„Už před tím jsem si všiml, že se od skupiny držíš dál," namítá, když se mnou uzavírá skupinku turistů, která vyráží od vyhlídky směrem zpět. Máme se jít ještě podívat k jezeru, na které jsem hodně zvědavý. A také jsem zvědavý, kudy se tam vlastně půjde.

K mé libosti či nelibosti – já sám nevím, jak to mám pobrat – se ke mně připojil Trevor, který jak se zdá, se o mou osobu opravdu zajímá. Proč by mě jinak začal sledovat na instagramu? Neznáme se prakticky ani den a on se tváří, jako by se mnou měl společného víc, než s kýmkoliv jiným. Neříkám, že mi to nelichotí, ale přijde mi, že je to všechno moc rychlé. Mám načteno spoustu knih o socializaci a v každé z nich se píše o času.

V patnácti, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, že holky asi nebudou to pravé ořechové, jsem si začal říkat, co je se mnou špatně, že si nedokážu najít kamarády. Utěšoval jsem se představou, že jsem zkrátka inteligentnější, než ostatní deváťáci – což se mnohdy zdálo spíše jako fakt. Přiznám ale, že jsem se většinu času cítil osamělý. Chtěl jsem se někomu svěřit se svými pocity a náladami. Chtěl jsem se svěřit s tím, že mi chybí jakýsi rodinný kontakt. Nikdo tu však nebyl. Ve škole jsem dětem přišel k smíchu. Byl jsem nerd s vyznamenáním a na tom se nic nezměnilo. Upřímně jsem se kvůli tomu nenáviděl a jeden čas i bojkotoval svoje vlastní přesvědčení, že vzdělání je základ k úspěchu.

Tahle část života se mě drží doteď. Mívám stavy a dny, kdy o sobě, jako o člověku pochybuju. S přibývajícím věkem a počtem zkouknutých seriálů mě to bere čím dál míň, ale i tak si občas neodpustím myšlenku, jaké to je mít aspoň jednoho člověka na všechno. Na svěřování se, na pomlouvání, na přespávačky. To všechno jsem v Ohiu měl, ale tady, v Greyshieldu, jako by mezi místními a mnou byla bariéra. Záviděl jsem svému bratrovi, že si dokázal tak rychle najít přátele. A nenáviděl jsem ho za to, že byl mezi nimi dokonce oblíbený. Člověk asi musí jen skvěle vypadat a mít v hlavě totální sračku, aby byl oblíbený.

„Proč?" položí mi otázku, s níž se snažím vypořádat prakticky od útlého věku. Proč. Je to taková ta otázka pro všechno. Proč jsi vařila zrovna tohle a ne támhleto? Proč čteš zrovna tuhle knihu? Proč se vyhýbáš sociálnímu kontaktu?

Odpověď je jednoduchá. Mám strach. Znám ty řeči o tom, že strach se musí překonávat, jenže já jsem strašpytel a nebojím se to přiznat nahlas. Mám hrůzu z konverzací s lidmi, protože se neustále bojím, že něco podělám. A čím větší strach mám, tím větší je jistota, že to doopravdy podělám. Proto se s nikým nebavím jako první. A jak se zdá, alespoň na škole, nikdo nemá zájem o to zapříst se mnou rozhovor. Tudíž takhle žiju. To jsem já. Je mi milejší koukat na seriály, číst knížky a žít tisíce jiných životů, než abych žil ten svůj vlastní.

„Už jsem ti řekl, že jsem asociál," odpovídám. Mělo mu to dojít, když viděl počet sledujících. Mám jich asi sto. Není to zrovna špatné číslo, ale když to porovnám s ostatními ze třídy, je to obrovská bída. V tom je další problém. Rád porovnávám svoje vlastní věci s věcmi ostatních. A nikdy mi nepřijdou tak skvělé, jako těch ostatních. Neříkám, že žárlím, jen se mi prostě zdá – i když má ten dotyčný úplně stejnou věc jako já – že září v mnohem lepším světle. Ačkoliv si hraju na to, že mi nevadí být za nerda, sráží to moje sebevědomí z nuly na záporná čísla. „Nemám rád konverzování s lidmi."

„To tě ale nejspíš naseru," pokračuje dál, aniž by dbal na to, co jsem mu řekl. „Přijdeš mi ze všech těch lidí tady daleko nejzábavnější. A moje instinkty se nikdy nepletou, takže si myslím, že na ty dva měsíce z nás budou nejlepší kámoši."

„Já si kamarády nedělám," což není tak úplně lež, ale hlavně to není pravda v jeho případě. Chci mu být blíž, opravdu ano. Ale rozhodně jiným stylem, protože se mi fakt líbí a jsem dospívající panic s mokrými sny o sexy hercích. Ten poslední byl o Cody Christianovi z Teen Wolf. „Obzvlášť ne pak nejlepší."

„To je ale tvoje smůla," zakření se na mě a já se snažím odvrátit zrak od jeho vyběleného úsměvu, protože pokud nebudu dávat pozor na cestu, spadnu na hubu, což nebude nic krásného. „Já ti totiž pokoj nedám."

„Ještě abys mi ho dal, když sám se o něj musíš dělit se mnou," odvětím na to lehkým tónem. Chci odvrátit pozornost od mého stranění se. Ačkoliv bych si o tom s někým rád promluvil, Trevor není ten pravý člověk. Už jen z toho důvodu, že kluci jako on, moje sebevědomí tlačí k mínusovým číslům. Perfektně vypadající, hýřící pozitivní energií. Zkrátka každý kluk, který se mi kdy líbil, sráží moje sebevědomí pod zemský povrch. A není to nic příjemného.

Trevor se zasměje, zatímco pokračujeme v naší tůře dolů z kopce. Připadá mi, že to šplhání nahoru bylo daleko jednodušší, než je tohle slézání dolů. Moje nohy jsou doslova v jednom ohni. Ze spaní určitě budu kopat do zdi z toho, jak mi v nich bude cukat. Upřímně už se těším do postele, a to nejsou ještě ani dvě hodiny odpoledne. Můj osobní rekord unavenosti. I když já jsem unavený prakticky pořád.

„Co posloucháš za muziku?" položí mi další dotaz. Zřejmě to se svou dotěrností myslí opravdu vážně. „Všiml jsem si, že máš na cestě tam v uších sluchátka, takže mě zajímá, co v nich hrálo."

„Ty mě pozoruješ?" zeptám se ho s úsměvem na tváři. Nevím proč nebo jak to vysvětlit, ale konverzování s ním mi zčásti rozhodně problém nedělá. Už jen proto, že na mou odrazující poznámku reagoval smíchem, což se moc často nestává. V mojí rodině jsou všichni vážní a nechápou můj humor, takže když řeknu něco pro mě vtipného, nedočkám se ničeho jiného, než protočením očí místo smíchu. Jsou to úzkoprsí lidé a já si nejednou říkal, jestli náhodou nejsem adoptovaný. Nejsem, ve tváři se podobám spíš mamce, takže není pochyb o tom, že jsem synem alespoň jednoho z nich.

„Jsem všímavej a v tom je rozdíl," píchne do mého ramene svůj ukazováček a celým tělem mi projede příjemná vlna tepla, ačkoliv na kůži se mi vytváří husina. Skvěle, jen tak dál a za chvíli si budu myslet, že i moje tělo doslova blázní. „Takže co posloucháš?"

Místo nějakých slov – nejsem si jistý, jestli bych vůbec dokázal skomolit nějakou větu po tom, co se ve mně odehrává – vytahuju z kapsy airpody, jeden z nich mu podám, zatímco ten druhý si strkám do ucha. Krabičku schovám zpět do kapsy a vytáhnu mobil, na němž přejedu na aplikaci spotify a spustím svůj oblíbený playlist. Díky nedostatku signálu to chvíli trvá, ale po chvilce už jedním sluchátkem, které mám v uchu, hraje písnička HER od Chase Atlantic. Hlas toho frontmana fakt žeru.

„Ty posloucháš Chase Atlantic?" zeptá se mě hlasitě, čímž na nás upozorní snad všechny ty, kteří kráčí před námi. John se na mě zepředu zamračí, jako kdybych zařval já. Mračení mu oplatím a se smíchem se otočím na Trevora, který se zdá potěšený tím, jakou písničku jsem pustil.

„Už to tak vypadá," ztiším zvuk ve sluchátkách, aby tak neječel, až znovu promluví. Protože tady není sebemenší pochyb, že tu pusu nezavře.

„Před rokem jsme byli s kámošem na jejich koncertě," obeznámí mě o tom, jak je můj život vážně na nic. Už delší dobu se chci vydat na nějaký koncert. Jenže nemám s kým a jít samotnému se mi vážně nechce. Nemluvě o tom, že s rodiči by to byla fakt potupa, když vezmu v potaz, že ti se s hudbou zasekli v devadesátých letech. „Sice to byl nějakej pajzl a všude samej feťák, ale oni jsou fakt mega. Užil jsem si každou vteřinu co jsem je poslouchal."

„To věřím," odvětím jen. Nevím, co bych mu na to měl povědět. Já na koncertě nikdy nebyl, takže nevím, jak to probíhá. Určitě to ale musí být skvělé. To nepochybně.

„Neznám moc lidí, co by je poslouchalo," pokračuje dál. „Vlastně ani tomu kámošovi se nechtělo, ale řekl jsem mu, že mu zaplatím veškerej chlast, když se mnou půjde. Příště až tu budou, se můžem domluvit a jít spolu. Rachel je taky vůbec neposlouchá, takže bude ráda, když se mnou nebude muset jít ona."

Dostal jsem právě pozvání na koncert Chase Atlantic? Ano, vím, ptá se čistě hypoteticky a až tohle léto skončí, zapomene, že nějakej Chris vůbec existuje. Odfollowne mě na instagramu a zkrátka z jeho života zmizím. Jako by se se mnou teď nesnažil zapříst přátelskou konverzaci. Vůbec to nebude existovat. Měl bych ale takhle přestat přemýšlet. Tohle negativní myšlení mě totiž připravuje o skvělé zážitky. Zážitky ale z čeho? Vím, že když si ho připustím k tělu, bude mě jeho ztráta bolet. A to nehodlám dopustit.

Když jsme se přestěhovali z Ohia sem a já si za boha nemohl najít žádného kamaráda, jimž bych vyplnil díru po svých přátelích doma, zapřísáhl jsem se, že už si nikdy žádného kamaráda neudělám, protože by mě pak bolela jeho ztráta a ve mně by zela díra. Toho se vlastně držím a proto raději podstupuju depresivní stavy méněcennosti, než abych čelil bolesti ze ztráty. Přežít bez kamarádů se přece dá. A když si Trevora nepřipustím k tělu, bude snazší na něj po nějakém čase zapomenout.

„To by bylo fajn," kývnu hlavou.

Už pomalu vycházíme z lesa na mýtinu s chatou, ovšem můj otec, jenž jde včele skupiny, nejde rovně, ale zatáčí doprava na další vyšlapanou cestu, které jsem si všiml už před tím, když jsme se rozhodli šlapat nahoru. Zepředu se ozývají jakési zvuky zpěvu, díky čemuž si připadám trapně. A nejsem sám, protože i Richard se celý červený otáčí a sleduje, kdo na to zareaguje jako první. Nejhorší však je, že Garry, který jde před námi, si s nimi prozpěvuje.

Ve sluchátkách se přepne písnička a já rozeznávám prvotní tóny písničky Willow od Taylor Swift. Mírně se začervenám a podívám se do strany na Trevora, ten však nevypadá nijak vykolejeně. Tuhle písničku mám v playlistu, protože ve mně vyvolává jakýsi klid a rovnováhu. Nevím, jak to popsat, ale jsou zkrátka songy, z nichž jde cítit něco víc, než jen pobavení. A tím songem je právě willow. Zanechává ve mně klid, vnitřní rovnováhu. Balanc.

Navíc se mi opravdu líbí, jak si Taylor umí pohrát se slovy. Slyšel jsem totiž demo nahrávku téhle písničky a kromě pár částí ji vlastně celou napsala a vymyslela ona. Je to hudební génius.

„Jakože takovýhle písničky moc neposlouchám," ozývá se Trevor, raději se na něj přestávám koukat a znovu se zahledím do naší skupiny, která kráčí vpřed. „Ale tahle je fakt dobrá. Připomeň mi, že až zas natrefíme na signál, přidám si ji do playlistu. Je hrozně uklidňující."

„To je," přitakám. „I když fakt nevím, co v tobě může vyvolávat neklid. Vypadáš tak, že jsi v klidu celou dobu."

„To by ses divil," oponuje mi. „Většinu času jsem jako kolovrátek emocí. Všechno si moc osobně beru. A jsem asi ten typ, kterej o sobě moc rád mluví, ale řekne ti jen to, co sám chce."

„Takže předpokládám, že o tobě nevím ani z poloviny vlastně nic," zachechtám se, protože až bytostně mi to připomíná mě. S tím rozdílem, že o sobě nerad mluvím. Alespoň ne před lidmi. Spíš rád občas promlouvám ke svému odrazu v zrcadle. Něco jako povzbudivá slova. Je to něco, jako rituál. Dodávám si tím sílu a energii. Hlavně v časech, kdy musím chodit do školy.

„Za pár hodin nezjistíš, kdo jakej je," potvrdí mi moje konstatování. „Co sis o mě myslel, když jsi mě před těma několika hodinama viděl poprvý?"

Pokud bych měl říct pravdu, pak jsem měl v hlavě docela vymleto a myslel jsem jen na to, že potřebuju, aby mě nutně políbil a hladil snad všude po těle. Myslel jsem si, že jeho úsměv je to nejhezčí, co jsem kdy viděl, že jeho tělo je to nejvíc sexy, jaké jsem kdy na vlastní oči viděl a že ty vlasy, jež se skví na jeho hlavě, bych si moc rád prohrábnul a zjistil, jestli jsou tak příjemné na dotek. Je ale jasné, že nic takového mu říct nemůžu. Tudíž použiju starou fintu, jako pokaždé, když se mi mimořádně dostane takovéto otázky.

„Vlastně vůbec nic," odpovídám s myknutím ramen. „Neposuzuju lidi podle prvního dojmu."

„Teď pěkně kecáš," obviní mě oprávněně, to však na sobě nedávám znát. Jsme prý v půlce cesty, co jsem stačil zbystřit a uvědomuju si, že mě bolest nohou přešla. A že čas mi utíká daleko rychleji. Už se totiž blížíme k druhé hodině odpolední. „Každý, i ti největší asociálové – vlastně hlavně oni si dělaj obrázek podle prvního dojmu. Takže mi vyklop, co sis myslel."

Když tedy nezabrala první lež, budu muset použít poloviční pravdu. Neřeknu mu čistou pravdu, ale jen to, co mi hlavou běželo za těmi všemi nemístnými myšlenkami.

„Fajn," poněkud neohrabaně zvednu svoje ruce mírně k prsům, abych ukázal, že se vzdávám. „Myslel jsem si o tobě, že seš namachrovanej idiot, kterej mi z tohohle pobytu udělá peklo. A nejenom mě, ale i ostatním."

Chvíli panuje ticho narušované jen tóny další písně, kterou už ani nevnímám. Říkám si, zda jsem to právě teď nepohnojil a on se se mnou nakonec přestane bavit. Což by bylo pro můj plán držet se zpátky opravdu dobře. Jenže z nějakého důvodu chci, aby zareagoval.

„Au," ozývá se hned, jakmile vypustím tu myšlenku do světa. Jako by mi viděl až do hlavy, což je děsivý. „To docela zabolelo. Ale chápu to. Vypadám jako šikanátor. Každopádně, co si o mě myslíš teď?"

„Že jsi vlezlej a nenecháš asociály v klidu zaživa umírat," vypadne ze mě naprosto nekontrolovaně a já mám chuť si jednu vrazit. Jenže on se tomu jen směje a nevypadá nijak pohoršeně. Což je další pokrok.

„Jdeš na mě s upřímností, což se mi líbí," chechtá se dál. Nevím, jestli je to opravdu tím, že mám splašené hormóny, nebo tím, že je vážně okouzlující. Ale začíná se mi dostávat pod kůži, což není nikterak dobrý. Měl bych hodit zpátečku. Jenže nechci. Chci si s ním povídat dál. „Já, když tě viděl, jsem si myslel, že budeš lamač dívčích srdcí, protože ty tvoje oči jsou jako oči štěněte. Smutný a upřímný, aspoň zčásti."

Nevím, jestli přirovnání k psím očím je zrovna to nejhezčí, ale mými útrobami se rozlévá další vlna neskutečného tepla. Naznačil mi, že mám hezké oči a že ho zaujaly. A ačkoliv vím, že je hetero a má přítelkyni, dovolím si na pár chvilek představit, jak asi chutnají jeho rty. Bože, stačilo by tak málo, abych ho prostě políbil a zjistil to. Jenže mezi námi je propast. A tu nezdolám, protože jsem srab.

„A co si o mě myslíš teď?" zeptám se tedy s přiškrceným hlasem, což doufám tolik neslyšel. Přece jen má v jednom uchu sluchátko.

„Že bys mohl bejt lamač dívčích srdcí, pokud by tě nějaká holka dokázala otevřít a číst v tobě," odpovídá a já se to snažím nějakým způsobem pochopit. Není však co chápat. Řekl mi, jinými slovy, že jsem uzavřený a že je potřeba mě nějakým způsobem otevřít, abych se mohl s nějakou dívkou seznámit. Jenže v tom je ten háček. Pokud mě nějaká dívka otevře, pak zjistí, že nemá šanci být něco víc, než kamarádka. A proč by se o to vůbec nějaká holka snažila.

Nevypadám totiž nijak k světu. Jsem jako ošklivý káčátko.

„Jsi až moc uzavřenej," pokračuje dál, když já na to nijak nereaguju. Nejspíš jsem se ztratil ve svých myšlenkách. „Nevím, co je důvodem, že ses takhle uzavřel, ale hádám, že z tvýho prvního dojmu na mě, ti asi kluci, takoví jako jsem já, dělaj ze života peklo."

„Studuješ psychologii nebo co?" zeptám se, protože mi není ani trochu příjemné, kam tím vším míří. Nehodlám se tu s ním bavit o tom, jak mě kluci ve škole šikanují.

„Zajímám se o ni, když už jsme u toho," usměje se, vidím to periferním viděním. Jak se dívá na profil mé tváře a usmívá se. „Baví mě studovat lidi. Číst si v nich."

Z dálky se noří daleko větší světlo, než dosud, takže předpokládám, že už skoro budeme u jezera, z čehož bych měl mít radost. Jenže nějakým způsobem nevím, co bych mu na to měl odpovědět, protože právě teď si připadám jako pokusný králík po tom, co řekl. Chce mě studovat, číst si ve mně, jenže to já nechci. Nechci, aby si ve mně cizí člověk četl a rozuměl mi daleko víc, než já rozumím sám sobě.

„Asi jsem to podal trochu blbě, omlouvám se," ozve se znovu, když mu na to nic neříkám. Jeho úsměv je v tahu, za což můžu já. „Řeknu ti to takhle. Richard, z toho co vidím, má problémy zejména se svýma rodičema, proto se to tady snaží bojkotovat, i když se mu tady vlastně líbí. Livie je přímočará, instagram je její život. Garry, toho znám osobně, takže jsem ho nemusel nijak odhadovat. John je podle všeho tvůj brácha, takže ne, že bych ho chtěl nějak urážet, ale pod tou atletickou skořápkou se schovává promiskuitní hovado s mozkem tříměsíčního novorozence. Všichni ti lidi jsou na první pohled jasný. Až na tebe. Tebe nedokážu pořádně přečíst ani teď."

„Takže se se mnou chceš skamarádit, abys ve mně dokázal číst," shrnu to jednou větou. Každopádně mi přijde působivé, jak odhadl mého bratra. Doslova a do puntíku. Je taky docela dost možný, že už se se všema viděl a já jsem jedinej, kdo nepatří do jeho fanklubu. Takže až mi ukáže, že je dobrej kamarád, prostě mě odkopne a bude si moct udělat fajfku nad dalším jménem.

Je ode mě docela odporný, že takhle přemýšlím.

„Ne, tak to není," odmítá moje tvrzení. „Jak už jsem řekl, přijdeš mi nejzajímavější z těch všech lidí. A já se rád obklopuju zajímavýma a chytrýma lidma."

Dostáváme se až na dřevěné molo a velikost jezera je opravdu úchvatná. Sluneční paprsky se od něj odrážejí do všech stran a vytváří docela krásnou světelnou show. V hlavě mi ještě stále rezonují jeho slova. A pod kůží cítím tlak z toho, jak mi pod ni proniká.

Stoupá si přede mě, z ucha vytahuje sluchátko a s úsměvem mi ho předává do ruky. Hudba se automaticky vypíná a já sleduju jeho krásné oči, v nichž se začínám topit.

„Působíš na mě stejně tak, jako na mě v tuhle chvíli působí to jezero," kývne. „Je na tobě co objevovat."

A tímto tvrzením jsem si definitivně jistý, že už ho mám pod kůží. Ať chci nebo nechci.