Někdo by sledování seriálů popsal jako hroznou ztrátu času, při které člověk není moc kontraproduktivní. Jedním z takových lidí je i můj otec, realitní makléř, který je do své práce doslova blázen. Za den učiní nejméně deset nabídek domů a bytů, z nichž nakonec prodá polovinu, což je pro jeho prémie skvělé. Proto si také žijeme na vysoké noze. Navíc má v dobrých dnech i spoustu času na nás, takže se každému zdá, že je to dokonalý partner a ještě dokonalejší rodič. Nedivím se, že zastává takový názor na seriály, ovšem to ještě netuší, jak je jeho syn akční, když se jedná o seriály, které v něm vyvolávají hromadu emocí.

Dokážu být vystresovaný stejně, jako hlavní postava, dokážu být stejně tak zapálený, jako jakákoliv vedlejší postava a dokážu se i dokonce snadno vzrušit. Jako hlavní postava. Většinu času si připadám, jako bych v tom seriálu vlastně hrál já a ne jen nějaký herec, který je pak idolem pro všechny kolem. Nemluvě o mých maratonech do kuchyně, když chytnu slinu na něco dobrého. Což je prakticky pořád.

Proto už ani neposlouchám u večeře otcovy řeči o tom, jak jsem byl opět celý den zalezlý v pokoji a koukal na televizi, když venku panovalo tak krásné počasí. Vždy k tomu přihodí poznámku o tom, jak jiní chlapci v mém věku pobíhají venku a nahání děvčata, aniž by si uvědomil, že těm chlapcům v mém věku jde jen o to, jak do nich vsunout svoje předměty vášně. Možná si je toho vědom, ale jako správný rodič mě má nabádat k nějakému tomu sociálnímu kontaktu a hlavně nabádat mě k tomu, abych si už konečně někoho našel.

Přece jen on v sedmnácti letech už randil s mou matkou, která v té době – podle jeho slov – byla neskutečná kočka, po které šíleli všichni kluci v okolí Greyshieldu.

Greyshield je jedno z těch větších měst ve státě Nevada, ovšem jelikož sousedí s městem Las Vegas, moc se o něm nemluví. Navíc oproti Las Vegas to tu působí spořádaně a skoro jako na vesnici, i když bych řekl, že já odsud neznám skoro nikoho.

Dříve jsme bydleli v Ohiu, ale už sedmým rokem bydlíme tady, protože otec zde dostal naprosto lákavou nabídku práce, která se neodmítá. V Ohiu jsem kamarády měl. Sice už si dnes asi nevzpomenu na jejich jména, ale vím, že jsem přátele měl, což se o Greyshieldských lidech říct nedá. Vzhledem k velikosti města, jsou lidé nepříjemní a často i velmi vulgární. Nemluvě pak o klucích v mém věku, kteří si vás dobírají za každý nedostatek.

Mým nedostatkem v prvním ročníku střední Greyshieldské akademie, byly brýle. Často si mě za ně dobíraly i holky, protože měly docela silné dioptrie – byl jsem takřka slepý – a vypadaly spíš jako lupa, než normální brýle. Když jsem si často otci stěžoval, jak moc mě štve jejich přístup (vždy, když poznamená, že nemám kamarády, to hodím na nějaký nedostatek, kterého bych se rád zbavil), se snažil mi nějak pomoci. Proto, měsíc před začátkem druhého ročníku, mi zaplatil laserovou operaci očí. Byl jsem doslova podělaný, protože se mi vybavila scéna z Nezvratného osudu. Teď přesně nevím, který díl to je, ale v den, když jsem šel na sál, jsem byl doslova posraný.

Naštěstí vše proběhlo v pořádku a já už skoro rok vidím skvěle, i když ze začátku byl docela šok, když jsem si instinktivně nasadil brýle a neviděl s nimi vůbec nic. Nemluvě pak o tom, že si mnozí mysleli, že mám čočky. Každopádně mám od té doby jakž takž pokoj. Nikdo si mě nedobírá a dá se říct, že jsem skoro neviditelný. Tedy pro skoro celou školu. Pořád tu jsou tací, kteří mě zkrátka nemají rádi. A já je taky zrovna dvakrát nemusím.

To ale pořád nebyl jediný nedostatek, ačkoliv ten jeden, který mám, se nijak odstranit nedá. Už dobré dva roky o sobě vím, že nebudu úplně normální kluk. Ne, když onanuju nad pánskými vypracovanými těly, místo těch dámských. Ne, když pozoruju kluky ze třídy pokaždé, když si některý z nich sundá triko. Samozřejmě to maskuju, jak nejlépe můžu, ale nejednou se mi stalo, že jsem byl přistižen při činu. Mám dobrou superschopnost (pokud se to tak dá nazvat). Umím bravůrně vymýšlet lži z patra a vytvářet si nevinné scénáře. Takže jsem to pokaždé zahrál tak, jak nejlépe jsem uměl.

Samo sebou však vím, že jednou budu muset s barvou ven. Dříve, než před nástupem na vejšku, to ale nebude. Bojím se totiž reakce rodičů. A taky mýho staršího bráchy, kterej s námi sice nebydlí, ale jako by bydlel, když je tu nasáčkovaný prakticky od pondělí do pátku, od rána do večera.

Brácha je vysoký atlet, po němž holky šílí. Sdědil geny jak po matce, tak otci. Dokonce se i jmenuje, jako můj táta. John. Nejednou jsem tátu slyšel, jak o něm říká, že je na něj pyšný. John sice nikterak nevyniká v akademických předmětech, ale rozhodně boduje na sportovní dráze. Ovládá prakticky jakýkoliv sport, jeho tým má výhru pořád jistou a letos ho přijali na velice skvělou školu v New Jersey. Nebýt jeho atletických schopností, nedostal by se tam, ale to jsem nikdy nezmínil. Je pro rodiče zkrátka perfektní.

Co se týče matky, je to spíš žena, která toho moc nenamluví. Pracuje v kanceláři jako účetní, takže pracuje s čísly. Doslova přísahám, že její mozek je jedna velká kalkulačka. Svou práci, ať už v jobu nebo doma, dělá precizně a navíc se stará o svůj vzhled tak, že působí spíš jako naše sestra, než matka. Na čtyřicet dva rozhodně nevypadá.

A pak jsem tu já. Do nedávna slepý, mnohdy hluchý, seriály posedlý kluk, který skrývá, že je teplý. Není nic horšího, než narušovat tak dokonalou a spořádanou rodinu. Abych pravdu řekl, nějak mi to ale nevadí. Stereotypy se přece musí nějak narušovat a pokud matka, otec i John jsou dokonalí, pak tu musí být někdo, kdo bude přesný opak. Jsem na to vlastně i docela hrdý.

„Měli bychom probrat, jak bude probíhat zítřek," upoutá otec pozornost nás všech u stolu.

Zvednu oči od prázdného talíře a zahledím se na něj, přičemž mě zaujmou jeho šedivějící vlasy. Je asi zřejmé, že v sedmačtyřiceti letech nebude působit jako prvotřídní mladík, ovšem ty šedivé vlasy doslova září na černém pozadí. Vypadá to, jako by to měl úmyslně odbarvené, protože šediny začínají na jeho prořídlé ofině a kdybych nevěděl, že je odpůrcem těchto všech chemických látek, pak bych si i já myslel, že se úmyslně obarvil.

A co se koná zítra? Otec ve firmě vyhrál takzvaný zájezd do přírody pro celou rodinu. Ve firmě pracuje přes dvě stě padesát zaměstnanců a vedení vyhlásilo konkurz pro pět nejlepších realitních makléřů, kteří si mohou vyzkoušet, jak probíhá život daleko od velkých center v rozlehlé přírodě. Háček byl v tom, že tři měsíce před začátkem prázdnin museli zaměstnanci splnit jisté kvóty a po nich se pak sčítalo co nejvíce prodaných nemovitostí mimo tabulky. Tudíž pět nejvýraznějších prodejců tento zájezd do přírody – na nějakou obrovskou chatu v lesích – vyhraje. A otec byl třetí. Prodal o padesát nemovitostí více, než měl v tabulce.

Tajně si myslím, že se ostatní moc nesnažili, protože většina z nás už si zkrátka nedokáže představit život mimo populaci, skoro bez signálu – což je to největší utrpení pro mě – někde, kde každý bude muset chodit dělat nějaké stavařské (samozřejmě o hodně menší) práce. Ani mně se tenhle zájezd nepozdával, jenže když si otec něco zamane, nehne s ním nikdo.

Nejspíš nám chce ukázat, jak vyrůstal on.

Narodil se totiž do chudé rodiny v malé vesnici, kde bylo všehovšudy sto obyvatel. Svá studia započal díky stipendiu, které dostal. A na výšku se dostal díky pevným nervům a úsilí. Pak se přestěhoval do Ohia, společně s matkou, kde začal pracovat pro menší realitní firmu. Jeho výsledky přesahovaly rámec na tak malou firmu, a tak mu doporučili zaměstnání zde. A jak se zdá, doporučili mu to správně, protože už sedmým rokem je v tabulkách jeden z nejlepších. A práce ho stále baví.

„Já už mám sbaleno," namítám.

Zabalil jsem si už včera, protože jsem neměl co na práci. Dokoukal jsem poslední díl seriálu La Casa de Papel a pak jednoduše přemýšlel, co dělat se svým životem. O odjezdu jsme věděli prakticky už dva týdny před koncem školního roku, takže bylo na čase dát se do práce. Nemluvě o tom, že jsem potřeboval zaplnit to prázdno, které ve mně po posledním díle té série zůstalo. Naštěstí jsem dnes ráno našel nový seriál. Kdybych si jen pamatoval název.

„To jsem moc rád," kývne na mě otec, čímž pro mě veškerá promluva o tom, jak máme být dochvilní, končí.

Nabádá nás prakticky už třetí den s tím samým. V den odjezdu budeme vstávat v šest hodin ráno – což bude moje smrt. Cesta potrvá přinejmenším tři hodiny, což bude ještě větší smrt. Celkově tam bude pět rodin, včetně nás. Otec nám ukazoval fotky i té chaty a spíš, než dřevěnou stavbu, mi to připomínalo jakýsi dům, který někdo zkrátka přestěhoval mimo civilizaci. Byl sice ze dřeva, ale jednalo se o velmi sympatickou, tří patrovou stavbu s nejméně desíti pokoji, stejným počtem koupelen, třemi balkóny, velkou jídelnou spojenou s kuchyní.

Vařit podle všeho budou muset rodiče.

Nedaleko od chaty se pak mělo nacházet něco, co působilo jako hráze. Táhlo se tam obrovské jezero, podle fotek průzračnější, než moje budoucnost. A lhal bych, kdybych řekl, že se tam netěším. Moje radost z toho místa však povadla v momentě, kdy nám sdělil, že tam není signál. Vůbec žádný. Tudíž moje záliba v seriálech končí. Samozřejmě si stáhnu několik dílu do offline režimu, ale i tak to nebude stačit, abych tím zaplnil dva měsíce mimo realitu.

Tak dlouho tam totiž budeme. Celé zpropadené prázdniny. Ve společnosti čtyř cizích rodin. S mým štěstím i se stejně starými ratolestmi, jako jsem já. Moje první pravidlo zní, že se nesmím nechat nikým vykolejit a nesmím nikoho nechat, aby se mi dostal pod kůži.

Bůh stůj při mně. Prosím.

***
Dostat se z postele byl nadlidský úkol, nemluvě o tom, že vykonat ranní hygienu mě stálo veškerou sílu, kterou jsem snad ani neměl. Při nasoukávání mých zavazadel do kufru auta – což byly dvě cestovní tašky – jsem málem odpadl a hned po výjezdu z příjezdové cesty našeho domu jsem usnul. Probudil mě až šílený hvízdot brzd, při němž jsem doslova křičel, jako by šlo o životy. Od bráchy jsem za to dostal pohlavek, protože se zdálo, že ten hvízdot brzd si vymyslela moje bláznivá mysl.

Ještě aby ne, když můj otec dbal na veškeré předpisy a pokud nemusel, nepřekročil stokilometrovou rychlost. Po svém výstupu už jsem však neusnul a sledoval cesty, silnice i stezky, které jsme míjeli. Připadal jsem si jako ve filmu, když jsem si do sluchátek pustil svůj playlist na spotify a pozoroval dění za skly auta. Tvářil jsem se smutně, když hrála smutná písnička, kýval jsem hlavou, když hrála nějaká veselá a moje nohy byly jako ku vytržení, když přišla řada na taneční. O těch sexuálně založených písních nebudu mluvit, protože bych se za sebe musel stydět.

„Už tam budeme," ozývá se otec ve chvíli, kdy končí jedna z těch výše zmiňovaných písní a já proto vytáhnu sluchátka a pozoruju, jak otec zatáčí na stezku svažující se směrem k velkému rozlehlému lesu. Míjíme ceduli, kde stojí: VÍTEJTE NA CHATĚ LIVEWORTH, SNAD SI SVŮJ POBYT ZDE UŽIJETE. Vjíždíme do hlubokého lesa a zdá se mi, že cesta je čím dál tím užší. Snažím se uklidnit svoje nitro, v němž právě teď zuří panika a představuje si ty nejhorší scénáře.

Například se mi do hlavy dostává myšlenka, že se před námi objeví medvěd, který nebude váhat a skočí po autě celou vahou, přičemž si svou obludnou packou utvoří vstup do auta, z něhož vytáhne mě a sežere mě. Utrhne mi hlavu, rozseká na maděru. Fuj.

Někdy si připadám, že bych mohl napsat nějakou hororovou knihu s tím, jak je moje hlava přeplněna představami o katastrofách. Možná, že by mě ta kniha proslavila natolik, že kdyby si ji přečetl nějaký medvěd – umí medvědi vůbec číst? - našel by si mě a zabil stejným způsobem, jaký jsem právě popsal.

„Johne, Chrisi, jste v pohodě?" ozve se matka z předních sedadel, zatímco pozoruju, jak se křečovitě drží dveří od auta. Bělají ji klouby.

„Jo," odpovíme s bratrem nastejno. A zatímco bratr se zdá znuděný, já přímo přetékám hysterickou náladou. Proto mám hlas o tóninu výš, než je zvykem.

Nakloním se, abych viděl na cestu před námi. Začíná se opět, asi po pěti minutách, rozšiřovat a já už vidím stavení. Tu obrovskou dřevěnou chatu, která bude celé dva měsíce mým útočištěm. Panika i hysterie mě opouští, když otec vjíždí na krásný zelený plac, který skýtá hned několik stovek hektarů půdy a na němž stojí ta překrásná zástavba. Dech se mi doslova zatajuje.

Působí to jako vystřižené z nějakého filmu o bohaté rodině, která se rozhodla žít daleko od civilizace a zařídila si zde svou vilu. Možná o tom bych mohl napsat knížku. Udělám z toho něco, jako je seriál Dynastie, akorát odříznuté od vnějšího světa. Ksakru, to je skvělej nápad!

„Koukám, že Harrisonovi už přijeli," oznamuje nám táta, který parkuje vedle velkého černého džípu. Je vůbec zázrak, že s tímhle velkým autem tou cestu projeli.

Táta vypíná motory, načež já se odpásuju a otevírám dveře, aniž bych na něco čekal. Do nosu mě okamžitě uhodí čerstvý letní vzduch protkaný příjemným chladným vánkem. Je to docela osvobozující pocit, dostat ze auta, kde je jediným vzduchem klimatizace, která zmírňuje upálení zevnitř díky tomu neskutečnému vedru ve městě.

Rozhlédnu se kolem dokola. Skenuju okolí.

Vypadá to, že chata se nachází na obdelníkovém placu, který je z každé strany obepnutý jehličnatými lesy, které jsou až příliš hluboké a temné, aby v nich něco bylo vidět. Tráva se mi zdá v každém směru zelenější, než je na naší zahradě s bazénem. A není tu tak neskutečné teplo, ale to je asi jasné po konstatování, že mě uhodil čerstvý vzduch do nosu. Co už.

Je to tu boží. Opravdu boží. A kdyby tu byl signál a já se mohl připojit k internetu, už by se mi odsud ani nechtělo. Nenávidím lidi, pokud mám být upřímný a nesnáším jakoukoliv socializaci. Z hlediska otce je tohle něco, jako nabídka od firmy na socializaci s jeho kolegy a jejich rodinami. Ale já to vnímám jinak. Nemíním se s nikým kamarádíčkovat. A už vůbec ne si tu dělat kontakty. Hodlám si užít něco z té přírody. A rozhodně se chci začíst do nějaké knihy – co totiž vím, chata má i svou vlastní knihovnu se skoro dvě stě padesáti tituly. Hodlám ji navštívit. Stejně jako to velké jezero.

Táta otevírá kufr a vyndává z něj zavazadla, zatímco já pozoruju, že od chaty k nám přichází skupina o třech lidech. V čele kráčí vysoký muž, vedle něhož je o něco menší blondýna s očividnými vráskami a botoxem rtů. Takhle nafouklé je rozhodně mít nemůže. Za nimi pak kráčí nejvyšší člen s havraními vlasy a zamračeným pohledem. Jde z něj docela strach.

Táta zrovna vyndává moje cestovní tašky, když si jich všimne a jeho úsměv zakryje spodní polovinu jeho tváře. Doslova mou druhou tašku pohodí na zem a rozejde se směrem k lidem, zatímco já si frustrovaně odfrknu – tašky jsou dost těžký a jak to tak vypadá, dovnitř je budu muset odnýst já – a zvednu ji ze země.

„Tak už jste tady," konstatuje muž, jako by to nebylo jasné. Ne, jsme jen astrální projekce, která vám přišla oznámit, že jsme se vybourali a že nás máte jet okamžitě hledat a zavolat pomoct. Proboha.

Muž podává ruku matce, pak bratrovi a nakonec i mně. Jeho jméno mi nějak uniklo, ale to vůbec nevadí. I kdyby se jmenoval Kent Brockman (ne, vůbec tu nenarážím na Simpsonovi), je mi to upřímně u zadnice. Místo jejich rozhovoru vnímám svoje okolí a čekám, až se konečně rozejdou směrem k chatě.

Ruch za našimi zády mě však vytrhne z veškerých vjemů a já se otočím, abych zjistil, že k nám míří další tři auta najednou. Jedou za sebou, jako by byli domluvení. Jako by z Greyshieldu odjížděli společně. Každopádně jim netrvá dlouho a parkují na zbylých třech místech. Je vidět, že parkoviště je tu vymyšleno jen tak provizorně. Což mi je taky nějak jedno. Já auto nemám, nemám ani řidičák a bojím se jen té představy, že něco budu řídit. Ne, že bych se bál o sebe. Spíš se bojím toho, že bych někomu vzal předčasně život a pak bych musel utíkat před policií.

Z prvního auta vystupují tři lidé. Muž, žena a dívka. Stereotypní, blond rodina se sluníčky na tvářích. Tedy až na tu holku. Ta vypadá, jako by ji sem přivezli násilím. Oči upírá do mobilu a přísahal bych, že jsem viděl záblesk slz a odporu, když se podívala na záda svého otce. Ten můj se okamžitě vydává k nim, což rozpohybuje i mámu a bráchu. Já se však nikam nechystám. Stojím stále na místě a jen doufám, že mě les sežere dříve, než zas budu muset někomu podávat ruku.

Z dalšího auta vystupují žena a muž – vypadá to, že ve firmě pracuje i žena (řídila, tudíž usuzuju, že s ní táta spolupracuje) a za nimi tři děti. Docela to přepískli s tím sexem. Dokonalá rodina jsou dvě děti. Ale tak budiž, není to můj problém. Mají dva kluky a dívku. Jeden je nejstarší, jeho vlasy působí jako kdybych se propadal do žhavého slunce, jak jsou zářivě blond, dívka je prostřední dítě – může ji být tak šest – a na rozdíl od svého bratra má tmavě hnědé vlasy (tudíž usuzuju, že je ten kluk špatně obarvený). Nejmladší z nich je klučina kolem tří let, který se sotva udrží na nohách. Je docela roztomilý, když se mračí. Vypadá to, že nikdo není nadšený ze své přítomnosti tady.

Z posledního auta vystupují taktéž tři lidi. Muž, žena – klasická předpojatost párů (proč mezi všema prostě nemohly bejt dvě lesbičky nebo dva gayové? ) - a pak se se mnou otočí celý svět.

Poslední člen jejich rodiny je tmavší klučina s nádherně modrýma očima, vybělenými zuby a neskutečně nádherným úsměvem. Jeho vlasy mají barvu slámy, ale hezčí slámu jsem snad nikdy neviděl. Když poodejde od auta směrem ke kufru, odhaluje mi tak náznak docela slibných svalů na rukách (které se napnou, když vytahuje svou cestovní tašku z kufru, a já doslova slyším, jak mi praskají v hlavě bubliny), na nohách (asi fakt umřu), a přes tílko se perou prsní, pod nimiž je určitě pekáč buchet. Asi budu brečet. Přinejmenším určitě slintám.

Otřu si pro jistotu pusu, prokousávám se seznamováním – kluk s havraními vlasy je Richard, blond dívka s mobilem je Liv, kluk s přebarveným hárem je Garry – a pak se dostávám až k němu. Moje hnědé oči doslova hltají jeho obličej, jako něco nadpozemského. Jeho úsměv je sice pryč, rty má však u sebe, plné, čekající na políbení.

Stoupá si přede mě a já s libostí zjišťuju, že jsem malinko větší, než on. Jeho blankytně modré oči se zabodnou do mých a srdce mi vynechá několik důležitých úderů. Dech mám doslova zadrhnutý v hrdle a já z dálky slyším, jak se dusím. Někdo mi bouchá do zad. Je to on! On na mě sahá! Mlátí mě! Zachraňuje mě.

„Omlouvám se," řeknu všem, červený snad až na zadku. „Zaskočila mi slina. Mám hroznou žízeň."

Všichni dospělí se zasmějí a vybídnou nás směrem k chatě. Já se otočím ke klukovi, který se na mě se starostí v očích dívá. Snažím se udržet chladnou hlavu.

„Dík," poděkuju přiškrceným hlasem. Snažím se však působit s nezájmem. „Jsem Chris."

„Trevor," opáčí a usměje se. Div se mi nepodlomí kolena. „Příště jim řekni, že máš žízeň dřív. Donutili by nás tady stát ještě tři hodiny, než by se vykecali."

Poplácá mě po rameni, usměje se a nakonec se vydává za ostatními. A já sleduju jeho záda a říkám si, že moje pravidla padají. Musím zjistit, co je ten kluk zač. Jinak se ty dva pohodové měsíce změní v blázinec. Už teď tu nejsem ani hodinu a připadám si jako na kolotoči.

Prohrábnu svoje hnědé kadeře a nakonec se vydávám za ostatními. Všichni svatí stůjte prosím při mně.