslela. Z jejich slov si totiž včerejší večer užívali nejen přítomnost všech lidí kolem, ale i tanečního parketu, a především i přísunu dobrého alkoholu. Zrovna jsme už dojedli desert a povídali si o nepodstatných blbostech, když mé myšlenky opět zavítali zpět k Ji-Sungovi. Nebylo tak divu, že jsem se pak po pár minutách uchýlil k odchodu a nechal tak rodiče o samotě.

Jakmile jsem se vrátil zpět na pokoj, rozhodl jsem si dát sprchu, než pojedu za Ji-Sungem. Ani jsem nerozsvěcel, svlékl jsem se a zaplul jsem rychle do koupelny. Ve sprše jsem na sebe pustil vodu a opláchl jsem se. Nechtěl jsem zmeškat autobus, a tak jsem ve sprše byl jen chvilku. Poté co jsem se celý osušil a ručník obmotal kolem pasu, vydal jsem se zpět do pokoje. Lekl jsem se, když jsem si všiml, že mi něco většího rozměru leží na posteli. V celém pokoji byla tma, jen z koupelny sem pronikalo slabé světlo. A tak jsem neměl tušení, co to je nebo zda nemám jen vidiny. Když jsem však udělal krok blíž, zjistil jsem, že je to lidské tělo... Nemálo mě to vyděsilo, obzvlášť když se nebývalo. Naklonil jsem se proto o něco blíž směrem k obličeji. Byly to hnědé vlasy s červenými odlesky, baculaté tvářičky a malé plné rty... byl to Ji-Sung.

Nehnutě ležel schoulený v klubíčku a spokojeně spal. Popravdě se mi ulevilo, že to byl právě on, neboť myšlenka, že by mi v posteli ležel někdo jiný mě trochu znepokojovala. Musel jsem se, proto nad tím pousmát, neboť mi to přišlo vtipné ale i roztomilé zároveň. Sedl jsem si na tak kraj postele a mezitím co jsem ho mlčky pozoroval, jsem se snažil přijít na to, kde se tu vlastně vzal. Nejspíš tu však už musel ležet nějakou dobu, a to už dřív, než jsem přišel.... Jinak by asi nestihl usnout, že? Musel tu na mě nejspíš dlouho čekat a pak prostě usnul... zlatíčko. Se zkoumaným pohledem jsem na něj tak trochu stále nevěřícně koukal a nemohl prostě uvěřit, že tu je. Byl jsem rád, že jsem si ho vůbec všiml, protože jinak bych odjel za ním na byt a on by tam nebyl. Ale na tom teď nezáleželo.

S upřeným pohledem jsem si pak lehl vedle něj a zblízka pozoroval, jak spokojeně spinká. Byl tak rozkošný, až se mi něhou roztékalo srdce. Připadalo mi to jakoby se vše vrátilo zpět tam, kde jsme před rokem skončili. Už opět jsme spolu leželi v posteli jako ten večer a já cítil opět ten stejný nebo možná dokonce ještě větší pocit lásky. „Nechci o tebe už nikdy přijít," šeptl jsem potichu zahleděn do jeho spící tváře. „Mám takový štěstí, že jsem tě znovu potkal," opět jsem tiše zamumlal a snažil se potlačit nával slz. Nemohl jsem uvěřit, že po tak dlouhé době ho opět můžu mít u sebe a můžu hledět do jeho krásné tváře. Celou tu zatracenou dobu to bylo to jediné, co jsem si přál a teď... Teď jsem konečně mohl! „Tolik pro mě znamenáš," vydechl jsem a nechal jsem ztéct slzu po mé tváři.

Když jsem si pak všiml, jak mu vlasy padají do tváře, natáhl jsem k němu ruku a zastrčil mu opatrně jeho jemné vlásky za ucho. Chvilku jsem na něj dál jen hleděl a skenoval jeho záhyby obličeje. Tma mi sice nedovolila vidět všechny jeho detaily v tváři, to mi však nevadilo. Moc dobře jsem věděl, jak dlouhé má řasy, že mu jeho levou tvář zdobí malinká piha i to, jak moc neodolatelně vypadají jeho rty. Můj pohled se zastavil právě na nich... Už opět jsem přemýšlel nad tím stejným jako dnes venku. Měl je mírně pootevřené, a tak mě je lákalo políbit o něco víc. Naklonil jsem se tak blíž k němu a váhavě na ně pohlédl. Sakryš... Nechtěl jsem nad tím už nijak přemýšlet, a tak jsem se nahnul ještě víc a opravdu zlehka ho políbil na jeho rty... Jak sladké a měkké. Když jsem ho pak políbil ještě jednou, náhle sebou cukl, a tak jsem se od něj rychle odtáhl.

„Co se děje?" řekl rozespale, jakmile otevřel oči a zmateně se na mě zadíval. „Nechtěl jsem tě vzbudit." „Já jsem usnul?" zděsil se, když mu to došlo. „Jo a klidně spinkej dál," pousmál jsem se na něj a pozoroval, jak roztomilé vypadá po probuzení. „Ne, já... Já čekal jsem tady na tebe až přijdeš," vysvětlil a rozpačitě se na mě pousmál. Nejspíš se styděl, že se mu povedlo během čekání usnout. Mě to však přišlo roztomilé. „Proč jsi vlastně přišel, nečekal jsem, že se tu objevíš," řekl jsem ze zvědavosti, mezitím, co jsem pozoroval, jak se snaží Ji-Sung vrátit z říše snů zpět do reality. „J-já ani nevím... jen chtěl jsem být s tebou, a ne sám..." přiznal ostýchavě a nejistě se na mě zahleděl. „Nevadí to?" řekl nejistě, když jsem na to nic neřekl. „Blázníš?" vyhrkl jsem ve snaze vyvést ho z omylu, neboť to rozhodně nevadilo. Jen to nebylo něco, co jsem nečekal.

To že tu teď byl, pro mě znamenalo víc, než si on sám uvědomoval. Vědomí, že se rozhodl za mnou sám od sebe přijet a že tu pak na mě, několik opravdu dlouhých minut čekal, mě hřálo u srdce. Uchopil jsem tak jeho ruku do těch svých a jemně ji sevřel. „Jsem rád, že tu jsi," usmál jsem se, a ještě víc stiskl jeho ruku a jemně přejel prsty po jejím hřbetu. „Já taky," usmál se i on a propletl si se mnou prsty. Pohled sklopil k našim rukám, a ještě o něco víc se usmál. Pak ale zase svůj pohled věnoval nazpět mně. Bez jediného mrknutí pak hnědel do mých očí, tak jako já do těch jeho. Mohl bych se na ně klidně koukat hodiny a hodiny... a to do doby, než bych se v nich úplně ztratil a zapomněl na všechno kolem.

Prsty jsme měli stále navzájem propletené. Ani jeden z nás totiž nechtěl pustit ruku toho druhého. „Proč neuděláš to, na co myslíš?" řekl a přerušil tak ticho, jež mezi námi vládlo. „Co myslíš?" nadzvedl jsem obočí. „Ale nic," zamumlal a pohled sklopil dolů. A i přestože jsem se předtím zeptal, co svými slovy myslí, tušil jsem, co má na mysli... „Myslíš tohle," řekl jsem tázavě, když jsem jemně uchopil jeho čelist, aby mi opět věnoval pohled a udělal to oč mě žádal. Přitiskl jsem své rty na ty jeho a zlehka ho políbil. Ji-Sung nezaváhal ani sekundu a ihned mi začal polibky oplácet. Jeho rty byly opět tak sametově jemné a měkoučké, jako když jsem je políbil poprvé. Měl jsem tak motýlky v podbřišku a srdce se mi rozbušilo něhou. Mezi našimi polibkem jsem zlehka hladil jeho tvář a Ji-Sung pevně tiskl mou druhou ruku, a to každým polibkem snad víc a víc.

„Skoro jsem zapomněl, jaké to je," vydechl jsem, jakmile jsme se od sebe odtáhli a s malými úsměvy na sebe pohlédli. „Tak to udělej znovu," šeptl potichu a oči sklopil k mým rtům. Nemohl jsem udělat jinak a znovu jsem přitiskl své rty na ty jeho. Zprvu jsem mu dal pár krátkých pusinek, než jsem znovu políbil jeho rty. Tentokrát jsme se líbali o něco déle a nejlepší bych se ani od jeho rtů ani nedotáhl, kdybych na své tváři, necítil cosi mokrého, a tak jsem se z našeho polibku ihned odtáhl. „Ty pláčeš? Stalo se něco?" nechápavě jsem se zahleděl do jeho uslzených očí. Nechápal jsem, co se stalo a zda jsem neudělal něco špatně. Jeho slzy, mě totiž nemálo vyděsily. „Ji-Sungu... proč ty slzy?" nechápal jsem. „Protože... protože jsi mi chyběl," kuňkl a jeho slzy dál stékaly po jeho tváři. „Ale... to i ty mně zlato..." vydechl jsem úlevně a zlehka ho pohladil po jeho tvářit a setřel tak ty slané potvůrky.

„Nechci tě znovu ztratit," popotáhl se slzami v očích, jež měl sklopené ke svému klínu. „Neztratíš! A pokud ano, já si tě zase najdu. Najdu si tě to ti slibuju," uchopil jsem do dlaní jeho obličej a donutil jsem ho se na mě podívat, jakobych si snad chtěl zaručit, že vnímá má slova. Jeho oči byly stále plné slz, já jsem se však i přesto věnoval malý úsměv. „Tak neplakej," vydechl jsem nešťastně, když se do jeho očí hrnuly další nové slzy. „Moc mě mrzí co se stalo... Co jsem ti udělal a jak jsem se choval," řek rozechvělým hlasem, mezitím co mu slzy už zase stékaly po tváři. „Ale no tak, na to nemysli." „Nechtěl jsem ti ublížit... ale i tak jsem to udělal... Promiň mi to, bylo to ode mě hloupé a dětinské," popotáhl a věnoval mi omluvný pohled s uslzenýma očima, do kterých pro mě bylo bolestné pohledět.

Věděl jsem totiž moc dobře, že nic z toho by neudělal, kdyby věděl, jak se vše má... Však ani já jsem ještě ráno netušil, jak se tehdy vše mělo. Nemohl jsem mu to proto mít ani náhodou za zlé. Sice mě některé jeho činy ranily, ale ne natolik abych mu nedokázal odpustit, hlavně když pro mě znamená víc než kdokoliv jiný. Navíc kdybych mu nebyl schopný odpustit, ztratil bych ho už asi nejspíš navždy, a to po tom všem jsem přeci nemohl dovolit! „Už nezáleží na tom, co se stalo, záleží jen na to, co je teď... To že jsi teď tady se mnou..." vysvětlil jsem mu, neboť přesně na tohle teď záleželo. To, co bylo, s tím se už moc dělat nedalo... vlastně spíš vůbec nic. „Ale-" „Pššš..." přitiskl jsem mu prst na rty, aniž by stihl něco namítnout. Už bylo dost jeho slov, a tak jsem znovu políbil jeho rty, abych ho umlčel.

„Ani nedokážu popsat, jak moc tě miluju," vydechl jsem, jakmile jsme se odtrhli z polibku a zahlédli se do očí. Zlehka jsem pohladil jeho tvář a štěstím jež jsem v jeho bezprostřední blízkosti cítil, jsem se musel pousmát. Ji-Sungovy slzy už byly naštěstí minulostí, jen lehce načervenalé oči, byly důkazem jeho předchozích slaných potvůrek. „Miluješ mě?" řekl nevěřícně jakoby mi snad má slova nechtěl věřit. „Ano Ji-Sungu," přikývl jsem s úsměvem. „Miluju tě celou tu dobu od toho dne, co jsme se setkali. A teď tě miluju ještě víc než kdykoliv předtím, protože konečně můžu být šťastný s tebou...," dodal jsem s ještě větším úsměvem na tváři než předtím. „Taky tě moc miluju, Min-Ho," pousmál se na mě a v očích se mu už opět leskli slzy... avšak slzy štěstí. Ji-Sung mi ihned na to skočil kolem krku a pevně mě objal, tak jako já jeho. Cítil jsem se tak moc šťastný, že jsem ani nemohl uvěřit, že je to vše skutečné...

„Ty jsi nahý?" otázal se překvapeně, poté co se ode mně odtáhl a pohledem sjel můj obnažený hrudník. „Tak trochu," pousmál jsem se, když jsem si všiml jeho nejistého výrazu a jemně načervenalých lící. „Chceš na to být snad stejně?" tázavě jsem na něj pohlédl a rukou pomalu sjel z jeho šíje až k límečku košile. Nic neřekl jen se svýma očima dál vpíjel do těch mých. Začal jsem proto rozdělávat první knoflík, pohled jsem však od něj neodvracel. Nestihl jsem dojít ani do půlky, když se tahle Ji-Sung naklonil blíž ke mně a přitiskl své rty na ty mé. Oběma rukama mi vjel do mých vlasů a přitáhl si mě tak ještě blíž k sobě. Polibky jsem mu láskyplně oplácel a dál jsem se snažil rozepnout jeho košili. Mezitím, jsem cítil jak Ji-Sung přesunul své ruce na má ramena a následně s nimi začal pomalu sjíždět dolů po klíčních kostech až k hrudníku.

Když pak prsty zajel, níž dolů, došla mi s knoflíky trpělivost, a tak jsem z něj košili prostě strhnul a odhodil někam mimo postel. „Co to vyvádíš?" vydechl jsem poté co jsem se odtrhl od jeho rtů a zahleděl se do jeho očí. Svůj pohled jsem však věnoval i jeho nahé horní části těla, kterou se mi povedlo dostat ze sevření košile. Ji-Sung opět nic neřekl, jen se pousmál a svou ruku znovu natáhl směrem k mému hrudníku. Naschvál se mě dotkl jen ukazováčkem a začal s ním pomalu provokativně sjíždět dolů. Než však stihl sjet až k mému podbřišku, popadl jsem jeho ruku za zápěstí a donutil jsem ho lehnout si na záda. Poté co jsem uchopil i jeho druhou ruku, obě jsem mu je přišpendlil nad jeho hlavu. „Neměl bys mě zlobit," pohrozil jsem mu, mezitím co jsem se skláněl nad jeho tělem.

Pohladil jsem opatrně jeho tvář a věnoval mu malý úsměv, než jsem se opět vrhl na jeho rty. Současně jsem začal, stejně tak jako on mně předtím, přejíždět prsty po hrudníku, abych ho pozlobil stejným způsobem. Po jeho jemné kůži jsem přejížděl velmi zlehka a doufal tak, že ho mé něžné doteky dovádí alespoň k malému šílenství. Jelikož jsem však cítil, jak je jeho tělo pode mnou chvěje i to, jak se mu zrychlilo dýchání, věděl jsem, že z mých dotyků šílí. Chtěl jsem však, aby šílel ještě víc, a tak jsem své rty přemístil na krk, kde jsem začal zlehka líbat jeho jemnou kůži. Jednou rukou jsem stále držel jeho přišpendlené ruce nad hlavou a tou druhou jsem zkoumal každé zákoutí jeho nahého těla. Sám jsem šílel, obzvlášť když jsem k němu víc přitiskl, což mezi námi zintenzivnilo napětí. Obzvlášť když jsem se svou erekcí otřel o tu jeho.

Nechal jsem tak být krk krkem a rty jsem se začal pomalu po jeho těle přesouvat níž a níž. Pustil jsem ze svého sevření jeho ruce a zlehka mu kladl polibky na hruď. Čím víc jsem se však blížil k lemu jeho kalhot, tím víc jsem vnímal, jak se mu dech chvěje, tak jako jeho tělo. Když jsem však vtiskl pár polibků přímo na jeho podbřišku, vrátil jsem se zase zpět k němu. Jeho tmavě hnědé oči mi hned věnovali svůj pohled, v kterých se leskla touha. Pohladil jsem tak láskyplně jeho tvář a vrhl jsem se na jeho rty, které jsem vášnivě políbil. Zároveň jsem se už neudržel a rukou jsem mu přes kalhoty přejel po jeho chloubě. Dostalo se mi tak několik zamručení do našeho polibku. „Mám ti je sundat?" otázal jsem se, jakmile jsem se odtáhl od jeho rtů a několikrát mu dlaní před kalhoty přejel po jeho délce. Když Ji-Sung se zamručením přikývl, hned jsem mu rozepnul knoflík od kalhot a pak i následně zip.

Neváhal jsem pak už ani vteřinu, když jsem z něho kalhoty celé svlékl a odhodil na zem, tak jako předtím jeho košili. Můj ručník, už ze mě dávno spadl, a tak jsme byli v posteli oba úplně nahý. Hleděl jsem na jeho krásné tělo, jež leželo přímo pod tím mým. Já jsem obkročmo seděl na jeho stehnech a zkoumal jeho každý záhyb těla. „Jsi tak nádherný," vydechl jsem směrem k němu a natáhl jsem se k jeho tváři, abych mohl opět políbit jeho dokonale rty. Z našich úst nám unikly tiché vzdechy, když se naše penisy o sebe už opět otřely. Byl jsem Ji-Sungem tak moc vzrušený, že bych si nejradši teď hned vzal, a to bez jakýchkoliv servítek. Nechtěl jsem však nic urychlit, a navíc jsem se s ním chtěl láskyplně pomilovat. Bylo to pro mě přesto všechno vzrušení těžké. Nenechal jsem se nijak unáhlit a políbil jsem raději jeho rty. Ji-Sung však nečekaně svou ruku přemístil dolů směrem k našim erekcím.

Nečekal jsem to, když uchopil naše penisy do své ruky a začal s ní pohybovat nahoru a dolů. Oba dva jsme se tak odtáhli z polibku a nechali našim vzdychům volný průběh. Ji-Sung však svou rukou začal najednou pohybovat pomalu, což mě přivádělo k šílenství, věděl jsem, že to dělal naschvál, a tak jsem jeho ruku uchopil za zápěstí a vrátil jí společně s jeho druhou rukou zpět nad hlavu, kde je obě dvě do posledního momentu měl položené. „Teď pozlobím já tebe," řekl jsem s úšklebkem a přemístil jsem se dolů k jeho vzrušenému problému. Zprvu jsem po jeho celé délce zlobivě přejel rukou a pak olízl jeho špičku penisu, než jsem si ho vzal do svých úst, na což se mi dostalo vzrušeného zavzdychání. Dlouho jsem však neotálel a začal jsem jeho penis něžně sát, a hlavou pohybovat dolů a nahoru... avšak pomalu, abych ho trochu potrápil.

Skrz jeho rty se ven draly rozechvělé vzdechy. Jeho erekci jsem o pečovával pomalu a něžně, mezitím co má ruka sjela k jeho zadečku, kde jsem zlehka přejel po jeho otvoru a on se tam pod mými doteky vzrušením zachvěl. Bylo to tak jeho hlasité zavzdychání, jež se rozeznělo po pokoji. Nepřestával jsem svými rty sát jeho erekci, když jsem jedním prstem vnikl do jeho zadečku a začal jsem se zlehka pochybovat. Po stejné jsem učinil i s dalšími dvěma prsty, kterými jsem se snažil trefovat, na jeho slastné místečko, což se mi dobře dařilo a Ji-Sung tak vzdychal na celý pokoj. Když jsem pak přidal na svém tempu a rychleji sál jeho penis a rychleji pohyboval svými prsty v jeho nitru, netrvalo dlouho a Ji-Sung se mi se slastným zavzdycháním udělal přímo do mé pusy. Jeho nadílku jsem celou spolkl a vrátil jsem se zpět k němu.

Nedovolil jsem mu rozdýchat ani jeho slast a hned jsem políbil jeho rty. Tomu se však nebránil a moje polibky mi oplácel. „Jsi tak kurva dokonalý," vydechl jsem, když jsem se zahleděl do jeho krásných očí a narovnal jsem se do sedu, takže jsem se sklopenýma očima hleděl na Ji-Sungovu, krásnou tvař. Zlehka jsem ho po ní pohladil a věnoval mu malý úsměv. „Ty ještě víc," odvětil a tentokrát se on vrhl na mé rty, takže se zády odlepil od matrace a obkročmo se na mě posadil. Své měkké polštářky, přitiskl na ty mé a rukama mi opět zajel do vlasů a přitáhl si mě tak víc do polibku. Tělem se na mě víc přitiskl tak, že jsme se našimi těly opět dotýkaly. Když jsem pak při našem vášnivém líbání své ruce přemístil na jeho záda a přitiskl si ho ještě víc k sobě, uniklo mi zrušené zavzdychání. Neboť se naše chlouby několikrát o sebe otřeli a mé vzrušení už tak nemohlo být větší.

„Teď je řada na mně," řekl do ticha a dotkl se rukou mé bolestné erekce, po níž mi několikrát přejel. Pak aniž bych to čekal, se nadzvedl a rukou si nasměroval můj penis k jeho zadečku. Zavzdychal jsem, když jsem do něj vnikl žaludkem. I z Ji-Sungových rtů se vydral ve bolestný vzdych a jeho nehty se zaryly do mých ramen, kde se mě rukama přidržoval. Když si pak na mně po chvilce zvykl byla v něm už půlka mé erekce. Pak už však moc dlouho na nic nečekal a byl jsem v něm celý a já jsem celý vzrušený zavzdychal. Po krátkém polibku, jež jsme si věnovali, se na mě Ji-Sung začal svým zadečkem pohybovat. To už jsem se opravdu neudržel a vzdychy mi unikaly z mých rtů. Ji-Sung na mně láskyplně hleděl svýma očima, ve kterých měl vepsaný dychtivý chtíč.

Obkročmo klečel na mých nohách a zadečkem pomalu pohyboval nahoru a zpět... Tak pomalu až se téměř škemral, aby nechal tohohle ubíjejícího tempa. On však místo toho uchopil do rukou můj obličej a začal opět líbat mé rty. Naše vášnivé polibky se však míchaly s našimi vzdychy, neboť Ji-Sung nepřestával pohybovat svých zadečkem a dovádět mě tak opět k dalšímu šílenství. Moc dlouho jsem však tomhle tempo nedokázal už vydržet, a tak jsem ho uchopil za jeho boky a donutil o něco zrychlit. Ji-Sungovy vzdychy tak nabraly na větší intenzitě a když se pak mírně naklopil blíž ke mně jeho vzdechy jsem slyšel přímo u ucha, což mě dovádělo ještě k většímu šílenství... Mé ruce mi tak sjeli až dolů k jeho zadečku, kde jsem ho uchopil za jeho půlky a donutil ho ještě víc zrychlit.

Tentokrát však o poznání tvrději avšak ne nijak hrubě, ale tak abych nám způsoboval ještě větší slast než před chvílí. Precizně jsem tak ojížděl jeho zadeček až se mu stehna a jeho celé tělo třáslo. Držel jsem ho stále pevně za jeho půlky, kterými jsem tak určoval tempo a zároveň se snažil svou pánví vyjít vstříc příkazům. Oba dva jsme tak vzdychali vzájemnou slastí, jež jsme jeden druhému přiváděli. Netrvalo pak už dlouho a cítil jsem jak se Ji-Sung svými nehty zaryl do mé kůže a následně se prohnul v zádech a s hlasitým zavzdycháním vyvrcholil. Jeho nitro se tak stáhlo kolem mého penisu, takže přírazy byly ještě o něco víc intenzivnější... Bylo to pak zatmění a pocit euforie, když jsem po několika přírazech vyvrcholil do jeho zadečku.

Oba dva jsme pak odpadli do peřin a rozdýchávali jsme dokonalou slast, jenž jsme si vzájemně přivodili a vstřebávali všechny ty pocity, které se po našem úžasném orgasmu dostavily. Po pokoji se ozývalo jen hluboké dýchání, kterým jsme se snažili s úsměvem na tváři vzpamatovat z našeho úžasného milování. Přitáhl jsem si své zlatíčko Ji-Sunga do objetí a políbil něžně jeho rty. Ani jeden z nás nic nemusel říkat, abychom věděli, na co ten druhý myslí a co cítí. Když jsem totiž pohlédl do jeho očí, spatřil jsem, jak mu v nich lesknou malé jiskřičky a září štěstím. Vyrojil se mi tak s hřejivým pocitem u srdce úsměv na tváři a Ji-Sunga jsem si přitáhl ještě víc do objetí. Zpocenými těly jsme se tak tiskly jeden k druhému a užívali jsme si blízkou přítomnost toho druhého.

Pokojem se rozléhalo už jen ticho, v kterém bylo slyšet jen tlukot našich zamilovaných srdcí. „Min-Ho?" šeptl, na což jsem jen zamručel. „Myslíš, že bych se měl přestěhovat do Busanu?" řekl hned na to tázavě. „To bys chtěl?" vydechl jsem překvapeně. Mírně jsem se od něj odtáhl a pohlédl do jeho tváře, stále tak trochu šokován jeho otázkou. Opravdu by ses chtěl přestěhovat za mnou do Busanu? „Kdybys chtěl i ty, tak jo... Chtěl bych tam totiž žít s tebou," věnoval mi široký úsměv a tak i já jsem se musel usmát. Co víc si přát než ho mít nablízku právě v mém rodném Busanu. „Zlato, budu moc rád," vydechl jsem s nadšením v hlase a vtiskl jsem mu na tvář polibek. Když se pak Ji-Sung zářivě usmál přivinul jsem si do svého objetí s vtiskl mu na tvář další polibky. Moje zlatíčko milované.

Cítil jsem se tak moc šťastný, když jsem ho měl ve svém obětí, cítil jeho dech na své tváři a mohl ho pohladit jeho jemných vlasech. „Už tě nikdy nepustím," řekl jsem jeho směrem, a ještě víc ho sevřel ve svém objetí. „Tak nepouštěj," zachichotal se, a i on kolem mě o něco pevněji sevřel své paže. Stejně to byl vše zázrak, že jsem se opět setkali. Skoro jsem už nevěřil, že by se tak tak mohlo stát... Ale zázraky se prostě dějí a nejspíš nejen jednou. Protože už to, že jsem před rokem narazil na sebe narazili byl zázrak sám o sobě... A já jsem za to nemohl být víc než šťastný, protože jsem díky tomu mohl poznat Ji-Sunga... lásku mého srdce. A i přestože naše cesta byla trnitá a stála nás oba dva spoustu těžkých chvil, nic bych na to neměnil... Ne když jsem tyhle Vánoce mohl opět být s ním.

- Konec -

•••
Děkuji všem, kteří jste dočetli až sem dokonce a vydrželi dlouhé čekání na kapitoly. Doufám tak, že se vaše čekání aspoň trochu vyplatilo a že se vám pokračování tohoto příběhu alespoň trochu líbilo. ♡♡♡