Vykřičet svým rodičům do tváří to, co na nich ze smrti nenávidíte, není nic jednoduchého. Obzvlášť pak ne v záchvatu vzteku, který vás pohltí až do morku kosti. Právě onen vztek mnou cloumal a nutil mě jim říct všechno do očí. Nebo alespoň té jedné persóně z rodiny, přičemž ta druhá z povzdálí přihlížela. Horší je ale pak se jim postavit tváří v tvář. To se mi stalo v okamžiku, kdy jsme se všichni sešli. S vnitřnostmi namačkanými do jedné krabičky od zápalek jsem se plouživým krokem blížil k onomu setkání a bylo mi doslova na zvracení. Jedinou útěchou mi byla Trevorova přítomnost, který se mě za každou cenu snažil držet na té pozitivní sféře, i když on sám v sobě prakticky pořád šílel z toho, že jeho mamka ví naše tajemství. Ani to mi na stavu nikterak nepřidávalo, i když jsem byl rád, že to vzala tak v pohodě.

Když jsem nasedal do auta, mezi námi panovalo dusivé ticho, které mi svými provazy obmotalo hrdlo a co každou vteřinu svůj stisk upevňovalo. Připásal jsem se a hleděl na přední sedadla, kam mlčky dosedali oni se skroušenými výrazy. Ještě nikdy jsem je takhle zaražené neviděl. A z části jsem je litoval. Nemohu však popřít, že to, co jsem jim řekl, bylo břemeno, které jsem si v sobě postupně těch sedm let pěstoval. Podle mě a mých myšlenkových pochodů to byla pravda. Nebyli mi takovými rodiči, jaké jsem potřeboval.

Stočil jsem pohled k oknům, kde jsem pozoroval oranžovou záři ze slunce, jak se pomalu vpíjí do střech budov a později do listoví stromů. Působilo to tak kouzelně. Hlavu jsem měl opřenou o sedadlo a s myšlenkami na Trevora, který jel v autě někde před námi, jsem si nemohl pomoci a usmíval se. Tedy zčásti. Ta dusivá atmosféra mi stále překážela v tom, abych mohl normálně fungovat. A předpokládal jsem, že nezmizí, dokud si s nim nepromluvím. Jenže jsem nevěděl, jak s nimi mám konverzovat.

Omluvu jsem totiž vyloučil. Mohl jsem se omluvit maximálně za tón, jakým moje výčitky zněly. Jak bezostyšně jsem svého otce seřval před tolika lidmi. I před svou vlastní matkou. Nehodlal jsem však na obsahu těch výčitek nic brát zpět. Byly čistou pravdou mého vnímání. Byly to roky potlačované emoce, které se soukaly jedna po druhé do pytle, až ten začal praskat a já se ho do poslední chvíle snažil udržovat vcelku. Měl jsem tušit, že pod tím vším bude mina, která jednoho dne prostě vybouchne.

Byl bych to čekal již před pár lety, kdy jsem doma dělal rohožku, které si člověk všiml jen, když o ni zakopl. Ale ani tak jsem si nedokázal jejich pozornost udržet na déle, než pár vteřin. Přesně jako ta zatracená rohožka před vstupem do našeho domu. Je ale pravda, že časem jsem ani o jejich pozornost nestál. Tedy do té doby, než mě Danny a jeho parťáci začali šikanovat. Tajně jsem totiž doufal, že rodiče – oba chytří až na dřeň – najdou způsob, jak mě z toho problému dostat. Uprostřed prváku se ale moje naděje rozplynuly, když mě zkrátka rodiče neposlouchali. Neměli zájem.

„To," ozve se otec překvapivě jako první a já proto zbystřím všechny svoje smysly, lano kolem hrdla se mi ještě víc utáhne, „co jsem ti pověděl, když jsem ti dával peníze na Trevorův dárek, jsem myslel doopravdy."

Nevím, z čeho mám být víc frustrovaný. Z toho, že otec zní tak strašně kajícně nebo z toho, že jsem dočista zapomněl na Trevorovy narozeniny a hlavně na to, abych mu koupil ten zatracený dárek. Co mu teď sakra dám? Napadala mě jedna věc, ale stále jsem si nebyl jistý. I když jsem to chtěl víc, než cokoliv jiného. Zřejmě to nakonec bude muset přijít samo. A třeba se mu to nakonec nebude ani líbit. Kdo ví? Teď na to ale není čas. Očekává se ode mě nějaká reakce. Jen nevím, co na to mám říct. Jak na to reagovat.

„Nejsme perfektní rodiče," pokračuje dál a já si neznatelně oddychnu, že ještě nemusím nic říkat, „víme to. Od té doby, co bydlíme v Greyshieldu se řada věcí změnila. A celou tu dobu jsme si mysleli, že na Johna to má zkrátka větší dopady, než na tebe. Tvářil ses od začátku tak hrdinsky, že jsme si prostě zvykli na to, že to zvládáš. Nenapadlo nás, ani jednoho, že to jen dobře skrýváš. Mělo nás to napadnout, ale nenapadlo. Taky bys měl ale vědět jednu základní věc, Chrisi. Dávali jsme na Johna takový pozor, protože jsme ho jednoho dne, pár dní po tom, co jsme se sem přestěhovali, našli s tubou prášků na spaní. Bylo to uprostřed noci, spal jsi. Předávkoval se."

Srdce mi vynechá hned několik úderů, zatímco šokovaně hledím do zpětného zrcátka do otcových očí. Jako by mu ty obrazce běžely před očima, z čehož usuzuju, že nelže. Proč by ale také lhal. O tom není důvod žertovat.

S bratrem k sobě nemáme ani trochu blízko. Míjíme se, když můžeme, nikdy spolu o ničem nemluvíme, ale tohle je rána pod pás. I když ho nemám tak rád, jak bych asi měl, stále mě šokuje to, co otec vypustil z úst. Vysvětlovalo by to, proč se o něj tolik zajímají.

„Nechtěli jsme ti o tom říkat," doplňuje ho máma. Jako by se na tom dohodli. „Nebo spíš John nechtěl, aby o tom kdokoliv jiný věděl. Možná si budeš pamatovat, jak jsme ti s tátou řekli, že John jel na školní výlet na čtrnáct dní. Byl na dětském oddělení psychiatrie pod dozorem. Psycholožka z něj vymámila, že v ten večer prodělal silný panický záchvat. Měl je každou noc od té doby, co jsme vám oznámili, že se stěhujeme."

Pamatuju si, když jsem se po dvou dnech ptal rodičů, kde je John. Seděli jsme u snídaně a přišlo mi hrozně divné, že už jsem ho dva dny neviděl ani doma a ani ve škole, i když tam spousta jeho spolužáků byla. Rodiče mi tenkrát řekli, že jel na sportovní školní výlet, který se týkal jen vybraných, sportovně založených dětí. Nenapadlo mě si to ověřovat. Bylo mi to zcela ukradené, protože John byl zkrátka vedlejší kolej pro mé myšlenky. Desetileté myšlenky. Je také pravda, že až teď si uvědomuju, že když se vrátil domů, pomalu jsem začínal ztrácet svoje rodiče. Vypadali tenkrát tak pyšně, když se vrátil domů a chovali se tak, jak kdyby byl bůh ví na jaké olympiádě. Teď mi dochází, že to nebyla pýcha, ale radost z toho, že je zase doma, a že je živý a zdravý. V rámci možností.

„Od dané psycholožky jsme dostali jakési doporučení víc se věnovat tomu, čemu se věnuje on, zajímat se víc o to, co dělá," pokračuje máma. Ve zpětném zrcátku uvidím otcův naprosto zdrcený výraz. „Tak jsme to začali praktikovat. Drželi jsme ho dál od toho pomyslného bodu, kdy by si chtěl zase ublížit. Postupně se mu ty panické záchvaty začaly vytracovat. V posledních dvou letech neměl ani jeden. Přesto jsme byli opatrní. Proto jsem tak šílela, když jsem se před půl rokem dozvěděla, že se chce vystěhovat."

Což je pravda. To bylo poprvé, co matka byla jako tělo bez duše a svou práci zanedbávala. Jak doma, tak na pracovišti. Celý týden s ní nebyla žádná řeč. K večeři jsme měli denně objednanou čínu, která mi lezla krkem. A když otec mluvil na matku, nikdy mu nijak neodpověděla, ani posunkem. I to mi ale bylo jedno. Byl jsem na ně tak naštvaný za to, že byl John neustále na pořadu dne, že jsem jim přál to, čím si procházeli.

„Zdá se však, že jsme to s tou přehnanou péčí u jednoho dítěte přehnali," dokončuje svou řeč a zanechává mě zcela beze slov. Teď se cítím strašně. Jako odporný zhýralecký syn věčně myslící jen sám na sebe. Znovu se mi v hlavě promítnou slova mých spolužáků. Mých trýznitelů.

„To nás ale neomlouvá," ozve se otec odhodlaněji, než doposud. Ruce křečovitě drží na volantu a má skelné oči. Tenhle pohled znám ze zrcadla. Teď je mi podobný více, než kdykoliv před tím. Potlačuje pláč. „Měli jsme počítat s tím, že to zanechá šrámy na vás obou. Kdybych to byl tenkrát tušil, vyseru se na nějakou práci a zůstanu s váma v Ohiu. I přes mizernej plat a podmínky. Hlavně, že byste byli oba v pohodě."

„Omlouvám se," vyjede ze mě nekontrolovaně. Teď jim tu omluvu dlužím. Otec má pravdu, neomlouvá je to. Měli mi to říct. Byl bych všechno pochopil snáz a nemusel se trápit myšlenkami na to, co jako syn dělám špatně, že si nezasloužím jejich pozornost. Nebral bych si to tolik k srdci. A možná bych si našel i bližší cestu k Johnovi.

„Ty se nemáš za co omlouvat," pobouřený tón. V tátovi se ty emoce hromadí stejně tak rychle, jako ve mně. Další známka toho, že nejsme zase tak rozdílní. „Zbabrali jsme to na celý čáře. Ale teď přísahám na to, co mi je nejdražší, že to bude jinak. Vyřešíme všechno. Společně. Už žádný tajemství, žádná nepozornost, nic. Až skončí tahle dovolená, pomůžu ti se vším, s čím budeš potřebovat. Nahlásíme tu šikanu nebo tě prostě dáme tam, kam budeš chtít jít ty. Budeme se víc zajímat. O vás oba. Přísahám."

Vypadá to, že to myslí smrtelně vážně. A o to víc mi přijde, že svým slovům dostane. Táta totiž nikdy nepřísahá. A když ano, vždycky vše splní, nehledě na to, jak se momentálně tváří. Možná měl Trevor pravdu. Třeba se opravdu blýská na lepší časy. Na daleko lepší, než jaké jsem kdy zažil. A možná ten můj coming out nakonec nebude taková velká pohroma, jak si myslím. Nicméně moje útroby jsou zase volné. A tělem se mi rozlévá spokojené teplo.

***

Přijde mi až směšné, že s bratrem sdílím prakticky stejný zdravotní problém, akorát oba z jiného důvodu. Když jsme se přestěhovali, bylo mi deset, Johnovi třináct. Ideální věk, kdy si začnete dělat přátele a navazovat blízké vztahy. Nemyslím tím přímo vážný vztah, díky kterému skončíte spolu na celý život (i když u prarodičů to tak je – dědovi bylo patnáct, babičce třináct, když se poprvé začali stýkat). Vím, že John měl v Ohiu daleko více přátel. Ostatně jako všude. Když jsme se však přestěhovali, John nikdy, ani na chvíli, nevykazoval žádné známky toho, že by rodičům stěhování zazlíval.

Nechápal jsem to. On, který byl vždycky daleko výbušnější, než kdokoliv z mého okolí, nevybuchl, když ho rodiče převezli přes půlku Ameriky do jiného státu a obrali ho tak o spoustu cenných přátel. Jak se ale ukazuje, John to řešil vnitřně. A podle všeho nemohl najít cestu ven ze svého problému. Stále nechápu, jak jsem si toho nemohl všimnout. Pokud někdo dokáže vycítit mizérii, pak jsem to já. Dokážu vycítit, kdo jak se v jaké chvíli cítí. Ne nadarmo se říká, že oči jsou jako brána do duše a ty jediné nás právě dokáží zradit. John to dokázal zakrýt po všech směrech. Dokud se jeho kalich ve třinácti nepřeplnil a on se nepokusil obrat sám sebe o život.

Z rodičů, když jsem se jich vyptával na další postup, mi pověděli, že další dva roky navštěvoval tu samou psycholožku, kterou mu přidělili v nemocnici. Předepisovala mu prášky na spaní – John si většinou dával odpoledního šlofíka po škole, který trval až do večera – také na úzkost či na další podobné stavy. Po dvou letech, kdy i bez užívání dalších prášků vykazoval známky vyrovnanosti a soběstačnosti, jejich schůzky skončili.

Když jsme dorazili na místo, otec si mě vzal stranou a slíbil mi, že spolu vyřešíme všechno, stejně tak, jako v autě. Stejně tak mi znovu slíbil, že už se nebude opakovat jeho chování a že můžu kdykoliv přijít s čímkoliv. Že mě vyslechne a pomůže mi najít řešení.

Jasné, že mi to dodalo naději s tím, že bych se mu okamžitě přiznal ke své sexuální orientaci i k tomu, že bych chtěl přestoupit na školu k Trevorovi. Na umění. Pravdou ale bylo, že už tak toho na něj i mámu v ten den bylo dost. A hlavou mi probleskávaly vzpomínky na otce, který seděl před notebookem a v televizi nám tohle místo promítal na fotkách s dětskou radostí vepsanou v hlase. Tyhle vzpomínky mě nakonec od slov, která jsem měl na jazyku, zdržely dále.

Ještě nebyl čas vyklopit úplně všechno, co ve mně bylo. Přiznám se ale, že to byla opravdu lákavá představa a docela by mě i zajímala jeho reakce v takovém rozpoložení, v jakém byl. Přesto už jen ty představy byly nanejvýš sobecké a já se je snažil zahnat do kouta své mysli.

Po rychlokvašce, kterou mamka připravila k večeři, jsme byli vypuštěni všichni do svých pokojů se převléct a jít spát. Ihned po příchodu – nečekal jsem ani na Trevora až dojí svou porci krupicové kaše – jsem zalezl do koupelny a oddal se do slastné náruče sprchy, která ze mě smyla všechny problémy. Alespoň na pár minut.

Všechno se dělo tak strašně hekticky od té doby, co jsme sem přijeli. Moje bariéry, jež jsem si v sobě stavěl tolik let, se bortily během pár týdnů jako domeček z karet. Všechno se řítilo, pevná půda pod mýma nohama se propadala do hlubin zemského jádra a já nějakým divným způsobem stále plál na tom obláčku místo abych padal dolů. To, že moji rodiče takhle reagovali nebo to, že Trevorova mamka přijala jeho sexualitu prakticky dobře, mě vyneslo opět nahoru. A dokonala to jeho slova na tom ruském kole. Řekl mi, že nikdy nemám ztrácet naději, což bylo to největší klišé, kterému jsem nikdy nevěřil. Jak se ale ukázalo, měl pravdu.

Vylezl jsem z koupelny asi po dvaceti minutách a jakmile se tak stalo, Trevor, sedící na židli jen ve spodním prádle – nevím, jestli mi to dělal naschvál – vystřelil ze svého místa, obdařil mě rychlou pusou na tvář a zaplul dovnitř dříve, než jsem se vůbec stačil vzpamatovat. Po nějaké chvilce do pokoje přišla moje mamka, což mě překvapilo.

V ruce držela dvě krabičky s nějakými prášky a soucitně se na mě dívala. Ptala se mě, jak mi je, a že si pro jistotu sebou vzala léky pro Johna na panické ataky. Samozřejmě už mi bylo daleko lépe, než odpoledne, takže jsem si prášek nevzal. Přesto to od ní bylo nečekané a prakticky by to mohlo působit, jako by se mě snažila zdrogovat. V jejích očích jsem však našel tu skulinu, kterou mi sdělovala, jak je ze všeho vykolejená a že si na to prostě bude muset zvyknout. A samozřejmě ten soucit v jejích očích byl protkán i samotnou pomocí, jíž mi těmi prášky nabídla.

Jednalo se o startovací můstek. A řekl bych, že se jednalo o dobrý startovací můstek.

Strávila se mnou v pokoji deset minut a když se přesvědčila, že jsem opravdu v klidu a nic, žádný záchvat, nehrozí, odebrala se do svého pokoje s přáním dobré noci. Netušil jsem, co mi tahle noc přinese. Doufal jsem jen, že to bude nějaký příjemný sen, který zcela zastíní celou realitu. Pokud možno nějaký krásný sen o Trevorovi, i když on sám byl i v reálu jak sen.

Když vylezl z koupelny, měl na tváři svůj typický úlevný úsměv, kterým mě nutil zapomínat na všechny strasti v životě. Kolem pasu měl opět omotaný ručník, z vlasů mu tekly kapky, které se snášely na jeho překrásné tělo. Zatajoval jsem dech a v duchu se fackoval za to, jak nemravné myšlenky se mi dobelhaly do hlavy. Stačilo by z něj prostě jen ten ručník strhnout a oddat se té vášni, která ve mně kolovala.

Nahnul se, políbil mě na čelo a nakonec si ručník strhl a já k nelibosti zjistil, že pod ním je zakrytý látkou bílých boxerek. Na některých místech však byly průhledné, což jsem bral jako cenu útěchy.

„Koukal jsem," namítne a vytrhne mě tak z letargie přemýšlení, „že jste se s tátou na něčem domlouvali hned, když jsme přijeli."

Věnuju mu pohled. V ruce drží nějaký tvrdší papír, který zkoumá, zatímco si nepatrně zkousává rty. Stačil jsem zbystřit, že když nad něčím hluboce přemýšlí, skousne si nepatrně spodní ret mezi zuby tak, aby bylo těžké si toho povšimnout. Přece jen jsou jeho rty daleko plnější, než ty moje. A navíc to na něm vypadá lépe, než na komkoliv jiném.

Jeho tělo je už zcela suché, ale on se nenamáhal na sebe něco natáhnout. Prostě sedí naproti mně na židli, zkoumá papír a vypadá tak nádherně. Kdybych uměl malovat, zvěčnil bych si ho přesně tak, jak je. Něco ale udělat můžu.

„Slíbil mi, že odteď bude všechno jiný," odpovídám a pokračuju dál tím, co jsem se dozvěděl v autě. U toho sahám na postel, šmátrám po telefonu, který nakonec uchopím, navolím fotoaparát a dřív, než se stačí nějak podívat, si ho vyfotím. K čemu malovat, když si ho můžu vyfotit.

Zdá se však, že je tak zabraný do papíru ve svých rukách, že to ani nezbystřil. Poslouchal jen, co mu odpovídám.

„Vidíš," řekne nepřítomně, „říkal jsem ti, že to nakonec nebude tak špatný. Ne všechno je černobílý. Musíš se naučit vidět barvy."

„Teď zrovna na jednu barevnou věc ze svýho života koukám," usměju se, když zvedne zrak a já mu ukážu fotku. Už se nechci bavit o tom, co dnes bylo. Měl to být odpočinkový den pro všechny a zhroutil se v nepředstavitelnou katastrofu, která dopadla nad očekávání dobře.

„Tím chceš naznačit, že jsem nějaká věc a ještě k tomu narážíš na barvu mojí pokožky?" zeptá se mě s úsměvem a sklopí papír tak, abych na něj viděl. Vypadá to, že se Trevor zastavil ve stánku s tetovačkami. Na papíře se totiž černě vyjímají jakési siluety. Jedná se o motýly – což je příhodné pro situaci v mém podbříšku – hvězdičky, či obrys psí hlavy. Vypadají docela hezky. Přemýšlí snad, že si nějakou dětskou tetovačku umístí na tu nádhernou kůži?

„To bych si nedovolil," dosedám zpátky na svojí židli se stejně zářivým úsměvem, jaký se rýsuje na té jeho nádherné tváři. „Jen říkám, že jsi ta nejbarevnější věc, která mě kdy mohla potkat."

„Nevím," odloží papír na stůl a vstane ze svého místa, svaly v jeho nohách se napnou, „jestli to mám brát jako urážku nebo kompliment. Raději bych, kdyby to bylo myšlený jako to druhý."

Obkročmo si sedne na mě a donutí mě telefon položit na můj pracovní stůl za sebe. Jeho paže se omotají kolem mého zátylku, kde se sepnou, zatímco já svoje ruce nemotorně umístím na jeho boky. Z toho doteku se mi znovu zatají dech, motýli mě začnou šimrat neskutečnou silou, až mám chuť vyjeknout smíchy, můj mozek se momentálně rozpouští v odpornou břečku. Růžové brýle jen utužují svou sílu nad mým bytím.

„Znamená to kompliment," šeptnu a uvolním tak průchod nevydechnutému vzduchu ze svého těla. „Jsi to nejhezčí a nejbarevnější, co mi kdy mohlo vstoupit do života."

Jeho úsměv se jen prohloubí, když vyslovím ta slova, kterým jsem dal volný průchod. Odtajňuju mu ty největší komory ve svém srdci a už to není ani tolik těžké. Všechno s ním jde mnohem snáz, než kdykoliv před tím. A myslím to smrtelně vážně. Můj svět byl černobílý. Do té doby, než do něj nevtrhl on. A nerozpoutal barevnou bouři, která mnou jímá ze strany na stranu a já se jí nechávám unášet.

Místo nějakých slov sklopí svou hlavu ke mně a přitiskne svoje rty na ty moje v romantickém políbení. Jeho rty jsou jemné. Tak jako vždycky, ale to políbení je zase o trochu jiné, než doposud. Mnohem intimnější. Mnohem víc ho cítím všude. A není to jen tím, že polonahý sedí na mém klíně. Číší z něj láska. Z celého toho překrásného těla pulzuje láska do toho mého. Rty máme spojené v tom nejkrásnějším, nejjemnějším políbení a já se motám. Zase si připadám, jako bych mohl vzlétnout a odletět daleko od všech problémů i s ním. Ruku v ruce.

Netrvá to však dlouho a on svoje rty odejme. Jako by mi uřízl ruku.

„Asi už jsi to viděl, takže nemá cenu ti o tom nic neříkat," usměje se znovu jako sluníčko. „Koupil jsem nám dětskou tetovačku. A chtěl bych, aby sis nějakou vybral. Já si dám tu stejnou jako ty."

Sleze ze mě a jeho teplo mi chybí stejným způsobem, jako polibky.

Přejde ke stolu a opatrně uchopí tvrdý papír s tetovačkami, který otočí ke mně. Vstanu ze židle a prohlížím si všechny motivy. Přesně ale vím, který bych chtěl. Už od samého počátku všech těch neprobádaných končin mých citů mi v břiše létají motýli. Právě kvůli němu. Kvůli jeho pohledům, úsměvu, slovům. Jeho lidskosti, která v tomhle světě nemá obdoby. Která je nevyčíslitelná. Nedá se ničím vykoupit. Ani netuší, jak moc mě učí vyrovnat se se vším, co mám za sebou. Jak moc velkou naději vlévá do mých žil už jen tím vším, co mi říká.

Natáhnu proto prst k černému motivu motýla a podívám se do jeho očí. On mi pohled něžně opětuje a následně ho přesune na onen vybraný motiv. Jsou hned dva vedle sebe. Jeden pro mě a jeden pro něj. A něco v jeho pohledu a úsměvu mi říká, že i on si je chtěl vybrat, i když nad tím ještě před chvílí usilovně přemýšlel. Motýl je zkrátka správná volba. Po všech směrech.

„Nepřekvapuje mě to," zvedne zrak znovu na mou osobu. Mírně si olízne rty a jiskřičky v jeho modrých tůních jen zesílí. A ten daný tvor, kterého jsem si právě vybral, mi opět poletuje po břiše jako splašený.

Ať už dnešní den byl jakýkoliv, realita jde opravdu v tento moment stranou. V momentě, kdy znovu odkládá papír na stůl, přiblíží se ke mně a jeho ruce sáhnou po spodním lemu mého trika, vytřeštím mírně oči a srdce mi vynechá hned dvě bouchnutí. Vím, že bych neměl takhle reagovat. Je jasné, že nemyslel, že si to vytetujeme na ruku či někam na viditelné místo. To by pak mohl vidět každý. Ovšem tenhle zvrat mě opět dostává do kolen.

Dokonale zničí můj intimní prostor a jeho ruce vytahují moje triko výš a výš. Snažím se pravidelně dýchat, když mu celou tu dobu hledím do očí. Mám strach. Znovu mám ten samý strach, jako obvykle. Až mě uvidí, mohl by si to rozmyslet. Moje tělo by ho mohlo odpudit.

„Jen klid," šeptne něžně. „Nemusíš mít strach. Víš, že nic na světě mi nedokáže změnit názor na tebe ani na tvoje tělo. Jsi dokonalý přesně tak, jak jsi."

Přetahuje mi triko přes hlavu a hází ho za mě na stůl. Nespouštím z něj zrak, kdežto on si mě prohlíží. Moje bílé a pihovaté tělo. Hubené. Odpudivé. Jenže on se netváří nikterak zhnuseně. Spíš naopak. S obdivem. Dokonce mi přikládá dlaň na hruď, kde je těch pih nejvíce. Přejíždí bříšky prstů po každé z nich a já opět zapomínám na to pravidelně dýchat. Olíznu si rty a polknu. Po těle mi běží husina i v místech, kde je to snad nemožné.

Vjede ke klíční kosti a usměje se tím nepřítomným úsměvem. Upřímně nenávidím, když si i já sahám na klíční kost. Jenže u něho mi to nějakým zázračným způsobem nevadí. Je to příjemné. Velmi příjemné.

„Tady," šeptne. Tak tohle tedy dělal. Vybíral místo, kam toho motýla umístí. Není to přímo na klíční kosti, ale spíš kousíček nad ní. Tetování není velké, takže se tam akorát tak bude hodit.

Nečeká, až mu to dovolím, obdaří mě pohledem a následně se natáhne pro papír, z něhož jednoho motýla odloupne. Opatrně mi utrženou část papíru přiloží na kůži a začíná po ni jemně přejíždět svými prsty. Sleduju každou jeho grimasu, každý jeho pohyb. Celý svět, jako by se pode mnou znovu rozpadal. Srdce mi buší jako splašené, adrenalin se vlévá do mé oběhové soustavy stejným způsobem, jako vzrušení. Neskutečné vzrušení.

Naposledy přejíždí palcem po bílém papírů přilepeném k mé holé kůži a pak ho pomalu začne strhávat. Cítím, jak mi na pokožce zůstává něco tuhého, ale není to nijak nepříjemné. Spíše pořád naopak. Odlepuje papír úplně a já se snažím pohlédnout na tu krásu, jíž mi právě přilepil ke kůži, ovšem jeho dlouhé řasy, jichž si všímám snad poprvé, mě doslova odzbrojují. Mohla by mu je závidět každá dívka. Jsou tmavé a naprosto podtrhují jeho světle zbarvené duhovky.

Stále se na mě nedívá. Místo toho začíná příjemně foukat na přilepeného motýla. Doslova bych momentálně mohl vyskočit ze svého těla, co to se mnou provádí. Dech mám přerývaný, skoro to působí, jako bych ani nedýchal. Srdce mám najednou sevřené ve velmi jemném stisku. Bije pravidelně, ale zároveň hoří tužbou po tom, aby se mě dotkl. Aby se mě dotýkal na každičkém kousku mé bělostné pokožky. Aby ji obšťastnil svými polibky.

Pomalu se narovnává a svoje nádherné krystaly přišpendlí do těch mých. Na tváři mu panuje hravý úsměv, ale poznávám na něm, že to prožívá stejným stylem, jako já. Mlha touhy ho pohlcuje po malých douškách a postupně se zmocňuje mého i jeho těla. Neovládám se. Rukou mu sáhnu na tvrdý prsní sval, přičemž se mi dostane neskutečně úlevného výdechu. Namáčknu se svou holou a hubenou hrudí na něj a bezostyšně si ukradnu jeho rty v dravém polibku.

Můžu ho líbat tisícerým způsobem a pokaždé to bude úplně jiné. Je z toho cítit ten chtíč. Můj i jeho, jak se vzájemně přou a zároveň do sebe zapadají jako kousky puzzlí. Vytváříme spolu směsici černobílého světa s tím barevným. Tvoříme celek. Já a on. Už od toho prvního doteku ruky, kdy jsme se představovali. Mělo mi být jasné, že tohoto kluka se jen tak nezbavím. Ba naopak, svou osobností si mě získal. A svým charakterem mi nepozorovaně ukradl srdce.

Rychlostí blesku mě namáčkne na žebřík a líbá mě neskutečně hladově. Od rtů pokračuje po bradě, až ke krku, kde mírně nasaje kůži. Ihned ji však pouští a postupuje dál. Moje tělo halí pekelný žár a zároveň prosincová zima. Nevím, jestli vřu nebo mrznu. Něco mezi tím, jestli to vůbec existuje, když sjíždí stále níž a níž až se dostává na svá kolena a pomalu mi začne stahovat pyžamové kalhoty i se spodky.

Z mých úst vyjde něco mezi hysterickým zasmáním a šokovaným výkřikem. Stále si uvědomuju, že v chatě nejsme sami, a že polovina obyvatel o našem románku ví, ale to mi nebrání v tom je všechny vypustit z hlavy a užívat si tu rozkoš, jakou mi právě nabízí.

Rukou mu sáhnu do hebkých, navlhlých vlasů a jemně ho hladím. Hlavu zakláním do mezery mezi příčkami žebříku a snažím se usměrňovat svůj splašený dech. Je to, jako by se na mě řítila veškerá tíha světa, která však náhle před tím, než ke mně doputuje, změnila svůj tvar i skupenství. Místo neskutečné bolesti zažívám rozkoš, o níž se mi ani nesnilo. A pokud tohle dělá poprvé, pak je učiněný talent.

„Nebolelo to?" vytáhne se zadýchaně nahoru a starostlivě na mě pohlédne. Já mu však nijak neodpovídám a přitáhnu ho do dalšího vroucího polibku. Je mi jedno, co měl před chvílí v puse či to, že právě ochutnávám svou vlastní chuť. Je mi to úplně jedno. Ta jablečná vůně a chuť jeho rtů všechno přebije. Tím se právě teď ujišťuju.

„Chceš...?" zeptá se a já vím na co naráží. Chce to. A já to momentálně chci víc, než cokoliv jiného. Chci s ním splynout. Chci mu dopřát to, po čem touží naše těla skoro od samého začátku.

„Ano," vydechnu a začnu lézt po posteli nahoru, jako nějaká opice. Trevor přechází rychlosti blesku ke svému batohu a vytahuje z ní lahvičku s něčím důvěrně známým. Lubrikantem. Hravě zdolává příčky žebříku, stahuje si bílé boxerky a hází je na zem k mým kalhotům a spodnímu prádlu.

Ležím na zádech, vůbec netuším, co mám v tuhle chvíli dělat. I on má v očích částečné zmatení. Mírně se pousměju. Tohle bude pro nás oba poprvé. Pro něj s klukem a pro mě celkově. Nesmím to ničím zkazit.

„Odkud to máš?" ptám se ho, když otevírá lahvičku a mírně si nanese produkt na ukazováček a prostředníček. Potutelně se na mě usměje, ale odpovědi se mi hned nedostává. Místo toho prsty vjede mezi moje půlky, což mě zchladí natolik, že skoro vykřiknu. Roztáhnu nohy a pokusím se je vyšvihnout nahoru. Jednu si opírám o zeď, zatímco tu druhou pokládám na překážku, která mi brání spadnout v noci dolů.

S prsty stále u mého vstupu se nade mě mírně nakloní a usměje se. Hlavu má v předělu mezi prsními (ne) svaly a břichem, potutelně na mě kouká a stále šmátrá tam dole. Ten pohled mě naprosto odzbrojuje. A první pochybnosti se dostavují. Zdálky slyším smích. Smích mířený na mou osobu.

„Šlohl jsem ho už před nějakým časem v obchodě," zašeptá a začíná věnovat polibky mému břichu. „Nikdy nevíš, k čemu se ti to bude hodit a zábava s tím byla příjemnější, než normálně."

Opatrně vklouzne jedním prstem dovnitř, což mě zabolí a já dole ztuhnu. Stisknu víčka pevně k sobě, abych částečně zahnal tu bolest, ale hlavně abych vytěsnil čím dál hlasitější hlasy a smích. Smích, jenž rozeznávám a vybavuji každou sekundu svého života. Smích, jenž mě provází třídou pokaždé, když se do mě někdo slovně strefí.

„Uvolni se," uslyším jeho hlas a tlak mírně ustává. Stále cítím, že je ve mně. Hlasy nabírají na síle. Svěrač povoluje. Jen na pár vteřin.

„Jsi nechutnej," ozve se znovu, ale tentokrát to není jeho hlas. Otevřu oči a vidím, jak se na mě zhnuseně dívá Dannyho obličej. Srdce se mi rozbuší strachem i potupou zároveň. „Jsi to nejodpornější stvoření, co jsem kdy viděl. Vypadáš jak bílej kus hnoje."

„Prosím přestaň!" vykřiknu a přes oční víčka se mi vylijí slzy. Neměl bych tak zvyšovat hlas, ale nemůžu si pomoct. „Přestaň!"

Tlak dole povolí, Dannyho tvář se mění v Trevorovu zmatenou a já se stáhnu k sobě. Srdce mi buší na poplach hanbou. Dívá se na mě. Se zmatením. S rozrušením. Se strachem.

„Jsi všem jenom pro smích," ozve se mi v hlavě a následuje výbuch smíchu. Slzy se mi řítí přes oční víčka. Nemůžu ho nechat, aby takhle okukoval moje tělo. Nemůžu ho nechat, aby na mě sahal, když vím, že se mu to jistě nelíbí. Nelíbí se mu moje tělo, i když říká opak. Vím to. Prostě to vím.

Dřív, než stačí něco udělat, kolem něj vyděšeně proklouznu a slézám rychle po žebříku dolů.

„Chrisi," šeptne, ale já na sebe natahuju všechno oblečení a panikařím. Doslova panikařím. Stále brečím, ale slzy vůbec nevnímám. Jako by se to nedělo mě, ale třetí osobě.

Moje postel se rozkýve, když na sebe natahuju i pyžamové kalhoty. Nevím co mám dělat. Sedám si na židli a houpu se, abych se nějak uklidnil. Zase se to na mě řítí. Přece jen jsem si měl vzít ty prášky. Tohle není dobré. Vůbec to není dobré. Aspoň, že sluch a zrak mám v pořádku. Musím se uklidnit. Není tu. Nikdo tu není. Jen Trevor.

Periferně vnímám, jak na sebe rychle natahuje boxerky a pak se vřítí do mého zorného pole jako lavina. Nedivá se na mě s výčitkami ani se znechucením. Proč se na mě tak nedívá? Měl by, jsem odporný.

„Poslouchej," chytne mě svými dlaněmi za tváře. Nutí mě, abych se mu díval do očí. Do té modré tůně. Nádherné tůně. Tlukot srdce mírně zpomaluje. „Pokud nejsi připravený, nevadí. Počkám si. Počkám si tak dlouho, jak jen to bude třeba, rozumíš?"

„Proč?" vyslovím nahlas ochraptělým hlasem. Příznak útočící paniky. Vždycky ochraptím. „Proč se ti nehnusím? Měl bych se ti hnusit!"

Vypadá šokovaně, zatímco mi z tváří palci utírá slzy, které pomalu začaly zasychat. Cítil jsem to na ledové tváři. Nakonec zvítězila prosincová zima, která mě uvěznila ve svých spárech. Měl to být žár a byla to zima.

„Nehnusíš se mi, protože na tobě není ani píď hnusná," pokračuje líbezným hlasem, mnohem mírnějším. „Myslím to vážně, když ti říkám, že jsi nádhernej tak, jak seš. Nic, ani jednu tu pihu bych na tobě nezměnil, rozumíš? Ti, co to říkají, jen závidí, protože jsi krásnej. Ne, jako všichni ti namodelovaní frajírci. Ne, jako já. Jsi krásnej od přírody a nemusíš se ani snažit. Budu ti to opakovat tak dlouho, než tomu sám uvěříš. Budu to opakovat pořád dokola a pořád to bude pravda. Jsi krásnej, Chrisi. Od hlavy až k patě. Jak uvnitř, tak navenek. Proto si moje srdce vybralo tebe."

Bože, kdyby mi to řekl v momentě, kdy nejsem jako hysterickej panák, asi bych se na místě roztekl. I teď ta slova ve mně utužují, že to myslí doopravdy. Miluje mě takového, jaký jsem. A to je to nejdůležitější, čím bych se měl zabývat. Nezáleží mi, co říkají ostatní. Hlavní je, abych se líbil jemu. Po tom prahne moje srdce.

Bez jakýchkoliv dalších slov mě uvězní ve svém rámě. Teplo z jeho těla na mě sálá, zatímco hlazení po zádech mě uklidňuje. Silně omotám ruce kolem něj a vím, že nikde jinde momentálně nechci být. Jen v jeho náruči. Protože tam podle všeho momentálně patřím.