Po večeři jsem se odebral do pokoje, abych se začetl do prvního dílu a zjistil, jestli je to čtivé a už od začátku dobře vystavené. A nestačil jsem žasnout nad tím, jak mi písmenka mizela před očima, zatímco jsem hltal slovo po slově a řádek po řádku. Otáčel jsem stránky s tím, aniž bych se díval na jejich číslování a naprosto jsem propadl kouzlu Jude Duartové a Elfhamskému království. Dramatem a napětím prosycené byly už první strany a čím víc jsem se dostával do obrazu, tím víc mi autorka ukazovala, jak strašně jsem vedle. Nakonec jsem skončil po hodině a půl, kdy jsem se bez přestávky dostal až do sté strany. Vložil jsem do knihy záložku a odložil ji pod polštář. Její další dvě sestřičky zely na psacím stole pod palandou. Nakonec pro ten stůl najdu přece jen nějaké využití. Každopádně před Richardem smeknu. Ta kniha je totiž skvělá.

Nepřestal bych číst, ale hodiny na mobilu ukazovaly několik minut po osmé hodině a bylo na čase se jít vysprchovat, spáchat popřípadě hygienu a zalézt do postele s myšlenkou na sladký spánek, který se pomalu vkrádal do mého oběhového systému. Čtení dalo zabrat mým očím, takže když jsem knihu odložil, připadal jsem si jako omámený a oční bulvy mě pálily jako bych si do nich nalil kyselinu.

Když se tedy odebírám z postele, zjišťuju, že Trevor leží v té své a kouká se na něco do mobilu. Po večeři jsem od stolu vystřelil, jako bych měl u zadnice trysku, protože jsem se nemohl dočkat, až se začtu. Vypustil jsem celkové dění kolem sebe, takže i jeho přítomnost šla mimo mě. I teď by mi to mělo být naprosto jedno, kdyby v posteli neležel jen ve spodním prádle. Jako by vycítil, že takový výhled potřebuju, abych se probral.

Oči mi nestoudně sklouznou k jeho rozkroku, kde je klid a mír. Přesto přes ty bílé boxerky mírně prosvítá jeho chlouba a já se nepatrně ošiju a zadržím dech, přičemž na sucho polknu. Celé jeho vzezření je naprosto perfektní. Mozek mám jako kaši, kterou je potřeba rozmíchat, srdce mi vynechává hned několik důležitých úderů, zatímco hlava se mi začíná motat, jako bych vystoupil z horské dráhy. Ten výhled je naprosto nepřekonatelný. Veškeré vjemy, které jsem dnes vstřebal, prakticky lusknutím prstu, zastiňuje on se svou dokonalostí.

Zrakem putuju od rozkroku směrem nahoru po břišních svalech až k prsním. Prsty, kterými se držím žebříku, mě svědí a pálí od toho, jak moc bych se ho chtěl v tuhle chvíli dotknout. Krev se mi neskutečným tempem řine do obličeje a v mém rozkroku co každou chvíli cuká. Měl bych se pro krista pána ovládnout, jinak ztratím pojem o tom, že se musím držet zpátky a vrhnu se na něj.

Pokračuju dál, k jeho pootevřeným rtům a ty moje vlastní mě začnou brnět stejným způsobem, jako bříška prstů. Jaký je asi polibek od něj? Vroucí? Smyslný? Vášnivý? Chtivý? Je zbytečné však nad tím přemýšlet. Takové pocty se mi nikdy nedostane a tohle je jen trest za to, že tak morbidně smýšlím o všem a všech.

Jen tak tak stihnu skrýt svůj chtivý pohled, když otáčí svou hlavu směrem ke mně. Jako by ani on doteď nevnímal svoje okolí. Cítím na své tváři jeho pohled, zatímco pomalu slézám z postele dolů. Proklínám toho, kdo vymyslel tyhle palandy. Jakmile se mi schůdky žebříku zabodávají do spodní části chodidla, umírám touhou vykřiknout bolestí. Je to, jako by někdo škrtl zápalkou a pohltil plamenem obě moje nohy. Bolest vystřeluje až k lýtkům, kde několikrát zacuká.

„Co to čteš?" ozve se a já pohlédnu nahoru, když se moje chodidla konečně dotýkají tmavě hnědých, žíhaných plovouček. Jeho modré oči se vpíjí do těch mých. Připadá mi, jako by mezi námi jiskřila statická elektřina. Je to však jen výplod mé bujné fantazie. Nic jiného.

Překvapuje mě, že na mě mluví. Přesto v jeho pohledu poznávám jakousi lítost. Nevím však, jestli lituje mě nebo to, že mluvil o té psychologii. Zpětně si uvědomuju, jak hloupě jsem se choval, když to myslel v konečném důsledku dobře. A měl bych být rád, že se o mě někdo zajímá. Jenže v tom je ta potíž. Já zkrátka rád nejsem, protože on je mimo mou ligu. Ať už jako kamarád nebo něco víc – což je neuskutečnitelné.

„Fantasy sérii," odpovídám a přesouvám se ke komodě, odkud vytahuju čistý ručník společně se spodním prádlem, které jsem si schoval do nejspodnějšího šuplíku. Z horního pak vytahuju pyžamo. Kraťasy, které mám snad od osmé třídy a staré, vytahané adidas triko.

„O čem to je?" ptá se dál, zatímco zavírám zásuvky a pyžamo i se spodním prádlem si naskládám do úhledného komínku. Dělám všechno pro to, abych se na něj nemusel otočit, i když vím, že ta chvíle jistě přijde. Navíc už tak mám stále před očima to tělo. To božské tělo, ze kterého se mi staví všechny chlupy na těle.

„O obyčejných smrtelnících ve vílím světě," shrnu prakticky celkový děj do jednoduché věty. Splňuje to ale veškerou krátkou anotaci. Jude Duartová je totiž smrtelnice ve vílím světě. Stejně tak jako její sestra Taryn. Jediný z jejich rodiny, kdo v sobě nese vílí krev, je jejich nejstarší poloviční sestra. Jméno mi však v tuhle chvíli vypadlo. Jako jediná však není světem víl nikterak okouzlena. Spíš si přeje být normální.

Otočím se, aniž bych o něj pohledem zavadil a vykročím si to směrem ke koupelně. Cítím, jak na mě kouká a pozoruje mou chůzi. Doslova, jako by se jeho oči zabodávaly do všech mých tělesných orgánů. Nesnáším ten pocit odjakživa. Nemám rád, když si mě někdo prohlíží a zkoumá mě. Nevím totiž, co se dotyčnému honí hlavou.

Abychom si rozuměli, nezáleží mi na názoru ostatních. Naučil jsem se ignorovat veškeré negativní názory na mou osobu. Jasně, nebudu pokrytec a přiznám taky to, že jsou dny, kdy si prostě ten negativismus vezmu k srdci a mám chuť svoje celkové bytí skončit, ale je to jen chvilková záležitost. Důležité je, abych byl já sám se sebou spokojený, což sice nejsem, ale snažím se to naučit. Snažím se mít rád sám sebe.

„Omlouvám se," ozve se, když už jsem skoro na prahu koupelny. Jeho poznámka mě zastaví a já instinktivně otočím hlavu nahoru, k jeho palandě. Je na všech čtyřech, jeho lítostivý pohled znovu vytváří vlnu tepla uvnitř mého těla a já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Jen si tak úplně nejsem jistý, za co se omlouvá. „Omlouvám se za to, že jsem se špatně vyjádřil o tý psychologii. Přemýšlel jsem nad tím docela dost a asi jsem nezačal úplně dobře. Takže chápu, proč jsi tak odtažitej."

„Není se za co omlouvat," přiznám především sám sobě. Neřekl nic špatného. To jen já si to vzal až moc k srdci. Nejsem totiž zvyklý, že by lidi, jako je on, chtěli mít něco společného s lidmi, jako jsem já. Natož zapřádat nezávaznou konverzaci o mé psychologii. O mých charakterových vlastnostech. „Nejsem odtažitej kvůli tomu. Jsem prostě takovej. Neotevírám se nikomu."

„Musí přece existovat někdo, komu ses otevřel," nadhodí a ani neví, jak moc se mýlí. Od svých desíti let v Greyshieldu jsem se naposledy otevřel svým rodičům. Ti mě však nikdy pořádně neposlouchali. Ani jeden vlastně. Pak jsem to zkusil s bratrem, ale to bylo jako mluvit do zdi. Od té doby se nikomu s ničím nesvěřuju. Poslední kapkou pro mou narušenou psychiku byl ten kluk z knihovny. Ellie. Od té doby se nesnažím s nikým komunikovat o svých pocitech. Vlastně ani s Elliem jsem nemluvil přímo o pocitech. Spíš jen o vjemech z knih.

„Existuje," přiznám však nakonec. „Jenže není to nikdo z Greyshieldu, tudíž už sedm let není nikdo, kdo by mě chtěl pořádně poznat. A mně to nevadí, zvykl jsem si na to a vlastně mi to tak i vyhovuje."

Chvíli na něj koukám. Je zaskočený z mé odpovědi. Vidím to na jeho pootevřených rtech, které si představuju přitisknuté na těch mých. Doslova to vnímám a cítím. Tu blízkost, jeho vůni, vroucí polibky. Brní mě z toho celé tělo. Jako bych se stal posedlým jedním naprosto cizím klukem, kterého neznám ani den a mám s ním strávit dalších nespočet letních hodin. Tohle léto bude jiné. Cítím to v kostech.

Nakonec, když se nijak nevyjadřuje, ho obdaruju mírným úsměvem a zapluju do koupelny. Zavřu za sebou dveře a jako robot ze sebe svlékám věci. Myšlenkama jsem ale stále u toho jeho posledního pohledu. Jako by mě litoval, což v žádném případě nechci. Ale také jsem v jeho očích spatřil i něco jiného. Něco, co mě nutí si ten pohled pořád dokola přehrávat.

Vypadá to totiž, že jsem ho svým tvrzením přinutil zajímat se o mou osobu ještě víc, než doteď. A já stále nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Protože ani za boha ho nechci pustit za svoje bariéry, ale moje podvědomí mi našeptává, že už by bylo na čase někoho tam konečně pustit a nepřipadat si neustále tak opuštěný, když zrovna nemám seriál, do kterého bych se mohl ponořit a úplně zapomenout na svou osamělost.

***

Nevím proč, ale ve sprše mi v hlavě začala hrát ta známá písnička Touch me, touch me, I wanna feel your body a u každého toho slova jsem si představoval to, jak se mě dotýká. Začínám doslova blouznit. Dokonce i teď, když se převlékám, mi docela dobře šibe. Měl bych si stanovit jasné hranice. Pokud ho pustím dovnitř, nedovolím si k němu cítit nic víc, než jen kamarádskou náklonost. Budeme přátelé, ale v mezích. Žádné osahávání, objímání, zkrátka nic. Nic, co by mě mohlo ještě víc poškodit.

Zaprvé bych ale o sobě mohl přestat mluvit, jako o poškozené věci. Nikterak mi to nepřidává na sebevědomí. Ksakru, měl bych se vážně rychle vzpamatovat. Vždyť ani nevím, co chci. V jednu chvíli ho chci líbat a v tu další ho ignorovat. Co se to se mnou pro pána jána děje?

Jsem vymydlený, oblečený, unavený a zmatený. Stojím přede dveřmi a přemítám o tom, že bych nemusel vycházet ven. Stačilo by tu prostě zůstat a přespat na té příjemně ledové zemi. V ruce držím špinavé prádlo, které nevím, kam mám dát a přemlouvám se, abych konečně otevřel a vešel do pokoje. Kde bude on na své posteli jen ve spodním prádle a bude mě obdarovávat pohledem. Tím krásným modrým pohledem.

Sakra, sakra, sakra! Do prdele!

Nadechnu se, pak zhluboka vydechnu a dříve, než si to stačím rozmyslet, ty zpropadené dveře otevírám a než by kdokoliv stačil říct švec, se nacházím v pokoji a rychlým krokem mířím ke své posteli. Opět mám ten bodavý pocit, že na mě kouká. Skenuje mě pohledem. Napadá mě, jak se zaměstnat.

Sehnu se pod pracovní stůl, od něhož nejprve odsouvám židli, povytáhnu obě tašky. Z jedné z nich začnu přendávat věci do té druhé, a když mám hotovo – překvapuje mě, že nic neříká, i když na sobě cítím jeho pohled – dávám ty špinavé věci z dneška do prázdné tašky. Budu se zítra muset optat rodičů, kam dávat špinavé prádlo a jestli je tu vůbec nějaká pračka. S tím, co mám, tu nevydržím ještě padesát devět dní. To ani náhodou. Znamenalo by to totiž, že bych musel mít na každý den jiné oblečení. A to rozhodně nemám. Nepotrpím si na tom a jsem rád za těch pár dobře vypadajících kousků.

Tašky zastrčím zpět pod stůl, zvednu se, načež se ozve dunivá rána a moje hlava trpí obrovskou bolesti. Praštil jsem se o spodek postele. Kurva. Zítra tam budu mít bouli.

Přimhouřím oči, zatímco v uších vnímám jemné pískání. Abych si ulevil, kopnu do židle a nahlas vykřiknu, jenže to nikterak nepomáhá, protože mě teď ještě ke všemu bolí ta zpropadená noha, kterou jsem do židle kopl. Pokud by se někdo dal označit za pořádného smolaře, pak jsem kandidát na první místo.

Slyším, jak postel za mnou zavrže a následně ucítím dotek na zádech. Všechny vnitřnosti se mi okamžitě naježí, zatímco se rychle otočím a sejmu tak jeho dotek z mých zad. S jednou rukou na inkriminovaném místě se na něj podívám, ale vůbec nevím jak. Celá moje tvář je zahalena přívalem bolesti, která nikterak neustupuje.

„Jsi v pohodě?" zeptá se a mě začíná rozptylovat fakt, že stojí jen nepatrný kousek ode mě a já cítím teplo jeho těla. Stále má na sobě jen ty boxerky, které mě přivádí do stavu varu. Bolest na hlavě pomalu začíná ustupovat. „Počkej, podívám se, jestli už se ti udělala boule."

Sáhne na hřbet ruky, kterou si zakrývám to bolavé místo a jemně mi ji odstrčí. Hřbet té ruky mi začne bezdůvodně brnět, zatímco už necítím žádnou bolest, nýbrž jakýsi příjemný pocit všude kolem. On si stoupá na špičky, aby vůbec viděl na to místo a já mám sklopenou hlavu ke svým chodidlům.

„Byla to rána, jako by spadl vůl," zachechtá se a já syknu bolestí, když mi svými prsty jemně prohmatá hlavu. Ucítím otupělost na určité části hlavy, takže předpokládám, že právě ono je inkriminované. „Sakriš," zakleje. „Je fakt docela velká. Zítra tam budeš mít bouli velkou jak ořech. Jsi v pohodě?"

Stoupá si zpět na celá svá chodidla a pohlédne na mě, zatímco já cítím, jak moje srdce neskutečným tempem buší do hrudi. Jestli je tohle infarkt, pak je velice příjemný. Vše vnímám jako ve zpomaleném záběru. Ten jeho bolestivý pohled, to, jak se drbe v hlavě na místě, kde já mám bouli, jak se jeho paže napne, vyskočí na ní žíly a utvoří se biceps, jenž vypadá pevně jako skála.

Můj mozek se opět roztéká v odpornou břečku. A já cítím, že se pomalu začínám červenat.

„J-jo," zakoktám se a snažím se rozpomenout, jak se mluví, chodí, dýchá, žije. Celý svět se se mnou točí díky němu. „Asi jo."

„Dávej na sebe pozor, taky jsem se jebnul do hlavy, když ses koupal," zasměje se. „Ale nebylo to tak hlasitý."

Ten jeho úsměv. Pro krista. Mám pocit, jako bych vyslintal celou řeku. A to je pořád teprve první den. Zvláštní však je, že dnes už se ani nepozastavuju nad tím, jak jsou někteří kluci ze třídy hezcí. Zkrátka jsem si zvykl na to, že vídám jejich ksicht a s každým dalším dnem a blbou poznámkou na mou osobu se mi hnusí víc a víc. U Trevora to bude ale problém. Ten, jak se zdá, nemá v plánu na mě být hnusný. Ale jsem si jistý, že si na jeho krásu nakonec zvyknu. Možná to chce jen čas.

Anebo se na něj prostě nebudu dívat do té doby, dokud mě to nepřejde. Můžu se přece dívat kousíček za něj a vymyslet si, že šilhám. Byl jsem přece jen donedávna slepý. Můžu to uhrát na to, když mu řeknu, že mám za sebou operaci očí.

„Dík," poděkuju kývnutím – v té bouli, jako by se přelila krev z jedné strany na druhou, když v ní cukne – a rozhodnu se odebrat do postele. Už na něj nekoukám. Nevím prakticky ani, jestli má cenu jít spát. Je teprve půl deváté a venku ještě stále panuje světlo, nemluvě o tom, že se z vedlejších pokojů ozývá jakýsi hluk a z dolních pater rodičovský smích.

Vylezu až nahoru, sednu si do tureckého sedu, přičemž záda opřu o chladný povrch zdi a do ruky beru telefon. Mohl bych si ještě číst, ale jsem si jistý, že bych usnul. Písmenka by se mi postupně začala mlžit před očima a nakonec bych upadl v tvrdý spánek, aniž bych věděl, co se v posledních pěti stránkách vlastně stalo. Tudíž čtení nepřichází v úvahu.

Stáhl jsem si několik dílů seriálu, které si však potřebuju šetřit pro případy, že by to se mnou bylo opravdu špatné a já se cítil pod psa. Dneska se tak necítím. Jenže nic jiného se vlastně ani dělat nedá. Tedy, pokud nepočítám další konverzaci s Trevorem, který už je také na své posteli, usazený přesně tak, jako já a oči má zavřené. Je opravdu dokonalý. Ne, vážně, viděl jsem velkou spoustu kluků, ale nikdy jsem o nich neřekl, že by byli dokonalí. Krásní, ano, nádherní, možná, ale dokonalý. To jsem si nikdy o nikom nepomyslel. Doteď.

„Co máš v plánu zítra?" ozve se a tím přeruší moje oplývání nad jeho krásou. Sklopím pohled k němu momentě, kdy on otevírá svoje bulvy a upírá je na mě. Opět se mi krev hrne do tváří. Každopádně položil dobrou otázku. Co budu dělat zítra. Podle všeho máme volnou ruku a můžeme dělat cokoliv. Ještě jsem nepřemýšlel tak daleko, jako je zítřek.

„Netuším," přiznám nakonec, ale nejspíš vím, kam se bude ubírat moje cesta. Vezmu si ty knihy a půjdu si číst k jezeru. Budu tam celý den, do chaty si budu chodit jen na jídlo. Budu tak stranou od všech – pokud zrovna nebudou mít cestu společnou se mnou. Každopádně je to to nejdokonalejší místo, kam tady zapadnout. Takže už vlastně plán mám. „Možná k jezeru. Číst si."

Myknu rameny, protože...vlastně ani nevím proč. Je to takové vsugerované gesto, které vám přijde normální.

„Co ty?" doplním normální konverzační otázkou. Vlastně mě i docela zajímá, co má v plánu.

„Chtěl jsem jít taky k tomu jezeru," přizná a usměje se. Dovolím si totiž ještě jeden pohled na něj, protože jeho obličej zkrátka působí jako droga. Ať už na něj koukám nebo ne, stále ho mám před očima. Opravdu jsem blázen. „Mohli bychom jít spolu a poslouchat tvůj playlist. Což mi připomíná, že si musím přidat tu písničku od Taylor Swift. Pak bych ti třeba mohl pustit ten můj. I když já jich mám docela dost."

„Kolik?" zeptám se. Já taky nemám jeden určitý playlist, Zkrátka jich mám víc. Ten, co jsem poslouchal dnes s ním, je taková všehochuť. Pak ty jednotlivé písničky mám roztříděné podle nálady. Když jsem smutný, mám playlist pro depresivní písničky. Když jsem šťastný, mám playlist s názvem Happy. Jak originální, že? Když mám taneční náladu, i k tomu mám playlist. Zkrátka ke každé náladě. Mám dokonce i rockový playlist.

„Nepočítám to," odvětí s úsměvem. „Ale bude jich asi pět nebo šest. Je to podle toho, co dělám nebo jakou náladu mám."

Samozřejmě. Každý má jistě playlist podle nálady. Nesmím k tomu přikládat velké naděje. Nesmím přikládat velké naděje k faktu, že bychom mohli mít opravdu něco společného. Jedna věc by se ale našla. Chase Atlantic. Tedy, jejich písničky. Ani já totiž neznám moc lidí, kteří by je poslouchali. Mám ale podezření, že i mému bratrovi se pár písniček od nich líbí. Nepřiznal by to ale nahlas, protože ví, že je poslouchám já. A já jsem podivín.

„Takže co myslíš?" opáčí po chvíli, kdy nic neříkám. „Půjdem zejtra k jezeru spolu?"

Mám sto chutí odpovědět záporně. Jenže na druhou stranu mám sto jedna chutí mu říct ano. A ta jedna chuť je rozhodující.

„Můžeme," usměju se na něj. Proč bych s ním nemohl strávit odpoledne u jezera. Na tom přece nebude nic špatného, když mi i on pustí nějaký svůj playlist. Přece se nemůže stát nic horšího, než kdyby se mi dostal pod kůži, což se stalo. Nebo snad jo? Samozřejmě že ano. Může se dostat do mého srdce. A to by byl teprve průser.