Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi dnešní sen líbil či nikoliv. Zdálo se mi totiž o té potyčce mezi mým bratrem a Trevorem. Seděl jsem s nimi v tom obývacím pokoji, samozřejmě dál od všech ostatních, a pozoroval Trevora, kterak si hraje s nejmenšími z nás. Vyváděl různé opičárny, kterým jsem se smál i přesto, že se občas z křesla – o němž vlastně ani nevím, jestli v obývacím pokoji vůbec je – ozval hlas mého bratra s nějakou jízlivou poznámkou. Liv s Garrym seděli na sedačce – opět stejný problém jako s křeslem – a taktéž se smáli tomu, co Trevor dokazuje.

Pak se zničehonic Trevor rozmáchl a bez dalších slov uhodil do obličeje mého bratra. A kdyby jen jednou. V tom snu jsem se neskutečně hystericky smál. Tak, že mi padaly z očí slzy, ale já je vůbec nevnímal. To se mi samozřejmě nelíbilo, přijdu si jako psychopat. Jenže pak se najednou z pokoje vypařili všichni ostatní a zůstal jsem tam jen já s ním. On se na mě otočil s příjemně hřejivým úsměvem a řekl mi prostá dvě slova, která mě nakonec i probudila. Miluju tě.

Vím, že v konečném důsledku ten sen nedával žádný smysl a byl vcelku odpudivý, protože nesnáším rozepře a bitky. Ale ta dvě slova, prodchnutá takovým přívalem pocitů, jsem zkrátka vnímal jako to nejhezčí, co jsem kdy slyšel. Co se mi kdy zdálo. Soudím však, že moje mysl se mnou hraje hru, kterou nemůžu vyhrát. Jediné, co mi zbývá, je nad těmi sny tolik nepřemýšlet a nenechat je, aby mě ovládli.

Ráno však přišlo později, než bych očekával. Otevřel jsem oči a jako obvykle jsem se jako první podíval na čas. Je to občas frustrující, hlídat se, abych nezasapal. Dnešní den se ale nesl v líné náladě, protože venku nesvítilo slunce, ale pršelo. Možná proto mi hodiny na telefonu ukázaly devátou hodinu ranní. Venku totiž panovalo opravdu pochmurné počasí, které pokoji nedodávalo skoro žádné světlo. Jen stěží šlo poznat, jestli je opravdu ráno, ale bylo. Skoro pozdní.

Vystřelil jsem z postele jako divý, nehledě na to, jestli Trevora vzbudím a zaplul do koupelny, kde jsem jako obvykle vyprázdnil svůj močový měchýř a vykonal ranní hygienu. Do pokoje jsem vstoupil zpět takřka po rekordních pěti minutách a z komody začal vytahovat věci na převlečení. Dnes se sice nevydám nikam ven, když tam prší, ale aspoň nebudu v pokoji, až se Trevor vzbudí.

A najednou mi dojde, že se neozývá žádný pravidelný dech a dokonce ani chrápání. Přesto cítím jeho přítomnost. Cítím jeho zírání na moje holá záda, když si chystám převléknout triko. Znamená to tedy, že je v pokoji a viděl mě ve spodním prádle, než jsem si nasadil tepláky? Zírá na mě vůbec? Je v pokoji?

Rychlostí blesku si nasadím triko na své pihaté bělostné tělo plné nedostatků a pomalu se začnu otáčet směrem k jeho posteli. Únava, jejíž špetky na mě ještě před malou chviličkou dotíraly, jsou rázem pryč, když si všimnu, jak sedí na své rozházené palandě, opřený o zeď a s jakýmsi zamyšleným výrazem mě propaluje. Poprvé nemám ani ponětí, co se v něm děje.

Tedy ne, že bych tak nějak věděl, co se uvnitř něj děje i jinak, ale z jeho pohledu člověk dokáže vyčíst ledacos. První den té bitvy s mým bratrem byl naštvaný. Poznal jsem to podle zatnutých čelistí a nenávistných blesků v jeho modré tůni. Druhý den byl stále naštvaný, jenže už mi přišlo, že nejen na mého bratra, ale i na celý svět okolo. Včera mi přišel smutný. Podle všeho zůstával zavřený v pokoji celý boží den.

Dnes z jeho výrazu nevyčtu nic. Ale dívá se na mě. Jako by ani nevnímal. Proto několikrát lusknu prsty, čímž ho donutím, aby mírně zahýbal hlavou. A pak se se mnou celý svět zatočí, když se usměje. Tak nádherně. Tak neskonale úžasně, že mám opravdu co dělat, abych se tu nesložil na zem a neusmíval se jako sluníčko na hnoji. Po třech dnech se na mě konečně usmívá.

„Dobré ráno," šeptne stále opřený o zeď. Jeho oči najednou jiskří a jsou plné života. Jak je to možné? Vždyť ještě před chvílí se netvářil nijak. Ani z jeho očí nešlo poznat nic. Proč taková změna? Zničehonic.

„Dobré," popřeju mu s úsměvem a vyšplhám se zpět na postel, abych na něj lépe viděl. Srdce opět hraje svou serenádu a já jen doufám, že ji v tomhle neskutečném tichu neuslyší.

Snažím se zbystřit nějaké hlasy, ale v celé chatě je až podezřelé ticho. Zřejmě si dnes všichni dopřávají dvacet a prakticky jim není co zazlívat. Celé ty dny vstávali všichni brzy. Kolem sedmé až půl osmé hodiny ranní. Tudíž, když se venku zjeví deštivá víla a obloha je zatažená, se nikomu zkrátka ani z postele nechce. Dnešní den přímo vybízí k tomu, abych si sedl v knihovně s teplým čajem a posledním dílem, v němž mi chybí přečíst jedna kapitola a epilog. A pak bude moje nitro zase o něco prázdnější.

„Jak ses vyspal?" zeptá se a já zrak upřu na něj, přičemž napodobím jeho polohu a opřu se o příjemně chladivou stěnu. Ačkoliv jsme spolu zažili už tolik rán, tohle je poprvé, co se mě vlastně ptá. A když se snažím v jeho obličeji najít nějakou skulinu, která by mi říkala, že ho to vlastně nezajímá a snaží se jen přerušit to ticho, nikde ji nenacházím. Protože to vypadá, že ho opravdu zajímá, jak jsem se vyspal.

„Po skoro tejdnu jsem spal až do devíti," odpovídám rozvinutě. Tak, jak si to můžu dovolit jen před ním. Moje srdce plesá. „Takže bych řekl, že docela dobře."

Život je vskutku nespravedlivý. A hned vysvětlím proč. Když si ho totiž prohlížím, jen ve spodním prádle, pomačkaného od spánku, se zarudlými víčky a rozcuchanými vlasy, přijde mi stále krásný. Ne-li ještě krásnější, než když je upravený. Jak je možné, že je někdo takhle krásný od přírody? Já, když se podíval ještě před malou chvílí v koupelně do zrcadla, jsem se málem polekal. Moje hnědé vlasy trčely snad do všech stran, v obou koutcích úst se mi vyjímaly zaschlé sliny, u očí obrovské ospalky. Nejhorší na tom je, že i když jsem se omyl a nějak se maličko poupravil, vypadám pořád, jako bych vylezl ze žumpy. Nikdy před tím mi to ale nevadilo. Nezáleželo mi na tom, jak vypadám. Až doteď. A to je nespravedlivé.

„Vypadalo to tak," uchechtne se potichu a zahledí se mi do očí. Tak, jak to umí jen on. Skoro to působí, jako by mi hleděl do hlavy i duše. Jako bych byl naprosto průhledná skořápka, kterou dokáže prohlédnout skrz na skrz. „Chrápal jsi tak, že jsi mě vzbudil, což mi nevadí. A neustále ses usmíval. Co se ti zdálo?"

Hrkne ve mně. Pozoroval mě snad celou tu dobu? Soudím, že byl tedy vzhůru, když jsem vylétl z postele jako praštěný a snažil se právě tomuhle zabránit. Zabránit jakékoliv konverzaci s ním. Protože ty tři dny, kdy se se mnou nebavil v tuhle chvíli opět neznamenají vůbec nic. Jako by se ani neodehrály.

„Nevím," myknu rameny. „Víš, jak se říká, že sen zapomeneš, když se podíváš do okna. Tak to se asi stalo mně."

Samozřejmě, že lžu. Ten sen si pamatuju do sebemenšího detailu. Předpokládám, že se mi během dne ten sen bude mlžit a veškeré věci z něj začnou upadat v zapomnění. Ale nezapomenu na to, jak zněla ta dvě krásná slova z jeho úst. Ta, která bych mu v tuhle chvíli nejraději vykřičel do obličeje. Do těch krásných očí, které mě zkoumají. Jako by i ony samy hrály s mou myslí hru. Hru, ve které vynikají. Snaží se zjistit, jestli lžu.

Každopádně, pokud mě pozoroval celou tu dobu, co si asi vydedukoval, že se mi zdá? Je to hřejivý pocit, když si uvědomím, že mě pozoroval v jedné z nejzranitelnějších chvil v životě. Na druhou stranu se však stydím za to, že jsem chrápal a slintal. Fuj. To asi není úplně nejlepší způsob, jak udělat dojem na kluka, do kterého jste blázen. Sakra.

„Muselo to bejt fakt něco hezkýho, protože takovej úsměv jsem na tobě ještě neviděl," nepouští se toho tématu. Kdyby jen tak tušil, co bylo předmětem mého snu. Doufám jen, že jsem nemluvil ze spaní. Ve snu jsem prakticky neřekl jediné slovo, ale kdo ví. Člověku se za noc může zdát až deset snů, ovšem v hlavě vždycky při probuzení utkví jen jeden. Maximálně dva, které splývají do sebe. Velký zázrak je, když si člověk pamatuje i ten třetí. Stává se to nepravidelně. Takže doufám, že jsem neříkal nic, co by mě prozradilo. Modlím se za to ke všem svatým. „Měl by ses usmívat častěji."

„To bych k tomu nejdřív musel mít důvod," opáčím, aniž bych nad tím měl nějakou moc. Občas ze mě prostě lítají odpovědi, aniž bych nad nimi musel přemýšlet. Vždycky se hodí k tématu a jen málokdy jsem s nimi nespokojený. Tohle je ten případ, kdy jsem nespokojený. Odkrývá to další kousek mě. Jako bych mu vlastně řekl, že jsem nešťastný a nemám důvod se smát. Tohle jsem pohnojil.

Dívá se na mě. Na tváři nemá úsměv, ale připadá mi daleko uvolněnější, než ještě před chvílí. Stále sedí v té stejné poloze, nehýbe se, jen se na mě dívá. Odklonil svůj pohled vůbec od té doby? Myslím si, že ne a z toho uvědomění se mi tvoří ruměnec na tváři. Cítím to, protože se mi hrne krev do tváří, které mě začínají pálit, jako kdybych dostal facku. Momentálně by se mi hodilo, kdybych byl tmavší a nevypadal jako upír, co nutně potřebuje vypít nějakou krev jinak seschne.

Jsem sněhově bílý. Jako bych trpěl nějakou nemocí. Doktoři tvrdí, že je to způsobené nedostatkem železa v těle, takže pravidelně každé ráno po snídani ujídám pilulky, které ho mají nahradit. Nic to ale nemění na tom, že se nikdy neopálím a budu celý život bílý jako sníh. Na slunci už jsem se několikrát spálil a řeknu, že to není vůbec nic příjemného. I to je vlastně důvod, proč si vedle Trevora přijdu jako naprostá troska. Znázorňuje naprosto všechno, co já nejsem a nikdy nebudu.

„Chci se ti omluvit," ozve se po chvíli důkladného zkoumání mé tváře. V jeho hlase cítím jakousi provinilost a zpytování svědomí. Stále se však nehýbe. Dřív, než však stačím nějak zareagovat, pokračuje dál vysvětlením. „Myslel jsem si, že na mě taky budeš nasranej, jako moji a tvoji rodiče, i když jsem vlastně nic neudělal. Takže jsem si to prostě chtěl ušetřit a choval se jako idiot. Ani teď nevím, jestli seš na mě kvůli svýmu bráchovi nasranej. Ale to mě neopravňuje chovat se jako kretén."

„Vždyť jsi mi nic neudělal," reaguju takřka ihned. „A naštvanej na tebe nejsem. Můj brácha je debil a debilem prostě zůstane. Moje rodiče to přejde, to se neboj, prostě si na něm zakládaj, a když ho nemaj po ruce, jsou chvíli jak tělo bez duše. Ale zvyknou si. A je škoda, žes mu jednu nenatáhl zpátky."

Obdařím ho mírným, spikleneckým úsměvem, který mi opětuje a konečně pohne rukama. Sepne dlaně a pohrává si se svými prsty. Bože můj, kéž by jedna z těch rukou byla moje.

„Cejtím se, jak kdybych ho vyhnal," přizná a poprvé za celou dobu sklopí pohled. Docela to vypadá, že ho odchod Johna opravdu mrzí.

„Řeknu ti něco," odlepím se od zdi a chytnu se madla u postele, které mi brání spadnout dolů. Nohy sroluju do tureckého sedu. Získávám si opět jeho pozornost. „Johnovi už se sem od začátku nechtělo, ale táta ho nutil. Víš, ten kretén s náma už tři měsíce nebydlí, i když je na rodičích taky závislej. Jde ale o to, že ho kámoši pozvali kempovat a on musel odmítnout kvůli tátovi, kterej ho sem tlačil. Takže byla jen otázka času, kdy se do někoho pustí, aby si mohl vymyslet důvod, proč tu nezůstávat. I když moc rozumu nepobral, tak na tohle je vlastně docela chytrej. Tím ti ale chci říct, že ty nejsi důvod, proč odjel. A i kdybys byl, pak před tebou smeknu a poděkuju ti, protože bez něj se mi tady dýchá zase o něco líp."

Trevor, sedící naproti mně, se začne smát a docela nahlas. Pobavil jsem ho. A tím, že se směje, se usmívám i já. Přál bych si ho teď vyfotit a uchovat si tenhle jeho úsměv způsobený mnou už napořád. Protože tohle je další faktor, který ve mně ten cit jen utužuje. Pozorovat, jak se usmívá a u toho mu jiskří oči. A vůbec, je to to nejhezčí, co můžete po ránu vidět. Tím jsem si stoprocentně jistý.

***

Když se Trevor odhodlal se jít převléknout, vyplul jsem z pokoje a šel zkontrolovat dění všude kolem. Naše patro bylo velmi tiché, občas se z pokojů ozývalo hlasité chrápání či nějaké mumlání. Připočítal jsem to k tomu, že dotyčný mluví ze spaní. Každopádně první patro už bylo o něco rušnější. V každém pokoji zněla konverzace, dokonce i z pokoje mých rodičů, kteří měli zavřené dveře a vypadalo to, jakože mají záživnou konverzaci.

Tak nějak jsem si přebral Trevorova slova a sedělo by to. Zlobili se na něj, protože mu dávají za vinu, že John odjel, jenže na druhou stranu, jak znám mámu, jistě si uvědomila, že kvůli Johnovi tu nikdo po špičkách chodit nebude a hlavně se kvůli němu nebudeme omezovat. Měl to dobře vymyšlené, stačil jediný incident, aby prostě udělal scénu a zdejchnul se někam, kde bude se svými přáteli a lovit dívky, s nimiž pak stráví noc. Nechápal jsem logiku svých rodičů. Ale to už delší dobu. A byl jsem opravdu rád, že John tu není. Myslel jsem svá slova vážně.

Sestoupil jsem až dolů do kuchyně, kde bylo pusto a prázdno. Na stole však bylo, jako obvykle, připraveno vše na snídani. Pečivo bylo přikryté utěrkami, máslo a pomazánky pak malými poklicemi. Potichu jsem sejmul z pečiva utěrku a vzal si suchou housku. Stačila na to, aby utlumila nesnesitelné kručení. Jako pití jsem zvolil opět džus, který ovšem nebyl tak vychlazený, jako předešlé dny.

Zanedlouho se v jídelně objevil i můj spolubydlící, který na rozdíl ode mě neváhal a vzal si hned dva makové rohlíky, z nichž jeden namazal máslem a trochu posolil a na druhý zvolil rybí pomazánku, která tu byla místo té vajíčkové.

Seděli jsme mlčky naproti sobě, já u sklenky pomerančového džusu a prohlížel si ho. S jakou chutí jedl. I při tom vypadal tak strašně krásně. Já vím, že se pořád dokola opakuju, ale nemůžu si pomoct. Je to jako, když vyfotíte nějaký hezký, převelice hezký obrázek, na který se nemůžete vynadívat. Jako když spatříte v televizi někoho tak krásného, že si začnete vyhledávat jeho fotky a očumovat je. To je přesně můj případ. Akorát že to nebyl ani obrázek a ani žádná televizní hvězda. Byl to Trevor, sedící naproti mně. Stejně starý a naprosto vzhledově rozdílný od všeho, co jsem znal.

Když dojedl, svůj zrak jsem přesunul na východ z kuchyně na verandu. Venku stále pršelo, ale slunce bojovalo o své čestné místo na obloze. Nebylo pochyb o tom, že zanedlouho se objeví duha. Vstal jsem ze své židle a přesunul se ven, do toho deštivého vzduchu. Aniž bych mu cokoliv řekl.

Jenže on za mnou přišel, stoupl si vedle mě a koukal na oblohu. A tak to trvá až doteď s tím rozdílem, že i přesto, jak je dřevo mokré, oba sedíme na jedné straně schůdků vedoucích až na promočený trávník a koukáme nahoru. Tedy, on tam kouká celou dobu, já se co každou chvíli otáčím na něj. Na to, jak se světlo odráží od jeho očí a vytváří tak něco magického. Ne nadarmo se říká, že oči jsou jediné možné kukátko do duše člověka. Ta Trevorova mi přišla čistá, jako bílý povlak na postel. Asi existuje daleko lepší přirovnání, ale já zkrátka neumím pracovat se slovy.

V kuchyni už se otočilo několik lidí na snídani, ale jak to tak vypadalo, nikdo neměl chuť vycházet dnes ven, takže se zase všichni odebrali zpět do svých pokojů. Tedy až na Richarda, který na mě kývnul a v ruce držel knihu. Toho bych nejspíš našel v knihovně. Vzal si tam vlastně i kávu a snídani složenou jen z chleba s máslem, který si položil na talířek. Chvíli jsem i jeho pozoroval. Byl tak odlišný od Trevora a tak podobný mně. S tím rozdílem, že on asi přátele má.

„A cos dělal celý ty tři dny?" obrátí svou pozornost na mě a já se proto vracím z astrálního cestování. „Jsem tě prakticky vídal jen u jídla a pak večer, když jsme šli spát."

„Nic, co by stálo za zmínku," odpovídám. „Četl jsem knížky a byl buď na vyhlídce anebo v knihovně. Většinou mi společnost dělal Richard. Co ty?"

„Nic převratnýho," kýve hlavou a zahledí se před sebe, hlavu opřenou o trám. „Byl jsem u jezera kvůli signálu, abych mohl napsat a zavolat Rachel, ale jinak jsem byl zašitej v pokoji."

Nezní nikterak nadšeně. Dokonce ani ve chvíli, když mluví o Rachel, což mi dodává nepotřebnou naději. Naději k čemu? Že ji dá kopačky kvůli mně? Připadám si směšně. Opravdu neskutečně směšně. A připadal bych tak i jemu, kdybych to vyslovil nahlas. Proto si stojím za tím, že o mých citech nesmí vědět nic.

„A co máš v plánu dneska?" zeptám se a také se podívám do tmavých lesů, na jejichž horním konci se nachází vyhlídky. Zatím jsme ještě nešli na stranu toho levého kusu lesního porostu. Je tam vůbec něco?

„To jsem myslel, že mi řekneš ty," odpovídá mi potutelně. „Teď, když vím, že se na mě nezlobíš, s tebou zas můžu strávit nějakej ten čas. Teda jestli chceš, samozřejmě tě nenutím."

Trávit čas v jeho přítomnost? Ano! Ne!! Ano!! Ne! Nevím. Chci i nechci. Pokud to však vezmu z hlediska, která odpověď víc převažuje tu druhou, pak bych řekl, že víc chci, než nechci. Čímž je vlastně rozhodnuto. Lidi jsou prostě naprogramovaní tím způsobem, že místo, aby si život zlehčovali, si ho ztrpčují. A to je i můj případ. Místo abych se distancoval od něj a tím pádem od všech citů k němu, jim spíš dávám volný průchod tím, že na něj stále čumím a souhlasím s tím, aby trávil svůj volný čas se mnou.

„Chci," odpovídám lehkovážným tónem. Ten je samo sebou předstíraný. „Ale vymýšlet nic nebudu. Překvap mě."

Obdaruje mě rozsáhlým úsměvem od ucha k uchu, přičemž se chytne trámu a vstává. Energicky, hyperaktivně. Což se mu vymstí. Kluzké dřevo zaviní podklouznutí jeho pravého chodidla a ona padá na kolena. Nejhorší na tom je, že dřevo je tak kluzké, že i s těmi koleny sjede několik centimetrů od místa pádu a já jen pozoruju, jak se do té tmavě hnědé barvy dřeva vpíjí jeho červená krev.

Slyším syknutí a následně i pozoruju, jak se otáčí a jeho pravé koleno je do krve rozedřené a plné třísek.