Určitě každý z nás zná takový ten pocit, když profesor ve škole zkouší z předmětu, který není zrovna procházka růžovou zahradou a nastává takové to ticho, kdy si vybírá podle jména v třídním výkazu. A vy doufáte, že vaše jméno nezazní, protože jste se zatraceně neučili. Nakonec ale ten starý uchylák přece jen vybere vás a vy máte nahnáno, protože jste se neučili. Teď si ten pocit jen představit a vynásobit ho milionem a jsme tam, kde se nacházím já právě teď.

Před očima mi běží můj dosavadní život, zatímco nohy mi pomalu vypovídají službu. Zadržuju dech, aniž bych to ovládal, v ústech se mi převaluje hořká chuť a moje oči doslova přichází o schopnost vidění, když je zamlžují hvězdičky. Je to tu. Výklenek se začíná postupně sesouvat stěnami k sobě a nás tu za chvíli umačká. V uších mi piští tak, že neslyším vůbec nic. Jako když postavíte vařit na čaj v těch pískacích konvicích. Tak jsou přesně mučeny moje uši.

Snažím se zhluboka nadechnout, cítím, jak mi z úst odpadávají horké sliny a já se dusím. Z povzdálí jsou slyšet jakési tlumené výkřiky, těm však nevěnuju pozornost. Je docela dost možné, že jsou to moje vlastní výkřiky, proto se je snažím ignorovat. Respirace však stále nepřichází v úvahu.

Do kolen mě bodají kamínky z prašné cesty, stejně tak do dlaní. Snažím se nějak způsobile zaostřit zrak na jakoukoliv věc, jenže to nejde. Mám pocit, jako bych umíral. Jako bych se propadal do hlubin za to, co všem jen způsobuju. Na tváři mi přistane silná rána, kterou však vnímám jen napůl. Štípe, ale ne tak, jak by měla. Po ni přichází další a další. Oči začnou zaostřovat jakési tři siluety. Slyším hlasitý smích, známý smích, jenž mě doprovází každou noční můru. Jejich smích. Těch kreténů.

„Panebože, on umře," pisklavý hlas mě navrací zpět. Nejdřív se mi zostřuje sluchový smysl. Slyším, jak kolem mě hraje hudba, lidi křičí a radují se. Následně se mi do nosu dostává jakýsi štiplavý smrad spáleného dřeva. A pak k sobě přichází i oči. Upírám je opravdu na pískovou zeminu, do níž mám zaryté zkrvavené nehty. Štípe to, ale ne tak, jako to pálení v hrudi. Zhluboka se nadechnu tak, jako bych se doteď potápěl.

Nějaké ruce mě drží za záda, jemně. Štiplavá tvář mi jen potvrzuje to, že jsem od někoho dostal facku. Vykašlu ten spálený vzduch a zvednu oči, přičemž záda narovnám. Cítím se, jako bych vypadl z nějaké atrakce. Přede mnou klečí Richard s vyplašeným pohledem. V očích se mu rýsuje čirý strach, jenž částečně narušuje lítost.

Koukám se kolem sebe a vidím Liviina otce s tím mým, kterak vypadají naskutečně rozrušeně. Pohledem pokračuju dál ke Garrymu, Liviiny ruce mám stále na zádech. Trevor a jeho máma však nikde nejsou. Jako bych si to všechno vysnil. Pár lidí kolem nás si mě zvědavě prohlíží, ale jinak svět pokračuje ve svém chodu tak, jako by se nic nedělo. A ono se vlastně nic nedělo. Jen to, že moje a Trevorovo tajemství zjistila jedna autorita. Jedna z těch nejdůležitějších.

„Už jsi v pohodě," oddechne si Richard a utře si čelo zbrocené potem holou rukou. Sleduju, jak z ruky vytahuje malý klacík, na jehož konci se rýsuje viditelná stopa po hoření. To byl tedy ten smrad spáleného dřeva, který mě přivedl zpět. „Zkus se zvednout."

Liviiny ruce se z mých zad přesunou k ruce, na níž mi lpí krev z roztrhané kůže kolem nehtů. Chytím se jí jako záchranného lana a pomalu se dostávám na nohy. Balancuju a chvíli se houpu. Vzápětí se snažím potlačit další narůstající paniku uvnitř mě, když si uvědomím, že tu je můj otec. Viděl mě. Pozoroval to. A možná, že už i ví, co jsme s Trevorem v tom výklenku dělali.

„Dobrý?" optá se Richard starostlivě a chytí mě za rameno. Cítit tolik rukou na svém těle je takřka nepříjemné, a tak jen zakývu hlavou, zatímco můj pohled je zabodnutý do otce. Prohlíží si mě jako nějakou nadpozemskou bytost. Jako by mě ani nepoznával. Nechápe, co se děje. Co to mělo znamenat. Neví, co to jsou panické ataky a jak hrozné to je, když vás jeden takový přepadne.

Na sucho polknu. Richard, jako by to vycítil, natáhne ruku k Liv a podá mi pití. Ač chci, či nechci, musím se napít. Hořká chuť stále lomcuje mými ústy a já ji nutně potřebuju někam zahnat. Někam hodně daleko, kde mě nenajde. Loknu si pořádného doušku a následně úlevně vydechnu. Útroby mám ale stále stažené do sebe. Bolí to.

„Myslím, že bude lepší, když půjdeme," ozve se Livin otec, nespouštím oči z toho svého. „Kluci si asi budou potřebovat promluvit."

Livie se na mě smutně podívá a společně s Richardem odchází za mužem, Garry mě ještě poplácá po rameni a kývne. A já s otcem zůstáváme o samotě uprostřed poutě, která překypuje zábavou. Je až komické, jak jeden světlý okamžik dokáže přivést na svět tolik špatných událostí. Někdo kdysi řekl, že karma nikdy nespí a já tomu začínám plně důvěřovat. Za každý šťastný okamžik musí zákonitě přijít minimálně sto špatných. Když si však představím v jaké pozici se nachází Trevor, dělá se mi špatně. Hrozně špatně. Kam ho jeho matka asi vzala?

„Já – netuším, co bych měl říct," zakoktá se táta zmateně. „Jsi v pořádku? Proboha."

Jeho zmučený pohled mi jen připomíná, že jsem člověk na obtíž. Že zkazím vše, co mi přijde pod ruku. Mám v údělu zklamat a podrazit všechny, na nichž mi záleží. I když s tátou nejsme zrovna jedna ruka, záleží mi na něm. Je to můj táta a vidět ho takhle zmučeného, když ještě před chvílí byl veselá kopa...jen mi to připomíná, že jsem budižkničemu a všechno zlé si zasloužím.

„V rámci možností jsem," odpovídám slabým hlasem. Odkašlu si, abych tomu pomohl.

Stojíme naproti sobě, koukáme si do očí a mně přijde, jako by mezi námi stála průhledná zeď. On se bojí přiblížit stejně tak, jako se bojím jít já blíž. Přesně takový náš vztah je. Jako kdybychom spolu mluvili přes tlusté plexisklo s reprobednami a mikrofonem. Při té konverzaci v chatě mi poprvé po sedmi letech přišlo, že to tam není, ale bylo to jen pár minut. Teď je to plexisklo bytelně cítit. Vnímám jeho existenci. A nevím, jestli alespoň jeden z nás najde sílu ho zničit. Jednou pro vždy.

„Jak – jak dlouho tímhle trpíš?" zeptá se a rozhodí rukama. Snaží se udělat si pořádek v hlavě. „Proč jsi nám o tom neřekl? Richard vypadal, jako kdyby tě takhle přinejmenším už jednou viděl. Dostal jsi snad nějakej záchvat i v chatě?"

„Tati zpomal," snažím se ho uklidnit a nakonec jsem já ten, kdo překročí pomyslnou hranici mezi námi. Přejdu k němu blíž a chytám ho za zápěstí. Jeho ruce se rozrušeně klepou. Ten náhlý zvrat ho dokonale šokoval.

„Jak mám zpomalit?" zeptá se. „Můj syn dostal panickej záchvat a já nevěděl, co mám dělat. Nikdo to nevěděl, nebejt toho kluka, tak by ses udusil! Jak mám bejt v pohodě?"

„Není to tvoje vina tati!" zvýším i já hlas. Je mi teď absolutně jedno, kdo se na nás dívá. Potřebuju, aby věděl, že on na tom žádný podíl nemá. Nebo alespoň ne tak velký. Představuje jen malou část toho, co se se mnou stalo. A ta nestojí za zmínku. Není to jeho vina.

„Jak dlouho je máš?" nadechne se. Prudký nádech, hluboký výdech. Jeho mantra, když se snaží uklidnit svoje běsnící srdce. Většinou tohle dělá, když se vrátí z práce vynervovaný. V ten moment se raději klidím z cesty, ale abych přiznal barvu, nikdy jsem ho neviděl tak rozrušeného, jako právě teď.

Pouštím jeho ruce a znovu polknu. Táta je ten poslední člověk, s nimž bych chtěl vést tuhle konverzaci. Ale co jiného mi zbývá? Viděl to na vlastní oči. A opravdu nechci, aby si myslel, že je to jeho vina. Nechci, aby se cítil provinilý za to, že jeho syn je strašpytel, který se zkrátka všeho bojí a nedokáže se čelem postavit ke svým problémům a místo toho od nich utíká.

„Trvá to už dva roky," snížím hlasitost svého hlasu a sklopím pohled. Moje uši naruší nepobavené uchechtnutí. Tímhle argumentem jsem ho moc neuchlácholil. „A dřív, než začneš vyšilovat, nepřišlo mi důležitý ti o tom říkat."

„Nepřišlo důležitý?" vyjede na mě pevně. „Panebože, vždyť to je důležitý. Co je sakra důležitějšího, než to, abys mně nebo mámě řekl o tom, že trpíš atakama?!"

„A co bys s tím sakra udělal, co?" vyletím z kůže i já. Hrne se do mě vztek za to, že si mě nevšímal celé ty roky. Že jeho veškerá pozornost patřila Johnovi, zatímco já byl šedá myš, nad kterou se ani nepozastavil. Nechci, aby o tom věděl, protože mu to nechci dávat za vinu, jenže tím, že na mě křičel, ve mně vyvolal zlost. Neuhasitelnou zlost! „Poslal mě na terapii, nechal mi předepsat prášky a tím by to bylo vyřešený, viď? Všechno by bylo v cajku!"

Nekontroluju to. Chci to tak moc zastavit, ale nejde to. Prostě nejde. Je to stejné jako s těmi pocity vůči Trevorovi. Jako by se protrhla hráz se všemi tentokrát negativními pocity, které jsem za ty roky nasbíral. Jako by všechno, co jsem jim oběma chtěl kdy vykřičet do obličeje, dostalo šanci se konečně projevit a ukázat v plné síle. Cítím v puse opět hořkost, oči mě začínají pálit a vidění se mi zamlžuje. Tentokrát však ne díky panickému záchvatu, ale kvůli slzám.

„Malej Chris přece chodí na terapii, tak už není důvod se strachovat. Chrisovi se už nebudou ve škole smát, protože už nenosí brýle! Chris přece nemůže bejt nespokojenej, když má všechno, o co si řekne!" přeju si to ukončit, zastavit ta slova dřív, než bude pozdě, ale moje ústa přebraly kontrolu. Rozhazuju rukama, brečím a křičím. Hystericky. „Jediný, co by mi bohatě stačilo, je vaše pozornost. Přesně jak jsi sám řekl, tvoje i mámina pozornost se celou dobu, co jsme tady ubírá jenom na Johna. John je skvělej ve sportu, John se dostal na sportovní školu, John už bydlí sám. Všiml sis sakra za celou tu dobu, že jsem se ti snažil dělat radost tím, že domů nosím skvělý známky? Že jsem si vybral tu zasranou akademii jenom, abych nepřišel i o tu špetku pozornosti, co se mi od tebe dostávalo? Že chodím na školu, která je učiněný peklo na zemi? Nevšiml. Nevšímáš si vůbec toho, co ti říkám. Nevšímáš si ničeho."

„Chrisi-"

„Vsadím se, že nebejt tohohle amfiteátru s pracovním výletem, ani by sis nevšiml, že mám nějaký klady," pokračuju dál. Připadám si jako třetí osoba, která to celé pozoruje z dálky. „Viděls totiž jenom to, co jsi chtěl vidět. Že nejsem populární, jako John. Že nemám tolik kamarádů, jako John. Že celý dny radši sedím před televizí, než abych šel ven. Víš proč? Protože jedinej možnej únik z týhle posraný reality představujou knížky a seriály. Nic jinýho. Víš proč nemám kamarády? Protože mě šikanujou. Ano, šikanujou. Nadávaj mi, mlátěj mě, pomlouvaj mě. Ale toho sis taky nevšiml, protože jednička může bejt jenom jedna. Favorit může bejt jenom jeden. A ty i máma jste si vybrali."

Konečně dostávám nadvládu. V momentě, kdy mému mozku dochází, co jsem mu to řekl. A že i když jsem nechtěl, aby si to dával za vinu, bude si to teď vyčítat. Přesto v sobě cítím jakési zadostiučinění. Moje pocity jsou jako obvykle rozporuplné, ale cítím jakousi úlevu. Další břemeno ze mě spadlo. A to doslova a písmene. Po tolika letech jsem to ze sebe dostal. To, co mě tížilo a nedalo mi spát.

„Chrisi," ozve se hlas mojí matky a já se otočím. Stojí opodál, zcela rozrušená. Možná neslyšela všechno, ale to hlavní ano. Důsledek tohoto výbuchu je, že oba moji rodiče jsou vykolejení, zmatení a naprosto provinilí. Je to vidět v obou párech očí. A já místo toho, abych se začal omlouvat se dávám na úprk. Kdybych se totiž omluvil, nebylo by to myšleno vážně.

A ačkoliv mě bolí to, že si to teď budou dávat za vinu, nakonec je to tak správně. Oni se z toho dostanou. A přijdou si o tom se mnou promluvit. Pokud v nich zůstala zakořeněná stará povaha z Ohia, kterou v posledních dnech ukazují, pak jistě přijdou. Bez toho, aniž by se na mě zlobili.

***

„Chceš se svíst?" zeptá se mě důvěrně známý hlas a já otáčím hlavu. Kousek ode mě stojí Trevor s jakýmsi lítostivým pohledem. Dlaně spojené k sobě a  se psím vzezřením se na mě dívá, jako by to všechno byla jeho vina.

Stojím už hodnou dobu před ruským kolem s prázdnou hlavou. Tentokrát to není z panického záchvatu ale spíš pocit, jako by se mi prostě bortila pevná půda pod nohama. Je to jako domeček z karet. Vyndáte jednu a začne se bortit celý dům. Tou kartou jsou moje city k Trevorovi. Začalo to normálně. Prostě zájem kvůli tomu jak vypadá, jenže Trevor není jen hezká tvářička a neuhranul jen moje oči. Ale i moje srdce. A tady je první zádrhel. Láska.

Poté následoval polibek. Nečekaný, ale chtěný. Zhroucení se před Richardem. Hraní u táboráku. Svěření se o šikaně. Jedna událost se kupí na tu druhou a to vše vedlo až k tomuto. K výbuchu, naprosté ztrátě kontroly.

Štěstí je jen prchavá věc. Prchavější, než cokoliv jiného. Ne nadarmo se proto říká, že štěstí se za peníze koupit nedá. Kdyby ano, veškeré své úspory bych utratil právě za něj.

Přejde až ke mně stále s tím svým provinilým výrazem a pohled nakonec upře na velkou točící se věc. Lidé z ní postupně vylézají a než se vůbec naděju stojím po jeho boku ve frontě. Ani jsem nezbystřil, kdy jsem vůbec souhlasil, ale když si to tak vezmu, pohled z té výšky mi alespoň pomůže trochu se odreagovat. Je sedmá hodina večer. Za hodinu budu muset nasednout do auta s rodiči. S rodiči, které jsem seřval jako malé děti. Vybil si na nich svou zlost. Ztratil nad vším kontrolu.

„Je ti líp?" zeptá se, když nasedáme a kolo se pomalu spustí nahoru, přičemž se zastaví, aby do další kabiny mohli nasednout lidi. Otočím se na něj a mám chuť ho znovu políbit. To je totiž to jediné odreagování, které doopravdy pomáhá. „Viděl jsem tvoje rodiče, choděj jako těla bez duše a o něčem spolu pořád mluví."

„Řekl jsem jim o všem," odpovídám, přičemž si uvědomím svou chybu. Proto se hned opravím. „Teda, skoro o všem, o nás dvou ne. A dřív, než mi na to stačili něco říct, jsem prostě zdrhnul. Jako obvykle. Co tvoje máma? Jak to vzala?"

„Kupodivu dobře," odpovídá a chytne se železné konstrukce, která nám brání vypadnout z kabiny. Znovu se dáváme do pohybu. „Řekla mi, že to vlastně i tak nějak tušila, jen si tím nebyla jistá. Hodně jsme mluvili o tátovi, a že jednou na to prostě bude muset přijít řeč, ale že ani jednomu z nás to brát nebude. Že by to od ní nebylo fér, kdyby nás prozradila. A že je i na jednu stranu ráda, že jsem si někoho vybral. Chtěla o tobě vědět mnohem víc, než ví."

Dívám se na něj. Hltám každou jeho grimasu či jiskřičku v očích. V břiše mě lechtá a teď se doslova vznáším. Tady na tom sedadle. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Tedy pro něj. Jsem rád, že to přijala takhle. Vyvolává to ve mně nepokryteckou radost. A upřímně mu i závidím.

„Řekl jsem jí všechno, co vím," otočí svůj pohled na mě a koutek úst má stále vytažený nahoru. „Všechno, co jsi mi řekl i všechno, co jsem na tobě zpozoroval sám. A nebudeš věřit, ale řekla mi, že líp jsem si vybrat nemohl. A že kdyby došlo tvrdý na tvrdý, postaví se za nás."

Míříme stále výš, kabina se s námi pomalu houpe a lechtání jen sílí. Neubráním se a po dlouhých hodinách putování o samotě se usměju. Rty mi na vysušených místech popraskají, ale i ta bolest je částečně uvolňující.

„Jsem za tebe rád," vyslovím nakonec, když se blížíme až k vrcholu. Nenapadá mě však, co dalšího říct a tak mlčím a nakonec se podívám před sebe. Jeho ruka se na železné tyči mírně posune až k té mé a jeho dlaň zakryje můj hřbet. Jeho dotek je jemný a hřejivý. Jako ranní slunce.

„Uvidíš, že to dopadne dobře," obrátím ruku a naše dlaně se spojí. Už jsme úplně nahoře. „Musíš si říct, že to vždycky nějak dopadne. A pořád je naděje, že to bude lepší, než to bylo doteď. A i kdyby ne, já jsem tu pro tebe. Projdu třeba peklem jenom, abych ti pomohl."

Znovu se na něj otočím a můj výraz zvážní. Zapadající slunce mě mírně bodá do očí. Jeho tvář září, tváří se neskutečně vážně, čímž podtrhuje veškerá slova. Neříká je jen tak. Myslí je fakticky. Jakože já se jmenuju Chris. Jako že po každé noci přijde ráno a rozbřesk.

Znovu se topím v hlubinách toho nejkrásnějšího jezera. Nic na světě neexistuje, jen my dva. A ty růžové brýle, které zakrývají naše vidění. Stále nechápu, proč si vybralo jeho srdce zrovna mě. Stále nedokážu přijít na to, co je tou fintou. Oproti němu jsem jen sebestředný idiot topící se ve svém vlastním bazénu. Bazénu plným starostí a problémů, před nimiž se snažím uplavat. Stejně jednou přijde den, kdy se jim budu muset postavit. Dnes už to ale doufám nebude.

Tato citově vypjatá chvíle mě přímo nabádá, abych ho políbil. Chci ho políbit a moc. I on to chce. Vidím to na něm. Jenže to nepřipadá v úvahu. Nehodlám znovu riskovat, že nás někdo uvidím. Můžu ale udělat jednu věc, kterou jsem doposud neprovedl. Tedy ne přímo.

„Miluju tě," vyslovím vůbec poprvé natvrdo ta dvě slova nahlas bez jakéhokoliv šepotu či zaonačení fráze. Bál jsem se toho víc, než mi vůbec docházelo, jako ostatně všeho ostatního. Říct to takhle nahlas a narovinu. Ale jde to snadněji, než jsem si myslel.

Pravda se totiž neříká lehko. O tom jsem se přesvědčil před pár hodinami. Její následky jsou katastrofální a zanechávají za sebou bolest. Jenže v tomhle případě je to jiné.

Jediné, co za sebou tato pravda zanechává, je jeho široký úsměv značící štěstí. Je to totiž ta jediná pravda, na níž v tento moment záleží.