Ani nevím, jak jsem usnul. Nakonec jsem usoudil, že opravdu udělám nejlíp, když se ještě začtu na nějakou dobu do knihy. Přečetl jsem asi dalších sto stran, když se z protější postele začalo ozývat tiché funění občas doplněné chrápáním. Když jsem se podíval na hodiny, ukazovaly něco po jedenácté hodině, což byl tak akorát čas na to, abych to zabalil. Do knihy jsem vložil záložku, abych neztratil příslušnou stránku, uložil ji pod polštář a pak usnul.

Celou noc se mi zdálo o tom, že místo Jude jsem na Elfhamském království já, a že místo Cardana je princem Trevor, který mi dělá ze života peklo. Do slova a písmene. Byl to tak divný a zároveň tak živý sen, že jsem se vzbudil zalitý potem do ranního sluníčka, které oknem pařilo dovnitř. Zrak mi okamžitě spočinul na Cardanovi/Trevorovi, který byl přikrytý až ke krku a otočený zády ke mně. Jeho klidný a spokojený dech mi prozradil, že má ještě půlnoc.

Potichu jsem se tedy vysoukal z postele a s tichým našlapováním přešel až do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu a také se pořádně vyčůral. Přes noc se můj močák naplnil nevídaně a takovým stylem, jako bych předešlý den vypil nejméně deset litrů vody. I když jsem ve skutečnosti nevypil ani požadovaný počet litrů. Měl jsem to tak ale každé ráno. Více mě spíš trápila moje záda, která byla z té nepohodlné matrace v jednom ohni.

Matrac postele je totiž nesmírně měkká. Skoro jako když skočíte na deku naplněnou peřím. Tak měkká je moje postel tady. Doma jsem zvyklý na tvrdší povrch. Mám totiž skoliózu páteře a doktoři rodičům doporučili, aby mi pořídili speciální matrac pro moje záda. Za ty roky jsem si na ni tak zvykl, že mi dočista vypadlo z hlavy, že je nějak speciální. Kdybych si na to byl vzpomněl, nemusel bych spát na palandě a už vůbec ne na něčem tak měkkém. Co se dá ale dělat. Teď už je pozdě bycha honit.

Právě znaveně scházím schody dolů. Mobil v ruce mi ukazuje, že je něco málo po sedmé hodině ráno, což není vůbec hezká doba na vstávání. Venku panují oranžové paprsky slunce a tráva venku se v jejich odlesku třpytí. Stačila už spadnout i rosa.

Mám neskutečnou žízeň, a tak rozespalý a ještě v pyžamu scházím až do kuchyně, kde jsou dveře otevřené. Nikdo, kromě mamky a Richarda však u stolu nesedí. Přeci jen je ale stůl plný košíků a misek s jídlem. Působí to jako švédský stůl. Na jedné straně, blíže ke vchodu na terasu, je postavený velký košík s chlebem, hned vedle něj je ten samý košík akorát se světlým pečivem – převažují makové housky. Pak tu je mistička s máslem, pomazánkovým máslem či vajíčkovou pomazánkou. A pak na samém kraji jsou připravené tři džbány s pitím rozdílné barvy.

Ta jedna, která je přikrytá, je naplněna černou kofeinovou tekutinou. Kávou. Ten další je žlutý, takže předpokládám, že je v něm pomerančový džus, kterého mamka nakoupila požehnaně, protože ho měli v supermarketu v akci. A ten poslední v sobě nese průzračno, což tedy značí, že je naplněný obyčejnou vodou s bublinkami. Myslím si, že mamka si přivezla i bublinkovač, který si pořídila na vánoce, aby nám mohla udělat kvalitní domácí limonády.

Moc si lásku v rodině nevyjadřujeme – dokonce ani máma s tátou ne – ale když se teď dívám na ten stůl, nejraději bych ji vykřičel do obličeje, jak moc ji mám rád a jak jsem strašně rád za to, že jsem zrovna její syn. Ano, sice má své mouchy, jako každý z nás, ale stará se o svou rodinu jak nejlépe může.

„Dobré ráno," popřeje mi, čímž upozorní na mou přítomnosti i Richarda, který jí rohlík namazaný obyčejným máslem. „Vzpomněla jsem si v noci na tu tvoji matraci, takže jsem skoro ani nespala. Jak ses vyspal?"

Starostlivá, jak jen to jde. Co se týče mého zdraví, lpí na mě tak, že je to mnohdy nesnesitelné. Kdyby se však takovým způsobem starala i o mou psychiku, bylo by všechno o něco snazší. Ale přijde mi sobecké od ni něco takového chtít, když už tak vyjadřuje víc mateřských pudů, než kterákoliv jiná matka.

„Dobré," popřeju a jako na potvoru si zívnu, zatímco přejdu ke stolu, uchopím připravenou sklenici a naliji si džus. Je krásně ledový, což by mě mohlo trochu postavit na nohy. Sedám si na židli a snažím se moc nestydět před Richardem, který se tváří, jako by nic neslyšel, i když na něm snad poprvé vidím, jak moc by se chtěl smát. „Jo, vyspal jsem se docela dobře. Nemusela jsi kvůli tomu nespat. Vždyť víš, že je ta skolióza o hodně lepší, než na začátku."

„Ale i tak," zatváří se ustaraně a usrkne kávu ze své sklenky. „Trevor ještě spí?"

„Jo," odpovídám jen a natahuju se přes celý stůl až pro krajíc chleba, který následně namažu pomazánkovým máslem. Dál řeč o Trevorovi nerozvádím, protože jsem ještě pořádně nevstřebal, že chce dnešní den strávit se mnou. A také to, že se mi o něm zdálo, jako o Elfhamském princi. Opravdu si začínám myslet, že je ze mě blázen.

„No," dopije máma kávu a vstává ze svého místa, aby sklenici odnesla do dřezu, „půjdu se podívat do patra a pomalu všechny budit. Přece nechceme, aby zaspali tak krásný den."

Nijak se s Richardem nevyjadřujeme a necháváme ji odejít. Richard se konečně začne smát, samozřejmě potichu, aby si to moje mamka špatně nevyložila. Pobouřeně se na něj podívám. Samozřejmě ze srandy, protože ta scéna byla opravdu vtipná. Typický rozhovor mezi matkou a synem.

„Celou dobu mi tady o tý matraci vyprávěla," vysvětlí svůj záchvat smíchu. „Chtěla jít probudit tvýho tátu, aby ti pro ni sjeli."

„To je prostě celá ona," odvětím na to jen a zakousnu se do čerstvého chleba. Kde ho sakra vzali? Je to možná tím, že spozoruju na kuchyňské lince otevřený chlebník, který byl ještě včera zavřený. Tak tedy udrželi ten chléb čerstvý. Nevím, my doma chlebník nepoužíváme, protože prakticky pečivo vůbec nejíme. Objeví se na našem stole jednou za uherský rok. Většinou to bývá na velikonoce. Ani nevím proč. „Pořád se o mě bojí."

„Važ si toho," zvážní Richard a po tom, že by se smál, není ani stopy. Tedy, když nepočítám vrásky kolem jeho načervenalých očí. Zřejmě vstával chvíli přede mnou. „Ne všechny rodiče zajímá jejich dítě."

Nevím, co mu na to říct. Trevor včera odhadoval, že Richard je ten typ, co se snaží svoje rodiče naštvat. Jenže už mi neřekl proč. Možná to také sám nevěděl, ale teď mi asi dochází, že on se je nesnaží naštvat. Snaží se všemi těmi odpudivými poznámkami a činy upozornit na svou přítomnost. Chce, aby si ho rodiče všimli.

Sice se v psychologii moc nevyznám, prakticky mě ani nezajímá, protože poslouchat cizí problémy je ještě daleko horší, než řešit svoje vlastní, ale tohle si vybavuju ze školy. Právě v psychologii jsme brali, že když se rodiče nestarají o své dítě dostatečně, vede to k jeho obrany schopnosti. A tím, co vyvádí – například jsme si udávali, že bere drogy – se na sebe snaží jen upozornit. Všemi možnými prostředky, jaké mu přijdou pod ruku. V některých případech to končí dobře a rodiče se opravdu začnou zajímat. V jiných to končí sebevraždou.

Přejede po mě mráz, když si představím, že by kluk, sedící o tři židle dál, myslel na něco, jako je sebevražda. Samozřejmě i mě tahle představa chytla, ale trvalo to jen několik sekund, než jsem ji vypudil z hlavy. Zahrávat si s tím, že si ublížíte, není řešení ničeho. Člověk tím nevyřeší nic. Jen přestane existovat a nadělá paseku v životech těch, kterým na vás záleží. Já si v hloubi duše uvědomil, že by to mou rodinu zlomilo. Ačkoliv nejsem otcův favorit, jsem stále jeho dítě. Dočista by ho to zabilo. O mámě ani nemluvě.

Proto jsem si na to zakázal myslet.

„Mimochodem," namítnu, abych změnil téma a zahnal veškeré ty temné myšlenky do kouta, „začal jsem to včera číst a je to fakt docela nářez. Měl jsi rozhodně pravdu, že je to něco úplně jinýho, než Skleněný trůn."

Sleduju, jak se jeho tvář rozjasní, jako by vycházelo sluníčko. Pyšně se na mě podívá.

„Rozhodně je to víc nabytý napětím a hlavní postava nemluví pořád jenom o sexu, i když na to tam taky přijde řada," obeznámí mě. „Ale jenom povrchově a přijde to vlastně docela nečekaně. A to mě na těch knížkách bavilo. Nikdy jsi netušil, co přijde. Kde teď jsi?"

„Sedmnáctá kapitola, když se Jude probudila u Lockea doma," odpovím mu z toho, co si pamatuju. Můj zrak už byl včera tou dobou krapet rozmazaný a písmenka mi utíkala před očima. Kdyby Trevor nahlas nezachrápal, určitě bych usnul s tou knihou a ztratil přehled o tom, kde jsem. A dnes ráno bych to musel dohledávat. Nevydal bych se kvůli tomu pravděpodobně ani na snídani.

„Jo," zasměje se. „To se máš ještě na co těšit. Jsem zvědavej, co řekneš na ten konec. Pamatuju si, jak jsem z toho byl docela na sračku."

„Z čeho jsi byl na sračku?" ozve se od dveří pištivý hlas jediné dívky mezi námi. Livie vypadá úplně jinak než včera. Ale to asi my všichni, ovšem ona je tak docela k nerozeznání. Na obličeji nemá ani špetku make upu a jiných líčidel. Místo šestnácti vypadá tak na dvacet pět. Její blonďaté vlasy míří do všech světových stran, jako by se na ně snažila chytit signál a mám takový pocit, že má u koutku úst zaschlou zubní pastu. Vypadá to docela jako by tam měla...no, však to nemusím ani říkat, jak to vypadá.

„Z tvýho dnešního vzhledu a outfitu," odpoví ji nezaujatě Richard, který doslova uzamkne svou sluníčkovou tvář. Jeho poznámka mě pobaví. Dívka má na sobě růžové tílko se slony a stejně zbarvené šortky na spaní. Působí to krapet nepatřičně.

„Ha ha," udělá na Richarda obličej a usedne přímo naproti mně, přičemž si začne prohlížet všechno jídlo na stole a nad vajíčkovou pomazánkou udělá odpudivý obličej. Tohle zřejmě budu mít společné zase s ní. Ze srdce nenávidím vajíčka a vajíčkovou pomazánku. „Neviděl jste někdo lupínky? Nízkokalorické? Držím dietu."

„To se nedivím," nečeká se svou reakcí Richard. „Ten nos máš vážně nějakej tlustej, měla bys mu dát víc do těla."

Livie má postavu docela slibnou. Pro heterosexuální kluky docela určitě, protože ji bůh obdaroval slušně velkým poprsím, a pěknými ženskými křivkami. Rozhodně na ni nevidím žádný přečnívající tuk, který by chtěla shodit. Ale tak už to se ženami bývá. Drží nesmyslné diety, protože si myslí, že jsou tlusté, místo toho, aby si prostě užívaly to, že jsou jaké jsou. Já mám ale co říkat, že ano.

„Nemám na tvoje poznámky náladu, Richarde, takže kdybys byl tak hodný a zavřel hubu aspoň na pět minut," její pisklavý hlas doslova ohlušuje moje sluchové ústrojí. Je rozzuřená a vstává ze židle, aby našla svoje lupínky. A nakonec se jídelna začne během pěti minut zaplňovat i ostatními, což je jen znamení toho, že mám dojíst ten chleba a jít nahoru si vyčistit zuby. Nový den právě začal.

***

Vidět rozespalého Trevora je něco, co jsem nevěděl, že potřebuju zažít. Když jsem přišel do pokoje, seděl na svojí posteli, oči přivřené a výraz mrtvého brouka. Několikrát jsem zaluskal, čímž jsem ho polekal a vysloužil si od něj pobouřený výraz. Nicméně po nějaké chvíli zaostřil a obdaroval mě tak zářivým úsměvem, že jsem myslel, že na místě zemřu. Kdyby jen tak věděl, co se mnou jeho úsměv provádí.

Slezl z postele, popřál mi dobré ráno s tím jeho pomačkaným obličejíkem a zalezl do koupelny odkud vylezl snad po patnácti minutách. Raději jsem si nepředstavoval, co tam vyváděl. Stále mě však rozpaloval fakt, že se přede mnou promenáduje jen ve spodním prádle. Překvapilo mě, že spal v ponožkách. Jako znám pár lidí, kteří spí v ponožkách, ale i tak to byl překvapující fakt. Nohy se přece jen potřebují nadechnout a patnáct minut ve sprše opravdu nestačí.

Každopádně, když vylezl z koupelny, už nebyl ani zdaleka tak pomačkaný. Vytáhl z komody tepláky a bílé triko, přes nějž se mu rýsovala vypracovaná postava a s otázkou, jestli nejdu snídat, se na mě obrátil. Vysvětlil jsem mu, že už jsem snídal, a tak se jen s myknutím ramen odebral z pokoje pryč a nechal mi trochu soukromí, abych se převlékl i já z pyžama a šel si konečně vyčistit zuby.

A pak nastalo dilema, co dělat. Vylezl jsem nahoru na postel a chvíli si ještě četl. No, chvíli je asi silný pojem. Prakticky jsem ani nevnímal, kdy se Trevor vrátil do pokoje. Zdálo se však, že mě nechce nikterak rušit, protože si vlezl na svou postel a znovu štrajdal na mobilu. Když jsem knihu odložil, zadíval se na mě a já čekal, kdy něco řekne. Kdy nějak prolomí tu tichou bariéru, jenže to trvalo daleko déle. Jeho oči vpité do mých, jeho úsměv zlepšující můj den. Srdce mi několikrát při té výměně pohledů poskočilo a já si znovu uvědomil, že takhle to nejde. Musel jsem si vystavit bariéru. Ano, pustit ho dovnitř, ale ne dál, než chci já sám.

Oběd přišel kolem dvanácté, opět jsme se všichni sešli v jídelně, ale kromě rodičů nikdo nemluvil. Všichni se svých ratolestí ptali, jak se vyspali, dětský koutek za mými zády byl až nezvykle tichý. Vítal jsem to s otevřenou náručí.

A teď kráčím lesem, po jeho boku a cítím se, jako bych se vznášel v sedmém nebi a absolutně netuším proč. Jsem nejspíš asi hlupák, když to tak prožívám, ale je opravdu hezké nebýt sám. Tedy, na jednu stranu bych byl raději sám a se sluchátky v uších věnoval svou pozornost přírodě místo jemu, ale i tak si opravdu připadám jako s kamarádem. Což jsem nezažil už pěknou řádku let. A je to osvobozující pocit.

„Máte nějakýho domácího mazlíčka?" zeptá se s tím jeho typickým úsměvem. Jeho pozitivní aura mě tolik neštve, jako třeba ta Garryho. Nenaléhá totiž tolik, jako právě ta Garryho. Zdá se, že Garry chce za jakoukoliv cenu dokázat to, aby ho měli všichni rádi, čímž je od sebe akorát odrazuje. Při obědě jsem pozoroval Richardův zabijácký pohled pokaždé, když jeho spolubydlící promluvil.

„Ne," odpovídám. Sice jsem si už po několikáté k vánocům přál štěně, ale nebylo mi vyhověno. Po dobu, kdy bych byl ve škole, by se o něj neměl kdo starat a on by akorát zaneřádil můj pokoj. Tak zněla otcova odpověď na otázku proč. Nevím, proč jsem svou snahu vlastně nevzdal už před dvěma rokama, kdy jsem se s rodičema docela ostře pohádal na tom, že John vždy dostane, co chce, na rozdíl ode mě. Bylo mi tenkrát řečeno, že jsem absolutně nevděčný člověk a měl bych se jít do pokoje zamyslet nad tím, jak se svými rodiči mluvím.

Nevytáhl jsem z pokoje paty celé dva dny. Pil jsem jen vodu a ve skříni jsem měl schované lupínky. Až třetí den jsem pocítil obrovskou bolest v břiše z toho, že jsem dva dny nic pořádného nepozřel. Ale ani to mi nepomohlo. A rodiče na mě byli akorát naštvaní. Nic jiného. Vánoce zkrátka nejsou šťastné svátky pro každého. Můžu být alespoň rád, že je můžu slavit se svými nejbližšími. Jiní takové štěstí nemají.

„Co vy?" dodám, když se nijak neozývá. Ze zdvořilosti vím, že očekává, až se na to zeptám. A mně to dělá problém. Stále totiž nevím, jak s ním pořádně komunikovat. Za ty roky jsem to zapomněl.

„Máme kočku Mňamku a psa Maxe," odpovídá rozjařeně. Docela se pobavím nad tím, že kočce dali tak směšné jméno.

„Proč zrovna Mňamka?" zeptám se s úsměvem vepsaným na rtech. Je to nezvyk, usmívat se nad něčím, co nezní z televize.

„Ráda mlsá," odpoví prostě, zatímco se před námi les otevírá a naskýtá nám pohled na třpytící se jezero. „Váží skoro čtyři kila a hodně rodinných známých si myslí, že je těhotná. Má ale jenom tak velký břicho, protože se přejídá. Pak se nemůže ani hejbat."

Před sebou vidím kočku, mourovatou kočku, s břichem, které táhne za sebou. Podobnou kočku má knihovnice v naší škole. Ačkoliv jsou domácí mazlíčci zakázaní, knihovnice je skoro osmdesátiletá paní, která tam chodí jen vypomáhat, protože už je dávno v penzi. Sebou vodí opravdu velkou a tlustou kočku, která funí, když chodí mezi regály. Ředitel čelil nejednou narážkám na knihovnici od studentů, kterým tam ta stará paní nevyhovuje, jenže on je zkrátka dobrák od kosti, což je jedna z mála věcí, které si na škole opravdu vážím. Je mu prostě líto té ženě říct, aby už další dny nechodila, když nemusí. Navíc je na ní vidět, že má tu práci opravdu ráda a s takovými, jako jsem já, si rozumí.

„Nedokážu si ale představit, že bych přišel domů a nenašel bych tam ani ji a ani Maxe," přiznává. „Je to, jako bych se vracel k vlastním dětem. Takže ti nezávidím, že žádnýho mazlíčka nemáte."

„Neměl by se o něj kdo starat," reaguju na to já s přiškrceným hlasem. Nevím, proč je přesně přiškrcený. Možná proto, že jsem o tom s nikým nemluvil. Není to ale zase takové tajemství. „Pokud jsem ve škole a rodiče v práci, neměl by se o toho mazlíčka kdo postarat."

„A to je z tvojí hlavy nebo ti to do ní někdo vtloukl?" překvapí mě dotazem, díky němuž se na něj podívám. Jako by mi doopravdy dokázal číst myšlenky a věděl, nad čím jsem před tím přemýšlel. On se na mě nedívá, tedy ne přímo, ale vidím na něm, že se chystá zdůvodnit svůj dotaz: „Nechápej mě špatně, ale je to jen výmluva. U psa bych to ještě pochopil, ten potřebuje větší péči, když je to štěně, ale kočka se o sebe dokáže postarat sama. Stačí ji připravit co potřebuje a víc se s ní trápit nemusíš. A vidím na tobě, že ty bys nějakýho domácího mazlíčka chtěl. Takže rodiče?"

Mlčím. Aby si tohle dokázal odvodit z jedné věty, je zkrátka nemožné. A pokud není, pak z něj bude opravdu dobrý psycholog, až jednou vystuduje. Což mě přivádí k tomu, že mi ani neřekl, že to chce studovat. Zkrátka mi jen řekl, že se o to zajímá. A já si z toho odvodil, že to chce studovat. Třeba se ale mýlím. Možná má místo už teď jisté na nějaké sportovní škole. Uvědomuju si, že o něm vím pořád ještě málo. A stačilo by mu jen pokládat dotazy tak samě, jako on je pokládá mně.

„Už pár let si přeju psa," přiznám nakonec se sklopenou hlavou, když se dostáváme ze spáru lesa a vstupujeme na dřevěné molo. „Ale ani moje protesty je nedokážou přesvědčit. Nevím, možná si i myslí, že jsem neschopnej se o takový štěně postarat. Kdo ví? Ani já si vlastně nejsem jistej, jestli bych pejska zvládal."

„Hovadina," odsekne. „Každej se dokáže o psa postarat. Každej. Teda kromě těch neschopných debilů s vymletýma mozkama. Ale ty takovej nejsi. A myslím si, že by ti i prospělo mít doma nějakýho kamaráda."

„Proč myslíš?" opáčím snad prvním dotazem za celou tu dobu. Když nepočítám tu otřepanou frázi co ty. Zajímá mě, proč si to myslí.

„Protože mi přijdeš osamělej," nenechá na sebe čekat s odpovědí. „Koukám se na tebe a vidím to. Vidím, že jsi osamělej, i když se ty sám vidíš jako asociál. Nejsi asociál, jen ti prostě někdo ublížil tak, že se nedokážeš vidět jinak. A radši od sebe lidi odstrkuješ, než abys je k sobě pustil. Vsadím se o co chceš, že jsem první člověk po dlouhý době, kterýho sis k sobě pustil tak blízko za tak krátkou dobu."

„Kdo říká, že jsem si tě k sobě pustil?" stojím naproti němu. Naše oči jsou opět spojené, jeho modré duhovky se pomalu protínají s těmi mými hnědými. Ta otázka je ochranný reflex. Neukázat lidem, že mají pravdu. Protože on tu pravdu má. Tedy v tom, že jsem ho k sobě pustil. Nikdo se tak daleko nedostal. Nikdo.

„Nemusí mi to nikdo říkat," mírně se pousměje. „Přistoupil jsi na to, že spolu půjdeme sem. A snažíš se mi odpovídat a zajímat se o mě. To je podle mě znamení, žes mě k sobě pustil."

Kdyby jen tak věděl, co se mi honí hlavou od první chvíle. Kdyby jen tušil, co se mnou jeho přítomnost provádí a proč si ho vlastně pouštím k tělu. Kdyby jen tak mohl nahlédnout do mé hlavy a vidět ten binec, který po každé konverzaci zanechá. A jak jednoduše bortí moje hranice. Jenže nejhorší na tom je, že on to vnímá. A nastane čas, kdy přijde i na to, že se s ním bavím, protože se mi líbí.

„A vím čeho se bojíš, Chrisi? Došlo mi to už včera, když jsem šel vedle tebe a poslouchal tvoje písničky," pokračuje dál, jako by toho řekl málo. Děsí mě, na co dalšího přišel. Čeho si myslí, že já se bojím.

„Čeho?" je to spíš zašeptaná otázka, nežli normálně položená. Tím jasně naznačuju, jak si v tuhle chvíli připadám malý a naprosto bezcenný.

„Že když mě k sobě pustíš, po létě ti zbydou jen vzpomínky a už se se mnou nikdy neuvidíš," odpovídá mi tedy upřímně. Už se ani neusmívá. Má však jen poloviční pravdu. „Ale takovej já nejsem. Pokud mě k sobě pustíš, nenechám tě jen tak odejít. A už vůbec mě ani nenapadne, abych od tebe odcházel já. Protože moc dobře vím, jak bolí ztráta člověka, na kterým ti záleží."

Neuhádl můj největší strach, který se ve mně s jeho slovy jen prohlubuje. Mám totiž strach z toho, že ač si neustále vykládám, že si vystavím bariéry, které nebudu moci překročit, nezvládnu to. Bojím se, že dřív či později mu nepodlehnou jen moje hormony, ale také srdce. Bojím se, že se do něj zamiluju.