Od té noci, jako by dny ubíhaly mnohem rychleji a přelévaly se v týdny a týdny nádherného počasí a skvělých zážitků. Trevor dělal, jako by se v tu noc nic nestalo. Jako kdybych nezačal panikařit z tak prosté věci, jako byl sex. Čekal jsem, že na to někdy dojde řada, že k tomu nakonec vyjádří svůj názor, až se mu to rozleží v hlavě. Ale ani po třech týdnech se o tom nezmínil a já to uvítal s vřelou náručí. Nechtěl jsem se o tom bavit. S nikým. Bral jsem to jako svoje psychické selhání a dodnes mě ve snech honí noční můra z toho, že až to bude chtít znovu uskutečnit, zblázním se. Že znovu zpanikařím a všechno skončí. Jemu dojde trpělivost a bude po téhle letní romanci.

Čím víc se blížil konec léta, tím víc mě ujišťoval, stejně jako ostatní, že létem to neskončí. Že my dva se budeme vídat i doma tak často, jak jen to bude možné. Zprvu jsem mu pořád nevěřil. Myslel jsem si prostě, že to říká jen kvůli tomu, aby mě nezranil, jenže čím víc jsem zkoumal pevné rysy jeho tváře, když mi to sděloval, tím víc se moje důvěra začala zvětšovat. Svá slova myslel smrtelně vážně. A já to v Greyshieldu nakonec hodlal podstoupit. Hodlal jsme podstoupit tu těžkou zkoušku, která nás tam čekala, ale kupodivu jsem se jí nebál tolik, jako na začátku.

S Richardem jsme si vybrali stejnou knihu a dali si záležet na tom, kdo z nás dvou ji přečte víc. Samozřejmě, že vyhrál a to o celé dva dny, protože když máte kluka – jestli tak Trevora oficiálně neoficiálně mohu nazvat – pak je těžší se na něco soustředit. Na cokoliv jiného, než na něj. Obzvlášť, když se před vámi večer producíruje schválně nahý. Tedy ne úplně, nejintimnější partie stále zahalovaly boxerky všech barev (některé více průhledné, jiné méně), ale i tak to můj mozek rozehřívalo k nepoznání.

Ta rouška tajemství přede všemi, ať se to týkalo mé sexuální orientace, psychických problémů či Trevora, zkrátka praskla dřív, než jsem chtěl. Tedy, samozřejmě ne přede všemi – stále jsem si nebyl jistý, jak by rodiče reagovali a Trevor se stále bál reakce svého otce (navíc bylo ještě brzy jim všechno takhle sdělit) – ale většina, včetně Garryho, už o tom věděla. Poslední článek naší party nereagoval nikterak překvapeně. Sdělil nám, že to tušil už od poutě, kdy jsme se k sobě výrazně měli. Jak se zdálo, nikomu z nich to nevadilo a během těch tří týdnů jsme utužovali všichni společně vztahy.

Bylo to, jako houpat se na houpačce hodně vysoko. Zčásti vás pohlcoval strach z toho, že se utrhnou lana té houpačky a vy spadnete z té největší výšky. Z části jsem si ale byl jistý, že nikdo z nich by o tom rodičům nepověděl. Livie, i když byla na drby jako dělaná, si potrpěla na soukromí. Na své vlastní i na to svých nejbližších. A jak už nám několikrát vysvětlila, my spadáme do té kategorie.

Jednou večer jsme si sedli v obýváku do kruhu. V ten den silně pršelo, venku panovala bouřka a všichni, včetně rodičů, jsme se modlili, aby neuhodila do nejbližšího stromu. Byl by to hodně velký průser. Livie byla doslova pohlcená strachem a co nejvíc se mačkala k Richardovi, který ji kupodivu nechal. Pak z ní prostě jen vyšlo pár slov, které jsem si vzal k srdci.

„Na začátku jsem to tady přímo nesnášela. I vás všechny jsem nemohla vystát," mluvila potichu se zrakem upřeným do země. „Jenže od toho táboráku všechny ledy mezi náma roztály a já už vlastně ani nechci jet domů."

A ač jsem to neřekl nahlas, bylo to, jako by mi četla z duše. Ano, sice na začátku jsem nebyl tím výletem nadšený, ale byl jsem rád, že vypadnu z Greyshieldu co nejdál to jde a užiju si léto někde v postranní velkoměsta. Jenže teď se mi domů nechtělo, protože jsem tady našel všechno, co jsem kdy chtěl. Našel jsem kamarády, kteří byli ochotní bojovat po mém boku. Moji rodiče se začali zajímat. Od té poutě se snažili hodně. Na každém kroku mě hlídali a snažili se, abych se cítil co nejlépe. Nejednou se během té doby stalo, že za mnou oba přišli do pokoje a prostě si jen povídali.

Vydedukoval jsem z toho, že i jim se stýská po Ohiu. Mamka, ta neustále mluvila o svých kamarádkách, které tam měla. Že s některými se znala už od střední školy a jejich přátelství přetrvává i dodnes na dálku. Táta vzpomínal na středoškolské časy a společně s mamkou mi vyprávěli, jak se k sobě dostali. Že to nebyla náhoda, protože se jejich rodiče, moji prarodiče, znali už z dřívějších dob. Táta vždycky něco řekl a máma ho doplnila přísným tónem, jako by si překrucoval slova podle sebe.

Mluvili o tom, že mamka tátu vůbec nechtěla. Že se mu vyhýbala jako čert kříži a že ho nemohla ani vystát. Byl to prý namachrovaný hráč baseballu, který si myslel, jak strašně mu svět leží u nohou. Táta zas do ní rýpal tím stylem, že si o sobě myslela, jak je neporazitelná co se v oblasti předmětů týče. Bývala premiantkou třídy a u předávání maturitních vysvědčení měla dlouhosáhlý, pomalu půl hodinový proslov o tom, jak se střední škola měla zaměřit na šikanu.

Co jsem totiž pochopil z jejího vyprávění, i ona zažila šikanu. Ne přímo na sobě – když pomineme nevinné nadávky a utahování si, jež vnímala jen na půl a nijak ji to nerozčilovalo. Měla kamarádku, kterou šikanovaly ostatní holky. Byla to dívka, která nechtěla, aby se ji někdo zastával. Mamka vyprávěla, že jednoho dne už to ta holka nevydržela a beze slov se pustila do trojice šikanátorek (proč musí být vždy ve třech?). Skončily na koberečku a mamka společně s ostatními utlačovanými té dívce pomohla tím, že mluvila v její prospěch. Ty dívky prý byly vyloučeny ze školy.

Začal jsem si uvědomovat, že se od nich neliším. John byl po otci. Nadání na sport, než mu došlo, že ten ho jen tak neuživí. Proto se pustil do učení po hlavě. Inspirovala ho máma. Já byl víc právě jako krk naší rodiny. Zahrabaný v učebnicích, tichý pozorovatel. Jediný rozdíl mezi mnou a ní je, že já nejsem tak průbojný jako ona. Nedokážu vyjádřit svůj názor tak, aniž bych dokázal snést i přemrštěnou kritiku. To je možná můj problém.. I když říkám, že mi nezáleží na tom, co ostatní lidé říkají, beru si jejich slova až moc k srdci. Lžu sám sobě i svému okolí do očí. Mělo by se to změnit.

Každopádně ty tři týdny mi ukázaly, že mám oporu ve všech. Jak v Trevorovi, tak v ostatních vrstevníkách, tak v mých rodičích. A na ty jsem spoléhal nejvíce. Protože jejich slib byl moje záchranné lano. Jejich slib, že už nic nebude tak, jako dřív. Něco mi ale říkalo, že v Greyshieldu to nebude tak jednoduché. Ne, když po dvou měsících budeme uvrženi zpět do normálního chodu. Normálního chodu, který nenabízí moc prostoru pro to, jak se věnovat svým problémům. Toho návratu jsem se bál jako čert kříže. A ještě víc mě děsilo to, jak rychle všechno ubíhalo. Jak rychle mi všechno začalo proklouzávat mezi prsty.

***

Předposlední den na mě přinesl jakési depresivní stavy, protože mi začalo opravdu docházet, že se tu vyspím vážně už jen dvakrát a pojedu domů. Domů, kde by se mělo všechno změnit. Kde by se můj život mohl začít dávat dohromady tak, jak jsem si celou tu dobu přál. Budu odsud odjíždět s obrovskou nadějí, že nic nebude tak, jako na začátku těchto prázdnin. Jako bych sem přijel rozložený na ty nejmenší součástky, zatímco odsud pojedu skoro spravený. Samozřejmě mi ještě nějakou dobu bude trvat, než budu fungovat normálně tak, jako moji vrstevníci. Ale mám k tomu rozhodně blíže, než kdy před tím.

S Trevorem jsme se rozhodli svolat naše rodiče dohromady a říct jim pravdu. Náš vztah sice nebyl úplně oficiální, protože jsme si vlastně nikdy do očí neřekli, že tvoříme pár, ale to jsme snad ani nemuseli. Oba jsme vyjádřili pocity vůči tomu druhému už dávno. Oba jsme usínali v náruči toho druhého. A prakticky o nás věděli všichni naši přátelé. Je tak divné to slovo spojovat s mou osobou. Přátelé. Ale oni jsou. Garry, Livie i Richard jsou naši společní přátelé, kteří na nás nedají dopustit. A jediný, kdo by se to měl dozvědět, byli naši rodiče.

Sedíme s Trevorem vedle sebe, zatímco ty čtyři autority sedí naproti nám se zmatenými pohledy. Tedy, tři se dívají zmateně, té čtvrté dochází, proč jsme si je sem společně zavolali. A usmívá se na nás, což nám a hlavně Trevorovi dodává jakousi sílu. Přesto z něj cítím tu samou nervozitu, jakou pociťuju i já. Není ale cesty zpět. A je lepší, když jim to oznámíme tady, kde jsme stále spolu, než abychom každý zvlášť pak bojovali sami. Jsme jeden druhému oporou.

"Děje se něco?" ozve se jako první moje matka, která jako by se už nemohla dočkat, až tohle bude za námi. Za posledních pár týdnů tady okusila tolik překvapení, že se ani nedivím, že je takhle nedočkavá a napjatá. Bojím se její a otcovy reakce. Ale pokud se má opravdu něco změnit, pak je na čase jít s barvou ven. Teď, když můj svět začal nabírat opravdu odstíny všech barev, se o ně musím podělit s těmi nejdůležitějšími lidmi. A pokud chtějí být opravdu mou oporou, pak mě budou muset přijmout takového, jaký jsem.

"Bude to pro vás všechny asi trochu šok," načíná Trevor a podívá se na mě. Já jen kývnu. Dodávám mu sílu. A pod stolem ho silně držím za ruku, abych mu dodal i jistoty. I když si sám nejsem jistý, jestli jsou na to všichni připravení. Pokud nás ale opravdu milují, pak pro ně nebude tak těžké to přijmout. Pokud Kevin svého syna opravdu miluje, překope svůj názor na gaye. Tak stejně jako děti přizpůsobují svoje chování rodičům, se jednoho dne stává, že se i rodiče musí přizpůsobit. "Ale než odjedeme, chtěli jsme vám to říct."

Trevorův táta se překvapivě usměje na nás na oba a v jeho ledových očích se objeví něco, co vypadá jako pochopení. Mírně mě to zmate, proto se otočím na Trevora, který se zase dívá překvapeně na svého otce. A když se ozve pod stolem bouchnutí a Trevorova matka se na Kevina zamračí, mám takový pocit, že mu o nás nakonec přece jen řekla.

Abych se přesvědčil, mírně povytáhnu naše spojené ruce. Je to takový nerozhodný pohyb, kterým Trevorovi naznačuju, že ještě pořád nevím, jestli je správný čas. On mi však nakonec nedává žádný čas na pochybnosti a vytáhne naše ruce nahoru a položí je na dřevěnou desku stolu. Držíme se silně a oba probodáváme naše rodiče očekávajícími pohledy. Všechno se ve mně stahuje příšerným strachem z toho, co přijde. Z toho, co se stane. Z toho, jak budou reagovat a co vše ti tři řeknou.

Trevorův otec není nijak vyvedený z míry a usmívá se na svou manželku, přičemž se otočí na Trevora a mrkne na něj. Zřejmě jsem se opravdu nemýlil a mluvili spolu. Musela mu nejspíš hodně promlouvat do duše, když reaguje takhle. Každopádně cítím Trevorovu úlevu. Obrovskou úlevu, kdy z jeho těla spadá jakýsi kámen pochybností a strachu. Jsem za něj rád.

Moji rodiče se dívají na naše spojené dlaně a vzápětí na mě. Opakují to ještě minimálně čtyřikrát, než se mi oba podívají do očí a hledají tam odpovědi na jejich nevyřčené dotazy. Bude jich mnoho, vím to, ale máme prostor o tom mluvit. Máme prostor se spolu sblížit snad ještě víc. Doufám, že pokud nás to nerozeštve, že nás to stmelí tak, jako ještě nikdy před tím. Moc si přeju, aby to vzali dobře.

"Jsem gay," řeknu nahlas s obrovským výdechem kyslíku. "A vím to o sobě už delší dobu. Nevím, co k tomu mám víc dodat. Je to to, co jsem a nemůžu to nijak změnit. A s Trevorem tvoříme pár. Nevím, jak se to stalo a vůbec to nechápu, ale tak to je. A chci, aby to bylo oficiální, protože před váma nechceme ani jeden nic zatajovat."

"Já jsem zase bisexuál," doplňuje Trevor s úsměvem. "A věřte, že jsem s tím bojoval, hodně, ze všech sil, ale nešlo to. Chci s Chrisem tvořit pár, protože ho miluju. Protože si myslím, že jsem našel to, co mi celou dobu chybělo. Poslední chybějící díl mě."

Kuchyní lomcuje šílené ticho, které se mi zařezává do všech koutů těla. Drtím Trevoru ruku tak, až mi bělají klouby a dívám se zejména otci do očí tak, jak nejlépe mohu. Srdce buší neskutečně rychle a jako už po sté, i teď se mě drží představa infarktu, a toho, jak se kácím k zemi. Žaludek mi hapruje tisícem způsobů a to čekání na nějakou reakci mě doslova ubíjí. Na sucho polknu a mám pocit, že bych nakonec měl něco dodat. Něco říct. Ovšem všechno už bylo vyřčeno. Všechno podstatné.

To, že díky svým komplexům ještě nedošlo k tomu, co se ve vztahu dělá, nemusí rodiče vědět. To, že jsme ještě zcela nesplynuli do jedné osoby co se fyzické stránky týče, je nevhodné ke zmínění, stejně tak, jako je nevhodné snažit se jim vysvětlit, že bude ještě hodnou chvíli trvat, než se po těch dvou letech šikany a ponižování budu cítit hoden Trevora. Dávali by si to za vinu a to v tenhle moment nechci. Prokázali, že litují toho, že mě neposlouchali a zanedbávali mě. Ale dělali to z dobrého důvodu, který je i částečně pochopitelný. Nechci, aby si mysleli, že jako rodiče selhali. Momentálně jen chci, aby mě přijali. Se všemi mými chybami a přednostmi.

Zničehonic můj táta vstane, obejde stůj a stoupne si k mé židli. Čekám, že mi ji natáhne a řekne, že to nepřichází v úvahu a že jedeme ještě dnes domů, kdy mě umístí do psychiatrické léčebny. Že mě pošle někam, kde to ze mě vymlátí. Je to přemrštěné očekávání, ale momentálně jsem tak napjatý a připravený na nějakou katastrofu, že pouštím Trevora a z posledních fyzických sil vstanu ze svého místa. Postavím se otci tváří v tvář. A on mě obejme.

Vykulím oči tak, jak jen můžu, ruce podél těla a srdce až v krku. Jeho stisk je silný a je to snad poprvé v životě, co mě můj otec objímá.

"Bože," vydechne a já stojím jako solný sloup a nechávám se objímat. Slyším za sebou nějaké hlasy, nejspíš i Trevorovi rodiče vstali a něco mu říkají, ale to jde naprosto mimo mě. Uši mám jako zalehlé a vnímám jen napůl. "Jak nám i tohle mohlo ujít."

Z druhé strany na svém těle ucítím další ruce, mojí mámy, kterak mě také objímá.

"Jsme rádi, že jsi nám to řekl," šeptá táta a přijde mi, jako by měl hlas zastřený šílenou touhou potlačit pláč. "A jsme moc rádi, že jsi kým jsi. Není důležitý, jestli budeš s holkou nebo klukem. Důležitý je, abys byl šťastnej. Abys byl spokojenej."

"A hlavně, abys byl sám sebou," dodá mamka šeptem a když na svém krku ucítím něco mokrého, je mi jasné, že pláče. Je to pro ně rána, to mi nikdo nevymluví, ale přijali to naprosto perfektně. A já se cítím milovaný, pochopený. Přijatý. Se vším všudy.

Nejhorší noční můra ohledně jejich reakce se rozplývá jako kouř, který už nemůže nic vrátit zpět. A já ho nechci chytat. Chci, aby se už nikdy nevrátil a nechal mě na pokoji. Nechal mě volně dýchat a volně žít. Už vím, že se nevrátí. Tahle pochybnost už se nemá proč vracet. A to jen díky nim.

"Jsem rád, že vás mám," neudržím se a jako ta největší plačka se i já rozbrečím a pevně opětuju otcovo objetí, které nijak nepolevuje. Cítím se vážně šťastný. Tak šťastný, jako ještě nikdy před tím. Tak šťastný, že obláček, na němž stále sedím, putuje zase o několik příček vzhůru.

Máme sice ještě na čem zapracovat a snažit se. Ale po tomhle všem to půjde snáz. Mám totiž takové tušení. Dobré tušení, že tu pro mě opravdu budou. A po tomhle zjištění tuplem. Po dlouhých letech jim věřím a vím, že mě už nezklamou. A já budu dělat vše, abych nezklamal je. Protože můžu být sám sebou. A to i před nimi. Hlavně před nimi.

***
Tak milí, zlatí, právě jste dočetli poslední kapitolu willow. Jednu možná z nejočekávanějších kapitol v celém příběhu. Coming out, který sebou přinesl slzy a nejen ty Chrisovy.

Nemusím asi zmiňovat, že jsem nehodlala dělat nějakou velkou scénu kolem coming outu, když se jedná o odpočinkový příběh, který vám má dát pocit komfortní zóny. Původně, co si pamatuju, jsem chtěla, aby došlo k nějakému tomu dramatu, k nějaké té scéně ze strany Trevorova otce, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nemělo to cenu.

Také asi nemusím dodávat, že chatu Liveworth v tomto příběhu neopustíme, ale i ten Epilog bude zasazen do tohoto okolí. Co se právě Epilogu týče, je to nejkratší část celého příběhu a nic moc se v něm neděje. Spíš jen taková romanťárna nabytá klišé.

No víc vám "povím" zítra u poslední části. Tak se zatím mějte.