Min-Ho

S ručníky v ruce a s překvapeným výrazem na tváři, jsem stál ve dveřích ještě další dobrou minutu, kdy jsem se snažil pochopit, co se to vlastně stalo. Opravdu to byl Ji-Sung? Nechtěl jsem věřit tomu, že to byl opravdu on... Co by zrovna tady přeci dělal? Přesvědčit se, zda je to opravdu on jsem však nestihl, neboť když jsem pohlédl směrem, kterým odešel, nikdo na chodbě už nebyl. Chodba zela úplnou prázdnotou a tichem, a tak jsem se zase vrátil zpět do pokoje. Usadil jsem se na kraj postele a ručníky jež jsem dostal, jsem položil vedle sebe. Zamyšleně jsem se pak zahleděl směrem ke dveřím, kde jsem ještě před malou chvilkou stál. V hlavě jsem měl najednou obrovský chaos a netušil jsem na jakou svou myšlenku se dřív soustředit. Byly to jen samé otázky, co mi dělaly ve všem naprostý chaos. A tak jsem neschopen si nějak racionálně vysvětlit vše, co se před chvilkou stalo, seděl na posteli a zíral na dveře pokoje.

Všechno se to totiž stalo tak rychle, že jsem si teď najednou nebyl jistý vůbec ničím. Ale když jsem pohlédl tomu mladíkovi do jeho tváře, měl jsem skutečně dojem, že je to on. I přestože to bylo už skoro před rokem, co jsem se s ním poprvé... ale i naposledy viděl, jeho obličej jsem měl moc dobře vrytý do své paměti. A do teď jsem nemohl zapomenout na jeho velké krásné hnědé oči, jeho malý rozkošný úsměv a také ani na jeho tvářičky a malou roztomilou pihu na jedné z nich... Jen jsem si ho pamatoval s jinými vlasy, jež mě mírně mátly, ale ty však mohl mít obarvené. A i přestože jedna část mě byla přesvědčená, že to opravdu musel být on, druhá čas mě byla na pochybách. Nějak jsem si totiž nedokázal vysvětlit, jak je možné, že by pracoval zrovna tady. Snažil jsem se ho několik měsíců najít v Seolu a nějak ho kontaktovat a teď z ničeho nic se objeví zrovna tady...

Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem, jak je to vše možné, a tak jsem si začal myslel, že mi už nejspíš po celém tom roce začalo opravdu z něho hrabat. Nejspíš to ani nebyl vůbec on, ale jen někdo, kdo mu byl velmi podobný. Což mi rozhodně přišlo onoho víc logické než to, že bychom se potkali zrovna tady. Co by tu také dělal. Hlavně by to také nebylo poprvé, co bych měl dojem, že jsem skutečného Ji-Sunga viděl. Ale ať už to bylo jakkoliv, bylo to aspoň pro teď jedno, neboť pravdu už aspoň pro dnešní den nezjistím. Zároveň jsem neměl náladu nad tím dokola přemýšlet a spekulovat, zda to skutečně on byl nebo ne, a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší si dát onu teplou vanu. Věděl jsem sice, že to jen tak z hlavy nepustím a bude mě to už opět nutit nad tím vším přemýšlet, ale v teplé vaně, to jde přeci jen o něco líp. A tak jsem se vydal do koupelny, napustit si vanu a pokusit se v ní z relaxovat a alespoň trochu urovnat své myšlenky.

I přestože jsem doufal, že si během teplé vany s hromadou bublinek aspoň částečně myšlenky urovnám, moc se mi to nepodařilo. Vlastně to dopadlo úplně naopak a já jsem byl ještě víc rozpolcený než předtím. Kromě toho na mě dolehly pochmurné myšlenky ohledně Ji-Sunga. Takže jsem vlastně, tak nějak neřešil to, co se po mém příjezdu do rezortu stalo, ale spíš to, co se tehdy před rokem stálo mezi námi... i když by se spíše dalo říct, že nestalo. Zabolelo mě u srdce a polil mě nepříjemný pocit, když jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsme společně prožívali krásný vánoční den, ale i noc... Avšak druhý den ráno už tak krásný nebyl. Nejen, že mě probudila hotelová služba s tím, že už musím opustit rychle pokoj, ale i nepříjemné zjištění, že jsem byl v posteli sám, a nejen v ní ale v celém hotelovém pokoji. Ji-Sung byl prostě fuč... Nečekal na mě ani nikde na recepci, ani před hotelem. Byl prostě pryč a slova o lásce z předešlé noci jakoby nikdy vyřčené nebyly...

Tak moc jsem na to vše už opět nechtěl myslet, ale nemohl jsem si pomoct... Nešlo to! Tak moc pro mě ten den znamenal i jakási láska, jež jsme si vzájemně vyznali, a tak nešlo na vše jen tak lusknutím prstů zapomenout. Ne, když jsem se do toho kluka zamiloval. Bylo pro mě skoro neuvěřitelné se do někoho tak rychle zamilovat, ale do něho to šlo tak jednoduše. O to větší byl problém na něj zapomenout a přestat na něj myslet... A to i přestože mi ublížil, když to ráno jen tak zmizel. Myslel jsem na něj opravdu pořád, a dokonce i přesto vše, jsem se ho snažil najít, abych si s ním promluvil. Opravdu jsem toužil se s ním zase setkat a opět jej vidět. I když mi mé srdce zlomil na několik kousků, chtěl jsem znát důvod a vědět, co se pokazilo. Toužil jsem znát pravdu, neboť mě vnitřně sžíralo, když jsem neměl ani sebemenší tušení, co se mezi námi pokazilo a proč ode mě utekl...

A teď, když jsem měl naději, že jsem ho znovu potkal... což jsem stejně nevěděl s jistotou, jsem vlastně ani netušil, zda chci stále ještě znát pravdu. Bál jsem se už opět zlomeného srdce, ale také dalšího opuštění. Bál jsem se, že už opět budu cítit to co tehdy to ráno a následují měsíce poté. A tak jsem měl v sobě absolutní zmatek, kdy jsem netušil, co vlastně chci. Netušil však proč nad tím tak tolik vlastně přemýšlím, když jsem si nebyl ani z půlky jistý, zda onen mladík byl skutečně on nebo jen nějaký výplod mé fantazie a touhy po něm. Usoudil jsem proto, že bude mnohem lepší už toho všeho nechat a ovšem rozhodovat až v dané situaci. Navíc už bylo v celku pozdě a mé veškeré mozkové buňky už pomalu přestávaly fungovat. A proto jsem ukončil svou koupel ve vaně a přesunul jsem se do postele, kde jsem se pak pokusil usnout. Což šlo nakonec jednodušeji, než jsem si myslel.

Druhý den jsem se probudil celkem pozdě z čehož má matka nebyla vůbec nadšená, protože jsme společnou snídani stihli jen tak tak na poslední chvíli. Po cestě na snídani, jež byla v přízemních prostorech budovy, jsem jedním očkem koukal po všech zaměstnancích ve snaze tu někde zahlédnout právě Ji-Sunga nebo někoho podobného právě jemu. Bylo to ode mě však naivní si myslet, že ho někde spatřím. Přesto jsem po čas snídaně, kdy jsem jedl vajíčka stále doufal, že ho tu mezi personálem zahlednu. Což se ale nestalo... A samozřejmě se tak nestalo ani poté, co jsme se s rodiči vracel zpět na svůj pokoj. Jelikož rodiče rozhodli, že by bylo fajn dnes vyrazit na svah a zalyžovat si, museli jsme si ráno zajít vypůjčit lyže a vše potřebné vybavení. Což se pak i nakonec stalo, takže jsme mohli vyrazit na sjezdovku.

A jelikož byl dnes opravdu hezký slunečný den a oproti včerejšímu dnu nebyla ani žádá chumelenice, tak to byl opravdu ideální den na lyžování. I přestože zimní období nebylo úplně jedno z mých oblíbených jako třeba podzim, lyžování byla jedna z věcí, jež jsem na zimě měl opravdu rád. Za což jsem z jedné části mohl vděčit svým rodičům, kteří mě k tomu už od mládí vedli. To byly ještě časy, kdy jsme jako rodina trávili spolu mnohem více času, než tomu je teď. Přesto jsem musel ocenit letošní snahu rodičů, strávit vánoční svátky spolu. V holuby duše jsem však toužil vánoční svátky strávit úplně s někým jiným... I přestože se mi během dopoledního lyžování podařilo vypustit z hlavy všechny své myšlenky, jež mě předešlý večer tížily, tak netrvalo dlouho a po návratu z oběda, jež jsme si dali hned poté, co jsme skončili s lyžováním, jsem už opět myslel na něj! Už opět jsem ho měl plnou hlavu...

Mý rodiče si po obědě šli odpočinou na svůj pokoj a jelikož já jsem se nemínil jen o samotě válet v posteli, rozhodl jsem se, že prozkoumám hotel a celý rezort. Byl dost velký a při příjezdu jsem ho ani nestihl celý prozkoumat. Také mi můj hlásek v hlavě říkal, že bych tu při svém průzkumu mohl opět potkat Ji-Sunga... Tedy jestli ten mladík včera byl opravdu on. A tak jsem tak různě coural chodbami hotelu, jež byly vyzdobeny vánoční výzdobou... světlíka zářivě svítili, třpytivé ozdoby házely odlesky do všech stran a vůně jehličnatých větviček se rozléhala všude kolem. Tato výzdoba se v jednotlivých chodbách hotelu téměř nelišila. Až když jsem se ocitl v přízemí na recepci, uchvátil mou pozornost veliký strom, jež byl postavený uprostřed haly. Kromě onoho velkého stromu bylo v hale i spoustu kýčovitých vánočních ozdob. Lhal bych kdybych řekl, že se mi to nelíbí. Protože i přesto jak moc některé ozdoby byly kýčovité bylo to hezké a kouzelné.

Poté co jsem si prohlédl veškerou výzdobu, které jsem předtím nevěnoval sebemenší pozornost, napadlo mě, že když už jsem na recepci, tak by nemusel být špatný nápad se zeptat, zda tu někdo jménem Ji-Sung nepracuje. Abych tak konečně mohl zjistit, zda ten včerejší mladík byl opravdu on nebo jsem se jen pomátl a jsem z něj už vážně úplně mimo. I přestože se mi to jako zprvu zdálo jako dobrý nápad, po chvilce jsem byl trochu na vážkách a přišlo mi zvláštní se jen tak ptát. Ale nakonec mi to stejně nedalo a nejistými krůčky jsem došel až přímo k recepci. Byl tam jakýsi mladý muž, jenž vypadal stejně staře jako já. Měl blonďaté vlasy a drobné pihy po celém obličeji. „Přejete si?" tázavě na mě pohlédl. „Mohl bych se vás na něco zeptat?" otázal jsem se ho jako největší hlupák. „Tak samozřejmě," usmál se na mě, tak trochu pobavení mou otázku, neboť proč bych se o přeci nemohl na něco zeptat, že?

„Pracuje tu mladík jménem Han Ji-Sung?" řekl jsem nakonec a zkoumavě jsem se zahleděl do jeho obličeje. „Emm... Není v mé pravomoci vám jen tak sdělovat informace o tom, kdo tu pracuje a kdo ne." „Aha, chápu," zamručel jsem mírně zklamaně, avšak podobnou reakci jsem stejně očekával. Přesto jsem ale doufal, že se dozvím víc. „Ale pokud chce podat nějakou stížnost na někoho z personálu nebo někoho z hostů, můžu dojít pro vedoucího a můžete to s ním vy-" „Ne, to ne... To je dobré! Nic takového nechci," vyhrkl jsem hned na to, neboť jsem rozhodně nechtěl Ji-Sunga nebo někoho jiného zatáhnout do nějakého maléru jen kvůli mé zvědavosti. „Tak v tom případě vám nemůžu jinak pomoci," řekl omluvně a mile se na mě pousmál. „Tak vám tedy děkuji," poděkoval jsem mu i přestože jsem se od něj vlastně nic nedozvěděl a zklamaně jsem se odebral stranou.

Jak už jsem, tak nějak očekával, na recepci jsem se nedozvěděl nic nového a akorát jsem měl dojem, že jsem ze sebe udělal totálního hlupáka. Proto jsem taky raději z recepční haly rychle odešel pryč, courat se zase někam jinam. Nedoufal jsem však už, že bych tu snad někde na Ji-Sunga nebo na někoho jemu podobnému mohl narazil. Raději jsem si dál všímal vánočních ozdob, jež i přes svou kýčovitost byly dost hezké. Popravdě jsem si už ani nepomatoval, jak tehdy před rokem byl vyzdobený hotel, v něž jsem se tehdy ubytoval. Mé vzpomínky na tehdejší večer byly úplně jiné... Když jsem však začal mít opět své nostalgické vzpomínky radši jsem se vydal zpět na pokoj, kde jsem se pak rozhodl několik hodin věnoval učení. Nejen že se mi díky tomu podařilo zapomenout na některé své trable, ale také jsem se tu nechtěl úplně tak flákat... Hlavně když jsem měl ohledně školy spoustu nedohnaných restů.

Při učení čas utekl jako voda a když mi má matka zaklepala na dveře, zjistil jsem, že už je čas večeře. Popravdě jsem ani neměl náladu se někam opět táhnout, hlavně mezi hromadu lidí. Nejraději bych si večeři snědl v poklidu na pokoji, ale nechtěl jsem hned první den narušovat rodinou idylku, a proto jsem na sebe holil něco lepšího. I přestože byla snídaně a oběd způsobem all you can eat, tak na večeři tomu tak nebylo. Proto jsem teď s rodiči seděl u stolu s menu v ruce a očima přejížděl po výčtu nabízených pokrmů. „Prý se tu má v pátek konat vánoční bál," promluvila na mě a na mého otce matka, hned co odešel číšník, jenž si zapsal naše objednávky. Hned na to vytáhla ze své kabelky letáček, jež položila přímo přede mě. „Stejně nemám s kým jít," řekl jsem poté, co jsem si očima rychle prolítl text. Byla sice pravda, že bych na bál neměl s kým jít, přesto jsem však věděl, s kým bych si na něj přál jít... Ach, už opět jsem na něj myslel!

„Třeba se tu nějaká dívka najde," odvětila hned na to má matka. Na to jsem jí však nic už neřekl a jen potichu zamručel. Neměl jsem náladu něco ohledně mé orientace řešit a už vůbec ne u společné večeře. Proto jsem raději mlčel. „I já s otcem jsem se potkali na jednom maškarním bále, když jsme byli ještě mladí. To jsme byli na vys..." začala má matka vyprávět svou vzpomínku na seznámení s mým otcem, ale hned po první větě jsem jí přestal poslouchat. Nejen že jsem tuhle historku slyšel už nejméně pětkrát, ale také jsem neměl náladu poslouchat nějaké kecy ohledně seznamování a lásky. Naštěstí netrvalo dlouho a přinesli nám náš předkrm. Opečené krevety s chřestem a jarní cibulkou byly výborné, a tak nebylo divu, že jsme před sebou měli všichni náhle prázdné talíře. Na hlavní jídlo jsme museli čekat o něco déle, a tak jsem prozatím sledoval ostatní stoly s ostatními návštěvníky rezortu, kteří se tak jako my přišli navečeřet.

Byly to světle hnědé vlasy s červenými odlesky, jež upoutaly mou pozornost... Jeden z číšníků, jež zrovna obsluhoval stůl vedle nás, měl stejné vlasy jako ten mladík včera. Zpozorněl jsem. Číšník stál ke mně zády, a tak jsem kromě jeho vlasů a jeho zad neviděl nic jiného. Když si však zapsal to, co si postarší pár u stolu přeje, otočil se a já jsem mu tak mohl pohlédnou do jeho tváře... malé růžové rtíky, roztomilé tvářičky a jeho hnědé oči, kterými se do těch mých upřeně zahleděl. Byl to on! Ji-Sung, kluk, jenž mi ukradl mé srdce... Stál necelý metr ode mě a vypadal stejně krásně jako tehdy před rokem, ne-li ještě krásněji. Než jsem se však stihl vzpamatovat, přerušil náš oční kontakt, jen se mihl kolem mě a rychle odešel kamsi pryč. Když jsem se za ním otočil, stihl jsem si všimnout, jak i on mi věnoval svůj pohled, ještě před tím, než stihl vlítnout do dveří pro personál.

Srdce mi bylo jako o závod. Nemohl jsem uvěřit, že to byl opravdu on a že se můj mozek jen nepomátl. Skutečný Ji-Sung tu stál necelý metr přede mnou a vzájemně jsme si několik krátkých sekund hleděli do očí. Má radost mě však rychle opustila, když jsem si stihl uvědomit, jeho výraz ve tváři. A že do očí, jež jsem hleděl nebyly ty, které jsem si pamatoval, plné malých zářivých jiskřiček, ale pustě prázdné. Posmutněl jsem, potom co jsem si uvědomil i to, že mě včera večer vlastně úplně odignoroval. Posléze co jsem vyhrkl překvapivě jeho jméno, dělal jako by nic a prostě jen odešel. Předtím jsem nad tím ani tak nepřemýšlel, ale teď když jsem věděl, že je to on, došlo mi to... Nechápal jsem to však. Proč se tvářil, jakoby mě neznal a jako by se mezi námi nikdy nic nestalo a i teď, co jsme se pohledy střetly, tak působil. Jenomže proč je ke mně takový a mou osobu ignoruje? Jako bych mu snad něčím ublížil, ale přitom to byl on, kdo mě tehdy opustil...

„Min-Ho!" oslovil mě otec a já jsem na něj polekaně pohlédl. „Nebudeš jíst?" otázal se mě a já jsem pomateně pohlédl na své jídlo, jež jsem měl přímo před sebou. Byl jsem nad Ji-Sungem tak zamyšlený, že jsem nejspíš ani nepostřehl, že nám přinesli další jídlo. Popadl jsem proto do ruky hůlky a dal jsem si do pusy pár soust. Přesto jsem nad ním nepřestal úplně přemýšlet. Okrem toho jsem se ho snažil najít někde mezi personálem, jež tu pobíhal kolem stolů. Ale nikde se mi ho tu zahlédnout už nepovedlo. Netušil jsem, jestli se mi naschvál vyhýbal nebo jen musel někam odejít, ale raději jsem nechtěl znát pravdu. Nasoukal jsem do sebe raději zbytek jídla, jež mi po čas mého pomalého jezení stihl vystydnout a těšil se opět až ulehnu do své postele. Když jsem však dojídal poslední sousto ozvala se místností hlasitá rána a polekaný výkřik několika lidí.

Tak jako většina i já jsem pohlédl k místu, odkud se ozvala hlasitá rána. Na zemi uprostřed stolů leželo několik rozbitých skleniček a talířů, z kterých už zbyly jen pouhé střepy. A ten, jež stál uprostřed nich byl Ji-Sung. S prázdným tácem v ruce, z nějž se nejspíš na zem vyklopilo všechno nádobí, se před zraky všech omluvil a rychle poklekl k zemi, aby rychle uklidil nepořádek. Během toho se se snažil střepy nahrnout na tác, zvedl svůj pohled přímo ke mně a krátce se na mě zahleděl. Netušil jsem proč tak udělal, když to celou dobu působilo, že dělá jako bych ani nebyl, ale očividně jsem mu úplně tak jedno nebyl. Ne když se chtěl nejspíš ujistit, zda ho při téhle trapné situaci pozoruji i já. Netušil jsem, co se pak přihodilo, neboť mi výhled zakryl personál, jež mu přiběhl na pomoc, ale zahledl jsem ho pak jak od místa utekl se zakrváceným ubrouskem na záchodky.

Polekalo mě, co se tam stalo. Nejspíš se asi musel o jeden ze střepů poranit. Měl jsem chuť se za ním vydat a ujistit se, zda je v pořádku, ale nakonec jsem tak neudělal. Proč také, když on dělal jako bych ani nebyl. Proč bych se měl zrovna já starat, že? Jenomže když ze záchodků nějakou dobu nevycházel, nedalo mi to a přeci jen jsem se za ním vydal. Rodičům jsem sdělil, že si jdu odskočit a rychle jsem se vymotal mezi stoly až ke dveřím toalet. „Ji-Sungu?" hesl jsem nejistě, když jsem vstoupil do místnosti. Neodpověděl mi, ale stál u umyvadla, kolem kterého bylo několik krvavých kapesníků. „Jsi v pořádku?" řekl jsem starostivě a přikročil jsem blíž k němu. „Pomůžu ti..." natáhl jsem k němu ruku, když jsem viděl, jak se marně snaží zastavit krvácení z rány. Nevypadalo to sice na žádnou velkou a hlubokou ránu, přesto mu z ní nepřestávala téct rudá krev. „To je dobré," odvětil stroze a trhavě rukou ucukl od té mé.

„Jen bych ti p-" „Pochop, že nestojím o tvou pomoc!" skočil mi do řeči a rázně se ohradil. Pak zastavil kohoutek s tekoucí vadou, popadl další papíroví ubrousek, který si přitiskl na ránu a bez jakýchkoliv dalších slov prostě odešel pryč. Já jsem tam zůstal stál jako tvrdé i a bez jediného mrknutí hleděl na místo, kde ještě před malou chvilkou stál. Až teď zpětně jsem si uvědomil, co za slova mi řekl a co tím myslel. Zabolelo mě to... Nechápal jsem proč mi vůbec něco takového řekl, když jsem mu chtěl jen pomoct. Nepoznával jsem ho. Choval se jako úplně zcela jinak než Ji-Sung, kterého jsem tehdy potkal. Byl jsem si jistý, že by mi nikdy nic podobného tehdejší Ji-Sung neřekl. Pravdou však bylo, že jsem se tehdy znali míň jak dvacet čtyři hodin, a tak se nedalo říct, že bych jej úplně znal... ale tímhle jeho chováním zraňoval mé srdce víc a víc.

Chvilku jsem tam jen tak stál a snažil nějak pobrat, co se stalo. Hlavně jsem se snažil nějak logicky vysvětlit jeho chování, ale bylo to marné. Vždy jsem dospěl jen k jedinému závěru a to, že o mě prostě, jak on sám řekl, nestojí! A nejspíš nejen o mě, ale o všechno, co kdy předtím mezi námi bylo. Celý ten rok jsem měl dojem, že ten večer, a to všechno mezi námi něco znamenal, ale teď jsem konečně zjistil, že nejspíš ne... ne pro něj. Nejspíš už na mě a na naše slova o lásce dávno zapomněl, jen já jsem stále zapomenout nechtěl a celou tu dobu se v tom celém utápěl. Jenomže jak bych mohl zapomenout, když mi tehdy rozzářil den, jako nikdo několik let předtím. Tak jak bych mohl zapomenout... Držel jsem se, aby mi slzy nezačaly smáčet tváře a abych se tu úplně nerozbečel. Jenomže čím déle jsem nad tím vším přemýšlel, tím těžší to bylo. Vyletěl jsem proto z toalety pryč a utíkal na svůj pokoj.

Proběhl jsem kolem několika stolů, málem, že jsem do nich nevrazil a vyřítil jsem se hlavním chodem směrem k výtahu. V té rychlosti se mi však ve dveřích podařilo do někoho vrazit a z rukou mu vyrazit věci, jež dopadly s hlasitou ránou na zem. „Pardon, omluvám se," vyhrkl jsem omluvně a pohlédl do tváře, člověka do něž jsem vrazil. Byl to mladík z recepce s blond vlasy a pihatým obličejem, kterému se mi zároveň podařilo z rukou vyrazit lékárničku, takže teď obvazy, náplasti a jiné věci z lékárničky ležely na zemi. Onen mladík z recepce však nebyl sám a po jeho boku stál ještě někdo... Ji-Sung. Mlčky na mě hleděl s prázdným výrazem, jen jeho oči se mu jemně leskly. Chvilku na mě hleděl než svůj pohled ode mě odvrátil a zahleděl se k zemi. A já aniž bych ještě něco řekl, opět jsem se rozeběhl, tentokrát však směrem ke schodům, jež jsem bral po dvou. Když jsem dorazil k pokoji, oči jsem měl plné slz a tak hned, co jsem za sebou zabouchl dveře, jsem svůj obličej zabořil do polštáře, jež jsem svými slzy začal pomalu smáčet.