Min-Ho

Bylo tomu už dávno, kdy jsem se naposledy rozbrečel a ještě déle, kdy jsem nebyl sám schopen zastavit své vlastní slzy. Naposledy jsem totiž takhle dlouho a intenzivně brečel, ještě když jsem byl malý a naší sousedce od vedle umřel kocour s niž jsem si často hrával. Tehdy jsem kvůli němu probrečel několik nocí. Nedokázal přijmout, že jsem o něj nadobro přišel a už nikdy nebude součástí mého života. A teď jakoby se vše opakovalo, akorát že trochu jinak a hůř. Tentokrát nešlo o žádného kocoura, ale o kluka, do něhož jsem se zamiloval. Avšak ani tentokrát jsem nedokázal a ni vlastně nechtěl přijmout, že by měl Ji-Sung opustit můj život a že by už nebyla žádná naděje na žádné společné chvilky. A tak jako tehdy před patnácti lety mé slzy celou noc smáčely polštář... aspoň do té doby, než jsem únavou neodpadl a neusnul mezi ostatními polštáři.

Neusnul jsem však na dlouho a brzy ráno jsem procitl s nepříjemným pocitem. Byl jsem celý rozlámaný, když jsem ze sebe odhrnul deku a posadil se do sedu. Okrem toho celé mé tělo nepříjemně svírala košile a pásek u mých kalhot, jež jsem měl na sobě po celu noc, a to od včerejší večeře. Vylezl jsem proto z postele a svlékl jsem si ze sebe ty nepříjemné hadry a hodil je na křeslo. Když jsem se vracel zpět do postele, na nočním stolku mou pozornost upoutal mobil, na jehož displeji svítilo několik zpráv a zmeškaných hovorů od mých rodičů. V ten moment mi došlo, že jsem včera vlastně utekl téměř uprostřed večeře a nedal jim pak nic vědět. Rychle jsem proto popadl mobil do rukou a napsal omluvou zprávu s výmluvou na nevolnost a bolest hlavy. A jelikož bylo ještě velmi brzo a já jsem pociťoval únavu, lehl jsem si zpět do postele.

Nepodařilo se mi však znovu usnou, ne když jsem se nedokázal soustředit na nic jiného než na včerejší večer. To, že jsem měl Ji-Sunga plnou hlavu, nebylo nic nového a nestandardního. Avšak dnes byly mé myšlenky ohledně něj víc intenzivnější. Okrem toho celé mé tělo svíral nepříjemný pocit smutku a jakéhosi zklamání. Vlastně jsem se ani tehdy před rokem, necítil jako teď. I přestože to ráno, co jsem zjistil, že kluk, do kterého jsem se bláznivě zamiloval, někam zmizel, celé jsem to nenesl tak špatně jako právě nyní. Nebo jsem alespoň neměl takový nepříjemný svíraví pocit na hrudníku. I přestože jsem tehdejší celou záležitost nesl o něco lépe, neznamenalo to, že mě jeho čin neranil a nezklamal. Následující týdny a měsíce pro mě byly moc těžkým obdobím, kdy jsem tomu celému nerozuměl. Ale i tak jsem tehdy naivně doufal, že to vše bylo jen nějaké nedorozumění a že neodešel naschvál. Ale po včerejšku jsem však nevěděl, co si o tom myslet...

Když už jsem věděl, že už opravdu neusnu, vyhrabal jsem se z postele s tím, že bych si mohl dát rychlou sprchu. Včera večer jsem totiž neměl na nějakou hygienu ani pomyšlení. Cestou do koupelny, jsem se však zastavil u okna, skrz něj jsem si všiml, že sněží. Předchozí dny, kromě toho včerejšího slunečního, tomu nebylo jinak, a tak stromy a kopce byly pokryty několika centimetrovou pokrývkou sněhu. Zasněžená krajina, tady na horách vypadala opravdu kouzelně. S opřenou hlavou o dlaně, jsem zaujatě hleděl z okna a pozoroval, jak se ze zatažených nebes snáší malé bílé vločky na zem a tvoří novou sněhovou pokrývku. Na chvilku jsem úplně vypustil z hlavy své myšlenky a jen hleděl na tu krásu, jež mi zimní příroda nabízela. Okrem výhledu na zasněženou krajinu, jsem měl také výhled na cestičku k hotelu, jež vedla od silnice. Takhle ráno zela prázdnotou, ale to celé okolí... Tedy jen dva mladíci dováděli před hotel ve sněhu.

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ty dva znám. Jak bych taky nemohl, když to byl Ji-Sung a už opět ten kluk z recepce. Oba dva pobíhali před hotelem a jeden po druhém házel sněhové koule. Hlasitě se smáli, což jsem tedy přes sklo okna neslyšel, ale jejich široké úsměvy tomu byly důkazem. Posmutněl jsem, když jsem si vzpomněl na naše společné dovádění ve sněhu. Přišlo mi to jakoby to bylo včera, co jsme se v zasněženém parku koulovali. Celé to vlastně začalo kvůli Ji-Sungovi, který tu nemilosrdnou koulovačku začal jen, aby se mi pomstil za to, že jsem ho strčil do hromady studeného sněhu, v kterém se celý vykoupal. Tenkrát jsme byli jako malé děti, co pobíhali s hlasitým křikem a smíchem po celém parku a snažili jsme se trefit toho druhého. Tahle naše koulovačka byla jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na ten den, a to nejen kvůli samotnému koulování.

Byly to jeho ruce... tak jemné a chladné od sněhu... ale i jeho štíhlé třesoucí se prsty... Když jsem se jich prvně dotkl, celý jsem se zachtěl. A poté co jsem mu pak pohlédl do jeho obličeje s červenými tvářičkami, ale i s červeným nosíkem, mé srdce vynechalo pár úderů. Tehdy jsem netušil, co ve mně vyvolalo takové pocity, ale později jsem zjistil, že to byla právě zamilovanost, která k němu od toho momentu každou přibývající chvilkou sílila. Na ten moment jsem nikdy nezapomněl a do dnes si pamatuji jak roztomile, ale i trochu stydlivě vypadal, když jsem se mu snažil zahřát jeho chladné ruce, těmi svými. Bylo to jen pár minut, co jsme tam jen tak stáli a hleděli jsme si vzájemně do očí s navzájem propletenými prsty, než jsme se vydali ohřát se někam do tepla. Ale co bych teď jen dal za podobných pár minut s ním...

Nemínil jsem už dál koukat na to, jak si ti dva užívají vylomeniny ve sněhu, a tak jsem od nich odtrhl pohled a vydal jsem se směrem do koupelny, kam už jsem měl namířeno předtím. Přesto jsem ty dva měl stále v hlavně. Jakmile jsem ale na sebe pustil studený proud ze sprchy, rychle jsem na ně zase zapomněl. Ledové kapky dopadaly na mé tělo a přiváděly ho po probrečené noci zpět k životu. Nejen že jsem pod studeným proudem dokázal sklidit své bouřlivé myšlenky, ale také jsem se přesvědčil o tom, jak studená sprcha dokáže člověka po ránu skvělé probrat. Proto jsem ve sprše ještě chvilku setrval, než si kolem pasu uvázal ručník a vrátil se zpět do pokoje. Když jsem pak na sebe hodil teplákovku, překvapila mě návštěva mé starostlivé matky. Nevyptávala se mě však na nic jiného, než to, jak se cítí a zda s nimi půjdu nasnídat. I přestože jsem ve skutečnosti necítil žádnou nevolnost, i tak jsem na snídani neměl ani pomyšlení, a tak jsem odmítl.

Netušil jsem, jestli to bylo právě díky ledové sprše, ale hned poté, co matka odešla a já ulehl zpět do postele, napadlo mě, že bych si možná mohl zkusit s Ji-Sungem promluvit. Neboť i přestože mě jeho včerejší výroky ranily, věděl jsem, že litováním se nic nevyřeší. Kromě toho se mi to zdál jako rozumný krok. Nebyl jsem si tím však úplně jistý, protože to, jak se včera vůči mně zachoval, ve mně vyvolávalo nejen nedůvěru, ale i zmatek a nejistotu. Měl jsem však opravdu dojem, že bych tak měl opravdu učinit. A to nejen na základě toho, že je to rozumné, ale také i toho, že jsem si byl vědom toho, jak lehce může dojít k nedorozumění. Nebo alespoň tehdy před rokem k jednomu takovému došlo a nevyřešilo ho nic jiného než náš upřímný rozhovor. Stále jsem si živě pamatoval, jak se Ji-Sung opil a poté, co procitl myslel si, že jsem ses ním vyspal bez jeho vědomí. Bylo to však jen nedorozumění, které se však mezi námi rychle objasnilo, a to jen díky vzájemnému rozhovoru.

Nevěděl jsem však jestli i pro tentokrát se vše objasní jako minule, ale naivně jsem v to doufal. Protože kdyby ne, asi bych se z toho nejspíše zbláznil. Rozum mi to celé totiž vůbec nebral a já jsem si přál znát, co se za tím vším skrývá. Sice jsem se bál, že by se za tím mohlo skrývat něco, jež by mě a mé city mohlo ranit ještě víc než do teď, ale i kdyby ano, věděl bych alespoň s čím se mám vyrovnat. Takto jsem nevěděl vůbec nic, což mě prostě přivádělo, do šílenství a beznaděje. A tak jsem byl rozhodnut, že si s ním prostě musím promluvit. Sice jsem ještě netušil kdy, ale teď jsem na to ještě připravený úplně nebyl. Nejen, že jsem musel ještě sebrat odhodlání, ale také si ujasnit to, co bych mu měl říct. Protože kdybych na něj hned zprvu spustil nějaké nesmysly rozhodně by to nebylo to pravé a také by k žádnému rozhovoru ani dojít nemuselo, což jsem doufal, že tak nebude.

Kromě ranní návštěvy mé matky a pár zpráv, ve kterých mi jen rodiče oznámili jejich dnešní plány, jsem měl od nich pokoj. Nebylo to tak, že bych o jejich přítomnost nestál, jen dnes jsem na ně a vlastně na kohokoliv jiného neměl náladu. Proto jsem taky celé dopoledne i kus odpoledne strávil na pokoji. Oběd jsem si nechal přinést na pokoj, kde jsem si ho také v klidu snědl. Avšak o onom klidu se dalo polemizovat. Neboť moje myšlenky ohledně rozhovoru s Ji-Sungen rozhodně klidné nebyly. Takže to s klidem bylo tak napůl. On vlastně povětšinou nikdo jiný nenarušoval můj klid než mé vlastní myšlenky. Své chlupaté kočičí ďáblíky, jež zůstali doma, jsem však nepočítal, neboť ty můj klid narušovali vždyť jen v tom pozitivním smyslu. Chyběli mi tu, avšak oni nebyli jediné, co mi chybělo... To, co mi už opravdu dlouhou dobu chybělo, bylo opět cítit ten hřejivý pocit u srdce jako tehdy s ním...

Zrovna jsem nervózně pochodoval z jedné strany pokoje k té druhé, když jsem přemýšlel nad tím, kdy bude na onen rozhovor s Ji-Sungen správný čas. Od oběda uplynulo už několik dlouhých hodin a já jsem si už za tu dobu několikrát řekl, že se ho pokusím najít a promluvit s ním. Jenomže vždy jsem od toho nakonec odstoupil. Sice jsem ještě ráno byl odhodlaný, že s ním promluvím, ale teď už jsem tolik odhodlání neměl. Strach byl totiž po celou dobu silnější než já. Mohl jsem si namlouvat cokoliv, ale stejně to nepomohlo. Na druhou stranu jsem však cítil, že už dál nedokážu nad naším rozhovorem jen tak přemýšlet a dál to celé oddalovat. A tak jsem nakonec sebral poslední kousek svého odvahy a opustil jsem svůj pokoj. Zapomněl jsem však, že ho také budu muset prvně najít. Což však byla jedna z nejmíň náročných částí, alespoň z pohledu mého strachu a obav.

Kupodivu se mi ho však podařilo najít celkem rychle. Poté co jsem v každém patře nahlédl do jednotlivé chodby, abych zkontroloval, zda tu někde není, jsem ho nakonec našel až v přízemním patře. V jídelně, kam jsme chodívali na snídaně, obědy i večeře, pobíhal mezi stoly, které společně s ostatním personálem připravoval pravděpodobně na večeři. Já jsem jen tupě stál u schodů, odkud bylo až do jídelny vidět a jen jsem ho zpovzdálí pozoroval. Už opět jsem cítil ten nepříjemný pocit a můj strach byl už opět o něco větší než na pokoji. Měl jsem vždy dojem, že jsem krizové a jakkoliv problematické situace zvládal dobře, ale když šlo o něho, všechno bylo jinak. Bylo to tak frustrující a matoucí, ale zamilovanost, jež jsem k němu stále cítil byla silnější než to všechno. Popravdě jsem netušil, co teď budu dělat a zda za ním mám opravdu jít a promluvit si s ním nebo ještě počkat.

Netušil jsem, jestli zrovna teď je správná chvíle a jestli vůbec nějaká bude. Věděl jsem však, že už to nemohu dál odkládat, neboť to prostě nic nevyřeší. Nechal jsem proto jen hloupého zírání a vydal jsem se směrem k jídelně. Neudělal jsem však ani dva kroky, když jsem si všiml, že už tam Ji-Sung není sám, ale společnost mu dělá blondýn... ten blondýn z recepce, jež mu náhle začal pomáhat s rozmístěným příborů. V ten moment jsem se zastavil a jen se na ty dva zkoumavě zahleděl. Ten zatracený kluk mi to vše přerušil! Začínal mi už pěkně lézt na nervy. Vypadalo to skoro, že ty dva se od sebe téměř nehnou! A teď tomu nebylo jinak. Já jsem však netoužil po jeho přítomnosti a už vůbec ne při našem rozhovoru. Chvilku jsem na ně koukal a doufal, že zas odejde, jenže tak se nestalo. I přestože už oba urovnali příbory na stole, jen tak tam stáli a něco si povídali.

Najednou se oba dva začali smát a pak z ničeho nic na mě pohlédli! V ten okamžik, jsem od nich ihned odtrhl pohled a jako blesk jsem vystřelil až na druhý konec přízemní haly. Snažil jsem se přitom zachovat klidný obličej, avšak můj polekaný údiv šlo jen ztěžka zkrotit. „Sakra," zaklel jsem, když jsem pochodoval z jednoho místa na druhé a říkal jsem si, co teď budu dělat. Přišel jsem si jako puberťák, co se bláznivě zamiloval do svého spolužáka a absolutně netuší, jak jej oslovit, avšak pravda nebyla zas tak daleko. Protože jsem si jako nějaký zamilovaný puberťák opravdu přišel. Kromě toho jsem se cítil jako hlupák. A to nejen kvůli tomu, že jsem před těma dvěma zdrhla jako malá holka, ale protože jsem byl i pěkný posera. Nemohl jsem to však takhle nechat, a tak jsem sebral poslední zbytky odhodlání a vydal jsem se zpět směrem k jídelně.

Před vchodem do jídelny jsem se však zarazil a zkoumavě si prohlédl celou místnost. Najednou už tu nikdo nebyl, a to nejen ti dva, ale i ostatní personál. I přestože jsem netušil, jestli smím dovnitř vejít, nakonec jsem tak udělal a znovu se porozhlédl po celé místnosti, jestli ho tu někde... On a ten blondýn stali v rohu místnosti a... Líbali se! Ji-Sung měl své ruce obmotané kolem, jeho krku a líbali se! Nemohl jsem uvěřit svým očím, ale ti dva měli skutečně na sobě natisklé rty... Bylo to jako bodnutí nože, jenž se pomalu a bolestivě zabodával do mé hrudi. Ta bolest byla ještě horší než včera, kdy bezcitně vyřkl ona slova, jež mě tolik ranily. Nemohl jsem na ně hledět už ani o sekundu víc, a tak jsem se otočil na patě a rozeběhl jsem se ke schodům. Tak jako včera, jsem bral schody po dvou ne-li po třech, abych se co nejrychleji dostal na své patro.

Než jsem však po schodech stihl vyběhnout nahoru, slzy se mi začaly drát ven. Neviděl jsem přes ně ani pod nohy, a tak jsem ani netušil kam šlapu, přesto jsem nepřestal utíkat vpřed. Na posledním schodu mi však podklouzla noha a já dopadl tvrdě na zem. Naštěstí se mi můj pád povedlo ubrzdit rukama a koleny, a tak jsem se rychle zvedl a poklusem doběhl ke dveřím pokoje. Hned co jsem je za sebou zabouchl, zády jsem se o ně opřel a hlasitě vydechl. Mé roztřesené nohy mě však už dlouho nedokázaly unést, a tak jsem se po dveřích sesunul dolů až k zemi. Slzy mi tekly proudem a já jsem jim nebránil. Tak jako mým vzlykům, jež se začaly rozléhat po celém pokoji. Neschopen pochopit, co jsem právě před pár minuty viděl, jsem tam jen tak seděl, kolena jsem si tiskl k trupu a nemohl přestat brečet. Cítil jsem v sobě tolik vzteku a zklamání... Nemohl jsem prostě uvěřit, že se ti dva skutečně líbali!

Nikdo nikdy nemohl být větším naivním hlupákem než já právě teď. Hlupák, jež po celém roce, ale i po včerejším večeru stále věřil, že je to vše jen nějaké nedorozumění, jež se nějak vysvětlí. Myslel jsem si, že když si promluvíme možná se vše vyjasní, ale to jsem se opravdu mýlil. A aniž by k nějakému rozhovoru došlo, bylo mi to všechno totálně jasné! To proč o mě už nestojí... Tolik varovných signálů, jež mě varovaly před zlomeným srdcem a zklamáním, jsem po čas ignoroval a teď mě všechny dohnaly. Byl jsem až příliš zaslepen láskou a zamilovaností k němu, že jsem si nic z toho předtím nebyl schopen připustit... a vlastně jsem ani nechtěl. Proto jsem teď s tíživou bolestí na hrudi seděl shrbený u dveřích pokoje na zemi a snažil se svým pláčem na Ji-Sunga zapomenout... nebo to bylo to, co jsem si teď přál.

Slzy jako hrachy, jež se mi kutálely po tvářích ustaly a já jsem jen mlčky seděl opřen o dveře. Místností se už nerozléhaly mé vzlyky či nadávky, ale celou místnost pohltilo naprosté ticho. Jen mé myšlenky ho narušovaly. Pořád dokola jsem myslel na to stejné, na to, jaký blbý naivní hlupák jsem, proč zrovna já jsem se musel tak blbě zamiloval, a hlavně jak jsem tak naivně mohl doufat, že mezi námi jde jen o nějaké nedorozumění! Neschopen se ze země zvednout, jsem tam opřený o dveře seděl ještě nějakou dobu. Vlastně jsem ani nevnímal čas, ale podle tmy, jež zahalila celý pokoj, jsem věděl že už bude pomalu večer. Ale ani to mě neodradilo, abych na zemi dál seděl. A seděl bych tam snad i do zítra, kdyby někdo nezaťukal na dveře a já s úlekem nevstal. Prohrábl jsem si vlasy, abych si je aspoň trochu urovnal a otevřel dveře. Stál tam blondýn společně s vozíkem a v rukách držel táct s jídlem.

„Vaše večeře," řekl klidně a pousmál se na mě. Stál několik centimetrů přede mnou, a tak jsem měl co dělat, abych udržel svou zaťatou pěst a jednu mu nevrazil. Cítil jsem vůči němu takovou zlost a zášť, že by mi bylo jedno, že bych nebyl v právu, kdybych mu jí vrazil. „Nebo jste si neobjednal večeři na pokoj?" otázal se, když jsem na něj jen tupě zíral. „Ne!" odsekl jsem rázně a prudce jsem mu z rukou vytrhl tác, div z něj jídlo nespadlo na zem. A pak aniž bych řekl jediné slovo jsem mu zabouchl dveře přímo před nosem. „Idiot," hesl jsem a odložil tác na stůl. V tom šeru jsem ani nepoznal, co za jídlo mi přinesl, ale bylo mi to jedno. Na nějakou večeři jsem neměl ani pomyšlení, jediné, co jsem teď chtěl bylo zahnat mé žalostné myšlenky... Nechal jsem večeři být večeří a přešel jsem k mini ledničce, jež se v mém hotelovém pokoji nacházela. Bylo v ní několik nealkoholických nápojů, ale právě i těch alkoholických...

Neměl jsem náladu už nic myslet a nic ze svých myšlenek jež mě každou minutu užíraly víc a víc. Popadl jsem proto do ruky jednu láhev s alkoholem, otevřel zátku lahve a napil jsem se. Neměl jsem ani tušení, co je to zač a bylo mi to také jedno... Chtěl jsem jen aspoň na chvilku na vše zapomenout. Nepil jsem až tak často, takže účinky alkoholu se po pár lokách dostavily velmi rychle. Nestačily však na to, abych dokázal zapomenout na Ji-Sunga a na toho jeho dementního kluka. A tak nebylo divu, že jsem měl během krátké chvíle v sobě už půlku láhve... Ale i tak myšlenky na něj stále neodcházely. Za to jsem se cítil ještě hůř než před malou chvílí, kdy jsem byl střízlivý. A tak jsem do sebe dál lil obsah lahve... A to až do té doby, než mi vše začalo být skutečně úplně jedno a já ani pomalu nevěděl která bije...

Druhý den jsem procitl až pozdě dopoledne s bolestí hlavy ale i s nepříjemným pocitem v žaludků. Nejen že jsem po vypití všeho alkoholu z mini ledničky večer úplně odpadl, ale dnes po probuzení jsem byl úplně mimo. A tak když jsem se vyhrabal z postele, zíral jsem na ten skandál po celém pokoji. Můj kufr a oblečení bylo poházené všude kolem, a to i láhve z alkoholu. Absolutně jsem nechápal, co za bordel tu bylo, neboť jsem si jaksi nemohl vzpomenout na půlku včerejšího večera a když jsem se o to pokusil, nepříjemně mě začalo píchat v hlavě. Na co jsem si však schopen vzpomenout byl, bylo to kvůli čemu jsem včera ze zoufalství sáhl po alkoholu... Kéž bych mohl na vše zapomenout tak jako na půlku včerejšího večera, ale to však nešlo... Když jsem po pohledu do zrcadla zjistil, jak vypadám, bylo jasné, že studenou sprchu budu potřebovat víc než včera. Než jsem však do ní stihl vlézt, někdo zaklepal na dveře. A když jsem je otevřel zjistil jsem, že je to otec.

„Jak to proboha vypadáš?" pohlédl na mě vyděšeně. „Raději mi nic ani neříkej," řekl hned na to, aniž bych se stihl nadechnout. „Ať už jsi včera dělal ksakru cokoliv, tak zařiď, že budeš za patnáct minut dole před hotele. Nebo si to matce vysvětluj sám. Mě stačilo, že jsem ti musel zachraňovat prdel už včera, kdy jsi jí absolutně neodpovídal. A to jak na zprávy, tak na klepání na dveře!" objasnil mi rázně a mírně naštvaně. Naštěstí můj otec narozdíl od mé matky byl o něco chápavější, a tak díky Bohu neměl potřebu se v tom celé nijak nimrat. „Fajn, budu tam," přikývl jsem na souhlas. Když jsem pak po jeho odchodu zabouchl dveře, věděl jsem, že se fakt musím dát dohromady, a to nejen kvůli matce a nějakému výletu o němž jsem se dozvěděl až po zpětném přečtení zpráv, ale i kvůli sobě. Neboť jsem opravdu vypadal příšerně a nad tým, že jsem se cítil ještě hůř, než vypadal, jsem ani nechtěl přemýšlet.

Bohužel však nešlo na nic ze včerejška ani z předchozího dnu jen tak zapomenout jako mávnutím hůlky, ale rozhodně jsem se v tom nechtěl už dál nimrat. Ne, když už jsem se takhle cítil mizerně... O to víc jsem byl vlastně rád za ten výlet, neboť kdybych měl další den strávit v tohle hotelu asi bych se už pomátl. I přes všechnu tu únavu po včerejším večeru jsem rychle spravil ranní hygienu, teple jsem se do zimy oblékl a vydal se za rodiči. Abych rodiče dlouho nečekali, rychle jsem vběhl do výtahu, jež už byl na skoro na odjezdu, abych nemusel čekat na další nebo jít po schodech. Když v tom jsem si všiml osoby, jež mi ve výtahu dělala společnost. Ji-Sung stál ani ne pár centimetrů vedle mě a hleděl na mě stejně udiveně jako já na něj. Netušil jsem, proč mám zrovna já takovou zatracenou smůlu, že tu na něj musím zrovna teď narazit.

Od momentu, kdy jsem se dnes probudil se mi na něj celkem dařilo nemyslet, a to o poznání líp než včera s obsahem alkoholu v krvi. Ale když jsem mu teď hleděl ho jeho hnědých očí, všechno i včetně bolesti se mi to připomnělo. Cítil jsem opravdu nepříjemný pocit, a to nejen z toho hrobového ticha jež mezi námi vládlo, ale i z něho samotného. V jeho očích jsem byl naprosto ztracen, takže jsem na něj zíral jako hlupák. „Co?" hesl tázavě a svraštil nechápavě obočí. Bylo mi jasné, že se mu nejspíš nelíbilo mé zírání, a tak jsem od něj raději svůj pohled odvrátil k zemi. I přestože jsem potřeboval do přízemí, výtah jel až do nejvyššího patra, a tak jsem jen odpočítával vteřiny, kdy Ji-Sung vystoupí, neboť to byl on kdo jako první zmáčkl čudlík. Jenomže když jsme téměř byly v posledním patře výtah udělal divný zvuk, zastavil se... světla zhasla a Ji-Sung vykřikl.