Když vám někdo řekne, že působíte jako velké jezero, jehož vodní hladina je neprozkoumaná část a vás voda láká, abyste do ni skočili a prozkoumali každičkou píď, je to nejspíš něco, co byste měli brát jako kompliment. A já to tak na jednu stranu beru, jenže na tu druhou stranu se mě to i hluboce dotýká. A to zejména proto, že po tvrzení, že se zajímá o psychologii, si připadám jako pokusný králík, kterého chce rozpitvat, aby zjistil, co sebou ta pitva přinese. Je to alarmující pocit, který nevím, jak mám zastavit.

Pozoruju vodní hladinu, od níž se odráží paprsky slunce. Docela mě to oslepuje, ale nevadí mi to. Uklidňuje to mou mysl společně s písní willow, kterou jsem si znovu pustil do sluchátek. Snažím se odrazit ten nepoznaný pocit, který třímá v mém břiše z toho, co mi řekl. Připadám mu jako to jezero. Připadám mu stejně tak zářivý, jako ta vodní hladina a jeho zajímá, co je pod ní. Co já v sobě skrývám. Obávám se však, že kdyby na to přišel, už ho to zajímat nebude.

A asi bych se měl trochu sebrat, protože už tu sedím přinejmenším hodinu o samotě, kousek dál od celé skupiny, která se uvelebila na molu. Podle všeho je tu signál, takže většina je na mobilu. Dokonce i rodiče, kteří se však mezi sebou baví. Jediný, kdo je od nás všech ještě dál, je Richard, který si lehl a nechává na sebe proudit slunce, které se vyjímá na třpytivé obloze. Dnes je opravdu krásný den. Stvořený pro rozjímání u vody.

Abych pravdu řekl, kdyby takhle probíhaly celé ty dva měsíce, vůbec bych se nezlobil. Ačkoliv jsem obklopený lidmi, které neznám, nevadí mi to, protože mě nikdo – až na Trevora – nenutí o ničem přemýšlet. A dokonce i rodiče se mi po pár hodinách dobré společnosti zdají mnohem více uvolnění, než tomu bývá normálně. Dá se to ale pochopit. Jsme daleko od města a od veškerého stresu a humbuku. Všechno je tu daleko vyrovnanější.

Prohrábnu si kadeře, protože cítím, že ačkoliv tu není takové teplo, jako ve městě, stýká mi z nich pot přímo do tváře, což není nikterak příjemné. Připadám si docela jako nějaká hlavní postava nového seriálu. Což je i jaksi můj sen. Stát se jednou hercem. Řekněme, že i to je jedním z hlavních důvodů, proč koukám na tak velký počet seriálů. Zkoumám jednotlivé herecké výkony. A musím podotknout, že zatím nikdo netrumfl dva herce, kteří jsou něco jako ztělesněním dokonalosti.

Prvním je Dylan O'Brien. Není to zrovna můj typ, ale v druhé půlce třetí série Teen Wolf schytal dvojroli. Přece jen sarkastický Stiles z prvních dvou a půl sérií byl skvělý, ale v druhé půlce třetí série dokázal, že není jen ten vtipný článek. Hrál padoucha, do kterého jsem se zamiloval. A asi to bude znít divně, ale jako Void Stiles mi přišel daleko přitažlivější, než kdykoliv před tím. Nemluvě o tom, že obě role zahrál naprosto bravůrně. Po The Maze Runner jsem se pak přesvědčil, že co se týče jeho hereckých schopností, je opravdu skvělý. Něco jako můj vzor.

Číslem jedna je pro mě ale Nina Dobrev. V upířích denících takřka od konce první řady hrála dvojroli Eleny a Katherine. A bude to znít divně, ale ačkoliv je hrála jedna herečka, já je bral jako naprosto dvě rozdílné osoby. A asi fandím padouchům, protože Katherine Pierce pro mě byla naprostá ikona a já ji miloval. To samé se však nedá říct o Eleně, kterou jsem nenáviděl. Nedokážu vysvětlit přesně proč. Zastávám totiž názor, že na záporných postavách je daleko více zajímavostí, než na těch kladných. Mají za sebou opravdu silný příběh, který nikoho nenechá chladného, a přesto žijí a rvou se se životem jako lvi. Elena pro mě byla ufňukánek takřka od začátku toho seriálu až do konce.

Možná jsem se teď shodil před některýma očima, ale nezáleží mi na tom. Je to můj názor a za tím si stojím.

Ale právě díky těmto hercům si přeju dostat se na hereckou školu a dokázat hlavně sám sobě, že na to mám. Uvidíme, kam mě můj osud zavane. Ve škole k mé smůle žádný dramatický kroužek není a i kdyby byl, myslím si, že ze studu bych se nepřihlásil. Škola je bojiště a divadlo sama o sobě.

Otočím se na naši skupinu a zjišťuju, že všichni vstávají, což je asi povel pro to, že se vracíme zpět na chatu. Upřu zrak zpět na jezero a v duchu se s ním pro dnešek loučím. Jsem si však jistý, že se sem ještě nespočetněkrát vydám. Je však čas prozkoumat další místa. Především knihovnu, na kterou se také těším. Doufám, že tam najdu něco, co mě potěší.

Vstanu ze svého místa, trošku rozchodím na místě svoje bolavé nohy, které měly čas si odpočinout a vypnu hudbu ve sluchátkách, abych slyšel, co můj táta všem říká. Kolem mě prochází Richard, který se spíš nese tak, jako by chtěl umřít. Stále jsem toho názoru, že pokud bych si měl s někým rozumět nejvíc, bude to on. Jsem zvědavý, jestli dostaneme možnost spolu pronést pár slov.

„Strávili jsme tady pomalu dvě hodiny a já jsem rád, že nikoho z vás nenapadla žádná prkotina," usmívá se na všechny. Nezdá se mi to, opravdu je jako vyměněný. Odpočatý a klidnější, než kdy dřív. Je to, jako bychom byli zpět v Ohiu. Fakticky se mi po těch starých časech stýská. „Každopádně je něco málo po čtvrtý, takže se vydáme zpátky na chatu a odteď budete mít volný prostor dělat si, co chcete. Na večeři vás samozřejmě zavoláme, bude kolem šesté."

„A co bude?" zeptá se Garry nadšeně. Nevím proč, ale ten jeho optimistický výraz mi začíná opravdu lézt na nervy. Holt ne každý ale může být stejně tak negativní, jako jsem já.

„To si ještě promyslíme," odpovídá jedna z matek. Už jsem se tak ztratil v tom, kdo ke komu patří, že je to děs běs.

Moje oči se protnou s těmi Trevorovými a já mám znovu pocit, jako bych se v nich topil. V té krásně modré a průzračné barvě jeho duhovek. Hlavu mám opět přeplněnou tím, co mi řekl a začínám si i uvědomovat, že voní strašně krásně. Říkal jsem si, že je to možná jen tím lesem, ale čím víc myslím na to, jak blízko mi šel, tím víc mi dochází, že to byla jeho vůně.

Dívá se na mě, jako by se ke mně vůbec bál přiblížit. Myslí si, že mě urazil, což na jednu stranu je i docela pravda. Nechci být jeho pokusný králík. Jenže co vlastně chci, aby mezi námi proběhlo? Známe se asi pět hodin, je krásný a taky vím, že je hetero a ve městě na něj čeká holka, jíž už stačil i zavolat a oslovit ji miláčku. Hned vlastně po tom, co mi řekl, že na něj působím jako to jezero. Nehodlám se nechávat zraňovat. A bude třeba se mu vyhýbat, abych do toho nespadl ještě víc, protože už tak cítím, že se mi dostal pod kůži víc, než kdokoliv jiný.

V prváku se zdálo, že mám kamaráda. Zajímal se o mě stejným způsobem. Ano, bylo to v té nejzranitelnější chvíli. Ve škole jsme se potkali v knihovně a sáhli jsme po stejné knize. Scházeli jsme se tam asi dva týdny, než z něj vypadlo, že nesnáší gaye, a že by celou komunitu LGBT měli vyhubit. Dostal se mi pod kůži a bylo docela těžké ho odtamtud dostat. Nechci, aby se to samé stalo i s Trevorem.

Proto zrak odvrátím jako první já s kamenným výrazem a když se rodiče rozhodnou jít, jdu kupředu tak, abych se na něj nepodíval. Jenže on už se na mě také nedívá. Místo toho kouká do mobilu a usmívá se. Musím si připomínat, stále dokola, kdo jsem já a jaké je mé místo. A to rozhodně není po boku krásného Trevora. Ani jako kamarád a ani jako něco víc.

***

Když jsme dorazili do pokoje, zdáli jsme se všichni, až na Garryho zbití a unavení. Rodiče se vydali do svých pokojů, ale jen na krátkou chvíli, než obsadili kuchyň odkud se až nahoru nesl jejich smích. Já zalehl do své postele, dal jsem nabít airpody, protože z toho poslouchání byly vybité a rozhodl jsem se nakonec vybalit si něco málo ze svého šatníku. Zbytek věcí, které pravděpodobně nevyužiju, jsem hodil pod pracovní stůl, který si myslím, mi také nebude k ničemu. Následně jsem zalehl do postele a vnímal ten klid.

Trevor z pokoje vypadl ihned, bez jakéhokoliv slova. Nabral jsem podezření, že se stydí za to, co řekl, a tak usoudil, že bude nejlepší se mi vyhýbat a nenavazovat žádné další konverzační téma. Myslím, že bych ho tou únavou stejně poslouchal jen na půl ucha. Z pokoje však zmizel ihned po příchodu.

Když scházím dolů, neslyším hlasy jen z jídelny, kde jsou stále zašití rodiče, ale také z místnosti vedle knihovny. Nevím, co tam je, protože mi to kdokoliv opoměl říci a momentálně to nehodlám zjišťovat, protože se mi zkrátka nechce přijít do styku s kýmkoliv. Podle toho pištivého hlasu, který se zdá uvolněný, než kdykoliv před tím, tam bude Livie a podle všeho s někým dalším. Protože se ozývá i Trevorův hlas a dokonce i Garryho. To mi ale stále neprozrazuje, co je to za místnost. Nejspíš asi obývací pokoj, line se odtamtud i zvuk puštěné televize.

Přejdu až k odtahovacím dveřím od jídelny a vstoupím dovnitř. Nepatrně se ošiju, když se do mě zabodne hned několik pohledů. Mám takovou žízeň, že bych vypil cokoliv, dokonce i tu okurkovou šťávu ze sklenice, která stojí na pultu.

„Dáš si něco?" optá se mě táta s úsměvem na tváři. Takhle přívětivý ke mně nebyl ani nepamatuju. Je to poněkud divné.

„Jen jestli tu máme něco k pití," přejdu až ke stolu, kde všichni sedí a jak to tak vypadá, prohlíží si fotografie v mobilech. Nejspíš z nějakého zasedání, protože koukám na tátovu šéfa, kterak má svůj příčesek mírně dokřiva. Tomu se tady celou dobu smějí. Utahují si ze své autority. Musím ale uznat, že ta fotka vypadá opravdu komicky.

Z kuchyňského prostoru ke mně přejde mamka s černým nápojem ve sklenici a pohladí mě po zádech. Tiše ji poděkuju, vypiju celou sklenici až na doraz a tu pak přenesu ke dřezu, kde ji odložím. Už se chytám k odchodu, když si všímám mamky zkoumavého pohledu.

„Co?" zeptám se a nakrčím obočí. Vím však, kam tahle konverzace bude směřovat.

„Všimla jsem si, že ses skamarádil s Trevorem," usměje se na mě. Chápu tuhle její naději. Ona jediná z celé rodiny totiž stále doufá, že se s někým skamarádím a přivedu ho domů na přespávačku. Tak, jak tomu bylo v Ohiu. Nejen, že má v hlavě tabulky a kalkulačku, ale také je pěkně všímavá a nic ji neujde. Abych byl upřímný, mám ji z naší malé rodiny nejraději. Už jen proto, že ji jsem v některých směrech opravdu podobný.

„Nejsme kamarádi," zničím její iluze. A myslím to vážně, i když si tím nejsem úplně jistý. Jsme s Trevorem po dvou rozsáhlých konverzacích přátelé či nikoliv? To nevím, ale vím, že se nechci s nikým sbližovat. Ne, když mi to na konci zase ublíží. Jako ostatně pokaždé. „Spíš jsme jen na malou chvíli ztratili kus řeči a zjistili, že jsme každej z jiný sféry lidí."

Já snílek a on kulturista zajímající se o psychologii. To nejde k sobě. Byť jen v té přátelské sféře.

„No," usměje se žena potutelně a nikterak to nerozvádí, když se otočí směrem k hrncům. Čímž naše konverzace vlastně i končí. Nijak nemám v plánu se ozývat dál, takže se na patě otočím, a než by mi kdokoliv další stačil něco říci, vycházím z jídelny a zavírám za sebou dveře.

Konečně mám namířeno do země zaslíbené. Do knihovny. Už se opravdu těším, až ucítím tu starou známou vůni a až rukama budu moc přejíždět po deskách knih. Asi jsem opravdu divný, ale miluju vůni knih. Není nic lepšího, než vzít do ruky pořádně tlustou bichli a přivonět si k ní. Zejména pak nové knihy žeru neskutečným způsobem.

Přejdu chodbičku až ke dveřím od knihovny a otevřu je. Hned na prahu na mě však čeká dvojité překvapení. To první je seskládané zejména z toho, jak je knihovna velká. Místnost je, tak jako každá jiná tady, čtvercová, na podlaze se táhne koberec, okna jsou zatemněná žaluziemi. Z pravé i levé strany se táhnou dva velké regály plné vyskládaných knih, které však nejsou jen tam. Naskýtá se mi pohled také na vozík, který je plný nezatříděných knih. Uprostřed místnosti je pak dlouhý stůl, na němž jsou taktéž vyskládané nějaké svazky a úplně vzadu, před francouzským oknem, jsou tři křesla, z nichž jedno je už obsazené.

Richard v ruce drží knihu, zpoza níž koukají jeho tmavé oči, kterými mě doslova zabíjí. Obočí má stáhnuté dolů směrem k očím, mračí se na mě. A já si jen konsternovaně prohlížím celý ten výjev před sebou samým.

„Budeš tam jen stát a debilně čumět nebo půjdeš taky dovnitř a zavřeš ty debilní dveře?" zeptá se mě útočně a já místo nějaké odpovědi vejdu dovnitř a potichu za sebou zavřu dveře. Začnu se rozhlížet, na kterou stranu se vydám. Na netu psali, že je tu více, než dvě stě padesát titulů, ale když si to tak prohlížím, přijde mi, že jich je tu snad milion. Což nestihnu za celé prázdniny přečíst.

„Na pravý straně jsou příručky a kuchařky, takže tam bejt tebou se nevydávám," upozorní mě havraní kluk. „Teda pokud nejsi zapálenej psycholog nebo šéfkuchař."

„To fakt ne," odvětím posměšně a vydám se tedy ke dvou levým regálům s knihami. Spěšně si uvědomuju, že nezněl tak útočně, jako ještě před chvílí. Spíš se mi zdálo, jako by byl překvapený, že jsem mimo něj vůbec někdo zavítal. Potvrzuje se mi tak doměnka, že pokud s někým mám něco společného, pak je to on.

Dojdu až dozadu k regálům a začnu se rozhlížet od shora až dolů. V první části regálů jsou samé horory od Stephena Kinga, což jak pozoruju, čte i Richard, který si mě nadále nikterak nevšímá a čte knihu s názvem TO. Knihu jsem nečetl, ale mám ji na seznamu, protože jsem viděl oba filmy. A musím říct, že jednička mě vážně bavila. Dvojka podle mě byla spíš už jen fantasmagorie.

Když přistupuju do další fáze knih, vyjímají se přede mnou slavné a neslavné detektivky. Je jich tu tolik, že ani nestačím vstřebávat jejich názvy. Nejvíc mám v hlavě Sherlocka Holmese. Dektektivky ale nečtu. Jde o to, že ačkoliv se snažím nehádat, vždycky už v půlce knížky vím, kdo co udělal a kdo za co může. Musím se ale přiznat, že mě baví číst young adult detektivky. Sice jsou ty detektivní části často přitažené za vlasy, ale baví mě sledovat jednotlivé vztahy. Poslední, kterou jsem četl, nese název JEDEN Z NÁS LŽE. Což bylo podáno hned ze čtyř úhlů pohledu.

Prakticky už na samém začátku mi docvaklo, kdo za tím vším může stát, ale bylo zajímavé číst o vztazích mezi jednotlivými aktéry, kteří byli tak strašně rozdílní snad ve všech směrech. Na druhý díl už si brousím zuby, a když ho tady najdu, možná se i do něj pustím dnes. Což by bylo docela dobré, když vezmu v potaz, že doma moje knihovna zeje prázdnotou. Většinou si knížky nekupuju, ale půjčuju ze školní knihovny. V té městské se nevyznám, protože má snad deset pater.

„Hledáš něco specifickýho nebo spíš obrázkový knížky?" ozve se zpoza regálů a vypadá to, jako by chtěl opravdu zapříst konverzaci. V knize má záložku, zatímco se dívá před sebe s mírným úsměvem. Trkne mě, že naráží na to, že nevypadám, jako čtenář. Vypadal jsem, když jsem nosil brýle, ale operace očí mě nijak nezastavila před tím, abych nečetl. „Nebo něco, co ti bude připomínat věci z Wattpadu?"

„Obrázkový knížky nepotřebuju, číst umím," odvětím mu docela rozladěný tím, jak rýpavě zní jeho hlas. Nemluvě pak při zmínce o Wattpadu. „A náhodou, když umíš hledat, najdeš na Wattpadu knížky, který stojí za to si přečíst."

„Tu appku jsem měl stáhnutou tejden a kromě fanfikcí na One Direction, Justina Biebera a BTS jsem tam nic nenašel," oponuje mi. Ani já jsem první týden nemohl na platformě nic zajímavého najít. Nechával jsem si ji ale v telefonu pro případ, že by se mi přece jen poštěstilo. A ono se tak opravdu stalo. I když se jednalo o fanfikci na Teen Wolf. Ale bylo to napsané opravdu dobře. Jako normální kniha. „Radši zůstávám u klasicky vydaných knížek."

„To ti neberu," opáčím, „ale i mezi nima se najde póbl, ze kterýho je člověku na zvracení," nenechám se odbýt.

„Například?" zeptá se. Sleduju ho přes regály a vypadá to, že ho moje zmínka docela vnesla do nálady. Jako by se mnou souhlasil, jen se chce přesvědčit o tom, co čtu. Zvláštní je, že mi ani nevadí bavit se s ním. Možná proto, že je to o knížkách. Konverzace o knížkách jsou vždycky nejlepší. Nejhorší ale je, že většinu času se o nich nemám s kým bavit. Většinou proto píšu svoje názory pod příspěvky na internetu a čekám, že mi na ně někdo odpoví. Někdy mám smůlu, jindy zase vedu vášnivou, písmenkovou debatu. A baví mě to.

„Série Skleněný trůn," odpovídám. Netuším, jestli to četl, ale já svoje snahy po prvních třech knízkách vzdal. Miluju fantasy, dobře napsaný fantasy, ale tohle na mě bylo moc. Barvy na vlasy, ledničky a konverzace narážející na sexuální harašení. Nemluvě o tom, že hlavní postava vystřídá hned tři chlapi. Možná jsem předujatý, ale to rozhodně nebylo kvalitní čtivo.

„Trefa," ozve se po nějaké chvíli. „Myslel jsem si, když jsem si tu knížku podle popisku půjčoval, že to bude něco jako Hunger Games. Přece jen měla jít do arény, ale ani za mák. Vzdal jsem to v polovině knížky."

Mírně se pousměju. Jsem rád, že na tu sérii sdílíme stejný názor. Moje sympatie k němu se prohlubují. Věděl jsem, že si s ním budu rozumět.

„Mnohem lepší je série Temný princ," pokračuje dál a já sleduju, jak pokládá rozečtenou knihu vedle sebe, opře se a natáhne ruce nahoru. Vypadá uvolněněji. A rozhodně méně nepřátelsky, než když jsem sem vešel. Dochází mi také, že už se vlastně ani nedívám na názvy knih, ale čekám, co z něj vypadne. „Taky je to o vílách a království, ale rozhodně se nenudíš a do poslední chvilky netušíš, co si o kom myslet. To je knížka podle mýho gusta."

„To jsem nečetl," přiznám. Sice jsem o té sérii slyšel, ale po tom, co jsem tak silně narazil u Skleněného trůnu, si myslím, že se ve mně probudil strach číst něco dalšího o vílách. Jenže když to říká havraní kluk, pak to asi bude daleko lepší. Prakticky o sto procent lepší, než zmiňovaná série o královně Aelin.

„Pak tu máš ode mě doporučení," vstává ze svého místa a míří směrem ke mně. Já se rozejdu dopředu a dělám, jakože si prohlížím knihy. On štrachá hned v předním regálu, z něhož vytáhne tři knihy a následně se vydává za mnou. Stojí najednou u mě, v obou rukách svírá knihy a míří s nimi ke mně. „Maj je tady, takže kdybys chtěl, můžeš si to přečíst a pak se podělit o svůj názor. Slibuju ti ale, že jsou fakt dobrý."

Opatrně od něj převezmu knihy s krásnou obálkou a prohlížím si je. Ani jsem netušil, že to má tři díly. Nevím však, jestli jsou vydané jen tři díly nebo je to jen trilogie. Každopádně si i zpětně uvědomuju, že četl Hunger Games. Podle mě jednu z nejlepších scifi young adult na celé širé planetě. Miluju jak filmy, tak knihy, i když ty asi o chlup víc. A to mě jen utvrzuje v tom, že má stejný vkus jako já.

„Večeře," ozve se mužský křik z chodby a oba dva se podíváme ke dveřím. Jako na potvoru mi zrovna v tom momentě zakručí v břiše. Vysoký Richard se mezitím odebírá pryč, jako by ho ani nezajímalo, co řeknu. A já se jen zmůžu na tiché poděkování a s úsměvem se vydávám za ním.