Greyshieldské slavnosti každým rokem připadaly na druhý týden v červenci. Oslavovalo se tím výročí města, které se každým rokem rozšiřovalo a zdokonalovalo. Když jsme se přistěhovali do menšího domku skoro na kraji města, zjišťoval jsem si o tomto místě víc, než kterýkoliv jiný desetiletý kluk. Z části proto, že jsem byl hodně zvědavý, jaká historie se skrývá za mou novou domovinou a z části proto, že jsem zkrátka neměl co jiného na práci. Byly prázdniny, stejně jako jsou teď.

Právě každým rokem se na neobývaném území těsně za obrovským nákupním centrem, na velké rozlehlé louce táhnou stánky s občerstvením a nespočtem atrakcí, které docela připomínají zábavní park v Disneylandu. Stezka, po které jste mohli procházet kolem atrakcí a stánků se táhla, dalo by se říct, i kilometr od počátečního stanoviště a byla různorodá. Dalo se v ní snadno ztratit a cestu k východu jste mohli hledat pak klidně i hodiny. Kdo by chtěl ale ze zábavního parku odcházet.

Já se téhle poutě zúčastnil naposledy před dvěma lety. Jednalo se o jeden z těch dnů, kdy táta kupodivu nemusel pracovat a časově jim to s mamkou vyšlo úplně stejně. Udělali jsme si takový rodinný den. I John z toho měl docela radost. Nebývalo zvykem, od té doby, co jsme se sem přistěhovali, že by rodiče měli volno ve stejný den. Většinou jsme se všichni viděli až večer, kdy byli oba doma a já s Johnem už několik hodin trávili každý ve svém pokoji. Tedy, než se John přestěhoval.

Tehdy jsem si vlastně i uvědomil, že nemá cenu chodit na takové akce, když je nemáte s kým sdílet. Bylo to před nástupem na střední školu, takže moje psychika nebyla tolik rozladěná. Ale i tak jsem si bytostně uvědomoval, jak jsem najednou sám, když jsem viděl přicházet lidi v mém věku se spoustou přátel. Samá parta za partou, rozjařené obličeje a přepočítávání peněz. Já sice s finančními prostředky problémy neměl, rodiče nás tučně obohatili, ale poflakovat se mezi těmi atrakcemi a stánky zkrátka nebylo příjemné, když byl člověk sám. Neměl jsem se s kým podělit o radost z toho, že jsem například zahlédl K2 nebo centrifugu. Zkrátka, radoval jsem se uvnitř a zároveň mě pohlcovala úzkost.

Celý den jsem nakonec strávil ve společnosti rodičů, kteří se o něčem zarytě bavili. Jejich konverzaci jsem poslouchal jen chvíli, než jsem absolutně přestal rozumět řeči jejich kmene. Byl to ale vskutku pro ostatní vydařený den. Jen já hýřil negativní aurou, jak jsem byl naplněný beznadějí z toho, že si tu nikdy nenajdu kamarády. To jsem ale netušil, že to bude můj nejmenší problém v té době.

Rodiče nás vzbudili už v sedm hodin ráno, což bylo ubíjející, když vezmu v potaz, že jsme s Trevorem dorazili do chaty krátce po jedné hodině ranní a ulehli do postele zbití v půl druhé. Obvyklá ranní rutina se táhla spíše v rychlém a energickém pojetí. Mamka nám každému připravila toust na talířek, který jsme povinně museli sníst před ní – předcházela tak vyhladovění, kterému jsem se předevčírem vystavil. Kupodivu však byli vzhůru úplně všichni a zpočátku se mezi všemi táhla napjatá atmosféra doznívajícího včerejška. Hlavně toho večera.

Čekal jsem, že jeden z nich nám začne dávat jakousi přednášku o tom, co jsme měli a neměli dělat, ale jak se zdálo, nikdo z autorit k tomu neměl sílu. Prostě začali dělat, jako by se nic nestalo, i když mi neunikl Kevinův zadumaný pohled mířící na Trevora, který snídal se sklopenou hlavou. Také jsem se snažil rozluštit, zda jeho máma neřekla o té šikaně mým rodičům, ale jak se zdálo, mou odpověď vzala zatím za uspokojivou, a tak i ona předstírala, jako by konverzace mezi námi vůbec neproběhla.

Po snídani nás vyhnali, ať se dáme do kupy, rozhodli se totiž, že v deset vyrážíme z chaty, abychom do jedné hodiny stihli být v Greyshieldu. A tak se nikdo z nás ani nenadál a stojíme před vstupem na obří pole zábavy, které nás láká svým křikem a veškerou hudbou. Už hned na začátku na nás vane příjemná vůně pečených klobás, pečeného masa, různých pochutin. Z dálky vidím povlečení na postel s motivy Star Wars či Harryho Pottera. Dále tu jsou paruky, různé odznáčky či strašidelné masky předcházející tak říjnovému Halloweenu.

„Loni jsem tady byla, ale nebylo to takhle narvaný!" vypískne Livie, která je celá červená, oči ji jiskří a vyjadřuje tak veškerou dětskou radost, kterou v sobě máme zakořeněnou jistě všichni. Dokonce i Richard odhodil svou napruženou masku drsného kluka a oči mu doslova tečou dětským štěstím. Vypadá to, jako by celková nervozita, která mezi všemi panovala, konečně opadla. I rodiče, když se na ně otáčím, vypadají krapet uvolněněji.

„To je pravda," podotkne Garry. „Taky jsem tady byl chvilku v loni, ale nebylo tady tolik atrakcí jako letos."

„To protože měli podezření na to, že se mezi náma honí nějakej virus," připomene nám všem Liviin táta. Jeden z nejsympatičtějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Proklouzne kolem nás společně s malým dítkem na rukách a vydá se jako první člen naší party vstříc do začarovaného bludiště zábavy. „Letos už je to ale v cajku. A pohněte si, musíme najít nějaký místo, kde si později večer dáme sraz."

„Takže tady chcete bejt až do večera?" další Liviino vypísknutí. Ještě mnohem nadšenější. Neudržím se a vycením zuby v úsměvu. Trevor kráčí kousek ode mě, ale dostatečně na to, abych ho vnímal, a periferně vidím, že i on se směje nad její dětinskostí.

„Dohodli jsme se," ozývá se Trevorův otec, který ho následně chytá za rameno a míří vpřed, „že po včerejšku si všichni zasloužíme oddych. My od vás a vy od nás, takže dostanete volnej pohyb a určíme si akorát přesnou hodinu, kdy se na určitým místě sejdeme."

Jeho tón je jiný, než doposud. Vypadá, jako by jeho celkové snažení o to zmrvit život svého syna stálo veškeré úsilí. Docela teď působí jako milující otec. Ne jako člověk, který je proti všemu, co já nebo Trevor představujeme. Ale bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby se to o nás dozvěděl.

„Hele," ozve se Garryho mamka, „co třeba támhle!"

Vstoupili jsme dovnitř a za všemi těmi stánky se serepetičkami stojí velká venkovní jídelna s lavičkami a jedním obrovským bufetem. Ten je tu taky každoročně. Garryho máma ukazuje právě tam. Je to skvělé místo, které se nedá přehlédnout. Navíc k němu vede hned několik uliček mezi atrakcemi, takže bude jednoduché sem dorazit. Dalo by se říct, že je to takový středobod. A nebudeme jediní, kdo se tu bude scházet.

Pozoruju velkou skupinku dětí okolo deseti let, které si do rukou přebírají něco od starších žen a s úsměvem se vydávají po skupinkách do všech směrů. Předpokládám, že se jedná o dětský domov. Pořád si stěžuju, ale když se teď dívám, jak běží s úsměvy na tvářích, mám vlastně spokojený život. Oni nemají rodiče, znají pouze vychovatelky, které se jim snaží nahradit tu lásku. A pak, až budou v mém věku čekat na plnoletost, budou postaveni na svoje nohy jako dospělí. Budou se muset vyrovnat s tím, že ztratí i to jediné pojítko, které doteď měli. Mám se vlastně dobře, když si uvědomím, co hrozného ty děti potkalo.

Během cesty k bufetu si vyměníme s Trevorem významné pohledy, z nichž mě zašimrá v podbříšku. Všichni rodiče už kráčí před námi, takže Trevor zničí vzdálenost a když kráčí vedle mě, mírně otře hřbet své ruky o tu moji, než ji zase odtáhne. I jen z toho doteku mám pocit, jako by mi kolena vypovídala službu. Je to neskutečný pocit a já si znovu připadám jako na obláčku.

„Táák," tleskne můj táta a hlasitě protáhne ono slovo. Několik lidí okolo se na nás překvapeně podívá. Mám chuť se začít smát. „Tady se teda rozpustíme. Do večera si myslím, že to stejně nestihnete obejít všechno. Každopádně, kdyby se komukoliv z vás něco stalo, stačí zavolat a říct, kde se nacházíte, my si tam pro vás dojdeme. Celou dobu tady aspoň jeden z nás bude, takže se nemusíte bát, že byste se ztratili. Peněz, co vím, jste dostali dost, takže  nepřichází v úvahu, že přijdete žadonit o další každých půl hodiny," mírně se na mě usměje, „takže tak."

„Sraz si dáme v osm hodin večer," doplňuje Garryho máma. „Je to ideální doba na to, abychom stíhali cestu zpět na Liveworth. Nějaké otázky?"

„Už můžu odejít?" neotálí jakkoliv Richard a jeho dotaz nás všechny rozesměje. Dokonce i rodiče se smějí. I ti jeho.

„Padejte!" rozkřičí se můj táta, dělajíc ostudu. Po těle se mi rozlije radost, že znovu připomíná toho muže, kterého znám z Ohia. Přesně takový byl. Zábavný, hlasitý, vtipný. Milující. „Ať už vás máme z očí!"

***

Ze změti všeobecného nadšení se mi krapet motá hlava, ale není to nic strašného, co by se nedalo zvládnout. V plné sestavě chodíme uličkami a pozorujeme atrakce, které bychom chtěli vyzkoušet. Tedy, většina z nás. V každé partě je prostě zákonitě alespoň jeden člověk, který nemá ani trochu rád adrenalin anebo má jen prostě přecitlivělé břicho. V tomto případě to platilo o Garrym, který se spíš cítil na dětské atrakce, jako jsou labutě či koníci. Přišlo mi to směšné, ale na rozdíl od Livie, která se řehtala na celé kolo jako pominutá, jsem svoje pobavení nedával najevo. Na Garrym bylo něco, co mi prostě připomínalo mě.

Právě stojíme před kladivem, které se točí dokola a ještě k tomu se houpe nahoru a dolů. Je to jako rotující houpačka jen s více, než jedním sedákem a s kupou řvoucích lidí. Musím přiznat, když tak pozoruju, kolik lidí se tu shromážďuje, odpuzuje mě to od toho, abych na to šel. Táhne se tu docela početná fronta lidí všech věkových kategorií. Tedy, nepočítaje starší lidi, kteří se přišli jen poohlédnout. Každopádně se mi podařilo zbystřit Livina otce s tím mým, jak stojí ve frontě natěšení jako malé děti.

„Vidíš je?" sehne se ke mně Trevor, abych ho slyšel. Jeho dech mě jemně zašimrá na uchu, což ve mně vzbudí touhu po něm. Potřeboval bych si na něj alespoň sáhnout, abych měl pocit, že se nic nezměnilo a že je stále můj. Teď, když jsme totiž v Greyshieldu, působí všechno jinak.

Hlavně v momentech, kdy každý z mých společníků, někoho potkává a pozdraví se s ním. Dokonce i Garry tu našel pár známých tváří, které ho s úsměvem pozdravili. V takových chvílích mi vlastně dochází, že až se sem vrátíme na trvalo, každý budeme žít svoje životy. Možná, že se jednou za čas sejdeme a pokecáme, ale každý z nich bude mít člověka, s nímž se uvidí každý den a s kým si vážně rozumí. Já se vrátím zpět ke své televizi a seriálech. Z nějakého důvodu mě ta představa ale nějak nenaplňovala tak, jako dřív. Zvykl jsem si na to, že je mám všechny u sebe.

„Jo," odvětím se smíchem. „Jsou horší jak malý děti."

„Tvůj táta je úplně jinej, než jak se chová na těch večeřích u nás doma," opáčí mi zadumaně a můj úsměv mírně poklesne. Můj táta se dnes chová přesně tak, jako dříve. Nepřemýšlí nad věcmi, prostě je koná. Nedurdí se a nemá naštvaný výraz. Spíš teď vypadá jako člověk, který by se nejraději vrátil do svých dětských let a mohl je prožít znovu. Tentokrát ale na plno. „Je to...překvapující. Neřekl bych to do něj."

„To ani já ne," uvědomím si. Už bych neřekl, že se dokáže takhle odvázat. „Dříve takovej bejval pořád. Když jsme bydleli v menším městě v Ohiu. Až Greyshield ho změnil."

„Musí ti to v Ohiu hodně chybět," namítne a ani neví, do jak bolavého místa zaťal. Ano, Ohio je moje srdcová záležitost. Kus mého já už tam navždy zůstane a bude žít svou vlastní cestou. Vždycky jsem si přál, aby moje jméno bylo spjaté s Ohiem. To se ale nestane. A brzy i Greyshield přestane působit na moje jméno, až se přestěhuju do New Yorku.

Nechci probírat tyhle emoční záležitosti teď, když se máme bavit. Po včerejším katastrofickém dni to všichni potřebujeme, zejména pak čerstvý sedmnáctník stojící vedle mě. I když se ptá, nepotřebuje vědět další depresivní kus mého života, který budu postrádat už do svých konců. Ne, dneska řeč o mně nebude ani náhodou. Dnes se budeme bavit tak, až večer padneme za vlast.

„Momentálně mi ani trochu nechybí," šeptnu mu do ucha trochu stydlivějším hlasem a podívám se na něj. Jeho oči mě probodávají a vypadá to, jako bych mu svým tvrzením udělal obrovskou radost, když se jeho krásné jablečné rty roztáhnou v široký a zářivý úsměv. Vítr cuchá jeho zvlněné vlasy a moje hlava se opět rozmotá. Vše mám na malou vteřinku jako ve zpomaleném záběru.

Jak sakra může být někdo tak krásný? Nechápu to. Prostě to nepochopím, jak někomu matka příroda může nadělit takovou krásu jak zevnitř tak zvenku a vůbec se za to nestydět. Měla by se stydět. Některým ubírá a některým nadržuje. Skoro jako zasedlá učitelka.

„Vytratíme se?" zeptá se mě ve chvíli, kdy můj a Liviin otec nastupují na kladivo. Všímají si nás a začínají nepřetržitě mávat rukama.

Otočím se na zbytek. Liv s Richardem se opět handrkují a u toho mávají. Garry zírá do telefonu a mračí se, jako by mu přišla nějaká nechtěná esemeska. Nikdo, kromě těch dvou na atrakci si nás nevšímá. Zajímalo by mě, kam se tu chce vytratit, když na každém kroku jsou lidi, ale i kdyby chtěl jít momentálně na konec světa, půjdu s ním rád. Pokud tam ale opravdu chce jít, pak si musí uvědomit, že moje fyzička není ani zdaleka tak dobrá jako jeho, takže si minimálně po každém kilometru budeme muset dát pauzu. Minimálně.

„A JEDÉÉM!" zakřičí muž sedící v boxu do mikrofonu, zatímco vybírá peníze od dalších a dalších přicházejících lidí. Potutelně se podívám na Trevora, a i když bych moc rád viděl svého tátu ve vzduchu, kterak křičí z plných plic, naposledy se rozhlédnu a se smíchem se odebíráme i s Trevorem od atrakce pryč. Naprosto nepozorováni.

Přidáváme do kroku a nakonec se rozebíháme směrem k velkém ruskému kolu, které je vlastně poslední atrakcí. Samozřejmě je Trevor daleko rychlejší a vráží do lidí, zatímco já po něm sklízím kritiku od všech, kterým nějakým vážným způsobem škodí.

Všímám si, že běží k obrovskému výklenku mezi sochami, kterých jsem si nikdy nevšiml, a následně zabíhá mezi ně. Kdybychom tu hráli na schovávanou, mohl bych za tím být schovaný celý den, protože moc lidí se kolem něj nepotuluje, spíš jako by se od něj drželi všichni dál. Napadá mě jediná otázka – jak o tomhle sakra ví?

Zabíhám za ním a zjišťuju, že prostor není nijak široký a když se opírám o jednu stěnu, moje hruď se dotýká té jeho, i když je nasáčkovaný naproti mně. Usmívá se a vydýchává vzduch. Potřeboval bych se nutně něčeho napít, protože mám úplně vyprahlo v krku a nohy mě bolí tak šíleně, že se to nedá ani popsat. Nic to ale nemění na tom, že se usmívám od ucha k uchu.

„Jak-" chci se ho zeptat, ale on mě umlčí, když se na mě natiskne a začne mě vášnivě líbat. Spolknu veškerá slova a během vteřiny mu svými rty běžím vstříc, načež se dostáváme do vzájemné souhry. Je dravý a chtíč sálá z celého jeho těla. Zadržuju vzduch, zatímco se mi z hlavy vypařují úplně veškerá slova i myšlenky. Svoje ruce mu pokládám na ramena, zatímco on ty svoje obepíná okolo mého pasu a nepřestává mě líbat. Jako by si mě chtěl užít co nejvíc, dokud to jde.

Nedostatek kyslíku nás ale rozdělí. Zůstáváme ve stejné poloze, jen naše rty jsou oddělené pár centimetrů. S úsměvem opře svoje čelo o to mé a já bych přísahal, že se rozpadám na kusy. Je to neuvěřitelný pocit. Letím na tom obláčku ještě daleko výš,  než doteď. Nevím, co ho to popadlo, ale klidně se vyprdnu na nějaké atrakce i pouť a budu tu s ním celou dobu. I kdybychom se měli jen takto objímat.

„Jednou jsem to tady fotil, takže první věc, která mě napadla, když jsme sem přijeli, byla, že tě sem zatáhnu a zlíbám tě," zakření se tak neskutečně roztomile. Úplně se mi vypařilo z hlavy, že Trevor rád fotí, takže bylo jasné, že když uvidí takhle zajímavou sochu, jako je tato, neodolá a vyfotí si ji. „A když jsem viděl ten tvůj úsměv, nešlo to prostě jinak. Musel jsem na to furt myslet."

„Proč jsi mi to jednoduše neřekl?" zeptám se zadýchaně. Ještě jsem nerozdýchal ten běh, takže zadržování vzduchu mé respiraci zrovna dvakrát nepomohlo. Ovšem jeho polibky uhasily tu žízeň. Dostal jsem něco lepšího, než pití.

„Chtěl jsem tě překvapit," mykne rameny, na nichž mám stále položené ruce. „A když jsi mi řekl, že ti Ohio v tuhle chvíli nechybí, bylo to správný načasování si tě ukrást pro sebe. Jsem moc rád, že máš dobrou náladu."

Proč prostě nemůže bejt zlej? Proč mě prostě neodsuzuje jako ostatní a místo toho mě tahá na taková místa, líbá mě a ukazuje mi, o co všechno jsem přišel, když mi nebyl na blízku? Bylo by daleko jednodušší ho nenávidět, než milovat. Jenže to je právě ten fígl. Jakmile ho jednou člověk začne milovat, má pocit, že nenávist nepřichází v úvahu. Nedokázal bych nenávidět, ani kdyby ke mně byl totálně odporný. Protože moje srdce buší pro něj. Zběsile, zmateně a zaláskovaně.

„No," protáhnu stále s tím přiblblým úsměvem, „překvapení se ti rozhodně povedlo."

„To doufám," odtuší a nečeká na žádnou další reakci, protože se jeho rty znovu vpijí do těch mých. A já znovu létám a vznáším se na obláčcích, přičemž  mám pocit, jako by mě obklopovala duha. Je to směšná představa, ale je to tak. Svět s ním dostává barvy. Doteď byl jen černobílý. Vše kolem mě bylo černobílé, dokud nepřišel on se svými barvami. Využil té omalovánky a chopil se ji. Nechci o něj přijít. Jsem na něm doslova závislý. Po tomto momentě ještě víc, než před tím.

Jenže všude je realita. Realita, která vás postaví zpět na zem a vy ji musíte čelit. Proto i v tomto případě hraje realita velkou roli, když se ozve naprosto zděšené nadechnutí přímo přes vstupem do výklenku. Trevor ode mě vyděšeně odvrátí hlavu a já v ten samý moment spatřím narušitele. Nebo bych měl říct narušitelku?

U vstupu do výklenku totiž stojí Trevorova matka, naprosto omráčena tím, co právě teď viděla. A moje útroby se stahují do sebe. Tohle totiž vypadá na pořádný průšvih.