Ještě nikdy se mi nestalo, abych v něčí přítomnosti seděl v naprostém tichu a ani trochu si nepřipadal trapně. Četl jsem a dokonce jsem i slyšel lidi, kteří říkali, že byli v něčí přítomnosti takřka bez jediného slova, ale vůbec to nevadilo. Protože jim stačilo vědět, že tam s nimi ten druhý je. Já to zažívám v tuhle chvíli poprvé. Sedíme na tom dřevěném mole, bok po boku a díváme se na třpytící se jezero. Oba dva pravidelně dýcháme a já bytostně cítím jeho blízkost. A nejsou potřeba žádná slova k tomu, abych se cítil příjemně. Vlastně je mi daleko lépe, než když mluví.

Jeho slova jsem si přehrával ještě hodnou dobu. Známe se teprve den. Uběhl jeden celý den od toho, co jsem ho viděl vystupovat z auta. Kdy se se mnou roztočil celý svět díky splašeným hormonům. Ale někde uvnitř mám pocit, jako bych ho znal daleko delší dobu, což je ironické, když vezmeme v potaz, že o něm prakticky nevím nic, než povrchová fakta. A také to, že on o mě jistě nesmýšlí stylem, jakým o něm smýšlím já.

Každopádně mi řekl něco, k čemu jsem se nezdravě upnul. A co možná může být i lež. Ale stačilo, aby to vyslovil nahlas, abych se rozpadl na prach. Řekl, že mě nenechá odejít a ani on ode mě neodejde, protože ví, jak bolí ztráta. Jako by mě měl od začátku přečteného s tím rozdílem, že nezná můj největší strach. A mám takový pocit, že čím víc ho mívám, tím víc se ten strach stává skutečností a já mu pomalu ale jistě propadám všemi směry, jakými můžete někomu propadnout.

Budu znít asi jako ten největší idiot pod sluncem, ale je to příjemný pocit, Někomu propadat. Cítím se, jako bych padal do bezedné propasti svých vlastních pocitů. Jako bych okusoval neprobádané krajiny svého vlastního těla. Svých tužeb, které se snažím každou minutu pohřbít do sebe. Nevím, jestli je to trvalý pocit nebo jen přechodný, ale přeju si, aby to neskončilo. Všechno pak umocňuje to příjemné teplo rozlézající se mými končetinami a šimrání v podbříšku.

Zhluboka se nadechne, což mě nevědomky přinutí, abych se na něj podíval. V jeho očích se lesknou odražené paprsky z vody, zatímco ony samy působí jako vodní nádrž s průzračnou tekutinou, do které bych nejraději skočil a utopil se v ní. Jeho tvář je zkrátka tak krásná, nedokážu to pořádně popsat. Má na mě magické účinky.

„Nad čím přemýšlíš?" přeruší to dlouhodobé ticho mezi námi. Jeho hlas je tichý, nikterak nenarušuje tu tichou symfonii kolem nás.

Nad tebou, chce se mi odpovědět, ale místo toho poznámku spolknu, upřu pohled před sebe a snažím se přijít s nějakou odpovědí. Celou dobu vlastně přemýšlím jen nad ním. Od začátku, co tu jsme, si většinu mysli zabírá on. Je to až nezdravé.

„Nad ničím," zmůžu se jen na chabou odpověď. Ta samota je ve mně zakořeněna natolik, že ačkoliv bych mu rád řekl spoustu věcí, moje tělesná schránka mi to nedovolí. Zvykl jsem si v sobě pohřbít veškeré city a pocity. Naučil jsem se žít s tím, že to nemám komu říci, pokud tedy nezajdu k psychologovi, kterého by mi rodiče stejně nezaplatili. Je jednodušší v sobě všechno pohřbít, než se neustále snažit o to, aby vás někdo vyslechl.

Ale nestěžuju si. Můj život není katastrofa. Bydlím v krásném domě, mám milující rodiče, typicky blbého bratra. Ve škole prospívám s vyznamenáním, nemám nejmenší problém v tom, abych se zorientoval a mám dobrý vkus na hudbu – nehodlám o tom diskutovat, jsem přesvědčený o tom, že hudba je jedna z mála věcí, kterou opravdu umím volit dobře. Společně se seriály. Jen mezilidské vztahy zkrátka nejsou moje parketa. Každý máme nějaký vroubek, který se snažíme zacelit.

„Zase lžeš," ucítím jeho pohled na profilu své tváře. Je jasné, že mi tahle lež neprojde. Prochází mi u všech, jen on je prostě z jiného těsta. Zajímá se. Daleko víc, než kdokoliv jiný. „Tak nad čím přemýšlíš?"

„Proč máš potřebu vědět, nad čím přemýšlím?" opáčím uvolněným tónem. Snažím se odvrátit katastrofu, kterou by sebou přinesla pravda, navíc vím, že zaútočit je nejlepší taktika. „Nad čím teda přemýšlíš ty?"

„Nad vším," odpoví mi s úsměvem. Kdyby mě požádal, abych skočil do té vody a utopil se, udělám to. Už jen kvůli tomu úsměvu. Což je nejspíš další problém, který se nabaluje na už tak dost velké klubko. „Nad rodinou, nad školou, nad kamarády. Nad tebou."

„Nade mnou?" zeptám se přiškrceně. Srdce mi dvakrát radostně povyskočí, hlava ho však klidní. On neobdivuje mou tvář, moje vlasy, moje oči,  ústa či nos. Nepředstavuje si, jak mě líbá a už určitě jeho hlavu neplní nemístné myšlenky na to, jak sjíždí rukama po mém těle. Rozhodně nechce ochutnat, jak chutnají moje rty. I já bych nad tím neměl přemýšlet. Ale dělám to a nemůžu to nijak zastavit.

„Jo," odpovídá prostě a docela to vypadá, jako by to nemínil dál rozvádět. Odkloní ode mě pohled a znovu se zahledí před sebe. „Zajímalo by mě, co třeba děláš ve svým volným čase, když mi tu strašně tvrdíš, jakej jsi asociál. Nebo kam půjdeš na školu, až dokončíš střední. Na jakou střední vůbec chodíš?"

Čekal jsem, že přijdou tyhle otázky. Jsou to vlastně normální konverzační témata, kterými druhého neurazíte a navíc mu dáte prostor pro to, aby vám o sobě řekl něco víc. Jak říkám, připadám si jako váha. Chci a zároveň nechci, aby toho o mně hodně věděl. Už tak ale toho ví dost a myslím si, že je asi k ničemu, když mu neřeknu, co jsou moje záliby a kam chodím na školu. Tím nemůžu nic zkazit a on se nic moc stejně nedozví.

„Chodím na Greyshieldskou akademii," odpovídám. Je to škola, která nemá zaměření na jeden obor. Vyučují se tam prakticky všechny základní předměty plus jsou k nim přihozené nějaké extra, které si pak člověk volí podle sebe. Každý má proto individuální rozvrh. Některé jsou ale shodné s jinými. Je to jediná škola v Greyshieldu, kde se člověk nemusí hned zaměřovat na jedno téma a dává tak nerozhodným lidem, jako jsem podle rodičů já, čas na to, aby se během svého studia rozhodli, co je baví nejvíc. Já už to vím od základky, ale kdybych s tím přišel domů, asi by mě rodiče roznesli v zubech.

Táta si pro mě představuje nějakou ekonomickou školu, stejně jako mamka. Co nemám v těle, mám v mozku, jak vždycky říkává. Naráží tím na to, že bratr sice rozumu moc nepobral, ale za to vyniká ve všem, co se týká sportu. Moje silné stránky jsou jeho slabiny. A moje slabiny jsou zase jeho silné stránky. Není divu, že si nerozumíme. Já bych ho mohl srazit na kolena pár slovy, kdežto on by mě mohl zabít svými pěstmi. Raději se jeden od druhého držíme dál. A je to tak nejlepší.

„Tam jsem si dával druhou přihlášku," namítá a znovu se na mě usmívá. Bože. Hlavně se neroztéct.

„A kde studuješ?" doplním dotazem, když se nezdá, že by mi chtěl říct, na jakou školu chodí on. Počítám však Greyshieldskou sportovku. Tam chodí nejvíce kluků a jen málokterá holka. Ty většinou volí právě Všeobecnou akademii, kde se vyučuje i atletika. Ani vlastně nevím, kolik je v Greyshieldu středních škol.

„Na umělce," odpovídá překvapivě. Tam mířila zase moje druhá přihláška, aniž by o tom rodiče měli páru. Při podepisování souhlasu ani jeden z nich nepročítal, co za školy jsem si vybral, protože střední prakticky nebyla tak důležitá, jako bude vejška. Na uměleckou školu mě vzali a byl jsem opravdu vysoko. Pátý ze všech přijatých. Mohl jsem tam jít – vyučují se tam i základy a historie herectví, jsou tam zkušební divadelní představení a ve třetím ročníku, do kterého půjdu po těchto prázdninách, pak probíhá dvou měsíční praxe v divadlech po celých státech. Samozřejmě to sebou přináší i velkou řadu povinností, větší, než mám já, ale s tím bych se srovnal. A možná bych tam našel své spřízněné duše. Ovšem kdyby rodiče zjistili, co studuju, rázně by mě ze školy přendali. Ani jeden by nesouhlasili s tím, co jsem si vybral.

Závidím mu. Na umělecké škole se vyučuje, ale i malování, různé kosmetické věci, vaření, umělecké psaní a tak dále. Zkrátka je to nejrozmanitější škola v Greyshieldu. A já dodnes proklínám rodiče za to, jaký strach do mě zaseli. Nikdy ze mě nebude ekonom. Tím jsem si jistý. A za rok už se budu moci rozhodovat sám podle sebe. Protože to je především můj život a moje budoucnost.

„Studuju uměleckou grafiku," pokračuje se svou odpovědí. „Proto, když se mi podíváš na instagram, tam většinou najdeš fotky krajinek, ale i odvážnější fotky lidí. Učím se fotit všechno, co v sobě skrývá nějaké kouzlo. Je těžký nafotit něco, co neexistuje. Prakticky už tu všechno je, takže se to snažím brát z rozdílných úhlů. Tenhle školní rok jsem měl výstavu v hlavní galerii."

„To vím, že tam umělka měla několik svých děl," napojím se na jeho vlnu. Bylo toho celé město, protože se nestává, aby městská galerie povolovala výstavy amatérských a prakticky nevyučených fotografů a malířů. Tenhle rok však udělali vyjímku, protože škola vyhrála v mezinárodní soutěži talentů, takže dostali dotace. A město se samozřejmě chtělo nějakým způsobem blýsknout. Vedení totiž ví, jak využívat lidi ve svůj prospěch.

„Jo," reaguje. „Měl jsem tam asi jen tři fotky. Všechny tři je mám na instagramu. Počkej," vytáhne mobil z kapsy volných červených kraťasů a odemkne ho, „ukážu ti je."

Otevírá místo instagramu galerii a ťukne na složku se jménem výstava. Galerie této složky je opravdu plná, je tam snad stovka nádherně vypadajících fotek. On však prstem přejíždí až dolů a mně neuniká, že se stále usmívá.

„S učitelem techniky jsme vybírali asi z tisíce návrhů, zúžili jsme to na sto a pak to nechal na mně, se slovy, že pravý umělec musí umět prodat cokoliv. Takže výběr těch tří nakonec nechal na mě. A já vybral tuhle," přisune displej ke mně a zacloní ho před pařícím sluncem.

Pohled se mi naskýtá na černobílou fotografii, na níž je nahá žena, která se dívá na své těhotenské bříško a naprosto upřímně se usmívá. Když si ji prohlédnu blíže, zjištuji, že vlastně není nahá, ale má na sobě tělové prádlo s průhlednými ramínky. V očích se ji leskne, z čehož usuzuju, že má slzy v očích. Podle všeho jsou její vlasy světlé, působí tak i na černobílém plátně. Veškeré je to pak doplněné křehkostí, jakou ona sama působí. Ta fotografie vypadá opravdu skvěle. Teď lituju, že jsem na tu výstavu nešel.

„Je to moje ségra a ta fotka vznikla čistě za účelem památky," objasňuje tichým hlasem. „Bydlí v Británii, takže se vídáme maximálně dvakrát do roka. Tohle jsem fotil na vánoce. Mám doma svůj vlastní ateliér, pokud se tak dá nazvat přestavěná garáž. Poprosil jsem ji tenkrát, jestli by nešla se mnou, že udělám pár fotek na památku. Souhlasila a byla ráda. Vybral jsem ji, protože zachycuje její radost. Chvíli před tím jsme si povídali, jaké jméno tomu prckovi dají, jenže než mi stačila odpovědět, kopl ji do břicha a ona se začala smát. A to byl můj moment. Je to vlastně taková momentka."

Slyšet příběh, který se skrývá za onou fotografií, je vlastně daleko zajímavější, než ona samotná fotografie. Slyšet, jak vznikala a co všechno se před tím odehrálo. Navíc to vše jen umocňuje jeho příjemný hlas a ta slyšitelná radost. Nevím proč, ale raduju se s ním, i když jsem u toho nebyl.

Mobil stáhne k sobě a pak zase chvíli brouzdá, přičemž to netrvá ani tři minuty a ukazuje mi fotku nějakého muže, který stojí k jeho foťáku zády a vzhlíží na monstrózní budovu. Docela mi připomíná naše nákupní centrum, jenže tohle působí, jako mrakodrap a nákupní centrum, ačkoliv je velké, ani za mák nepřipomíná mrakodrap. Fotografie je taktéž černobílá.

„Touhle fotkou jsem chtěl ukázat, jak je člověk ve skutečnosti malý oproti obrovským věcem," namítá. „Šli jsme s tátou na nákupy potřeb do školy, když mě napadlo, že bych to mohl zachytit. Je to vlastně jen Greyshieldský nákupní centrum, jenže focený z jinýho úhlu, aby vypadalo daleko větší. Je to takovej optickej klam dá se říct," zachechtá se, když se na něj překvapeně podívám. „Táta se taky divil, jak jsem to udělal."

„To je neskutečný," vydechnu přebytečný vzduch ze svých plic a nestačím se divit tomu, jakým talentem oplývá. Je to neskutečný. Fakt neskutečný.

„Poslední je tahle," přejede prstem po displeji na další fotografii. Tahle ale není černobílá.

Je focena na nějaké louce plné květin, uprostřed toho všeho stojí dívka v bílých šatech – poznávám, že je to Rachel, Trevorova přítelkyně – dívá se nahoru k nebi a oči ji jiskří nadšením. Fotografie v sobě nese spoustu barev. Od červené, ke žluté, bílé, zelené až po modrou. Lahodí mým očím neskutečně. Nemluvě o perfektnosti výrazu jeho přítelkyně. Něco mě silně bodne do srdce.

„To jsem fotil skoro na začátku našeho vztahu," přiznává. „Jeli jsme s jejíma rodičema před minulý léto kempovat a když jsme jeli zpátky domů, projížděli jsme kolem týhle louky. Poprosil jsem Rachel, jestli by je nepoprosila, aby zastavili. Párkrát jsem si tu louku vyfotil, když se Rachel nabídla, že mi klidně bude stát jako modelka. Naaranžoval jsem si ji, byl jsem fakt nervózní, protože její rodiče mi stáli za zády a pozorovali, co děláme. A pak jsem ji vyfotil a bylo to prostě perfektní. Nejdříve jsem ji nechtěl použít, ale nakonec byla prostě nejlepší do té třetice a tak vyhrála."

„Všechny ty fotky jsou neskutečný," přiznám, když odsune svůj mobil z mého zorného pole, přičemž ho zamkne a strčí zpět do kapsy. „Máš neuvěřitelnej talent. Nechápu, jak dokážeš vytvořit něco takovýho. Musíš to mít asi v oku, abys vyfotil to, co ostatní možná ani nevidí."

„Páni," vydechne a překvapeně se na mě podívá. „To je snad to nejdelší, co z tebe za celou tu dobu vypadlo. Klidně ti ukážu pak další fotky, když budeš takhle výřečnej."

„Já jen," zarazím se, když mi dojde, že má vlastně pravdu. Celou dobu se mě snaží rozmluvit, ale nikterak se mu to nedaří. A pak mi spontánně ukáže tři fotky a já jsem výřečnej víc, než kdykoliv před tím. Ačkoliv mě z té poslední fotky stále píchá u srdce, mám z toho dobrý pocit. Z toho, že o něm vím zase něco nového. „Máš prostě talent. Všechny ty fotky jsou překrásný."

Dívám se na něj a on se dívá na mě. Srdce mi buší, cítím jeho bití až v krku. Všechno je zase jako ve zpomaleném záběru. To, jak se jeho ústa mírně zkřiví v úsměv. To, jak se od jeho očí odráží oranžové paprsky slunce. Jak krásně se na mě dívá. Stačilo by se jen nahnout. Jen trošičku nahnout, abych přilepil své rty k jeho.

Zrakem si na malou minutku dovolím sklouznout k těm zkřiveným rtům. Jak asi chutnají? Jaké jsou jeho polibky? To se nikdy nedozvím, ale jen při pohledu na ně se mi znovu rozleze teplo do všech končetin. Podívám se znovu do jeho očí a moje srdce mi jasně říká, že už není cesty zpět. Že už bariéry nebudou potřeba, protože jsem zastínil veškerou snahu je vystavit.

Zamiloval jsem se.  A už není cesty zpět.

„A co ty?" zeptá se a doslova odežene vítr z mých plachet. To uvědomění si přišlo tak náhle, že jsem ztratil ponětí o tom, o čem jsme vlastně mluvili. Až po chvíli zmateného zírání na jeho obličej se rozpomínám, že se mě ptal na to, co dělám ve volném čase, o co se zajímám. „Vím, že Greyshieldská akademie nemá jednotný zaměření, takže předpokládám, že ses asi ještě nerozhodl, co chceš dělat."

„Ale jo," přiznám slabým hláskem. Ani o tomhle jsem s nikým nikdy nemluvil. Konzultace s výchovným poradcem o našem dalším zaměření se bude konat další školní rok a do té doby nikdo neměl vědět o tom, že se chci stát hercem. Nebo se o to aspoň pokusím. Plán je totiž následující:

Dostat se na vysokou školu hereckou v New Yorku. Budu pro to muset nahrát krátké video, proč zrovna já bych měl být vybraný mezi tu hrstku lidí do prvního ročníku. To samozřejmě musí obsahovat nějakou známou repliku. Na tu jsem vybral klasiku od Shakespeara – Romea a Julii. Budu také muset předvést svůj hudební um na nějaký nástroj. To se ovšem týká přijímacích pohovorů, na který mě pozvou po tom medailonku. Pak budu muset samozřejmě jako ostatní podstoupit normální přijímací řízení se znalostmi – k tomu by se mi právě hodilo studium na umělecké škole, ale mám nastudované příručky a historii herectví. A pak už nezbývá nic jiného, než čekat na finální verdikt v podobě dopisu adresovaného pro mou osobu.

„Mám o tom jasnou představu už od základky, ale nikomu se o tom nezmiňuju a rodiče by s tím stejně nesouhlasili, takže čekám na rozhovor s poradcem, abych se ujistil, že je to správná volba."

„Co to je?" zeptá se zapáleně. Zřejmě se chytil toho, že jsem se opravdu rozmluvil. Nevím proč, ale momentálně nemám zábrany. Nerozumím tomu. Nejspíš za to může ten pocit klidu, který bych správně vůbec neměl cítit, když vím, co moje city k němu říkají.

„Chci se věnovat herectví," sklopím hlavu ke svým nohám. Čekám, že se mi vysměje. Nic takového se však neděje. „Dával jsem si přihlášku i na umělku, ale zkrátka strach z rodičů, který ve mně viděj budoucího obchodníka nebo ekonoma, mi nedovolil tam nastoupit. Takže jsem zvolil jasnou střední cestu, abych si neuzavřel vrátka a zároveň nerozzlobil je. Příští rok jim to ale řeknu jako hotovou věc."

„Nechtěj, abys byl herec?" zeptá se mě. Ani známka po posměchu. Žádný výstražný tón, který by mi napovídal, že mám sklapnout a dál nepokračovat. Jako by v tuhle chvíli bylo dovoleno mé puse, aby ze sebe vše vysypala.

„Spíš by se oháněli tím, že mě to neuživí, když se nechytnu a že je to rizikový povolání," odpovídám stále se sklopenou hlavou. „Ale neví, že o tom doma čtu příručky, sleduju seriály, zkoumám techniky herectví. Což je odpověď na tvoji otázku, co dělám ve svým volným čase. Vzhledem k tomu, že nemám s kým chodit ven, se většinu času zašiju u sebe v pokoji a koukám celý dny na seriály. Nebo čtu knížky. A říkám si u toho, jak bych to podle předlohy asi zahrál já."

„A kam chceš jít na vejšku?" pokračuje se svým dotazováním. Nekoukám se na něj. Kdybych se totiž podíval, nemohl bych dál pokračovat v mluvení. A on si to asi taky uvědomuje, proto mu ani nevadí, že mu pohled neopětuju. Ovšem co já vím, třeba mu to vadí, ale raději nic neříká.

„Do New Yorku," odpovídám. Určitě si domyslí, jakou hereckou školu mám na mysli. Je tam prakticky jen jedna velká a proslulá. Z ní vzešly dnešní mladé hvězdy. „Maj tam nejlepší studijní program, navíc to není soukromá škola, takže za školný se platit nemusí. A učí tam samí odborníci."

„Měl ses vykašlat na názor rodičů, ti o tom stejně vědí prd," pronese dramaticky, čemuž se usměju. „U nás na škole by sis svoje místo našel. A co je důležitější, byli bysme spolužáci, takže nemuselo trvat takovou dobu, než jsme se seznámili. A jak tak koukám, máme toho hodně společnýho, protože herectví je taky umění. Jednou, až z tebe bude hvězda, ti udělám parádní photoshoot."

„To si nechám líbit," reaguju na to s úsměvem a podívám se na něj. Důležitá konverzace skončila. Cítím, že ze sebe už víc nedostanu. Ale cítím se lehce. Tak lehce, že bych ho opravdu nejraději políbil. Stále si však musím připomínat, že nesmím. Mám teď nejspíš kamaráda, alespoň na léto. A nechci si to pohnojit.

I když vím, teď už na sto procent, že nechci být jen jeho kamarád.