Je poslední noc. Poslední noc před odjezdem a na mě vše začíná tak nějak doléhat a dopadat. Mámí mě především opět strach z toho, že se vrátím do reality, kde není nic tak růžové jako ty růžové brýle, které takřka od začátku léta nosím. Určitě tam nebude tolik prostoru jako tady. Taková volnost pro sebeobjevování. Je mi z toho částečně špatně a rozhodně se nechci vrátit. Ale trucováním vůbec nic nevyřeším, protože se holt vrátit musíme. A všichni.

Stalo se toho nesmírně tolik. Spousta věcí, které zahýbaly mým bytím a které rozdrásaly svět, jak jsem ho znal, od základů. Přijdu si, jako bych dosud měl odjet úplně jiný a zároveň úplně stejný. Ale obohacený a o několik vzácných věcí. Věcí, které se budu snažit udržet u sebe co možná nejdéle. Kterým už se nebudu stranit a vyhýbat. Budu je vítat s otevřenou náručí. Stejně jako všechny ty zkušenosti, které si odsud odvážím.

"Pořád tomu nemůžu uvěřit," ozve se Trevor sedící vedle mě na mole. Drží mou ruku, zatímco si oba smáčíme nohy ve vodě, která opisuje noční oblohu s měsícem v úplňku. Je to překrásná podívaná a pastva pro oko. Proto jsem si ji zvěčnil do mobilu. Na tohle místo nechci zapomenout ani v nejmenším. "Nechápu, že už je konec léta."

I jeho hlas zní mírně smutně. Samozřejmě, že je smutný. Už nebudeme spolubydlící, kteří spolu spí na jedné palandě. Už nebudou žádné ranní společné snídaně, dopolední obědy či večerní večeře a noční svačinky. Vracíme se domů, každý do své postele. Do svého známého útočiště. Do své reality.

"Uteklo to," podotýkám, protože tak to cítím. Myslel jsem, že tohle bude dlouhé a nudné léto, kdy budu sbírat energii na to, co se bude dít ve škole. Jenže ne. Ono uteklo a vzalo nám vítr z plachet neskutečným způsobem.

Cítím na profilu své tváře jeho pohled a tak hlavu otočím a naše pohledy spojím, přičemž se moje i jeho koutky úst prohnou v úsměv. Běží mi hlavou všechny ty zážitky a vzpomínky, nejen s ním, ale se všemi. Nejvíce pak na táborák, který prolomil ledy, na první pusu od něj, na schovávanou či jen na pošťuchování se Richarda s Livií. Rozhodně také nezapomenu na Richardovy pohledy ohledně Garryho, který je zkrátka ukecaný. Ale na to jsme si všichni zvykli a bereme ho, protože je součástí nás. Naší party.

Stále nemůžu uvěřit tomu, že mám partu kamarádů, kteří se se mnou chtějí stýkat a být se mnou v kontaktu. I přes mou nenormální stránku a emoční výpadky.

"Nic se ale mezi námi nezmění, viď?" zeptá se a jeho úsměv poklesne. V hlase má jakousi nervozitu z mé nastávající odpovědi. Já však nechápu, co tím myslí.

"Co by se mezi náma mělo změnit?" dívám se do jeho průzračných studnic, od nichž se odráží měsíční světlo. Po dvou měsících neztratily svůj lesk. A i přes to, že jsou jeho vlasy o něco málo delší ani za mák neztratil na své kráse. Je pořád nádherný. Stejně jako na začátku. S jedním velkým rozdílem. Před dvěma měsíci ještě nebyl můj.

"Neuzavřeš se přede mnou, nebudeš se mi vyhýbat?" zeptá se s obrovskou obavou v hlase. "Myslel jsem vážně, že až budeme doma, že se pro nás z mojí strany nic nemění. A teď už tuplem ne, když nás moji i tvoji rodiče přijali bez problémů. Ale chci vědět, jestli i chceš bejt doma pořád ve vztahu. Se mnou."

Nechápu, proč zrovna on se bojí. Spíš já bych tu měl mít strach, že ho ztratím. Vždyť Greyshield je město plné krásných žen i mužů. Chodí na školu, kde je každej druhej jako z magazínu pro modely a modelky. A chodí se mnou. S ošklivým káčátkem, i když by mohl mít kohokoliv, na koho by si ukázal. Ne, on se nemá čeho strachovat.

"Nevím, co bude v Greyshieldu," odpovídám přesně tak, jak to cítím. "A rozhodně nedokážu říct, jak moc mě sejme, až se vrátíme. Ale jednou věcí si můžeš bejt naprosto jistej. Miluju tě prakticky už od samýho začátku. A pořád sice nechápu, proč sis vybral mě, když můžeš mít kohokoliv chceš, ale respektuju to. A jsem za to šťastnej. A udělám maximum pro to, aby nám to vydrželo co nejdýl."

"Slibuješ?"

"Slibuju," odtuším ihned, aniž bych nad tím jakkoliv přemýšlel. Mírně se nahnu k němu, on mi vyjde vstříc a opět jsou naše rty spojené v polibku, z něhož mám i po tisící snad stejné pocity. Šok, že mě vůbec někdo líbá a dobrovolně, brnění snad v celém těle, a moje radostí rozjařené srdce, které snad bije na poplach. Polibek však netrvá dlouho a my opřeme svá čela od sebe a jen se praštěně uculujeme. Vážně si připadám jako v nějakém romantickém a strašně klišovitém filmu či seriálu, kde to pro hlavního protagonistu – tedy pro mě – končí velmi dobře.

"Co je vy dvě hrdličky," ozve se od křoví pobavený pisklavý hlas a my oba dva už jen ze zvyku od sebe ucukneme a otočíme se na Livii, která sebou vede i Richarda a Garryho. "Mysleli jste si, že si uděláte romantickej večer bez nás?"

"To bysme si nedovolili," uchechtne se Trevor a nakloní se přese mě na Livii, která odhodí svoje boty a ponožky a sedá si vedle mě s vřelým a trošku i škádlivým úsměvem.

"Nedala nám pokoj, že máme jít za váma," protočí Richard oči a sedne si vedle ní do tureckého sedu. Jako obvykle vypadá velmi znuděně a nezúčastněně. Už jsme si na tenhle jeho obličej všichni zvykli a taky všichni víme, že někde tam uvnitř je vlastně rád, že je tu s námi.

Stále zastávám názor, že nebýt Trevora, měl bych k Richardovi ze všech nejblíž.

"Ale to byl tvůj nápad ne?" ozve se Garry zákeřně přes Trevora zrovna, když dosedá.

Livie se začne chechtat přes celou noční krajinu, zatímco Richard se naklání a ukazuje rozesmátému Garrymu svůj dlouhý kostnatý prostředníček. Přesto se však neubrání a usměje se. Jako my všichni.

"Už jsem to jednou říkala," zahledí se dívka do dálky a rukama se chytne mola, zatímco nohama rozviřuje vodu, "ale řeknu to znova. Nečekala bych, že budu tak smutná, že pojedu domů. Těším se, o tom žádná, ale prostě...bude mi to tady chybět. Naše společný aktivity a to všechno. Dokonce i naši otravní rodiče pospolu mi budou chybět."

"Jo," navazuje na ní Garry. "Já se sem těšil a ze začátku jsem tady asi každýho sral s tím, jak jsem ukecanej."

"Nejen ze začátku," neodpustí si Richard, což samotného Garryho rozesměje. Je na něm ale vidět, že má docela slzy na krajíčku.

"Prostě chci jenom říct, že jsem moc rád, že jsem vás mohl poznat i víc, než na těch pracovních schůzkách."

Hřeje mě to na srdci. Opravdu ano. Takovýhle pocit jsem ještě opravdu nezažil. A ani se mi nesnilo o tom, že budu sedět na mole krásného jezera s lidmi, kteří budou moji přátelé. Znal jsem tenhle pocit v Ohiu, ale za těch sedm let jsem zkrátka zapomněl, jaké to je mít po boku někoho, pro koho opravdu něco znamenáte. Pro koho jste přítel a kdo je přítelem pro vás.

"Upřímně jsem nečekal, že se tady s někým budu bavit," rozmluví se překvapivě i Richard, od něhož by to člověk vůbec nečekal. "A už vůbec ne, že se s někým z vás budu kamarádíčkovat. Když jsem ty vaše ksichty viděl všechny pohromadě, upřímně mi bylo zle od žaludku. Teď ale nekecám."

Všechny nás rozesměje.

"Musím ale uznat, že vlastně nejste vůbec špatný lidi. Pořád je mi z vás zle, ale už míň," další salva smíchu. To je zkrátka Richard a jeho smysl pro cit. Vlastně jsem nečekal nic jiného, než nějakou vtipnou poznámku. Myslím si ale, že nám všem docvaklo, jak to myslí. Jen je pro něj asi těžké mluvit napřímo bez humoru. Stejně jako pro mě.

"Když mi táta říkal, kdo tady všechno bude, byl jsem aspoň rád, že vás už od vidění znám," vylévá svoje city i Trevor na misku pomyslných vah. "Těšil jsem se ale na to, že si tady odpočinu a nebudu muset řešit nic závažnýho. Nevydařilo se," otočí se na mě s hřejivým úsměvem. "Zato se mi ale vydařila jedna věc."

"Jaká?" zeptá se Livie s rukama za sebou stále s houpajícíma se nohama. Docela mě rozčiluje, jak tu vodu čeří, ale nebudu to říkat a kazit tenhle kouzelný okamžik.

"Najít si skutečnou partu lidí, na který mi záleží," podívá se dolů, jako by se i styděl za to, co řekl. Nikdo se však nesměje. Spíš se všichni usmíváme od ucha k ucha. Já teda určitě.

Chvíli panuje ticho protkané očekáváním. Vím, na co všichni čekají. Jen já se nijak nevyjádřil. Ničím jsem nepřispěl do konverzace a nijak neuzavřel tento kruh emocí. Ale jak už jsem milionkrát zmínil, řečnění není moje silná stránka a už vůbec nedokážu formulovat slova, když se na mě z každé strany lepí takové štěstí, přijetí a láska. Přece jen bych měl ale něco říct a uzavřít to.

"Já vám všem chci poděkovat," odkašlu si, abych si dodal odvahy a zahnal zlomenost v mém hlase. Tentokrát však ze štěstí. "Se slovama mám trošku problém, jako vlastně s každou prkotinou, ale prostě...přijel jsem sem bez kamarádů, nějakýho očekávání s tím, že prostě budu zalezlej na pokoji, koukat na seriály a číst knížky a nikoho nenechám proklouznout za moje bariéry. A když jsem vás viděl poprvý, o každým z vás mi hlavou proběhla myšlenka. Na Livii bylo vidět, že nesnáší svoje rodiče za to, že ji sem zatáhli. To jsem na jednu stranu i chápal."

Livii se zasměje. Dochází mi, že přestala houpat nohama a že pozorně poslouchá. Jako by ji opravdu zajímalo, co všechno řeknu.

"Z Richarda šla hrůza," uchechtnu se sám pro sebe, když si vybavím, jak šel za svými rodiči, vysoký, hubený, s havraními vlasy a nepříjemným obličejem. "Ta jeho výška, to černý háro a ten nezúčastněnej pohled. Přišlo mi, že možná s ním jediným bych tady mohl vycházet," což je pravda.

Neslyším žádnou jeho reakci a proto se přinutím zvednout pohled a podívat se na něj. Civí do vody a usmívá se od ucha k uchu. Snad jako by to věděl a ze mě to koukalo už od začátku, že se mi zrovna tahle myšlenka honila hlavou.

"Z Garryho si pamatuju ty vlasy", otočím se na zmiňovaného, kterému ta blond barva začala odrůstat a vypadá to rozhodně lépe, než když měl hlavu jak žlutý pátrací balón. "Myslel jsem si, že nás chceš všechny připravit o oči."

"Byl to blbej nápad, přiznávám," zachechtá se a zvedne ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává.

"Poslední byl Trevor," sklopím hlavu a cítím teplo, jak mi proudí do tváře. "Přiznám se, že jsem měl co dělat, abych nezačal slintat," je těžké o tom mluvit, ale chci aby to slyšeli. Chci, aby to slyšel on. "Byl jsem z něj dost v prdeli."

"To nejsi sám hele," zakaboní se Richard. "Jsem stopro heterák, ale kvůli Trevorovi jsem zpochybňoval svoji sexualitu."

"Teď kecáš!" ozve se Trevor docela hlasitě. "Poprvý jsi mi chtěl vrazit pěstí už jen za to, že jsem tě pozdravil."

"Protože mi ten tvůj dokonalej ksicht lezl a furt leze na nervy," opáčí klidně Richard. "Seš tak nechutně hezkej, že i teď mám chuť tě utopit v tom jezeru."

Je to velice překvapivá informace a rozesmála nás všechny. Nehledě na to, že se Richard snaží odlehčit situaci, za což jsem moc rád. Ten kluk vždycky ví, kdy přesně zasáhnout, aby situace nebyla tak strašně vypjatá a napjatá.

"Každopádně vám chci říct, že vám děkuju za všechno," dokončím, když se všichni dořechtáme. "Není a nebylo to se mnou vůbec lehký, ale vy jste mě podrželi v každý blbý situaci. A za to vám děkuju."

"To kamarádi dělají," Garryho poznámka vše jen umocní a já už mám vážně na krajíčku. Trevor, jako by to cítil, mě chytne ještě pevněji.

"Dáme si slib lidi," rozhlédne se právě můj přítel po všech s obrovským úsměvem na rtech. Všichni ho posloucháme. "Slíbíme si, že Liveworthem to nekončí, ale naopak začíná, a že uděláme doma maximum pro to, abychom se viděli co nejvíc. A možná, abychom rodiče přinutili se v práci snažit, abychom sem mohli znovu příští rok na léto."

Trevor před sebe natáhne ruku a čeká, kdo na její hřbet přiloží dlaň jako první. Já na nic nečekám a pokládám ji tam s hřejivým pocitem. Chci ty lidi vídat co nejvíce a chci se sem příští rok znovu vydat s těmi samými lidmi.

"Slibuju," vyloudím ze svého hrdla. S těmi samými slovy se pak přidává Livie, po ní Garry a nakonec se skeptickým výrazem i Richard. A je to opravdu blažená situace, protože jsme se shodli. Shodli jsme se ve všem, co je podstatné.

"Ale nemyslete si, že se s váma budu ukazovat všude," rozsekne to nakonec Richard s úsměvem, jemuž se nikterak nebrání. A my se všichni rozesmějeme nahlas ze všech sil. Protože můžeme.

Je to naše poslední noc tady. A my si ji hodláme užít. Já tedy určitě.

A když tak civím do třpytivého jezera, jehož dva břehy lemují stromy, hlavou mi rezonuje melodie jedné písně, s níž už napořád budu mít spojený tohle místo.

Rezonuje mi v hlavě willow.

Konec

***
Tak jsme došli do zdárného konce příběhu willow. Do trochu přeslazeného konce, kde nakonec vítězí láska a přátelství, než jakákoliv dramata a podpásovky. A já jsem ráda, že jsem se o tento počin mohla podělit s vámi všemi, kteří jste nezanevřeli nad klišé, kterým je tento příběh nabytý.

Co k tomu říct? Když jsem ten příběh před skoro dvěma měsíci četla, došlo mi, že to je to, co přesně v poslední době potřebuji. Klidnou, oddechovou povídku, kterou jsem hledala tak dlouho a doteď nechápu, proč jsem ji nezveřejnila už před tím, kdy byla v procesu. Možná, jak už jsem říkala, jsem dostala jiný nápad a willow šlo stranou. Kdo ví, už si to moc nepamatuju. Vážně jsem ráda, že jsem willow ale zase našla a mohla ho tu zveřejnit.

Co si tak matně vybavuju, willow se původně jmenovalo Liveworth - podle té chaty - změna názvu však proběhla vzápětí, kdy jsem se zamilovala do Taylor Swift a její písně willow, což je z příběhu patrné. Také vím, že jsem tento počin psala čistě na popud svých emocí. Jako teď, i tenkrát jsem hledala něco odpočinkového a nemohla vůbec nic najít, a tak jsem se rozhodla napsat si ho sama. Inspiraci jsem také našla v seriálu My Mad Fat Diary (na nějž je v příběhu několik zmínek), respektive v napsání Trevorovy postavy mi hodně pomohl Finn Nelson z toho seriálu.

Strávila jsem přesně měsíc zveřejňováním kapitol. A přesně tak, jako jsem se na konci října se všemi z vás u tohoto příběhu vítala, se tu s vámi dnes i loučím, stejně tak, jako s postavami.

Nebylo jich moc a nedostaly takový prostor, jaký by si asi všechny zasloužily, ale přesto každá z nich do příběhu vnesla naději pro Chrise a to se počítá.

Vím, že spousta dotazů zůstala nezodpovězená. Co se stalo s Chrisem po příjezdu? Jak okolí reagovalo na jeho a Trevorův vztah? Co šikanátoři? Jestli Chris pověděl rodičům o svém snu a chtíči studovat herectví tak daleko od nich? Zda přestoupil na školu k Trevorovi? A tak dále. Tady nechávám prostor pro vás (a možná do budoucna i sama pro sebe), abyste si sami udělali obrázek o tom, kam se Chris po příjezdu posunul či neposunul. A jestli se něco změnilo nebo ne. Je to jen na vás a kdybyste se chtěli podělit, máte určitě prostor v komentářích. Ráda si počtu nějaké teorie.

Řekla bych tedy, že jsme definitivně u konce, vše bylo řečeno. Zbývá jen jedno obrovské poděkování pro vás. Dlouho jsem nic nezveřejnila a tohle je první dokončený příběh po dlouhé době, který jsem zveřejnila až do konce. Tudíž vám všem moc a hluboce děkuju za každou hvězdičku, za každý komentář, za každé přečtení. Nesmírně mě to těší a jsem za vás nesmírně ráda. Snad jste si tuhle jízdu užili stejně jako já nebo Chris s Trevorem.

Ještě jednou všem moc děkuju. A možná se potkáme zase u nějaké romantické storky, kterou tu zveřejním. Do té doby se mějte hezky a opatrujte se.

Void