Když se něco bortí, něco opravdu velkého, každému z nás to přináší jistou statisfakci, ačkoliv to nikdo z nás neřekne nahlas. Ani já bych to nepřiznal, ovšem když vidím třeba, jak na staveništi někdo něco bourá, mám z toho jaksi radost. Čímž nechci říct, že jsem nějaká zvrácená existence – i když si tak občas připadám – ale spíš mnou jímá radost z toho, že to to vidím. Nevím, jak přesně bych to vysvětlil, se slovy to moc neumím. Jde však o to, že právě teď, když v tichosti kráčím po jeho boku a na obzoru už se vyjímá chata, mám pocit, jako bych se hroutil. Tím dobrým slova způsobem.

Celé moje vidění je zamlžené velkými růžovými brýlemi pokaždé, když se na něj podívám. Nitro se bortí jako velká lego stavebnice. Jenže vím, že brzy přijde čas, kdy na součástku lega šlápnu. A bude to setsakrametsky bolet. Vždycky jsem doufal, že se mi něco jako je zamilování vyhne, ale asi si tím musíme projít každý. Snažím se to nějakým způsobem nehrotit, poslouchat svoji mysl a křik srdce odstavit až na tu druhou kolej, kdy nebudu mít jiného zbytí. Ovšem ten jeho hlas je stále hlasitější. Mám v hlavě pořádný maglajz. A nevadí mi to, což je ještě divnější.

Dneškem počínaje se ze mě stala jedna velká hrouda nepořádku. Netuším, jak bych ho mohl zamést. Netuším, co mám dělat, abych se toho pocitu zbavil. Myslím, že moje síly ani zdaleka nestačí na to, abych se toho zbavil. A vlastně ani nechci.

„Chci ti poděkovat," ozve se a i jeho hlas ve mně jen utužuje ten srdceryvný křik. Ten proradný sval si chce probít cestu ven a ukázat mu všechno, co se v něm od samého začátku hromadí. Vím, že je to jedna velká katastrofa, moje obavy se staly skutečností. Všechno se děje tak rychle a já nad tím nemám vůbec žádnou kontrolu. Protože Trevor není seriálová či knižní postava, do které se zamilujete. Ne, tohle je člověk z masa a kostí. Člověk se stejnými city. Člověk, který se mi snaží nějak pomoct. Možná to je ten důvod. Jde o to, že kdyby byl na jeho místě kdokoliv jiný, dopadlo by to stejně. S tím rozdílem, že u Trevora se to urychlilo díky jeho zevnějšku.

Přiznávám, že to zní možná až moc povrchně, ale kdo z nás nekouká na vzhled. Všichni na něj koukáme a hraje obrovskou roli. Nevyberete si člověka, kterému propadnete, ale u hezkého člověka si postupně vytváříte něco, co vás nutí ho neustále pozorovat. Abych byl in, je to zkrátka crush. A Trevor byl můj crush do dnešního odpoledne. Než jsem si uvědomil, že se to přeneslo do jiných, neprobádaných končin.

„Za co?" zeptám se, protože nemám ponětí, za co mi chce děkovat. To já bych mu měl poděkovat za to, že se po dlouhé době necítím jako ztracená troska.

„Asi to bude znít blbě," zasměje se, „ale už dlouho jsem se necejtil tak v klidu. Pořád jsem v jednom kole, škola, kamarádi, posilka. Všude je to hrozně hektický. Dá se říct, že posledních půl roku jsem si pořádně ani neodpočinul. Až dneska jsem se cejtil fakt v klidu. A to díky tobě."

„První," namítám, protože není pravda, že by se díky mě cítil nějak v klidu. Já pro něj nic neudělal, „komu bys měl poděkovat, jsi především ty. Já nic neudělal pro to, aby ses cejtil v pohodě."

„Ale jo," oponuje mi s nediskutabilním tónem. Chata před námi se pomalu zvětšuje a já upřímně nechci, abychom přešli přes práh. Jakmile se tak stane, naše společné odpoledne tím skončí. „I když toho moc nenamluvíš, člověk má pocit, že ti může říct cokoliv. Může ti ukázat cokoliv. Víš, doma v Greyshieldu mám kámoše ze školy. Bavíme se hlavně o škole, někdy o vzpomínkách, ale vlastně s nikým z nich nedokážu probírat svoje problémy. U tebe mám pocit, že ti můžu říct fakt všechno. Což je padlý na hlavu, když se známe jen den."

„A co Rachel?"

Je to docela troufalý dotaz. Ptát se ho na jeho přítelkyni, ale z toho, co mi teď říká, mi přijde, že toho máme ještě víc společného, než doposud. Skoro to zní, jako by se s někým ze své party snažil mluvit o svých pocitech, ale nikdo ho neposlouchá. Ano, možná si to přikrášluju, díky těm růžovým brýlím a možná už mi totálně šibe, ale neumím si jinak vysvětlit ten jeho zkroušený tón.

„Jestli mám bejt upřímnej," sklopí hlavu k zemi, zatímco jsme skoro u dveří chatrče. On se však zastaví. A já jeho gesto napodobím a otočím se k němu čelem. „Rachel občas ani nezajímá, co si o určitých věcech myslím. Naši tátové jsou dobrý kamarádi. A s Rachel se znám vlastně delší dobu. Před dvěma rokama se u nás konala taková menší párty a Rachel tam byla. Tak jsme se vlastně dali dohromady."

Poslouchám ho jako ostříž. Je to další puzzle, kterou si musím zapamatovat, abych věděl, kdo on v celku je. Jaký druh člověka představuje. Nechci ho vnímat pouze skrz ty zpropadené brýle.

„Jde o to, že je to spíš takovej tah," podívá se na mě a připadá mi, jako by se styděl. „Moji rodiče se o mě taky nějak v celku nezajímali a já jim chtěl ukázat, že nejsem jen člověk, kterýho můžou ignorovat. Takže jsem se s Rachel dal dohromady. A povedlo se mi tím zaujmout tátu. Od tý doby spolu vlastně máme i jinej vztah. Zaujal jsem je. Ale poslední dobou si vážně říkám, že jsem to měl vzít za jinej konec."

„Takže," zaseknu se, protože nevím, jak přesně se zeptat. Nebo takhle. Asi vím, ale nechci se ptát přímo na rovinu. Tím bych si pak dělal zbytečné naděje. A to ani za mák nechci.

„Ne," zakroutí hlavou, jako by věděl, na co se ho chci zeptat. „Nemiluju jí, pokud jde o tohle. A vlastně ani ona mě. Jenže povězme si na rovinu...Kdo je spolu v dnešní době opravdu z lásky? Je to luxus, kterej si nikdo z nás nemůže dovolit. A mně i docela vyhovuje bejt s ní ve vztahu, protože mám pozornost svých rodičů, její rodiče jsou navíc super lidi, a kromě občasnýho sexu po mně nic nevyžaduje. A samozřejmě neříkám, že si ten sex neužívám."

Nevím, co bych mu na to řekl. Jsem sedmnáctiletý panic, který ani nikdy nepomyslel na to, že by si svoje poprvé odbyl s holkou. Potíž byla v tom, že mě zkrátka ženské partie nijak nepřitahují. Ale to mu určitě říkat nebudu. Nikdy mu to neřeknu.

„Jde ale o to, že v dny jako je tenhle, se mi stýská po tom nemuset nikomu odepisovat a nemuset bejt nikomu zavázanej, jestli mi rozumíš," podívá se na mě. Samozřejmě mu nerozumím, protože já jsem svobodný, až to bolí. Ale asi chápu, o co mu jde. Pokud Rachel vyžaduje pozornost, když jsou spolu, a není ochotna vyslechnout jeho názory na určité věci, pak musí sám sebe zapírat, jak nejlépe to jde. O tom jsem taky přečetl pár knížek. Což ze mě nedělá odborníka na vztahy. A Rachel prakticky ani neznám, takže nemůžu posoudit, jak to mezi nimi je a kdo je vlastně ona. Ani Trevora v konečném důsledku neznám.

Dochází mi ale jeden zásadní fakt.

„A bojíš se, že když se s ní rozejdeš, ztratíš tátovu pozornost," vyslovím to nahlas, ačkoliv jsem nechtěl. Spíš je to jen taková doměnka, ale řekl jsem to jako zásadní fakt. Už svá slova nemohu vzít zpět, proto se na něj překvapeně koukám. On však jen přikyvuje hlavu. Trefil jsem se do černého.

„A taky, že nade mnou zanevře," mykne rameny a obdaruje mě takovým beznadějným úsměvem.

Jako obvykle netuším, co bych k tomu víc dodal. V empatii nejsem vycvičený. Dokážu se vžít do bolesti postav v seriálech, ale jak už jsem jednou zmínil, Trevor není seriálová postava a jeho pocity jsou daleko složitější, než těch v televizi.

„Kluci!" ozve se od chaty hlas mojí matky, která stojí na verandě a mává na nás. „Večeře už je na stole, pojďte."

Ani jsem si neuvědomil, kolik už je hodin. Od jezera jsme vyšli v pět hodin a cesta nám trvala hodinu, protože jsme šli opravdu pomalu. Potichu a pomalu, jako bychom ani jeden nechtěli, aby naše společné odpoledne skončilo. Třeba to nechtěl ani on stejně jako já, když mi před chvílí řekl, že se takhle klidně, jako dnes, necítil už delší dobu.

„Takže ti mám za co děkovat," namítá znovu, když se rozcházíme směrem k chatě. Teď už viditelně rychlejším krokem. Kručení v břiše nás obou jen dokazuje, že dobrou večeří opravdu nepohrdneme.

„Pak mi tedy bylo ctí," oznámím mu s úsměvem, který mi opětuje. A najednou mám pocit, jako by se hranice mezi tím, že se vůbec neznáme, pomalu ale jistě ztenčovala. Což mi vhání sílu do žil.

***

Večeře se táhla v daleko veselejším stylu, než-li včera. Rodiče si vyprávěli o časech, když jsme byli všichni malí. Tedy, většinou o nás povídaly matky, které rozesmívaly otce. Ty mají také nejvíce vzpomínek na naše miminkovská a batolecí léta. Já se snažil zapadnout pod stůl, když některé věci, které vypadly z mojí matky, byly hlavně o mojí osobě. Většinou ale spíš povídali o Johnovi. John byl totiž daleko zajímavější dítě, než já. Nevím proč, prostě tomu tak je. Nemůžu jim ale nic zazlívat, je to jejich první dítě a je samozřejmé, že si jeho výchovu užívali daleko více, než tu mojí.

Celou večeři jsem se pohledem vyhýbal Trevorovu pohledu, který se také několikrát zasmál na můj účet. Už tak mi celou dobu hlavou rezonovala slova, jimiž mě chvíli před vstupem do chaty obdařil. Líbilo se mu se mnou. Dokonce víc, než s kýmkoliv jiným. Dokonce více, než s Rachel. Asi bych to neměl tak prožívat, ale dělo se to. Už jen při každé té myšlence se mým tělem rozproudila radost a já ani za mák nevěděl, co si s ní počít. Potřeboval jsem ji nějak vybít.

Proto jsem po večeři zalezl do pokoje, do své postele a začetl se do knihy. Ostatně to probíhalo stejně stereotypně jako včera. S tím rozdílem, že dnes jsem se tolik začíst nemohl. Mysl mi totiž utíkala daleko od písmenek a nevnímal jsem, o čem to vlastně čtu. Zkoušel jsem to takhle hodinu, ale když jsem nepřečetl pořádně víc, než deset stran, vzdal jsem to. Moji mysl zkrátka dneska rozptylovalo hodně věcí. Strašně moc věcí. Hlavně ta tekoucí voda z koupelny.

Opatrně proto slézám z postele a přejdu k oknu, abych se podíval na ten krásný západ slunce, který do našeho pokoje přináší zlatavou barvu. Díky stromům není však nic pomalu vidět, a tak se frustrovaně otočím, přejdu ke komodě a začnu si připravovat věci na sprchování. Vnímal jsem, že je se mnou v pokoji, na své posteli. Dokonce i přesně vím, v kolik se odebral do koupelny, aby se vysprchoval. A taktéž vím, že už je tam přinejmenším dvacet minut.

Položím věci nahoru na komodu a otočím se směrem ke dveřím od koupelny. Něco mě mírně zašimrá v podbříšku. Fakt, že jsou dveře na škvíru pootevřené mě vůbec nenechává chladným.

Je to, jako bych se přenesl zpátky v minulosti, kdy jsem si za boha nebyl jistý tím, kdo jsem. A hlavně do koho jsem. V prváku, ačkoliv jsem byl terčem posměchu, jsem nestoudně pozoroval svoje spolužáky ve sprchách po náročném tělocviku. Trenér nám dal vždycky tolik zabrat, že nikdo z nich neměl sílu na to, aby si mě všímal a toho já využíval na plno. Nikdy jsem se ve škole nesprchoval, takže jsem se vždycky schválně pomalu převlékal a čekal, až ti, co do sprch nepůjdou, vypadnou ze šaten.

Pak, když jsem zůstal v šatnách sám, protože polovina se sprchovala a ta druhá byla v tahu, jsem se mírně přiblížil k místnosti se sprchami a nahlížel dovnitř. Tímhle způsobem jsem si vlastně potvrdil to, co bylo jasné. Že jsem nezaměnitelně gay a že to nemůžu nijak ovlivnit. Nějak mi to ale nevadilo. Moje vztahy byly a stále jsou na bodu mrazu. Takže by mi v tu chvíli vlastně i bylo jedno, kdybych si uvědomil, že mě nepřitahuje ani jedno pohlaví.

Ani nevím jak, ale se silně bušícím srdcem stojím u škvíry ve dveřích do koupelny a na sucho polykám. Jsem opravdu tak zvrácený, abych pozoroval svého spolubydlícího, když se koupe? Ano, jsem tak zvrácený. Protože po něm toužím. Po dnešku víc, než po čemkoliv jiném. Chci se ho dotýkat všude a hlavně chci, aby mě líbal a já mu polibky mohl oplácet.

Mírně nahlédnu dovnitř. Sprchový kout, na který mám skvělý výhled, je z velké části zacákaný vodou. On stojí pod tekoucí vodou, která mu smáčí vlasy, stéká do obličeje – díky čemuž má díky bohu zavřené oči – a snáší se dál po jeho nádherném těle. Teď, když ho vidím v rouše Adamově, ačkoliv je spodní část zakryta matným sklem, se nemůžu nabažit toho výjevu. Jeho tělo je ještě daleko přitažlivější, pokud to vůbec jde. Nejvíc mě ale fascinuje ten uvolněný obličej. Ty zavřené oči, rty mírně pootevřené a ta oddanost. Přál bych si tam s ním stát. Ne, abychom dělali něco neslušného – i když to taky – ale abych ho mohl pozorovat. Je totiž jako obrázek.

Jeho ruce se natáhnou k hlavě, prsty si prohrábne mokré vlasy a nakonec vypíná vodu a ze stojanu bere ručník. Rychlostí blesku proto odskočím od dveří a snažím se působit normálně. Kdybych ale neuskočil, viděl bych ho nahého. Chystal se totiž otevřít dveře té zpropadené nádoby na umytí a vylézt ven. Mně na oči. Uvnitř mě je všechno natažené jako struny. A já začínám být ksakru hodně nadržený.

Snažím si představit nechutné věci, když dosedám na židli ke stolu, jako například babičku ve spodním prádle. Sousedku, které je přes osmdesát a má nasazovací zuby, v krajkované podprsence, ale nezabírá to. Ten jeho obraz je daleko silnější, než kterýkoliv jiný. Proklínám sám sebe za to, že jsem se vůbec odvážil nakouknout tou zpropadenou škvírou dovnitř. A především pak proklínám jeho za to, že je tak perfektní. Dokonalý. Nádherný.

Nikterak mi to neulehčuje, když vychází z koupelny, s ručníkem kolem pasu a jednou rukou si prohrabává svoje zvlněné kadeře. Raději sklopím pohled do země, jinak by hrozilo, že se na něj samou vášní, kterou ve mně zakořenil, vrhnu a už ho nepustím. A to ani kdyby protestoval. Asi opravdu budu potřebovat nějaké psychologické vyšetření. Jinak to nevidím.

„Všechno v poho?" ozve se a já chtě nechtě zvednu hlavu. Dívá se na mě ustaraně, jako by viděl ducha, zatímco já hyperaktivně kývu hlavou, zvedám se ze židle a přecházím ke komodě. „Jsi nějakej bledej. Děje se něco, kámo?"

To poslední slovo mě donutí zastavit se a uvědomit si, na čem jsem. Měl bych udělat přítrž svým představám, protože za chvíli ani nerozeznám, co je skutečnost a co jen výplod mé fantazie. Stojím k němu naštěstí zády, takže nevidí to zklamání v mém obličeji. Jsem jeho kámo. Kámo. A podle všeho je to tak správně, jenže čím víc se mi to slovo rozkládá v hlavě, tím víc působí jako parazit. Tím víc si uvědomuju, že nikdy nebudu nic víc. Ani na malou chvíli nebudu víc, než jen kámo.

Polknu tu hořkou slinu, která se mi v ústech vytvořila, uchopím své spodní prádlo a pyžamo a s falešným úsměvem se na něj otočím. Jeho pohled je odzbrojující. Dívá se na mě s takovou starostí. S takovou něhou, jež se brzy stane mým koncem. Musím prostě přestat přemýšlet nad tím, jak na mě kouká. Musím přestat vnímat to, jak mě vnímá. Musím mu přestat propadat ještě víc.

„Ne, všechno je v pohodě," odpovím a dřív, než stačí něco dalšího říct, se skoro rozeběhnu do koupelny, zavřu za sebou dveře a opřený o jejich dřevěnou konstrukci se skácím až k zemi a ruce si zabořím do vlasů. Teprve až teď mi totiž začíná docházet, že tohle není žádná hra ani lekce. Dochází mi, že jsem se opravdu zamiloval. Bezhlavě, po jednom dni, aniž bych ho znal. Ale je to tak. Miluju ho.

***

A tak se to se mnou táhlo další tři dny. Chvilkové štěstí prošpikované beznadějí z toho, že jsem si uvědomoval, že tenhle kluk mě nikdy nepolíbí. Nikdy ke mně neucítí to, co já k němu. Pokaždé, během těch tří dní, kdy mi řekl něco, co mě dostávalo do varu, vždycky uzemnil slovem kámo. A já s tím nemohl nic dělat, protože jsem byl jeho kamarád. Nic víc, nic míň.

Pokaždé, když se vyrojila možnost ho nepozorovaně sledovat, jsem tak činil. A dělal jsem si to tím pádem ještě horší. Měl jsem pocit, jako bych každým dnem padal do té bezedné propasti hlouběji a hlouběji pod zemský povrch. A nejprve to bylo opravdu příjemné, ale jindy jsem se cítil, jako by se mi vzduch vytrácel z plic a já nemohl dýchat. V noci jsem se budil úplně zpocený, protože každý sen se týkal jeho. Nemusel v nich ani být, ale stačilo si uvědomit, že celé moje bytí se najednou točí jen kolem něj. Kolem jeho modrých očí, zvlněných kadeří, těch krásných rtů a toho podmanivého hlasu.

Noc co noc mi našeptával ta nejsladší slova protkaná jedem. Jedem, který se vpouštěl do mého srdce v čím dál větších dávkách. A nepomáhaly tomu ani představy babiček ve spodním prádle. Nepomáhalo tomu nic.

Došlo však k posunu v jiném směru. Ještě ten večer, kdy jsem ho tak nestoudně pozoroval, jsem dočetl knihu. Nebyl jsem ve svém pokoji. Nemohl jsem být mezi těmi čtyřmi stěnami jen s ním, takže jsem se odebral dolů do knihovny a dočetl první díl Elfhamského království tam. Na druhý den jsem se pak časně ráno vydal na rozhlednu, aniž bych na někoho čekal. Nasnídal jsem se časně z rána, vstával jsem skoro tak brzy jako moje mamka, a dřív, než se jídelna vůbec stačila naplnit, jsem měl hygienu za sebou a s batohem se svačinou jsem se vydal nahoru, abych se pustil do druhého dílu.

Kolem dopoledne mě pak překvapilo, když se ke mně dostal Richard, taktéž s knížkou v ruce. Moc jsme toho spolu neprohodili, ale vlastně ani nebylo proč. On byl ponořený do světa nějaké další knihy od Stephena Kinga a já do Podlého krále. Druhý díl byl pro mě ještě víc strhující, než ten první a já v tichosti, kde o sobě dávala vědět jen příroda, přečetl skoro celou knihu.

Když už moje oči nezvládaly příval všech těch písmenek, knihu jsem si položil na klín a pozoroval z lavičky ten výhled na Greyshield dole. Richard seděl nepatrných pár centimetrů ode mě a také se zdálo, jako by měl unavené oči, ovšem na rozdíl ode mě je měl zavřené. Ani však po delší době nijak nedával najevo, že by projevoval zájem o to se mnou konverzovat. A já to vítal s otevřenou náručí, protože za ty čtyři dny, co jsem tu byl, jsem toho řekl víc, než za celý předešlý půl rok.

Kolem páté hodiny podvečerní – ano, vynechal jsem oběd, proto ta svačina – jsem se odebral s Richardem po boku zpět do chaty. Cesta dolů byla strmá a já několikrát zakopl o kořeny stromů v zemi. Nebýt vlastně jeho, měl bych několikrát nabitou hubu. Vždycky mě pohotově zachránil.

Po příchodu dolů na mě čekalo překvapení. Nevím, jestli bylo milé nebo ne, ale u auta stál John se sbalenými kufry, které ukládal do úložného prostoru. Pak vyšel otec, s kamennou tváří nastartoval auto, počkal na Johna až nasedne a odjeli od chaty. Došlo mi, že bylo pondělí, ovšem bylo domluveno, že budou jezdit výhradně rodiče na nákup a hlavně – proč by si John bral sebou svá zavazadla?

Matka mi později oznámila, že se Trevor s Johnem docela ostře chytili a John se neudržel a praštil ho. Pak na tátu vykřičel, že odsud chce okamžitě odjet a ten mu s nelibostí vyhověl. John byl výbušné povahy. Nedovolil si nějak výrazně uhodit mě, ale když jsem ho naštval, byl docela nepříčetný, řval a házel věci kolem sebe. Možná je házel, aby nemusel hodit se mnou. U Trevora se ale zpátky držet nemusel. Každopádně z toho jsem nevymámil nic. Takže jsem neměl ani páru, nad čím se pohádali. Ležel na své posteli, zíral do stropu a ani nevnímal moji přítomnost. Kdybych na něj promluvil, možná by komunikoval, ale já zkrátka nejsem ten, kdo dělá první kroky. A tak jsem mlčel a nenápadně ho pozoroval. Kolem půl osmé se šel vykoupat, strávil ve sprše pomalu hodinu – tentokrát se zavřenými dveřmi – a pak šel beze slova spát.

Na druhý den jsem si znovu přivstal, ale tentokrát jsem neměl plán, kam vyrazit. A tak jsem se po snídani odebral do pokoje, kde jsem ho vzbudil, aby se šel taktéž nasnídat. Nedaroval mi úsměv, jako každé ráno a ani nepromluvil. Možná si myslel, že jsem za svého bratra naštvaný – co jsem se dozvěděl z útržků konverzací, táta přijel až kolem jedenácté ráno. Nikdy jsme spolu vlastně o mým bráchovi nijak zvlášť nekomunikovali. Kdyby jen tak věděl, že mi bylo vlastně úplně ukradené, že John není nijak poblíž.

Šel jsem si sednout do knihovny na jedno z těch křesel, kde jsem do oběda dočetl zbytek druhého dílu a začetl se do toho nejtenčího, třetího. U oběda panoval klid. Dokonce ani rodiče nevtipkovali a zdálo se, že mezi nimi panuje napjatá energie. Proto jsem svoje jídlo snědl, jak nejrychleji mohl a zaplul zpět do knihovny, kam za mnou zavítal Richard. Tentokrát však mluvil.

Naznačil, že od Garryho zjistil, co se tu dělo, zatímco jsme byli nahoře na vyhlídce. Prý měl mít John nějaké nemístné poznámky na Trevorovo chování. Co jsem tak z jeho vyprávění pochytil, hrál si s těmi nejmenšími v obýváku a John se chtěl koukat na kabelovou televizi. Řekl mu, že se chová dětinsky. Podle všeho na to nijak zpočátku nereagoval ten, jemuž patří moje srdce, ale při dalším a dalším rytí zkrátka bouchl jako časovaná bomba a stoupl si až k Johnovi s otázkou, zda má nějaký problém. John se samo sebou ozval, že má a netrvalo dlouho, než padla první pěst. Tedy, ona padla jen jedna – Johnova – než se v pokoji objevili dva tátové – přivolaní Garrym – a odtáhli je od sebe. Proto měl taky Trevor pod okem fialovou modřinu.

Dál jsme to nijak nerozebírali a strávili až do večeře v tichosti čtením knih. Moje mysl byla však plná představy toho, jak se Trevor a John hádají. John totiž uměl člověka vytočit na maximum. Ačkoliv není jeden z nejchytřejších lidí, rýpat umí docela dobře. A ke smůle nás všech má i dobrý odhad na lidi.

Ani další den se mnou Trevor nehovořil. A šestý den jsem šel k jezeru sám, takže se nemusím ani vyjadřovat, že naše přátelství zřejmě skončilo. Protože ani toho dne večer se mnou nepromluvil, i když se už netvářil tak kysele a dokonce se na mě i podíval. Přesto však nic neřekl. A možná to tak bylo lepší. Čím míň jsem mu byl na blízku, tím lépe jsem mohl dýchat. Pokud mi rozumíte.